Cesta války 2
Sestra se chopila vozíku a vezla Joea za ním. Lapiduch šel chvíli s nimi, ale pak se rozloučil se sestrou a se slovy „Jdu se nadlábnout“ zmizel v jedné z postranních chodeb.
Doktor se zastavil u dveří, na nichž byla cedulka SDC. HENRY GATES – HLAVNÍ VEDOUCÍ PROJEKTU. „Fíííha, tak sdc. to je přece nejvyšší akademickej titul, kterej se uděluje jen málokomu.“ pomyslel si Joe. Doktor mezitím vyťukal kód a prostrčil svoji kartu čtečkou. Dveře píply a doktor do nich strčil. Vstoupil do místnosti, přidržel dveře a sestra zavezla Joea do místnosti. Zavezla ho vedle křesílka, do kterého se sama uvelebila. Doktor si sedl do svého ušáku za stolem.
„Tak pokud se nepletu, vy“ ukázal prstem na Joea „jste desátník Joe Miller, který byl smrtelně zraněn po vylodění na Encorage.“
„Ano“ řekl Joe a vzápětí dodal „ale na smrtelné zranění vypadám nějak moc živě, ne?“
„Správně, ale byl jste mrtev. Prostě jste zemřel a my vás znovu oživili.“
„To si ze mě děláte srandu ne?“ zeptal se nejistě Joe a mírně se zavrtěl na vozíku.
„Ne. Myslím to vážně.“ sdělil mu doktor, ale Joe ho přerušil.
„To jako fakt jsem byl mrtvej a vy ste mě nějak oživili?!“ zeptal se, vlastně spíš zděšeně vyjekl otázku Joe.
„Ano přesně tak. Pomocí moderních technologií a vaší tělesné konstituci se nám podařilo vás oživit. Není to nijak jednoduché, ale rychle se učíme a naše úspěšnost stoupá. Máme sice 20 – 30% případů kdy je mrtvola vojáka tak poničena, že se nedá opravit, ale zbylých 70% se dostane až k nám a my je podle poškození zkoušíme oživovat. Není to sice stoprocentní, mnoho jich je kvůli jejich tělesné konstituci neschopných se obnovit, ale jisté úspěchy slavíme. Do dnešního dne se nám podařilo oživit 125 lidí. Vy jste 126. pokud přežijete tento týden, máte vyhráno.“
„Mám vyhráno.“ vyrazil ze sebe Joe. Připadal si jako ve zlém snu. „To,to-to ne-není možný“ zakoktal se. Byl už zvyklý na ledacos, hodně toho už za pět let služby u armády zažil a viděl, ale tohle bylo trochu moc i pro ostříleného pěšáka.
„Já vím, jak se cítíte, ale snažte se uklidnit.“ promluvila k němu vlídně sestra a jemně ho chytila za ruku. „Nejste ani první, a zdaleka ani poslední, kdo to prožil.“
„Ano přesně tak, před vámi tento šok absolvovali jiní, ale časem se to spraví. Zvyknete si a uvidíte, nakonec budete rád, že jste se nám dostal do rukou.“ pokračoval doktor.
„Teď se uklidněte a poslouchejte, co vám řeknu.“ promluvil opět doktor a uvelebil se pohodlněji v křesle. „Povím vám, jak to tady“ a rukou opsal kruh „všechno vlastně vzniklo.“
Joe se jakžtakž zklidnil a napjatě začal poslouchat.
„Při bojích na planetě Kronos s označením PL-2154 utrpěla armáda federace těžké ztráty, ale i přes ně jsme planetu neobsadili.“
„Ano na to si vzpomínám, ale to je víc jak padesát let, ne?“ zeptal se udiveně Joe.
„Správně. Přesněji řečeno je tomu dvaapadesát let. Po tomtu neúspěchu rozhodla Vrchní rada o tom, že je nutné vytvořit úplně nový druh vojáků s novým stylem boje pro řešení podobných konfliktů. Tak byl vytvořen program Univerzální voják. Program se členil na jednotlivé sekce jako výzkum zbraní, výstroje, informačních technologií, nanotechnologií, dopravních prostředků atd. atd.. Všechny oblasti zdárně bádaly, vyvíjely a vynalézaly nové a nové věci, které se dobře osvědčily. Brzy měli základy pro bojové obleky, zbraně, dopravní prostředky a výstroj. Jediné, co jim chybělo byl ten „univerzální voják“. Lékařskému odvětví se moc nedařilo, nebyli jsme schopni vychovat dostatečně odolného jedince. Po čtyřicetipěti letech výzkumu začal vývoj stagnovat, protože rada se rozhodla přiškrtit tok peněz do programu. Teprve před pěti lety se přísun peněz a zdrojů znovu obnovil a my mohli pokračovat ve výzkumech. To všechno díky šokové terapii a možnosti vypěstovat lidské orgány ve zkumavce. Díky tomuto objevu jsme se nemuseli bát pokusů na lidech. Používali jsme prostě mrtvoly. Vím, co si nejspíš myslíte, že jsme jen zrůdy, ženoucí se za uznáním a věděckým oceněním, ale to není pravda. Upravovali jsme těla mrtvol tak, aby vydržely šokovou terapii, ale málokdy se nám povedlo přivést je k životu. Pokud se nám to už podařilo pak stejně do čtrnácti dnů umíraly. Teprve v posledním roce se nám podařilo šokovou terapii upravit tak, že se většina oživených těl dokázala vypořádat se šokem a přežít.“
Doktor domluvil a zkoumavě se díval na ohromeného Joea, jehož mozek šrotoval a třídil informace, které teď získal. Byl tak ohromen a možná i v šoku, že se zeptal jen: „A jak se to tělo upravuje?“
„No poté, co je k nám přivezeno“ pokračoval doktor „vezmou se vzorky tkání a udělá se celkové vyšetření těla, zda je vhodné k oživení. Pokud jsou porušeny nějaké vnitřní orgány, jsou v laboratořích připraveny nové, úplně identické s těmi poškozenými, jen s tím rozdílem, že nové orgány jsou naprosto zdravé. Potom jsou očištěna nejrůznější zranění, pro amputace se připraví biobotické protézy, na spáleniny se nanáší gely regenerující pokožku. Do těla jsou pak implantovány některé podpůrné systémy.“
„A to je mám v sobě i já?“ zeptal se znovu Joe.
„Ano. Standartně se umísťuje vedle plic dýchací válec, který vás zásobuje půl hodiny vzduchem, aniž byste se nadechl. Do dutiny břišní jsme implantovali další zařizení, schopné vytvářet protilátky proti nejrůznějším virům, infekcím nebo proti bojovým plynům či chemickým zbraním. Hned vedle něj je blánou oddělen další přístroj, který obsahuje miliardy proteinových nanitů schopných regenerovet tělo zevnitř.“
„To mám v sobě miliardy, nějakejch mikropotvor?“ skočil mu Joe do řeči.
„Jistě a máte je nejen v těchto válcích, ale jsou i ve vašich kostech, svalech a tělních tekutinách.“ Joe jen zalapal po dechu a než stačil vyslovit další dotaz, doktor pokračoval ve svém výkladu. Když se tak na něj Joe díval, myslel si, že doktor má radost z toho, jak je Joe překvapen až vyděšen z informací, které tu dostává.
„Ehm, kde jsem to skončil… Aha. Tehdy když jste byl v nádrži s regeneračním roztokem, proniklo do vašeho těla obrovské množství nanitů. Kovoví naniti z adamantia se přes měkké tkáně dostali až do vašich kostí, kde vytvořili pevnou strukturu chránící vaše kosti. Takto upravené kosti jsou vysoce odolné vůči zlomení a silným otřesům. Tím, že se zvýšila jejich odolnost se zvýšila i možnost nošení, tahání či přemisťování těžkých břemen. K tomu aby to zvládlo vaše svalstvo je zase jiná skupina nanitů, která se usadila ve vašich svalových vláknech a dává jim tak až dvacetinásobek síly normálního člověka. Další naniti pronikli do mozku, míchy a nervových cest. Tyto naniti mají za úkol zdokonalit koordinaci vašich pohybů, stimulovat bolest a zjemnit smysly. Budete vidět, slyšet i cítit lépe než kdokoliv jiný. Také v kůži máte několik různých druhů nanitů. Někteří zajišťují odolnost a ochranu kůže, jiné fungují jako velmi citlivé receptory pro nejrůznější měření okolního prostředí. V mozku máte implantováno několik čipů a procesorů, které vám umožní využít naplno potenciál mozkové kůry. Je tam umístěno i paměťové médium, na nějž budete ukládat všechny vědomosti, zkušenosti a záznamy z operací, jichž se budete účastnit. Pomocí BT portu pak můžete tyto informace sdílet s memorátorem, ostatními členy projektu nebo s přístroji vybavenými BT portem. V uších i očích máte záznamová zařízení, takže se nebude muset tahat s nějakým dalším zařízením, a všechno, co uslyšíte nebo uvidíte můžete zaznamenat.“
Joe jen vytřeštěně zíral a nevěřícně kroutil hlavou.
„To to to se mi jen zdá, že jo?“ zeptal se znovu nejistým hlasem.
„Bohužel, nebo spíš naštěstí pro vás se vám to nezdá. Je to pravda, ať se vám to líbí nebo ne. Teď máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, nebo vás budeme muset zlikvidovat.“
„Tak jak se rozhodnete?“ zeptal se suše a stroze se zadíval na Joea.
Joeovi se dvakrát nechtělo účastnit se nějakého projektu, zvlášť, když z něj udělali skororobota. Sakra to se mu vůbec nelíbilo, aby se v něm proháněly miliardy nanitů a kdovíjakejch dalších udělátek. Ale ještě víc se mu nelíbilo, že by ho nechali zlikvidovat. A tu druhou možnost Joe doktorovi věřil. Ten určitě věděl jak ho zabít. I přesto, že se mu vracely síly, tušil, že pro doktora není problém zařídit jeho smrt. A jeho výcvik od speciálních jednotek mu tady nepomůže.
„Dobře, zřejmě nemám na vybranou, a tak jdu do toho.“ řekl rezignovaně Joe.
„Výborně, rozhodl jste se správně.“ usmál se doktor.
Potom se otočil k sestře a řekl: „To je sestra Jane Aguri. Postará se o vás během vašeho rekonvalescentního pobytu v našem zařízení. Pokud budete mít jakékoliv přání, či dotaz, obraťte se na ní a ona vám ho ráda zodpoví. A teď mě prosím omluvte, mám ještě práci.“ dokončil doktor svůj proslov a obrátil se ke svému počítači.
„Tak jedem.“ řekla sestra vstala z křesla a vesele se usmála na Joea. „Vítejte v projektu Univerzálního vojáka.“ Popadla vozík a vyvezla Joea ven z doktorovy kanceláře.
„Teď vás vezmu na naše memorátory. Tam se rychleji zotavíte a dozvíte se mnohem víc o možnostech vašeho těla.“
„Co to je zač, ty memorátory?“ zeptal se Joe.
„Vzdělávací a informační zdroje pro sdílení zkušeností a informací. Je to jakási knihovna, ze které si vyberete určitý svazek a jeho obsah se vám ve spánku přelije do mozku. Také je používáme pro aktivaci nanitů.“
„Takže to ještě nejsou aktivovaný?“
„Ne ještě ne. Aktivní byli pouze v komoře, kdy vstupovali do vašeho těla. Pak se deaktivovali a teď čekají jen na autorizaci z vašeho mozku.“
Vezla ho klasickou nemocniční chodbou. Cestou potkávali několik dalších sester, doktorů a lapiduchů. Najednou se odněkud vynořily i dvě postavy v zelených kombinézách.
„To jsou už recyklovaní vojáci.“ řekla mu Jane, když uviděla, jak si je Joe prohlíží. „Za týden dostanete stejnou kombinézu a přesuneme vás do výcvikového tábora. Tihle jsou tady zřejmě na nějaké kontrolní prohlídce.“
„Mohl bych s nimi mluvit?“
„Teď ještě ne, ale až proděláte rekonvalescenci, můžete se vypovídat jak chcete.“ usmála se a kartou otevřela dveře, před které přijeli. „A jsme tady.“
Vjela s ním do malé místnosti s jednou prosklenou stěnou, za níž byla nejspíš nějaká kontrolní místnost. Uprostřed bylo šest podivných kapslí. Měly prosklené víko, polstrované dno a ležely v nich lidské postavy. Až na jednu. Ta byla prázdná. „Aha, ta je zřejmě pro mě.“ blesklo Joeovi hlavou. Sestra ho na chvíli opustila a vešla do dveří vedoucích do kontrolní místnosti. Joe viděl jak předává nějaký dokument chlápkovi, který seděl uvnitř, ale to už ho moc nezajímalo. Větší zájem u něj vzbudily kapsle a člověk, který je obsluhoval. Přisunul se na křesle blíž k jedné z kapslí a podíval se na ní pořádně zblízka. Celá kapsle byla z nějakého kovu, jen to víko bylo ze skla, nebo nějaké umělé hmoty. Joe se podíval skrz něj a uvnitř spatřil tělo mladého muže. „Je to ještě cucák,“ pomyslel si Joe „maximálně dvacet let.“ Byl napojen na několik senzorů a do žíly měl zavedenou kapačku. Na hlavě měl jakousi přilbu, ze které vycházel svazek snad stovky kabelů. Jediné,co se na něm hýbalo byl jeho hrudník. Ten chlap normálně spal. Joe se přestal zajímat o chlapa a díval se dál po povrchu kapsle. Na boku uviděl jen nějaký drát vedoucí do země označený symbolem vysokého napětí. Co ho zaujalo víc, byl dotykový displej v „nohách“ kapsle. Bylo na něm několik údajů. Joe pochopil, že je to monitor životních funkcí (několik už jich za život viděl), ale nedošel mu význam několika dalších tlačítek po obvodu displeje.
„K čemu jsou ty knoflíky?“ zeptal se klidně obsluhy kapslí.
„Vy jste zřejmě nový přírůstek, že?“ odpověděl mu otázkou technik.
„Jo to jsem, ale na něco jsem se ptal, ne?
„To jsou ovladače memorátoru. S jejich pomocí uspíme člověka a navolíme potřebné programy. Tenhleten zrovna“ řekl technik a přistoupil k memorátoru, který zkoumal Joe „ tak tenhleten se právě učí ovládat kolovou a pásovou pozemní techniku. Soubory se znalostí ovládání daného vozidla se mu uloží v mozku a on si je pak může kdykoliv vyvolat a upotřebit je v praxi.“
„A není to pro mozek nějak nebezpečný, tolik informací najednou?“ zeptal se s obavou Joe.
„Ne není, mozková kapacita člověka je nesmírná a obyčejní lidé využívají jen její mizivou část. Navíc se mezi nahrávanými sekvencemi dělají přestávky, takže mozek má dost času na to, aby si odpočinul.“ pokračoval dál technik a už se zdravil se sestrou, která se vrátila z kontrolní místnosti.
„Tak co, připraven?“ zeptala se sestra.
„Musím, nic jiného mi nezbývá.“
Sestra ho převezla k prázdné kapsli a technik otevřel průhledný kryt. Plexisklo sjelo směrem k „hlavě“ memorátoru a utvořilo asi dva metry velký otvor. Joe se už sám zvedl a opatrně, pomalými krůčky se přesunul na lehátko uvnitř memorátoru. Pomalu se otočil a ztěžka dosedl. Pak se převalil na záda a sestra s technikem mu pootočili tělem a nasoukali dovnitř i jeho nohy. Jane mezitím vzala několik kabelů se senzory, a připojila je do zdířek v memorátoru. Potom připnula senzory na Joeovo tělo a chystala si hadičku přivádějící infuzi. Technik mu mezitím nasazoval přilbu. Svazek kabelů, který z ní vycházel připojil do konektoru v „hlavě“ memorátoru. Jane dokončila zavedení infuze a odstoupila od memorátoru. Technik také dokončil svou práci, přešel k „nohám“ přístroje a stiskl nějaké tlačítko. Kryt se pomalu zasunul a Joe tak zůstal odříznut od okolního světa.
„Nashledanou za týden.“ řekla mu ještě sestra a kryt konečně dosedl na své místo. Joe ještě sledoval technika, který něco kutil u ovládacího displeje. Najednou ucítil, že se mu klíží víčka, že se mu chce spát. „A je to tady znova. Sladké sny.“ řekl si polohlasně sám pro sebe, zavrtěl se na měkkém polstrování lehátka a usnul.