Jak se nechat zmrazit: Rychle a levně

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: Petr Mandík, petrm<zavináč>icelift<tečka>com
Povídka, na jejímž základě vznikla o několik let později kniha Příště se zmrazit nenechám (vyšla v roce 2007). Od srpna 2008 je k dispozici na internetu zdarma. Více o knize na: kniha.icelift.com, o fiktivní firmě IceLift na www.icelift.com. Tato povídka je lehce korigovanou verzí textu, který vyšel před několika lety v jednom tuzemském počítačovém časopise.

Když jsem si letos 15. října objednával po internetu zmražení svého těla a jeho rozmražení v roce 2049, bral jsem to s asi stejnou rezervou, jako když můj redakční kolega P. H. po internetu popravoval odsouzené na smrt (www.hatchoo.com/deathrow/). Proto jsem byl poněkud překvapený, když mě o 14 dnů později před redakcí anglicky oslovili dva chlapíci a odkazovali se na mou objednávku.

Asi bych měl ještě uvést, že ona internetová stránka nabízela do konce letošního roku neodolatelnou 50% slevu - což se při standardní ceně 1 500 dolarů nedalo brát jinak, než jako zajímavá recese. A dobrý tip na veselý článek do posledního prosincového čísla našeho počítačového časopisu. Protože jsem chtěl dopředu vědět, co naše čtenáře čeká v případě, že té báječné slevy využijí, pečlivě jsem vyplnil svou e-mailovou adresu i fyzickou adresu redakce. A pak už jsem jenom čekal.

"Hallo, are you Mr. M?," oslovil mě v recepci špatnou angličtinou jeden z dvojice neznámých. "Yes, I am, how can I help you?" oplatil jsem mu stejně. "My jsme z IceLiftu - přinášíme vám k podepsání smlouvu a katalog filmů," pokračoval, ale to už jsem oba muže posunkem vyzval k přesunu směrem ke stolu a k sedačkám, které máme před redakcí vyhrazeny pro návštěvy. Nepovažoval jsem za nutné, aby nás ještě někdo slyšel.

Zdálo se, že se tentokrát někdo rozhodl dotáhnout webový vtípek dál než jen na svoje stránky. Byl jsem zvědavý, jak dlouho je to bude bavit. A tak jsem s vážnou tváří přijal dvoje desky a nechal si vysvětlit základní podmínky celé akce.

Jak se ukázalo, v zaslepení počítačovými technologiemi jsem přehlédl, že mražení tělesných schránek a jejich rozmražení v blízké nebo vzdálenější budoucnosti je v podstatě již zcela běžnou záležitostí. Vše je do posledního detailu zajištěno a bezchybně řízeno počítači. Poslední věta mě pobavila, je vidět, že tu hru zase neberou tak vážně.

Než jsem si začal prohlížet obsah desek, neodolal jsem pokušení zeptat se, proč je to celé tak strašně laciné. "Máme zcela novou, námi patentovanou technologii, mražení provádíme v masovém měřítku…" Klasická odpověď, stejná, jako na jakékoli počítačové tiskovce. Dál už jsem se raději neptal.

V prvních deskách jsem našel seznam filmů, které mi mohou být promítány v době zmražení přímo do mozku. Pokusy prý ukázaly, že se tím zajistí daleko rychlejší návrat mozku do skutečné reality okamžitě po probuzení. Mozek prostě při tom dlouhém odpočinku nezleniví. Chtěl jsem si vybrat všechny filmy s Woodym Allenem, ale byl jsem upozorněn, že díky zpomalení dějů v organismu bude bohatě stačit jeden.

Pak jsem letmo přehlédl smlouvu, vyplnil název filmu, nastavil podmínky probuzení a podepsal celý text včetně ustanovení, že částku 750 dolarů zaplatím v jakékoli volně směnitelné měně nejpozději jednu hodinu před zmražením.

Igelitová taška

Za necelý týden mi do redakce přišla tlustá obálka, ve které nebyly očekávané tiskové zprávy, ale potvrzená smlouva s termínem "začátku objednaného plnění" 1. prosince. Dále tam byla zvláštní poloprůhledná, na první pohled igelitová taška na zip a návod k jejímu použití.

Kdosi se zřejmě báječně bavil. Opravdu by mě zajímalo, kolik lidí v těch dnech dostalo stejný balíček. Pak mě poprvé napadlo, že by to nemusel být jen vtip. Zkusil jsem na webu najít ještě nějaké další informace o mražení tělesných schránek, ale nic zajímavého jsem neobjevil. Zdálo se, že toto je jediná firma, která něco podobného nabízí. Vtip za 750 dolarů. Uvidíme, kam ho až dotáhnou.

A co kdyby to, čistě teoreticky, vtip nebyl? Co když je těch 750 dolarů jen jakási počáteční investice a pak se musí každý měsíc platit nějaké nekřesťansky vysoké poplatky? Na zádech jsem ucítil studený pot.

Rychle jsem znovu pročetl celou smlouvu, ale o měsíčních poplatcích tam nebylo ani slovo. To mě uklidnilo. A co když jde o nějaký výzkum? Ne, ne, o tom by muselo být něco ve smlouvě. A nebo že by to někdo sponzoroval? Znovu jsem se podíval na Web IceLiftu, ale ani o sponzorech, ani o nějakých pokusech tam nebyla žádná zmínka. Jen animovaný gif na titulní stránce hlásal, že pro následujících 6 měsíců jsou všechny termíny obsazené.

Přiznávám, že se mi líbí dokonale zpracované hry. Líbí se mi prezentace firem, kde vedle sebe postaví dva počítače a předvádějí, jak se jeden plouží a druhý, samozřejmě ten jejich, sprintuje. Tím to ale neskončí - oba počítače rozeberou a ukážou vám ve svém počítači ten čip, který za to může. A pak promítnou na zeď jeho strukturu a na 5 očíslovaných bodech dokáží, že právě tak a jedině tak je to správně. Stejně dotažená se zdála být hra IceLiftu. Jen jsem čekal, kdy a jak skončí.

Začalo mě bavit představovat si, že to není jen vtip. Asi jako když se v televizi díváte na horor a třesete se i přes vědomí, že je všude okolo vašich filmových hrdinů ve skutečnosti celý filmový štáb, režisér, kameraman, osvětlovači. Schválně jsem začal hledat argumenty k obhájení reálnosti celé akce.

První, co jsem potřeboval ve své mysli obhájit, byla finanční stránka věci. 750 dolarů rozhodně nemůže pokrýt náklady. Tedy rozhodně ne na zmražení, následné udržení při životě a rozmražení. Že by se mě chtěl někdo zbavit? Kdo mě vlastně na tuhle stránku upozornil? Nebyl to kolega P. H.? Že by mu nestačily virtuální popravy? Nebo že by chtěl R. M., šéf konkurenční přílohy, oslabit náš redakční tým? Pak jsem si představil, na kolik by je to vyšlo, a usoudil jsem, že tak to nebude.

Postupně jsem vyřadil všechny kolegy i nadřízené (kteří mají v podobném případě k dispozici i podstatně méně brutální metody) a pustil jsem se do příbuzných, kamarádů a náhodných známých. Nakonec jsem musel uznat, že nejsem schopen vyvrátit ani první z argumentů proti realističnosti celé akce.

Jak se správně zabalit

V úterý 30. listopadu jsem se nicméně v redakci zapsal na středu do databáze nepřítomných (9-17 - reportáž v IceLiftu). Večer jsem ještě pro jistotu napsal doma na kus papíru vzkaz, kde jsem -- pro případ, že bych se do následujícího večera nevrátil a navštívil mě náhodou někdo ze sourozenců, kteří mají klíče od bytu.

Pak jsem si do oné zvláštní jakoby-igelitové tašky sbalil pár věcí na cestu. Ponožky, slipy, trička, letní bunda, svetr, kartáček na zuby, pasta, holicí strojek, sandály, džíny, pas, diktafon, Psion, foťák a 749 dolarů -- pro případ, že by po mě chtěli oněch 750 dolarů, které jsem samozřejmě nezaplatil. Třeba to není vtip, ale podvod! Ještě tak přijít o nějaké peníze!

Ve středu 1. prosince jsem se vydal do redakce už na sedmou, protože tak byl stanoven termín schůzky se zástupci IceLiftu. Připadal jsem si se sbalenou taškou trochu divně - a vůbec mě netěšila představa, jak budu někomu vysvětlovat, proč s sebou na jednodenní reportáž tahám tolik věcí. Hlavně aby v tom neměl prsty někdo z konkurenčních počítačových periodik!

Cestou metrem jsem si ještě jednou rozebral možné varianty. Zaprvé - před budovou, ve které sídlí redakce, nikdo nebude, a výsledkem celé akce bude jen práce s balením tašky a nepříjemné brzké vstávání. Zadruhé - před budovou redakce bude Kdosi, kdo se mi strašlivě vysměje, a výsledkem bude trapný pocit, že jsem se do té pitomé hry vůbec neměl pouštět.

Existovala ovšem ještě varianta třetí. Že totiž s pány z IceLiftu někam odjedu. Jestli jsou to opravdoví machři, budou chtít, abych tuhle hru zkazil dřív já, než oni. Možná, že mě opravdu odvezou až do nějaké fiktivní holandské pobočky své firmy. Jen aby mě nějací šílenci opravdu nechtěli zmrazit! Ještě že jsem nic nezaplatil!

Reportáž začíná

Čekali dole před vchodem, byli zase dva, ale tentokrát jiní. Lámanou angličtinu nahradila stejně kvalitní němčina: "Guten Tag, kommen sie bitte mit uns." "OK, ja, alles ist klar," odpověděl jsem shodným jazykem. A šel jsem.

Když jsme nasedli do auta, v duchu jsem se sám sebe ptal, jak dlouho můžou vydržet hrát tuhle komedii. Na posledním odpočívadle před česko-německou hranicí jsem je požádal o možnost pořídit si první ilustrační snímek k plánované reportáži. Chvíli nechápali, pak se zatvářili udiveně a nakonec souhlasili. Zamířil jsem objektiv na automobil s logem IceLiftu a stiskl spoušť.

Zmínkou o této události jsem vyčerpal poslední zajímavý námět na popis naší cesty. Pozdě odpoledne jsme bez problémů dorazili do holandského Veendamu. Do začátku plánovaného mražení v té chvíli zbývaly necelé dvě hodiny.

Na recepci IceWorldu seděla mladá bruneta. Museli ji určitě dlouho vybírat, protože se dokonale hodila k celé téhle akci. Těžko to blíže popsat, ale tvářila se prostě divně. Vyplnil jsem čitelně své jméno, příjmení a čas příchodu. To, že políčko pro čas odchodu proškrtla, jsem považoval jen za další důkaz dokonalosti této hry. Nicméně na zádech jsem zase ucítil studený pot.

Po směru šipek jsem došel až do čekárny. A čekal. A přemýšlel. Do zmražení zbývalo necelých padesát minut. To jsem zvědav, jak to celé dopadne. Pak se otevřely dveře a vešel mírně prošedivělý muž, tak okolo padesátky, v dlouhém bleděmodrém plášti. Byl jsem zvědav, jak zareaguje, až se dozví, že jsem nezaplatil. Možná jsem to měl udělat, říkal jsem si, takhle jsem pravidla porušil já!

"Tak pojďte, pane M.," zavedl mě do úzké dlouhé místnosti. "Všechno, co máte na sobě a co si myslíte, že budete po rozmražení potřebovat, dejte do své tašky. Ostatní můžete dát sem," ukázal na kulatý umělohmotný koš na prádlo. "Za třičtvrtě hodinky to začne, jste nervózní?"

"Mám jenom dvě možnosti," pomyslel jsem si. "Buď to celé hned teď zruším, anebo budu hrát dál. To je neuvěřitelné, kam až jsou schopni zajít. Na jak dlouho asi mají tuhle budovu pronajatou? Třeba je to celé jenom nějaká reklamní akce. No jasně, určitě sem jenom lákají spoustu lidí a pak jim tu předvádějí nějaké hrnce, nebo tak něco." Rozhodl jsem se nevypadnout z role.

"Došla moje platba v pořádku?" pokusil jsem se mlžit. "Ano, všechno je v pořádku." Poslední stín podezření zmizel - přece by za mě někdo jen tak nezatáh 750 dolarů. Ještě jednou se na mě obrátil: "Předpokládám, že těch 750 dolarů, které došly dodatečně, si chcete po zúročení nechat ve svém novém životě do začátku. Nebo jste zapomněl na 50% slevu?

To je ale hloupej vtip! Na 50% slevu bych já nikdy nezapomněl. Kromě toho, že bych neinvestoval 750 dolarů jen tak pro nic za nic, byť je tohle celé opravdu nezapomenutelný zážitek. Zkoumavě jsem se na něj podíval. Hrál to dokonale. Ale co když to myslí vážně?

Měl bych pro jistotu ještě někomu doma zavolat, co když se tady opravdu zdržím déle? Ale jestli to udělám teď, tak si to určitě nahrají a pak to třeba zveřejní. Jasně, chtějí, aby mi rupnuly nervy. Nebo je to opravdu ta prezentace nádobí? Už se mi ta hra přestávala líbit. Teď to ale přece už nevzdám!

Nechal jsem vyřčené otázky bez odpovědi a pomalu jsem se převlékl do připraveného tenkého obleku s emblémem IceLiftu. Pokračování reportáže jsem pro tenhle okamžik odložil.

Jde do tuhého

Deset minut před začátkem akce mě uložili do jakési velmi úzké vany, která se pomalu vytvarovala podle mého těla. Cestou mi ještě pro uklidnění ukázali počítač, který bude moje usínání řídit. Nepřehlédnutelné znaky nejmenovaného operačního systému mě neuklidnily. "Ne, ne, to je jen další důkaz, že je tohle celé jenom vtip," bránilo se moje podvědomí vtíravé myšlence, že by tomu mohlo být jinak.

"Chcete si pro sebe nahrát video-vzkaz pro první minuty po probuzení?" zeptal se mě jeden z mužů, kteří se tvářili, jako že obsluhují celé to zařízení. "Jistě." Hra pokračovala. Myslím, že všichni musejí ocenit alespoň moje pevné nervy.

"Ahoj P.," zašklebil jsem se na sebe do kamery. "Tak teď jsi se konečně jednou opravdu pořádně vyspal. Tak to tady nezapomeň pěkně nafotit, napsat reportáž a - určitě pochválit tu dokonalou iluzi!" Cha, neztratil jsem nervy!

Potom už jenom zavřeli poklop a začal syčet jakýsi ventil. Najednou bylo hrozné horko. Vzápětí se ochladilo. Na hlavu se mi přicvakla nějaká kovová koruna. Zatmělo se mi před očima. Allenův film právě začal.

Konec promítání

"Ahoj P," zašklebila se na mě obrazovka. "Tak teď jsi se konečně jednou opravdu pořádně vyspal. Tak to tady nezapomeň pěkně nafotit, napsat reportáž a - určitě pochválit tu dokonalou iluzi!" Tohle už jsem někde slyšel.

Vzápětí mi nějakej chlápek lámanou angličtinou sdělil, že jsem byl právě rozmražen a ještě nějaký takový kecy, odvedl mě do šatny, kde jsem se převlékl do oblečení z tašky. Pak jsem seděl v čekárně, čekal a přemýšlel. Vybavil jsem si, co bylo před promítáním a poblahopřál si, že jsem tu hru dohrál až do konce.

S dovolením personálu jsem si udělal pár fotek. Jen mě naštvalo, že mi zřejmě při promítání filmu došly ve foťáku baterky, a tak jsem ho musel přepnout na manuál. V mým Psionu bohužel došly taky. Ten ovšem žádnej manuál nemá. Zákon schválnosti.

Vyšel jsem ven a cestou se na recepci zapsal do knihy odchodů. Můj příchod tam už nebyl. Dokonalá fikce, tenhle moment si musím zapamatovat! Nastoupil jsem do přistaveného auta na místo vedle řidiče. Rozjeli jsme se. Trochu mě znervóznilo, že tam nebyl žádný řidič.

Vrátil jsem se do Prahy a fikce pokračuje. Přestal jsem vnímat, co je realita a co sen. Po dvou měsících přespávání na pražském Hlavním nádraží musím připustit, že existuje jistá nenulová pravděpodobnost, že se opravdu píše rok 2049, jak mi sdělil ten muž v IceLiftu a jak mě recepční přinutila zapsat do knihy odchodů. V tom případě je asi také pravda, že už nebydlím ve svém bytě na Praze 4 a neexistuje žádné bankovní konto na mé jméno. Po mé smrti před padesáti lety to vše prý na mé přání zdědila firma IceLift.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.4, povídka byla hodnocena 63 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Merlin - 19.10.2014 21:41
Nekdy si pripadam, ze sem probudil ze snu, podobne jako P.
Dobre napsane, diky!
Merlin - 19.10.2014 21:41
Nekdy si pripadam, ze sem probudil ze snu, podobne jako P.
Dobre napsane, diky!
Mif - 08.09.2010 16:25
Super !!!
JainaX - 22.02.2010 17:44
Do tohodle jsem se začetl. Skoro jsem až doufal, že bude ta budoucnost rozvedená a že z toho uděláš dlóóuhý, kvalitní, strhující příběh kde se to hafo rozběhne a nabere gigantických poměrů. Pokud bude takový projekt dokončen, nezapomeň to vydat jako knihu, tohle by bylo jako rozjezd fakt výborný !

PS: proč jsem mohl hodnotit jen 1.3 a ne 1? Pač kebych mohl, udělal bych to
ImperishableMan - 12.02.2010 23:14
Opravdu úžasně napsané. Docela jsem se do toho začetl. Chtělo by to pokračování...
PepiCzech - 14.11.2009 12:21
Povedené. Napsané s nadhledem a humorem - Nepřehlédnutelné znaky nejmenovaného operačního systému mě neuklidnily :)
Jedna z těch lepších povídek tady.
mirko - 12.11.2009 22:28
Vďaka - dosť dobré.