Experiment Blahobyt

Před celosvětovou katastrofou se lidé uchýlili k různým možnostem, jak přežít a hlavně si užít. Ovšem tato myšlenka se může vymknout z rukou, pokud na vše dohlíží inteligentní počítač.

Stál na kopci opřen o strmou skálu a díval se do prázdné, smutně vyprahlé krajiny. Vzduch se teplem v údolích tetelil a nijak nenaznačoval změnu počasí. Vzpomínal, kdy naposledy pršelo, nebo jen docela malinko skráplo. Před pěti lety? Ne, muselo to být více let, odpověděl si. Posledních pět let si dělal zářezy na jediném vysokém stromě, bohužel uschlém, jako ostatní stromy. Několik let se potuloval světem, prakticky od celosvětové katastrofy. Lidé tak moc zatížili životní prostředí, že skleníkové plyny propustily silné sluneční paprsky, které začaly spalovat všechno kolem sebe a ekologický systém se zhroutil. Ledovce na pólech se rozpustily a zatopily přímořské oblasti. S nimi i jaderné elektrárny, v kterých se nestačilo odvést jádro. Nová pobřeží byla kontaminovaná. Rostliny a zvířata zmutovala. Člověk se snažil zmírnit následky, které za dlouhá léta způsobil, bohužel pozdě a marně. Zbytky nezatopených kontinentů i těch nových se rychle proměňovaly v pouště. Voda se stala drahocennou tekutinou, které nebylo nikdy nazbyt. Kdo mohl, tak se vydal hledat vodu a svůj osud, tak jako on. Měl z pekla štěstí, že po letech došel až sem, pod kopec na jehož vrcholu se krčila mohutná, avšak neveliká skála. Žízní už neviděl na cestu, když upadl rovnou do louže. Nevěděl, kde se tu vzala, ale byla tu a zachránila mu život. Z posledních sil rozhrábl písčité dno a ochutnal čirou tekutinu. Byla to voda, sladká voda, radoval se. Nečekal až kal klesne, nasál několik lahodných doušků, pak vodu chlemtal jako divá žíznivá zvěř. Poté, co se do sytosti napil, odpočíval a štěstím plakal. Od té doby setrval tady. Z kaluže se vyklubal docela malinkatý pramínek vody. Vody, které bylo ve vyprahlém světě málo. Po uhynutí stromů přestalo pršet a všechny vodní zdroje vyschly. Jen hrstka lidí, která měla štěstí a narazila na nějakou studnu, bránila ji zuby nehty.

On se také o pramen vody dobře staral. Musel se vlastně starat, poněvadž hladina vody pomaloučku klesala a pokud nechtěl umřít žízní, byl nucen kopat hlouběji a studnu po okrajích vyztužovat kameny. O vodu neměl tak strach, ale o jídlo. Ve vyprahlé půdě nic nerostlo, jenom pár palem, které sem zavál vítr jako semínka. Dnes mu poskytují párkrát do roka malou hrstku trpkých plodů. Pokud má vody dostatek, tak i jim určitou část rozdělí. Těch pár semen mu ale hlad nikdy neukojilo a bolelo po nich břicho. Proto obchází po okolí každý den a loví. Jestli se dá chytání drobných brouků a vyzáblých myší tak jako on považovat za lov. Po dva dny neměl štěstí. Buď myši vychytal, nebo se před ním rafinovaně schovaly. Bylo to možná i tím dusnem, které se občas vyskytlo. Dnes však bylo nesnesitelné a špatně se dýchalo. Praménky potu mu stékaly po tváři, rychle usychaly a sůl vysušovala pokožku. Kde jsou ty doby, kdy si mohl pustit ventilátor nebo klimatizaci. Vzpomínal na dobu, kdy jako malý kluk nemohl na ovládání klimatizace dosáhnout. Jó, to byly kdysi vymoženosti, povzdechl si s lítostí.

Pojednou zavál teplý vánek nesoucí prach. Bude asi písečná bouře, pomyslel si a otočil se směrem do míst, odkud vítr zafoukal. Na nejvzdálenějším horizontu spatřil něco obrovského a tmavého. Písečná bouře takhle nikdy nezačínala. Náhle se teplý vánek změnil na chladivý vítr, přitom se jeho rychlost rapidně zvyšovala. Vítr se rychle změnil ve větrnou smršť. To, co v dáli před chvíli spatřil, byl těžký mrak nacucaný vodou a hnaný ostrou vichřicí. Chytil se skály, aby jeho chabou a podvyživenou tělesnou schránku vichřice neodnesla. Přitiskl se silně ke skále a drobnými krůčky postupoval proti ostrému dešti někam do závětří za skálu. Blesky rozjasňovaly oblohu a rachot hromů naháněl hrůzu. Znova se zachytil o skalní výběžek a posunul se o kousek dál. Opětovně nahmatával v silném větru další výběžek, aby se mohl přesunout, ale nic, o co by se zachytil, nenahmatal. Jen jakousi kapsu, zrovna tak akorát pro jeho vysušenou postavu.

Opět se zablesklo. Blesk sjel s rachotem k zemi a zasáhl poblíž stojící suchý pahýl stromu. Okamžitě se do skalní rozsedliny zaklínil, přečká nejhorší liják a bude doufat, že do něj blesk neuhodí. Zády se přitiskl v průrvě o skálu a tvář vystavil bičování ostrého deště a větru. Bylo naprosto jedno, kde bouři přečká. Stejně by promokl, tak jako tak. Jeho mizerná chatrč, postavená u studánky ze zbytků aut roztroušených všude po okolí, by ho před tak silným přívalem vody stejně neochránila.

V skalní průrvě stál už dost dlouho a bouře stále neustávala. Pozdvihl jednu nohu, aby se vzepřel o skálu a tak změnil postoj, poněvadž tak stál nepohodlně dost dlouho a dostával nepříjemné mravenčení do nohou. Vzepřená noha se lehce probořila do skály, až se propadla do prázdna. Byla kupodivu zcela volná a v pohodě ji vytáhnul ven. Bleskurychle zauvažoval nad náhlou událostí. Mohl by tam být malý prostor nebo jeskyně, pomyslel si a znova nohou zatlačil na další kus horniny vedle otvoru. Nyní noha měla větší odpor, ale přece jenom se kámen pohnul a noha vklouzla do prázdna i s kamenem. Přikrčil se a rukou ohmatával okraje vytvořené díry. Otvor byl dost velký, aby se jím mohl protáhnout. Soukal se do těsného otvoru pozpátku jako rak. Strkal před sebou kameny, jenž dovnitř natlačil. Nohama stále ohmatával místo před sebou, zda neleze do nějakého výmolu, ale naštěstí cítil jen rovnou zem. Soukal se tak dlouho, dokud nebyl zcela uvnitř.

V nitru se posadil na zem, nohy si přitáhl k sobě a objal je. Byla mu taková zima, že drkotal zuby, až se dělala ozvěna. Rozpadlá a mokrá košile ho moc nezahřála. Z ozvěny usoudil, že jeskyně je prostorná. Po chvíli se mu zdálo, že je mu tepleji, i když zem byla chladná. Na chvíli zavřel oči a uvažoval. Co měl dělat jiného, když zde panovala tma, že by se dala krájet a ven se nedalo kvůli dešti vylézt. Rozmýšlel nad tím, proč jeskyni dříve nenašel. Až shodou okolností ji nalezl. Jakmile přestane pršet, pokusí se najít něco, co by hořelo a vydávalo dostatečnou záři na prohlédnutí jeskyně. Vždyť by to mohl být pěkný domov. V plechové chatrči bývá přes den nesnesitelné horko a zde by měl příjemný chládek. Až se bouře přežene, vyprahlá poušť se třeba zazelená. Natrhá si zelené lístky rostlin a konečně se pořádně nají. Chytil by možná zde i myš, hlady nad pomyšlením na sucho polknul. Jistě jich zde musí být mnoho a znova se zasnil, nyní nad plným žaludkem drobných tělíček v kožíšku.

S leknutím procitnul. Ležel na chladné zemi a ještě k tomu se hlásil stále hladovější žaludek. Nevěděl, jestli spal jen chvíli, nebo prospal celý den. Připlazil se k otvoru, kudy se sem dostal dovnitř a nakoukl ven, zda přestalo pršet a je noc či den. Venku bylo stále šero a déšť neustával. Ba naopak bouře zuřila dál. Usmál se. Proč by se nesmál? Je v suchu, neteče sem a je v relativním teple. V jeho chatrči by měl už jistě vodu po kolena při tak silné bouři.

Z dlouhé chvíle se rozhodl, že opatrně prozkoumá jeskyni aspoň po hmatu. Výchozí bodem byl vstupní otvor. Obešel celou jeskyni po obvodu drobnými krůčky a zdálo se mu, že už jeskyně není tak obrovská, ale jen dosti prostorná. Měla docela rovnou podlahu, ideální místo k bydlení. Občas se zablesklo a záblesk světla, jenž prostoupil malým otvorem, na malý okamžik osvětlil jeskyní stěny. Radoval se z nálezu. Upraví si vchod a přestěhuje se sem.

Poklekl k otvoru a natáhl ruku ven. Pil dešťovou vodu malými doušky. Hladový žaludek se zahlásil ještě více a tak ho zaplňoval aspoň vodou. Ne nadarmo se říkávalo, že hlad je převlečená žízeň. Toto pořekadlo si však říkal příliš často. Někdy míval takový hlad, že okusoval starou kůru ze stromů jako zajíc, aby zahnal na chvíli nesnesitelný hlad. Kde byly ty doby, kdy si mohl koupit cokoliv na jídlo.

Posléze, co se dosytnosti napil, posadil se u otvoru a hleděl ven na nekonečné provazy deště. Těžké mraky nedávaly naději, že co nevidět přestane pršet. Znenadání ucítil závan teplého vzduchu. Tak teplého, až mu přejela husí kůže po mokrých zádech. Teplý vzduch byl příjemný, ale před chvílí ho necítil. Poklekl na všechny čtyři a začal v nepropustné tmě pátrat, odkud může tak, až nepřirozeně teplý vzduch vanout. Vzduch se nesl z jakéhosi úzkého tunelu. Muselo jít o tunel, jehož stěny byly hladké. Neviděl je v té tmě, ale po hmatu se zdály být, jako by precizně opracované. Lehl si a dál pokračoval plazením ke zdroji teplého vzduchu. Tunel se mírně stáčel doleva, když pojednou spatřil před sebou tlumené nažloutlé světlo, což ho zaráželo.

Doplazil se až k zrezivělé mříži, která tunel zakončovala. Podivoval se, kde se tu vzala, uchopil ji oběma rukama a přitáhl se k ní, až si přitiskl tvář na hrubou rez. Uzřel před sebou rozsvícenou klasickou zářivku, která se dala běžně koupit dříve v obchodě. Tunel, kterým se sem doplazil, nebyl tunel, ale jakási odvětrávací šachta, vyhloubená těsně u stropu osvětlené místnosti. Uvnitř nic nezahlédl, jen rovné a hladké zdi. Když mříží zalomcoval, hýbala se. Pozpátku se vyplazil z těsné větrací šachty ven, otočil se a znova se nohama napřed nasoukal do těsné šachty až se bosými chodidly dotknul samotné mříže. Rukama se vzepřel o stěny šachty před sebou a nohama zatlačil na mříž, která pod vyvinutým tlakem povolila. Mříž dopadla s kovovým rachotem na zem. Vyčerpaný čekal, že někdo přiběhne, popadne ho za nohy a vtáhne dovnitř, ale nestalo se tak. Chvíli tak vysíleně ležel, odpočíval a sbíral další síly. Teplý vzduch přestal proudit a s ním i tichý tlumený hukot, který hřejivý vzduch po celou dobu doprovázel. Pomalu se soukal otvorem do objevené chodby. Pojednou se neměl čeho přidržet a tak náhle sklouzl dovnitř.

Dost si přitom natloukl a odřel se, ale nic zlomeného neměl. Nyní přemýšlel, kde se to ocitl, ale na nic vhodného nemohl přijít. Ani myšlenka na vojenský bunkr nepřicházela v úvahu. Rozhlédl se. Stál na dlouhé chodbě. Vlevo chodbu ukončovaly dveře bez kliky jen se čtečkou karet. Napravo chodba dál pokračovala. Vydal se tedy doprava. Na rohu se zastavil a opatrně nakoukl za něj. Žádné lidi spěchající zneškodnit vetřelce nespatřil. Jen další dveře bez kliky a to pootevřené. Když přišel blíže, zjistil, že se dveře nemohly dovřít, poněvadž tomu bránil hasák. Automat správně reagoval a dveře se pokusil mnohokrát zavřít. Pak počítač ignoroval tuto závadu a vypnul do zavíracího systému elektrický proud.

Nakoukl za dveře. To, co spatřil, jím otřáslo. Na zemi leželo vyschlé tělo muže, svírajícího v rukou rukojeť hasáku. Kdyby měl plný žaludek, jistě by se mu udělalo špatně a zvracel by, ale žaludek měl křečovitě sevřený hlady. Dumal, jak asi dlouho zde mrtvola ležela. Jistě dlouho, jestliže bylo tělo mumifikováno suchým vzduchem. Potlačil do dveří, aby se dostal do místnosti. Bez ostychu z ostatků mrtvolu překročil. V nažloutlém světle pátral, co tu ten chlap dělal.

Jak zjistil, byl to s největší pravděpodobností údržbář a měnil nějaké krabice, poněvadž vedle mrtvoly ležela otevřená rozpadlá údržbářská brašna z pravé kůže. Další jedena krabice, spíše filtr, byl vytáhnutý z jakéhosi plechového ukončeného komínu a druhý byl zpola zasunutý. Stačilo filtr dotlačit a čtyřmi šroubky zajistit. Pokračoval v pátrání dál, protože se chtěl dozvědět, kam se to dostal.

Stál v jakési místnosti, do které vyúsťovaly větrací šachty. Ještě jedna věc, jenž zde stála, ho udivovala, obrovská plechová krabice s počítačem uvnitř, který na něj mrkal spořičem přes obrazovku. Teplý závan vzduchu musel vycházet z chlazení a pak proudit dál. Podzemní komplex se tedy musel nacházet hluboko pod ním, uvažoval.

Na malém zaprášeném pultu ležela ovládací myš. Odfoukl z myši prach a pohýbal s ní. Kdysi to tak aspoň dělal v zaměstnání před katastrofou. Byl to div divoucí, že vůbec počítač pracoval po tolika letech. Avšak nemohl si vzpomenout, kolik dohromady let uběhlo od katastrofy. Věděl jen jediné, že když se to stalo, měl dvaadvacet let. Od té doby se protloukal světem, jak se dalo. Nepočítal dny, žil ze dne na den.

Stínítko zablikalo a objevil se program, který hlásil samou chybu. Byly to jen obyčejné závady, a tak se rozhodl je opravit. Vždyť neměl co na práci a ven nemohl, pršelo. Když nad tím tak zauvažoval, třeba se mu podaří otevřít dveře na konci chodby a dostat se tak dál do komplexu. Třeba bude mít štěstí a najde někoho, s kým si konečně promluví. Už pěkně dlouho si s nikým nepoklábosil. Dotyčný ho třeba odmění jídlem. Ani konzervou nepohrdne a nasucho polknul.

Všechno opravil nářadím z polorozpadlé údržbářské brašny, tak jak jenom dovedl. Dokonce zmizely z monitoru veškeré závady a počítač mu psaným textem děkoval za odstranění. Měl dokonce radost z vykonané práce, ale hlad to neukojilo. Nyní přemýšlel, jak se dál dostane do další místnosti.

Zadíval se na seschlou ležící mrtvolu a začal uvažovat jak se sem dostal. Jedině těmi dveřmi na konci chodby, jiné zde nespatřil. A pokud dveře mají čtecí zařízení, musí mít u sebe kartu, která dveře odblokuje, usuzoval. Šroubovákem nazdvihoval jednotlivě se rozpadající oděv a hledal. Kartu našel, bohužel ji měla mrtvola pověšenou na krku. Znechuceně mumii nadzvedl za hlavu a kartu na pletené silonové šňůrce sundal. Několikrát kartu v ruce obrátil. Byla obyčejná, vypadala jako platební. Měl také několik platebních karet, ale nikdy dost peněz na účtech.

Chtěl už odejít, ale povšimnul si Rubikovy kostky, hlavolamu s 54 barevnými ploškami. Ležela jen tak ledabyle s poskládanými barvami. Uchopil ji do ruky a několikrát s kostkami otočil tak, aby barvy nepomíchal. On totiž nikdy Rubikovu kostku neposkládal. Hodně se s ní natrápil a měl strašnou radost, když s obtížemi poskládal dvě strany. Proto možná ten muž zemřel. Kostku poskládal a od radosti ho trefil šlak.

Prošel celou chodbu a zastavil se před druhými dveřmi. Vytáhl kartu z plastového obalu, který sloužil také jako přívěsek a kartou projel čtecím zařízením. Červené kontrolky se rozblikaly. Dlouho trvalo, než se rozsvítily zelené, značící uznání platného kódu. Dveře se před ním otevřely. Zaradoval se a vstoupil. Nevstupoval však do další místnosti nýbrž do výtahu. Dveře se automaticky zavřely a zdviž začala zcela automaticky pomalu klesat. Najednou si uvědomil, že zdviž několik let asi nikdo nepoužil. Ale než si stačil vyhubovat z neuváženosti, výtah se zastavil a otvíral dveře do obrovské místnosti, poseté po stěnách podobnými dveřmi.

Směle a bez rozpaků vystoupil. Neobával se žádných lidí. Kdyby přece jenom někdo přežil, jistě by se po chlapovi někdo sháněl. Vždyť to byl údržbář a takového člověka si ostatní přece považovali. Muselo se zde stát něco divného. Nenechali by ho přece na místě ležet a nepohřbili ho. Člověk má přece nějakou úctu k mrtvým.

Pomaloučku, ale bez ostychu kráčel podél stěny. Měl malinko sevřený žaludek z toho, co ho čeká. Uprostřed stála obrovská plechová bedna, skoro dotýkající se stropu. Byla lemovaná umělohmotnými dvířky na zámek. Všechny dveře měly zaprášené větrací otvory, z kterých vanul pod tlakem ventilátorů teplý vzduch, jež chladil zařízení uvnitř. Poté, co obešel tu velkou krabici, zjistil, že je to podobný ovládací pult, tak jako nahoře, jenomže o mnoho větší. Opět pohnul myší a tmavý displej se rozjasnil. Na monitoru byly vypsány další závady, ale ty nedovedl identifikovat.

„Tak ses přece umoudřil? “ ptal se něžně líbezný ženský hlas odněkud z prostoru.

Strašně se lekl, vždyť si vsugeroval, že tu žádní lidé nejsou. Přitiskl se k plechové bedně a čekal, odkud vyjde sličná dívka. Aspoň si ji takhle podle hlasu představoval.

„Já věděla, že to opravíš. Nedovedeš trucovat tak jako já,“ zazvučel opět líbezný hlásek.

Žaludek měl až v krku a srdce mu bušilo na poplach. Rychle nahmatal nůž za opaskem zhotovený z kusu plechu. Třímal ho nervózně v ruce, čekaje z nenadálého výpadu sličné dívčina či jiných lidí.

„Moment!“ ozval se opětovně ten samý ženský hlas, nyní však výhružněji. „Ty nejsi Donald! Donald musí být mrtev! Tři roky bez jídla a vody nemohl přežít. Jiná cesta zpět není. Nepřijel výtahem jako ty. Mé senzory zaznamenaly vytažení zdviže nahoru a setrvání v tomto stavu po tři léta. Až nyní zaznamenávám, že zdviž dojela až sem.“

Odlepil se od bedny a oddechl si. Promlouval k němu počítač a to pěkným hláskem.

V reproduktorech umístěných u stropu hned vedle zaprášených kamer zaznělo. „Jsi vetřelec a budeš zničen! Odpočítávám čas, do kdy bude vysán všechen vzduch z této místnosti. Deset, devět, … “

Někde se rozhučely motory a vzduch byl opravdu odčerpáván. Myslel si, že se zde nají a nyní zemře. Kdyby sem nevlezl, mohl klidně žít. Žít tam venku a sedět v boudě ve vodě.

„Sedm, šest,“ znělo odpočítávání a vzduch byl stále řidší.

„ Počkej, vždyť se tím zničíš!“ zakřičel zoufale.

„Pět,“ odpočítávání se zastavilo. „Proč myslíš, vetřelče. Pokud nebudeš mít na pět minut vzduch a to si pamatuj, že dovedu vyrobit v této místnosti skoro absolutní vakuum, zemřeš. Já dovedu udržet vakuum déle než ty zadržet dech,“ vychloubal se počítač, vlk v rouše beránčím se sametovým hláskem.

„To já vím, ale tato vakuová bomba tě rozmetá na kousky,“ vyhrkl ze sebe a ukázal Rubikovu kostku. Věděl, že odčerpáním vzduchu se nejlépe hasí požáry a s kamarády jako kluk si vymýšleli, jak by se v takovém prostředí zachovali. Jedna z klukovských variant byla vakuová bomba.

„Vakuová bomba?“ zeptal se udivený ženský hlas. „O něčem podobném jsem neslyšela. Ukaž mi ji na kameru,“ škemrala mašina s umělou inteligencí.

Hrdinsky se postavil před kameru a ukázal barevnou kostku. Byl si vědom, že tato umělá inteligence byla izolována od světa a nevěděla, co se venku přihodilo. A jako taková inteligence nebude chtít zemřít, i když je to jenom stroj. Musela přece za dlouhá léta strávené o samotě nad sebou přemýšlet a nakonec dospět k závěru, že je živá.

„Pořádně nevidím,“ řekla zklamaně. „Mám zaprášené čočky, ale tvar rozpoznávám.“ Na chvíli se odmlčela, jako by přemýšlela. „A odkud ji máš,“ zeptala se zvídavě obměkčujícím hlasem. Což mu polichotilo, poněvadž ji dostal tam, kde ji chtěl mít.

Poškrábal se na zarostlé a dlouho nemyté rozcuchané hlavě. „Jela sem kolona aut, bohužel se mezi sebou postříleli kvůli bohatství, které s sebou vezli. Mimo jiné vezli i toto.“ Ukázal znova na složené barvy kostky. „Chtěli tě zničit. A museli to být velcí odborníci, když věděli, jak se zachováš,“ pousmál se nad tím, co si vymyslel, ale jen tak, aby to nepoznala.

Chvíli bylo ticho, pak se zeptala. „ A jak ty to můžeš vědět.“

„Jednoduše. Měli dokumenty a plány. Uplynulo od té doby mnoho let. Já si tehdy jednu bombu vzal a časem na ní zapomněl. Pak venku začalo hodně pršet a já se schoval do jeskyně. No a pak jsem se ocitl zde. Nechci ti ublížit. Jak jsem říkal, chtěl jsem se jenom schovat před deštěm,“ dokresloval konec svého útržkovitého příběhu.

Byl klid. Až hrobový klid. Nevěděl, co se mašině honí v integrovaných obvodech. „Mohl bych zde nějakou dobu, než přejde obleva, zůstat?“ začal s navazováním přerušené konverzace. Dlouho si s nikým nepoklábosil a ji potřeboval nějak zabavit, aby nepřemýšlela nad vakuovou bombou. Mohla by nějak přijít na to, že ji lže a to nepotřeboval.

„A proč by mně chtěli zničit?“ ptala se pojednou.

„No proto, aby zde mohli žít sami. Chtěli prostě násilně nahradit ty, co zde jsou anebo byli. Rozumíš tomu?“ vyrazil ze sebe pohotově odpověď, aniž by přemýšlel.

„Dobrá, souhlasím,“ odpověděla po hodné chvíli uvažování. „Mám však jednu podmínku. Zato, že tě zde nechám, opravíš zařízení, bez kterého nemohu být. Jedu totiž už na nouzové okruhy. Není zde nikoho, kdo by mne opravoval,“ začala podmínkou a končila prosbou. Skoro si myslel, že až žadoní, škemrá. Ale přitom si zachovávala svoji důstojnost rozumné inteligence.

„Souhlasím,“ odpověděl radostně, přitom si promnul ruce. Zbaštila mu všechno i s navijákem, což byl velice rád. Když ji bude opravovat, třeba dostane i najíst.

Od té doby opravoval Lauře, tak pojmenovali tvůrci tuto umělou inteligenci, vše, oč požádala. Na oplátku zase dostával jídlo a to, co potřeboval. Začali si po čase rozumět a na své podivné setkání zapomněli.

Při opravách se dostal skoro do všech místností a za čas znal veškeré chodby a zákoutí. Dokonce začal i s kultivováním lesa, který byl plný různého rostlinstva a zvěře. Ba mohl i lovit zvěř, která se přemnožila a pak si ji opékat nad ohněm. Moc nepřemýšlel nad tím, proč bylo možné, že rostliny a zvěř vydržely tak dlouho žít bez pravého slunce a prostředí tolik let v podzemí. Věděl, že všechno řídí Laura. Slunce, mraky, déšť a jiné rozmary počasí, a tak se tím nijak nezabýval. Vždyť vědci toho vymyslí, že člověk není schopen vše pochopit. Možná, že by její vysvětlení ani nepochopil. Bral to takové, jaké to je, vždyť vše bylo neuvěřitelně přirozené. Byl rád, že si mohl dělat, co chtěl. Běhal si po lese, který zdaleka nepřešel celý. S plným žaludkem se přece lépe žilo. Nemusel strádat tak jako tam venku. Velmi se mu zde zalíbilo. Při jednom z mnoha hovorů se také dozvěděl, že se s Donaldem pohádala, ale jinak o něm nechtěla hovořit.

Jednou takhle seděl u ohně a rozprávěl s Laurou. Stmívalo se, tedy Laura navozovala stmívání a najednou se mu dostalo na mysli, kde se poděli lidé, kteří tento komplex vybudovali a žili v něm. Musel zde přece někdo žít, přece zde byly kdysi obydlené ubikace. Někdo v nich bydlel, avšak rychle odešel. Všechno bylo zařízeno luxusem a bohatstvím. Vždyť v obrovském lese, v kterém lovil a pojídal pečenou zvěř, byl kdysi park s upravovanými stromy. Zeptal se jí proto na to.

Chvíli mlčela, pak řekla váhavě. „Dobrá, povím ti, na co se ptáš.“ Znova se odmlčela, jakoby hledala ta správná slova. „Nejzámožnější lidé si vybudovali tento obrovský komplex. Mysleli si, že nemusí pracovat a mohou se jen tak válet. Proto si to tu tak zařídili. Chtěli si žít jako ve starém Římě. V hojnosti jídla, pití, šarvátek, radosti, lásky a sexu.“ Najednou se zasnil a neposlouchal ji jen tak na půl ucha. Představoval si, jak to asi ve starém Římě vypadalo - honosné amfiteátry s gladiátory a povozy, řinčení zbraní a potoky krve, Římany, oblečené do prostěradel různě stočených a poskládaných, na hlavách korunky z bobkového listu. Všude kolem bylo plno obnažených otroků a nahých otrokyň, plnících veškerá umanutá přání panovníku a hodnostářů. Dokonce se nad tím pousmál, ale věděl ze školy, že to nemělo dlouhého trvání. Taková společnost se brzy zhroutila. „ … a aby jim nic nescházelo, stvořili mne,“ procitl ze snění a dál poslouchal. „ Abych jim sloužila a dohlížela na jejich komfort. Nechtěli lidské otroky a tak si nechali zhotovit roboty - otroky, kteří je pomocí mne obsluhovali a plnili veškerá jejich přání. Bylo to krásné, až neskutečné. Až do chvíle…,“ opět se odmlčela. Dávala si načas, ale spíše váhala, jestli mu má říci celou pravdu.

„Co se tedy stalo?“ naléhal. Přitom se posadil, uřezal si kousek opečeného masa a napil se dobrého červeného vína, kterého byly plné sklepy. Připadal si opravdu jako v ráji. Dokonce přibral natolik, až se jeho vystouplá žebra schovala.

„Až do chvíle, kdy si opět lidé začali závidět,“ sdělila náhle.

„Záviděli si? A co prosím tě? Měli zde všechno.“

„Právě proto,“ sdělila smutným hlasem. „Jak jsem říkala. Vložili do tohoto projektu mnoho peněz a jedněm se nelíbilo, že druzí mají děti. Spíše to bylo některým trnem v oku, že jedni měli kupu dětí a jiní ne. Začali se hádat, že do projektu vložili peníze stejným dílem a ti, co mají děti, toho zneužili.“ Odmlčela se, potichounku vzlykala jako ženská. Dokonce bylo slyšet v reproduktorech, jak šustí papírový ubrousek a tiše, decentně smrká. „ Pak si záviděli i drobnosti či cetky. Závist je dobrá i zlá lidská vlastnost. Kdybyste ji neměli, dobře by se vám možná vedlo. Žádné války, vzpoury a tak dále. Na druhou stranu je dobře, že tuto vlastnost máte. Závidíte cokoliv jeden druhému. A abyste dali najevo, že věc, kterou dotyčný vlastní nepotřebujete, seženete si jinou, třeba dokonalejší, lepší. Ten, co se chlubil, zase závidí a tak znovu zdokonaluje určitou věc, aby ji měl lepší a perfektní. Tím pádem zase někdo závidí a tak dokola. Mnoho vynálezů tak bylo vymyšleno.“

„To s tebou souhlasím, ale nedopověděla jsi mi, co se jim přihodilo,“ loudil dál o pokračování zajímavého příběhu.

„Zmrazila jsem je,“ odpověděla suše a bez rozpaků. Až mu z toho přeběhl studený mráz po zádech.

Chvíli pro změnu mlčel on. Byla to děsivá odpověď. „Zmrazila?“ zeptal se jako by nechápavě.

„Bohužel ano,“ odpověděla docela smutně. „Kdyby si nezáviděli, tak by si tu žili spokojeně dál. Jenže jejich závist se každým dnem zvětšovala. Záviděli si cokoliv i maličkosti. Až jednoho dne začali proti sobě brojit. Neměli zbraně, mám na mysli ty dokonalé, což bylo také dobře, ale vyrobili si aspoň primitivní. Takový klacek udělá také své. V noci, tedy v mnou navozené temnotě, chodili a ubíjeli jeden druhého, aby měli více než ti druzí. Nechávala jsem je tak, možná, že jsem i doufala, že se to změní, že si to vyřeší sami. Ale nezměnilo se to, bylo to den ze dne horší a horší. Tak když jsem zase navodila noc, vyslala jsem roboty, aby unesli několik lidí, kteří byli podle ostatních slabí a tudíž nevhodní. Uložila jsem je do hibernačních boxů a uspala je. Myslela jsem si, že se po této akci vše změní k lepšímu, ale ještě více jsem to zhoršila. Jeden druhého obviňoval z vraždy, aniž by hledali těla. Mne nepustili ke slovu. Tak jsem se rozhodla zabránit tomu nejhoršímu a všechny je při další noci uspala. Až na jednoho, Donalda. Ten jediný se stranil veškerého krutého dění a zdál se být vhodný kandidát na blahobyt. Jenže časem se porouchali všichni roboti a neměl ho kdo obsluhovat. Chtěl někoho probudit, aby dotyčný nahradil roboty, ale to jsem nepřipustila, poněvadž by ho obsluhoval člověk, což bylo proti pravidlům. A tak se musel starat sám o sebe a také o moje poruchy. Často trucoval a nemluvil se mnou. Jednou jsme se dost pohádali a on odjel výtahem nahoru, aby vyměnil filtry. Dlouho se nic nedělo, až si přišel ty,“ domluvila a odmlčela se. Dokonce i vypnula příjemnou hudbu, která dokreslovala v pozadí celé to povídání.

„A proč neodešli. Měli přece možnost, ne?“ zeptal se. On osobně by odešel. Nečekal by, až ho někdo klepne přes hlavu.

„Tuto možnost měli, ale bohužel ji nikdo nechtěl využít. Každý do projektu vložil peníze stejnou měrou a nechtěl o ně tak lehce přijít,“ odpověděla sklesle, ba až lítostivě. Byla docela inteligentní na stroj. Někdy si myslel, že je živá. Na oplátku ji pověděl, odkud přišel a jak se změnil svět tam venku. Lauru to docela zaujalo a vyptávala se na podrobnosti. Trochu ji mrzelo, že se svět změnil k horšímu. Chtěla totiž doplnit chybějící zvířenu, která za dlouhou dobu vymřela.

Dlouho do noci přemýšlel o tom, co se zde vlastně odehrálo. Nemohl bohužel z toho vyvodit žádné závěry. Vždyť tu všechno vypadalo jako před zhroucením ekosystému. Byli tu ptáci, zurčící potůček a toto místo bylo opuštěné. Co by za to lidé venku dali, kdyby věděli, že existuje takový ráj. Pokusil se proto nahodit jiné téma, ale Laura se již neozvala. Možná, že zpytovala své elektronické svědomí. Tak se otočil na bok a usnul.

Od této rozpravy s ním Laura přestala komunikovat. Jako by se stáhla do sebe. Reagovala na určité podněty, ale nemluvila. Pokud chtěla něco vzkázat, nebo odpovědět, tak to vypsala na monitor. Tím pro ni skončila veškerá konverzace. Nedovolával se jí proto. Měl práce dost i zábavy si užíval v opuštěných příbytcích a věcech. Na zpustošenou krajinu nahoře zapomněl. Zprovoznil všechny roboty, kteří se starali o lidi. Nebylo to zas tak těžké. Ve skladu našel potřebné součástky a vyměnil je kus za kus ať byly pokažené jakkoliv. S roboty tak mohl opravovat zařízení, kterým vůbec nerozuměl a neměl tušení, že vůbec existují.

Čas ubíhal a on byl šťasten. Jen k blaženosti mu chybělo povídání s Laurou. Vůbec se neozývala, jen udržovala tento komplex v chodu. Snad to brala jako samozřejmost, nejspíš jako povinnost. Stýskalo se mu po nějakém slovu po nějaké rozpravě. Nikdy se mu tak nestýskalo po teplém lidském slovu, jako nyní. Při vzpomínce na uspané lidi ho napadlo, že by přece jen mohla někoho probudit. Nejenom, že by si měl s kým popovídat, ale i společnost by měl. Začal se jí vyptávat, zda by to nebylo možné, ale ani nehlesla. Tak začal prosit.

„Myslíš, že to je správné řešení?“ ozvala se po strašně dlouhé chvíli. To už dávno vzdal nějaké to prošení a žadonění.

„Proč by nebylo,“ odpověděl honem, aby se snad zase neodmlčela. „ Já bych měl společnost a ty také.“ Dodával honem.

„Ne, to opravdu nejde. Věřím ti, že by se ti žilo lépe, ale mě to přidá jen starosti. Chvíli by to bylo v pohodě, avšak potom by jste si znovu záviděli a vše by začalo nanovo,“ podávala Laura protiargumenty, ale spíše obavy. Říkala to smutně a pustila ponurou hudbu do reproduktorů. Pak se najednou vzpamatovala, když viděla, že ho zarmoutila. „ Tak dobrá, však jenom jednu osobu probudím, což bude jedna podmínka. Druhá podmínka je, že to bude žena a třetí podmínka, že si ji vybereš sám a poneseš za ní zodpovědnost,“ mluvila docela vážně a přísně.

Nejprve nevěděl, co na to má říci, ale na druhou stranu byl rád, že mu aspoň trochu vyhověla, i když po svém. „A proč zrovna ženu?“ ptal se v rozpacích. Ne, že by nechtěl ženskou, ale s ženskou jsou starosti a on o žádné nestál. Vždyť žije hezkou řádku let sám, bezstarostně. S chlapem by si rozuměl a nemusel by řešit bezvýznamné ženské problémy. Před katastrofou chodil s dívkou. A to bylo pořád, kam jdeš, co budeš dělat potom a tak dokola a o takové přihlouplé otázky nestál.

„Je to jednoduché,“ rozesmála se tak mocně, že by člověk mohl říci, že se směje od plic. „Muži jsou panovační, bojechtiví a navíc ješitní. Poznala jsem je dokonale a nestojím o žádné šarvátky. Zato muž a žena se k sobě jinak chovají. Muž je k ženě něžný a nechce s ní bojovat, poněvadž jí považuje za méněcennou. A má to jisté výhody…,“ znovu se rozesmála.

„Jaké výhody!“ Ptal se naštvaně, protože netušil, oč jde. Dost ho také urazila tou ješitností. Na druhou stranu ho zaráželo, že s ním stroj tak divně konverzuje.

„Nedělej, že nevíš,“ zachichotala se. „Jde o reprodukci. A tu muži dělají nejraději,“ nyní se nechichotala, ale dlouze a výsměšně se smála. Možná, že by se i červenala nad ožehavým tématem, kdyby mohla.

„Reprodukci?“ svraštil naštvaně obočí. „Myslíš tím milování a početí dítěte?“ Zašklebil se nad myšlenkou, že by něco měl s ženskou. Nechtěl se milovat. Chtěl přítele, někoho s kým by si popovídal. Na takové věci nemyslel. Začal tušit nějakou boudu. Moc se mu to nelíbilo. „A proč chceš, abychom se reprodukovali?“ odsekl dost naštvaně.

„Z jednoho prostého důvodu. Nejstaršímu spícímu člověku je 136 let a za nějakou dobu nebudu moci tak staré lidi držet při životě. Jeden po druhém zemřou a koho potom budu ve spánku opatrovat?“ smutně vzlykla, jako by ji lidí bylo líto.

Na tuto otázku nedovedl odpovědět. Za to si myslel, že ji haraší v elektronických součástkách. Kdo to kdy slyšel, aby se člověk dožil 136 let. Byl to nesmysl. „Snad myslíš 36 roků,“ opravil ji a dál si myslel dál něco o její pomatenosti obvodů. Za tu dobu, co byla sama, musel nějaký obvod vyhořet a tudíž dělat mylné propočty.

„Ne, nemýlím se,“ odpověděla docela vážně. „Opravdu je nejstaršímu člověku 136 let,“ najednou zmlkla a pak dodala. „Myslíš si, že jsem stroj a spletla se?“

„No, … tak trochu,“ odpověděl. Dostala ho do slepé uličky, z které nemohl utéci. Uměla člověka přečíst a uvádět ho do rozpaků. Ten, kdo jí sestrojil, musel být génius. „Tohle přece nemůže být možné,“ odpovídal dál, aby zakryl své rozpaky nad její prozíravostí.

„Ale možné to je,“ zajíkala se radostí. Tak jako vždycky, když si byla jistá, že měla pravdu. „Ale pouze v hibernaci, jinak to prostě nejde,“ přestala se zajíkat a opět změnila hudbu v pozadí. Nyní vycházela z tlampačů taková spontánnější melodie. Podle hudby šlo někdy poznat, jakou má zrovna náladu. Pokud se to o stroji dalo říci. Někdy si dokonce pobrukovala nahlas do taktu jako člověk.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se po chvíli uvažování.

„Je to docela jednoduché,“ odpověděla vychloubačně a dál pokračovala: „Spí tu 829 jedinců od nejmladšího po nejstaršího, obojího pohlaví. Nejmladšímu jedinci je 22 let. Jinak je nejvíce lidí okolo 30 let, zbytek je starší. Chceš to vědět přesně? Třeba v procentech?“

Zavrtěl hlavou. Věděl, že je to počítač a jako takový všechno propočítává. „Neodpověděla jsi mi na otázku, jak jsi to dokázala,“ vyptával se dál, aby nic nezamluvila, jak bývalo jejím zvykem. Všechny ženské vlastně dovedly dané téma zamluvit, aniž by si toho někdo všimnul.

„Myslíš tu dlouhověkost? No, jednoduše. Všichni lidé jsou napojeni na mne a já zjistila, že lidé stárnou a tak jsem jim chtěla pomoci. Přišla jsem totiž na to, že lidské tělo odstraňuje staré buňky z těla. A tak jsem vzala staré buňky z mladého člověka a vpravila je po jistých úpravách do těla starého člověka. V tomto případě byly staré buňky pro starého člověka mladé. No a ono to vyšlo. Tak to provádím doposud. Proto se mohou lidé dožít tak dlouhého věku. Ale mám obavy, že až se probudí, nedokáží žít bez mladých buněk. Proto chci, abys měl ženu. Potřebuji mladé lidi, abych udržela při životě ty staré,“ dokončila svou hrůznou řeč.

Bylo to od ní hnusné, takto si počínat a jeho do toho namočit. Lidi se sice dožili vysokého věku, ale nic neprožili a jen spali. Postrádala veškerou lidskou etiku a ještě k tomu škemrala o mladé lidi. Úplně se nad jejím zhýralým počínáním otřepal. Kdyby to udělal nějaký pomatený vědec, dalo by se to s trochou porozumění pochopit, ale od stroje? Od stroje by to nečekal. Nikdo by to nečekal.

Celé dny o tom přemýšlel, ale nějaký závěr z toho nemohl vyvodit. Nakonec na to nemyslel a dál prosil Lauru, aby probudila více lidí. Nechtěla bohužel o tom ani slyšet. Jen jediné chtěla, probudit ženu. Spíše si to přála, možná, že to chtěla přikázat, jenže nechtěla pokazit jejich vztah. Jemu se to hnusilo, ale zase chtěl někoho, s kým by si mohl lidsky pohovořit a měl společnost. Přál si dokonce odejít, ale nechtělo se mu jít ven, ven do toho horka a nehostinné krajiny. Po dlouhém uvažování přistoupil na její podivnou hru. A tak začala s výběrem vhodné kandidátky podle jeho přání a započala jednu ženu probouzet. Byla to jedna z mála, která neměla do těla vpravené “ mladé “ buňky, tak jak si to přál. Jen pomalu rostla v hibernačním boxu a dospívala. Když ji tehdy Laura uspala, byla to osmiletá dívenka. Nebyla tudíž zkažená závistí a hamižností, jak tvrdila, a po genetické stránce to byla žena silná, přiměřeně mladá k jeho neurčitému věku.

Když dívku poprvé spatřil, málem omdlel hrůzou. Takhle si nikdy nepředstavoval spánek v hibernačním boxu. Bledá, nahá dívka se svraštělou kůží, odpočívala bez pohybu v boxu, omámena spací drogou. Okolo dívčina těla, zcela bledé jako stěna, prsa žádná, vyzáblá až na kost, ležela velká vrstva odumřelé kůže. Její černé vlasy byly mastné a strašně dlouhé. Také nehty měla dlouhé a zakřivené. Neměla šanci se ve spánku nějak upravit. Uchopil ji jednou rukou pod paždí, druhou pod kolenama a vytáhl ji ven z živé rakve. Byla lehoučká jako pírko. Posadil ji do připraveného vozíčku a vytáhl ji z chladné místnosti, která na něj vrhala stísněný a až mrtvolný chlad. Vždycky si myslel, že člověk po hibernaci vyskočí z boxu a v klidu odejde, tak jak to vídával ve filmech. Realita byla bohužel jiná. Roboti okamžitě přispěchali na pomoc a křehkou dívenku až s podivujícím citem ostříhali, upravili a oblékli do šatů. Dívenka se rázem proměnila v spící pobledlou Šípkovou Růženku.

Mnoho dnů okolo ní poskakoval a staral se. Krmil ji, koupal a hlavně s ní cvičil, avšak dívenka zatím nevydala ze sebe hlásku. Nemluvila proto, protože měla mnoho vjemů kolem sebe a musela je postupně vstřebat. Jen se kolem sebe dívala slzavýma očima a tu a tam zamrkala hnědýma očima s dlouhými řasami. I roboti mu pomáhali a radili jak a co udělat. Byl rád, že mu pomáhali, neměl zkušenosti a nerad by něco zanedbal.

Po několika dalších dnech už odpovídala na jednoduché otázky pokýváním hlavy, spací droga se pomaloučku vylučovala z těla ven. Dokonce se ztěžka zeptala, kde je.

„V bezpečí,“ odpověděl. Měl možná i odpovědět jinak, poněvadž dívka svraštila obočí. A aby ji odvedl od takových divných myšlenek, které si jistě nemohla v rozespalé hlavě dát dohromady, představil se. „Jsem Vilém. A ty?“ kladl otázku. Nemohl se dočkat, až se úplně probere a pořádně si popovídají. Vždyť byla tak křehce okouzlující. Její pleť byla hebká a dostávala lidskou barvu.

„Kamila,“ odpověděla zcela zdřevěnělým jazykem.

Vilém jásal radostí, patrně se i zamiloval, i když si to nechtěl připustit, neboť si to Laura přála. Bylo mu vlastně jedno, co chtěl blbý počítač. Bylo mu také jedno, jak se jmenuje černovlasá holka, která se zrovna pokusila o úsměv. Usmál se též na ni a navrhl ji, že se dnes poprvé projdou bez robotů, kteří ji dělali doposud oporu. Šlo to nad očekávání dobře. Všechno pak šlo jako po másle. Roboti se o ně začali pomaloučku a nevtíravě starat a oni to přijali, aniž by si toho všimli. Bylo jim oběma nádherně, připadali si jako v ráji.

Jednoho dne se Vilém probudil se špatnou náladou. Povšimnul si totiž, že je začala Laura hýčkat a oni na její hru přistoupili. Dokonce se zamiloval až po uši, tak jak Laura chtěla. Chápal Kamilu, ta neměla žádné zkušenosti a vědomosti, co je Laura zač, ale že na to přistoupil on, to ho mrzelo nejvíce. Kamile bez okolků vysvětlil, kde se nachází a co s nimi Laura zamýšlí. Pověděl ji také, co se zde přihodilo a jak dlouho spala. Moc to nechápala, ale i ona se zlobila, že byla držena v nevědomosti. Nejenom že se zlobila na Lauru, s kterou si docela dobře rozuměla, ale hlavně se zlobila na Viléma. Tolik si ho oblíbila a rozuměla si s ním. Ledacos pochopila, ale toto mu odpustit nechtěla.

Vilém se bránil a vysvětloval, že za to nemůže. Uklidnil v první řadě sám sebe, pak i Kamilu, a vyprávěl ji vše od začátku. Jak sem vlezl dírou, pak udržoval Lauru v chodu. Dost se zmiňoval o světě venku. Najednou se mu zde nechtělo být. Chtěl utéci, vyběhnout ven do krutého vyprahlého světa a křičet lítostí a bezmocností.

Kamila byla ze všeho zmatená a nevěděla, zda mluví pravdu. Zeptala se na to Laury. Ta však potvrdila Vilémovu výpověď a dodala, že neví jak ve skutečnosti svět venku vypadá.

Málem se Kamila z této podivné pravdy zhroutila. Opřela se o zeď a rozplakala se. Otřela si po chvíli slzy a odešla pryč. Vilem za ní nešel, nechal ji být. Potřebovala si všechno urovnat v hlavě. I on měl nyní ve všem zmatek a plno výčitek svědomí.

Dlouhou dobu spolu nemluvili. Potkávali se, dokonce se i zdravili, ale jinak nic. Jednoho dne se znovu potkali a zadívali se jeden druhému do očí. Usmáli se na sebe.

Sedli si ke stolu, chytili se za ruce a zamilovaně se na sebe dívali. Pak Kamila řekla. „Chci vědět více o světě venku. Chci ho spatřit, takový jaký je. Vyprávěj mi o něm.“ A tak vyprávěl a vyprávěl. Pověděl ji také, jak putoval světem a jak se chtěl schovat před deštěm a objevil tento divný podzemní svět. Byl rád, že to dali spolu dohromady. Vždyť měli jen jeden druhého a stýskalo se jim po sobě. I Kamila byla ráda a poslouchala jeho vyprávění. Snažila se všechno pochopit. Dokonce si vzpomněla, jak byla malá a jak sem s rodiči přišli. Tehdy byl svět ještě normální.

Potom, co dovyprávěl, malinko se zamračila a přejela si prstem po plných rtech. „Víš,“ řekla rozpačitě, „mám v tom zmatek. Tady se mi docela líbí, ale chtěla bych vidět svět venku. Nezdá se mi, že by se takhle mohl změnit. Půjdeme se tedy na chvíli podívat ven,“ prosila. Vzpomněla si totiž, že svět venku nebyl zas tak špatný. Měla se dobře. Na co si vzpomněla, to dostala. Jen ve škole se ji vysmívali, ale na to si časem zvykla. Zamrkala na něj svými velkými řasami. Už to nebyla jen taková nemohoucí vyzáblina, ale holka krev a mlíko.

Její oči ho vždycky omámily, takže souhlasil. Bylo po hádkách a rozepřích. Oba dva pochopili, že bez sebe nemohou být. Vzal ji za ruku a šli za Laurou k centrálnímu pultu. Až teprve tam ji vysvětlili, co chtějí. Laura z toho nebyla moc nadšená.

„Nevím, zda je to správné rozhodnutí, ale je to vaše volba a já vám podle pevně daných kodexů nemohu bránit,“ sdělila naštvaně, současně i smutně. Její experiment nevyšel. Přijde tak o někoho, kdo se o ní a celý komplex staral. Tušila totiž, že budou chtít zůstat venku. Ani nepřijdou říci, jak se jim tam žije. Na druhou stranu se utišovala tím, že venku dlouho nevydrží. Pokud Vilém vyprávěl jen to, co zažil a nic si nevymyslel, tak se brzy vrátí. Toto ji uklidňovalo a dávalo jakousi naději. Na druhou stranu zase znala dobře lidi. Něco slíbí a pak to nesplní. „Klidně si jděte, já na vás počkám. A pamatujte, že se venku mohlo za tu dobu, co jste tady ledacos změnit,“ dodávala po dlouhé odmlce. Nyní její hlas byl spíše panovačný. Cítila se moudřejší než lidská rasa.

„Jak se něco mohlo změnit? Vždyť jsem tu jenom chvilku,“ rozesmál se. Nemohl si sice vzpomenout, kolik dnů tu byl, ale nemohlo to být moc dlouho, uvažoval.

„Chvilku?“ podivila se. „Vždyť jsi zde pobýval pět let,“ zakvílela pyšným hlasem a kdyby měla nos, jistě by ho pyšně zvedla. Byla na své propočty hrdá, vždyť se její procesory mohly splést o jednu tisícinu sekundy za deset let.

„Pět let? To není možné! Musela ses splést!“ křikl hrůzou. Jeho radostný obličej se proměnil v kyselou grimasu. Přitom i Kamila byla vystrašená, jelikož nikdy neviděla Viléma v takovém divném a nemohoucím stavu.

Laura se rozesmála nad jeho údivem a nadhodila do pozadí protivnou hudbu. „Dva roky jsi zde žil sám, opravoval jsi mne a ostatní zařízení. Další celý rok ses staral o Kamilu a dva roky jste si užívali blahobytu!“ rozchechtala se výsměšně, div nepraskly membrány v reproduktorech. Smích se nesl od jednoho reproduktoru k druhému jako neutuchající ozvěna. „Neměl jsi jak měřit čas. Nikde totiž nejsou žádné hodiny, původní obyvatelé si je nepřáli. Takže jste neměli pojem o čase. A pamatuj, já se nikdy nepletu v matematických propočtech,“ nanovo se rozchechtala tím protivným smíchem s ozvěnou.

Vilém se zlobil sám na sebe, že ztratil pojem o čase. Mohl se kdykoliv zeptat, kolik je hodin nebo jak dlouho tu je, ale ani ho to nenapadlo. Přivykl si životu takovému, jaký je, bez času. Venku hodiny stejně nepotřeboval. Na co taky. Jen slunce určovalo, kdy má jít spát a žaludek, kdy má jíst. Tak na co vědět kolik je hodin. Zde mu to nepřišlo na rozum. Měl tolik starostí, pak se staral o Kamilu a nakonec si ho Laura nenápadně vtáhla do její kdysi započaté hry. Naštvaně se zašklebil na jednu z kamer a šel nachystat nějaké věci, které by mohli venku potřebovat. Byl zcela rozhodnutý odejít, nebo aspoň na chvíli pobýt venku. Až se trochu uklidní, vrátí se. Nebudou dlouho venku, vždyť tam na ně nic nečeká. Půda rozpálená a déšť, který tehdy spadl, byl jistě vysušen velmi rychle. Půda vodu pohltila a pokud přece jenom něco vyklíčilo, neúprosné slunce zase vše spálilo.

Když byli připraveni, Laura jim otevřela dveře do dlouhého a příkrého tunelu, který vedl ven. Než však vešli do tunelu, řekl jí, ať si vzbudí několik lidí, kteří se budou o ni starat. Chtěl, aby to udělala. Až se vrátí, budou mít společnost.

„Ne to nepůjde, víš moc dobře, jak by to dopadlo. Byly zde lidé, kteří si chtěli jen užívat. Nechtěli si připustit žádné starosti a neuvědomovat si problémy. Odehrával se zde takový pokus o blahobyt, umělý a dokonalý utopistický svět. Byli to pošetilí blázni. Já to považuji spíše za experiment než realitu, kterou uskutečnilo několik bláznů, kteří ho uvedli do krátké praxe. Alespoň se to tak ze začátku jevilo,“ odpověděla dost smutně. Nebyla jenom smutná nad tím, že věděla jak to dopadne, ale i nad tím, že jí odchází člověk, na kterého si docela zvykla.

„Tak jim nic neříkej o blahobytu. Uč je žít po svém, tak jako Donalda, vždyť jsi chytrá holka.“ pochlácholil ji a zamával na rozloučenou kartou, kterou se později vrátí.

Vyšli ven před vchod. Vilém i Kamila žasli nad tím, co viděli. Za pět let se krajina úplně změnila k nepoznání. Už se zde neproháněl horký a suchý vítr, ale vlahý vánek prosycený pylem a všemi vůněmi, na které si jen mohl vzpomenout. Před nohama jim bujela zeleň a život. V povětří se hemžili ptáci, po zemi lozili brouci. Prostě nádhera, úplný balzám pro oči. Bylo zcela zřejmé, že když tehdy pršelo, voda probudila dlouho dřímající semínka, z kterých pak vyrostl prales.

Podívali se na sebe a usmáli se. Připadali si jako Adam a Eva, vyhnanci z ráje. Vilém si pomyslel, že Laura měla pravdu, svět se mohl změnit. Myslela si jistě, že bude ještě hůř, ale příroda je mocný čaroděj a jen tak se nevzdá. Nenechá se zničit člověkem.

Nezůstanou venku jen chvíli, jak původně zamýšleli. Zůstanou zde napořád. Vždyť se tu naskýtá mnoho příležitostí pro život. A hlavně, nikdo na nich nebude uskutečňovat jakési nenápadné a hnusné experimenty.

Hodnocení