Běžet proti větru

6. Robot nesmí člověka omezovat, stresovat a to v žádných činnostech nebo mu vštěpovat jiný názor, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s předešlými zákony robotiky.

Ráno se v bytě Simonse rozdrnčel kovovým zvukem budík. Leknutím sebou škubnul, až mu naskočil na rtech pěkný opar. Instinktivně sáhl po budíku na nočním stolku. Šmátral rukou po povrchu, svrhnul přitom lampičku na zem, ale po budíku ani památky. Otevřel ztěžka jedno oko a hledal, kde by ten zatracený budík mohl být. Nespatřil však budík, nýbrž sedícího robota na stoličce, držícího v rukou starý zvonkový budík se dvěma zvonky, který dávno vyhodil pro nepříjemně rachotící zvuk. Před nedávnem se rozmýšlel, zda si má zakoupit elektronický budík s mnoha příjemnými melodiemi nebo robota, který ho nejen probudí, ale i připraví snídani a svačinu do práce, uklidí a provede další domácí práce. Dal tedy přednost probuzení milým teplým lidským slovem, i když vyprodukovaný umělými hlasivkami robota.

„Vstávejte. Je čas na rozcvičku,“ pravil Sean klidným hlasem a zatlačil páčku na budíku do strany. Rachot ustal. Položil budík na noční stolek, postavil se do stoje spatného a začal kmitat pažemi.

„Co blázníš, vždyť je neděle,“ houkl na něj z postele ospale i naštvaně zároveň. Nechtělo se mu absolutně vstávat, neboť slavil do brzkých ranních hodin narozeniny kamaráda Jacka Quinna.

„Neděle, pátek, svátek, rozcvička musí být. V zdravém těle, zdravý duch!“ zakmital pažemi, potom rukou ukázal na volný prostor vedle něj.

Byl bláhový, když poručil Seanovi, aby ho každé ráno probudil. Občas si v dobré náladě udělal pár dřepů a kliků. Robot pak sám přidával jednotlivé cviky, až z toho byla celá sestava na celonárodní slet sokolů. „Já ti dám pátek, svátek,“ hodil po něm polštář. „Vypadni!“ ukázal prstem na dveře. „Už nikdy mne nebuď, když spím a už vůbec ne takovým způsobem jako dnes. Je ti to jasný!“

Sean pokýval souhlasně hlavou a odešel. Zato Simons se zavrtal pod peřinu a i po tom šoku usnul. Vrátil se právě před hodinou a tělo si žádalo zasloužený odpočinek.

Probudil se až ve dvě odpoledne. Na šokovou terapii budíkem skoro zapomněl, ale z postele se mu nechtělo. Přesto vstal a posnídal připravenou snídani. Při pohledu na hodiny si vzpomněl, že již měl být v šachovém klubu. Avšak nechtělo se mu nikam. Zavolal proto na robota, jaký program pro něj připravil. Jenže po robotovi ani památka, jen lístek v předsíni s upozorněním, že šel hrát místo něj. Rozvážně nad tím zakýval hlavou. Po chvíli si vzpomněl na dnešní první hru s Ráchel.

Poprvé, když navštívila klub na všechno hleděla s otevřenou pusou. Hlavně si prohlížela muže. Nikdo neměl rád dlouhé pohledy, znervózňovala při hře protihráče. Hledala asi nápadníka, ale potom se s kamarády shodli na namyšlené hvězdě, poněvadž se výstředně oblékala. Od té doby ji přezdívali Hvězda. Z počátku Simonsovi její pohledy lezly na nervy a tak se také začal na ní dívat. Poprvé se zadíval do jejich očí dlouze, po chvíli uhnula pohledem. Podruhé již tak dlouho nevydržela a potřetí se jen podívala. Celý den na sebe takhle zírali, až Ráchel nevydržela jeho silné pohledy a usmála se. Od té doby k ní něco cítil a každou neděli si vzájemné pohledy vyměňovali. Poznal, že se nejedná jen tak o obyčejnou ženu, která si chce zaflirtovat a jít na věc. Ráchel si chtěla hrát a každý další krok si dlouho rozmýšlela tak jako při šachu.

Okamžitě skočil do bot a pelášil do klubu. U klubu ho však čekalo překvapení. Sean vedl ven Ráchel zavěšenou do robotových paží.

„Pozdě, ale přece!“ pravila medovým hláskem, když ho spatřila. Usmála se na něj. „Hrál přesně jako vy.“

„Jako já? Spolu jsme ještě nehráli,“ nechápal jak to myslela.

„Já vím. U baru je monitor a ten jsem si nechávala přepnout na vás, abych věděla jak hrajete.“

Nepatrně se usmál. Dělal přesně to samé, také sledoval její hru. Barman za malé spropitné byl indiskrétní a ani jednomu nic neprozradil. S podivem si přiznal, že mají další věc společnou. Měla štíhlou postavu a vždycky dosti přiléhající triko, zdůrazňující její poprsí.

„Nashledanou. Uvidíme se zase v neděli,“ zamávala prstíky na něj a naskočila do taxíku, který přivolal Sean.

Simons hleděl za odjíždějícím taxíkem, jako smyslu zbavený. Byl uchvácen jejím dnešním odvážným oblečením i jejím příjemným hlasem. Poprvé s ní mluvil a nedovedl se ani rozloučit. Nevnímal prostě nic, ani robotův příkaz k návratu domů.

Až doma si povšimnul, jak ho Sean značně usměrňuje. Díval se zrovna na fotbalový zápas, když robot přišel, vzal dálkový ovladač ze stolu a bez jakéhokoliv vysvětlení přepnul na jiný program s přírodovědnou tématikou.

„Co děláš! Právě jsem propásl branku,“ rozčiloval se nad jeho podivným jednáním.

„Usměrnil jsem vás. Díváte se na agresivní sport. Podle průzkumu jsou lidé sledující takové pořady nevyrovnaní a dusí v sobě negativní energii. Jakmile se dostane takový člověk do krizové situace, neví jak má jednat a sahá po násilí,“ vysvětloval své počínání.

„Tohle už nikdy nedělej. Rozumíš!“ vytrhl ovladač z jeho ruky a znova přepnul na sport. Přemýšlel přitom, co Seana vedlo k takovému jednání. Nikdy se tak nechoval, až poslední dobou.

„Pane, nechtěl byste si jít lehnout?“ ozýval se o půlnoci robot z kuchyně. „Ráno stáváte do práce.“

Simons protočil panenkami a ignoroval jeho popostrkování k nějakému úkolu. Nenechal si kecat do života, šel na truc spát až v jednu hodinu.

Ráno se probudil čerstvý a pln síly. „Co tu chceš?“ oslovil Seana sedícího v křesle.

„Ranní rozcvičku přece,“ zaujal cvičební postoj, rozkročil se a začal předcvičovat.

Jeho nálada klesla, ale přesto si ji nenechal zkazit a zakázal mu veškeré cvičení. Litoval, že na takové řešení nepřišel dříve. Z ničeho nic znejistěl, něco mu našeptávalo, že není něco v pořádku. Vyskočil z postele a začal se rychle oblékat. Zaspal a dvě hodiny už měl zařezávat za přepážkou v bance. „Proč jsi mne nevzbudil včas, civíš na mne celou dobu.“ Hodil na sebe sako a porovnal si kravatu.

„Zakázal jste mi to.“

„Cože? Já?“ tázal se nechápavě, ale vzpomněl si na včerejší nepříjemné probuzení s leknutím a naskočeným oparem. „Co tvoje včerejší připomínka, že mám jít spát, poněvadž stávám do práce. Mohlo tě napadnout, že mne máš zavčas probudit.“

„Dal jste mi příkaz a ten musím dodržet,“ vysvětloval.

Simons se na něj podíval vyčítavě. Opravdu mu dal takový příkaz a on jej splnil do puntíku. „Neporušuješ tím nějaký zákon robotiky?“ zeptal se a ani nečekal na jeho odpověď. Utíkal do práce, co mu dech stačil.

Za přepážku usedal zpocený a s dalším hodinovým zpožděním, vinou zácpy na silnici. V žaludku mu hráli muzikanti hladovou melodii. Byl naštvaný nejen na sebe, že zadal robotovi takový příkaz, u kterého nedomyslel následky, ale i na manipulačního robota, jež ho káral za pozdní příchod. Podle vnitřních stanov banky doporučil robot hodinovou náhradu pro zapamatování. Ve dvanáct hodin zažil další šok. Manipulační robot, jež ukládal peníze do trezoru a z něj, pro malou vytíženost zpracovával docházku i dohlížel na vytíženost pracovníků, ho nechtěl pustit na oběd. Neměl odpracovány uzákoněné čtyři hodiny, po kterých měl právo na bezplatnou půlhodinovou přestávku na jídlo. Nevšímal si jeho poznámek a stejně šel pojíst. Ignoroval jeho výhružky v neplnění pracovních povinností a peněžní penále. Po obědě se mu zpět na pracoviště nechtělo, ale přesto všechno usedl za přepážku a nechal si dále hubovat od stroje. Nechtěl si hledat nové zaměstnání kvůli takové maličkosti.

Po dvanácti minutách se manipulační robot vykecal a odešel. Simons neměl právě žádného zákazníka a tak se zamyslel nad svým koníčkem, vyřezáváním historických lodí. Těšil se, jak usedne za stůl a laserovou pilkou vyřeže stožár podle zadaného plánu.

Domů přišel později než obvykle, nahrazoval zameškanou hodinu a další za trest. Znavený peskováním se převlékl a usedl do kuchyně, kterou několika nacvičenými pohyby přeměnil v dílničku. Opatrně vytahoval z přihrádky papírovou krabici od bot, aby se model nepřevrhl a nepoškodil se. Sundal víko a zkoprněl. Přestože se modelu nedotkl celý měsíc, byl zcela hotov i s nátěrem. Srdce mu zaplesalo nad takovou výstavní nádherou. Loď obracel opatrně v rukou a prohlížel si detaily. Potom co se nabažil, zklamaně uložil model zpět do krabice. Netěšil ho, nevyrobil ho sám.

„Seane, proč jsi dodělal můj model lodi!“ křikl na něj naštvaně, protože mu ukradl jeho zálibu.

„Neměl jste na záliby čas, tak jsem si dovolil model dohotovit.“

„Nedal jsem ti žádný příkaz k dodělávce.“

„Nedal jste mi příkaz, ani zákaz, takže jsem ji zhotovil za vás. Za druhé jsem vám pomohl a případně vás uchránil od úrazu laserovou pilkou či bruskou.“

Jeho odpovědi zcela neporozuměl. Sebral mu jeho koníčka, u kterého se odreagoval a zapomínal na svět kolem sebe. Rozvíjel svoje schopnosti i zručnost, práce ho těšila a dělal ji s láskou i největší pečlivostí. Nyní ho nic netěšilo. Robot se choval zcela nečekaně a puntičkářsky dodržoval zákony robotiky.

Ani ostatní dny nebyly lepší. Ráno ho sice probudil, aby nezaspal do práce, ale zato večer padal do postele znavený jako otrok. Sean ho zaměstnával jak jen mohl, nenechal ho ani chvilku vydechnout. Když se vrátil z práce domů, již byla nějaká práce nachystaná. Nebylo dne, kdy si mohl odpočinout nebo si jen tak sednout a dívat se na televizi. Robot bral odpočinek jako ztrátu času a pořád něco vylepšoval. Nezazlíval mu jeho prospěšnou činnost, chtěl aby se cítil lépe a pohodlně, avšak svou iniciativu přeháněl. Hlavně u jídla se choval poněkud podivínsky. Nenechal ho ani pořádně dojíst, stále vysvětloval, kam co přijde a co se bude dělat potom a jak mu bude velice nápomocen. Jeho jednání Simonse znervózňovalo a nemohl se pořádně na nic soustředit. Povšiml si, že ho poslední dobou bolí žaludek a hlava. Jednoho dne toho měl tak akorát dost a křikl na něj: „Nechej mne aspoň chvíli odpočinout. Od rána jsem na nohou až do večera. Nejsem stroj, abych stále pracoval,“ odebral se do obýváku, kde si lehnul na gauč a okamžitě se ztratil únavou.

Neuběhlo však ani deset minut a Sean budil svého pána, aby mu pomáhal.

„Říkal jsem, že mne máš nechat na pokoji, tak neotravuj,“ přecedil skrz zuby, aniž by otevřel oči. Tak krásně se mu dřímalo. Zavrtěl se pod dekou a opět usnul. Avšak nespal ani pět minut, když se z ložnice ozval pronikavě ječící zvuk vzduchové vrtačky. Leknutím se probudil, nevěděl v ten moment, kde je a co se stalo. Když se rozhlédl, ujistil se, že je doma a Sean zase něco kutí. Naštvaně se posadil a chtěl mu vynadat, byl však klid a tak znovu ulehl. Chvíli čekal, jestli opět uslyší ten pisklavý zvuk, ale chtělo se mu tolik spát, že usnul. Sotva se ponořil do snu, zavyla opět vrtačka a následné bouchání. Zlostně zatnul zuby, vyskočil z pohovky a šel na něj. „Seane, proč mne nenecháš chvíli na pokoji, abych se mohl vyspat! Tak dobře se mi spalo!“

„Dával jsem vám desetiminutové intervaly a pracoval, jen když jste byl v hlubokém spánku. Podle výzkumu, člověk prodělá při spaní takových hlubokých stavů aspoň šest.“

„Co je ti do mého spánku. Nač máš v palici umělou inteligenci, když nerozpoznáš, kdy člověk odpočívá, potažmo spí,“ poklepal rukou na jeho hlavu.

„Já jen chtěl dodělat rozdělanou práci,“ bránil se Sean.

Simons si ztěžka oddechl, pokýval hlavou a šel s robotem pracovat. Věděl, že pokud práci nedokončí, nedá mu pokoj a nebude mít nikdy klid. Jenže Sean chystal stále nové a nové práce, jako by ho chtěl zedřít. Simonsovi se nechtělo ani z práce domů, protože by musel zase dělat něco, co právě nechtěl. Proto se opozdíval s příchodem a každým dnem přicházel později. Potřeboval si nutně odpočinout. „Tak už dost! Zdá se mi, že porušuješ první zákon robotiky. Psychicky mi ubližuješ!“ vybuchl zlostně jednoho dne.

Po vyslovení těchto vět se robot zarazil na místě, tak jak byl. Po chvíli se narovnal a pravil: „Co se týče prvního zákona robotiky, nemám dopustit, aby bylo člověku ublíženo. Já tak činím a ochraňuji vás před sebemenším zraněním. Co se týče psychického ubližování, první zákon robotiky blíže nespecifikuje o jaké ublížení se má jednat. Mám zato, že se v prvním zákonu robotiky všeobecně jedná, o fyzické ublížení.“

Simonsem projížděl záchvat zuřivosti. Člověk vymyslel roboty, aby mu usnadňovali práci. Tento mu však práci přidával. Nevykonával zrovna těžkou práci, ale musel být stále nápomocen, což si nepřál. Toužil si své věci zorganizovat po svém.

Druhého dne vzal Seana do společnosti, která jej vyrobila. Domníval se totiž, že zrovna jeho robot má nějakou skrytou vadu, která se stala při výrobě a společnost jí bez průtahů odstraní. Jenže v továrně si nevěděli rady, tak běhali z kanceláře do jiné místnosti, odkud je posílali do dalších dveří, až se dostali k řediteli továrny Ronaldu Reillymu. Ten robota dvakrát obešel, přečetl si papíry, které dostali v každých dveří.

„Co vás trápí, když jste se dostali až sem,“ pravil příjemným hlasem.

„Nevím, zda - li jde o poruchu, ale stále mne obtěžuje a tím pádem omezuje,“ pronesl zcela vážně a dál líčil podrobnosti, které se u něj doma odehrály i to, jak obchází jeho zákazy a přitom se odvolává na první příkaz robotiky.

Ředitel Reilly si bedlivě vyslechl v křesle za stolem jeho stížnost. Ani ho pořádně nebylo vidět za hromadami složek, jenž na pracovním stole ležely. Když si všechno vyslechl, podíval se opět do papírů. „Nevidím zde ani náznak poruchy. Vše je v nejlepším pořádku,“ projel si prstem v hustém obočí a znova se na něj podíval. „Můžete mi prozradit, co tedy uděláte, když vám robot přichystal práci?“

„Jdu pracovat, abych měl dříve klid.“

„Tak vidíte, můžete si zato sám. Jak jste si ho naučil, tak ho máte. Jedinou obranou je, že mu jeho aktivity zakážete a budete mít svatý pokoj,“ dával dobré rady, poněvadž sám nevěděl, co má s takovým výrobkem dělat.

„Dík za radu, to mne také napadlo a zakázal jsem robotovi snad všechno,“ otevřel aktovku a vytáhl z něj dlouhý seznam. V práci při chvilkách vypisoval zákazy, aby snad nedával stejné příkazy dvakrát nebo nevydával podobné zákazy. „Tady je všechno zapsáno. Kdy jsem zákaz vydal, o jaký zákaz se jednalo a jak se robot zachoval,“ ukazoval na hromádku papíru, kterou držel v ruce.

„Co mi tím chcete naznačit!“ vyjel zcela nečekaně ředitel po něm. Opřel se o sůl, čímž naznačoval rozhořčenost. „Podívejte se. Jednou jste podepsal smlouvu, ve které plně zodpovídáte za robota. Pokud se chcete s námi soudit, prosím. Je to vaše právo, ale chcete běžet proti větru.“

Odcházel z kanceláře jako zpráskaný pes. Usmyslel si proto, že musí vymyslet nějaké řešení. Záměrně chodil domů až pozdě večer, slupl večeři a šel spát, což zabralo. Sean přestal otravovat a sám si vždycky nějak poradil. Na druhou stranu se jeho pracovní činnost prodlužovala až do desáté hodiny večerní. Jakmile nastal noční klid, ustalo rámusení. Robot se zavřel do kuchyně a začal provádět nehlučně domácí práce. I toto mu však vadilo a tak robotovi zrušil apanáž. Sean si totiž měsíční příjem pro svou útratu vykládal po svém a místo toho, aby si zakoupil nějaké ošacení, chodil jako obyčejný robot a peníze vrážel do vylepšení bytu. Snížil i rozpočet výdajů domácnosti, což se odrazilo v připravované stravě Seanem. Finanční přítrž zabrala, robot přestal vylepšovat byt, nehlučel a neotravoval. Dlouho tento systém nevydržel a opět robot byt vylepšoval a zdokonaloval, což Simonsovi vrtalo hlavou.

„Kde bereš peníze? Snížil jsem ti rozpočet na minimum a přesto pořád něco kupuješ. Kde bereš hotovost?“

„Našel jsem si práci,“odpověděl, aniž by odtrhl umělé oči od práce.

„Ty chodíš do práce?“ hlesl hlasem. Srdce se mu divoce rozbušilo nad další šikanou.

„Chodím, nebyl vydán zákaz. Pro vaše pohodlí a bezpečnost udělám vše.“

Simons zalapal po vzduchu a chytil se za srdce. V hrudi cítil nepravidelný tlukot srdce. Začal zhluboka dýchat, hlava se mu točila. Neměl už sil mu zakázat chodit do práce. Stejně by tento zákaz obešel a znova si něco vymyslel, říkal si. Jako v mrákotách se otočil na patě a vešel do předsíně. Zcela automaticky vklouzl do bot, z věšáku vzal klíče a doklady. Otevřel dveře, automaticky je za sebou zavřel a zamknul. V ten moment se probral. Vše, co dělal, si zcela pamatoval, jen se nedovedl ovládat. Až za dveřmi byl v bezpečí před robotem a jeho věčným šikanováním, i když slyšel Seanův hlas, jak se ptá, kam jde. Srdce se pojednou zklidnilo, i když stále bilo ještě na poplach. Škubnul svazkem klíčů natolik, až se klíč v zámku zalomil. Pociťoval celkovou úlevu, a aby krásný pocit déle přetrval, zasunul další klíč, tentokrát do bezpečnostního zámku. Dalo hodně práce houževnatý materiál překonat, ale také jej zalomil. Cítil se jako vítěz, jako hrdina, který zabil sedmihlavou saň. Opilý štěstím zmáčkl tlačítko rychlovýtahu, aniž by si povšimnul, že již svítilo.

Rychlovýtah zastavil, otevřeli se dveře. V kabince stála uplakaná Ráchel.

„Co se stalo?“ ptal se udiveně.

„Já nemám kam jít,“ špitla. „Šla jsem do klubu a tam jsem si od barmana vyžádala tvou adresu,“ slzy ji kanuly po tváři jako hrachy.

Těšilo ho, že přišla zrovna za ním, ale přicházela v nevhodnou chvíli. Ocitl se ve stejné situaci. „Jak, nemáš kam jít,“ ptal se dál, protože jako každá ženská odpovídala na otázku z poloviny.

Ráchel se rozpovídala o svých strastech se svým robotem. Jak se ho dokonce pokoušela i prodat, ale inzeráty byly plné prodejem robotů, kterých se chtěl člověk zbavit.

Simons se rozesmál. Měli opravdu hodně společného, ba v jednu chvíli jednali zcela stejně.

„Jsem ti pro smích, že? Dělám drahoty, hraji si s tebou jako kočka s myší a pak přijdu s prosíkem,“ smrkla do kapesníku a opět se rozplakala.

„Nejsi mi k smíchu, ale já uděl totéž,“ vytáhl z kapsy svazek klíčů, na nichž byly dvě torza klíčů.

„Co si počneme. Nemáme kam jít i hotely jsou plné. Lidé se snaží robotům utéci,“ pronesla tiše.

„Neboj se, na ulici nezůstaneme,“ zmáčkl tlačítko do přízemí. Jakmile se dveře zavřeli, objal ji a pohladil po vlasech. Ráchel odvedl do malého polorozpadlého domku po rodičích, kousek za městem. Po matčině smrti si zakoupil byt v panelovém domě. Neměl čas na údržbu domu, jakož i na zahrádku a další úpravy pozemku. Práce v bance byla časově náročná, dům začal pomaloučku chátrat. Občas zašel na kontrolu, zda dům ještě stojí a neokupují ho pochybné existence.

Přestože stavení vykazovalo i v nočním šeru dosti velkou zchátralost, Ráchel byla nadšená. Po první společně strávené noci se rozhodli, že zde zůstanou a obejdou se bez umělých pomocníků. Měli přece jeden druhého a slibovali si vzájemnou pomoc. Práce jim tak šla pěkně od ruky, že se dům i zahrada měnila každým dnem. Lidem chodící okolo domu se divili, že nepřestali poslouchat roboty a nechali se od nich stále usměrňovat.

Idylka skončila jednoho podzimního odpoledne. Oba seděli na houpačce pod vzrostlou vrbou, když zvolal známý hlas za brankou: „Tak tady jste!“

V Simonsovi úplně zamrazilo, až ustrnul s šálkem čaje napůl cesty od podšálku k ústům. Jeho srdce se divoce v hrudi rozbušilo. Hlas patřil jeho robotovi Seanovi!

„Dalo mi hodně práce, vás najít, přesto jsem vás našel,“ hnal se robot do předzahrádky po pěšině.

Simons položil šálek na podšálek. „Stůj a ani se nehni!“ křikl na něj z houpačky.

Robot se zastavil na příkaz člověka. Divil se proč má stát, když ho měl naopak vítat, ale příkaz byl příkaz. Avšak žádný zákaz k hovoru nedostal. „Dva dny jsem na vás čekal sám v opuštěném bytě. Strachoval jsem se o vás. Obvolal jsem všechny nemocnice a policejní stanice, nikdo nevěděl, kde jste. Pak jsem si uvědomil, že se vám mohlo něco přihodit a jste snad někde bez pomoci. Začal jsem vás hledat, samo sebou až zámečník otevřel dveře. Až později mi došlo, že jste utekl a mne schválně zamknul. V bance jsem dostal starou adresu, kterou jste si nenechal přepsat za novou.“

„Drž konečně hubu!“ zařval ze všech sil, až se Ráchel lekla a polila se čajem. Sama totiž byla neklidná z toho, že i ji jednou její robot najde.

Zatím co se Ráchel utírala, Simons přišel s nápadem, jak se vlastního robota zbavit jednou provždy. Původně chtěl Seana poslat do bytu, aby tam zůstal, ale potřeboval byt prodat a získané investice vložit do oprav. „Přikazuji ti, abys odešel někam daleko a již se nikdy nevracel. Dále ti zakazuji vstoupit na tento pozemek. Jsi prostě volný, propuštěn z mých služeb,“ vyháněl robota ze svého pozemku.

Sean pokýval souhlasně hlavou, protože dostal příkaz nemluvit. Odešel poslušně za branku, teprve tam spustil. Zde přestávaly pánovy příkazy platit. „Nemůžete se mne jen tak zbavit. Jsem váš majetek a podle zákona se máte o majetek starat,“ upozorňoval.

Simons se k němu vzteky rozběhnul, chtěl ho rozsekat na kousky, ale vzpomněl si na třetí zákon robotiky. Bude se bránit nebo uteče, pak se vrátí a znovu bude otravovat, proletělo mu hlavou. U plotu se zastavil a zklidnil se. „Vše, co jsem ti zakázal, je zakázané. Zakazuji ti kdykoliv promluvit na mne nebo Ráchel.“

Sean pokýval hlavou na souhlas, jedině tak mohl dát znamení, že příkazům rozumí. Posadil se na zídku a civěl do prázdna. Nevěděl co má dělat, kam jít. Byl přece stvořen pro práci a ochranu člověka a vlastní pán ho zavrhl.

S Ráchel se radovali, jak budou mít konečně svatý pokoj. Jenže Sean seděl na zídce až do večera, což je začalo znervózňovat. Mysleli si totiž, že odejde, ale přesto zůstal věrný. Usmysleli si, že mají nervy ze železa a vytrvají, doufali, že robot odejde. Robot seděl na zídce až do tmy. Pak přijela i policie. Sledovali z okna, jak s nimi hovoří, až jeden policista zazvonil na zvonek u branky. Simons musel jít otevřít a pohovořit si se strážci zákona. Okamžitě ho pokárali a pohrozili pokutou, protože svým neuváženým chováním pohoršoval okolí. S těžkým srdcem poroučel robotovi, aby šel dál. Zavedl ho však do kůlny, kde mu poručil, aby setrval na místě a ani se nehnul a nemluvil. Za chvíli se vrátil s kýblem malty a několika cihlami.

„Co chceš dělat?“ optala se Ráchel, když ho spatřila, jak míchá další maltu na dvoře.

„Zazdím ho a bude od něj pokoj,“ plácl maltu na další řadu cihel a připlácl na ni cihlu.

„To není řešení. Zanedlouho nás najde i můj robot. To ho chceš také zazdít?“

„Samozřejmě,“ odsekl. Nabral na zednickou lžíci maltu a plácl ji na rostoucí zítku okolo robota. Bylo mu líto vyhozených peněz za robota i ztráty kůlny, kde měl podle plánů stát dětský pokoj, pro který zakoupil materiál.

„Já chci mít klid i od ostatních robotů, co nás peskují na ulici, pro rozepnutý knoflík. Nemůžeme se přece před nimi schovávat. Nechci se bát vyjít ven. Naše dítě musí vyrůstat v klidu,“ pohladila si bříško a usmála se.

Simonsovi vypadla zednická lžíce z ruky. Ukázal prstem na sebe, pak na ni a na její bříško.

Ráchel pokývala souhlasně hlavou.

„My, dva, dítě?“ koktal. Otřel si ruce od malty do montérek a štěstím bez sebe ji objal. „Jak chceš tedy zařídit, aby nás stále nešikanovali.“

„Musí se najít nějaký příkaz, který by jasně robotovi přikazoval, aby nás neotravoval.“

Celou noc Simons spal jen napůl oka a v posteli se jen převaloval. Stále si přeříkával Ráchelinu větu dokola a přemýšlel. „To bychom museli vymyslet další zákon robotiky,“ pronesl do pološera ložnice. Jenže Ráchel spala jako zabitá. Nelenil, vstal, dokud měl nápad v hlavě. Když ráno Ráchel vstala, měl další zákon robotiky napsaný. Postavila se vedle něj a přečetla si ho.

„Vidíš, že to jde. Já tomu zcela rozumím,“ rozcuchala mu vlasy od radosti na hlavě a políbila ho na čelo.

Po snídani se oblékl a odjel, přímo za ředitelem Ronaldem Reillym. Nechtěl se před ním jen vychloubat, ale potřeboval, aby jeho zákon robotiky uvedl do činnosti.

Ředitel Reilly se jeho plánu vysmál: „Další zákon robotiky? Vy jste se zbláznil! Podívejte se kolik návrhů a zlepšení zde mám. Jistě jste si při minulé návštěvě povšimnul těchto stohů složek,“ položil ruce na papíry před sebou. „To jsou jenom návrhy a zlepšení, které už vývojové oddělení přečetlo a schválilo k dalšímu prokonzultování. Není jednoduché najít dobrý nápad, každý tvrdí, že zrovna jeho myšlenka je ta nejlepší. Jestli chcete, podejte si také návrh a my o něm pouvažujeme, pokud se dostane až ke mně,“ obešel svůj pracovní stůl se spisy a přistoupil k němu. „Něco vám povím. Kdyby si všichni ti, co sem donesli svůj návrh byli jistí svým nápadem, nechodili by sem. Já mít v ruce jistotu, nelenil bych a zařídil bych se pro sebe.“

Simons stál jako opařený. Tušil potíže, měli spolu již jistý rozhovor a tehdy ho vyhodil. Dnes dopadnul stejně, vysmál se mu přímo do obličeje. Nemělo smysl podávat zlepšovák, skončil by stejně naspodu hromady a na něj by se vršily další návrhy. Vracel se domů zklamaný. Tak se těšil, že roboti dostanou další zákon robotiky a bude od obtěžování pokoj. Cestou domů si však vzpomněl na Jacka, ten upravoval software robotům. Nelegálně, ale upravoval. Takový program stál mnoho peněz a on si přepisováním paměti za rozumnou cenu přivydělával. Mávnul tedy na projíždějícího taxíka a nasedl.

Jack otráveně otevřel dveře. Propadlé líce, kruhy pod očima na jeho tváři nasvědčovaly o mizerném spánku a psychickém týrání. „Co potřebuješ,“ zeptal se tichým hlasem.

„Nahráváš ještě programy robotům do jejich pozitronových mozků?“ váhal, jestli při jeho zdravotním stavu se má vůbec ptát na takovou věc.

Jack zavrtěl hlavou. „Dlouho jsem si nehrál s pamětí robota. Můj robot mne natolik zaměstnává, že jsem rád, že chodím.“

„Potřeboval bych nahrát svému robotovi další zákon robotiky, který jsem vymyslel. Nebudou nás už týrat. Chápeš?“ pohodil rukama na srozuměnou.

Jack našpulil rty a pak si je oblíznul. „Já takových úprav udělal mnoho,“ mávl rukou.

Za dveřmi se ozval hluk laserové pily a hned hlas patřící robotu, volajícího k práci.

„Sám vidíš, že nemohu. Pokud nepomůžu, nedostanu večeři.“

„Ráchel ti udělá hostinu, jakou si dlouho neměl. Můžeš u nás přespat a odpočinout si,“ navrhoval.

„Ráchel? Neznám,“ odpověděl a přibouchl dveře.

Jeho poslední šance pohasla. Jackův robot nadával a vyhrožoval svému majiteli, až to bylo slyšet za dveře. Nebyl jediný, který byl plísněn. Panelovým domem se nesly různé výhrůžky, nadávky a jiné omezení, které si nechával člověk líbit od stroje. Na vlastní kůži znal jejich situaci. Robot si vždycky našel nějakou výmluvu, kterou umocnil prvním zákonem a tak dál omezoval člověka. Zklamaně odcházel, podobného člověka nenajde, který by zvládl robotovy obvody vymazat a nahrát nový program.

„Počkej na mne!“ zvolal před panelákem na něj Jack s notebookem v podpaždí. „Půjdu s tebou, když mi ta tvoje Ráchel, udělá aspoň smažená vajíčka. Ten můj šmejd mi řekl, že si nezasloužím ani suchého chleba za dnešní pracovní výkon, což mne rozpálilo. Nadal jsem mu a vytkl, že porušuje první zákon robotiky. Víš, co mi odpověděl?“

Simons zavrtěl hlavou.

„Prý mi jednou za čas neuškodí půst. Vyčistí mi tělo od škodlivin a připraví žaludek na ranní pokrm. Zmetek jeden!“ odplivl si zlostně do trávy. „Štve mne jejich věčná buzerace. Pořád jenom práce. Sám pořádně nevím, kdy sem byl na nějakém mejdanu.“

Simons se pousmál. Podniky v kterých se večírky vedly, osiřely.

Ráchel udělala smaženici, jak Simons Jackovi přislíbil. Jack do sebe neurvale házel jednotlivá sousta, aniž by si je vychutnával a přitom vyťukával do klávesnice zákon robotiky. Zlozvyk si člověk vypěstoval, aby ušetřil čas, protože robot stále něco potřeboval.

Když Jack dojedl, pochválil paní domu pokrm a hned chtěl vidět robota. Po té co spatřil obezděného robota do výšky kolen, se pousmál. „Myslím, že jsem měl něco podobného také udělat s tím mým šmejdem.“ Prohlédl si robota, vytáhl šroubovák a vypáčil s ním krytku ve vlasech. Pak připojil kabel do jeho pozitronového mozku a spustil program z notebooku.

„Mám ho teda zapnout?“ ptal se Jack, potom co smazal původní paměť a nahrál novou.

„To je tak rychle?“ divil se Simons.

„Můj vlastní zlepšovák. Všechno jsem smazal, takže si nebude nic pamatovat, kromě uložených dat továrnou, což jsou tváře majitele, adresa a takové prkotiny pro normální chod. Takové věci jsem prováděl se svým robotem, abych měl chvíli pokoj, ale ten můj krám se za několik dnů zmátožil a zas poučoval a kibicoval. Nyní je tvůj robot připraven k aktivaci i s tím tvým novým zákonem robotiky.“

„Tak ho spusť,“ povzdechl si, obával se nejistých reakcí robota. Jednou se mu totiž Jack svěřil, že uškvařil několika robotům pozitronové obvody. I kdyby tento zásah nevyšel, zbavil by se Seana jednou provždy a už by robota za žádnou cenu nekoupil.

Robot po zapnutí pokýval rukama, jako poprvé, když ho spustil. Kroutil hlavou, kýval nahoru a dolů, potom do stran. Posléze se rozsvítila jeho očka. Zamrkal, avšak se dál ani nehnul. Oba na něj civěli, protože měl už hodnou chvíli komunikovat.

„Neudělal jsi něco špatně?“ ptal se Simons Jacka.

Ten však zavrtěl hlavou. „Všechno proběhlo, tak jak mělo,“ poškrábal se na hlavě a přemýšlel, kde mohla nastat chyba, že byl robot stále mimo provoz. „Jaký jsi mu zadal poslední příkaz? Patrně něco utkvělo v jeho vyrovnávací paměti. Tu nemohu jen tak smazat. Po zapnutí by se svalil na zem jako pytel brambor, poněvadž vyrovnávací paměť ovládá pohyby.“

Simons pokrčil rameny, neboť si nemohl přesně vzpomenout na poslední příkaz. Vydal jich tolik, že si je všechny nepamatoval. „Nevím, snad aby stál, mlčel a nehýbal se.“

„Přikaž mu, aby vyšel z cihlové hradby a zase s tebou mluvil.“

Udělal, tak jak mu Jack říkal. Robot poslušně překročil cihlovou zeď, zastavil se a zadíval se na ně. „Dobrý den,“ pozdravil. „Jaké mají pánové přání?“ ptal se dál.

Simonse jeho poslední slova trochu překvapila, ale Jack se k němu naklonil a pošeptal mu do ucha: „Vyzkoušej ho.“

Robotovi vydal pokyn, aby rozebral zídku, kterou postavil a začal přistavovat dětský pokojík, podle plánů.

Sean pokýval slušně hlavou a hned se dal do práce. V mžiku malou zídku rozebral, oškrábal z nich maltu a urovnal je kousek stranou. Pak si vzal plány a chvíli je studoval. „Pánové, nechtěli byste si zajít na kafíčko, starou dřevěnou konstrukci musím zbourat, jestli mi ovšem povolíte její demolici, pane Simons.“

Simons pokýval souhlasně hlavou, dřevěný přístřešek musel jít stranou. Sotva ustoupili, Sean začal vytahovat jednotlivá prkna a skládat je na úhlednou hromádku. Než dopili kávu, přístřešek byl rozebrán a už vrčela míchačka. Vše bez zbytečných řečí a kibicování, krásně se na něj dívalo.

Ráchel se na ně podívala a usmála se. „Hoši, Sean je jenom jeden robot a co ti ostatní, ty nás budou stále šikanovat?“

Simons pokrčil rameny, věděl jak dopadnul u ředitele Reillyho. „Máš pravdu,“ pohladil ji po vlasech. „Už vím jak na to. Pojďme si sednout do kuchyně:“

V kuchyni jim vysvětlil svůj momentální plán: „Jack bude instalovat programy, Ráchel zařídí živnost a já se postarám o finance a reklamu. Na světě je mnoho rodin, kteří vlastní roboty a rády by se zbavili obtěžování. Byl by z toho dobrý kšeft.“

Nápad se jim zalíbil, a tak začali podnikat v nahrávání nového, šestého zákona robotiky.

Zanedlouho se dozvěděl ředitel Donald Reilly o jejich úspěšném podnikání. Přijel v dlouhé limuzíně s policejním doprovodem. Sotva otevřel dveře, hned křičel: „Zatrhněte nelegální podnikání. Hlavně chci jejich počítač. Zkonfiskujte majetek i s vilou,“ hulákal na policisty a několik poskoků v civilu.

Na ta slova vyběhla i s dítětem Ráchel ven. „Pane Reilly! Nic se zde zabavovat nebude, zde je živnostenský list a další oprávnění,“ podávala doklady o podnikání řediteli.

Ten si je však nevzal a jen ukázal na úředníka. „Vy nelegálně podnikáte a hrabete se v software robota, což je zakázáno.

„Nic z toho není zakázané,“ obořil se na něj Simons. Podle smlouvy je robot vlastníka, který za něj zodpovídá. Vlastník jen nesmí po dobu záruky instalovat další programy. Nic nezákonného se zde neprovádí. My instalujeme program, jen do robotů, kterým již skončila záruční lhůta.“

Reilly se nadechl, hodlal pokračovat ve svém proslovu, ale úředník ho zatahal za rukáv, chvíli mu šeptal něco do ucha a krčil přitom rameny.

Ředitel zčervenal jako krocan. „Jak je možné, že jsou v právu?“ křikl přidušeným hlasem.

„Jak to?“ rozesmál se Simons. „Sám jste mi radil, abych se zařídil pro sebe,“ opět se usmál a podíval se na frontu táhnoucí se až k brance. Měli s nahráváním šestého zákona robotiky robotům velký úspěch. Nikdo nechtěl být šikanován.

Hodnocení