Konec světa? To určitě...

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Není to tak dlouho co jsem byl řadovým člověkem. Normální pětadvacetiletý muž, šedá myška ztracená v davu. Jeden z mnoha, co se ráno přemůže a vstane do práce. Odkroutí si svých osm hodin v nenáviděném zaměstnání a může jít spokojený domů za manželkou. Klasický večer u televize a řeči o ničem jsme si jede krásný červnový den vylepšili návštěvou divadla. A zrovna ten den se To stalo. Byl to konec začátku a začátek konce. Byl to den kdy se svět zhroutil.

Zrovna jsme sledovali balet Romeo a Julie. Když už, tak jdu raději na úplnou klasiku, člověk alespoň ví o čem to je. Přemýšlel jsem, proč mají všichni chlapi na jevišti tak upnutý úbor a jestli to není příčina manželčiny lásky k baletu. Pohled na dětské postavy baletek mě nenaplňoval vzrušením a tak mi konec světa přišel docela vhod. Lepší než to dokoukat do konce.

Jak nad tím přemýšlím, tak první příznak byla neschopnost tanečnic a tanečníků provádět jejich elegantní kreace na jevišti. Ale bylo toho více. Herci se zasekli a sálem neproběhla vlna šumu a napětí. Všichni zůstali ztuhlí a tiší. Ten klid byla strašná předzvěst smrti.

Naklonil jsem se k manželce a zašeptal jí do ucha: "co se to děje?"

Žádná odpověď, žádná reakce. Položil jsem dlaň na její sepnuté ruce. Byla tak chladná. Zkusil jsem s ní zatřást. Byla celá ztuhlá, a nic nepomáhalo.

Pak se ta ztuhlá těla začala hýbat. Prvně zkoušela otáčet hlavou. Ztuhlé trhavé pohyby byly děsivé. Vstal jsem a ještě jednou zkusil probrat ženu z toho děsivého stavu. Ta mě na oplátku chytla a pomalým pohybem se pokusila o snědení mé ruky. Ucukl jsem hned jak mě bolestivě stiskla a tak se mi přes sako nic nestalo.

Hned mi bylo jasné co se děje. Všechny ty apokaliptické filmy mě naučili, co je potřeba. Vykašlal jsem se na svou ženu. Na svou životní lásku. Nechal jsem jí sedět v divadle plném zrůd. Nechal jsem jí tam a utekl.

Proběhl jsem tichým předsálím ve kterém byla pouze jedna uvaděčka. Zrovna se snažila rozejít. Pohyby hlavou jí už šly moc dobře a zkusila po mě seknout rukou. Nevšimla si, že jsem probíhal dobrých dvacet metrů od ní. Prohmátla a spadla na zem. Spadla ale tak zvláštně, netlumila náraz rukama. Prostě se zřítila na žulovou podlahu a vystříkla jí krev z nosu.

Proběhl jsem vstupní halou a vyřítil se do města. Bylo podivně klidné. Divadelní představení začínalo brzy, takže slunce vyselo ještě vysoko nad střechami okolních budov. Ticho rušil jen vítr a z dálky se ozývající alarm. Pak jsem si všiml tichého zvuku motorů běžících na volnoběh. Řidič neměli čas nic podniknout. Ti co zrovna jeli, nabourali do stojících vozů. Pár lidí se již dalo na pochod a instinktivně reagovali na mou přítomnost. Asi zvířecí instinkty. Věděli že nejsem z jejich druhu a tak se mě rozhodli sníst. Naštěstí jim to jejich ztuhlost nedovolovala.

Proběhl jsem dvě ulice a v jedné se mi naskytl nehezký pohled. Skupinka lidí se skláněla nad tělem malého chlapce a rvala z něj zuby kusy masa. Jejich zakrvavené obličeje mě netečně sledovali při běhu o život.

Přesně jsem věděl kam mám namířeno. Byl to malý obchůdek se zbraněmi. Už zdálky jsem zahlédl zamřížovanou výlohu a dveře. Bez váhání jsem vrazil dovnitř. Ocitl jsem se tváří v tvář dvěma zrůdám. Starý prodavač měl v krámě zrovna zákazníka, když přišel konec. Ve chvíli, kdy jsem se nahrnul dovnitř jako velká voda, stáli oba u výlohy a snažili se jí projít ven za světlem. Nějak jim nedocházelo, že je tam sklo, které jim v tom brání.

Mou přítomnost zachytili hned. Evidentně byli živější než ostatní a já byl překvapený jejich přítomností. Nechápu co jsem si myslel. Asi vidina toho, že se brzy ozbrojím zatemnila mou mysl.

Stařík byl pomalý, ale jeho zákazník se na mě vrhnul se vší silou. Škaredě mě pokousal na ruce, než jsem ho odkopl tak, že cestou srazil i majitele obchodu. Nezaváhali ani chvilku a už se zvedaly na nohy. Toho jsem využil. Skočil jsem přes pult a zmocnil se krásné repliky katany. To už se přibližoval první zákazník k pultu. Nemohl jsem se patřičně rozmáchnout. Sekl jsem mu po krku. Naštěstí jsem přeťal míchu, a to monstrum se v mžiku svalilo na zem jak hadrový panáček. Horší bylo, že mi v něm uvízla katana. To už se blížil stařík a měl chuť si taky kousnout. Popadl jsem první nůž co byl po ruce a bodnul ho do srdce. Stařík se ještě chvíli cukal a jeho hlava evidentně nezaznamenala bolest. V jeho očích byla stále touha po mém mase. Ale ani jeho instinktivní tělo nemohlo žít bez srdce, tak skonal chvíli po zásahu.

Pak jsem zamknul všechny dveře, zatáhl žaluzie. Těla jsem odklidil do rohu a vydechl si. Až v tu chvíli mě napadlo, že mám mobil. Zkusil jsem zavolat rodičům, přátelům, ale nikdo to nebral. Jen představa milovaných lidí bloudících ulicemi mě posadila na zem.

Opět jsem si vzpomněl na svou manželku. Ukolébán pocitem relativního bezpečí si mé tělo dovolilo přestat vyplavovat adrenalin. Mohl jsem si trochu odpočinout. Rozhlédnout se po okolí, sundat kravatu, poplakat si. Když jsem se na kolenou utápěl v melancholii, uvědomil jsem si, že takhle to nepůjde. Vyskočil jsem na nohy a adrenalin opět rozproudil mou krev.

"Zbraň, potřebuji zabraň," mumlal jsem si pro sebe. To byl přeci důvod, proč jsem jak zběsilý utíkal do tohoto obchodu. Nakonec bylo přednější mé ošetření. Ruka začala bolet jako čert, tak jsem si jí trochu neuměle ovázal. Bál jsem se, že mě potká osud všech pokousaných od zdivočených lidí a že se za moment stanu jimi, ale obavy to byly plané. Už nebudu věřit filmům.

Další hodinu jsem si kompletoval nádhernou výbavičku. Kvalitní outdoorové oblečení, vojenský batoh a hlavně spoustu zbraní. Několik pistolí, zkrácenou brokovnici a dalekonosnou pušku s dalekohledem v přepravním kufříku. Samozřejmě spoustu nábojů, nože, mačetu. Uvažoval jsem i nad katanou, ale po předešlých neúspěších jsem jí nechal zabodnutou v mé první oběti. Očekával jsem, že s ní setnu každého na potkání, ale zklamala mě svou malou účinností. Asi špatná replika, nebo pravděpodobněji, špatný uživatel.

Byla to překrásná chvíle, ze skladu, do skladu. Vršení nutných věcí a posléze přebírání co budu potřebovat a co ne. Byla to doba, kdy jsem nemusel přemýšlet co dál a to mi vyhovovalo. A pak přišla další rána, další beznaděj. Kam jít, co si počít se životem. Dovedl jsem si představit dlouhodobě žít z pozůstatků civilizace, ale určitě ne věčně. Podle manuálu jsem zprovoznil Čezetu 75 a plánoval. Nakonec bylo vše tak jasné, tak přímo nalinkované.

Za prvé, shánět další přeživší. Přeci nebylo možné, abych zůstal jediný. Jediný, ze kterého se nestalo nízké, pudové zvíře v lidských šatech. Dodávka s tlampači se zdála být nejschůdnějším řešením.

Ještě důležitější bylo sehnat jídlo a hlavně vodu. Mohl jsem se jen dohadovat jak dlouho ještě poteče pitná voda z kohoutku. Pak jsem si ale uvědomil ty obrovské zásoby balené pitné vody, konzerv a jídla s dlouhou trvanlivostí. To mě uklidnilo. Nejdůležitější bylo zachránit ostatní ať už jsou kdekoli a musel jsem začít ihned.

"Takže dodávku a pak na nákup," řekl jsem si pro sebe s neskrývanou radostí.

Konečně jsem si spojil všechna ta bezduchá stvoření venku s čímsi neznámým, co mi vzalo všechny milované. Konečně jsem mohl jít ven, bojovat a hledat spřízněné duše.

V kabátu majitele jsem našel klíčky od auta se znakem Škody. Měla centrál na dálkové. Vykoukl jsem ze dveří a zkusil tlačítko. Zablikání výstražných světel zaujalo těch zhruba deset lidí, kteří se líně potloukali kolem. Pak se zaměřili na mě. Bez váhání jsem vyběhl k autu. Těch dvacet metrů jsem téměř přelétl a už jsem se zamykal ve skoro nové Octavii rudé barvy.

Lidé z ulice obklopili celé auto a snažili se bušením dostat dovnitř. Zkusil jsem troubení, ale to je jen více rozlítilo. Rozehnat se mi je nepodařilo.

Nastartoval jsem. Klika pro mě, že měl stařík alespoň trochu vkusu co se motoru týče. Byl to dvoulitrový benzínek a to už umí roztočit kola.

Prvně jsem zkusil lehounký rozjezd. Pak jsem si všiml, že se sbíhá čím dál více lidí a vrhají se na moje vypůjčené auto. Přečnívající věci, jako zrcátka a anténa už byli pryč, ale sklo se jim prorazit nepodařilo. Naštěstí používali jen holé ruce. Někteří ale tak intenzivně, že jim z nich začala téct krev. Bušili dál a červenému autu přidávali rudé zabarvení oken.

Nedalo se nic dělat, šlápl jsem na plyn a vytočil jedničku k červeným. Auto skočilo přes dvě těla a já řadil za dva. Po smyku jsem odbočil do další ulice a bokem nabral starou pani.

Všichni pro mě byli nepřátelé. Vnímal jsem je jako původce všeho toho chaosu, ne oběti. Že to bude ještě těžké jsem si uvědomil posléze. Hnal jsem se ulicemi stovkou. Neměl jsem kam spěchat, ale utíkal jsem. Snažil jsem se prchnout především před sebou, ale svědomí se nedá utéct.

Naznal jsem, že auto s tlampači by mohli mít hasiči, takže cíl cesty jsem měl jasně vytyčený. Hnal jsem se městem a nevnímal ty zbloudilé duše, bloumající všude kolem.

Zhruba ve stokilometrové rychlosti už přestáváte vnímat periferní oblasti. A náhle mi před kapotou stál asi dvacetiletý mladík. Nestihl jsem nic. Ani zavřít oči. Náraz byl obrovský, ještě že jsem se ze zvyku připoutal. Mladíkovo tělo zdemolovalo kapotu, prorazilo čelní sklo, srulovalo kousek střechy a skončilo vedle mě.

Strhl jsem volant, chvíli jsem se smýkal po silnici a nakonec jsem zastavil Octavii o sloup veřejného osvětlení. Bohužel mezi autem a sloupem zůstala těhotná žena. Byl jsem v šoku, bylo to trochu horší než srazit srnku. Nejhorší ale byl pohled na těhotnou ženu s rozdrcenýma nohama, jak se snaží dosáhnout na mě s nehezkýmy záměry. Alespoň netrpěla. Zato já ano. Trvalo mi snad několik minut, než jsem našel nůž pod ostatky sraženého mladíka na sedadle spolujezdce. Krom toho se mi stále zdálo, že se jeho zkrvavený obličej hýbe.

Konečně jsem nahmátl nůž a rozřízl pásy. V nose jsem ještě cítil smrad z airbagu a do toho zápach masa, krve a výkalů. Pozvracel jsem se možná z toho strašného puchu, možná z té situace jako takové. Podařilo se mi otevřít dveře, ale to už se sbíhali další lidé. Píši sbíhali a tak to přesně bylo. Zřejmě si již jejich otupené mozky zvykly na ovládání těla a byly reakčnější, než by jste od normálního člověka čekali.

Pistoli jsem neměl připravenou, na poprvé jsem vytáhl mačetu a poškodil jí tři lidi natolik, že přestali dotírat. Už se mi dokonce podařilo useknout hlavu. Taková krásná blondýnka to byla. Život je holt drsný. Pak mi zbyla chvilka na vytažení Čezety. Vyprázdnil jsem zásobník do nejbližších lidí, popadl batoh a vyrazil k nejbližšímu domu.

"Sakra," odplivnul jsem si, když se ukázalo, že je zamčeno. Použil jsem vedlejší dveře. Byl to secon hand. Z druhé pistole vyšly čtyři kulky a k zemi se zhroutila čtyři těla postarších paní. Nikdo další v obchodě nebyl. Zamkl jsem, ale tentokráte se před výlohou začal scházet hlouček lidí.

To už nevypadalo na odchod předními dveřmi, jako z prodejny zbraní. Napočítal jsem zhruba třicet lidí cítících můj strach, mou krev, mé maso.

Nabil jsem pistole a obhlédl prostor. Štěstí stálo při mě a já se dostal zadními dveřmi do domu. Byl asi třípatrový se spoustou bytů. Prošel jsem průjezdem na prázdný dvorek. Prst na spoušti pistole se mi potil, když jsem prozkoumával všechna zákoutí. Začínala být tma a já věděl, že se musím někde skrýt. Horší bylo, že na mě začal tlačit hlad. Nedalo se dělat nic jiného, než vyrazit na průzkum bytů.

Vybral jsem si jeden se zánovními dveřmi. Chvíli jsem u nich poslouchal. Všude ticho. Připravil jsem pistoli. Sice už mě bolela ruka z předchozího střílení, ale lepší než se nechat sežrat. Všiml jsem si, že mám dokonce rozškráblou ruku od chodu uzávěru na pistoli. Mé vystresované tělo mi to zatím ani nedalo pocítit bolestí. Ono bolístek po těle bylo více a spousta drobných otevřených ranek byla zacákána krví mých obětí. Tou dobou jsem už byl přesvědčený, že se tímto způsobem nenakazím.

Zkusil jsem rozkopnout dveře jak ve filmu. Jediné čeho jsem dosáhl, byla bolest nohy. Tak jsem to zkoušel znovu a znovu ramenem. Pak mě napadla ta spásná myšlenka, že střelím z pistole do zámku. Opět bez úspěchu, jen se mi kousek žhavého kovu zakousl do nohy. Asi to byla odražená část venkovního krytu zámku. Naštěstí to byl malinkatý kousek, jen střepinka. V tom mi došlo, že se mohl odrazit projektil a to už bych cítil více.

Nedalo se nic dělat, vybral jsem si chatrnější vstupní dveře o patro výše. Po několika úderech se mi je podařilo ve spodní části prorazit. Nohou jsem trochu zvětšoval prostor, když mi tělem projela nepopsatelná bolest. Do lýtka se mi zakousl malý bytový pes neurčité rasy. Druhou nohou jsem ho odkopl i s kusem mého masa. Přes příšernou bolest jsem zamířil a vyprázdnil do toho čokla půlku zásobníku. Popravdě jsem se mockrát nestrefil, ale i tak toho z něj moc nezbylo. Pak přiběhla mladá žena, a začala se na mě drát skrz prokopnutou díru. Zedřela si obličej, ruce a i tak to nevzdávala. Milosrdně jsem jí vpálil kulku do čela. No vlastně pro jistotu dvě. Měl jsem trochu pocuchané nervy kvůli tomu psu před tím.

Konečně se mi podařilo dostat do bytu. Teda prvně jsem musel odstranit tělo mrtvé ženy. Samozřejmě jsem se bál, že není úplně mrtvá a pokouše mě. Tak mi to trvalo strašně dlouho. Mezi tím se úplně setmělo a to na mě padl pořádný děs. Byl jsem v neznámém bytě. Elektřina už nešla a já poslepu tápal. Prošel jsem chodbu, zabočil do kuchyně s obývákem dohromady. Pak jsem nahmatal ještě jedny zavřené dveře. Za nimi se cosi hýbalo. Bylo mi jasné, že je to dětský pokoj a tam pobíhá jeden, nebo více capartů. Nebudu vám nic nalhávat, kdyby bylo světlo, vlítl bych tam a vystřílel jim mozky z hlav a pak si dal večeři. Ale po tmě? Nemohl jsem tam vběhnout a riskovat, že se na mě ty bestie vrhnou a sežerou mě zaživa.

V kuchyni jsem našel nějaký chleba, tak jsem se alespoň najedl. Voda ještě tekla přímo z kohoutku, takže jsem měl i něco na zapití. Celou dobu jsem byl ve střehu. Věděl jsem, že nejsem na dobrém místě. Nebyl jsem vůbec krytý. Dveřmi mohl kdokoli přijít, děcka se mohla dostat z pokoje. Bylo to špatné místo a já to věděl. Musel jsem pryč. Na nějaké bezpečné místo s možností útěku. Ale kam. Nakonec jsem rezignoval a zamknul se přímo v bytě v koupelně.


Druhý den jsem líně otevřel oko. Urputně jsem přemýšlel, zda se mi včerejší den jenom nezdál. Přál jsem si, aby tomu tak bylo, ale to, že spím skrčený ve vaně napovídalo o opaku. Všude byla tma a jen pod dveřmi prosvítala linie světla. Fosforeskující ručičky na hodinkách ukazovali chvíli po osmé. Zkusil jsem se pohnout a tělem proběhla řada bolestivých zjištění. Dostal jsem jasné informace o rozsahu a místě poškození od potrhané ruky a nohy, přes střepinu v druhém lýtku až po drobné škrábance na čele a vlastně všude. Pekelně mě bolela ruka rozseknutá od pistole a také svaly, kterými jsem tlumil zpětné rázy. Prostotě to bylo to nejhorší probuzení mého života.

Odvážně jsem vyšel z koupelny, spíše se vybelhal, jako bych byl v bezpečí domova. Naštěstí mě nečekalo žádné nepříjemné překvapení. Desinfikoval a převázal jsem rány. Vypadaly čistě a bez infekce. Přiznám, trošku jsem se bál, že umřu na otravu krve, nebo se ze mě stane nemyslící bytost, ale zbytečně.

V kuchyni už začaly páchnout potraviny z otevřené lednice. Asi jsem jí den před tím zapomněl zabouchnout. Popadl jsem chleba, batoh, pití a opustil byt.

Na chodbě jsem se ještě zamyslel, zda nebude lepší těm dětem usnadnit trápení, ale na střílení malých capartů jsem se necítil.

Chvíli mi trvalo vybavit si předchozí plán. Takže směr hasičská stanice a najít auto s tlampači. Jasné a jednoduché. I když se mi do toho nechtělo, vrátil jsem se do bytu. Bohužel tam nebyly přítomné žádné klíčky od auta. Na prohledávání dalšího bytu jsem neměl náladu.

Sešel jsem na prázdný dvorek bytového domu, ve kterém jsem se nacházel. Stálo tam jednou auto. Audi A4, ale má snaha o jeho ukradení byla naprosto marná. Za prvé jsem musel rozbít okénko, abych se dostal dovnitř. Musel bych jet rychle, aby se mi dovnitř nedostal nežádoucí pasažér a moc dobře jsem si vzpomínal, jak taková jízda dopadla před tím. Ale nevzdal jsem to, zkusil jsme šroubovákem odtrhnout spínací skříňku a spojovat dráty. Nebudu to protahovat, šance že by se mi to auto podařilo nastartovat byla jedna ku miliardě a já nejsem z nejšťastnějších lidí. Vzdal jsem to po půl hodině.

Rozhlédl jsem se po dvoře. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, jak na mě z některých oken tupě koukají lidé. Tupě a hladově. Někteří se snažili skrz sklo projít, ale to se jim nedařilo.

Byl jsem bezradný. Ve světě plném aut a jiných dopravních prostředků jsem nevěděl jak překonat vzdálenost necelých 4 kilometrů. Mohl bych to zkusit ujít pěšky, ale….

Pak mě napadlo, že venku stojí spousta aut i s posádkou a tudíž klíčky uvnitř. Ale ve chvíli, kdy se To stalo motory většinou běželi a auta budou na suchu. Pokud tam budu přelévat benzín, tak mě napadnou a sežerou ti co se potulují kolem.

Musel jsem zpět do bytů. Obrnil jsem se a začal čistku domu. Odspoda nahoru. Až ve čtvrtém bytě jsem našel to po čem jsem toužil. Klíčky od auta s centrálním zamykáním na dálkové. To na mých rukou ulpívala krev dalších deseti lidí. Ženy, muži, děti, starci, prostě všichni. Pomalu mě to začalo bavit, v posledním bytě jsem měl chuť zastřelit i akvarijní rybičky. Nakonec tu chuť překonala radost z nalezených klíčků.

Přívěšek znázorňující znak roztočené vrtule v Bavorských barvách ukazoval jasně na auto značky BMW. Doufal jsem, že půjde o některý model SUV z řady X. Má očekávání sice nebyla naplněna ale spokojen jsem byl. Z prvního patra domu, z bytu s výhledem do ulice jsem zkusil centrální odemykání. Zablikalo stříbrné BMW trojková řada, E46 modelový typ. Bylo to kupé s dvou a půl litrovým motorem. Prostě jsem měl šťastnou ruku s volbou dopravních prostředků. Po ulici se bloumalo několik lidí, ale než mě zaregistrovali, startoval jsem řadový osmiválec v BMW. Pak už pro ně nemělo cenu, zkoušet mě ulovit. To jsem totiž lovil já. Záměrně jsem pár těch panáku nabral na kapotu, ale jen v malé rychlosti, abych něco vážného neudělal autu.

Při jízdě jsem pozoroval okolní domy. Pokud někdo přežil při smyslech, jako já, tak vyvěsí prostěradlo z okna, nebo cokoliv aby upoutal pozornost zachránců. Celou cestu jsem doufal, že těch lidí musí být stovky. Že brzy na někoho narazím. Neměl jsem štěstí. Všude jen bloumající těla, bez cíle, bez smyslu. Opuštěné a tiché město smrti se rozprostíralo všude kolem.

Konečně jsem zahlédl hasičskou stanici. Vrata i vchod byl zavřené. To znamenalo jediné, hasiči jsou stále uvnitř. Rozjel jsem se proti vratům, nevěděl jsem, jak jinak otevřít. Vrata jsem prorazil snadno, horší bylo, že hned za nimi stála hasičská Tatra 815. Celou přední část svého stříbrného žihadla jsem nalisoval pod přední nápravu Tatry. Airbag, pásy a já se soukal z druhého rozbitého auta během dvou dní. Vlastně během svého celého života.

Náraz byl horší než jsem čekal, přidal jsem pár škrábanců na dlouhý seznam svých poškození. Roztrhl se mi škraloup suché krve na noze a opět začala proudit červená životadárná tekutina z malých ranek. Znáte to, normální čelní střet s náklaďákem.

Měl jsem pořádné štěstí, že hasiči nebyli poblíž. Takže když se začali objevovat, měl jsem v ruce pistoli. Trošku v šoku po tom nárazu jsem hůře mířil, ale ke konci jsem již s radostí likvidoval celou posádku záchranného centra. Jak ironické. Horší bylo, že mi do zad začali přicházet civilisti z ulice. Jen tak tak jsem vyměnil zásobník a vytvořil další masakr.

V autech byly nachystané klíčky v zapalování, aby se vozy daly akčně použít. Neváhal jsem, našel jsem svou vysněnou dodávku a vyrazil opět do ulic.

Asi jsem si to začal užívat. Na své blízké jsem raději nemyslel. Valil jsem s dodávkou, v rudých hasičských barvách od Mercedesu ulicemi města a křičel do mikrofonu.

"Haló, je tu někdo."

"Kdo mě slyšíte, vyvěste něco z oken, prostěradlo, peřinu cokoli."

Občas jsem rozkřikoval nadávky, nesmysly a jsem si jist, že jsem chvíli zpíval.

Sjezdil jsem obrovský kus města a nic.

Kolem poledne mě začal trápit hlad. Rozhodl jsem se udělat zásoby. Prvně jsem probral věci v dodávce. Pro mě zbytečné zařízení skončilo na silnici. Objevil jsem krásně vybavenou lékárničku. Tak jsem si převázal rány. Když bylo vzadu místa více než dost, vyrazil jsem na nákup.

Vybral jsem si velké nákupní centrum s hypermarketem. Přes prosklené dveře jsem viděl spoustu návštěvníků zaseklých uvnitř.

S úsměvem na rtu jsem se rozjel proti proskleným dveřím. Čekal jsem lehký průjezd, ale neřekli by jste co takové dveře vydrží. Náraz byl obrovský. Vyskákaly airbagy a já se lekl, že jsem připsal na své konto další zrušené auto. Naštěstí jsem nepoškodil motor a tak mohla cesta vesele pokračovat.

Leštěná dlažba krásně podkluzovala pod koly. Občas auto drncnulo přes přejeté tělo. Rozrazil jsem vstup do supermarketu. To už šlo o poznání lépe. Tam jsem začal řádit, projížděl jsem regály, válel zboží na zem. Zažíval jsem jistou euforii. Ale nebyl jsem tam kvůli zábavě. Projel jsem si okolí s trvanlivými potravinami a zjistil, kolik se tam potuluje lidí. Bylo jich do desítky. Některé jsem pro jistotu srazil. Pak jsem pracoval rychle a efektivně. Přijel jsem k požadovanému zboží, naházel ho co nejvíce do dodávky, zavřel a zase poodjel. Lidé mě následovali. Možná že šli za zvukem motoru. Tak jsem je pokaždé převedl přes celý supermarket. Pak jsem na to šlápnul, dojel ke zboží co chci a honem ho naházel dozadu. A znovu a znovu. Občas jsem jen tak z legrace někoho srazil, ale nemělo to cenu. Začali tam přicházet i lidé z venku, takže bych ten prostor nikdy nevyčistil.

S ukořistěným lupem jsem odjel z města. Pryč z mrtvých ulic, daleko od známých, které bych teď nechtěl potkat.

Začala mě trápit ručička ukazující stav benzínu. Pomalu lechtala písmeno E a to nikdy neznamenalo nic dobrého. Jel jsem po dálnici a tam jsou benzínky na každém kroku. Sjel jsem k té nejmenší co jsem viděl. V autech stále seděli bezmocní lidé a pár se jich potulovalo po okolí. Rozhodl jsem se vyzkoušet pušku z dalekohledem. Byl to vzrušující lov na vysokou. Horší bylo zjištění co se ze mě stalo. Bezdůvodně jsem střílel lidi 200 metrů ode mě. Prostor jsem jakž takž vyčistil. Začali mě znervózňovat ti zombíci (dobrá nebyli to zombie, protože nebyly před Tím mrtví ale jiné označení mě nenapadá) zavření v autech. Pár jsem jich zastřelil přes sklo. Tím mé peripetie nekončili. Kupodivu bez elektřiny nefungovala čerpadla na benzín. Musel jsem do obchůdku u benzínky. "Koupil" jsem si kanystr, bohužel prázdný. Stálo to život pumpaře a další dva lidi. Fakt mě to začalo bavit. Pak jsem prorazil nádrž jednoho auta a snažil se chytat benzín. Byla to legrace, zvláště pro to, že jsem se celou dobu díval přes rameno, jestli po mě nikdo nejde.

Tímto způsobem natankovat plnou nádrž nebylo snadné, hlavně proto, že auta přijíždějící k benzínce mají většinou prázdnou nádrž. Naštěstí jeden už měl natankováno a čekal jen na placení.

Vybaven vším co jsem potřeboval, jsem se konečně mohl vzdálit od civilizace. Ujel jsem nejdále jak jen to šlo. Zastavil jsem až kdesi na louce, odkud nebylo vidět žádný kousek civilizace. Musel jsem se psychicky připravit na další den, další hledání přeživších. V supermarketu jsem získal také výbavu na cestu včetně plynového hořáku a lahve plynu. Tak jsem si konečně v klidu uvařil teplé jídlo a kafe.

Neměl jsem to dělat. Jak jsem vypadl ze stresu, ze strachu že se na mě někdo vrhne, upadl jsem opět do melancholie. Vzpomínal jsem na Romea a Julii, na svou milovanou ženu, přátele. Kdybych je teď potkal, byly by tak rádi, že by mě radostí sežrali a já raději nedomýšlel, jestli bych je byl schopen zabít.

Podíval jsem se na čezetu z trochu jiného úhlu. Až tenkrát mě napadlo obrátit hlaveň proti sobě. Ale nepodlehl jsem. Začal jsem bojovat a nehodlal jsem s tím skončit. Rozhodně ne takhle.


Probuzení druhého dne po konci světa bylo lepší než to předchozí, ale tělo bylo rozbolavěné a neochotné se hýbat. Lehce jsem posnídal a byl čas vyrazit na lov přeživších. Sjel jsem do blízké vesnice, najel na silnici a vyrazil k městu.

Prodíral jsem se ulicemi a hledal jakoukoli známku inteligentního života. Nic, jen bloumající těla, která mě marně pronásledovala.

Téměř jsem je nevnímal, hledal jsem něco jiného, důležitějšího. Pátral jsem po blízkých domech, po známkách přeživších. Bloumal jsem městem jen sem a tam. Pak jsem udělal málem osudnou chybu. Zabočil jsem do úzké jednosměrky. Že je ucpaná jsem si všiml až pozdě. Ulička byla široká maximálně pět metrů a od půlky byla úplně plná aut. Všiml jsem si jich až na poslední chvíli, jak jsem prohlížel okna blízkých domů. Dopředu se to projet nedalo a za mou dodávkou se objevil ten největší shluk lidí, co jsem kdy viděl. Nacpal se do uličky a já neviděl ani konec. Někteří za mnou utíkali velký kus cesty a protože jsem jel pomalu, zvládli se mě držet. Při svém pocitu bezpečí jsem si jich nevšímal, a když mě překvapil počet hlav za mnou, bylo již pozdě.

Než jsem se rozhodl zařadit zpátečku a projet to, navalili se lidé jak lavina kolem mého Mercedesu. První to odnesla zrcátka, což je u dodávky nepříjemnější kvůli absenci středního zpětného zrcátka.

Dále to nezvládla anténa na střeše, a to už mě vlna lidských těl pohltila úplně. Slyšel jsem jenom bušení holých rukou na plech a sklo dodávky. Bylo mi jasné, že jsem to pěkně podělal. Zařadil jsem zpátečku a rozjel se, co to šlo, proti lidem. Pak přišlo několik nárazů a drncání. Couval jsem proti mírnému kopci a dav houstnul. K opuštění slepé ulice mi chybělo ještě dobrých třicet metrů. Ty jsem už nezvládl. Auto uvízlo na kluzkých zbytcích lidských těl a já nemohl prorazit čím dál hustší zástup lidí. Obklopili mě. Nešlo to nikam. Ani dopředu, ani do zadu.

Rychle jsem se odpoutal a proklouznul do zadní části. Nechtěl jsem, aby mě tolik viděly ty zrůdy a já nechtěl vidět je. Jejich seschlé unavené obličeje bez výrazu. Špinavé šaty, rozmazaný makeup. Krčil jsem se ve svých zásobách a přemýšlel. Auto se se mnou houpalo a rány přicházeli bez ustání, stále stejně intenzivní.

Málem jsem dostal mořskou nemoc. Seděl jsem uprostřed nákladového prostoru, v rukou jsem svíral zbraň. Ale k čemu by mi asi tak byla. Se strachem jsem sledoval čelní sklo. To se zdálo být nejslabším místem. Dvě hodiny se auto kymácelo ze strany na stranu. Moře lidí kolem bylo tak husté, že se mi do auta nedostávalo téměř žádné světlo. Pak se stalo to, čeho jsem se bál. Čelní sklo se začalo vyvalovat, ze svého uložení. Nevěřícně jsem se přikolébal dopředu, abych si to ověřil hmatem. Opravdu už byla část čelního skla dva centimetry uvnitř. Začal jsem si připadat jako ve snu. Všechno bylo tak podivné, neurčité. Vrátil jsem se dozadu. Pozvedl jsem pistoli a naráz vystřílel celý zásobník.

Z totálního myšlenkového výpadku mě probudilo až prázdné cvakání spouště. Chvíli jsem nic neslyšel, kvůli hluku ze střelby v malém plechovém prostoru, ale brzy se vrátilo tlučení a houpání. Bohužel přibylo něco dalšího. Bylo to soukání těla do kabiny. Střelbou jsem to jen zhoršil. Narušil jsem strukturu čelního skla a Oni ho prorazili. Brzdilo je jen několik mrtvých těl po mé střelbě.

Třesoucí se rukou jsem vyměnil zásobník. Přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší ho vyprázdnit do sebe. Situace byla naprosto beznadějná. Pak jsem se ale rozhodl pro odvážný čin. Hodil jsem na záda batoh, do ruky brokovnici. Poklekl jsem uprostřed dodávky, zamířil na zadní dveře a vystřelil. Ukázalo se, že to nebyl až tak chytrý nápad. Broky jsou malé, lehké rádi se odrážejí. To jsem zjistil podle horkého kusu olova, které mě škráblo do hlavy, těsně vedle oka. V tu chvíli jsem bolest necítil. Mé tělo bylo napumpované adrenalinem a všemi možnými přírodními drogami. Nevnímal jsem bušení a houpání dodávky.

Hned po výstřelu jsem přiskočil k zadním dveřím. Rozrazil jsem je a ještě jednou vystřelil do davu. Nevím co jsem si od toho plánu sliboval, ale bylo to jak střelba do vody, sotva se trochu rozestoupí, přijde další vlna, která vše zalije. A tak se stalo, že jsem se vrátil zpět do dodávky a Oni se na mě hrnuli ze dvou stran. Ale přírodní drogy, produkované mým tělem fungovali dobře. Necítil jsem strach, cítil jsem se poměrně dobře, možná jsem se i usmíval. Ještě jsem pár lidí poškádlil brokovnicí, ale od toho jsem si nesliboval žádný úspěch.

Bylo mi jasné, kdo mě dostane jako první. Muž v dobře padnoucím obleku obratně překonával hromadu mrtvých kolegů a v očích měl radost ze snadné kořisti.

Vrhl se na mě a já neměl ani sílu se bránit. Pak se všechno zastavilo. Ustal hluk, Oni se úplně zasekli. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil co se děje. Bylo to stejné jako u přeměny. Neváhal jsem a dal se na útěk. Hlavou se mi honilo, na co horšího se ještě mohou ty nestvůry změnit, ale ve svých nejhorších myšlenkách jsem se ani nepřiblížil tomu, co mě čekalo.

Jen tak na oplátku jsem občas některého zkoprnělého panáka nakopl při běhu o život z této oblasti.

Zkusil jsem osvědčený recept a po třetím pokusu se mi podařilo dostat do průchodu obytného domu. Pečlivě jsem za sebou zavřel. Kontrola prostoru a už jsem utíkal do nejvrchnějšího patra. Vyrazil jsem chatrné dveře, pistoli připravenou k čištění prostoru.

"Co se to děje?" ozvalo se z nitra bytu.

Postava muže se objevila ve vstupní chodbě. V jeho očích byl strach. Strach ze mě a zmatek.

"Ne, nestřílejte. Dám vám co chcete," začal žadonit muž o svůj život.

To si už můj mozek začal uvědomovat podivné zvuky. Hovor, výkřiky. Odstrčil jsem muže a doběhl k oknu.

Tam se po ulicích procházela spousta zmatených lidí. Mluvili spolu. Zkoušeli mobilní telefony. Z jedné slepé uličky se ozýval křik. Až tehdy mi došlo, že Oni vůbec nekřičeli. Ani když jste jim ustřelili nohu. Byla to tichá síla, která mě ničila a teď se vrátila k původní podobě.

Majiteli bytu se ani moc nedivím, že se ke mě připlížil ze zadu a rozrazil mi hlavu pánví. Probudil jsem se až ve vězeňské nemocnici.

První vědecké zprávy mluvili o podivném vesmírném záření, jenž všechny zbavilo rozumu.

"Jen zhruba každý milióntý člověk je proti tomuto záření imunní," povídal muž v novém čistém bílém plášti v televizi.

Sice nevědí co to bylo za záření, odkud přišlo, ale všichni si byli jistí, že se to nebude opakovat.

Pak došlo na smutné statistiky. Počty mrtvých byly vysoké. Způsobili to hlavně řidiči, jenž v době příchodu záření řídili vozy vysokou rychlostí a lidé na cestě letadly. U některých nehod nedošlo přímo ke smrti, avšak neléčená zranění, i zdánlivě triviální, vedla k následné smrti. Někteří slabší jedinci zemřeli žízní, jiní spadli, nebo se jinak zranili. Po celém světě vznikaly neřízené požáry, jenž měli na svědomí také spoustu životů a hasiči je ještě nedokázali zvládat. Já osobně věděl o jedné hasičské posádce, která určitě nikomu pomáhat nebude.

O život v civilizovaném světě přišlo 7% populace, škody téměř nešly vyčíslit a mě chtějí zavřít kvůli pár mrtvým.

Napočítali mi 86 obětí, i když nevím kde to číslo vzali. Asi jen tak tipovali, horší je, že sám nejsem schopen spočítat, kolik lidí jsem zabil.

Po mé výpovědi označili většinu vražd za sebeobranu, i když jsem se formálně vloupal já do cizích objektů, takže jejich obrana byla oprávněná. Zato moje sebeobrana byla prý nepřiměřená. Nevím, jestli jsem je měl zkusit uškrtit, nebo jim také prokousnout tepnu.

Mé vyhlídky nejsou moc růžové. Bylo mi dovoleno sepsat svůj příběh. Možná jste čekali více lítosti, nad tím co jsem provedl. Nebudu zde falešně litovat toho, že jsem chránil svůj život na úkor ostatních, nebudu zde obhajovat své činy…


A sakra, něco se děje. Jako by naráz všichni ztichli a zarazili se….

Hodnocení

Průměrná známka je 2.2, povídka byla hodnocena 6 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Strany: [|<] [<] [1] [2] [3] [4] [5] [>] [>|]

ElvaNvs - 26.12.2017 14:36
ŕďđŕďđŕďđ
Essaeeygeosy - 23.12.2017 06:32
Running late with the deadline for your work? Then we are your reliable assistant in paper help.

Get ready to ask for our assistance when you need essays, research or course works, reports, case studies, etc.
Our experts have seen it all and are ready to start working on your assignment right away. Go for it!

Get an <a href=http://bit.ly/2ykp1Qw>ess ay</a> or any other homework writing help


http://bit.do/dR5jr

please write my paper send his love to me pj harvey
buy law essay rater
need someone write my paper monkey
do my assignment hp support
buy argumentative essay about education


http://cutt.us/teN2Y
Najee - 22.12.2017 11:12
https://essayerudite.com/descr iptive-essay-topics/
https:// essayerudite.com/informative-e ssay-topics/
https://essayeru dite.com/cause-and-effect-essa y-topics/
https://essayerudit e.com/do-my-homework/
https:/ /essayerudite.com/write-essay- for-me/
Danny - 22.12.2017 11:00
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-research-paper/>resea rch paper help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-paper/>write my paper online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ cheap-essay-writing-service/>w rite my essay for cheap</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy essays online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-paper/>write my paper for me</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-research-paper/>argum entative research paper</a>
<a href=https://essayerudite.com/ cheap-essay-writing-service/>c heap essay writing service</a>
<a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>help me write a thesis</a>
<a href=https://essayerudite.com/ college-essay-help/>college application essay help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essay/>buying essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ do-my-homework/>homework help</a>
Marco - 22.12.2017 10:59
<a href="https://essayerudite.com /write-essay-for-me/" />type my essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /buy-essays-online/" />buy an essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-essay-for-me/" />write essays for money</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-research-paper/" />my research paper writing</a>
<a href="https://essayerudite.com /best-essay-writing-service/" />best essay writing service reviews</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-paper/" />type my paper</a>
<a href="https://essayerudite.com /cheap-essay-writing-service/" />cheap custom essay writing services</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-essay-for-me/" />do my essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /buy-essays-online/" />buy an essay online cheap</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-paper/" />write my research paper</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-paper/" />write paper online</a>
<a href="https://essayerudite.com /assignment-help/" />programming assignment help</a>
<a href="https://essayerudite.com /best-essay-writing-service/" />best essay service</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-essay-for-me/" />write essays for me</a>
<a href="https://essayerudite.com /dissertation-writing-service/ " />write dissertation</a>
<a href="https://essayerudite.com /buy-essays-online/" />buy essay online cheap</a>
<a href="https://essayerudite.com /cheap-essay-writing-service/" />cheap essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-paper-writing-service /" />college paper writing service</a>
<a href="https://essayerudite.com /do-my-homework/" />math homework help</a>
<a href="https://essayerudite.com /dissertation-writing-service/ " />dissertation writing assistance</a>
Kevinsen - 20.12.2017 21:48
<a href=http://ow.ly/Od8Z30g0Mg3> &#1040;&#1083;&#1082;&#1086;&# 1041;&#1072;&#1088;&#1100;&#10 77;&#1088;</a> &#8211; &#1101;&#1092;&#1092;&#1077;&# 1082;&#1090;&#1080;&#1074;&#10 85;&#1086;&#1077; &#1089;&#1088;&#1077;&#1076;&# 1089;&#1090;&#1074;&#1086; &#1073;&#1086;&#1088;&#1100;&# 1073;&#1099; &#1089; &#1072;&#1083;&#1082;&#1086;&# 1075;&#1086;&#1083;&#1080;&#10 79;&#1084;&#1086;&#1084;

&#1059;&#1089;&#1090;&#1088; &#1072;&#1085;&#1103;&#1077;&# 1090; &#1090;&#1103;&#1075;&#1091; &#1082; &#1072;&#1083;&#1082;&#1086;&# 1075;&#1086;&#1083;&#1102;
&#1042;&#1086;&#1089;&#1089; &#1090;&#1072;&#1085;&#1072;&# 1074;&#1083;&#1080;&#1074;&#10 72;&#1077;&#1090; &#1087;&#1086;&#1074;&#1088;&# 1077;&#1078;&#1076;&#1077;&#10 85;&#1085;&#1099;&#1077; &#1082;&#1083;&#1077;&#1090;&# 1082;&#1080; &#1087;&#1077;&#1095;&#1077;&# 1085;&#1080;
&#1042;&#1099;&#1074;&#1086; &#1076;&#1080;&#1090; &#1090;&#1086;&#1082;&#1089;&# 1080;&#1085;&#1099; &#1080;&#1079; &#1086;&#1088;&#1075;&#1072;&# 1085;&#1080;&#1079;&#1084;&#10 72;
&#1059;&#1089;&#1087;&#1086; &#1082;&#1072;&#1080;&#1074;&# 1072;&#1077;&#1090; &#1085;&#1077;&#1088;&#1074;&# 1085;&#1091;&#1102; &#1089;&#1080;&#1089;&#1090;&# 1077;&#1084;&#1091;
&#1053;&#1077; &#1080;&#1084;&#1077;&#1077;&# 1090; &#1074;&#1082;&#1091;&#1089;&# 1072; &#1080; &#1079;&#1072;&#1087;&#1072;&# 1093;&#1072;

<a href=https://is.gd/ORMsK8>&#10 40;&#1051;&#1050;&#1054;&#1041 ;&#1040;&#1056;&#1068;&#1045;& #1056;</a> &#8211; &#1057;&#1050;&#1040;&#1046;&# 1048; &#171;&#1053;&#1045;&#1058;&#1 87; &#1040;&#1051;&#1050;&#1054;&# 1047;&#1040;&#1042;&#1048;&#10 57;&#1048;&#1052;&#1054;&#1057 ;&#1058;&#1048;!

==>> ow.ly/Od8Z30g0Mg3
==>> is.gd/ORMsK8
Zlobmut - 04.12.2017 06:48
If you’re interested in winning millions, then I’m here to help!
At <a href=skyliteboom.com>Casino</a > you can play over 450 world-class games and I’m giving you an exclusive Welcome Bonus to get you stuck into winning.
Use it today to increase your chances of hitting our jackpots.
All you have to do is <a href=skyliteboom.com>sign up today</a> and watch the rewards come rolling in.
skyliteboom.com
<a href=skyliteboom.com>Prepare to hit the big time</a>
<a href=skyliteboom.com>Hacer giros para ganar millones</a>
<a href=skyliteboom.com>Holen Sie sich spinnen, um Millionen zu gewinnen</a>
<IMG>http://i63.tinypic.com/ ofdmds.jpg</IMG>
ElvaGin - 15.11.2017 19:36
Hey guys!!!
designs and builds specialty lines of lead oxide production equipment, material handling systems, battery related process machinery, parts, and accessories for the battery, pigment, glass, and chemical industries. http://techbasys.com offers technical application and engineering services to help the customer acheive maximum benefit from their equipment and manufacturing processes.
AlysonOqk - 29.10.2017 05:10
http://buylevitraonlinewithout prescription.snack.ws/
AlysonYdj - 25.10.2017 06:59
http://smartpound.com/user.php ?login=tfaltin57&view=history
Charlesemalp - 23.10.2017 12:23
Thesis Writing Service - EssayErudite.com

If you look for a trustworthy <a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>thesis writing service</a> and want to benefit from a higher grade, your editors, proofreaders, and instructors are here to lend you a hand.
Some students afraid of hiring professional writers due to ethical issues. As a result, they fail the course due to various reasons not able to defend their degree.
You should note that there is nothing wrong with opting for a <a href="https://essayerudite.com /thesis-writing-service/" />thesis writing service</a>. EssayErudite is certainly the best place for that.

Thesis Writing Service https://essayerudite.com/thesi s-writing-service/
Williamabame - 22.10.2017 14:51
Buy Essay - EssayErudite.com

Where to <a href=https://essayerudite.com/ buy-essay/>buy essay</a> online ? Our experienced writers can boast higher degrees in addition to exceptional writing skills.
You now have a great chance to buy essay papers online with only a couple of clicks.

<a href="https://essayerudite.com /buy-essay/" />Buy Essay</a>

Buy Essay Online - https://essayerudite.com/buy-e ssay/
Jameslague - 22.10.2017 12:24
Best Essay Writing Service - EssayErudite.com

Looking for the <a href=https://essayerudite.com/ best-essay-writing-service/>be st essay writing service</a> can turn into a pain in the neck especially if you are not an experienced essay buyer.
<a href="https://essayerudite.com " />EssayErudite.com</a> is well known among students from the USA, UK, Canada and Australia.
We provide a superior writing assistance and handle all types of academic papers ranging from dissertations and thesis statements to reviews and coursework.
Whatever the challenge is, you can always count on us.

Best Essay Writing Service - https://essayerudite.com/best- essay-writing-service/
MIANiu - 21.10.2017 21:51
http://bookmark.wikitechguru.c om/2017/10/07/buy-ambien-onlin e/
Johnfix - 21.10.2017 17:33
Write My Essay - EssayErudite.com

Fed up of typing "who can write my essay" in the search bar?
Would you like to have a reliable helper always by your side?
Our website will come as an excellent solution to <a href=https://essayerudite.com/ write-my-essay/>write my essay</a> for everyone!

<a href="https://essayerudite.com /write-my-essay/" />write my essay</a>

Write My Essay - https://essayerudite.com/write -my-essay/

Strany: [|<] [<] [1] [2] [3] [4] [5] [>] [>|]