Fotonová mlátička

Převážet zásilky z planety na planetu je drahé. Každý chce ušetřit, a tak se hledají možnosti, jak palivo ošidit nebo nahradit něčím levnějším. Mít však na své vlastní lodi stroj, který dokáže vyrábět palivo a nejen to, chtěl by každý.

Boris létal ze Země na Mars i na Jupiterovy měsíce. Vybíral si však kšefty tak, aby zrovna na tyto Jupiterovy satelity nemusel, pro jejich obrovskou vzdálenost od Země. Plahočil se svou vojenskou raketou, kterou pojmenoval Goliáš, protože byla ve své slávě největší. Odkoupil ji od armády jako nepotřebný šrot. Vrazil do ní všechny úspory, co měl a už vozil náklad z jedné planety na druhou tak, jak si klienti přáli. Zpočátku neměl moc výnosné kšefty, ale rukama se mu moc dělat nechtělo.

Do fotonového motoru kupoval fotonové zásobníky s kladnými fotony. Zásobníky musel kupovat každý, kdo chtěl létat vesmírem. Fotonový motor měl co spalovat a on tudíž mohl vozit náklad podle potřeby. Vždy se postaral, aby docela slušně vydělal a z vydělaných peněz opravoval či upravoval svoji loď. Člověk musel mít hubu, aby dostal kšeft a dovedl pumpnout prachatého zákazníka.

Jenže časem fotonové zásobníky natolik podražily, že musel najít nějakou náhradu nebo úsporné opatření. Přestal tedy aspoň létat zpáteční trasy prázdný. Bylo mučení, čekat na místě a doufat, že brzy přijde zákazník, ale let se tolik neprodražoval, pokud neproseděl v hotelu na zadku celý měsíc.

Jednoho dne opět čekal na zákazníka, aby neletěl po prázdnu. Lelkoval na Zemi v jedné dokařské hospůdce, popíjel pivo a vyčkával, kdo mu dá práci. Pojednou zaslechl od zadního stolu, jak chlápek opilý jako Dán, obklopen snad svými přáteli vykřikuje, že dovede vyrobit stroj na výrobu fotonů a to prý jen z uhlíku obsaženém v meteoritech. Samo sebou, nikdo mu nevěřil, všichni se mu smáli. Taková výroba fotonů byla velmi nákladná a bylo zapotřebí mnoho přístrojů. Fotony se vyráběly ve velkých továrnách na Zemi, to vědělo i malé děcko. Byla by to však trefa, mít takový stroj, pomyslel si. Ani se nemusel snažit dát se s ním do řeči, ten nadrátovaný otrapa se šinul okolo baru a zastavil se právě u něj.

„Co takhle pivko a něco k tomu, nebylo by šéfíku?“ znal se k Borisovi.

Chvíli si ho prohlížel. Na všeuměla nevypadal a jedno pivo mu nemohlo rozhodit rozpočet. Navíc nechtěl pokazit legraci. Kývl na barmana, aby donesl ještě jedno pivo.

Sotva pivo barman položil na stůl, ten obejda spustil: „Já ti ten posraný stroj vyrobím, to se neboj. Stačí mi jen dodat součástky. Nechci po tobě nic než ubytování v raketě, stravu a samo sebou ty podělaný součástky k výrobě. Přístroj vyrobím a ty si ho můžeš klíďo píďo nechat,“ pokýval opilecky hlavou.

Boris nad jeho opilými slovy přemýšlel. Pak vzal toho žvanila za slovo, jen tak z hecu. Potřeboval i parťáka, který by mu byl nápomocný s pracemi na lodi. Měl ještě nějaké peníze a byl ochoten do takového přístroje investovat. Potřeboval nutně naplnit fotonové zásobníky. Nějak doufal, i když tomuto opilci moc nevěřil, že to dokáže. Bylo by to přece jen terno, vlastnit takový stroj.

Žvanila vzal na Goliáše v hodně podnapilém stavu. Když se probral z opice, vyskakoval jako čert z krabičky, několikrát se mu podařilo vyskočit tak vysoko, že si natloukl hlavu. Umělá gravitace totiž nebyla na raketách nějak moc silná, ale aby člověk mohl pohodlně ležet nebo sedět, tak to stačilo. I běhat se dalo, pokud měl člověk grif nebo zkušenosti.

„Víš, že je to vlastně únos?“ pravil již trochu klidněji. „Mám dost kamarádů, kteří ti dají do kokosu, pokud mne nevrátíš zpátky na Zem,“ vyhrožoval a držel si bouli na hlavě.

Boris se jen díval na budíky a kontrolky, nevěnoval Matoušovi, tak se jmenoval jeho nový parťák, velkou pozornost.

„Hej, slyšíš?“ zacloumal jeho ramenem. „Já chci zpět,“ ukázal rukou někam do nákladního prostoru.

Borise jeho jednání trochu nadzvedlo z pilotní sedačky, protože neměl rád, když s ním někdo takhle zacházel. Zapnul autopilota, postavil se a vytáhl z kapsy papír. „Na, čti,“ pravil a strčil mu listinu do ruky.

„Ech, já nevěděl,“ poškrábal se na zátylku. „No když je to tak,“ vracel mu podepsanou smlouvu do rukou. Najednou si svůj čin rozmyslel. Smlouvu roztrhal na malé kousíčky a rozesmál se jako blázen.

Kapitán Goliáše se na něj podíval přísným pohledem a opět sáhnul do kapsy. „Tady máš na roztrhání další smlouvu, jestli ti to pomůže,“ pravil pobaveně.

Matouš zarazil svůj smích. Vytrhl mu smlouvu z ruky a opět ji roztrhal a začal se znovu chechtat. Náhle zastavil svůj smích. „Máš ještě další?“

Boris přikývl. „Tady tu jen tak neroztrháš,“ podal mu celofánový rámeček.

Matouš se na něj podíval a pak se jej pokusil aspoň na půl rozervat.

„Nejde to, co?“ pravil Boris pobaveně. „To musíš pořádně pojíst nebo si smlouvu přečíst. Pokud si ji přečteš, zjistíš, že jsem za tebe zaplatil nemalé dluhy z hospody a ti tvoji kámoši se na smlouvu podepsali jako svědci. Pokud přece jen tento exemplář zničíš,“ ukázal na celofán, „bude to jen tvoje chyba.“

Matouš rychle přečetl text, okamžitě zčervenal a zjihl. „Ech, tak…, já se raději dám do práce. Rád bych dostal nějakou větší kóji, kde bych mohl pracovat a měl klid,“ usmíval se. Byl najednou celý vyměněný.

Opak však byl pravdou. Celý týden se jen nacpával a vyprávěl Borisovi, že má jméno podle jednoho apoštola a dokonce je pokřtěný pravým farářem v kostele. Borise však nezajímalo, kde vzal takové jméno, ale zajímaly ho výsledky, které zatím neměl.

„Nech těch keců a konečně něco dělej,“ okřikl ho, poněvadž měl jeho řečí za ten týden právě dost. „Vozíš si zatím zadek sem a tam a výsledky nikde. Mám takový pocit, že jsem se mýlil a vysadím tě hned, jakmile přistaneme.“

Matouš se zarazil a na svou obranu pravil: „Nemám inspiraci a bez inspirace nemohu nic dělat.“

To Borise rozčílilo a zařval na něj: „Vyrob ten zatracený přístroj na fotony nebo tě opravdu vyhodím po přistání a prodám tvé dluhy někomu jinému. Přidám k tomu i to, co jsi tady prožral, ubytování a cestovné.“

Matouš ihned zalezl do jednoho z mnoha nákladových prostorů, který se nejmíň využíval a dal se do práce. Stále něco potřeboval, a tak když přistáli v některém doku, hned Boris sháněl potřebné součástky, jenž dostal za úkol koupit. Vrazil do Matouše další fůru peněz a čekal, co z toho vyleze. Jenže po měsíci došla Borisovi trpělivost i peníze. Vpadnul do jeho pracovny, jak říkal Matouš jedné nákladní kóji a chtěl vidět přístroj, do kterého tolik investoval.

„Sorry kámo, ale přístroj není ještě zcela hotov. Nemám ani uhlík, abych mohl udělat první testy,“ omlouval se hned Matouš.

Boris se rozhlédl po místnosti, kde se válelo plno materiálu, jenž zakoupil a stalo se momentálně harampádím. Přístroj stejně neviděl, protože nevěděl, jak má takové zařízení na výrobu fotonů vůbec vypadat. Na stolech se válelo mnoho aparátů, zkumavek, kleští a dalšího vercajku.

„Podívej se kámo. V každém meteoritu je nějaký ten uhlík,“ ujišťoval ho Matouš, když spatřil jeho zklamání.

Boris z jeho vět moc nepochopil. Povzdechl si a zklamaně odcházel z jeho dílny. Své investice promarnil.

Druhého dne Matouš slavnostně ukazoval přístroj v celé jeho kráse v dalším nákladovém prostoru. „Musel ho přestěhovat zrovna sem, aby nebyl tak daleko od fotonových motorů, chápeš?“

Boris jen pokýval souhlasně hlavou, aniž by věděl proč. Když strhl Matouš upatlané plátno z přístroje, málem ho trefil šlak. Před ním stála metr vysoká a dva metry dlouhá almara. Představoval si, že přístroj bude nějaká menší krabička, která bude blikat a bzučet. Pak se třeba rozsvítí nějaká kontrolka a zásobník bude plný. Stroj spíše připomínal velký válec s menším válcem uvnitř. Když Matouš přístroj spustil, ozval se příšerný randál, až ho z toho rozbolela hlava.

Matouš začal hned vysvětlovat: „Toto je jemné síto ze slitiny votanu a titanu,“ ukázal na kužel, děravý jako řešeto. „Musí být do mírného kuželu s určitým průměrem dírek v sítu. Uvnitř je další mírný kužel s většími dírkami. Do toho menšího kuželu se vloží meteority a spustí se uhlíkový mlýn. Meteority se mezi sebou třou a rozpadají se. Prach propadne do většího válce, kde se znova rozmělňuje na ještě jemnější částečky, které propadnou do připravené nádoby. Abych ukázal v praxi jak to funguje, potřebuji nějaké meteority,“ završil požadavkem své vysvětlování a založil si vítězně ruce na prsou.

Co Borisovi zbývalo, cestou na Mars přibrzdil a v meteoritovém roji nachytal jeho pár malých částic a dal je Matoušovi. Ten je rozbil na ještě drobnější kousky, vložil je do menšího kuželu a spustil stroj. Kužely se točily proti sobě a mlely meteority na drobnější kousky. Ty propadaly z prvního kuželu do druhého, v němž se rozemlely na úplný prach, jenž vypadával do připravené nádoby. Až měl určité množství prachu, zapnul Matouš další stroj, který také dělal strašný rachot. Stroj nasával prach do svých útrob, kde ho dále zpracovával. Boris si musel zacpat uši, ale Matoušovi lomoz nevadil, bral hluk jako rajskou hudbu.

Celou hodinu se nic nedělo a Borisovi docházela pomalu trpělivost, protože přístroj jen hučel a brumlal. V tom rachocení se pokoušel opět vysvětlit, na jakém principu jeho uhlíkový mlýn pracuje. Boris stejně jeho tok myšlenek nepochopil a říkal tomuto přístroji fotonová mlátička, protože dělal strašný randál a měl vyrábět přitom tolik potřebné fotony. Když přístroj přestal mlátit, rozsvítilo se světýlko a Matouš vytáhl z útrob fotonové mlátičky plný zásobník. Rukávem přetřel povrch jako by se zbavoval prachu.

„Tak tady máš slibované fotony,“ podával schránky kapitánovi Goliáše.

„V zásobnících mají být tvoje fotony?“ ptal se nevěřícně, protože Matoušovi i stroji nevěřil.

„No jistě,“ ujišťoval ho. „Ber nebo nech být,“ pravil pohrdavě.

Boris se na válec podíval dost podezřívavě, přesto si jej vzal a s obavami vložil fotonový zásobník do jedné komory motoru. Nic jiného totiž nezbývalo, poněvadž spotřeboval poslední zásobník a finance klesly na nulu. Pokud chtěli doletět aspoň na Zem, kde dostane za převezený náklad zaplaceno, musel riskovat. Jinak by musel využít přitažlivosti planet, aby se vůbec dostal s nákladem k orbitu Země. Pak by musel najít někoho přes rádio, kdo by byl ochoten mu půjčit fotonový zásobník nebo kredity a mohl tak bezpečně přistát v doku.

Posadil se do velitelské kabiny Goliáše a přemýšlel, co zásobník udělá, když nahodí fotonové motory. Pro jistotu spustil diagnostiku motoru i fotonových částic v zásobníku. Hodnou chvíli trvalo, než počítač nahlásil, že diagnostika fotonového motoru proběhla úspěšně. Avšak v palivovém zásobníku naměřil přístroj nízké hodnoty fotonů v té nejhorší kvalitě.

„Co tak dlouho děláš a nestartuješ motory,“ brblal Matouš, byl zvědavý, jak obstál.

„Ujišťuji se, nic víc. Neudělám přece více škody, než užitku,“ odpovídal mu, přestože už dávno Boris věděl, že se Matoušovi přece jen podařilo vymámit z meteoritů fotony mizerné kvality, což byl malý zázrak. Nahodil motory. Okamžitě na monitoru vyskočila tabulka, zda chce pokračovat ve startu motorů. V případě, že bude pokračovat, může dojít k nenávratnému zničení součásti motorů, varoval ho program.

Souhlasil s pokračováním, nic jiného mu nezbývalo. Ze začátku motory kuckaly a dusily se, ale nakonec si daly říci a z trysek vyšlehly iontové plameny. Motory si jen ztěžka zvykaly na tak chudou směs fotonů ze zásobníků. Jejich kvalita nebyla moc valná, ani tah nebyl potřebný, ale aby doručil zásilku na určené místo včas, rychlost Goliáše postačovala.

„Ty jsi to dokázal, chlape jeden zatracený,“ radoval se s Matoušem, protože přece jen stroj na výrobu fotonů fungoval.

Matouš časem svůj vynález zdokonalil. Dodával potřebnou kvalitu fotonů do zásobníků. Dokonce vymyslel i automat, který sám vytáhne prázdný zásobník z motoru a vloží do prázdné komory automaticky plný zásobník. Za nějakou dobu si létali prakticky zadarmo a stali se z nich rovnocenní parťáci. Prodávali přebytečné fotony za nižší cenu než výrobci a překupníci. Obchod se náramně rozrůstal. A aby fotonová mlátička nedělala tolik hluk, vyrobil Matouš velký kryt. Takže fotonovou mlátičku nebylo vidět, ale hlavně slyšet. Vše fungovalo automaticky, bez obsluhy, takže se nemuseli o nic starat. Stávali se z nich pomalu pracháči. Jen občas musel někdo z fotonové mlátičky vytáhnout jakési lesklé a hladké kuličky, které se tam nějakým způsobem vytvářely. Nevěděli, kde se tam braly. Boris si myslel, že asi vznikaly jako vedlejší produkt fotonů. Kuličky byly jakoby z čirého skla. Vyhazoval je do volného kosmického prostoru.

Jednou si Boris povšiml při čištění, že se kuličky snaží vyvažovat náhlou excentrickou rotaci rakety. V ten samý moment totiž Matouš vyhodil naráz své neúspěšné vynálezy ven do kosmu. Tím pádem se Goliáš nestačil sám vyvážit a excentricky se roztočil. Kuličky se snažily jít do protisměru excentrické odstředivé síly, ale bylo jich málo, aby Goliáše vyvážily. Tak je Boris začal sbírat. Až jich měl obrovský pytel, otevřel vakuový prostor mezi dvěma plášti Goliáše, což mívali jen vojenské rakety. Jednalo se o dva pancéře, ale proč byl mezi nimi volný prostor, že se tam mohl protáhnout člověk, ani Matouš nevěděl. Prach prostě tam kuličky vsypal, uzavřel dveře a opět odsál vzduch.

Při první příležitosti vyhodil Boris naráz harampádí do kosmického prostoru, které k tomuto účelu nasbíral, aby vyvolal excentrickou odstředivou sílu. Loď se roztočila, podle očekávání. Po chvíli užasl. Goliáš se přestal točit dříve než jindy kolem své osy. Byl mile překvapen, navíc se navíc zlepšily letové vlastnosti, což dokazovaly přístroje v pilotní kabině. S rozmístněním nákladu si už nemusel dělat velké starosti, kuličky vše automaticky vyvažovaly. Rozhodl se, že zase nasbírá plno kuliček a vysype je mezi dva pláště Goliáše.

Po nějaké době kuliček v prostoru mezi plášti přibylo. Létalo se báječně a i brzdící schopnosti se změnily k lepšímu. Ostatní rakety musely brzdit hodinu a více, podle velikosti a typu. Goliášovi na brždění navíc stačilo dvacet minut a ještě se ušetřily fotony do brzdících motorů. Tím pádem se nemusely tak často měnit fotonové zásobníky v brzdících motorech. Kuličky šly proti směru setrvačnosti automaticky. Při brždění se veškeré věci hrnuli logicky dopředu, jenom kuličky šly přes všechny fyzikální zákony opačným směrem. Využíval tohoto jevu, jak jenom mohl. Dokonce se snížily náklady na dopravu a tím se stali nejlevnějšími dopravci mezi planetami. Měli tolik zakázek, že Boris uvažoval o najmutí pilota a zakoupení další lodi.

Jednou zase vybíral z fotonové mlátičky kuličky o různých velikostech a prohlížel si je. Byly čiré, jakoby ze skla. Některé měly uvnitř barevnou tečku. Jiné měly tečku modrou, další zelenou, červenou, dokonce našel jednu kuličku, která měla tečky dvě, jednu modrou a druhou zelenou. Podivoval se, kde se uvnitř brala barva, ale ani Matouš nevěděl, jak se tam barva dostala. Mávli nad tím rukou.

Když Boris opět po čase čistil fotonovou mlátičku a vytahoval další hrst různě velkých kuliček, zdálo se mu, že je uvnitř něco oválného. Tak předmět vytáhl. Byla to malá kuželka ze stejného materiálu jako kuličky. Nevěděl, kde se tam vzala, ale časem jich nacházel více. Chtěl je dát ke kuličkám, ale jejich tvar nedovoloval přizpůsobit se, tak jako kuličkám. Tak co s kuželkami, jedině vyhodit, zauvažoval, a tak vyletěly ven z Goliáše.

Čas ubíhal a Boris stále pendloval mezi planetami v pohodičce a znova se uchyloval k myšlence najít si aspoň pilota, který za něj bude létat a on si koupí domek. Najde si nějakou pěknou černovlásku, šikovně stavěnou, zplodí děti, a tak dále. Když najednou nějaká malinkatá věc vrazila v plné rychlosti do okna Goliáše a prorazila sklo. Taktak opustil své velitelské stanoviště a zavřel dveře. Dírkou unikal vzduch a vše, co nebylo připoutané, dralo se tímto otvorem podtlakem ven. Oblékl si skafandr a počkal, až se v kabině vyrovnají tlaky. Musel vejít dovnitř, protože nestihnul v tom úprku o život vypnout fotonové motory. Blížili se totiž k Marsu a hrozila srážka s jinými plavidly. Matouš si ničeho nevšímal, stále jen cosi vynalézal a jak říkal, takové blbosti ho nezajímají. Nikdy neopouštěl Goliáše, ani když přistáli v doku, kde poblíž stála hospoda. Když měl inspiraci, neměl prý čas na zbytečné vycházky.

Boris zasedl za ovládací pult a začal brzdit. Když se raketa zastavila, hledal onu věc, jenž způsobila malou dírku v okně a následnou situaci. Goliáš byl vojenská raketa a skla byla konstruovaná tak, aby odolala nejtěžším útokům. Nemohl nic najít a také se musel věnovat dalšímu řízení. Dostal hlášení, že může přistát v doku číslo 18, a tak začal manévrovat na přistání. Z ničeho nic vyplula odněkud skleněná kuželka. Byla to kuželka z fotonové mlátičky, které vyhazoval ve velkém množství do kosmického prostoru jako nepotřebnou věc. Udivila ho ta malá věc, protože kuželka musela být velmi tvrdá, neboť prorazila nejtvrdší sklo a ani se nepoškrábala.

Poté co v doku přistáli, vzal Boris kuželku, okolo její hlavičky omotal kus pevného provázku a pověsil si ji na krk jako talisman. Přísahal si, že pokud natrefí na další kuželky, tak je posbírá a další vyhazovat nebude. Donutil Matouše vystoupit z Goliáše, také se přece musel provětrat a zamířili do první hospody. Ale nejdříve si Boris domluvil pracovníky na namontování okna, které zatím neměl a hodlal je v hospodě sehnat.

Nebyla to jen tak obyčejná hospoda, dal se zde sehnat kšeft i mnoho náhradních dílů a on zrovna potřeboval okno do pilotní kabiny. V lokále bylo nahuleno, že nebylo vidět ani na krok. Sedli si k baru a objednali si pivo. Přitom Boris obhlížel místnost, zda nenajde nějakého známého kšefťáka. Jak slyšel, kšefty se tu hýbaly, ale nikoho ze známých neviděl. Ujišťoval se tím, že nenastala ještě ta správná doba. Večer přicházeli náležití kšeftmeni. Kývl na barmana, aby jim donesl pivo a něco ostřejšího pro Matouše. Sice již měl dost z Goliáše, protože neodolal a načal jeden sud s lihem, který vezl zákazníkovi. Raději obětoval pár kreditů v hospodě za pořádné pití.

Najednou se za pultem před nimi objevil obtloustlý chlápek a zeptal se: „Co jako sháníte?“

Borise jeho otázka trochu zaskočila, přesto odpověděl: „Přední okno do vojenské BC – dvojky,“ prohlásil suše, aby měl od dotěry pokoj.

„Tak to mohu sloužit, jedno zrovna mám, kolik nabídneš?“ podbízel se s úsměvem tlusťoch.

Trochu Borise překvapil, protože do vojenských raket se špatně sháněly náhradní díly, ale nedal na sobě nic znát. „Sto dvacet kreditů,“ nahodil cenu.

„Sto dvacet kreditů?“ zabručel tlusťoch. „To je hochu málo, musíš pořádně přitlačit na pilu,“ rozesmál se znova pupkáč, až vycenil zkažené zuby.

„Kolik kreditů si představuješ?“ zeptal se Boris bez okolků. Nechtěl se zdržovat dohadováním, kreditů měl dost a za tři hodiny měl schůzku s montéry, kteří mu okno namontují do Goliáše.

„Nejmíň tisíc kreditů,“ nasadil vysokou cenu tlouštík.

Borisovi tato nabídka málem vyrazila dech, protože okno tlusťoch předražil aspoň o polovinu, ale přikývl na tuto cenu. Obézní muž jen vyvalil oči a cosi si pod nosem zamumlal. Musel ho jistě překvapit, čekal, že se s ním bude dohadovat a cenu snižovat.

Tlouštík chvíli otálel, pak přece jen podal ruku na uzavření obchodu. Boris podal ruku a plácli si, obchod byl uzavřen. Jenže chlápek se neměl k odchodu a začal se zajímat o jeho kuželku na krku.

„Co to máš za krám?“ pohodil hlavou k přívěsku.

„Nevím,“ odpověděl, protože opravdu nevěděl, z jakého materiálu byla.

„Dám ti za ni sto kreditů, plácneme si?“ nastavil dlaň.

„Za takovou cetku?“ podivoval se a vrtalo mu hlavou, proč chce dát za obyčejné sklo tolik kreditů. Pomyslel si, že by mohl dostat zpět část kreditů investovaných do okna rakety. Rozhodl se, že ho nechá chvíli na pokoji a bude vyčkávat, co dál řekne.

„Kde jsi ji vzal? A máš jich hodně?“ padaly z pupkáče otázky jako při výslechu.

Matoušovi se zaleskly oči a nečekaně vyhrkl: „Máme jich…,“ dál už mluvit nemohl, Boris ho kopnul dosti bolestivě do holeně.

„Kušuj,“ rozčílil se na něj, protože mu překazil obchod.

„Nechej přítele, ať se i on vyjádří,“ pronášel najednou zcela volně tlouštík.

„Přítel chce říci, že máme jen jednu. Navíc je pod obraz a dluží mi ještě slušnou hromadu kreditů. Je to tak?“ zeptal se jej.

Matouš sklopil provinile oči a souhlasně pokýval hlavou.

„Takže abychom se vrátili v rozhovoru tam, kde jsme skončili, ne? Nebo snad opadl zájem?“ dráždil tlouštíka.

„Zájem stále mám. Kde jsme to přestali? Aha. Ptal jsem se, kolik jich máte, že?“

„Musím bohužel říci, že jen jednu jedinou. Kuželka létala volně v kosmickém prostoru a rozbila mi okno, proto jsme sem přišli,“ vysvětloval, aniž by přitom lhal.

Břicháč si vzal kuželku do sádelnatých prstů a prohlížel si ji. Jemně pokyvoval hlavou jako by se rozmýšlel. „Tak co, plácneme si na sto padesáti kreditech, ne?“ zvýšil najednou cenu.

Borisovi se zdálo, že je to hodně za obyčejnou skleněnou kuželku, ale cítil, že tlusťoch má opravdu velký zájem. Pomyslel si, že to asi nebude jen tak obyčejné sklo a tlusťoch moc dobře ví, co má na krku. Rozhodl se na něj zahrát takové divadélko. „Zbláznil ses? Za kuželku chceš sto padesát kreditů? To bych byl blázen.“ rozkřičel se na celou hospodu.

Rázem byl v lokále klid. Matouš jen třeštil oči, co jeho parťák vyvádí. Nejprve z něj udělá největšího notorika a dlužníka v celé galaxii, nakonec dráždí celou hospodu.

Mrknutím oka mu dal Boris znamení, že se nemusí bát. Rukou mu ještě naznačil, tak, aby nikdo neviděl naznačované gesto, že se do toho nemá moc míchat.

„Co se to tam děje?“ zvolal nečekaně od vchodových dveří vysoký chlápek. Na sobě měl oblečení podle poslední marťanské módy. Právě přišel a jeho kumpáni mu rozráželi cestu mezi hosty rovnou k nim.

„Tak řekne mi někdo, co je to tu za povyk?“ zeptal se znova, potom co došel k barovému pultu.

Tlusťoch se najednou orosil na čele jako správně vychlazené pivo. Dostal z přicházejícího strach, asi věděl proč.

Boris hned tomu oháknutému chlápkovi vysvětlil, o co tu jde. Manekýn se dovolil a prohlédl si zběžně jeho kuželku na krku. Pak vytáhl malou lupu, nasadil si ji na oko a znova kuželku zkoumal a převracel ji v ruce.

„Hm, hm, kde jsi k ní přišel?“ vyptával se po chvíli zkoumání.

„Jak jsem již řekl, rozbila mi okno, když jsem letěl sem.“

Manekýn chvíli stál a pak se opět zeptal: „Kolik ti za ni ten mizera nabídl?“

„Sto padesát kreditů.“

Manekýn se rozesmál chraplavým smíchem na celou hospodu, vlastně se jediný smál. Všichni mlčeli a dívali se na něj. Najednou zasekl svůj hlasitý smích, pomalu se otočil k tlouštíkovi a podíval se na něj přísným, nadřazeným pohledem. Ten na nic nečekal a pakoval se honem pryč.

„Říkáš sto padesát kreditů?“ pravil manekýn, když pupkáč zmizel. „Hm, to ti moc nenabídl. Jak vidím, jsi dítě štěstěny. Já ti nabízím sto šedesát, ale tisíc kreditů, to tvoje okno k tomu, zásoby jídla a pití, na které si jen vzpomeneš a přístrojů, co potřebuješ.“

Boris s Matoušem málem omdleli. Dokonce se jim podlomily nohy a roztřepaly ruce. Na Matoušovi Boris pozoroval, jak se mu krev hrne do hlavy a červená jak krocan. Za takovou skleněnou cetku mu nabízel majlant. To si nevydělal ani za celý rok létání. Okamžitě si s manekýnem plácl, i když věděl, že by mohl cenu vyšroubovat o mnoho výše. Najednou měl takový divný pocit až se mu hrdlo sevřelo úzkostí. Možná, že kdyby se s ním ještě dohadoval, šlo by o život. Kumpáni vzbuzovali respekt s viditelně zastrčenými zbraněmi za opasky. Jistě by se je nerozpakovali na příkaz manekýna použít.

Manekýn se rozchechtal, až se za břicho popadal i jeho kumpáni se chechtali jako pominutí. V hospodě bylo stále ticho jako v hrobě.

Kuželku okamžitě Boris schoval za triko a s manekýnem i jeho kumpány vyrazili ke Goliášovi. Manekýn dodržel slib a nechal naložit do rakety, na co si jen vzpomněli. Pak ještě chvíli počkali, než montéři namontují přední okno a vyzkoušejí těsnost. Teprve pak mu kuželku předal. Okamžitě nastartovali Goliáše a největší rychlostí, kterou mohli jen dosáhnout, pádili pryč. Za chvíli za nimi vzlétla celá flotila raket. Nejprve si mysleli, že jdou po nich, ale kroužili prostorem jako by něco hledali. Až byli dost daleko, tak Borise napadlo, že hledají další kuželky. Řekl jim přece, v kterých místech se nehoda stala.

Cestou na Zem Boris přemýšlel, co je to za divný materiál, když má tak obrovskou cenu, ale Matouš ho stále vyrušoval.

„Jsi třída. Tohle jsem od tebe nečekal,“ plácal ho po rameni jako nějakého borce. „Už jsem se chtěl urazit, když jsi o mně řekl, že ti dlužím prachy. Kdybys mi nenaznačil, že mám mlčet, rozčílil bych se. Hned jak přistaneme, musíme ten tvůj kšeft zapít,“ protáhl se do pilotní kabiny a posadil se vedle svého kamaráda.

„Nechci ti kazit náladu, ale nikam oslavovat nepůjdeme,“ pronesl po chvíli Boris.

„Proč?“ podivil se Matouš.

„Nenapadlo tě náhodou, z jakého materiálu je ta kuželka?“

„Co já vím, mě je to úplně jedno. Hlavně, že jsi udělal tak perfektní kšeft.“

Boris se na něj podíval. „Vždyť my jsme boháči. V trupu se nám mezi dvěma plášti Goliáše pohybují další kuličky ze stejného materiálu, chápeš to?“

„No a co má být,“ rozhodil rukama, pak se podíval na velitele Goliáše. „Ty si myslíš, že je to něco vzácného?“

„Přesně tak. Jestli sis nevšimnul, tak manekýn měl s sebou gorily a ty si může dovolit jen hlava nějakého gangu.“

„Ty si myslíš, že náš stroj vyrábí nějaké drogy?“

Boris se rozesmál. „Ty jsi nic nepochopil. Nejde o drogy, ale o něco vzácnějšího. Třeba je to nějaký vzácný nerost. Pupkáčovi se přece také kuželka náramně líbila a kdybych mu ji prodal, okamžitě by běžel za tím manekýnem a všechno mu vyklopil. Víš co?“

„To teda nevím, celého jsi mne zmátl.“

„Uděláme takovou dohodu. Až přistaneme na Zemi, nepůjdeme oslavovat, ale nakoupíme si slušné hadry a pokusíme se prodat další kuželky a kuličky. Souhlasíš?“

„Proč ne, když z toho něco kápne.“

Hned jak přistáli, vzali jednu kuličku a kuželku z fotonové mlátičky a vyšli se oháknout tak, aby vypadali jako zámožní lidé. V prvním docela pěkně vyhlížejícím obchodě s cennými kovy a drahokamy se zastavili. Hned u dveří se jich ujal muž v upjatém černém saku, který je zavedl do jedné z diskrétních místností. S ostychem mu ukázali kuličku a kuželku. Chlápek si vzal kukátko do oka a prohlížel si přinesené věci, tak jako ten manekýn. Když sundal z oka kukátko, rozzářily se mu oči. Hned kuličku vážil na jakési váze, pak se pokoušel udělat vryp. Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Mohu vám za ty diamanty dát dva milióny kreditů. Kdyby byly vybroušené do pravidelnějšího tvaru, cena by byla jistě o mnoho vyšší. Přejete si kredity v hotovosti či převést na kreditní karty? Nebo si pánové přejí vybrat zboží pro manželky či přítelkyně? Máme velký výběr, samá kvalita,“ chrlil na ně slova a přitom začal ochotně vytahovat z pod pultu lesklé a drahé brože, náhrdelníky a jiné vychvalované zboží.

Boris se málem neudržel a chtěl vykřiknout v úžasu: „Diamanty? Dva milióny kreditů?“ okamžitě dupl chudákovi Matoušovi na nohu. Ještě dříve, než si sám stačil uvědomit, o čem se vlastně baví.

Nejprve Matouš vyskočil, protože nepochopil, o co jde, ale když na něj parťák mrkl, pochopil. Boris nečekal takovou cenu, když mu za kuželku nabízel manekýn na Marsu sto padesát tisíc kreditů. Věděl, že tady dostanou více, ale tolik opravdu nečekal. Přikývli na převod na kreditní karty, vystavené zboží odmítli. Během chvilky byl kredit převeden. Stali se milionáři. Sotva vyšli ven, chtěl Matouš zase mluvit a mluvit, jak bylo jeho zvykem. Přímo zářil štěstím. Ale Boris ho okřikl:

„Prosím tě, mlč. Musíš vydržet až do Goliáše. Tam si hulákej jako na lesy, nikdo tě neuslyší,“ cítil se v útrobách Goliáše přece jen jistěji než na prostorné a ponuré ulici, kde bylo mnoho uší. Raketa byla přece jenom jejich domov.

Okamžitě odlepili Goliáše od země a pádili o kousek dál do jiného státu. Tam si zopakovali v podobném obchodě celou proceduru. Nemuseli se dlouho rozmýšlet a navštívili dalších několik zlatníků a klenotníků. Kredity na kartách úctyhodnou rychlostí naskakovaly, až z těch čísel bolely oči. Nyní už z nich nebyli milionáři, ale multimilionáři. Radovali se jako malí kluci, skákali a povykovali, samo sebou jen na Goliáši.

Přemýšleli, co s tolika penězi udělají. Dohodli se, že budou lehce vydělané kredity utrácet s rozvahou. Až po čase si zakoupili ostrovy na Zemi, hned vedle sebe, nějakou půdu na Marsu a už si užívali. Boris se oženil s vytouženou kráskou s černými vlasy, koupil si velký dům a zplodil do dnešních dnů pět dětí. Matouš zůstal starým mládencem, už nevynalézal a užíval si po svém. Otevřeli si s Matoušem firmu na výrobu fotonů a docela slušně prosperovali. Víceméně to byla jen zástěrka.

Nikdy se však nedopátrali, jak vlastně ve fotonové mlátičce diamanty vznikají. Matouš cosi jednou prohodil, že diamanty jsou také z uhlíku, tak jestli to nemůže být tím. Boris si s tím nelámal hlavu, prostě tam byly a hotovo. Pokud přece jen pochyběl nějaký ten kredit, což se stávalo zřídka, tak stačilo zaletět na Goliáše a nabrat si potřebné množství diamantů.

Hodnocení