Cesta války 4

„Buch, buch, buch“ zabouchal někdo pěstí na dveře. Bouchání se znovu opakovalo. Zevnitř místnosti se nic neozývalo.

„Prásk!“ dveře se prudce otevřely a s hroznou ránou se zastavily o skříň vedle nich.

„Vstávat vy bando líná, budíček!“ zařval dozorčí ze dveří a už uskakoval před letící kanadou.

„Pohyb, pohyb! Máte půl hodiny na ranní hygienu a snídani. V sedm nula nula budete nastoupeni před budovou B na rozkaz poručíka Johnsona.“ dokončil svou řeč, otočil se na podpatku a zmizel.

„Co to jéé.“ protahoval ospale Will a zíval.

„Budíček, vole.“ odpověděl mu Švéd a šel si pro chybějící kanadu.

„Tak dělejte, kluci. Zvedejte se. Nebo bude Leo řvát.“ pobízel je Joe a začal se sám zvedat z postele. Jen velmi neochotně vylezli z vyhřátých pelechů a šli se umýt a nasnídat. Po snídani, která se skládala z nechutných cereálií zalitých nějakou sladkou sirupovitou břečkou a hrnku neslazeného čaje se pomalu vypotáceli ven.

Bylo nádherné ráno. Nic v táboře nenasvědčovalo tomu, že zde včera zuřila bouřka. Joe pořád nevěděl na které planetě jsou, ale tipoval to na planetu v okrajové části vnitřní federace. Na východě, pokud se to tak dá nazvat v případě mimozemské planety, právě vycházelo slunce. Vyhouplo se nad obzor a jeho paprsky začaly příjemně hřát. Na obloze se také mihlo několik létajících živočichů, u nichž si Joe nebyl jist, zda jde o ptáky, nebo jinou havěť. S křikem zmizeli za budovou a Joe se jimi přestal zabývat, protože po cestě se přiřítilo auto, které s efektivním zakvílením pneumatik zastavilo. Z místa spolujezdce vystoupil poručík a pokynul šoférovi. Ten na nic nečekal a rychle vyrazil směrem k dalšímu cíli své cesty.

„Pozor!“ zařval Dugan a sám se postavil vedle Joea. I ostatní vojáci se vyrovnali do řady a Joe udělal krok vpřed. Zasalutoval poručíkovi a zarecitoval: “Četař Joe Miller. Jednotka čtyři alfa z roty B třetího bojového praporu je nastoupena v počtu deseti mužů na váš rozkaz, pane!“

„Jednotko, pohov!“ zavelel Johnson.

„Pánové“ pokračoval po krátké odmlce „jste ve vojenském táboře, kde se podrobíte čtrnáctidennímu výcviku na memorátorech a některé znalosti si prověříte v praxi. Až absolvujete daný výcvik, budete převeleni k rotě B do bojové oblasti. Rozumněli jste?“

„Ano, pane“ ozval se z deseti hrdel souhlas.

„Výborně. Máme tady několik memorátorů. Budete se na nich střídat vždy po čtyřech hodinách. Jídlo budete mít zajištěné, vařit už si nemusíte.“ usmál se a pokračoval „vaše osobní volno bude od dvacet dva nula nula až do nula šest nula nula. Z vlastní zkušenosti vám doporučuji během osobního volna spát. Memorátory jsou dost náročné a i praktická cvičení vás dost utahají. To je prozatím všechno.“ dokončil.

Po silnici se k nim blížila vojenská dodávka. Nasedli na poručíkův rozkaz a vydali se neznámo kam. Joe si sedl vedle poručíka a snažil se zjistit nejaké novinky.

„Tak jak si dopad?“ narážel na včerejší poručíkovu návštěvu u velitele.

„Vypadá to pěkně zle. Rimové si dovolujou čím dál víc. Už jim nestačí, že ohrožují dopravní trasy a vesmírné stanice. Dokonce zašli tak daleko, že provedli výsadek na Haga 5 v soustavě Haga. Je to sice jen důlní planeta, ale prej tam pobili hodně horníků. Vláda se pořád drží zpátky a federační armáda s tím taky nechce nic moc mít. Do oblasti vyslali několik speciálních jednotek a jeden svaz, ale co je to proti invazním armádám Rimů. Prezident se sice vyjádřil, že nebude tolerovat útoky na federaci, ale dokud jde o oblasti na okraji federace, tak je mu to jedno. Teprve až začnou bombardovat jeho barák, teprve pak se bude něco dít.“ řekl nakvašeně Johnson. „Počkej až se dáme dohromady my. Starej König to takhle nenechá.“ dodal už veseleji.

„Jak to, König je nějakej hlavoun?“

„Jo je. Náš vrchní velitel, celej tenhle projekt byl jeho nápad. No a pak, hlavně proto, že je to voják a ne nějakej pitomej politik. A taky proto, že jako univerzálové budeme mít větší pravomoci a nebudeme se muset řídit nějakejma pitomejma meziplanetárníma dohodama. Pudeme po Rimech pěkně natvrdo, ať se to vládě líbí nebo ne. Musíme těm zmetkum zelenejm ukázat, že se jich nebojíme.“

Auto zastavilo před jednou z větších budov. Byla také natřená maskovací barvou, ale chybělo jí označení. Jen na dveřích byl nápis M-01.

„Co to je?“ zeptal se Doc a ukázal na budovu před nimi.

„To je středisko memorátorů.“ Odpověděl mu poručík a otvíral dveře. „Pojďte se mnou.“

Vyrazili za ním a vstoupili do veliké haly. Ve čtyřech řadách tu stály memorátory, které viděli už na asteroidu. Joe je počítal a nakonec došel k číslu čtyřiceti kusů. V téhle místnosti se najednou mohla připravovat celá četa. Mezi jednotlivými memorátory procházeli technici a kontrolovali údaje na displejích. Johnson je zavedl k jedné řadě. Všechny memorátory byly plné, jen tahle jedna řada byla volná.

„Tak pánové, račte dovnitř.“ a pokynul rukou směrem k lehátkům.

Jeden po druhém nalezli dovnitř. Technici jim připojili helmy a senzory. Potom zavřeli víka memorátorů a nastavili něco na ovládacích panelech.

„Uvidíme se za čtyři hodiny.“ ozval se poručíkův hlas v reproduktorech a všichni pomalu usnuli.

Joe se probral jako první. Technik odsunul víko a sundal mu helmu. Joe se posadil a začal si sundávat senzory. Mezitím technik probudil i ostatní a za malou chvíli stála jednotka nastoupená a připravená na další rozkazy. Joe si uvědomoval, že má v mozku plno nových informací. Šlo o znalosti nějakého bojového skafandru a o informace pro použití několika zbraní. Vůbec nevěděl, o co kráčí, protože některé zbraně, které se mu vybavovaly v hlavě, vůbec neznal a o skafandru toho věděl ještě míň.

Před budovou už na ně čekal poručík s dodávkou. Nasedli dovnitř a vydali se směrem k největším budovám v táboře. U jedné budovy se otevřela vrata a dodávka vjela dovnitř. Uvnitř skladiště stálo několik kontejnerů, beden, několik typů osobních i terenních aut, motoletů, lehkých i těžkých obrněnců, několik tanků, vznášedel a dokonce i glider. Johnson je neomylně vedl doprostřed haly, kde stálo několik beden a kontejnerů.

„Pánové“ začal obřadně „toto je výzbroj a výstroj vojáka nové generace.“ a otevřel první z beden. Uvnitř byl kompletní bojový skafandr. Nevypadal, jako ty, které používal Joe. Tenhle byl mnohem větší, určitě těžší a taky odolnější.

„Tohle jsou vaše nové oblečky. Jsou pěkně těžký, ale až si je navlíknete a propojíte se svým mozkem, budou se ovládat tak snadno, jako by to byla vaše druhá kůže. Mají vysokou odolnost proti všem typům střel, ať už pevného nebo energetického původu. Celý skafandr je poháněn energetickými články, které na jedno nabití vydrží až šest měsíců bojové pohotovosti. Pokud by skafandr běžel na nouzový režim, tak pak články vydrží dvakrát déle. Navíc máte vyvíječ silového pole, ale ten používejte jen v přímých bojích, protože štíty užírají příliš velkou dávku energie. Dále jsou tu boty s AG generátory. Dokážou na krátkou chvíli odrušit působení gravitačního pole, což vám umožní vyšší skoky a rychlejší přesuny, nebo naopak umí pole vyrobit, což vám pomůže při bojích v prostoru s nízkou nebo nulovou gravitací. Oblek je vybaven slušnou vzduchovou zásobou, kterou můžete rozšířit externími zdroji,“ a ukázal na několik malých ventilů na zádech skafandru „a klimatizační jednotkou. Teplotu uvnitř skafandru si můžete upravovat dle potřeby. Další a zřejmě nejdůležitější částí skafandru je helma. Je v ní vysílačka, navigace, radar, integrovaný dalekohled, noktovizor a několik typů termálního a rentgenového vidění. Pokud budete někde v letadle, nebo bojovým prostředku s hlavovým zaměřovačem, můžete se připojit do systému a využít helmu jako zaměřovač. Na všechno, na co se pak podíváte můžete pálit dle libosti. Při střelbě ze zbraní, u kterých nemůžete pořádně přilícit se vám promítá zaměřovač na hledí vaší přilby.

Na skafandru je spousta zámečků a přípravků pro připevnění nejrůznějších zbraní, holsterů, batohů, nářadí a spoustu jinejch blbinek. To ostatně sami uvidíte.“ dokončil představení obleků.

„A teď si je oblečte.“ řekl a začal otvírat další bedny.

Vojáci pomalu a nedůvěrou přistupovali k bednám. Prohlíželi si obleky s posvátnou úctou a čekali, kdo první se jich dotkne. Když to uviděl Joe, podíval se na Dugana a řekl: „Nečum tak a pomoz mi. Vždyť si tu krávu na sebe sám neoblíknu.“

Ani nevěděl jak, lehce spolu s Duganem vytáhli první část skafandru. Šlo o hrudní část, která vážila snad padesát kilo. Joe si začal oblékat kombinézu, která byla přiložena v bedně. Nevěděl proč to dělá, ale zcela automaticky ji navlékl na tělo. Na spánek a hrudník si připojil několik senzorů. Pak kombinézu dopnul a nazul si podivné boty. Vypadaly jako holínky, ale byly z nějakého měkkého materiálu, který se okamžitě přizpůsobil noze. Potom se s Duganovou pomocí nasoukal do hrudní části. Mezitím Nitro a Švéd vytáhli kalhotovou část a s pomocí ostatních do ní Joea nasoukali. Nazuli mu boty a připnuli rukávové části. Joe, aniž si to uvědomil vytáhl s velkou námahou pojistku energetických článků a aktivoval je. Celý skafandr zabzučel a Joe cítil, jak se pohybuje. Skafandr se na několika místech zkrátil, jinde se protáhl, nebo rozšířil či zůžil. Prostě se přizpůsobil velikosti Joeova těla. Ten se konečně zbavil váhy skafandru, kterou musel jeho skelet nést. Nasadil si rukavice a zaklapl helmu. V mozku mu najednou vyskočili všechny příkazy a údaje, potřebné k ovládání celého bojového skafandru. Zapnul si klimatizaci, přezkoušel přísun a zásoby vzduchu a začal se pomalu procházet po hale. Cestou si zkoušel nejrůznější typy vidění a tahle hračka se mu začínala líbit čím dál tím víc. Byl jako malý kluk, který dostal vytouženou hračku pod vánoční stromeček. Začal poskakovat a užíval si ten pocit síly. Pak se rozhodl, že vyzkouší AG generátory a zapnul je. Neodhadnul však jejich účinnost a při odrazu vyletěl až do stropu budovy. Tam narazil hlavou a spadl na zem. Vojáci z jeho jednotky ho pobaveně sledovali, ale když narazil a spadl z deseti metrů na podlahu, trochu jim zatrnulo. Johnson se jen rozchechtal a šel k Joeovi: „Ty jseš ale vůl, co blbneš když s tím neumíš.“

Joe se chvíli válel po zemi, třepal rukama, nohama jako brouk na zádech, snažil se převrátit na břicho a brblal. „No jo, tak jsem se nechal trochu unést, kdybys nekecal a radši mi pomohl.“ řekl a chytil se podávané ruky. Otočil se na břicho a zvedl se.

„Na co čumíte?“ zařval skrz reproduktor na svoje lidi, kteří se chechtali, když viděli že se mu nic nestalo. „Koukejte se taky oblíct, nemáme na to celej den.“ A šel pomáhat Duganovi. Během půlhodinky tak byli všichni připraveni k první procházce v bitevních skafandrech. Johnson je vyvedl z tábora a učil je skafandr ovládat. Během několika hodin se naučili pohybovat v rovině, ve členité krajině, ve vzduchu při skocích a dokonce i pod vodou, kde skafandr převzal funkci jakéhosi batyskafu.

Když se vrátili zpátky, sundali si skafandry a Johnson je propustil na oběd. Během oběda i při cestě na další pobyt v memorátorech se rozplývali nad tím, jak skvělý skafandry dostali. Znovu absolvovali spací proceduru na memorátorech a znovu se dostali do skladiště. Tentokrát mělo jít o zacházení se zbraněmi. Johnson jim dával do rukou nejrůznější palné, sečné, vrhací i bodné zbraně, od nožů, mačet, disků, přes pistole nejrůznějších typů, paprskomety, granátomety, kulomety, raketomety až po systémy dělostřelectva, systémy PVO, minomety, miny, výbušné systémy, atd. Tyto kurzy trvaly několik dní a vojáci střídavě trávili čas na memorátorech, střídavě v praktickém výcviku. Během každého výcviku si museli obléknout skafandry, takže během několika pokusů jim to už šlo samo. Často chodili na střelnici nebo do volné přírody střílet z nejrůznějších zbraní. V oblecích také trénovali boje zblízka, a hlavně Joe dohlížel na to, aby se nikdo neflákal. Sám se víc než aktivně zapojoval a učil svoje lidi to, co neznali a oni naopak učili jeho, co zase neznal on. Celý první týden utekl cvičením s obleky a se zbraněmi. Druhý týden byl zaměřen na ovládání strojů, taktiku, znalosti medicíny, přežití v divočině a moderní technologie. Při praktických cvičeních simulovali nejrůznější zranění, přepravu nemocného, používali navigační a komunikační přístroje a snažili se naučit ovládat všechny dostupné počítačové systémy. Při nácviku taktiky se zaměřili na přepadení ze zálohy, únos, dobývání cíle, obrana pozic, atd. Konečně přišla na řadu i cvičení s bojovou technikou. Poručík je rozdělil na pět skupin po dvojicích. Každou dvojici si vzal na starosti jeden instruktor ze základny a mohli začít. Někdo začal s obrněnci, někdo s auty, další s tanky a tak pořád dokola, až se vystřídali na všem, co stálo v hangáru. Poslední dva dny výcviku měly být věnovány letové navigaci a ovládání leteckých prostředků. Po nezbytném „brífinku“ v memorátoru se přesunuly do dalšího hangáru, tentokrát s letouny uvnitř. Vyzkoušeli si jednomístné i dvoumístné stíhače, průzkumný letoun, koptéru, bombardér, nákladní loď stejného typu, kterou přiletěli, ale i výsadkového Hawka 500, letoun s jehož pomocí budou přistávat na planetách. Hawk byl jedním z nejmodernějších výsadkových letounů vůbec. Navíc tento ve verzi pro univerzály měl větší výkon motoru, zesílené panceřování i štíty a větší počet obranných zbraní. Do celého letounu se vešla jedna četa plus jedno velké, nebo dvě menší vozidla. Jako další bonus byly pod Hawkem umístěné háky, schopné nést jakékoliv zařízení vážící až deset tun. Hawk sám o sobě měl pětičlennou posádku, kterou tvořil kapitán, kopilot a tři střelci-mechanici. Pro svou obranu používal dva dopředu střílející laserové kanony, tři laserová střeliště na bocích a v zadní části a několik řízených raket v kontejnerech na bocích letounu. Při tréninku s tímto typem letounu se vojáci učili i jak co nejrychleji nastoupit, vystoupit, vyzkoušeli si i výsadek na padácích, výsadek za letu z výšky asi deseti metrů plus výsadek do vody. Jak říkal poručík, tyto dva týdny strávili v plné práci, dali jim zabrat a když večer uléhali do postelí, okamžitě usínali. Společně strávené dny a neustálý kontakt se členy týmu způsobil, že se začali konečně chovat jako tým a věděli, co si ke komu můžou dovolit. Joe si u nich během těchto dnů zjednal respekt. Nejen svým věkem, ale i svým velením, chápavostí a i když to nechtěli přiznat, tak i jeho tvrdostí, neústupností a vytrvalostí, s jakou šel za svým cílem.

Konečně přišel poslední den výcviku. Bylo pozdě odpoledne a na obloze se proháněly dva Eagly, dvoumístné stíhačky. V nich seděli Sommers a Li a dokončovali praktický výcvik. Joe a ostatní seděli vedle řídící věže a sledovali, jak se stíhačky navzájem honí. Určený čas k letu však vypršel a tak se letouny snesly vedle vrat do hangáru. Z obou kokpitů vystoupili piloti a byl slyšet jejich smích.

„Kdyby už nebyl konec, tak bych tě dostal.“ chvástal se naoko Sommers.

„Ani náhodou.“ odporoval mu Li. „Ty“ a ukázal na něj prstem „Mě!“ a zabodl prst do hrudi „Nikdy!“ a usmál se.

Přišli ke skupince povalujících se vojáků. Sundali si rukavice a posadili se vedle nich.

„Tak jaký to bylo?“ zeptal se Nwankwo.

„Naprosto dobrý prostě.“ odpověděl mu Sommers.

„Jo a ten adrenalin, fakt skvělý.“ doplnil ho Li „škoda, že jsme pěchota. Docela by mě to bavilo.“

„Tak tobě vadí, že jseš u pěchoty jóó.“ protáhl Joe „pamatuj si mladej, piloti jen lítaj, kdežto pořádnou a hlavně špinavou práci za ně dělá pěchota. A u pěchoty můžou bejt jen ti nejlepší z nejlepších.“

„Já to tak nemyslel, šéfe. Já jen …“

„Já vim. Jen se neboj, že si nezalítáš. Určitě k tomu budeš mít příležitostí víc než dost.“

„Co bude teď?“ vložil se do hovoru Doc.

„Nevím. Johnson mi říkal ať tady počkáme než se vrátí. Tady končíme, takže nás nejspíš převelí na nějakou bojovou základnu do nebezpečnější oblasti.“

Seděli tak ještě slabou půl hodinku. Vyhřívali se na sluníčku a kecali o všem možném. Najednou zpoza věže vyjela dodávka. Vyskočil poručík a velel: „Jede se na ubikaci.“

Dodávka je vysadila před budovou B a vešli dovnitř. První, co je praštilo přes nos bylo vůně linoucí se z kuchyně. Všichni zavětřili a Johnson se musel usmát: „Připravili jsme pro vás na rozloučenou velkolepou hostinu. Ale nejdřív si vemte nový uniformy.“ a ukázal jim směrem k jejich pokoji. Vešli dovnitř a skutečně. Na postelích leželi úplně nové vycházkové uniformy a maskáče. Vycházkové oblečení bylo ze zeleného plátna, kalhoty měly rudé lampasy a i brigadýrka a prýmky byly zdobené rudou látkou. Na výložkách měl každý svou hodnost a stříbrnou lebku se zkříženými meči, což byl znak univerzálních vojáků. Stejný znak, pouze ve větším provedení vévodil čelní straně brigadýrky. Celý komplet doplňovala khaki košile s rudou vázankou, černé polobotky a kožený opasek stejné barvy. Vedle vycházkové uniformy byl i polní oděv. Maskáče jaké měli dosud, ale nyní už byly označené hodnostmi, jmenovkami a na rukávě nesly nášivku se stejným znakem jako výložky a čepice u vycházkového oblečení. Joe nebyl nijak velkým přítelem formálního oblečení, ale pro tuhle chvíli se přemohl a vycházkovou uniformu si oblékl. Nakonec, při pohledu do zrcadla musel uznat, že mu padne jako ulitá a že mu to dokonce sluší. Když se převlékli, přesunuli se do jídelny, kde na ně čekala bohatě prostřená tabule. Poručík jim pokynul a vojáci se posadili. Johnson pak pronesl krátkou řeč a připili si na zdraví. Po přípitku se vesele rozproudila živá zábava, jídlo i pivo, které jim výjimečně povolili, pomalu mizelo v žaludcích vojáků. Seděli tak dlouho do noci, když poručík řekl: „Věnujte mi pozornost.“ Všechny hlavy se otočily jeho směrem „Teď končí zábava a začíná realita. Zítra se v osm nula nula budete ve skafandrech přesunuti do podzemní základny, odkud se ppřepravíme na vojenskou stanici v systému Haga. Jsme tomuto systému nejblíž ze všech jednotek univerzálů. Na stanici jsou jen vojáci federativní armády a my máme jako průzkum přistát na Haga 5, kvůli invazi.“

„Ale tam už jsou Rimové?“ namítl Stereo.

„Jo to jsou, ale prezident zřejmě změnil názor, a tak chce Rimům ukázat, že si nemůžou dělat co chtějí. A navíc, bude to první možnost vyzkoušet univerzály v praxi.“ dodal už poněkud méně veseleji poručík.

„A co bude naším úkolem?“ zeptal se zase Stereo.

„Musíme proniknout na planetu a zjistit, jak dobře jsou Rimové připraveni na případnou invazi. Ale víc podrobností se dozvíme až na místě.“

„Hmm, to je super. Tak sotva projdem výcvikem, máme se hnát do nějaký sebevražedný akce.“ povzdechl si Joe. „Ale když si to pan prezident přeje.“ ušklíbl se a zvedal se ze židle: „Doporučení pro všechny. Jděte si lehnout a pořádně se vyspěte. Kdovíkdy se takhle v klidu budeme moct zase vyspat.“ a vyšel ven z místnosti.

Vojáci už věděli, že je lepší dát na jeho radu nejen z toho důvodu, že byla užitečná, ale i proto, že Joe za neuposlechnutí jeho „rad“ trestal. Před svým družstvem neudílel rozkazy jako takové, ale spíš jen rady a očekával, že se podle nich budou všichni řídit. Kdo se nepodřídil, dostal trest. Potichu nalezli do pokoje, svlékli se a šli spát. Celá místnost se brzy ponořila do ticha, které bylo rušeno jen pravidelným oddychováním spících vojáků.

Ráno následujícího se probudili, umyli a nasnídali tak jak si za posledních několik dní zvykli. Seděli v jídelně, když vstoupil do jídelny poručík.

„Důstojník v místnosti!“ zvolal Dugan a postavil se do pozoru. Také ostatní hřmotně odsunuli stoly a salutovali příchozímu.

„Pohov, pánové.“ a vojáci se na jeho pokyn posadili.

„Dnes odlétáme do soustavy Haga. Jsme jediní v dosahu jednoho dne letu hyperprostorem. Zbytek mojí čety je s Béčkem někde na druhém konci galaxie. Přesunou se nejdříve tak za týden. Dostal jsem rozkazy od samotného Königa. Máme si naložit všechno potřebné, a co nejrychleji se přesunout. Všechny věci už nakládají do lodi. Teď už zbýváme jen my. Proto se po jídle oblečte do skafandrů, a v osm nula nula čekejte před budovou na odvoz. To je prozatím vše. Více informací se dozvíme až od kontaktu na základně v soustavě Haga.“ dokončil Johnson. Vyšel z místnosti a nechal je o samotě.

„Tak jo, hoši. Je to hotovka. Jde se do akce.“ řekl Joe.

„Jo. Je půl. Jdem se připravit.“ odpověděl mu Švéd a vyšel z místnosti.

Ostatní ho následovali a během deseti minut byli připraveni. Vyšli před ubikace a čekali na auto. Řidič se přihnal o chvilku dřív, než v osm a tak se nijak nezdržovali, nasedli a vyrazili směr kosmodrom. Projeli několika kontrolními stanovišti, až se dostali zpět do tunelů. Po několika minutách jízdy se vozidlo zastavilo v jednom z hangárů. Joe nemohl určit, zda jde o ten samý, kde přistáli, ale brzo se o to přestal zajímat. Víc ho zajímalo, kde je poručík. Rozhlížel se po hangáru a i svým lidem řekl, ať se po něm poohlédnou.

„Tady jsem.“ ozval se zpoza jedné lodi hlas poručíka. Stál tam opřen o zadní nohu podvozku lodi a dohlížel na nakládání lodi. Na sobě měl skafandr a v ruce už držel paprskomet.

„Doufám, že i my dostanem bouchačky.“ řekl Rotchester.

„Jasně, že jo. Támhle si je vemte.“ a ukázal směrem za sebe k několika bednám.

Vojáci si je otevřeli a zbraně si rozebrali je. Joe si vzal dvě pistole, které připnul na stehenní holstery. Několik náhradních článků do nich si zasunul do sumek, které měl na hrudní části skafu. Na záda si připnul pouzdro s mačetou, na předloktí připevnil pochvu s nožem, jehož velikost vzbuzovala respekt. Na druhou ruku přidělal několik vrhacích kotoučů a do kapes upevněných na nejrůznějších částech skafu si dal kouřové, oslepující i plazmové granáty, náhradní zásobníky do paprskometu a jeden článek pro kulomet. Měl s sebou i základní lékárnu a zásobu vody a jídla na pár dní. Nakonec na sebe pověsil paprskomet s podvěšeným granátometem. Paprskomet měl možnost střelby jednotlivou ranou, krátkou dávkou nebo plnou dávkou. Zbraně tohoto typu minimálně kopaly a tak i střelba dávkou byla pro zkušeného střelce velmi pohodlná a hlavně maximálně účinná. Zbraň měla slušný dostřel a možnost navolit dva typy výstřelu. Zhutnělá energie pro větší vzdálenosti a rozptyl pro boj na krátkou vzdálenost. Na vršku zbraně byl optický a kamerový systém, který umožňoval jak standartní míření, tak míření pomocí helmy. Zásobníky se zasouvaly zespodu a jeden z nich dovedl dát energii až na dva tisíce výstřelů. Joe měl navíc podvěsný granátomet nejen na plazmagranáty a to už jednotlivci dávalo slušnou palebnou sílu. Joe s potěšením zasunul zásobník do schránky, stisknutím knoflíku na boku ho aktivoval a zbraň zajistil. Takto vyzbrojen se postavil před poručíka a čekal na ostatní. Všichni vojáci z Joeova družstva měli vesměs podobnou výzbroj. Podle specializace si navíc naložili svoje hračičky. Pistole byly pro všechny jednotné, paprskomety pro střelce víceméně taky. Jediné, co se lišilo byl kulomet, raketomet a sniperka. Jako sniperku mohli použít většinu paprskometů, ale jen SR-2 byla upravená pro přesnou střelbu na velké vzdálenosti. Měla dvě podstatně delší hlavně, jednu pro energetické střely a druhou pro střely kovové. Navíc měla obě hlavně tlumené tlumičem. Její teoretický dostřel byl pět kilometrů, ale jak se Joe dozvěděl od Rotchestera, nikdo nikdy na tak velkou vzdálenost nic netrefil. Kulomet měl také několik hlavní, ale ne dvě. Ten jich měl rovnou osm. Měl neuvěřitelnou kadenci palby a proto musel mít rotační hlavně, aby nedocházelo k přehřávání a tavení jinak velmi odolných kompozitů. Do kulometu se zespodu cpaly třikrát větší zásobníky než do paprskometů a tomu odpovídala i palebná síla. Deset tisíc ran na jeden zásobník, ale při kadenci kulometu to nebylo nijak vysoké číslo. Další možností bylo připojit přes kabel kulomet na externí zdroj energie a použít ho jako pevný palebný bod. Poslední zbraní byl raketomet. Byla to jen obyčejná roura, která měla zaměřovací systém, spoušť a dvě skládací nožičky. Daly se z ní odpalovat všemožné rakety a řízené střely a po rozložení nožek a úpravě zaměřovače se z ní daly odpalovat granáty jako z minometu. Jako sekundární zbraň měl Gruber navíc menší paprskomet, protože jak se vyjádřil: „ S bazmekem by na blízko zabil nejen nepřítele, ale i sebe.“

Když se zásobili, nastoupili do letadla. Mechanik zavřel nákladovou rampu a vojáci se usadili do sedaček. Zbraně prozatím upoutali do úchytů v podlaze mezi nohama každého vojáka a čekali na start. Joe se rozhlížel po vnitřku nákladového prostoru. Nestálo tam tolik kontejnerů, jako minule, ale bylo tam navíc několik bojových aut, koptéra, Hawk, motolety, obrněnce, jeden těžký tank a glider. Dále tam stálo několik kontejnerů v nichž byly nejspíš zásoby, munice a tak. Loď konečně nastartovala, odlepila se od země a vylétla ven z hangáru. Chvíli trvalo, než vstoupili na oběžnou dráhu. Pak se kousek vzdálili, pilot zadal cíl cesty a loď vstoupila do hyperprostoru. Chvíli to házelo, ale pak se tok ustálil a loď se zklidnila. Joe si rozepnul poutací pásy stejně jako ostatní a šel zkoumat techniku naloženou na jejich palubě. Musel uznat že všechno to byly perfektně připravené bojové prostředky, plně vybavené, ale Joe měl rád svůj klid a tak to raději se členy svojí jednotky znovu kontrolovali. Ostatně nic jiného na práci teď neměli a věděli, že cesta potrvá čtyřiadvacet hodin, takže pracovali raději teď, aby se pak mohli vyspat. Zkontrolovali navigační a zbraňové systémy letounů, přezkoušeli funkčnost palivových článků v autech a zkontrolovali generátory v obrněncích, tanku a glideru. Glider byl vůbec zvláštní bojový prostředek. Vypadal jako velká plochá krabice s otočnou věží uprostřed. Byl na dvou masivních pásech, které mu zaručovaly vynikající průchod terénem a v případě nutnosti se dokázal díky AGM zvednout na antigravitační polštář. V zadní části byla nástupová rampa vedoucí do nákladového prostoru. Dovnitř se vešlo čtyřicet plně vyzbrojených vojáků, nebo deset plus malé vozidlo.Celý glider byl určen pro dva členy posádky: řidiče a střelce. Řidič seděl v přední části vozidla a střelec měl svoji „úřadovnu“ přibližně uprostřed vozidla pod palebnou věží. Střelec měl k dispozici velké množství konvenčních, chemických i jaderných raket, laserové kanony, plazmové dělo a několik automatem řízených paprskometů, sloužících k obraně vozidla před pěchotou. Joe si tenhle typ stroje zamiloval. Během svého působení u obrněné divize se s ním najezdil jako střelec i jako řidič víc než dost. Vždycky ho udivovalo, jak se tahle ohromná masa kovů a zbraní dokáže snadno a rychle pohybovat terénem a s jakou lehkostí dokáže ze zálohy ničit těžké tanky. Po kontrole glideru se přesunuli k motoletům. Další v řadě technických novinek. Šlo vlastně jen o motorku, která neměla kola. K pohonu a k tomu, aby se udržela nad zemí, jí sloužili AG motory podporované gyrostaty, které zajišťovaly rovnováhu. Na motoletu se jezdilo úplně jako na motorce. Natáčením řidítek a náklonem v zatáčkách se zatáčelo a přitažením nebo oddálením řidítek se korigovala výška letu. Stroj neměl žádné zbraně a tak šlo spíš o kurýrní dopravní prostředek pro rychlé přesuny jednotlivců. Joe a i ostatní vojáci si motolety velmi rychle oblíbili , protože si s nimi ve výcviku užili spoustu legrace.

Poté, co prolezli všechny stroje a přezkoušeli jejich vybavení a funkčnost se spokojeně usadili, pojedli něco ze zásob, které si nafasovali ještě na základně, a začali pomalu usínat.

V poklidu prospali zbytek letu, až je vzbudil alarm oznamující přípravu na výstup z hyperprostoru. Joe se posadil, zamžikal a už rozkazoval: „Tak vstávat, honem, rychle se poutejte.“ a sám chytil Dugana z jedné a Sommere z druhé strany a vlekl je k sedačkám. Stihli to jen tak tak. Sotva dopnuli poslední opozdilci pásy, lodí zatřáslo několik silných záchvěvů a pomalu přestoupila na podsvětelnou rychlost. Za chvíli se otřesy ustálily a v prostoru za kabinou kokpitu se rozsvítila zelená žárovka.

„Pojďte se na něco podívat.“ vyzval je kapitán prostřednictvím reproduktoru.

Pomalu se přesunuli ke dveřím do kokpitu, které jim otevřel mechanik. „Musíte chodit maximálně po čtyřech, víc se vás tam nevejde.“

První se dopředu nacpal Švéd, Nwankwo, pak Stereo a nakonec Gruber. Ostatní museli chvíli počkat. Potom přišel na řadu Sommers, Li, Rotchester a Smith. Joe, Dugan a poručík čekali venku. Poručík věděl co uvidí, Joe to matně tušil, ale Dugan byl jako na jehlách. Byl zvědavý jak malý kluk, ale svou zvědavost držel na uzdě, hlavně před Joem. Konečně přišla řada i na ně. Vstoupili do kokpitu a podívali se proskleným oknem, které přibližovalo oblast vesmíru před nákladní lodí. Tento pohled jen potvrdil Joeovy domněnky. Před nimi stála, tedy vlastně spíše plula, vesmírná vojenská stanice třetí třídy. Stanice třetí třídy plně postačovala jako správní, vojenské a hospodářské centrum v soustavě Haga. I přesto, že podle třídy patřila k těm menším stanicím, její rozměry byly úctyhodné. Standardní posádku tvořilo 2000 až 3000 vojáků, ale v této části federace jich tam byla sotva polovina. Zbytek osazenstva tvořili obchodníci, cestující, horníci z planet a piloti lodí, kteří se zde zastavili na svých výpravách. Joe musel uznat, že tento člověkem stvořený objekt ve tvaru obrácené kuželky s průměrem okolo jednoho kilometru působí impozantním dojmem. Loď se pomalu blížila a Joe rozpoznával další a další detaily. Externí přístaviště, vrata hangárů, antény, obranné palposty a spousta jiných drobností upoutávaly jeho pozornost.

„Let VK-1524 žádá o povolení k přistání.“ zavolal kapitán kontrolní věž na stanici.

„Vyčkejte na potvrzení.“ Ozval se hlas z věže a loď začala křižovat v padesátikilometrové vzdálenosti od stanice.

„Přistání povoleno.“ ozvalo se z vysílačky „vysílám synchronizační kód pro průlet silovým polem.“

Počítač potvrdil příjem dat a kapitán přepnul loď na autopilota. Loď zamířila přímým směrem ke stanici. Teprve několik kilometrů před stanicí letoun změnil směr a zamířil k jednomu z hangárů ve spodní části stanice. Vrata se otevřela a loď pomalu vklouzla dovnitř. Joe se rozlížel po hangáru, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by šlo o hangár vojenských letounů.

„Kam nás to poslali.“ zabručel pilot a podíval se na kapitána.

„Nejspíš do servisních hangárů. No jo, holt nevezeme generála.“ povzdechl si kapitán a ukázal rukou na kolemstojící lodě a stroje. V celém hangáru nebyla jediná vojenská loď. Jen několik napolo rozebraných vraků, sem tam loď soukromá a spousta nákladacích strojů, robotů i jeřábů. Nikde v celém hangáru nebylo vidět ani živáčka.

„Ty umělci tady vůbec nemají atmosféru.“ řekl opovržlivě pilot a ukázal na displej znázorňující vlastnosti okolního prostředí.

„Koukám, že na vás pěkně šetřej.“ řekl kapitán a podíval se na Johnsona.

„Jo, už to tak vypadá.“ povzdechl si poručík a pokračoval: „můžete se spojit s věží, co se to děje?“

„Volám kontrolní věž. Tady VK-1524. Volám kontrolní věž.“

„Tady věž, co si přejete VK-1524.“

„Jsme v nějakým zapomenutým hangáru a vůbec tu není vyrovnán tlak. Prosím o vyrovnání tlaku, abych mohl vyložit náklad.“

„Musíte počkat, teď jsme zaneprázdněni jinou prací.“ a vysílačka se odmlčela.

„No to si snad ze mě dělaji prdel, ne.“ zahučel kapitán. „Prej máme práci jinde. Co jste jim proboha udělali, že vás nechtěji pustit na palubu?“ a otočil se na Johnsona.

„Přišli jsme napravit to, co oni posrali.“ odpověděl mu Johnson a vyšel z kokpitu do prostoru pro náklad.

„Stereo!“ zavolal a koukal kde je.

„Ano pane.“ vykoukla Igorova hlava zpoza jeho osobního laptopu.

„Potřebuju, abyste mě spojil s majorem Lobodzkim. Měl by být na stanici.“

„Ale jak ho zaměřim. Potřebuju znát jeho přesnou polohu na stanici, abych se s nim mohl spojit.“

„Myslete trochu. Jsme přece v hangáru, kde je spousta přípojek do systému. A neříkejte mi, že nabourání systému téhle lodi je pro vás problém. Vemte si s sebou Grubera a běžte ven, připojit se k některé přípojce. Nitro i Stereo okamžitě zmizeli v přechodovém průlezu a Joe je za chvíli uviděl oknem lodi. V celém hangáru byla vypnuta umělá gravitace, a tak museli zapnout AG generátory ve svých botách. Po chvilce dorazili k jedné z přípojek a Stereo se napíchl. Pár úderů do klávesnice, nějaký prográmek na rozlousknutí kódů a už byl tam. Po chvilce hledání konečně našel majora v jeho kajutě.

„Máte hovor majore.“ Řekl mu přes interkom a obrátil se na loď se zdviženým palcem. „Můžete mluvit. Major je on-line.“

„Majore Lobodzki. Tady poručík Leo Johnson z třetího bojového praporu, velitel čtvrté čety rota B. Hlásím přistání družstva alfa v jednom ze skladištních hangárů, ale máme malej problém.“

„Dobrý den poručíku“ řekl major, když se vzpamatoval z překvapení „jak jste mě vůbec…, ale to je koneckonců jedno. Tak co máte za problém?“

„Ale, jsme v hangáru a nemůžeme ven z lodi. Je tady vakuum a věž říká, že nejsme jejich prioritou. Pokud já vím, tak my jsme priorita. Máme přece přistát na Haga 5 jako průzkum pro invazní svaz.“

„Ten zpropadenej blbec.“ řekl major a zaklel.

„Copak?“ zeptal se Johnson.

„Ale nic, toho si nevšímejte. Já si to s ním vyřídím. Dejte mi chvíli čas.“ dokončil major a odmlčel se.

„Máme tady ještě zůstat?“ zeptal se Gruber Joea skrz vysílačku.

„Ne, můžete se vrátit. Myslím, že nás major zavolá přes věž.“ odpověděl mu Joe a sledoval, jak se oba dva vrací zpět do lodi.

„Tyhle oblečky jsou k nezaplacení.“ řekl pak Stereo, když se objevil vedle Joea.

„Kapitáne, tlak se vyrovnává a už začíná fungovat i umělá gravitace.“ oznámil pilot kapitánovi.

„Už je to vyřízeno. Za chvíli jsem u vás. Major Lobodzki končí.“ ozvalo se ve vysílačce.

„Díky, pane.“ odpověděl mu Johnson. „Tak vystupovat bando líná.“

Když bylo dokončeno vyrovnání tlaku a počítač to potvrdil, otevřel mechanik nástupní rampu a Joe spolu s jednotkou mohli vylézt ven. Začali se protahovat a čekali kde se objeví dělníci, aby vyložili jejich náklad. Nikde se však nikdo neobjevoval, teprve po pěti minutách se otevřely dveře výtahu vedle lodi. V nich stál jediný člověk. Měl na sobě uniformu majora a na čepici měl odznak univerzálů. Johnson zavelel pozor a jednotka se seřadila do řady před rampou lodi. Johnson pak podal hlášení a chtěl pokračovat, ale major ho zastavil. Bylo mu asi pětačtyřicet až padesát let a na svůj věk byl v perfektní kondici. Výška skoro dva metry, hnědé nakrátko ostříhané vlasy, orlí nos, ostře řezané rysy a oduševnělý výraz utvrzovaly Joea v tom, že má před sebou rozeného vůdce. Musel být vážně dobrým bojovým velitelem, protože na jeho hrudi se skvěly metály snad všech druhů, jaké Joe znal. Všichni si se zájmem prohlíželi svého velitele a i on jim věnoval několik dlouhých pohledů. Potom klidným hlasem promluvil: „Dobrý den pánové. Vítám vás v systému Haga.“ a začal jim jednomu po druhém podávat ruku. Když dokončil tento obřad, pokračoval ve své řeči: „Jste tady proto, že jste nejlepší. Teda vlastně to nejlepší, co v daném momentě můžu federaci nabídnout.“ a usmál se.

„To je zajímavý, a kde jsou fanfáry. Nebo aspoň někdo kdo vyloží naše věci?“ zeptal se drze Sommers. Major po něm šlehl pohledem a s klidem odpověděl: „To víte, nejste zrovna oblíbení. A navíc, velitel základny je trotl. To, že vás nechtěl pustit, dělal schválně. On totiž ví, že to tady posrali. Nejen on, ale i celá federativní armáda. A teď se mu nelíbí, že to za něj budeme řešit my. Taky ho sere, že neví proč tady vlastně jste. Celá operace je prozatím tajná, takže ne abyste si pustili někde hubu na špacír, jasný?“

„Ano, pane.“ zazněla jedenáctihlasá odpověď.

„Tak a teď do práce. Musíme vyložit loď a nasoukat to do vedlejšího skladiště. Ty volové tady zase chtějí udělat mrtvou zónu, prej kvůli šetření s energií.“ řekl major.

„V životě jsem neslyšel větší blábol.“ přitakal mu Joe. Pomalu se mu tenhle major začínal líbit. Joe neměl frčky moc v lásce, ale tenhle chlap se mu zdál rozumnej. Byl ještě ze starý školy, takže žádný štěně z kadetky, který se stará jen o kariéru a v minulosti vidělo moc válečnejch filmů. Další bodíky si u Joea získal tím, že sám usedl za volant jednoho z manipulačních vozíků a začal s ním odvážet bedny do vedlejšího skladiště. Nejdřív jim sice dalo trochu práce než se do něj dostali, ale Stereo a jeho laptop to jistili. Po vynošení beden a odvozu kontejnerů přišla na řadu i technika. Během slabé hodinky tak měli přesunut celý náklad z lodi do skladiště. Johnson poděkoval pilotům a rozloučil se s nimi. Stereo nechal zavřít dveře, prověřil jejich vzduchotěsnost a zavolal na věž, že můžou odpojit životní zdroje hangáru.

„Tady si zbudujeme základnu. Můžeme?“ otočil se Johnson s otázkou na majora.

„Ale nahoře jsou kajuty a …, ale když chcete, tak klidně.“

„Dobře, pánové, zařídíme se. Švéd a Nwankwo postaví ubikaci pro všechny. Sommers a Li se postarají o jídlo. Doc a Rotchester zajistí všechny východy a prohledají celou halu. Podezřelé věci hlásit. Pokud jsou tady kamery tak je odpojte. Stereo ty se napíchni na systém a zajisti, aby nám neodpojili vzduch nebo gravitaci. A taky udělejte něco s tím světlem. Je tady hrozná tma. Gruber, Miller, Dugan a já se půjdeme podívat po základně. Všechno, co najdeme a co by se nám mohlo hodit ke zpříjemnění pobytu v této veskrze přátelské atmosféře základny, vezmeme s sebou a přineseme.“ řekl poručík.

„Tý jó, to není fér. My budeme dřít a vy se budete poflakovat po základně.“ odporoval mu Sommers.

„To je bez diskuze.“ odvětil mu Joe: „A teď do práce.“

Nakonec se ukázalo, že mnohem složitější práci měli zlodějíčci vyslaní na palubu stanici. Ne že by jim někdo překážel, ale ve většině kajut nebylo naprosto nic. Buď byly úplně prázdné, nebo už rozkradené. Nakonec se jim po dvou hodinách usilovného hledání podařilo přece jen něco splašit. Magneťák, televize pár stolků, židle, nějaké nářadí, kabely, vysílačka, zdroj energie. V jedné z kuchyní, kde nikdo dlouhou dobu určitě nebyl, si sebrali vařič, troubu a několik kusů nádobí. Gruber se s Duganem dostali i do dobře zásobené spižírny, odkud pronesli pár kilo masa a dalších surovin na vaření.

„No jo, ale teď potřebujem lednici a mrazák.“ řekl Joe.

„To nechte na mě.“ ozval se poručík a někam zmizel. Po chvíli se vrátil s kombinovanou lednicí, kterou vezl na rudlu. Vítězoslavně naložili svoji kořist na vozíky, které kdovíkde sebrali a vraceli se zpět do hangáru. Zbytek party už stačil slušně zařídit vnitřek haly. V jedné řadě stály postele a vedle každé postele byla umístěna bedna, jejíž obsah byl vyložen a nyní měla sloužit jako noční stolek a skříňka v jednom. Všichni se vrhli na vozíky a začali sestavovat stoly, dávat k nim židle. Gruber si vzal prodlužovačku, zapojil lednici do zdroje a napěchoval jí potravinami. Potom připojil i televizi, rádio a vařič s troubou. Stereo si vzal další z kabelů a připojil si mimo vysílačku. Chvíli si s ní hrál a musel ji propojit se svým počítačem, aby se napojil na anténní systém stanice, ale pak už chytal nejen staniční a hagskou komunikaci, ale i vysílání z hyperprostoru a dokonce i rimská hlášení.

„Poslouchejte.“ řekl potichu, když narazil na rimskou frekvenci a přepnul vysílačku na hlasitý odposlech. V reproduktoru se ozvala chrčivá řeč Rimů. Všichni jí rozuměli, protože jim memorátory daly slušnou zásobu řečí a dialektů, kterými se ve federaci i v okrajových soustavách hovořilo. Jejich zájem však brzy pohasl, protože šlo o rutinní hlášení z těžební planety. Stereo vysílačku vypnul a řekl poručíkovi: „Jsme na drátě. Můžeme odposlouchávat hovory, nebo i volat přes hyperprostor.“

„Dobrá práce. Měli bysme něco sníst.“ řekl poručík a mlaskl.

„Tak s tim jednoznačně souhlasim.“ zahučel Švéd a už se hrnul k lednici. Spolu s Willem a Duganem pak uklohnili nějaký guláš s těstovinami, který se sice nedal hodnotit po stránce gurmánské, ale dostatečně je zasytil a zahnal jejich hlad. Po jídle se sesedli u stolů kolem majora. Ten položil na stůl projekční přístroj a nad stolem se v mžiku objevila koule znázorňující planetu.

„Tohle je Haga 5“ začal svoje vyprávění „ Je to pátá planeta tohoto systému. Jediná z nich je plně obyvatelná lidmi. Na ostatních jsou podmínky pro život mnohem těžší a na některých jsou jen automatické těžební stanice. Je to planeta bohatá na nerostné suroviny, hlavně kovy pro stavbu lodí a bojových prostředků. Pro federaci není natolik důležitá, protože máme mnohem větší ložiska a mnohem blíže, ale Rimům se jako snadný zdroj suroviny hodí. Přišli k tomu, jako slepý k houslím. Na planetě je minimální vojenská posádka a dělníci nejsou na boj cvičeni. Před třemi týdny se v soustavě objevil invazní svaz Rimů. Planetu obsadili během dvou dnů. Podle zpráv utečenců zlikvidovali posádku a začali vraždit i dělníky. Několik jich uprchlo, ale hodně lodí sestřelili na oběžné dráze. V celém systému nebyl dostatek lodí, schopných se střetnout se svazem a i nařízení z rady a od prezidenta zněla, aby se armáda držela dál. Sice docházelo k menším potyčkám, ale při nich dostala federačka tak na prdel, že se radši stáhli k základně. Od té chvíle ovládají celou Hagu Rimové. Ti hajzlíci přišli snadno ke strojům i nákladním lodím a pod ochranou našeho prezidenta si odvážejí tuny a tuny surovin do svého systému.“

„Takže to z celý federace v týhle části vesmíru zbyla jen tahle stanice?“ zeptal se Sommers.

„Bohužel ano. Nemáme zprávy, že by se někde pohybovaly naše lodi, nebo že by se nám někdo ozval z jednotlivých planet.“

„A nějaké informace z Haga 5 jsou?“ zeptal se pro změnu Joe.

„No vyslali tam několik průzkumných letounů, ale moc toho nezjistili. Většinou byly sestřeleny, nebo těžce poškozeny. Proto tam chce König vyslat průzkumný oddíl.“

„Ale jak se tam dostaneme, he?“ ptal se Johnson „Kolem planety jsou určitě hlídkující lodě a na planetě budou hlídky nejspíš taky.“

„To mě taky dlouho vrtalo v hlavě, ale přišel jsem na geniální nápad. Jak víte, na planety lítají automatické zásobovací lodě. Jedna z nich má přiletět zítra. Nejdřív se všechny hlásí stanici a teprve pak dostanou další instrukce k letu.“ rozhlédl se kolem a viděl, že je zaujal. Všichni se k němu naklonili, jen aby jim něco neuteklo a major pokračoval klidně dál „no a tak jsem si řekl, že by se mezi náklad mohla vejít i parta vojáků a nějaký ten dopravní prostředek. Nemusel by bejt extra velkej. Stačí něco malýho, ale hlavně rychlýho. Nakonec jsem se rozhodl pro dvě vznášedla a pár motoletů. Tak co vy na to?“ řekl se zjevným zábleskem radosti v očích a podíval se na ně.

„Zní to sice hezky, ale končíme, jakmile se dostaneme na skenery jejich lodí.“ namítl Stereo.

„Proč?“ optal se ho napůl nepřítomně Rotchester.

„No protože Rimové nejsou úplně blbí a budou loď skenovat a jestli to udělají, tak musí zákonitě objevit život na palubě. A to je na automatickou loď trochu divný, né?“ odpověděl mu jízlivě Stereo.

„V tom má pravdu.“ suše poznamenal Joe „a jsme tam, kde jsme byli.“

„Ne nejsme“ odporoval mu major „vy jste přece univerzálové. Dovedete zpomalit dech i tep, a skafy odstíní vyzařované teplo. Ty rimský skenery nejsou tak dobrý jako naše, takže si myslím, že by to mohlo stačit.“

„No to by mohlo stačit, ale stejně je to vo hubu.“ poznamenal nakonec Stereo.

„A jak se vysadíme na planetě. Je jasný, že loď bude přistávat v nějakým přístavu.“

„Asi budete muset vyskočit, poručíku. Necháme upravit kurz lodi tak, aby klesla nad povrch a letěla k základně ve výšce několika metrů. Vy si pak otevřete rampu a můžete vyskočit.“

„Ještě malej dotázek.“ ozval se Li.

„Ano?“

„No, je jasný, že Rimové nejsou úplně blbý. Na tom se shodneme. Takže jestli jim zbyla nějaká inteligence, musí jim přece dojít, že je divný, že jim posíláme loď se zásobami.“

„Na to jsem ani nepomyslel.“ řekl major smutně a začal se proklínat.

„No tak se řekne, že se vymknula kontrole. Můžeme poškodit její antény pro komunikaci se stanicí a vyslat falešné hlášení o nefunkčnosti. Rimové nás stejně určitě odposlouchávají a pokud se jim řekne, že loď se drží stanoveného cíle, může se nám to povést.“ řekl s klidem Stereo.

„To nezní špatně. Zatím je to jedinej plán.“ odpověděl major a uznale se podíval na Igora.

„No já jsem pro. Tohle by snad mohli sežrat.“ přitakal mu poručík a poplácal Sterea po zádech.

„Teda Roblewski, ty se nezdáš.“ řekl mu přátelsky Gruber. „Pojď sem a já ti dám pusu.“ a už se sápal na Sterea. Ten mu však střelhbitě uhnul a mizel z dosahu jeho rukou.

„Nechte toho. Já jsem pro.“ ozval se Joe a otočil se na majora: „Tak kdy to provedeme?“

„Asi co nejdřív. Čím dřív budete pryč ze stanice, tím líp. Velitel do toho bude šťourat a já nechci, aby udělal nějakou blbost. Zvlášť potom, co jste mu odpojili kamery a přístup do haly.“ zasmál se nakonec major.

„Takže zítra ráno?“

„Ano. Ještě se vám ozvu. Zjistím v kolik přiletí loď a pokusím se ji nasměrovat do vedlejšího hangáru, abyste si mohli nastoupit. A…, jak se s váma vlastně spojím? Interkomu moc nevěřím.“

„Hej Sommersi, podej jednu vysílačku.“ houkl Joe a během chvilky předával vysílačku ze zásob majorovi. „Na jaké jsme frekvenci?“ zeptal se Sterea.

„Je to plovoucí frekvence s kódováním, takže mi to pučte a já jí nastavím.“ a vydrapl majorovi vysílačku z ruky. Pro něj to bylo dílem okamžiku a za chvilku předával zkalibrovaný přístroj do majorových rukou.

„Tak zatím nashle.“ zasalutoval jim ledabyle major a vylezl průchodem ven.

„No a už to začíná.“ povzdechl si Rotchester a začal si sundávat skafandr. Ostaní ho napodobili a pomalu se rozložili do postelí. Joe se podíval na hodinky a řekl: „Já a Dugan si bereme první dvouhodinovou hlídku u vysílačky. Vy si lehněte a spěte.“

Dugan se neochotně zvedl z postele. Došel až k Joeovi a přisunul si dvě židle. Na jednu si sedl a na druhou hodil svoje dlouhé nohy. Joe se ještě zeptal Sterea, jak zhasnout světla. Stereo něco naťukal do počítače a za chvíli všechna světla v místnosti zhasla, krom světla, které svítilo nad stolem s vysílačkou. Joe si vytáhl doutník a pomalu až obřadně ho zapálil.

„Jak tyhle smrady můžeš kouřit.“ řekl mu Jimmy.

„Jaký smrady!“ řekl uraženě Joe „Tohle je náhodou to nejlepší z mimozemské produkce.“ a slastně potáhl a pak vyfoukl obláček bělavého dýmu. „Rozhodně je to lepší než cigára.“ a nabídl mu taky jeden.

„Jen to zkus, však ono tě neubude.“ a připaloval mu. Dugan nebyl na kouření zvyklý, a tak se nejdřív málem zadusil, ale pak mu ten kouř i docela zachutnal. „Teď by bodla sklenice brandy.“ řekl a slastně přivřel oči.

„Nebo trocha francouzského koňaku.“ mlaskl labužnicky Joe.

Celou hlídku si povídali a plánovali budoucnost. Když dokončili první doutník, Joe vytáhl další a v poklidu ničím nerušeni pokračovali dál. Jejich hlídka jim uběhla dost rychle a tak, když nastal čas, zvedl se Joe a šel vzbudit Švéda a Nwankwa. Potom se s Duganem natáhli a usnuli. Jenomže Joe nespal dlouho. Probudilo ho zatřesení ramenem.

„Šéfe, vstávejte, volá major.“ klepal s ním Ole.

„Jo, už jdu. Kde je poručík?“

„Will ho budil, už je u vysílačky.“

Joe se dovalil k vysílačce a podíval se na poručíka. Ten si rozespale mnul oko a mluvil do mikrofonu náhlavní soupravy vysílačky. Joe neslyšel ani slovo, protože hlasitý odposlech byl vypnut a tak jen odhadoval, co se Leo dozvídá.

„Tak co?“ zeptal se netrpělivě, když Johnson položil sluchátka.

„Zejtra v devět hodin má přistát loď ve vedlejším doku. Major ukecal jednoho programátora, aby ji přeprogramoval a dal nám šanci nastoupit. Zato mu slíbil, že ho vezme do programu univerzálů, teda k vědátorům. Velitel základny by ho totiž jinak vyrazil a nechal ho odsoudit za porušení těch jejich nesmyslnejch předpisů. V devět máme bejt připravený se dvěma vznášedly a čtyřmi motolety. Vyrovnají nám tlak a gravitaci a my budeme muset během pěti minut nastoupit na palubu. Major pak až loď opustí hangár sedne do svýho letounu a spolu s milým programátorem poletí naproti našim.“

„Tak jo. Na kolik dáme budíček?“

„No myslím, že by půl osmý mělo stačit.“ řekl Johnson, zívnul a šel si zase lehnout.

„Brou noc.“ zamručeli oba hlídkující vojáci, Joe jim stejně odpověděl a odsunul se zpátky na postel, do říše snů.

Joe vstal ještě před sedmou hodinou a jak viděl, nebyl sám, kdo nemohl dospat. Poručík už byl taky na nohou a ostatní vojáci se probouzeli jeden po druhém. Do sedmi hodin byli už všichni vzhůru. Tedy skoro všichni. Jen Švéd spal jako špalek a spokojeně si pochrupoval. Když se blížila půl osmá, Nwankwo se potichu přikradl k jeho posteli a zařval: „Nááálet!“

Všichni se otočili, co se děje a uviděli, jak Ole vylítnul metr nad postel, přetočil se ve vzduch a s heknutím dopadl na zem. Jakmile dopadl čapnul postel a celou jí na sebe převrátil, aby se kryl před troskami z „náletu“. Pomalu se probouzel a zdálo se mu divný, že se kolem něj všichni tak řehtají.

„Co to, co se dějě?“ vykoktal za sebe nakonec a nechápavě se díval na Nwankwa, který se válel smíchy po zemi. Když se jakž takž probral, uvědomil si, co se stalo.

„Ty, malá kryso!“ zařval a vrhl se po Willovi. Ten nestačil uhnout a už skončil v mohutných tlapách Švéda. Ten si ho pod sebou přidržel, otočil ho na břicho a pořádně mu valchoval záda.

Will řval a prosil, ale nebylo mu to nic platné.

„To víš, když sis to spískal.“ řekl mu se smíchem v hlase Dugan a chechtal se dál.

Když Joe dospěl k názoru, že Švédův trest je dostatečný, přišel mezi ně a naoko nazlobeně řekl: „Hergot nechte si ty voloviny na jindy. Já sem na vás zvědavej, jak se předvedete dneska v akci.“, ale bylo na něm vidět, že ho tahle epizodka hodně pobavila.

Oba provinilci se zvedli a Will na usmířenou servíroval Olemu čaj a míchaná vajíčka se slaninou, která připravil ke snídani.

Po jídle se zvedli a oblékali se do skafů. Joe pak všechno dvakrát překontroloval dal jim dvojité zásoby vzduchu a potravin, nechal naložit další vzduchové bomby a munici ( spoustu munice ) do vznášedel a také motolety ověsil vším možným, co by se jim mohlo hodit. Vojáci sice reptali, že s sebou potáhnou tak těžkej náklad, ale Joe je jednoduše odbyl: „Tak hele vy volové, budeme vysazeni na cizí planetě, navíc ovládané nepřátelskou rasou. Nejspíš tam není žádný odboj nebo tak něco, a ani na přírodní zdroje se nemůžeme spolehnout. Taky nám nikdo nezaručil návrat z planety. Nejspíš tam zůstaneme až do vylodění našich jednotek. A tohle jsou pro mě dost pádný důvody k tomu, abych se vybavil. Vždycky je lepší mít a nepotřebovat než potřebovat a nemít. Je vám to už jasný?“

Všichni museli uznat, že má pravdu. Sice se jim to nelíbilo, ale i tak pro jistotu každý z nich vzal o pár kilo nákladu nad limit, který určil Joe. Ve tři čtvrtě na devět stála jednotka deseti mužů a velitele připravena v hale spolu se vznášedly a motolety. Na dveře zaklepal major smluveným znamením a po propuštění Stereem se přišel rozloučit. Krátký stisk ruky, přání šťastného návratu, to bylo vše. Nakonec se slovy „Lovu zdar.“ zmizel a přesunul se do věže. Netrpělivě čekali na devátou hodinu. Minuty se vlekli pomalu a zatím se nic nedělo. Pak se však rozhučely vzduchové tunely a vháněly vzduch do vedlejšího hangáru. Také uslyšeli slabý bzukot AG generátorů. Po pěti minutách se otevřely dveře do hangáru a Joe zavelel: „Tak rychle, pohyb. Máme jen pět minut. Ve spěchu běžel k jednomu z motoletů, naskočil na něj nastartoval a hnal se k lodi. Poručík, Stereo a Gruber si vzali zbývající motolety, ostatní naskákali do vznášedel a hnali se k rampě do nákladní lodi. Loď byla řádně bachratá, byla dvakrát větší než vojenský zásobovač, kterým sem přiletěli. Stereo mezitím zastavil u přípojky. Připojil se do systému lodi a snažil se otevřít rampu.

„Tři minuty.“ oznámil poručík do vysílačky. „Vyřaďte antény.“

„Provedu.“ řekl Joe a vypálil dlouhou dávku z paprskometu na příjímací antény lodi. Kov se začal žárem tavit a nakonec se antény vlastní vahou ohnuly a odpadli. Joe jen tak tak uskočil před kusem kovu, které se zaseklo do podlahy vedle něj.

„Dvě minuty.“ ohlásil znovu poručík „Co je s rampou?“

„Už to bude.“ odpovídal mu Stereo a hrál si s klávesnicí počítače. Dveře najednou skříply a začaly se odsunovat. Jejich otevírání trvalo nekonečně dlouho.

„Jedna minuta. Dělejte, nastupovat.“ a sám vletěl dovnitř s motoletem. Ostatní ho následovali. Jen Stereo zůstal ještě venku.

„No tak dělej. Sakra dělej. Rampa se zavírá.“ křičel do vysílačky Gruber. Roblewski skočil na motolet a vřitil se na poslední chvíli do nákladového prostoru.

„Musel jsem ještě dovřít dveře.“ řekl se znatelnou radostí v hlase „Měl si strach viď?“ otočil se na Nitra.

„Ale prd strach, jen sem nechtěl přijít o ten skvělej motolet.“ zabručel Gruber.

Dveře se sotva dovřely a už cítili otřesy lodi. Zasouvala podvozek a couvala ven z hangáru.

„Ale stihli jsme to jen tak, tak.“ oddechl si Joe a posadil se na kraj vznášedla.

„Do práce. Musíme ukotvit vznášedla a motolety.“ zavelel poručík a sám začal poutat svůj motolet k podlaze. Ostatní ho rychle napodobili.

„Koukejte vypnout všechny energetický zdroje. Musí to vypadat jako mrtvý zařízení.“ poučoval je Stereo a sám vypojil paprskomet i zdroj v motoletu. Moc se jim nelíbilo, že musejí deaktivovat svoje zbraně, ale chápali, že je to pro úspěch mise nutnost. Když skončili s veškerými přípravami, posadili se na zem vedle strojů a čekali. Nic jiného se v dané situaci dělat nedalo. Sommers se snažil usnout, ale pořád nemohl zabrat. V hlavách jim vířili myšlenky na několik budoucích hodin. Všichni doufali, že se v pořádku dostanou na planetu, ale měli strach, i když si ho nechtěli přiznat, co se bude dít dál a jestli jako univerzálové nezklamou. Po dvou hodinách tichého hovoru řekl Joe: „Za chvíli se dostaneme do dosahu skenerů. Jdem se připravit.“

Sám ani nevěděl, jak to dělá, ale když pomyslel na to, že musí zpomalit dech a snížit tepovou frekvenci na minimum, začalo jeho tělo okamžitě reagovat a za pár minut se zpomalilo natolik, že vypadalo jako mrtvé. Přesto naniti pracovali a zásobovali tělo důležitým kyslíkem a dalšími živinami. Za pět minut se do této stáze uvedli všichni z průzkumné jednotky. Nevěděli, co se kolem děje, protože i smysly se touto stází otupily, ale přesto matně vnímali, kde se nachází a co se s jejich tělem děje. Trvalo to snad nekonečně dlouhou dobu, ale konečně s lodí začaly třást turbulence. Konečně vstupovali do atmosféry. Nikdo po nich zatím nestřílel, takže si jich snad nevšimli. Joe se pomalu začal probírat z otupení. Jeho tep se zrychlil a dech se opět prohloubil. Po pěti minutách už byl zase při síle. Pomáhal vstávat těm pomalejším členům týmu a už udílel rozkazy. „Aktivovat zbraně, připravit letouny, Stereo připrav dveře na otevření.“

„Motolety obsadím já, Stereo, Sommers a Smith. Posádku prvního vznášedla tvoří Miller, Švéd a Will. Druhé vznášedlo si bere Li, Gruber, Rotchester a Dugan je velitelem. Stereo, dej Rotchestrovi rakety, který neseš pro Grubera a pak uvolni dveře.“ rozkazoval dál poručík.

Všichni naskákali do určených mašin a čekali. Stereo se mezitím znovu připíchl na systém lodi a něco tam kutil. Pak se s vítězoslavným úsměvem vrátil k jednotce: „Je to v pohodě. Loď je přeprogramovaná. Až sestoupíme na sto metrů, začne se otvírat rampa a až klesneme na dvacet, rozsvítí se světlo a budeme moct vyskočit. Pak se dveře automaticky zavřou, a když se ty hovada rimský nebudou hrabat v počítači, tak na nic nepřijdou.“

Seděli s odjištěnými zbraněmi na svých pozicích a netrpělivě čekali. Všechen stres a strach z akce najednou ustoupil do pozadí a dopředu se drala chuť po boji, lačnost po krvi a vzrušení z nebezpečí boje. Do krve se jim vyplavovali obrovské dávky adrenalinu a oni si to náležitě užívali. Joe jim udílel poslední rady a nakonec zakončil: „Pamatujte, že jsme sice vylepšený vojáci, ale to neznamená, že jsme nesmrtelný. Tak si dejte bacha, ať vám někdo neustřelí prdel.“

„Bez obav, šéfe. Na to se máme moc rádi.“ odpověděl mu někdo z davu, ale hned zmlkl, protože rampa sebou škubla a pomalu začala klesat.

„Už je to tady.“ zařval Stereo a kontroloval na laptopu údaje z lodi. „Ještě deset metrů.“

Rampa už byla zcela otevřená a všichni napjatě čekali na světlo oznamující výsadek. To se rozsvítilo a řidiči letounů je odbrzdili a vyjeli na rampu.

„Jdeme na to, držte si klobouky, jedeme z kopce.“ zařval Will, který řídil první vznášedlo a vyklouzl s ním z rampy do volného prostoru. Měl co dělat, aby tu potvoru ukočíroval. Přece jen to nebyl stroj určen pro takou výšku a navíc pro výsadek za poměrně rychlého letu. Po počátečním propadu nakonec zapracovaly AG motory a Will přitáhl řízení, jak nejvíc mohl. Málem přitom utrhl ovládací páku, ale nakonec vznášedlo zkrotil a zastavil. Podobně se vedlo i druhému vznášedlu, jen s tím rozdílem, že Gruber se blbě chytil a málem z něj vypadl. Motolety na tom byly mnohem lépe. Snadněji se ovládaly a také měly lepší letové vlastnosti. Dopadli na malou, ale rovnou a zatraceně dobře přehlednou planinku. Johnson okamžitě zkontroloval okolí rentgenem i termovizí a zavelel: „Rychle, k tomu lesu“ a ukázal rukou směrem k okraji lesa. „Tady jsme moc na ráně.“

„Jo skoro jak na střelnici. Ať už jsme odsud.“ souhlasil s ním Joe.

Vznášedla i motolety zavrněly a přenesly je velkou rychlostí k okraji lesa. Opatrně je vmanévrovali mezi stromy a zastavili.

„Zamaskovat.“ zavelel poručík a sám rozbaloval kus maskovací plachty, kterou měl na předku motoletu.

„Sommers a Li, Rotchester a Smith, prozkoumejte okolí do tří až čtyř kilometrů. Ale opatrně, žádný vylomeniny a držte se ve dvojicích.“ rozdělil Joe hlídky. „Koukejte se hlásit každou čtvrthodinu.“

„Rozkaz.“ zaznělo a určení vojáci zmizeli.

„A co my ostatní?“ zeptal se Stereo.

„My teď zbudujeme provizorní základnu. Zkuste najít v okolí nějaký přirozený úkryt.“ řekl mu poručík. „Hodila by se nějaká jeskyně, nebo tak něco.“

Kromě Dugana a Švéda, kteří zůstali u letounů na hlídce, se rozprchli po lese a hledali co nejlepší úkryt. Nakonec ho objevil Stereo. Nešlo sice o jeskyni, jak si přál poručík, ale o vývrat obrovského stromu, pod nímž byla nějaká dutina, nebo spíš nora. Joe jí pozorně zkoumal. Nevěděl, jakému zvířeti by to mohlo patřit, ale v okolí nenašel žádné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že se tu v poslední době něco pohybovalo. Opatrně sem přesunuli vozidla a v okolí tábora rozmístili detektory pohybu. Joe a poručík se dali do rozšíření nory, tak aby se do ní s trochou skromnosti všichni vešli. Potom rozmístili okolo ní vozidla a všechno to překryli maskovačkou. Při letmém pohledu nebylo skoro nic vidět, Joe navíc natahal několik větví a keřů, kterými maskování zdokonalil. Přes vysílačku oznámil nalezení nového úkrytu a z bezpečnostních důvodů poslal Sterea se Švédem na místo přistání, aby pak přivedli průzkumníky.

Po čtyřech hodinách se všichni vrátili do nového tábora. Jejich skafandry už nevypadaly tak nově. Byly zaprášené a na mnoha místech umazané od bláta. Joe se na ně zadíval a ptal se: „Tak, co. Jak to vypadá?“

„My jsme nic neviděli.“ řekl klidně Sommers „ani stopa, nikde nic.“

„To je fakt, my jsme narazili jen na jeden průzkumnej vrtací automat, ale byl dost zrezlej. Zřejmě se dlouho nepoužíval. Ale po Rimech ani stopa.“

„To je dobře, aspoň budeme mít klid.“ kývnul hlavou Joe a vlezl do nory za poručíkem. Poručík si mezitím rozložil mapy planety a podrobnější plány jednotlivých oblastí. Potom zkontroloval svůj navigátor a snažil se určit polohu. Po několika pokusech se mu to konečně podařilo a on začal hledat danou pozici v mapách.

„Tady jsme.“ řekl vítězně a zabodl prst do mapy.

„Líp jsme přistát nemohli.“ zazubil se Joe a pokračoval: „jak je to asi daleko?“

„Asi padesát kilometrů. Ale jen vzdušnou čarou. Mohli bysme tam dorazit během zítřka.“

„Co to vlastně je?“ zeptal se Švéd, který hledal něco k snědku a náhodou je vyslechl.

„Je to přístav, největší na planetě. V jeho okolí jsou nejbohatší ložiska rudy, a tak tady zbudovali centrum planety.“

„No a?“

„Jak, no a? My tam musíme dojet a zjistit kde a kolik je tady Rimů. Invaze se bude soustředit hlavně na ovládnutí centra. Nejdřív se musí vybudovat nějaké předmostí, nebo opěrný bod, aby měly posily kde přistávat.“ řekl mu nechápavě Joe a zakroutil hlavou.

„Takže kdy vyrazíme?“ strčil hlavu do otvoru Smith.

„No asi co nejdřív.“ řekl nejistě Joe a podíval se na Johnsona.

„No dáme si pauzu, trochu se najíme a mohli bysme vyrazit až odpoledne. Při nočním přesunu máme větší šanci, že nás nikdo nezahlídne.“

„Krejte se, rychle k zemi.“ zařval zvenku Gruber a praštil s sebou do trávy. Ostatní ho napodobili, jak nejrychleji dovedli. Zavrtali se do roští a trávy a rozhlíželi se opatrně, co se děje. Z oblohy nad nimi se ozval dunivý zvuk a nad hlavami se jim přehnaly dvě rimské bojové stíhačky. Letouny se však zřejmě nezajímaly o jejich maličkosti, protože nerušeně pokračovaly v letu směrem na západ.

„Tak to bylo o fous.“ hlesl jen Smith.

„Myslíš, že nás viděli?“ zeptal se ho Rotchester.

„Ne, asi ne. Jinak by udělali oblet a zkontrolovali to ještě jednou.“ odpověděl mu za něj Stereo.

„No, jedno je jisté, mají tady dva stíhače.“ suše konstatoval Švéd a dál se nerušeně zabýval jídlem. Poručík se znovu začal radit s Joeem o následujícím postupu. Do tohoto hovoru se často zapojovali i ostatní vojáci, kteří znova neměli hlídku a snažili se vštípit si do hlavy co nejvíc údajů z map a plánů.

„Tak jo, teď budeme mít volno až do sedmnácti nula nula. Pak se sešeří a my můžeme začít s přesunem.“ řekl poručík, když zkontroloval hodinky a počítač. Různě si posedali, nebo polehali v nejbližším okolí nory a čekali na vytouženou hodinu.

„Tohle čekání je horší, než kdyby sme byli v nějaký akci.“ řekl Dugan a netrpělivě se zavrtěl.

„Uklidni se, akce se taky dočkáš.“ chlácholil ho Smith „možná jí nakonec bude víc, než by sis přál.“

Celé odpoledne se nic nedělo, jen občas se objevilo v dálce nějaké zvíře, které po několika minutách opět zmizelo v roští. Joea svrběly prsty. Lov byl jeho vášní a věřil, že na téhle planetě je spousta divoké a hlavně poživatelné zvěře. Místo toho musel dřepět na zadku a být potichu. Stejný názor zřejmě sdílel i Rotchester, kterého Joe přistihl, jak se smutně dívá dalekohledem na sniperce po zvěři.

Celé odpoledne tak strávili nicneděláním a všichni si oddechli, když se přiblížila pátá hodina. Slunce začalo pomalu zapadat za obzor a na obloze se objevily nečervenalé obláčky. I krajina získala nezvyklou načervenalou barvu od oblohy, ale postupem času se červená měnila v rudou až nakonec skončila odstínem šedé a černé. Západ tady byl rychlý, a tak se během patnácti minut ponořil okolní les do tmy. Vojákům to vůbec nevadilo, bylo jim jedno, že není vidět na krok, prostě si zavřeli helmy a aktivovali noktovizory. Během okamžiku tak měli sice zelený, ale přesto kvalitní obraz okolní krajiny.

Hodnocení