Ticho před bouří XIV

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: Nemokt

Velkoadmirál seděl v křesle a díval se ze své kajuty na Hromovládci průzorem na modrý drahokam, jak se pomalu zvětšuje. Na Werzosu strávil deset dní, a když odlétal, vypadalo to velice nadějně. Podle všeho jeho přílet a spiknutí s vrchním vesmírným komturem sloužilo jako katalyzátor k řešení jejich politické krize. Podle výrazu a několika málo náznaků od komtura si domyslel, že takhle si to rozhodně nepředstavoval, ale také, že s tím nemůže nic dělat.

Nyní se po dalších dvaceti dnech blížil ke svojí planetě. Corsea zářila na černém pozadí jako opravdový drahokam. Na oběžné dráze již byly corseiské lodě a několik pozůstavších vesmírných základen, zajištujících vesměs civilní dopravu. Ne, že by jich bylo nějak mnoho. Většina té civilní dopravy se týkala telijských obchodníků, kteří však odešli spolu s vojáky. Z vojenských základen tu zbyla jen hromada trosek, které se pomalu rozplývaly do prostoru, nebo je shromažďovaly malé zpracovatelské čluny k recyklaci.

Ke Corsee teď směřoval celý svaz, který si odvedl k Werzosu. Pro potřeby ministra Rezimova mu zanechal divizi bitevních křižníků, ale předpokládal, že je tu ještě měsíc neuvidí. Admirál Marx s podporou admirála Delgada zvládl převzetí planety a systému dobře. Již se pomalu rozjížděla všechna zařízení do normálního provozu. Pouliční oslavy pomalu utichaly, jak si lidé uvědomili, že se toho zas až tolik v normálním životě nezmění. Samozřejmě vítali svobodu a možnost řídit svůj stát, ale zatím si neuvědomili, co je to bude stát.

Později v raketoplánu se díval z okna a pozoroval úchvatnou scenérii pod sebou. Uvědomil si, že se toho změnilo velice mnoho. Dříve řídce osídlená planeta se čtyřmi městy, z nichž největší nemělo ani milion obyvatel, byla pryč. Nyní se díval na velkoměsta, která střídaly lány polí a lesů s vyrážkou menších městeček a vesnic. Občas se objevila hromada zčernalých trosek, které zbyly z telijských pozemních vojenských základen.

Pilot sklonil raketoplán trochu více k zemi a pomalu oblétal hlavní město tak, aby se k němu přibližoval od moře. Dříve město leželo jen na nejzazším konci velkého zálivu, jenž byl z jedné strany ohraničen poloostrovem Britva s rozeklanými skalisky ostrými opravdu jak břitva.

Z druhé strany se pak břeh lehce zakulacoval a byl pokryt hlubokými lesy. V tomto půlkruhu pak byl ostrov, jenž byl spojený s pevninou kamennou hrází a tvořil s poloostrovem vnitřní záliv. Tento ostrov celý patřil armádě a bylo na něm budováno hlavní velitelství soustavy, protože se nacházelo kousek od hlavního města, ale přitom bylo dostatečně izolované, aby případný útok na něj nezpůsobil zbytečné civilní ztráty.

Když nad ním raketoplán přelétal, tak admirál semkl rty, protože dnes byl celý ostrov zarostlý a hráz na několika místech rozbořená. Obrátil hlavu a zadíval se na přibližující se město, ale to už nebylo malé. Ba právě naopak. Rosťov se rozkládalo až ke kamenné hrázi a zabíralo velkou část poloostrova Britva. Vysoké věžáky se majestátně tyčily nad staře vyhlížejícími ale přesto monumentálními kamennými domy tvořícími staré město.

Třebaže Novaja Moscov bylo větší a starší než Rosťov, bylo velice neuspořádané. Stavělo se hned po příletu prvních kolonistů, tak jak to vyžadovala poptávka, ale Rosťov, nebo zprvu Novaj Petrograd, bylo již od samého začátku projektováno jako centrum administrativy, vlády a planety. Později bylo přejmenováno na Rosťov podle Antona Rosťova, který sem přivedl první kolonisty, ale to až poté, co zemřel, protože za svého života se tomu vehementně bránil.

Na pobřeží byl námořní přístav zkombinovaný s kosmoportem, který doznal také značného rozšíření. To byla další věc, která byla v Rosťovu plánována na desetiletí dopředu. Okolo původního kosmoportu bylo ponecháno značné místo pro postupné rozšiřování, a takovéto přemýšlení dopředu bylo znát v celém městě. Nebyla to však jenom tato idylická krajina, co bylo vidět.

Okolo města byly strategicky rozmístěny malé hloučky vojáků s podporou několika tanků a nad městem poletovaly zásahové čluny připravené zasáhnout proti komukoliv, kdo by se o něco pokusil. Podle posledních zpráv zůstalo na Corsee dosti velké uskupení telijských vojáků, kteří měli podporu tanků, a donedávna se jim dokonce podařilo ukrýt i útočnou fregatu, která způsobila značné ztráty první vlně výsadku admirála Marxe. Sice byla poté zničena, ale přesto ho mrzely tyto zbytečné ztráty. Corsea nebyla jedinou planetou, kde zůstalo několik telijských jednotek, ale ty se nyní lišily od těch málo jedinců nebo skupin, které zůstávaly na prvních planetách, které získali. Byly organizované a bylo jich víc.

Na kosmoportu na něho již čekal malý hlouček lidí dělicí se na civilisty, armádní a námořní důstojníky. Ve předu stáli admirálové Marx a Delgado. Za nimi pak stál generálplukovník Brawn s plukovníkem Berijou, velitelem 1. armádního pluku. Ti se pak bavili s podplukovníkem Kochem, velitelem 7. praporu námořní pěchoty, který utrpěl ty značné ztráty při výsadku. Stranou pak stál starosta Rosťova a prozatímní corseiský prezident, Poul Newman. Spolu s ním tam stálo několik dalších mužů a žen, včetně jistého Viktora Lutra, jeho prapravnuka.

Když mu admirál Marx poslal zprávu, že se setkal s vůdci odbojových hnutí a že mezi nimi byl i jeho pravnuk, tak nebyl schopen slova. Do té chvíle o svých příbuzných nepřemýšlel, nebo se spíš tomuto tématu ve svých myšlenkách vyhýbal, ale poté se k tomu musel postavit čelem. Musel si přiznat, že je nesmírně rád, že mu zůstala nějaká rodina, a těšil se, až se spolu trochu seznámí. Zběžně se pozdravil se svými důstojníky a zamířil k Newmanovi. Dočasný prezident mu pevně stiskl ruku.

„Admirále, jsem nesmírně potěšen, že vás poznávám.“

„I mne je potěšením, že vás poznávám, pane prezidente.“

„Sem si jistý, že spolu budeme v příštích několika měsících trávit dlouhé hodiny, než se nám tenhle zmatek podaří dát znovu do pořádku. Také jsem si však vědom, že alespoň jeden z členů mého doprovodu je na vašem seznamu významných osob výše než já, a tak neočekávám, že se dnes ještě uvidíme.“ S lehkým úsměvem o krok ustoupil a uvolnil tak místo pro Viktora Lutra.

Devětadvacetiletý mladý muž, jenž postoupil do popředí, byl vyšší jak velkoadmirál. Jeho zachmuřený výraz nesl stopy bojů. Od levého ucha k oku se mu táhla klikatá jizva a ucho samotné vypadalo, že si je někdo chvíli pekl na ohni. Dlouhé černé, jak uhel, vlasy, sepnuté do ohonu a stejně jasně modré ledové oči mu propůjčovaly výraz nepopiratelného dravce.

V očích se mu však zračila i bystrá inteligence a v tomto okamžiku nemalá dávka zvědavosti. Se svými sto pětaosmdesáti centimetry převyšoval většinu lidí na přistávací plošině včetně velkoadmirála. Jeho svalnatá postava a kočičí způsob chůze dávaly jasně najevo obratnost a sílu. Na první pohled by neznalému člověku připadal jako učitel tělocviku, ale vojenské oko postřehlo drobné detaily, jež odhalily pečlivě zamaskované vojenské oblečení.

Pevné vyztužené boty, volné kalhoty, upnutá košile a vesta z materiálu částečně neprůstřelného. Pod paží se lehce vesta boulila, a tím prozrazovala, že její nositel je ozbrojen. Oba se na sebe chvíli mlčky dívali a navzájem se se zájmem prohlíželi. Nakonec admirál pomalu pozvedl ruku ve vstřícném gestu. Viktor se mu zadíval do očí a lehce přikývl. Sevřel nabízenou ruku pevným odměřeným stiskem.

„Je to zvláštní, ale sem rád.“ Drsný až téměř chraplavý hlas se vůbec k mladíkovi nehodil, ale naprosto se hodil k drsnému vojákovi, kterým byl.

„Já, také.“

Oba se poté přesunuli do jednoho z pozemních těžce obrněných vozů. Spolu s nimi nastoupil ještě seržant Sverlov, ale ostatní se pak nasoukali do druhého vozu nebo se rozešli ke svým, stojícím mimo plochu. Když se oba daly do pohybu, přemístil se nad ně těžce vyzbrojený zásahový člun a před i za ně pak lehké obrněné vozy třídy Argo. Když se vůz zvedl ze země a na antigravitačních polštářích se dal lehce a plynule do pohybu, zadíval se admirál na svého příbuzného. Ten se však díval z okna a pozoroval ubíhající domy na cestě do starostova domu, který dal admirálovi k dispozici. Admirál se tedy také zadíval ven a pozoroval pro něho neznámé ulice. Neměl ponětí, kde vlastně je, dokud vozy nejely kolem polorozbořené, staré budovy, ve které poznal budovu nejvyššího soudu.

„To, udělali Telijani. Měli zde své velitelství a při odchodu to vyhodili do povětří. Vyhodili by to celý nebejt několika lidí, kteří se tam vydali a většinu náloží odpojili. Všichni zemřeli pod sutinami.“

„Bylo by jí škoda. Vím, že to byla pýcha někdejšího Rosťova.“

„Nedělali to pro tu budovu, nebo aspoň to nebyl hlavní důvod. Částečně to sice byl vztek nad tím že by měli Telijani zničit ještě něco, ale hlavním důvodem byly informace, které se tam daly najít. Nechali tam spoustu zařízení a dat. Ty už mají vaši důstojníci.“

„Myslím, že vykání a oslovování admirále nebude zřejmě na místě.“ Jeho pohled se vpíjel do profilu tváře jeho prapravnuka. Při tom pohledu ho znovu zasáhla podoba s jeho vlastním synem Vladem a v jeho pohledu bylo možné spatřit něco, co tam nikdy nikdo neviděl. Byl tam strach, nerozhodnost a bezradnost. Viktor pomalu sklonil hlavu a odvrátil se od okna. Postranním pohledem sledoval seržanta Sverdlova, který si sedl, jak nejdále to omezený prostor umožňoval. Nicméně si všiml seržantovy pravé ruky, mířící stále na jeho hruď, což znamenalo, že má v rukávu schovanou nějakou malou příruční zbraň. V duchu se pro sebe pousmál a trochu si poopravil seržantovo hodnocení. Když zvedl oči, střetl se jeho pohled s pohledem admirálovým.

„A jak vám mám tedy říkat, prapradědo?“ Jeho spíše unavený výraz vyjadřoval, jak velkému emocionální vypětí v posledních dnech čelil. V očích se mu zračil smutek nad svou rodinou, kterou mu muž sedící naproti němu připomínal. Velkoadmirála jeho suchý tón zasáhl jako studená sprcha, ale přesto se pokusil o lehký úsměv.

„Myslím že to by asi znělo poněkud hrubě, ale přeci jenom jsme příbuzní a pro začátek by obyčejné tykání vcelku stačilo.“

Viktor se podíval nejprve na seržanta tvářícího se, jako že tam není, a poté zpátky na velkoadmirála.

„Myslím, že na to si budu muset nejprve zvyknout, a zřejmě nejen já.“


O víc jak měsíc později seděl velkoadmirál na zimní zahradě a užíval si slunečních paprsků pronikajících sem skrze keramoskleněnou kopuli. Z několika keřů se občas ozval nějaký ten pták a vzduch byl cítit čerstvě posekaným trávníkem. Lehce se naklonil a napil se studeného čaje, zavřel oči a vychutnával si prchavou chvilku klidu. Onen měsíc strávil v jednom víru politických rozhodnutí, jednání a improvizací.

Ukázalo se, že politická situace je tu podobná jako na Petrohradě. Politici a úředníci, kteří vedli planetu za Telijanů, jsou stále na svých místech, akorát se přeorientovali na jinou stranu. Jak mu před nedávnem někdo řekl. Jsou to spojenci, kteří nám stojí za zády s noži v kapsách. Na Petrohradu se s tím byl ochoten dočasně smířit, ale ne na Corsee. Věděl, že pokud by je nenahradil nyní, tak by se jich později těžko zbavoval.

„Opravdu chceš vyhlásit volby takhle brzo? Vždyť ještě nemáme dohromady danou ani ústavu, natož pak schválenou.“ Ozval se Poul Newman, dočasný prezident, starosta Rosťova a vůdce největší ozbrojené odbojové skupiny na Corsee.

Admirál otevřel s lehkým povzdechem oči a zahleděl se na podsaditého padesátníka v dobře ušitém obleku. Zjištění, že tento nenápadný mužíček je hlavou a mozkem odbojové skupiny a ještě zastává tak významné místo za okupace, bylo dosti šokující, ale když ho admirál poznal blíž, dospěl k závěru, že je to také nevyhnutelné. Tolik zaskočen už nebyl, když mu sdělil, že jeho zástupcem a vykonavatelem je Viktor. Ten seděl mlčky vedle Newmana a tradičně se díval do neznáma.

„Právě, proto. Tím, že uspořádáme pouze senátní volby uspokojíme lidi, kteří už se nemohou voleb, jakýchkoli voleb, dočkat. Vzhledem k tomu, že senát by měl být zákonodárný orgán, můžeme mu dát potvrdit ústavu, až ji ústavodárné shromáždění sesmolí.“

„To zní jako telijský politický manévr, aby měli lidé alespoň zdání svobody.“ Ozval se kriticky Martin Stranghof, hřmotný čtyřicátník, který přišel z Petrohradu, kde měl vlastně stejné postavení jako Newman v odbojovém hnutí. Na Petrohradu se však odmítl připojit k vládě, a raději si počkal na osvobození Corsei, a okamžitě se na ni přestěhoval. Jak sám řekl proto, aby mohl pomoci, že se nedávná historie nebude opakovat.

„Ono to také je politický manévr. Manévr, který uspokojí davy a nám dá čas uklidit ten Augiášův chlév, který tu je. Stejně nebude moci být první vláda u moci více jak rok. Poté bude muset vypsat nové řádné volby. V tuto chvíli je prozatímní vláda na každém světu a pouze Petrohrad se otevřeně přihlásil ke Corsee. Ostatním musíme dát nejen šanci si uspořádat své záležitosti, ale i k rozhodnutí ke komu, nebo zda se k někomu přidají. Proto také potřebujeme vyčistit zdejší politickou scénu, abychom měli solidní jádro politiků k řádným volbám v mezihvězdném měřítku.“

„To je sice pěkné, jak si to tady malujeme, ale co ostatní politické strany? Nebo ti, jež jsou mimo strany, nezařazení? Myslíte že těm nedojde, co se děje, nebo že se o něco nepokusí, aby získali výhodu?“ Poslední z přítomných, bývalý admirál, velitel stanice Oxford a nynější vůdce LSK pohodlně seděl opřen na židli a lehce bafal ze své dýmky. Jeho uvolněný výraz a konverzační tón hlasu byl v rozporu s jeho vystupováním v admirálské uniformě. Což podpíralo dojem, který si o něm velkoadmirál vytvořil, ještě než se dozvěděl, že je to také guvernér soustavy Oxford, a to, že je to spíše politik než voják. „V tuto chvíli je většina stále ještě příliš dezorientována, ale to se změní. Navíc taková Lidová Strana, nebo Rasputinova Národně-Lidová Unie jsou už teď pěkně otravný. Rasputin to zřejmě přijme ze stejného důvodu jako vy, ale Romanovová bude ječet jak siréna. Přidejte si k tomu podporu kterou má od templářů a máme tu pěkné politické dilema, a to ještě ani nemáme ústavu.“

Kolem stolku se rozlehlo souhlasné mručení a velkoadmirál si znovu povzdechl. Rasputin byl pro něho naprostou záhadou, a ani rozvědka toho o něm moc nezjistila. Za Telijanů to byl jediný politický protivník, který je přečkal vzhledem k jeho podpoře mezi normálními lidmi. Podle několika málo záznamů to byl také velice tvrdý hráč a dobrý manipulátor. Podle šeptandy, která se k němu donesla, se ho nikdy nesnažili zatknout, protože když k tomu někdo vydal příkaz, tak zemřel velice nešťastnou a bolestivou smrtelnou nehodou. To vše mu dodávalo až nechutně velkého politického kapitálu.

Naproti tomu Romanovová byla velice pěkná a energetická žena, s kterou se sice osobně ještě nesetkal, ale již si k ní vytvořil zdravý respekt. Když pominul jejího otce, který se ho pokusil na Petrohradu zabít, pak patřila v politice do stejné váhové kategorie jako Rasputin nebo on sám. Navíc měla veřejnou podporu od templářského řádu, jenž byl mezi lidmi velice populární za své skutky v době války. Organizoval útěky ze zajateckých táborů a okupovaných planet. Staral se o zdravotnickou pomoc u odboje a mnoho dalších.

„Myslím, že je přeceňuješ, ale i kdyby ne. Jak si sám řekl, tak nemáme ještě ani ústavu, tak co proti tomu mohou dělat? Ne, ani jeden nepředstavuje v dohledné době žádné nebezpečí, ale zřejmě si na ně později bude muset dát vláda pozor. Pokud samozřejmě nemáte někdo jinačí informace.“ Když se nikdo neměl k nějaké připomínce ozval se Viktor.

„Já bych jeden dotaz měl.“ Pomalu zvedl hlavu s lehkým ironickým úsměvem. „Co bude k obědu?“

Kolektivní smích následující v odpověď byl uvolněný a na hony vzdálený formálnímu smíchu, který byl slyšet v prozatímní vládě. Velkoadmirál zprvu nemohl proniknout ke svému praprasynovci a nemohl přijít na to, proč je tak chladný. Až teprve, když ho někdo přirovnal ke kapitánu Kirovovi, si uvědomil, že jeho postoj a maska je jeho normální povaha. Stejně jako kapitán tak i Viktor byl spíše typ věčně zamračeného a bručivého strýčka. Od té doby se přestal snažit k němu proniknout a zjistil, že Viktor je přeci jenom přístupnější.


André Žabér se nervózně podíval na hodiny ve své nové kanceláři a již snad po sté si zkontroloval, jestli jeho vzhled nehyzdí nějaké pomyslné smítko. Přesunutí velitelství gardy na Corseu bylo po jejím osvobození nevyhnutelné, ale nikoho nenapadlo, jak rychle velkoadmirál začne prohrabávat sutiny admirality. Zdejší velitelství bylo vybudováno v několika nezničených krytech, ke kterým prorazily nové tunely. Dnes již většina z nich byla zničena a posledním se transportuje zbytek zařízení, aby, až se tam party ženistů prokopou, nebyla po nedávné aktivitě ani památka.

Proto však nebyl nervózní, věděl, že jeho lidé svou práci odvedou důkladně, a třebaže se musel spokojit s malým venkovským stavením s lehkým krytem, kterému by se vysmál i lehký tank, byl rozrušený z úplně něčeho jiného. Tedy spíše někoho jiného a pomyslel na po zuby ozbrojené stráže za spuštěnými bezpečnostními dveřmi. Najednou se ozvalo téměř neslyšné cvaknutí, které však v tichu místnosti znělo jako výstřel a knihovna se pomalu odsunula. Z tajné únikové chodby vyšel lehkým krokem muž ve středních letech s knírkem a v tmavě modročerné uniformě corseiského admirála. Žabér se vypjal do pozoru a lehce se uklonil

„Vaše, Eminence.“

„Zdravím tě André. Doufám, že nepřicházím nevhod?“

„Vaše, Eminence, jste velmistr, a tak nemůžete nikdy přijít nevhod.“

„Tak formální, André? Pamatuji si ještě dobu, kdy jsi my říkal jménem a tykal.“

„To jste však byl jeden z rytířů, ale dnes je tomu úplně jinak.“

„To je sice pravda, ale ty si od té doby také postoupil. Tedy aspoň takto v soukromí by jsi mohl trochu pookřát.“

„Jistě, Vaše Eminence.“ Mezitím co spolu mluvili, se velmistr přesunul k pohovce a posadil se na ni. Nyní se na Žabéra pousmál a pokynul mu, aby se také posadil.

„Jsem rád, že spolu můžeme po tak dlouhé době mluvit přímo a ne prostřednictvím vzkazů. Nicméně v nejbližší budoucnosti nás mnoho schůzek nečeká. Rozhodl jsem se totiž neodhalovat svou pravou identitu a nadále tak zůstat v námořnictvu.“

„Nemyslím, že je to vhodné, Vaše Eminence. Chápal jsem důvody, jež vedly k utajení identity mistrů a velmistra, ale většina z nich již pominula.“

„Právě, že jenom většina. Několik jich zůstalo a několik se jich nově objevilo. Ne, o tom jsem se nepřišel bavit. Potřebuji, aby jsi svého nejlepšího člověka nasadil na Rasputina. Potřebuji o něm vědět úplně všechno, i to, co o sobě neví on sám.“

„Mohu vám dát složku, kterou o něm vedlo zdejší oddělení, ale myslím že v ní není mnoho co k vidění.“

„Nepodceňuj ho. Je v ní mnohem více, než by se mohlo zdát. To, že jeho minulost je průzračná jako voda, ještě neznamená, že vidíme až k blátivému dnu. Také chci prověřit smrt mého bratra a to pořádně.“ Žabér se již nadechoval k odpovědi, ale zdvižená ruka jej zastavila. „Ano, vím že zemřel při jednom z partyzánských přepadů, ale já chci vědět podrobnosti. Také chci vědět, co všechno řekl Rasputinovi kromě toho, že jsem velmistrem, než zemřel.“ Žabér na svého představeného vytřeštil oči. „Zřejmě mu to neřekl přímo, ale ví, kdo jsem, a tato informace mu může přinést ve vhodný okamžik nesmírné výhody. Nehodlám se stát něčí politickou pákou.“

„Rozumím, eminence.“

„Tak, když jsem kousl do tohoto kyselého jablka, tak kousnu ještě do jednoho. Rád bych zase vrátil templáře tam, kde mají být, a to je ochrana naší duše. V současné době jsme jako další z mnoha partyzánských hnutí, a to se mně ani radě mistrů příliš nelíbí.“ Nezmínil se o velice ostré diskuzi, kterou rozpoutala militantní menšina na tajné konferenci před týdnem. Zhrozený výraz na Žabérově tváři se rychle změnil v nesouhlasný a již se nadechoval na odmítavou odpověď, ale velmistr ho zastavil. „To neznamená, že bychom zrušili gardu. Vrátit se do stavu před válkou je beztak nemožné, ale rád bych trochu víc vymezil naše působení. Naše vojenské jednotky zařadil do stálé armády a stejně tak lodě. Již mám i jistou představu, jak to udělat, a přitom si ponechat kontrolu. To je zatím však vedlejší. Rada mistrů vystoupí veřejně za deset dní v novomoskevské katedrále, a pro tyto účely bude potřeba rytířská garda. Vím že během války bylo pasování téměř zapomenuto, ale rozhodně nás několik bylo. Zkonsoliduj je a připrav na tu událost. Také se připrav na to, že ty tam budeš také jako jejich oficiální velitel. Prozatím zůstaneš ještě i jako velitel stínové gardy, ale později až zavedeme ony změny, tak vybereš někoho schopného, kdo se toho ujme místo tebe.“

„Ano, Eminence.“ Odpověděl rezignovaně.


Major Cornell se rozhlížel triedrem po zvlněné krajině. Ležel na střeše malého domku, který jediný jako zázrakem zbyl z opevněné vesničky. Zapadlá farmářská planeta jménem Garett, v soustavě GamaDelta se pyšnila tou nejlepší produkcí mnoha různých druhů plodin a zvířat. Major se pokaždé usmál, když si uvědomil jaké má tato soustava jméno. Bylo právem prvních objevitelů nebo průzkumníků dát soustavě a planetám jména, ale ten, kdo vybíral soustavě jméno byl buď opilý nebo pěknej šašek. Bohužel zvířata byla pro lidi velice nebezpečná. Kolem větších měst se jich mnoho nevyskytovalo, ale vesnice a usedlosti musely být obehnány opevněním, které bránilo jejich obyvatele.

Vycházející slunce však dnes nezalévala svou září bílé domky osadníků a farmářů. Neodrážela se v zrcadlech solární elektrárny, ani nepronikala okny do centrální technické budovy. To, co odkryla po noční temnotě, se více podobalo starobylým ruinám, kdyby všude okolo nebyly krátery od vybuchlých granátů. Vesnice byla srovnána se zemí, elektrický ochranný plot rozbořen a sklady se sýpkami spáleny.

Trosky a krátery byly vidět široko daleko. Major si této scenérie však nevšímal, viděl ji již několikrát. Mnohem usilovněji pozoroval obzor. Vesnička se nacházela mezi dvěma rozlehlými lesy, v pruhu svažující se země pokryté lány polí. Major spustil triedr a ohlédl se za sebe. Na zemi tam leželi dva omráčení Telijani a vedle nich jejich šest mrtvých druhů. Malá hlídka kryjící základnu, jež se tu někde nacházela. Major měl celou rotu námořní pěchoty, celých tisíc vojáku, posílenou o výsadkáře z křižníků na oběžné dráze. Měl tanky, koptéry, dělostřelectvo, podporu z oběžné dráhy a přesto se mu nevedlo zdejší telijskou posádku zničit.

Podle všeho zde zůstala kompletní jednotka o několika tisícovkách vojáků s těžkou technikou. Major věděl, že bez podpory námořnictva by se přestala skrývat a jeho jednotky převálcovala, ale v otevřeném boji by je lodě na orbitě rozstřílely na cucky. Nyní se mu však podařilo najít jednu z jejich základen. Tedy skoro najít. Jejich základny se často stěhovaly a on většinou přišel pozdě, ale nyní se mu podařilo vystopovat jednu z přepadových jednotek a ta ho zavedla sem. Dalším důkazem byla ona hlídka. Proud majorových myšlenek přerušilo zablýsknutí světla v temnotě lesa. Poté se objevil domluvený signál a vynořila jedna z jednotek z průzkumného družstva pročesávající les. Major tedy slezl ze střechy a počkal, až jednotka dorazí do vesnice, kde zřídil své dočasné předsunuté velitelství. Přistoupil k němu rotmistr ve splývavém bojovém obleku chameleónské barvy.

„Pane, mám vám vyřídit, že poručík Čkolov našel zřejmě hlavní základnu. Mají tam stacionární stanoviště těžkých děl, tanky v okopech, minomety, stanoviště těžkých zbraní včetně protivzdušné obrany a podle všeho také bunkry.“

„Proč si poručík myslí, že to je hlavní základna?“

„Protože tam zahlídl vysoký lampasáky a my sme viděli insignie úderných jednotek.“ Na ta slova se ti, kteří je zaslechli, zastavili a nevěřícně se podívali po rotmistrovi. Major prudce vzhlédl a zamračil se.

„Jste si jistí rotmistře?“ Ten pozvedl ruku, a v ní se objevil kus látky s osmiúhelníkem obsahujícím telijskou trojzubou dýku propletenou v telijském znaku v černém poli. Pod tím bylo několik znaků představujících číslice. Byly tam tři číslice, díky kterým se major trochu uvolnil.

Jednociferné označení bylo vyhrazeno pro armádní jednotky velikosti pluku. Dvouciferné pak pro frontové jednotky velikosti o něco většího praporu. Trojciferného pak byly jednotky čítajících od několika desítek do několika stovek vojáků a byly přidělovány k různým významným nebo vlivným osobám jako osobní jednotky.

Barevné pozadí pak určovalo jejich zařazení, každá hlavní planeta měla svou barvu. Černá barva však byla znakem námořnictva, takže zdejší jednotka byla přiřazena některému z významných kapitánů nebo admirálů. Když to majorovi vše prolétlo hlavou, přimělo ho to znovu se napnout. Proti námořním úderným jednotkám nemůže postavit nic lehčího než zas výsadkáře v těžkých bojových oblecích a těch má pouze jeden oddíl.

Padesát po zuby ozbrojených a těžce obrněných námořních pěšáků je však jediná těžká jednotka, kterou stihl přesunout dostatečně rychle před útokem. K tomu měl četu dvou set padesáti vojáků a na jejich podporu tři lehké tanky typu Válečník, několik těžkých přepravníků typu Rauber, patnáct koptér a podporu z orbity. Tanky i přepravníky měly těžké blustery které se sice hodily proti pěchotě, ale proti opevněním nebo pancéřové technice byly téměř k ničemu. Koptéry by si sice s opevněním poradily, ale ty jsou zranitelné protivzdušnou obranou a orbitální zásah by nebyl přesný. Pokud by se pokusil přesunout nějaké další jednotky, mohli by si toho všimnout a připravit se na něj.

„Hmm, jakpak jste k tomu přišel rotmistře?“

„Hned z počátku jsme narazili na osamělé pozorovací stanoviště uprostřed lesa, kde byli dva Telijani. Stálo nás to tři muže a jednoho zraněnýho, ale oba jsme dostali vcelku tiše.“

„Dobrá, máte pro mne rozmístění jednotek?“ Rotmistr uklidil telijský odznak a vytáhl paměťovou kartu. „Dobře, tak pojďte dovnitř.“

Oba vešli do onoho jediného domku který zůstal zázrakem stát osamocen. Vevnitř bylo několik projektorů a většina zařízení polního velitelství. Major vložil kartu do čtečky a zapnul holoprojektor. Nejprve se objevila reliéfní mapa nejbližšího okolí a postupně se tam objevovaly různé symboly rozmístěných telijských jednotek. Základna ležela pod nevelkou skálou, která sotva vyčnívala nad dvacetimetrové a vyšší stromy lesa. U úpatí skály byl bunkr a dva další pak asi padesát metrů před ním, a dohromady tvořily trojúhelník. Mezi nimi byly roztroušeny stany, technika, několik protiletadlových laserových děl a pět zakopaných tanků. V půlkruhu, těsně před oněmi dvěma vysunutými bunkry byl znázorněn zákop a pozice pěti rychlopalných zbraní. Nepravidelně se pak okolo základny objevila vyrážka samostatných zákopů v okruhu asi pěti set metrů od skály. Na skále pak byl další bunkr. Majorovi studujícímu bedlivě mapu se u boku ozval rotmistr.

„Mají to tu docela dobře zabezpečený. Pozorovali jsme celkem přes čtyři sta vojáků, a to nevíme, kolik jich je pod zemí. Nejdál od základny jsou malé hlídkové a záškodnické úkryty. Blíž pak je vždycky soustava několika stanovišť propojených zákopy do hvězdice. Uprostřed je minomet, v bocích jsou kulomety a v ostatních pak jsou pěšáci, ale v jednom jsme zahlídli tu jejich zatracenou plazmovou pušku. Všechny tyhle zákopy jsou zahrabaný v podrostu, takže jsou dost špatně rozeznatelný dokud nevystřelej. V prostoru základny jsou sice stromy, ale žádnej podrost. Ten bunkr na skále by nám ale mohl pěkně zavařit. Maj tam vestavěný dvě děla a nově i několik minometů. Nicméně je to docela špatně hájitelná pozice a poručík si tedy myslí, že bysme měli být opatrní.“ Major se pomalu otočil od mapy a s pozdviženým obočím se podíval na rotmistra. Ten jen pokrčil rameny, což bylo v bojovém obleku docela kuriózní.

„Je to očividně jejich nejslabší místo v obraně, což jim musí být jasný stejně jako nám. Takže, buď se s tím smířili, nebo si zajistili, že to proti nim nikdo nebude moci použít.“

„Hmm, ano. Dobře rotmistře, dejte si něco k snědku, až se tam vypravíme, tak nás povedete.“

Znovu se otočil k mapě a přes ni se podíval na své podřízené velitele. Mladičký poručík, velitel jeho skromné tankové jednotky se ozval, sotva co se za rotmistrem zavřely dveře.

„Přímý útok nemá šanci něčeho dosáhnout.“ Na prosté konstatování nikdo neodpověděl.

„Útok bez těžké techniky se k nim dostane blízko, ale jejich tanky nám zle zatopí. Konvenčním útokem zase ztratíme moment překvapení. Myslím, že je to učebnicový příklad pro použití trojité vlny.“ Také dosti mladý kapitán si mnul bradu a zamyšleně hleděl na mapu. Majorovi to přišlo na mysl jako první, ale i tento útok v sobě skrýval jistá nebezpečí. Hlavně, že měl k jeho provedení málo vojáků. Proto jen přikývl a nechal je, zda přijdou s něčím jiným. Bohužel nepřišli, a tak se všichni shodli na trojité vlně.

Nejprve vyrazily jednotky výsadkářů, které vedl rotmistr se svou jednotkou. Cestou pokládali malé senzorové odpovídače a hledali nejlepší cestu pro obrněné jednotky, protože ani tanky ani přepravníky nebyly uzpůsobeny k prohrnování prostoru v lese. Po cestě také likvidovali jedno nepřátelské hnízdo předsunutých jednotek za druhým. Když se dostali k prvnímu perimetru s hvězdicovými stanovišti, tak se zastavili. Rotmistr se od nich oddělil a zamířil oklikou ke skále.

V tu dobu se daly do pohybu obrněné jednotky a plnou rychlostí se rozjely k lesu, každý sledujíc své senzorové odpovídače. Tři skupiny s jedním tankem a dvěma přepravníky vjely do lesa za mohutného praštění větví. Za nimi se pak vydaly zbylé jednotky pročesávajíce a čistíce les od zbytků nepřátelských vojsk. Major jel ve skupině číslo dvě uprostřed a na displejích svého velícího Arga sledoval průběh celého útoku. Argo byl čtyřkolový, uzavřený vůz, určený jako lehké doprovodné, průzkumné nebo velitelské vozidlo.

Nadporučík v těžkém bojovém obleku námořní pěchoty se napnul jako struna, a poté se vymrštil spolu se svým družstvem jako jeden muž. Těsně předtím se telijští vojáci polekaně zvedli ve svých okopech, když se ozval rachot, který způsobila těžká technika v lese. Jejich úžas byl jen vteřinový a všichni se okamžitě rozběhli ke svým zbraním, ale většina se k nim již nikdy nedostala. Výsadkáři využily jedné z mnoha možností a funkcí svého obleku a přeskočili deseti metrové prostranství dělící jejich úkryt a telijské zákopy na dvakrát.

Většina vojáku v zákopech si ani nestihla uvědomit, co je to potrefilo, když se přes ně výsadkáři přehnali. Několikeré zavrnění šipkových pistolí pak dokonalo dílo zkázy. Dva výsadkáři zůstali u minometu a namířili ho do telijského týla, který okamžitě začali ostřelovat. Ostatní se vydali k dalším zákopům, které však tentokrát napadli zezadu, a dílo zkázy se opakovalo. Tentokrát se občas v odpověď ozvala telijská útočná puška, ale ne s příliš valným výsledkem.

Poručík Čkolov sledoval ze svého hřadu, jak první minometné granáty dopadají do tábora a působí naprostý zmatek. Škody na technice nebo opevněních nebyly značné, protože střelci vlastně stříleli naslepo, ale zmatek byl natolik velký, že viděl vojáky do sebe vrážet a zmateně pobíhat mezi gejzíry hlíny. Odvrátil svůj pohled a zadíval se na dělostřelecký bunkr a zamračil se. Obě těžká děla byla již vysunuta právě hledala svůj cíl. Oba minomety právě vychrlily první střely a v zákopech se to ježilo puškami. Taková rychlost poručíka naprosto překvapila, ale hned mu byla vysvětlena.

Z bunkru vyšel důstojník v modrošedé uniformě se Zelenými pruhy na rukávech a insignií úderných jednotek. Pokud tu je důstojník, pak tu je i mužstvo, ale jeho lehce vyzbrojení průzkumníci proti úderným jednotkám nemají šanci. Mihlo se mu v hlavě. Z ohromení ho vytrhlo až zaburácení velkých děl. Ať už mají nebo nemají, musejí ta děla zlikvidovat. Pak se však zarazil, když rozeznal mezi výbuchy charakteristický hučivý zvuk koptér, na které málem zapomněl. Poklepal svému spojaři na rameno a posunky mu naznačil, co po něm chce. Poté zapnul svou vysílačku a několika krátkýma slovy vydal rozkazy. Koptéry však byly daleko, a tak se všichni jen ošívali, když poslouchali, jak děla s pravidelností metronomu vystřelují plasmové koule, které se při dopadu roztříští, a cokoliv, s čím přijdou do styku, tak anihilují. Při desáté ráně se však nad skálou přehnaly koptéry a svou střelbou z rychlopalných pulzarů, spolu s několika raketami zametly okolí bunkru. Poručík okamžitě vstal a vydal poslední rozkaz svého života.

„Vpřed!“ O několik okamžiků později se přiblížil k bunkru a jeho hlavou se prohnala střela z útočné telijské pušky, kterou onen důstojník sebral svým vlastním padlým. Z druhé strany ho o zlomek sekundy později srazila tvrdým úderem do hlavy pažba seržanta, který vedl druhou skupinu do boje. Z patnácti lidí, kteří zaútočili na bunkr, se jich k němu dostalo devět, ale kolem se válelo alespoň třicet těl telijských vojáků a ne všichni měli insignie úderných jednotek. Zdravotník kontroloval zranění dvou dalších vojáků, kteří přežili. Osm zbylých se připravovalo na vniknutí do bunkru, když seržant zahlédl jakýsi pohyb vedle dveří a strhl mladičkého desátníka zpátky právě včas, aby ho nerozpůlila dávka z laserové pušky. Seržant zaklel a hodil ke dveřím granát. Spolu s jeho výbuchem se ozvalo známé zaburácení těžkých děl, když však nakoukl, tak zaklel ještě procítěněji, na dveřích nebylo ani škrábnutí. Onen desátník mu poklepal na rameno. „Seržo, posily.“ Seržant se otočil a v očích mu zajiskřilo, když uviděl rotmistrovu jednotku, jak k němu pospíchá a nese přitom dva raketomety.

„Vyhoďte ty dveře raketama, ale bacha na laser.“ Rotmistr jen v běhu přikývl a sebral jednomu ze svých vojáků raketomet a skočil do díry po raketě téměř přímo naproti dveřím. Od nich se oddělil červený laserový paprsek a prosvištěl vzduchem v místech, kde ještě před okamžikem byl rotmistr. Ten využil malou chvilku, za kterou se musí laser nabít, a zamířil na dveře. „Pozóór!“ zařval a odpálil raketu. Ta se zahryzla do dveří a výbuch přehlušil zvuky bojů a děl okolo. Když seržant znovu vykoukl za roh, lehce se uchechtl. Dveře tam sice byly pořád, ale byly vyvrácené, a část jich chyběla. Chyběla také střílna pro ten příšerný laser, a tak na nic nečekal a hodil dovnitř několik granátů.

„Dreslerová! Kryjte nás zvenčí.“ Rotmistr přikývla a hodila raketomet vojákovi, kterému ho sebrala, aby ho znovu dobyl. Seržant se sebral a se zbytkem vojáků se soukal do bunkru. Děla naposledy vystřelila a zmlkla. Po pěti minutách se seržant objevil zpět venku doprovázen pouze pěti ze sedmi vojáků, kteří šli s ním dovnitř a všichni se rychle vzdalovali od vrcholku. U vchodu pak byla nastražena světelná závora, která byla napojena na výbušninu umístěnou ve skladu munice. Třebaže věděli od začátku, že budou takhle postupovat, dočkal se seržant několika nesouhlasných pohledů, že dva mrtvé nechává uvnitř, a místo toho, aby odnesli jejich těla k řádnému pohřbu, jak si zasluhovali, tak s sebou vláčí bezvládné tělo telijského důstojníka. On a zbylých pět vojáku se však příliš nenechali jimi vyvést z míry. Více je rozhodilo, když oba mrtví spustili past, která je rozdrtila na kaši ještě dřív, než si stačili uvědomit, co se děje. Za nimi se ozval hromový výbuch a skála, na které ještě před dvěmi minutami bojovali, byla pryč.

Major stále seděl ve svém voze a vysílačkou vydával rozkazy na všechny strany, když vrcholek skály vybuchl. To však zaznamenal jen letmým pohledem, protože tím konečně mohl dát rozkaz k dalšímu postupu. Jak se ukázalo, tak kromě děl byli ve spodním patře také laseroví odstřelovači, kteří mu zle zatápěli, když se odvážil blíž k vnitřnímu perimetru. Nyní se znovu daly do pohybu tanky a přepravníky a šinuly si to k zákopům. Zatím ztratil jenom dva přepravníky za cenu zničení tří z pěti telijských tanků. Podle všeho je zastihli bez posádek a oba zbývající se do bojů zapojily až teprve před pár minutami. Ani úderné jednotky se kromě několika jedinců nikde neukázaly, a tak stáhl výsadkáře, jejichž nadporučík si právě teď prohlížel mapu na majorově displeji stoje v otevřených dveřích Arga. V tom se jeden z větších stanů odhrnul a současně jeden z jeho tanků se rozlétl v ohnivé kouli exploze. Z vysílačky se okamžitě ozval poručíkův hlas.

„Sakra, Golem! Rozptýlit po nepravidelné dráze! Musíme se mu dostat alespoň do boku.“

Golem bylo označení pro telijský obrněný tank. Poručíkovy lehké tanky proti němu neměly šanci, ale byly mnohem pohyblivější, než by se mohlo zdát. Druhá střela tedy minula jeho tank, ale zasáhla Argo majorova zástupce stojící na opačné straně fronty. Major se tedy obrátil na nadporučíka ve dveřích.

„Koukejte tu příšernost zlikvidovat, ať mi nebrání ve výhledu, nadporučíku!“ Ten se jen ušklíbl a odpelášil pryč, následován svým oddílem. „Tak jo, desátníku, zaparkujte nás někde v závětří.“ Desátník na místě řidiče to již očekával, a tak jen sešlápl pedál plynu. Argo se rozjelo z dosahu obrněného monstra a major poslouchal, jak nadporučík žádá o leteckou podporu. Věděl, že tím přijde o další část cenných koptér, protože polovina protileteckých zbraní byla stále v provozu, ale zároveň věděl, že to je jediná možnost. Bohužel koptéry svou skromnou zásobu protipancéřových střel již vyčerpaly, a tak by proti Golemovi byly k ničemy.

„Volám bouřku jedna, tady žabák jedna. Potřebujem trochu zalejt.“

„Tady bouřka jedna, rozumím žabáku. Jen nám ukaž záhon a mi ti ho pokropíme.“

„Rozumím. Potřebujeme průchod okolo bunkru jedna. Vlevo pokud možno.“

„Jedna sprcha u bunkru vlevo už se nese. Bouřka konec.“ Ozvalo se známé hučení a těsně nad stromy se přihnalo zbývajících jedenáct koptér. Vychrlily tucty protipěchotních tříštivých raket a pokropily prostor nepřeberným množstvím pulzarových projektilů. Poté se stočily doleva, aby se dostaly co nejdříve ze vzdušného prostoru základny. Přesto, ještě než začaly točit, se jedna z nich rozlétla při zásahu protivzdušnou střelou odpálenou z výmetnice ukryté u vchodové brány do podzemí. Poté se rozlétla druhá a nakonec ještě třetí téměř rozpůlil poslední ukrytý laserový projektor, který ji však vzápětí následoval za pomoci jednoho z Válečníků. To již však do vzniklého průlomu vlétli výsadkáři, a jako ocelový had se jím hnali k obrněnci.

Poslední tank po boku golema si však uvědomil nebezpečí a vyjel z okopu, aby mohl lépe využít svých smrtonosných schopností. Než se k tomu však dostal, vylétly ze skály za ním dvě rakety a důrazně mu to rozmluvily vyřazením jeho výzbroje. Výsadkáři kolem něho jenom v rychlosti prolétli a již byli u vchodových vrat a tím i za golemem. Místo, aby ho však zlikvidovali, tak na něho několik vojáků naskákalo, odstřelili kryty průlezů a vhodili dovnitř několik granátů. Major přes hluk boje neslyšel žádné výbuchy, ale dokázal si ty duté rány živě představit. Stejně jako, co to udělalo s posádkou. Tím získali dokonalý úkryt a zbývající telijské jednotky se ocitly ve dvojím ohni.

„Volám bouřku jedna, tady žabák jedna. Deštník je vyřazenej. Ste zvaný na mejdan.“

„Tady bouřka dva, rozumím žabáku jedna. Jsme na cestě.“

„Volám Argo jedna, tady žabák jedna.“

„Tady Argo jedna, mluvte žabáku.“

„Žádám o povolení pro vstup do základny.“

„Povolení uděleno, ale buďte opatrní potřebujeme informace. My ostatní to tu musíme nejprve uklidit, než se k vám připojíme.“

„Rozumím Argo. Budem opatrní jak při prvním sexu.“ Najednou se nadporučík zarazil a už jen dodal. „Žabák konec.“ Major si už jen pro sebe řekl. „No právě.“

S příletem koptér však ten úklid netrval tak dlouho, a jak se ukázalo, tak všichni telijští vojáci byli venku. Uvnitř bylo jen několik civilních pracovníků, kteří se právě snažili zničit veškeré záznamy. Když se do několika málo místností nahrnuli námořní pěšáci v bojových pancířích, tak se někteří snažili bránit svou příruční zbraní, ale jejich odpor netrval dlouho.

Když major vešel do zařízení, viděl kolem spoustu sledovacího zařízení, spojařské pulty a spoustu archivů. Nadporučík právě stál u jednoho z pultů a procházel těch několik málo papírových spisů, které zde našli. To majora trochu překvapilo, protože ani lidé již papír příliš nepoužívali, pokud se nejednalo o knihy, nebo třeba…. Pak mu to došlo. Tajné spisy se uchovávaly v tištěné podobě, protože se k nim žádný virus nemohl dostat a byly lehce zničitelné. Nadporučík se k němu obrátil a podával mu spis.

„Telijsky sice neumím, ale řekl bych, že lidi z rozvědky budou v sedmým nebi. Podle tohohle všeho okolo bych to tipnul na nějaký zpravodajský centrum.“

„Ano. Což znamená, že telijský velitel sem co nevidět pošle oddíl, aby to tu dobyl a zničil záznamy. Já bych to tedy určitě udělal. Dobrá nadporučíku, všechno, co tu najdete zajistěte a postarejte se o zajatce. Zakrátko sem dopravíme přeživší vojáky a důstojníka úderných jednotek, kterého se podařilo zajmout nahoře v bunkru. Na něho obzvlášť pozor.“ S tím se otočil a vyšel ven před vchod. Z lesa se sem tam stále ještě ojediněle ozval výstřel, jak jeho muži pronásledovali prchající Telijany. Oba Válečníci a zbývající Rauberi byli rozmístěni okolo vstupu do podzemí. Několik vojáků připravovalo bluster na jednom z bunkrů, nebo se povalovali okolo. Majorův zrak se zastavil na poručíkovi, jenž si prohlížel Golema spolu s několika dalšími z techniků a zablesklo se mu v očích.

„Poručíku, dokážete to monstrum zprovoznit?“

„Pane?“

„Ptám se, jestli ho dokážete zprovoznit a bojovat s ním?“

„Aha. No ano i ne, tedy vlastně ne a ano. Jeho pohonná jednotka je z polovičky rozebraná, takže s ním nehnem, ale je připojený na externí zdroj. Bojovat tedy může, ale kvůli nepohyblivosti a nefunkčnosti většiny zařízení to bude snadný cíl.“

„Ale dokážete s tím bojovat? Je to přeci jenom něco úplně jiného než vaši Válečníci.“

„Je to podobný jako Apokalypsa. Proti něčemu, co se s tím dá rovnat, ale stihneme tak jeden, nanejvýš dva výstřely, a i tak bude mít posádka malou šanci na přežití. Chystáme se snad na nějaký sebevražedný manévr?“

„Ne, ale tahle základna je velice důležitá a Telijani by mohli zkusit protiútok. Potřebujeme se udržet, než dorazí posily a další přepravníky, abychom odsud mohli všechno odvézt. Zatím rozmístěte své jednotky kolem vstupu. Využijte i ty okopy. Moji muži se pak rozmístí tak, aby kryli vaše tanky.“

„Ano, pane.“

Zezadu k němu přistoupil jeho řidič.

„Pane, volá vás Alfa.“ Alfa byla jejich hlavní základna na jediném planetárním kosmoportu.

„Tady Argo jedna, volám Alfu.“

„Tady Alfa, kapitán Kovaljuk. Právě se mi vrátila dosti zdecimovaná jednotka Bouřka. Místo ní posílám čerstvou jednotku Blesk. Taky se před pár hodinami vrátila jednotka Tajfun. Mám uspíšit jejich dozbrojení nebo nebudou potřeba?“

„Výborně Alfo, Blesk uvítáme. Sice si nemyslím že bychom Tajfun upotřebili, ale rád bych měl pro jistotu ještě něco v záloze.“

„Rozumím Argo jedna. Trošku popoženu techniky. Alfa konec.“


„Řekla bych, že k jídlu bude jeden šťavnatý úlovek, který se podařil majoru Cornellovi na jedné z vyčišťovaných planet.“ Velkoadmirál se ohlédl ke vchodu do domu, odkud přicházela štíhlá žena s barvou pleti jen o odstín světlejší než černá část její čerstvé viceadmirálské uniformy. Velkoadmirál se s úsměvem zvedl následován svými společníky a podal nově příchozí ruku.

„Elishabeth, jsem rád, že vás vidím. Už jsme si mysleli, že jste na nás zanevřela.“

„To bych si nedovolila, pane. Pánové omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale v mé profesi je čas velice vzácnou komoditou.“

„To nic admirále, na půvabnou společnici se vyplatí vždy čekat.“ Ozval se prezident. Pokud se admirál začervenala, tak to díky barvě její pleti nebylo poznat.

„Přišla jsem o něco zajímavého?“ zeptala se, když si sedla, a tentokrát ji odpověděl Harrison.

„Ani ne. Vedli jsme jen nezajímavou politickou debatu.“

„Politika není nikdy nezajímavá, jen je pro některé nezáživná.“ Ozval se pro změnu Viktor Lutr.

„Naprosto souhlasím, ale abych nezapomněla, tak tohle právě někdo doručil pro vás.“ Sáhla do náprsní kapsy, vytáhla jemně zdobenou obálku a podala ji velkoadmirálovi. Ten ji s povytaženým obočím převzal. Když ji otevřel, vyndal archaický složený list papíru. Když ho otevřel vylétlo vzhůru ještě i druhé obočí, a jak četl těch několik málo řádků posouvala se mu ještě výš, až to vypadalo, že se schovají do vlasů. Poté podal papír prezidentovi, který jakmile postřehl znak pyramidy s okem uprostřed, reagoval téměř stejně. Papír pomalu koloval, až se dostal zpět k velkoadmirálovi, a ten ho zpět složil do obálky a položil na stoleček.

„Nu, zajímavé pozvání, ale třeba se tam setkám s nynějším velmistrem.“

„Těžko. Podle mých informací se tam ukáže jen rada mistrů.“ Ozval se k překvapení všech Viktor.

„Ale, to ses nepochlubil, že o tom výš.“ Trochu rejpavě podotkl prezident.

„Nikdo se mne neptal.“ Pokrčil rameny Viktor, a zase se zahleděl do prázdna. Kolem stolu proběhla vlna smíchu.

„Dobrá, vidím, že se v tobě skrývají netušené hloubky.“

„Myslím, že jste říkala něco o večeři a majoru Cornellovi, Elisabeth.“

„Ach, ano. Major Cornell vedl vyčišťovací akci na planetě Garett v soustavě, a teď to není vtip, Gamadelta.“ Po další vlně smíchu, admirál pokračovala. „Při jednom útoku na telijský tábor narazil na hotový zlatý důl. Podle všeho to byla nějaká tajná základna. Nicméně se mu ji podařilo dobýt s téměř všemi daty. Z nich jsme usoudili, že základna patřila telijské tajné službě. Navíc nám padlo do rukou i několik telijských důstojníků včetně příkazníka, tedy poručíka Naršheda, velitele 138. úderné jednotky.“ Ticho, jež následovalo, by se dalo krájet.

„Jste si jistá, že je z úderných jednotek?“

„Ano, major si je jistý. Zajali i několik jeho podřízených.“

Viktor se zamračil, tedy lépe řečeno ještě více zamračil. „Úderný jednotky si bez rozkazu nedojdou ani na záchod. Takže tam byli oficiálně, a to je špatný.“

„Souhlasím. Major mi poslal svou hypotézu, která je ale velice slušná. Myslí si, že základna byla nějaké sběrné místo pro tajnou službu. Chcete-li informační středisko. Byla tam spousta špičkového spojovacího a záznamového vybavení. Nicméně tam podle všeho nebyl žádný odpovědný pracovník, který by to mohl vymazat, a tak kromě nenávratně fyzicky poškozených zařízení se nám do rukou dostala kompletní data. Úderná jednotka tam tedy měla zůstat, aby zajistila, že nám data nepadnou do rukou. Bylo to však zřejmě jen provizorní opatření některého významnějšího námořního důstojníka, ke kterému byla jednotka přidělena. Totiž poté, co základnu dobyli, tak na ně zaútočila skupina vojáků. Ukázalo se, že je to zbytek úderné jednotky přivážející bojovou hlavici pro zničení zařízení. Major za těžkých ztrát však základnu ubránil.“

„Předpokládám, že kompletní zpráva již bude na armádním štábu.“

„Ano, toto je pouze výtah ze zprávy, kterou dostal můj úřad.“

„To je všechno moc hezký, ale furt se toho nedá najíst.“ Zabručel Viktor a kolem stolu se rozlehla další vlna smíchu.

„Dobrá, necháme toho a půjdeme se najíst dřív, než nás Viktor sní jako předkrm.“ Když vcházeli do jídelny stále se ještě smáli.

Po večeři se k nim připojil ještě admirál Trinch a generálplukovník Platonov. V průběhu odpoledne až do večera se pak všichni dobře bavili, popíjeli víno a užívali si půlden volna. Večer kolem osmé se pomalu rozcházeli domů, až nakonec zůstali důstojníci sami.

„Elizabeth, viděla jste již zprávu z Garettu?“

„Ale no tak, Bernarde. Nemůžeš alespoň pro dnešek přestat pracovat.“

„Jen ho nechej, Alexandre, mě to nevadí. Abych odpověděla, tak ano, již jsem si ji prostudovala. V tuhle dobu by měl již být na cestě tým vedený komodorem Janderovským, aby data zajistil.“

„Pokud se nepletu, tak lehký křižník Richard IV byl již na cestě, když jsem odlétal z Vladivostoku.“

„Heh. Jsi stále na té kocábce?“

„To víš, nám nestačí rozdělat oheň a tím mít velitelské místo.“ Všichni se zasmáli. Hlavní velitelství námořnictva bylo dočasně umístěno na armádní přepravní lodi Vladivostok, vzhledem k možnosti rychlého vybavení potřebným zařízením. Armádní vrchní štáb si však vybral jeden z opuštěných domů na okraji Rosťova a první věc, kterou generál Platonov rozkázal, bylo zatopit v krbu. Což vzhledem k tomu, že pocházel z rovníkové oblasti na Hofmanu, a tam bylo mnohem tepleji než na Corsei, bylo pochopitelné, ale vedlo to k vlně vtipů na jeho účet.

„Dobrá, tak ještě něco, aby sis mohl nabrousit sekyru, ale to je všechno.“

„No dovolte. Si myslíte, že jsme nějací barbaři.“ Pronesl tím nejpohrdavějším a nejpovýšenějším tónem, jakého byl schopen. „Já sekeru nepoužívám. Já sem si nechal vyrobit kladivo.“

„Teď vážně. Proč stále zůstáváte na té plechovce? Vždyť si můžete vybrat některý z okrajových domů jako my.“

„Protože pro vybudování provizorního velitelského místa na povrchu jsou potřeba téměř stejné finance jako na vybudování nového. No, a protože se celá naše válečná mašinérie stále platí z Hofmanu a Nemesis, tak si nemůžeme dovolit plýtvat penězi.“ Vmísil se do hovoru velkoadmirál.

„Aha. Takže to znamená, že nedostanu pod stromeček novou hračku?“ Zeptal se na oko zkroušeně generál.

„No nevím, Bernarde, jestli vám něco děda mráz přinese. Rozhodně si to rozmyslím, poté co jste mi přivázal na nohu tu železnou kouli v podobě seržanta Sverdlova a ostatních.“

„Také s vámi rád sloužím, pane.“ Ušklíbl se jmenovaný seržant za admirálem.

„Ale, vy jste tady? Neměl jste kontrolovat perimetr nebo nějakou podobnou blbost.“

„Jistě.“

„No tak, šup“

„Ano, pane, ale pozor, ať neupadnete přes ten řetěz.“ S úšklebkem zmizel z pokoje.

„No a teď k té hračce. Copak to na nás šijete generále.“

„Já absolutně nic, ale plukovník Gorkij má plný pytel dárků. Chtěl sem po něm jenom kladivo a on mi udělal rovnou celou kovárnu. Prý pro vás má nějakou zprávu, kterou musíte vidět osobně. Dostal jsem od něho dotaz, zda se někdy nechystáte na nějaký let mimo Corseu, nebo zda má přiletět.“

„Pokud s tím dělá Jurij takové obštrukce, tak je to asi hodně citlivé“

„To rozhodně ano, Elizabeth. Přišlo to po kanálu stupně alfa.“

„Hmm. Pokud je to takhle, pak by tam měl z bezpečnostních důvodů spíše někdo zaletět.“

„Ano, Alexandře, a ten někdo budu muset být já. Zaletím tam tak za deset dní.“

„Ale to se nevrátíte na volby, pane.“ Zamračila se viceadmirál.

„Vždyť to vůbec nevadí. Já s volbami nemám přece nic společného.“

„Tak, teď už vám chybí, pane, jen ta svatozář.“

„Myslím, že ať už budete chtít nebo ne, tak si vás lidé budou s volbami spojovat. Stal jste se symbolem pro jejich svobodu.“

„To si mne spojovat mohou, ale já se nehodlám angažovat do politiky, a až se to uklidní, tak odejdu z námořnictva a budu si užívat spokojeného důchodu.“

„Neříkal jsi něco podobného, když jsi osamostatnil Corseu, a pak, když byla ukončena válka s Werziany?“

„To si slyšel od Leona, že? Neměl bys věřit všemu, co ti o mně navykládal.“

„Ale kdepak to se učí žáci v hodinách historie, pane.“

„Teď si ze mne utahujete Elizabeth.“

„Nic takového. Je vám věnována celá učební kapitola.“

„No dobrá, dobrá. Zřejmě se budu muset podívat i na učební osnovy. Když však vynecháme dějepis, tak náhodou nevíte, co by mohl mít plukovník na srdci, Bernarde?“

„Je mi líto, pane. Vím jen, že je to nějaké super tajné hlášení o supertajném projektu, který je součástí projektu Thórova kladiva.“

„To je sice hezké, ale součástí Thórova kladiva je i armagedon. Abych pravdu řekl, tak projekt pro novou pozemní výzbroj a techniku je tak trochu mimo mé pole působnosti. Navíc Thórovo kladivo je sice klasifikováno jako tajné, ale ne natolik, aby se s tím dělaly takové manévry.“

„Tak to já také nevím, ale má to klasifikaci utajení stupně alfa plus, a to je pouze pro vrchní velitele.“

„Aha tak to tam opravdu budu muset zaletět. I když by tam vlastně mohl zaletět Alexej, když je ten vrchní pozemní velitel.“

„Ten by řekl, že nemá čas na takový pitomosti, a stejně by to padlo na vás.“

„Nebo tam pošleme ministra obrany. Moment to jsi vlastně taky ty.“

„Alexandře, ty si opravdu koleduješ.“

„Koleda, koleda.“

„Jen počkej, já ti dám koleda. To uvidíš.“ Když se všichni vysmáli, ozvala se viceadmirál.

„Strávila jsem s vámi velice příjemný večer, ale teď již musím zpět do kanceláře.“

„Spíte vůbec někdy, Elizabeth?“

„Ale jistě, avšak letos už jsem se jednou prospala.“

„Já půjdu také, nebo mne Láďa Čapájev zakousne.“

„Vyprovodím vás, tedy.“

„Než odjedete na Rys, tak já zkusím popohnat povyšovací komisi. Máme tam několik zasloužených povýšení. Jedním z nich je i plukovník Gorkij. Nemá sice na to služební věk, ale myslím, že si to zaslouží. Navíc jeho úsek velení je stejně spíše pro vyššího důstojníka. Zřejmě by se k vám tedy přidal i generál major Macmillen, který by jim předal povýšení osobně.“

„Myslím, že jsem se s generálmajorem ještě nesetkal. Jaký je?“

„No generálmajor John Macmillen je tělem i duší voják. Ve sjednocené armádě byl velitelem zvláštní jednotky, a když jsme se odtrhli, tak se stal naším velitelem zvláštních jednotek. Po povýšení se stal velitelem zvláštních operací, do kterých teď oficiálně patří i výzkum. S Juriem Gorkým jsou přátelé a znají se už z dob, kdy spolu sloužili u jednotky zvláštního určení. Podobá se maršálovi nebo i vám, protože se příliš nezdržuje nad teorií a raději je na bojišti.“

„Aha. Dobrá, než odletím, tak bych se s ním rád setkal. Vlastně nejen s ním. Chtěl bych se postupně seznámit i s ostatními armádními důstojníky. Tak trochu jsem je zanedbával, tak to budu muset napravit.“

„Hmm, v tuto chvíli je někde mimo soustavu, ale má za dva dny přiletět, tak mu to vyřídím.“

„Výborně, tak jsme domluveni. Nyní vám však všem přeji příjemný zbytek večera.“

Admirál se vrátil do knihovny k již vyhasínajícímu krbu. Nalil si ještě jednu menší, zdravotní sklenici whisky s ledem, a opřen o krbovou římsu se zadíval do skomírajících plamínků. Poručil zhasnout světlo a pustil si starodávné klasické skladby. Inteligentní dům ho poslechl a zhasl a pustil sotva slyšitelně začínající skladbu bolero. Admirál zavřel oči a nechal se unášet hypnotizujícími tóny podbarvenými praskáním dřeva. Za admirálem se nepatrně pohnul vzduch, ten jen otevřel oči a lehce se napil.

„Tak jaká byla kontrola, Marcusi.“ Seržant se pro sebe ušklíbl a postavil se vedle admirála do mihotavého světla vrhaného krbem.

„Nic zvláštního, pane.“

„To je snad dobře.“

„Ano.“

„Také byste mohl být trochu hovornější, Marcusi Sengjeviči.“

„Jistě, velkoadmirále fon Lutre.“

„Touche.“

„Myslím, že je čas se jít trochu prospat, pane.“

„Když pominu, že nejste má chůva, tak máte pravdu. Dopiji a jdu na kutě.“ Přitom do sebe admirál vyklopil zbytek zlatavé tekutiny.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.2, povídka byla hodnocena 21 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Není žádný komentář k povídce.