Světlé zítřky II

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: vzduchoplavec, vzduchoplavec<zavináč>yahoo<tečka>com
Kompletní série Světlých zítřků je zde k dispozici ke stažení. (PDF, 1,4 MB)

Mobilizovaný bezpečnostní aparát se přes noc pomalu začínal ve vzniklé situaci orientovat. Málokdo šel spát, a ani uklizečky to nechtěly vzdát. Bylo zapotřebí pozorně sledovat přicházející hlášení o pohybu cizího tělesa umělého původu identifikovaného jako průzkumná loď neznámého původu s nejasnými záměry a cíli.

„Budou prémie?“

„Si piš, že jo!“

Byla narychlo vytvořena operativní skupina, do které se zapojily kromě bezpečnostních složek, armádního velitelství pozemních jednotek i pracovníci SKF a odpovědní činitelé vlády. Protože se všichni nevešli do Řemenova oddělení, bylo rozhodnuto, že se přemístí do suterénu. Služba zabezpečení objektu musela urychleně sehnat další vybavení, postele a přikrývky.

„Stále se přibližují?“ chtěl vědět generál Jan Hvozd.

Obsluha zařízení zajišťujícího přehledné zobrazení průběžně shromažďovaných a do nového velitelství zasíláných údajů briskně odpověděla: „Přibližují se, pane, přibližují. Dobrá zpráva je, že se Pepovi nezdá, že by zaregistrovali přítomnost našich lodí a stanic v soustavě, což je velmi podivné. Vždyť přece musí vidět to samé, co vidíme tady dole i my. A jestli nás vidí, nedávají to najevo. Chápeš to Tondo?!“

Debilové. „V tom se mýlíte, když si myslíte, že musí vidět to co registrujeme my. Ale vaše reakce je úplně normální, inteligence, řekl bych lehce podprůměrná. Nevadí vám, že vás urážím?“

„Jasně že ne, šéfe,“ potvrdili mu ti dva otlemenci.

„Právě že nás vidět nemusí, a záměrně to nedávají najevo, a to by mohl být skutečně problém. Z toho, že nás dosud nekontaktovali, si nemusíme dělat přehnaně těžkou hlavu,“ dostalo se od generála obsluze blahosklonného ponaučení. Jeho myšlenkové postupy se podobaly Řemenovým, ač spolu na stejné škole nestudovali.

Admirál Andrea Steinová z SKF jej doplnila: „Jistě. Pokud jejich senzory nezaregistrovaly naši aktivitu, pak nemusí jít v případě pozorované nevšímavosti k naší přítomnosti nutně ani o důkaz toho, že by nás vůbec nechtěli kontaktovat. Uvažujeme-li o tom, že nás zaregistrovaly, musíme si položit otázku, co tedy teď dělají? Chtějí něco dělat, nebo se budou jen tak poflakovat? Nezastavili se. Mohou se klidně radit se svým vedením a žádat instrukce ohledně dalšího postupu, a postupovat dál podle stanoveného plánu. A my o tom nebudeme vědět. Pokračují prozatím vpřed k Progresu rychleji, než by toho byly schopny všechny naše civilní lodě. To je vážné. Uvědomujete si to! Z našich válečných plavidel ve flotile letí normálním prostorem téměř stejně rychle jen nové torpédoborce třídy „Rychlý“, jako např. Běžec, Stonožka, Mravenec, Průzkumník, Odvážný a Charon, nebo bitevních křižníků třídy „Odvážný“, jako např. Pegas, Střelec, Hektor, Borec a Prometheus, či nejnovější bitevní lodě třídy „Vytrvalý“, např. Achilles, Postup, Medůza, Chiméra, Pokrok a Hádes. Ale flotila teď poslední dobou staví výhradně plavidla s pohonnými jednotkami vyvinutými speciálně pro mikroskoky uvnitř slunečních soustav, které má kromě ní v méně výkonných variantách k dispozici dosud jen několik luxusních civilních plavidel nalézajících se nyní v daleko rozvinutějších soustavách, než je tato. Na základě zkušeností našich vědců s nasazením této technologie a jejími projevy můžeme důvodně předpokládat, že tyto neznámé lodě skokové jednotky toho typu nemají.“

„Ono je jich víc? Myslel jsem, že sledujeme pouze jednu loď, nejspíš průzkumnou,“ vyjádřil údiv jeden vědecký poradce. Chtělo by to větší pružnost při komunikaci s podpůrnými složkami, uvědomil si Koník.

„Řeknu to ještě jednou, a nebudu to víckrát opakovat. Když se zadaří, tak jich bude víc. Ale teď v této chvíli, i když jde pouze o jedno těleso, jak předpokládáme, průzkumné plavidlo, mluvíme o více lodích v množném čísle. Tak nebudeme později překvapeni tím, že je jich víc, a nebudu to muset zase vysvětlovat takovým kopytům, jako jste vy.“

Plukovník Řemen se připojil k diskuzi: „To by byla určitě možnost a snadné vysvětlení jejich váhání a toho, že s námi nezačali komunikovat hned, když přiletěli. Čekají jednoduše na to, až jich bude víc. Ale řekněte mně, zachytily naše radary nějaké známky vysílání směrovaného ven ze soustavy? Něco jako: cesta je volná, nebo něco na ten způsob?“

„Řekla bych, že nezachytily.“ Poznamenala nahlas Steinová.

„Špatně jsem slyšel,“ řekl Řemen, který od skupinky velitelů předtím kousek poodešel, aby si vzal občerstvení přinesené asistenty, a žádal ji, aby byla tak hodná a aby mu svá poslední slova ještě jednou laskavě zopakovala.

Přešla jeho impertinenci a pokračovala: „Z výpisů námi běžně používaných dálkových průzkumných senzorů se ale nedá jednoznačně odpovědět na otázku, zda něco pryč poslali, zda jistě ano, poslali, nebo ne, neposlali. Můžou teoreticky používat k přenosu signálu jiné a účinnější prostředky než my.“

Řemen byl díky svému charakteru neodbytný: „Odpovězte mi, prosím, stručně a jasně na mou otázku: zachytily, ano nebo ne?!“

Mávla nad ním rukou a přikázala svému pobočníkovi, aby Řemenovi všechno vysvětlil, čehož se kapitán Luďek Malina s rozhodností sobě vlastní poslušně ujal: „Protože neznáme podrobně způsob jejich uvažování a komunikace, a úroveň jejich technického rozvoje, podobu zařízení, jež používají pro sledování a komunikaci, domnívám se, že odpovědět vhodným způsobem na položený dotaz není v zásadě možné. Jednoznačně to v tuto chvíli nelze říct. Jimi používané principy radarové a spojovací techniky mohou být značně odlišné od principů, na nichž jsou založeny naše systémy. To jsou hypotézy, které jsou zase nutně podmíněny hlavně úrovní našeho rozvoje, naší neznalostí toho, před čím stojíme, spíše než znalostí. Naše pozorování a závěry vůbec nemusí odpovídat skutečnosti.“ Jako by to nevěděli. Pracovní zasedání bude trvat ještě dlouho.

„To já vím. Tak jim do cesty pošleme neozbrojenou automatickou sondu. Když na ni zareagují, budeme alespoň vědět na čem jsme,“ navrhl generál Jan Hvozd, jakoby to při poklidných pozemních cvičeních dělal každý den dvakrát nebo třikrát.

„Co když ji zničí?“ strachoval se jeho zástupce nadplukovník Tomáš Keřík. Paranoja hodlala zapustit své vytrvalé a odolné kořínky. Přejme Tomovi hodně štěstí a zdraví. Není jisté, jestli její útok přežije.

Na to se podle admirála Andrey Steinové nedalo nic říct, a tak ji zastoupil Luděk Malina slovy: „Četl jste, myslím, až příliš mnoho vědeckofantastických románů. A co by se jako stalo? Jedna sonda nás v žádném případě nebude stát tolik jako neznalost jejich záměrů. Jen dostatečné informace jsou pomocí a jako vždy v minulosti k nezaplacení! Nejradši bych do ní posadil jednoho agenta, nebo psa, a nebo papoucha, aby to bylo přirozenější. Mohl by nám podávat informace z první ruky. Ale to mi nikdo neschválí,“ poněkud posmutněl. Ne, neschválí. Papoušci jsou zákonem chránění. A moc by se divil, kdyby prošel ten pes. Agentů je nadbytek. A mají se snižovat jejich stavy. Tady byla pro Malinu jistá naděje prosadit svůj záměr v praxi.

„A když ji tedy zničí? Co uděláme potom?“ podpořil svého zástupce generál Hvozd.

Malina cítil, že diskuze se točí kolem mrtvého bodu a snažil se ji posunout dál: „Naznačuji to, myslím, jasně, pošleme jednoduše další sondu, aby provedla znovu to samé. Poskytlo by nám to pohled na typické vzorce chování těchto neznámých cizinců, kteří dosud neprokázali, že umí mluvit. Jak potom můžeme spolehlivě potvrdit, že s námi chtějí hovořit?!“ Seznam adeptů pro náročnou misi už měl přichystaný na stole.

Tomáš Keřík byl k neutahání a chápal věci za hranicemi vojenských prostorů na planetě Helix očividně pomalu: „A pak? Když se likvidace bude znovu opakovat? To jako pošleme další a další vyslance hlásající vzájemné porozumění?!“

Hvozd si začínal uvědomovat, že se pozemní vojsko v očích dalších vojenských složek ztrapňuje, a snažil se Keříkovi, Malinovi a Steinové pomoci s váznoucí debatou: „Jste nyní hodně negativní, synu. Očekával bych od vás optimismus a mladické zaujetí novou výzvou. Pro mě se teď jedná především o nové dobrodružství. Znáte mě přece nějaký ten pátek. Odpovím vám za kolegy. Pokud nám ani potom nepodají vysvětlení své přítomnosti zde, které by bylo podle našich představ, budeme zdálky tajně sledovat jejich přiblížení se k obydleným planetám. A připravíme se dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí na všechny varianty vývoje, včetně výsadku v obydlených územích. Ale přestaňte konečně sýčkovat. Mají rychlejší lodě než my, jsou tedy pravděpodobně minimálně v této oblasti na vyšším stupni vývoje. Myslím, že je čas na oběd. Půjdete se mnou někdo?“ Konečně rozumný nápad.

„Co dávají?“

„Jaké je menu?“ Dobré jídlo je základ. Celý den nejíst pro takového Hvozda znamenalo: „To už bych byl na marách.“

***

Po obědě se vrátili na svá místa, aby byli svým podřízeným když tak k dispozici: „Už se ozvali, poručíku, nebo jste alespoň našel nějaký malý náznak pokusu o spojení s námi?“ dotazoval se dle svého soudu jednoho takřka bezejmenného poddůstojníka, ve skutečnosti hlavního důstojníka pro styk s pozorovacími stanovišti a zabezpečením řízení provozu v sektoru, opakovaně Řemen, zatímco ostatní pověření činitelé si čekání na to, než se brambory a řízky usadí, krátili stolním fotbalem nebo poslechem písniček.

„Nikoli pane. Zatím ticho po pěšině. Nic pozoruhodného jsme, pokud je mi známo, v přijímačích nezachytili. Jdu to pro jistotu zkontrolovat.“ Projevil iniciativu major Mýdlo.

„Co takhle zkusit se s nimi spojit přímo?“ Padl další návrh.

„Přejete si poslat zprávu na všech dostupných frekvencích?“

Řemen jej včas zastavil: „Jen jsem přemýšlel nahlas. Zapomeňte na to. Poslání radiodotazu se zamítá, raději ještě počkáme. Spěch nesvědčí ani dobytku. Co ta automatická sonda, kterou jsem požadoval. Vyřešili jste to nějak?“

Odpověď byla uspokojující: „Ano. Poblíž se nacházel automatizovaný těžební tanker, který byl po dohodě se Spojenou těžařskou společností, k. s. p., odkloněn na kolizní dráhu s neznámým plavidlem. Doufáme jen, že objekt ještě více nezrychlí. To bychom jej nestíhali. A mohl by minout tanker, aniž by si jej všiml. Ten nápad s lidským kosmonautem je v termínu nerealizovatelný. Vyřiďte, prosím, ode mě pozdrav Malinovi.“

Řemen se po tomto oznámení zaradoval: „Výtečně. Zasloužíte všichni pochvalu za dobrou práci. Bude zanesena do vašich záznamů. Zjistěte ještě předpokládané technické možnosti té lodě v oblasti sledování okolního prostoru. Nechci nic opomenout. Vlny, kmitání, přerušované signály, odezvy, však víte. Je možné, že tu nejsou poprvé. Mám tušení, vlastně nutkavou představu, že by to mohla být pravidelná patrola, která jednou za čas provádí obhlídku známých strategických bodů a nečeká žádné potíže. Náš předpoklad, že tu jsou poprvé, by se tím podstatně změnil. My tu taky nejsme dlouho, ale míníme tu zůstat.“ Řemen se občas pletl. Dvakrát za sebou se mu to ale ještě nikdy nestalo. Ostatní zastávali názor, že se opravdu jedná o průzkum, a tedy žádnou pravidelnou prohlídku.

Steinová, která chtěla být pěkně v obraze a být jedním z důležitých článků řešení úlohy se zapojila do rozhovoru mezi velitelem bezpečnostních složek a vlastně jejím podřízeným, který pokračoval v pravidelných hlášeních a analýzách: „Podle analýzy jejich minimální schopnosti pokrytí oblastí, které navštívili, museli zaznamenat naše těžební aktivity na planetkách v sektoru. Myslím, že budeme v budoucnu muset zajistit jejich vybavení maskovacími stěnami.“

Přikázala mu: „Souhlasím, zajistěte jejich montáž a uvědomte o tom příslušné orgány, aby zajistily výrobu odpovídajících počtů varovných značek, ať tu nemáme kvůli malé informovanosti náhodné úrazy při kontaktu s maskovacími poli.“

„Začínám mít rovněž obavy, že se něco stane. Nevím jenom, kdy se to stane.“ Řekl chytře Řemen, zamyslel se a šel si zahrát stolní fotbal.

Z čeho má obavy, ptala se sebe sama Steinová: „Co. Máte strach z toho, že mám pravdu, nebo vám až teď dochází, že naše kolonie je sotva založená a nás čeká pořádná makačka, než ji všestranně zajistíme a rozšíříme.“

Důstojník se náhle znovu připomněl a přerušil jejich počínající hádku: „Pane. Bylo mi oznámeno, že tanker se brzy přiblíží do zájmového sektoru. Jeho pohonné jednotky jsou na maximu a mohly by mít poruchu. Mohl by trochu ubrat na rychlosti?“

„Už?!“ Někdo to věděl, jiný jen tušil. Střetnutí dvou ras se přiblížilo na dosah.

„Už tam bude?!“ No to se podívejme.

Steinová pokrčila nesouhlasně hlavou, odfrkla si a nařídila: „Ne, to nepřipadá v úvahu. Plnou rychlostí vpřed. A přibližte mi to na monitor v mé pracovně, ať na to mám klid. Navigujte plavidlo citlivě a přirozeně tak, aby si mysleli, že tou trasou často běžně prolétá. Natočte tanker tak, aby je při přibližování bokem trochu míjel. Jakoby se nic nedělo, ať si o nás nemyslí, že se bojíme a že do vesmíru nepatříme. Takové momenty jsou popsány v knihách o taktice a strategii jako zásadně určující pro další běh událostí. Tyto klíčové momenty jsou většinou rozhodující pro příznivý výsledek jednání.“

Přišlo další hlášení: „Do oblasti zahrnující předpokládaný dosah jejich optoelektronických senzorů dorazí neznámý průzkumník za šest, oprava, pět minut. Ale to se ti z technického oddělení museli splést, tak malý dosah optických skenerů nemají ani naše vlečné jednotky. Podle hlášení by měli být svými zbylými detektory schopni zaznamenat aktivity jen v části soustavy, a kvalita posbíraných informací by neměla být nijak vysoká.“

Koník poznamenal: „Třeba na nás jen něco hrají. Zkoušejí svojí hrou na technologickou zaostalost naši sílu a nervy. Pořád tu zůstává ta čtyřnásobná rychlost s jakou se přemísťují normálním prostorem z jednoho místa na druhé. Ta je prozrazuje. Ale proč by to dělali?“

Jeho nadřízený jen konstatoval: „To kdybych věděl, tak tady s vámi neztrácím čas kecáním a čuměním na nástěnné panely! Pozorně je sledujte. Chci hlášení každou čtvrthodinu.“

„Jistě pane.“ Polekal se Koník tvrdosti v jeho hlasu.

„Ano pane.“ vyhrkli ze sebe přítomní důstojníci, kteří netušili, co to do Řemena vjelo.

„Provedu pane!“

***

Po delším čekání došla zpráva, že: „Potvrzeno, právě si všimli letícího tankeru, ale jsou značně opatrní. Ihned se ukryli za maskovací clonu. Nechávají jej proplout kolem, aniž by na sebe upozornili. Tanker je jimi tajně skenován odrážejícími se paprsky slabého aktivního radaru. Nemůžou si myslet, že bychom na to nepřišli. Nebo ano?“

Další technik předložil analýzu maskovacích možností plavidla: „Analýzy potvrdily, že se jedná o druh elektromagnetického rušení. Je to ve srovnání s našimi možnostmi jen jakési slabé maskování postačující pro chabé ukrytí malé lodi, ale u větších je nesmysl něco takového používat. Jestliže je toto vše, co mohou předvést, nedosáhnou tím ničeho, jen se ztrapní. Naše přístroje nemůžou nijak zmást.“

Admirál přikázala: „Tanker musí zůstat v původním kurzu! Děláme jakoby se právě nic nestalo. Uvidíme, co chystají.“

Ozvali se důstojníci u panelů: „Krouží kolem našeho plavidla a skenují ho. Touto dobou už musí dobře vědět, že je ta nákladní loď bez posádky naložená rudou. Pozor! Přestali se sledováním. Otočili se a vzdalují se směrem pryč ze soustavy. Potvrzeno. Vracejí se po stejné cestě, jakou sem před několika hodinami přišli.“

„Jenže, proč to dělají? Pokud chtějí opustit systém, mohou provést nadsvětelný skok hned z místa, kde teď jsou. Není tam výrazné gravitační působení kosmických těles, alespoň ne takové, které by stálo za řeč. Dává to někomu z vás smysl? Co tu vlastně chtěli?! Tohle je velice zajímavé a zdůrazňuji, že důležité pro naše další rozhodnutí,“ uvažoval Řemen, který se dál pilně zabýval vývojem situace a sledoval napjatě obrazovky.

Jeho vývody přerušilo hlášení: „Zpráva z pozorovacího stanoviště: Právě přešli do nadprostoru, ale udělali to způsobem, nad kterým prý zůstává rozum stát. Otevřeli si primitivní nadprostorové okno a nechali se vcucnout dovnitř. Jejich odhadovaná rychlost v nadprostoru nepřekročí maximum dosahované našimi loděmi v prvních letech po objevu cestování nadprostorem. A to nemluvě o technologii nadsvětelných skoků v mimoprostoru, která byla vyvinuta až za dalších tři sta padesát let od prvních mezihvězdných výprav.“

Hvozd: „Proč jenom takhle riskují?“

Malina: „To bych taky rád věděl.“

Keřík: „Já bych to taky chtěl vědět!“

Řemen se smál, jakoby někdo pronesl vtipnou poznámku: „Třeba jsou dosud v této oblasti pozadu, a ani to neví. Jeden fakt nikdy neví. Hlavu vzhůru, přátelé!“

„Máme je sledovat v nadprostoru? Pane!“

„Ne, sledování v nadprostoru je snadné. Stačí, abychom chtěli vědět, kde jsou a přístroje nám jejich polohu na základě zanechaných stop okamžitě ukážou. A máme po starostech. Jenže přístroje toho typu tady nemáme, takže sledovanou zónu stejně nemůžete rozšířit. V této chvíli nemáte čím je na větší vzdálenosti sledovat. Situace se uklidňuje, takže to není ani potřeba. Je možné, že se sem už nevrátí. Jsme schopni je včas objevit,“ naznačil směry dalšího vývoje Řemen.

Steinová byla trošku jiného mínění, ale i ona považovala přechodné narušení svého kancelářského stereotypu u konce. Nechtěla být ale vzhledem k vývoji zbytečně laxní, když si vzpomněla na to, že ještě předevčírem se ve své kanceláři docela nudila. Z příležitosti udělat něco, co měla v popisu práce, chtěla vytěžit co nejvíc: „Rozmístěte v soustavě další sledovací jednotky o vyšším výkonu. Chci vědět o všem, co se děje. No tak, pohyb, pohyb. Ať vidím, že něco děláte.“

***

„Poplach. Poplach.“ Znělo místnostmi velitelství SKF.

„Co se zase děje?“bručeli Steinová a Keřík společně.

Spojovací důstojník Steinové ohlásil, že: „Podle našich nejvýkonnějších dálkových senzorů na váš rozkaz instalovaných a zaměřených ve směru odletu neznámých návštěvníků, kteří se u nás objevili před několika týdny, se sem pomalu přibližuje nějaká loď, soudě podle změn v teoretickém modelu nadprostoru sledovaného sektoru.“

„A?“ chtěla vědět.

„A co?“ nechápal spojovací důstojník, který měl právě službu. Mám to ale štěstí na důvtipný personál, napadlo ji.

„Neštvěte mě, chlape. Tváříte se jako pako. Co jsou zač. Kolik jich je. Vysypte to všechno, ať to z vás nemusím tahat jako z chlupaté deky!“

V reakci na její tón se důstojníkovo chování znatelně zlepšilo: „Jsou nejvíc tři. Ale podrobnosti na tu vzdálenost ještě neumíme rozlišit. Za pět hodin by ale měli být dost blízko, aby se dala provést hlubší analýza.“

Po uplynutí ohlášené doby potvrdil: „Jsou opravdu tři a budou tu za další čtyři hodiny. Jedna je však podstatně větší než ostatní. Ve svazové flotile je mnoho plavidel, která jsou rozměrově daleko větší. Třída V, která by se s ní mohla svojí velikostí porovnávat je v ní také. Jak ale víte, je určena k transportu výsadkových jednotek.“

Po uplynutí většiny z oznámeného času přiběhl jeho kolega: „Jejich výstup z mimoprostoru je propočítán na dobu třiceti minut od teď zhruba v místech, kde se objevili posledně. Je to opět dost daleko od obydlených planet.“

Steinová se rozhodla: „Zopakujeme už jednou s úspěchem vyzkoušený postup. Prověřte stav příprav maskovacích stěn a nařiďte automatům na tankeru, aby se jakoby začali vracet po trase, kterou se tanker ubíral naposledy.“

Malina po půlhodině odečetl z přístrojů, že: „Jsou tady. Jedno velké a dvě podstatně menší plavidla. A letí zhruba stejnou rychlostí a směrem jako ten průzkumník posledně.“

„Vyšlete ihned další speciální neviditelné pátrací paprsky. Chci přesnou analýzu!“ požadovala Steinová.

„Rozbor říká, že jde o tři plavidla pohybující se kosmickým prostorem ve srovnání s našimi loděmi čtyřikrát rychleji. Pohonné systémy jsou vždy umístěny na jednom konci konstrukce a fungují oproti našim pohonným jednotkám určeným pro pohyb v normálním prostoru hodně účinně. Jak to tak vypadá, ženou loď dopředu na základě reaktivního principu. Řekněme, že tu část lodě můžeme označit jako záď.

Jak už bylo řečeno, jedno plavidlo je značně veliké, a podle dostupných zobrazení nese na svých palubách velké množství tvorů neznámého původu. Nejsou to lidé, i když jsou přibližně stejně vysocí. Okamžitě po výstupu z mimoprostoru začali skenovat celou oblast, ale soudě podle analýzy způsobu detekce, nebudou její výsledky na větší vzdálenosti nikterak oslnivé.

Na plavidlech byly detekovány rozsáhlé prostory naplněné předměty, které se dají označit jako rakety. Tyto zásobníky jsou naplněny asi z jedné třetiny. Buď rakety použili jindy, nebo jich nemají nazbyt a nemohli či neměli čas doplnit zásoby. Pohon těch zbraní je ovšem čistě chemický.

Náplň hlavic tvoří podle ozvěn na chemolokátorech něco jako čistá plasma, kterou k vzplanutí v určitém okamžiku přivede nejspíš destabilizace způsobená znečištěním chemikálií, která je odděleně skladována na jiném místě rakety. Ochranná pole instalovaná pro ochranu důležitých center by si se zatížením po uvolnění energie snad mohla poradit, pokud ovšem v krátké době nebudou zasažena větším množstvím těchto raket.

Ovšem srovnávací zkoušky nemohly být provedeny, protože čistá plasma jako taková není průmyslově kvůli malé poptávce po této komoditě ve velkém množství vyráběna. Pokud se mýlíme a jde o pseudoplasmu, jejíž produkcí jako účinné průmyslově vyráběné trhaviny se zabývají některé závody vojenskoprůmyslového komplexu loděnic SKF v soustavě Medůza, bude razance výbuchu podstatně větší, s čímž by si silové stěny našich zastaralých energetických štítů těžko poradily.

Řízení letu raket obstarávají nejspíš automaty. Předpokládaný dosah a manévrovací možnosti při nasazení na větší vzdálenosti budou jistě velmi omezené. O typu a účinnosti lodních štítů nejsou k dispozici žádné údaje.“ Steinová dostala požadovanou vyčerpávající odpověď.

„Nezbývá než počkat, jestli opravdu míří k nám. Třeba si to ještě rozmyslí,“ pronesl Hvozd.

Třeba. Myslela si většina velení.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.9, povídka byla hodnocena 19 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

vzduchoplavec - 07.08.2008 07:29
Nad dějem jsem se zatím moc nezamýšlel. Pokud bych vytvořil složitou konstrukční linku, na které bych pracoval delší čas, mohlo by tam být víc dějových zvratů. Takto to může co do akčnosti na první pohled vypadat chudě. Taky mi to nepřipadá nějak zvlášť dramatické. Skoro žádné střílení málo krve. To je v podstatě záměr. Po publikaci na netu, jejíž rychlost mě udivila, jsem si to četl, a bavil jsem se. Začátek textu se mi občas četl hůř. Je tam dost rozvinutých přívlastků. Ale většinou neškrtám, přepracovávám text, až je z něj něco, s čím už nechci hýbat. Pak jsem se až do konce z mého pohledu dobře bavil. Na prvním dílu mi vadily překlepy a chybějící čárky. Těchto chyb jsem tady neviděl, nebo si dokážu zdůvodnit použití některých věcí, i když nesrozumitelnosti nebo přílišné složitosti jsem se někde nevyhnul. Poslední úpravy jsem doplnil včera po několika dnech nečinnosti těsně před odesláním. Abyste pochopili, jak může něco takového vzniknout, vysvětlím, že většinu textu jsem bez předchozího rozmýšlení napsal "jedním tahem". Bylo to dělané trochu jinak, než předtím. Nejdřív přímá řeč, potom doplnění něčeho okolo. Do oblasti humoru jsem to posunul definitivně až včera.
g.beret - 07.08.2008 04:21
Mně osobně se tyhle povídky docela líběj - je to naprosto jinej styl, než všechny ostatní. Nicméně je fakt, že poměr napsanej-text/děj bude asi pro většinu čtenářů nepřívětivej.
Nestor - 07.08.2008 00:20
Prepáč ale je to ako telenovela-vela rečí žiadny dej nechcem urážat ale je to ťažko čitatelné....