Betonová siesta

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Ještě se na mě chvilku díval, ale pochybuji, že vnímal. Hydrodynamický tlak, je v těchhle případech strašná svině. Ale zase to měl rychle, jen ty speciální efekty nejsou nic moc. Nechutně to křupne a mlaskne. Pak se do zdi za vámi zaryjí kousky lebky, to vše je navíc doprovázeno expresionistickou malbou v podobě Rorschachova testu. Marek byl nováček. S horkou krví. Moc koukal na filmy a málo dával pozor ve výcviku. Před chvílí zahrál hrdinu a zbrkle vystrčil hlavu, čímž se stal až příliš snadným cílem pro ostřelovače v troskách protějšího domu. Je třeba mít nervy ze železa a pořád se bát. Člověk může snadno „ztratit“ hlavu. Po paměti jsem nahmátl vysílačku a zopakoval již rutinní hlášení :“Potřebuji Medika, policista zasažen.“ V odpověď mi přišlo stejně rutinní a se stoickým klidem vyslovené „Ok, pomoc na cestě.“ Chvíli jsem uvažoval, proč vlastně nosíme na hlavách kraviny, jako je „balistická přilba“, pche! K čemu to je? Nemůžu si být jistý, že tím čím po Markovi vypálil neprostřelí nízkou zeď, která mi nyní poskytuje alespoň nějaký úkryt. Moje oči znovu zabloudily ke zbytkům kolegy válejícího se pode mnou. Z jeho druhého oka už nikdy nezmizí pocit překvapení. „Sakra! Nekoukej na mě tak, že je to moje vina, troubo!“ Musel jsem otočit hlavu. Pak mi to ale došlo. Ten zasranej snajpr musel mít neskutečný štěstí, kdyby tady greenhorn dostal plnej zásah, koukal by na mě možná tak bradavkama. Musel ho jenom škrtnout, tyhle polypulsní elektromagnetický pušky mají jediný možný kaz – toho kdo mačká spoušť. Střílí dost rychle - úsťová rychlost se přibližuje poloviční rychlosti světla. Nemluvě o doplňcích, který zvyšují smrtící účinek majitele „kolejovky“ v řádech stovek procent. Jak strašně rád, bych mu tu jeho flintu strčil do prdele a pořádně zakroutil. „Jdi s tím do hajzlu, ty zmrde!“ Zařval jsem do ticha vztekle. V odpověď mi přišlo chrochtavý zachechtání. Trumfy asi nepustí. Potřeboval bych aby alespoň na chvíli promuvil, abych mohl odhadnout, z jakého místa na nás číhal. „ Zahoď tu flintu srágoro a pojď to vyřešit férově“ zkusil jsem znovu. Po chvíli ticha se ozval „Máš mě za hlupáka? Nejsem naivní zelenáč jako tvůj kámoš.“ Všiml jsem si, že z jeho hlasu zmizelo veselí a zněl teď zase trochu nasraně. Vypadalo to, jako by větřil nějakej podraz. „Vylez ať to skončíme!“ zakřičel nakonec. Mám štěstí. Ještě, že jsou někteří metalidé blbci s IQ kolem nanuka. Obvzlášť to platí pro hnus jako je Ork. Odepnul jsem od opasku granát. Od mrtvýho kolegy jsem si půjčil ten jeho, beztak mu bude k ničemu. Plán je následovný: Hodím a zdrhám! Je až ironie, jak jsou geniální věci jednoduchý. Bohužel… vsadím vše na jednu kartu. Víc možností beztak nemám. Sedím tu za zdí, všude kolem mě suť ze starýho, rozbořenýho sídliště a po tý se rychle běhat nedá. Buďto to vyjde nebo chytnu kolegu za ruku na cestě do posmrtnýho života. Pod sutí nebo za ní jsem mohl být relativně v bezpečí. Důležité je, aby alespoň na chvilku ztratil pojem o místě kde jsem. Musím ho alespoň rozhodit, když už se mi nepovede zabít ho. Nastavil jsem časovač. První na čtyři a druhý na šest sekund. Asi patnáct metrů napravo ode mě je zeď za kterou se musím dostat. Po sutinách je to daleko, víc jak deset sekund nemám a jinou možnost taky ne. Jestli pak zůstanu nekrytý, je po mě. Hlavou mi blesklo, že bych se mohl pomodlit jako to dělali ve starých filmech. Moment jsem to zvažoval a - NE!!! Bůh je stejně dávno po smrti nebo se na nás už definitivně vysral, však to tak kolem vypadá. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se na životní běh. „Už mě to nebaví! Na chytej!“ zařval jsem a hodil přes hlavu překvápko. Ještě jsem zaslechl, jak se debilně ptá: „ A co jako?“ pak výbuch přerušil naši polemiku na téma „Kdo z koho“. Do vzduchu vyletěly kousky panelů, prach a bordel. Doufám, že i ten všivej bastard. Hodil jsem druhý granát a připravil se na úprk. V okamžiku detonace jsem vyrazil. Trocha kamení mi zabubnovala na helmě. Hlavou mi blesklo k čemu ty helmy máme. Klopýtal jsem po panelech a proklínal svou práci. Něco mě zahřálo na paži a po chvíli se ozvalo pištivé „vvžžuum“. Střela vyvolala malou explozi panelu kousek přede mnou a nechala v něm díru přibližně stejně velkou, jako má protitanková mina průměr.. Ten sráč pálil naslepo, ale naštěstí netrefil. Měl jsem opravdu smíšené pocity. Radost, že ještě žiju a strach, že možná už ne dlouho. Vzpomínka na kolegu mi připomněla, co dokáže jenom škrtnutí. Netrefil se těšně – asi o metr. Chvilku potrvá, než zase vystřelí, plazma se musí v komoře nejdřív zahřát. Tímhle mi přidal zhruba dvě vteřiny. Udělal jsem dva poslední skoky a přistál za zdí, která dřív byla obvodová. Strašně se mi ulevilo, že už mě nemá tak na ráně, ale věděl jsem, že tohle zdaleka není konec. Kdesi v dáli jsem zaslechl zvuk motorů. „Popeláři“ blesklo mi hlavou. Tak už pro nás jedou. Pustil jsem je z mysli a začal naslouchat, jestli neuslyším nějaký zvuk, který by mi napověděl, kde se ta svině zašila. Zabralo to trochu času, ale měl jsem štěstí, po chvíli jsem zaslechl zakašlání. Asi se nadechl rozvířeného prachu. Rychle jsem se zorientoval ve tvaru sídliště. Zhruba 50 metrů do leva podél zdi a budu na konci bývalého bloku vchodů, ze kterých dnes zbylo maximálně několik schodů a místy i polovina prvního patra - takže asi 3 až 4 metry - v nejvyšším bodě. Potom bych se mu mohl dostat do zad. Přikrčil jsem se a vyrazil. Rozhodně jsem neběžel, spíš rychle našlapoval a zároveň se snažil zachytit nějaký další zvuk. Řev motorů sílil, ale pořád byli daleko, to jen, že v tomhle tichu, v místech bez života, uprostřed „zóny nikoho a ničeho“ se moc lidí se zdravým rozumem neukáže. Nezaslechl jsem nic, jen vítr tiše kvílící mezi panely. Pak jsem se ocitl na konci zdi a přede mnou už byla jen pustina a prostory za rohem, kde se nachází „neznámé“. Teď se láme osud. Štěstěna přemýšlí a svým „ententýky, dva špalíky“ rozhodne o mojí budoucnosti. Stačí aby blbě začala a půjdu z kola ven. Rychle jsem nakoukl za roh a vrátil hlavu zpět. Nic! Nakoukl jsem znovu a tentokrát neucukl tak rychle, ale vydržel jsem se dívat déle. Nakonec jsem stejně hlavou cukl zpět. Vybavil jsem si všechny věci, které jsem si stačil při krátkém pozorování zapamatovat. Nebylo toho mnoho. Zeď, ke které jsem se tisknul zatáčela a pokračovala asi dalších deset metrů vlevo a lomila se za další roh. Nic kromě toho mi úkryt neposkytne. Pak náhle končí a mezi tímhle a další troskou bývalého paneláku je prostranství, kde zřejmě dříve bylo dětské hřiště. Soudil jsem tak podle železných zbytků konstrukcí, které dřív byly prolejzačkami. Tyhle trosky naproti byly podstatně vyšší, dosahovaly zhruba do třetího patra a mohly poskytovat ostřelovačům výbornou pozici pro střelbu. Tak trochu vybočovaly ze stereotypu okolí. Nebezpečného stereotypu, jež se brzy okouká a když člověk poleví v ostražitosti, snadno se mu někdo dostane do zad. „Tak fajn, je čas!“ Ruka mi sjela k pouzdru s pistolí a zase nasraně vyjela nahoru. Musel jsem tu starou, dobrou, služební, pistoli ztratit někde při tom tajtrlikování. Začal jsem pochybovat o štěstěně. Dobře, budu muset vyrazit jenom s nožem. Naposledy jsem se podíval za roh, jestli náhodou nezaregistruji nějaký pohyb. Hlavu jsem však zpět nevrátil, ale nezávisle na ní se moje tělo pohnulo a vykročilo, velmi, VELMI! pomalu a potichu. Pokud mě má na mušce, je konec. Po tom, co jsem si tuto skutečnost uvědomil jsem zaznamenal pohyb svého svěrače. Dost blbá doba na kontrolu funkčnosti, ale šlapal jako hodinky. Překvapivě dobře. Strach divně bolí. Dýchal jsem mělce s pootevřenou pusou, abych alespoň nefuněl. Přikrčený jsem se došoural ke konci zdi, tam kde se nacházel další roh, za kterým vedl chodník k zadním vchodům. Opět jsem zopakoval „koukací“ proceduru, ale tentokrát jsem byl šťastnější. Nezahlédl jsem sice žádný pohyb, ani postavu snajpra, jak jsem si v duchu přál, ale za to jsem si všiml oblaků prachu, který si do teď „nesedl“ po výbuchu granátů. To pro mě znamenalo dvě věci. Pokud se on nehnul, tak jsem za ním nebo na jeho úrovni. A za druhé, pokud si nevšiml mého útěku, může pořád čekat. Zadoufal jsem, že ta střela byla jenom náhodný pokus jak mě udržet na zadku. Mlha ze sutě už nebyla tak hustá, takže jsem nemohl počítat s nějakým větším krytím, ale přesto mi poskytla alespoň nějaké indicie. Po chvilce jsem opět vyrazil, potichu a opatrně přes volný prostor. Když jsem ho bezpečně přešel, zastavil jsem a chvilku naslouchal. Měl jsem pocit, že jsem něco zaslechl, možná tiché klení, ale nebyl jsem si jistý. Každopádně jsem měl pocit, že už nemůže být daleko. Předpokládal jsem, že bude někde v patře, aby měl výhled, ale ne zase moc vysoko, protože to by se moje granáty minuly účinkem a nechtělo se mi věřit, že on by se svojí výbavou minul. Přemýšlel jsem, jak se dostat do domu bezpečně, aby nic nevytušil a vyhnul jsem se případným pastem. Během zvažování mých možností, sjel můj zrak na sklepní okénko, které vedlo někam do šera. Ohnul jsem se a nakoukl dovnitř. Vypadalo to, že jakékoliv východy z místnosti jsou zataraseny. Zkusil jsem tedy další. Měl jsem kliku až na potřetí. Nasoukal jsem se do okénka, ve kterém už dávno chybělo sklo, proklouzl dovnitř a tiše dopadl na podlahu. Nohy se mi zabořili do měkkého prachu s kousky kamenů a moje váha vyvolala víření. Ne nijak velké, ale přesto schopného způsobit potíže s dýcháním při delším pobytu v něm. Zadržel jsem dech a poslouchal. Pořád ta samá nicota! Pak mě napadlo opět se nadechnout a z toho přívalu kyslíku se mi zatočila hlava. Notnou chvíli jsem uvažoval, co budu dělat dál. Rozhodl jsem se vyrazit na chodbu. Nohy i ruce se mi chvěly a srdce bilo tak silně, že mi to znělo jako střelba ze samopalu. Opět jsem se dal do pohybu. Došel jsem ke dveřím vedoucím z místnosti, která dřív zřejmě mohla být kočárkárnou nebo mandlem. Naproti ní se rýsovaly prázdné výklenky – sklepní kóje, které byly kdysi uzavřeny dřevěnými dveřmi, za nimiž lidé shromažďovali bordel, který jim bylo líto vyhodit. Chodba byla poněkud temnější a tak jsem musel zapnout baterku, kterou jsem měl na rameni. Z venku sem už nepronikalo tolik světla. Okénka byla zvenku zpola nebo zcela zasypaná. Někde se skrze otvůrek trochu slunečního svitu dovnitř prodralo, ale většinou byly otvory beznadějně zaslepeny. V novém zdroji světla dostala šedo-hnědá chodba žlutý nádech. Na jedné straně chodba končila zdí, na druhou stranu zatáčela kamsi vlevo, zřejmě k východu ze sklepa. Tiše jsem se propletl sklepením a po chvíli našel schody vedoucí do přízemí. 17 schodů na mezipatro k zadním vchodovým dveřím, jak jinak zatareseným. Baterka už nebyla třeba, do těchhle míst se už zvenčí dostalo světla dostatek.

Stál jsem v přízemí a ze zdi na mě mávali pokroucené a rezavé dopisní schránky. Dvoje prázdné veřeje naznačovali vchod do bývalých bytů, kde lidé prožívali svoje osudy, ale to je už skoro sto let. Sto let uplynulo od doby, kdy „Žár“ všechno zničil. Pomalu jsem se šoural podél zdi a hleděl vzhůru, jestli něco nezahlédnu. Opatrně jsem našlapoval na jednotlivé stupínky schodiště, vedoucí do prvního patra, Tam už na mě místy skrze strop koukala podvečerní obloha. Lehnul jsem si a dolezl až na konec. Pořádně jsem se rozhlédl a pak jsem ho zahlédl. Stál ke mně zády a pušku měl opřenou o padlý blok. Trpělivě sledoval reliéf sídliště a čekal až vykouknu, přání jsem mu splnil, ale někde jinde, než čekal. Měl jsem to k němu asi 5 metrů. Když se rozeběhnu, tak se může stihnout otočit a vypálit. Tolik jsem si nevěřil. Zadoufal jsem, aby to ještě chvíli vydržel a opatrně jsem si sundal boty.

Potichu jsem našlapoval a měl jsem za sebou první metr, s každým dalším, se moje šance zvyšují. Dva snad hodinové kroky a byly to už jenom tři metry. V zádech mě pohladil jemný vánek a to prase se neklidně ošilo. Najednou se se slovy „Takhle smrdí jenom lidskej dobytek“ začal pomalu obracet. Hopla, taky jsem ho podcenil. Na nic jsem nečekal a zprudka s nožem v ruce vyrazil. Snažil se na mě namířit pušku a vypálit od boku, ale než mě dostal před mířidla, tak jsem zkušeně levačkou zastavil svoji smrt v pohybu. Hlaveň se prudce zahřála a kdesi v zadu zarachotila zeď. Dost ošklivě jsem se spálil na předloktí, kterým jsem hlaveň před momentem vykryl. Reflex stáhl moji paži zpět. Moje druhá ruka, se rozhodla nezahálet a snažila se zasáhnout krční tepnu šikmým sekem zhora. Vzpamatoval se vcelku rychle a pušku pustil, pak se bleskově sehnul, což jsem absolutně nečekal, rozhodně to nebyl žádnej zelenáč, rvát se evidentně uměl. A taky měl v sobě asi nějakej ten kyberware. Jak se shýbnul, tak já promáchnul, ale to už mě prase nabíralo na rameno. Dva kroky zpět ve fuskách a pak pád zadnicí na šutr. Tyhle pády na zadek můžou pěkně zabolet. Hnusná vlezlá bolest, která vás ledově stiskne až v krční páteři. Prase ztratilo rovnováhu a odkulilo se na stranu. Přes všechnu bolest jsem ale pokračoval v kutálení a nacvičeným parakotoulem dozadu jsem se bleskově dostal na nohy. Můj sok byl pomalejší a tak jsem k němu vyrazil. Ale už to bylo regulérní kdo z koho, výhodu z překvapení jsem ztratil jak dítě první klíče. Prase vytáhlo svoji sekundární zbraň a rázem jsme z toho měli bitku na nože. Chvíli jsme kolem sebe kroužili, byl evidentně nervózní a taky nebyl v boji s nožem tak zkušenej, jako bez něj, to mě překvapilo. Levačku měl nataženou před sebou a pravačku, ve který svíral nůž měl u těla, to je základní chyba! Svým postojem mi dával najevo, že se mám bát jeho nože, ne jeho schopností. Také měl evidentně defenzivní taktiku. Rozhodl jsem se ho trochu vycukat. Trhnul jsem se sebou vpřed ale prudce jsem zastavil dva centimetry dál než jsem předtím stál. Díky bohům na to zhoupnutí v bocích skočil. Udělal výpad a já seknul. Moje ostří sklouzlo po jeho zápěstí, vytryskla krev a přeťaté šlachy se stáhli až někam k lokti. To, že mu nůž vypadl je asi zbytečné říkat. Bez šlach to nejde. Zavyl bolestí a levačkou si stisknul ránu. Podíval se na mě nenávistnýma očima a jak rychle ztrácel krev tak slábnul. „Je to komické, že?“ zeptal jsem se ho. Neodpověděl. Jen koukal, teď už asi prosebně, ale to mu bylo málo platné. Už jsem byl docela v klidu, jak tak bezmocně stál přede mnou, byl jsem rád, že to takhle dopadlo. Chladné vědomí křičelo, že je čas vyrovnat účty za Marka. Vykročil jsem k němu s odhodláním v srdci, že mu zelenáče oplatím.

Doktorský na mě čekali u svý sanitky. Bylo to jedno ze tří aut, která jsme měli. „Jak to vypadá?“ Ptal se mě jeden z nich. „Jedna rozstřelená hlava našeho, jeden rozřezanej ostřelovač a jedna naražená prdel“ zněla odpověď. Oba se po sobě tázavě podívali a pokrčili rameny. „Kde je náš?“ řekl druhej z nich. Ukázal jsem mu místo, kde asi leží a on na nic nečekal a vyrazil.

Doktorskej se na mě při pohledu na Marka otočil. „Co je tohle do prdele za svinstvo?“ zeptal se. „Marek“ zněla odpoveď. Doktorskej, tuším, že se jmenoval Albert, se chvíli škrábal po bradě a pak pronesl: „exitus“. Otočil jsem oči v sloup a šel najít svoji služební pistoli.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.5, povídka byla hodnocena 2 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Jakub - 12.08.2007 13:55
Hm... co si takhle zopakovat gramatiku, především y a i ?
Tyrman - 27.07.2007 22:42
Jo, to máš pravdu. Ten nápad tomu chybí a ten konec taky není ideální. Napětí..myslím, že by k tomu bylo potřeba trochu víc prostoru. Věci o které se dá to "napětí" opřít. Tady je to jenom CQB.

PS: Co myslíš tím "krásně čistě napsáno"?
georgee - 26.07.2007 14:06
bez napadu a napeti, ale napsano krasne ciste, coz jsem si tady uz skoro odvykl. Vypada to jako pouhe cviceni v psani :)
Ale dostalo me: "výhodu z překvapení jsem ztratil jak dítě první klíče" bravo! takze "2"