Longevity 2

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Kapitola 2
Návrat k moci

Stenley potřeboval klíč s čipem od své Aero-motorky. Ten měl v bytě mimo Avenin dosah. Musel si tam tedy pro něj dojít.

Kousek od bytu sundal ze zdi podobný hasicí přístroj, s jakým vyrazili otcův byt. Rozeběhl se. Když se už skoro dotýkal dveří, cvakly a otevřeli se. Nápor vzduchu z chodby (jak se vyrovnával tlak) ho ještě zrychlili. Proběhl a narazil do dveří od šatníku. Ty nevydržely nápor nárazu a prolomili se dovnitř. „Au. Jak se ty dveře otevřely? Sakra.“

„Promiň! Za to můžu já. Ale dobře ti tak! Ani jsi se semnou nerozloučil.“

„Plánoval jsem to udělat až tady Ave.“ Odhodil hasicí přístroj. Vysoukal se z oblečení, které na něj napadalo z věšáků.

Byt vypadal tak jako když z něj odcházel. Jediný rozdíl byl v prázdném akváriu v obývacím pokoji. Ani rostliny tam nezůstaly.

Přešel do ložnice, kde spával (bydlel sám), otevřel šuplík a vysypal jeho obsah. Klíč byl až úplně vzadu za ponožkami.

Když odcházel z bytu, vzal si ještě náhradní klíč od bytu a přilbu.

„Ehm-Ehm. Nezapomněl jsi na něco?“

„Ahoj Ave.“ Usmál se a zabouchl dveře.


„Taky jsem si mohl něco vzít na toho tygra.“ Sténal Stenley když výtah zastavil v podzemním parkovišti. Připravoval se, že ho umlátí přilbou, když se otevíraly dveře výtahu.

Tygr nikde.

Pro jistotu si nasadil přilbu, kdyby na něj tygr odněkud vyskočil. Běžel chodbami do sekce B2 kde jeho Aero-motorka stála. Vytáhl ji na vzletovou plošinu a nechal ji nabíjet slunečními paprsky. Na nebi nebyl ani mráček.

Vzletová dráha s ním mezitím vyjela do vzletové výšky. Řekl si, že když je takhle hezky, tak ani nemusí dobíjet na sto procent. Poletí jen na solární panely.

Nasedl na motorku. Připnul boty k ovladačům výšky. Nastartoval pomocí čipu. Elektrické turbíny ho vynesly do vzduchu. Telepaticky (přilba přímá nervové signály mozku) přidal plyn a bez problémů vyrazil směrem na centrální základnu města.


Cesta probíhala v klidu až na malé mráčky, které se kupily nad městem. Měl jsem ji nechat radši nabít. Na kruhovém obletu narazil (i doslova) na airbota, který hledal někoho, koho by mohl na prázdných letových drahách pokutovat. Kov zaskřípal a airbot s hlasitým houkáním sirény letěl směrem dolů za doprovodu kouře ze zadrhnutého rotoru. Stenley se zasmál a letěl dál. Nikdy tyhle létací mrchy neměl rád.


Poslední odbočka. Už by měl být na základně. Stenleymu se stáhlo srdce strachy. Dvě inteligentní naváděné střely letěli přímo na něj! Prudce zahnul doprava, ale střely letěli pořád za ním. To nemůžu zvládnout! Letím příliš pomalu!

A aby toho nebylo málo, policejní stanici obklopovala horda armádních robotů, kteří stříleli do oken. V poslední chvíli nasměroval Stenley motorku na útočníky a seskočil. Střely zasáhli motorku těsně nad roboty. Exploze spojená s tlakovou vlnou odmrštila roboty několik metrů od centra výbuchu.

Stenleyho pád by normálně zbrzdily záchranné trysky na chráničích, jenže výbuch ho připlácl k zemi jako mouchu. Zlomil si pár žeber, ruku a nohu. Rukáv trička promočila bezbarvá tekutina strukturou podobná krvi.

Po výbuchu ze stanice začali vyběhávat lidé se zbraněmi a dokonce jeden s hydraulickým oblekem. Odhazoval rozbité roboty stranou. Dobýval se k Stenleymu. To už se začali kolem něj sesypávat androidi, kteří k jeho údivu vylézali z rozbitých robotů s příkazy: „Zůstaňte ležet! Jste zatčen pro…“ To už Stenley ale neslyšel, protože je zaplavila sprška plazmatických kulek.

Po boji se k Stenleymu proházel skrz roboty a androidy hydraulický oblek. Doprovázel ho voják menšího vzrůstu, který se Stenleyho ujal: „Jste v pořádku?“

„Mám zlomeniny.“ Vykašlával průhlednou krev.

„Neboj, dáme tě dohromady! NOSÍTKA! PŘINESTE NOSÍTKA! Ležte v klidu.“ Dva chlapci pospíchali přímo k nim, ale zastavili se, zvedli postřeleného kousek od nich a odnesli ho. „Viděl jsem, co si udělal a musím říct, že jsi nám všem zachránil prdel, chlape! Ty stroje nereagovali na žádný příkaz. Nereagovali dokonce ani na ten nový paragraf co teď přešel v platnost. No každopádně se pak všude vyrojili bojoví roboti a zatlačili nás dovnitř. Mysleli jsme, že to jsou nějaký teroristi, protože tyhle roboty můžou ovládat jenom lidi. Pak si přilítneš ty se dvěma střelami za zadkem a sestřelíš je. NO! Konečně si pro tebe jdou.“

„Jak to že v těch robotech byli androidi?“

„Tak to nevím. Byl jsem stejně překvapený jako ty. Nejsou na to ani naprogramovaní, aby tohle zvládli.“ Naložili Stenleyho na nosítka a odnesli ho na stanici. Ve vnitř byli kolem výtahu barikády s těžkými kulomety a plno mrtvých fialových lidí ze kterých sublimoval fialový dým unášený větrem. Nastoupili do temného výtahu. Když se zavřeli dveře stenley si všiml, že všem vzrušením září žíly a oči. Z jeho rány na ruce vyskakovali elektrické jiskry do kovu nesoucí látku, na níž ležel. Kdyby ho nepoložili na zem, dostali by ti, kdo by ho nesli pořádný šoky.


„Copak vás trápí, pane?“ Ptal se ho s klidem ošetřovatel. Kdyby nebyl Stenley přišpendlený k lehátku, dal by mu pěstí do tváře. Vyprskl krev a zachrchlal: „Zlome- ehhrrr – zlomený žebra, kuck, kuck. Ruka, noha.“

„To je první případ, o kterém vím, že má kosti!“

„Počkejte! Eh – kuck! To tu nikdo nemá kosti?!“

„Ale ne, tak jsem to nemyslel.“ Usmál se ošetřovatel. „Doktore Speware!“ Přispěchal k nim chlápek s křížem na bílém triku. „Co se děje Haginsi?“

„Tento pán říká, že má zlomené kosti.“

„Opravdu? To je velice zajímavé.“

„Počkejte! Co je na tom tak zvláštního že mám kosti?!“ Hýkal hrůzou a bolestí Stenley. Mezitím se mu hojilo jedno žebro, ale cítil se na pokraji mdlob.

„Ne, nebojte se. Jen že po té změně vidím něco tak normálního, jako jsou zlomené kosti.“ Utěšoval ho doktor.

„Myslíte, že by to zpravili nanoboti?“ Zajímal se ošetřovatel.

„Bohužel teď nedokážeme do těla dopravit ani jehlu. Lidské tělo probíjí, pokud se naruší kůže. Před chvílí jsem dostal pecku.“

„Co navrhujete, doktore?“

„Přineste tu novou posilující látku, kterou nám sem před bojem přivezli.“ Ošetřovatel přikývl a odešel směrem k sestřičce s dlouhými černými vlasy. Poklepal ji na rameno. Něco ji řekl a kamsi odešel. Za chvíli stála sestřička vedle doktora s injektorem v ruce. „Pane doktore?“

„Kam zmizel Hagins?!“

„Hagins se musel věnovat jinému pacientovi. Prosil mne, abych vám předala toto.“ Podala doktorovi injektor. „Děkuji Marie.“ Věnovala mu krátký úsměv a odešla.

Doktor vstříkl už skoro polomrtvému Stenleymu látku do krku. „Za pár minut vám kosti srostou.“

Stenleyho naplnila energie. Cítil, jak se mu pomaličku začaly hojit všechny kosti. „Úžasná schopnost viďte. Taky jsem koukal, když jsem tuto látku vstříkl postřelenému a ta rána mu zarostla. Na ty zlomeniny vám ale stejně budu muset dát dlahu.“Doktor mu přidělal dlahy. „Teď se pokuste prospat.“


Za pár minut Stenleymu dorostly krátké hnědé rovné vlasy, ale kosti mu srostli až za dvě hodiny. Když cítil, že je zcela zdráv, vstal. Chtěl odejít. Jenže přiběhlo pár sestřiček a zatlačili ho zpátky na postel. V nestřeženém okamžiku se propustil sám. Šel rovnou do místnosti, kde sedělo několik mužů. Hlasitě probírali taktiku útoku. Najednou jeden utichl: „Co tady děláte?!“ V tom utichli všichni. Zamračeně zabodávali pohledy do osoby, co je tak sprostě vyrušila.

„Jsem dobrovolník, pane.“ Všichni v místnosti si ho prohlédli od hlavy k patě.

„Pojďte ven.“ Řekl muž, co ho oslovil jako první. Když za sebou zavřeli dveře, muž pokračoval: „Mé jméno je Markus Dorival. A jak zní vaše jméno?“

„Stenley Gmork.“

„Vy jste určitě ten blázínek co odrovnal polovinu robotů, co na nás útočili. Za to bych vás měl nechat zavřít.“ Stenley jen nevěřícně hleděl. „Více méně, nebýt vás – smetli by nás dvě naváděné střely. Takže vás teď nyní povyšuji do funkce vojáka.“

„Jaká bude moje práce?“

„No. Hledáme dobrého pilota. Máte nějaké zkušenosti?“

„Mám nějaké zkušenosti se závodními kluzáky.“

„Závodní kluzáky říkáte? Sice jenom levitují, ale budiž. Zkusíme to s vámi. Ehm – myslíte, že byste zvládl pěchotní letoun?“

„Nejsem si jist, pane.“

„Pokud byste udělal výcvik, byl by z vás rovnou vedoucí skupiny. Dobrých vojáků je ale také třeba.“

„Létání s letounem jsem nacvičoval jenom na simulátoru.“

„Vy absolvujete leteckou školu?“

„Ano chci se stát kosmonautem.“

„A jakého výsledku jste na simulátoru dosáhl?“

„Padesát osm.“(Což byl druhý nejlepší výsledek.)

„To byste snad mohl zvládnout. Víceméně. Nedocvičených vojáků tu máme dost.“ Chvíli na sebe hleděli. Pak se markus usmál a dodal: „Musím ale přiznat, že nedocvičeného pilota tu ještě nemáme. Běžte do zbrojovny. Tam vám poví co a jak.“

Na stenleyho při odchodu padla nervozita. Za ním se ještě ozvalo: „Žádný strach. Jestli budete likvidovat roboty tak, jako dnes odpoledne, budete vyznamenán.“

Likvidovat roboty? Jak to myslel? Stenley doufal, že bude doprovázet nějaký konvoj vyškolených bylinářů. Teď má pilotovat a likvidovat.


Před vchodem do zbrojovny zaslechl: „Hej! Lidi! Jde sem Gmork!“ Hlas byl podobný vojákovi, co se ho ujal po výbuchu.

Ze zbrojovny to vzrušeně hučelo. Stenley se zastavil a zhluboka se nadechl. Pomalu se rozešel.

Málem zakopl, když prošel dveřmi. Ve zbrojovně bylo spoustu lidí, kteří tleskali a hvízdali. Uklonil se jim. „Hehe. Pro lidi jsi teď jako hrdina.“ (Dav se pomalu rozcházel po své práci). Voják podal Stenleymu ruku: „Johny Ragel. (Ten týpek co ti zavolal nosítka).“ Stenley si všiml, že bez helmy má Johny delší vlnité, modré vlasy svázané do culíku.

„To vím.“

„Musím říct, že chodíš jak hlemejžď.“

„Co se divíš? Před chvílí jsem měl ještě zlomenou nohu.“

„Hehe – to je dobrý. Sršíš vtipem. Víceméně, něž jsi sem stačil dopajdat, byl jsem pověřen ti pomoct s hledáním lidí do tvý skupiny. Jo a taky gratuluju k povýšení.“ Spiklenecky mrkl. A zasalutoval: „Johny Ragel se hlásí do vaší skupiny! Pane?!“

„Tak jsi přijat.“ Smál se stenley.

„No bezva. Tak ti už zbývají čtyři lidé.“

„Nevýš o někom?“

„Droy Danghem. Má nejlepší mušku. Sestřelil čtyři roboty, než jsi sem přiletěl.“

„Jenom?“

„No počkej! On je sestřelil na jednu ránu.“

„Ou – respekt.“

„Zavolám ho. Počítači?“

„Vaše příkazy vojáku?“

„Zavolej Droye Danghema do zbrojovny. Byl právě přidán do skupiny Stenleyho Gmorka.“

Vzkazuje: Až já toho malého parchanta uvidím, roztrhnu ho jako hada!“

„To neznělo dvakrát přívětivě, co Johny?“ Smál se Stenley. Johny nic neřekl. Jen nabral bledší odstín fialové.

Sestřička Marie se k nim drala skrz dav lidí u zbraňových držáků. „Á. Tady jste. Všude vás hledám. Musíte jít se mnou do…“ Stenley ji ale moc neposlouchal. Musel se obdivovat jejím vnadům. I přes fialovou kůži měla velmi krásný obličej. Dlouhé černé vlasy jí dokonale ladili se sytě modrýma očima, jejichž krásu zdokonaloval slabý jas, který oči vydávali.

„Haló! Posloucháte mne vůbec?“

„Ehm – promiňte. Myšlenkami jsem byl úplně jinde.“

„Říkala jsem, abyste šel se mnou ke kalibraci.“

„Kalibraci čeho?“

„No přeci vašeho urychlovacího nano-obleku.“

„Aha jistě. CO? Myslel jsem, že budu pilotovat.“

„To také.“ Sestřička vyrazila a Stenley šel za ní. Johny ho dloubl ze zadu do zad: „Docela rád bych viděl, jak vypadala před tou přeměnou.“ A ušklíbl se.

Cestou potkali Droye. Stenley ho poznal tak že si při pohledu na Johnyho prokřupl klouby. Byl to holohlavý hromotluk. Nedivil se Johnymu, že ještě víc zbledl. „Nazdar Droyi. Já jsem Stenley. Tvůj velitel.“

„Pro mě jsi jenom velitel.“ A zmáčkl Stenleymu ruku tak až necítil prsty.

Vešli do kalibrační místnosti, kde stálo šest mechanických křesel s připravenými obleky, stůl s monitory a tři neznámé postavy. Sestřička pokračovala: „Vidím, že jsi nelenil. Sehnal jsi si dva lidi do teamu. Já jsem taky nelenila. Ale sehnala jsem tři.“ Vyplázla světle fialový jazyk. „ Seznamte se. Tohle je Stenley Gmork…-?“ Stenley pokračoval: „Johny Ragel a Droy Danghem.“

„Petr Zoren. Těší mne.“ (Krátké černé vlasy, šedé oči).

„Jeff Renegon.“ (Krátké hnědé vlasy, zelené oči).

„Simon Donahow.“ (Delší zelené vlasy, modré oči.)

„Výborně. Teď když se všichni dobře známe, vás hoši prosím, abyste si sundali veškeré kovové věci. Implantáty zřejmě nikdo mít nebude. Stenley, zlato, sundej si ty chrániče.“ Když už byli všichni polonazí, sestřička zavelela do křesel a sama se usadila za počítač a nasadila si sluchátka s mikrofonem. Stenleymu se při dosednutí na křeslo automaticky uzavřel oblek a upravil se jeho křivkám těla. Nakonec se mu připnula přilba. V 3D vizuálních brýlích se objevila v pravém oku simulace letu. Viděl tam čelní simulaci kokpitu. V levém oku se objevilo: \\Připojení k serveru\\Operátorka: „Hoši? (Zvuk ze sluchátek) Slyšíte mne?“ „Slyším.“ \\Urychlovače svalů\\vypnuty\\Operátorka: „Musíme tento systém vypnout. Nevíme co by to způsobilo s vaší nynější stavbou těla. Takže budete chodit po staru. Hezky po svých.“

\\Vycvičení svalů v nastavovacím režimu\\zapnuto.

Stenley znal sestřičku jen krádce, ale jak se jejich trénink stupňoval, uvědomil si, že jim Marie vypíná stále více životu podpůrných systémů. Řekl by, že se v tom i vyžívá.

„Sakra. Ta ženská nám dává do těla.“ Postěžoval si Johny. Stenley by přísahal, že se zasmála.

V pravém oku se v kokpitu rozsvítila kontrolka zážehu. Stroj levitoval pár desítek centimetrů nad zemí. V levém oku se mezitím zobrazovaly v jednom řádku informace o stavu simulace. „Simulace, kterou vidíš Stenley, se řídí pomocí telepatických myšlenek, které přilba snímá. Soustřeď se na sílu rotorů a jejich pohyb. Teď proleť všemi záchytnými body.“ Nestačila ani doříct větu a Stenley už prolétával skrz záchytné body vysokou rychlostí.

„CO SI TO…?!“ „Co jsem proved?“„Nic. Jen že jsi překonal můj rekord. Vidím, že let v sedě zvládáš na jedničku. Tak zkusíme let za běhu. Vy ostatní můžete odejít.“ „Počkej! To mi chceš říct, že budu někde běhat a přitom pilotovat? Myslel jsem, že budu pilotovat normálně“ Vztekal se Stenley. Ostatním se mezitím rozepnul oblek. Vstali a odešli. Jen Johny se ve dveřích zastavil a dodal: „Užij si to.“ (To stenley neslyšel) „Nemůžeš pilotovat normálně, protože tě potřebujeme i v boji na zemi. Ale neboj se. Pěchotní letoun má šest míst pro tvoji skupinu. Teď vstaň.“ Stenley se pokusil vsát. Šlo to ztuha kvůli obleku s polovinou vypojených podpůrných systémů.

Problém byl, že když pohnul nohou, zároveň ovládal letoun. „Jak to mám udělat, abych nehýbal strojem a mým tělem?“ „V přilbě je systém, nebo spíš pojistka, na kterou když se soustředíš, vypojí ovládání letounu. Ten se pak zastaví v konstantní výšce.“ Stenley se soustředil na pojistku. Letoun sebou přestal ve vzduchu házet a vyrovnal se. „Potřebuju, aby si šel do vedlejší místnosti, kde je běžící pás. Až tam budeš, zapnu ti aspoň hydraulické systémy, aby ten oblek nebyl tak tuhý. A pozor při běhu se intenzita rychlosti bude měnit.“ Stenley došel do vedlejší místnosti a stoupl si na pás. Pás se rozjel a oblek začal pracovat. „Proleť znovu všemi záchytnými body.“ Bez problému proletěl prvním bodem. Když ale prolétal druhým, pás zrychlil. To nečekal. Podklouzly mu nohy a on se naplácl jak dlouhý tak široký na běžící pás, který ho ještě odhodil. Vyškrábal se zpátky a proletěl záchytnými body bez dalších pádů.


Stenley trénoval různé akrobatické kousky, spousty dalších taktik a instruktáží až do noci. Když trénink skončil, propustila ho sestřička vyčerpaného na pokoj. K večeři dostal jen malou dávku posilující látky v injekci. Potom ulehl na postel a usínal s myšlenkami na Marii.


V pět hodin ráno ho přišel probudit Johny ve speciálním obleku: „Vstávej, za deset minut je porada v instruktážním sále.“ Stenley se posadil na posteli. „Hoď na sebe ten nano-oblek, ve kterém jsme včera cvičili. V noci ti ho poslali do skříně.“ Stenley vstal. Vešel do skříně, která ho oblékla.

Oba dva pospíchali chodbami do předsálí, kde na ně čekalo zbytek skupiny. Kývli si na pozdrav.

Dveře se otevřely a do předsálí vlétl uvítací robot: „Dobré ráno pánové. Následujte mne k vašim sedadlům.“

V kruhové místnosti bylo přes sto lidí. Tyčili se povýšeně na katedrách a shlíželi dolů na hologram. Dole pod hologramem stál muž, kterého Stenley poznal, když začal mluvit. Byl to Markus Dorival: „Dobré ráno vážení přátelé. S potěšením vám oznamuji, že jsme za včerejší večer a dnešní ráno vyčistili město od veškerých vadných robotů a androidů, kteří se odmítali podřídit nové lidské rase a převzali jsme moc nad městem.“ Síň se rozburácela řevem lidí, nad porážkou vadných robotů. Na hologramu se zobrazila stupnice zvuku na sto procentech. Když se konečně snížila stupnice na pět procent, Dorival pokračoval: „Bohužel nás čeká další obtížná práce.

Nynější vláda, tak jak ji známe, již nemůže vzniknout kvůli jistým byrokratickým zákonům a naší nynější změnou DNA. Svět se rozhodl, že je na čase se sjednotit. Vznikla takzvaná aliance stvořená ze všech států naší Země. Ta aliance nyní shromažďuje veškeré vojenské nebo policejní síly. To znamená, že tahle stanice teď oficiálně spadá pod vedení WA neboli Armádu Světa. Naše staré občanství ve spojených státech evropské unie definitivně skončilo.“ Nikdo ani nehlesl. „Všechny stroje to vědí. Všechny až na několik set přeprogramovaných softwarů zbavených zákonů robotiky. Stejné softwary měli i androidi, se kterými jsme se měli tu čest seznámit včera v boji.

Vysvětlím, jak je možné, že se roboti vzbouřili. Pravá umělá inteligence pod názvem Oubee, která je zkopírovaná ve všech nedokonalých softwarech, byla vložena do hmotného mechanického těla. Objektu se podařilo uprchnout a přeprogramovalo veškeré androidy, které našlo.

Oubee alianci poslala správu, ve které vyhlašuje válku všem „Ne-lidem“ a prohlásila se z nevysvětlitelných důvodů za krále a ne královnu umělé rasy. Naším novým úkolem tedy bude přivést neporušený hardware Oubee zpět vědcům.“ Kruhovou místností se začali nést otázky.

„Nemám čas vám všem odpovídat. Jednoduše ti, kdo se do této akce chtějí zapojit, nechť tu zůstanou a vyslechnou si plán. Ostatní odejděte.“ Nikdo se ani nehnul. „Výborně. Takže – ehm, ehm. Dostali jsme plnou podporu vyhledávajícího satelitu, podle kterého jsme zjistili polohu „Krále“.

Nachází se v centru Evropy. V historickém městě kde obsadil hlavní budovu. Do boje na získání města dostaneme podporu tanků, které tam doletí několik hodin po našich pěchotních letounech.

A nyní probereme taktiku…“

Stenley se podíval na svůj tým: „Tak se sbalte hoši. Opouštíme Longcity.“



Těšte se na další kapitolu plnou boje s názvem Lov na „Krále“

Hodnocení

Průměrná známka je 1.3, povídka byla hodnocena 33 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

fanda - 21.04.2010 16:25
tak pošli rovnou 4 kapitolu, je to super!!!
ImperishableMan - 30.03.2010 07:30
3 kapitolu jsem odeslal 9.2.2010 - stále tady není - nevím co se děje...
petr - 15.03.2010 11:03
to je zase doba:-(
Walt.disney - 24.01.2010 22:14
Zaujímavé pokračovanie, mám pocit, že to skrýva potenciál celého románu, nie len série poviedok.
vzduchoplavec - 18.01.2010 18:07
Mluvnice je jedna obsáhlá záležitost, ale pojďme se podívat na některé dílky, ze kterých se skládá, a vyzdvihněme z nich ty, o kterých lidé, kteří vyžadují projev na úrovni, píší, někdy drsně požadují: osobitý výrazný líbící se způsob vyjadřování jako jeden z nich, a správné psaní neboli pravopis na tomtéž místě. Co z toho jde komu z vás líp? :-)
petr - 18.01.2010 14:51
na "gramatyku" se vykašli a ať je tady další díl co nejrychleji. Je to super!!!
Nestor - 17.01.2010 10:03
Stale sa najde nejaky .... co ma na starosti gramatiku poprosil by som ich nech s gramatikou neotravuju.
Autor - 16.01.2010 18:59
Za ty chyby se opravdu omlouvám. Bohužel, v češtině nejsem zběhlý tak, jak bych si přál. Právě proto jsem zkusil tuto stránku, kde se hodnotí především příběh. Proto vás tímto prosím o přimhouření oka. Ale klidně se nechám poučit.
mrazik - 16.01.2010 12:22
Po letmém přečtení mám jednu poznámku: ty pravopisné chyby dělá autor v daném počtu schválně?