Hra o lidstvo 2

První se díval do velké dozrávací nádrže, kde byl uložen v hibernačním spánku jeho Výtvor. Ještě pro něj ani nevymyslel jméno. Již dlouhou dobu se První bál o své děti, pak ale dostal myšlenku, políbila ho nejvyšší múza. Udělal tvora velmi podobného jeho dětem, který je bude ochraňovat. Jeho DNA je nejčistší a nejdokonalejší výtvor v celém Vesmíru, je jeho krve. Prohlížel si jeho tvař. Byla tak dokonalá, že by se za ní nemusel stydět ani anděl. Jeho žlázy nikdy nevyprodukují nic, co by nešlo pít jako víno nebo jíst jako cukroví. Byl zkrátka na měřítka Vesmíru v každém směru dokonalý.

Kolem Prvního proběhl robotický štír zkontrolovat všechny životní funkce Výtvoru. Vše bylo v pořádku a tak telepaticky podal Prvnímu zprávu, že Výtvor je připraven k probuzení. První jenom kývl a potom už jen sledoval jak se rychle zkapalňuje výživné médium, aby se vzápětí odpařilo. Jakmile byla nádrž suchá, tělo uvnitř se pohnulo. Štír stiskl tlačítko na holografickém display a vzápětí se odsunulo víko nádrže. Štír svými manipulátory jemně výtáhl tělo ven a položil ho na levitující nosítka, se kterými odkráčel do laboratoře.

První se ještě chvíli procházel kolem nádrže a přemýšlel jak pojmenuje svůj Výtvor. Potom si vzpomněl na svého syna z dob před Počátkem existence a rozhodl se ho pojmenovat Thay.

* * *

O pět tisíc let později:

Vrazila do něj s takovou sílou, že neudržel rovnováhu a přepadl přes okraj propasti. Okamžitě skočila za ním. Zareagoval rychle. Jakmile byla u něj na vzdálenost půl metru , sekl mečem a zasáhl jí do břicha. Velice silně zařvala a rozzuřila se do úplné nepříčetnosti. Podařilo se jí ho chytit všemi svými šesti končetinami a okamžitě do něj zaťala drápy, aby jí neuletěl. Ani necekl, zato ale do ní začal bušit svými ocelovými pěstmi s obrovskou rychlostí. Cítil jak její sevření povoluje a tak vytáhl všechny její končetiny ze svých boků. Pevně jí chytil pod krkem a levou pěstí jí třikrát silně udeřil do hlavy. Při třetí ráně ucítil pod svojí pěstí praskání lebky. Už se nebránila, jenom jí pro jistotu rytmicky mlátil do hlavy až z ní nezbyla nic než kaše. Odstrčil jí od sebe a podíval se dolů, kdy dopadne. Když zjistil, že se to stane záhy, okamžitě se kvantově teleportoval.

* * *

Objevil se ve svém domě. Tedy v tom co kdysi bývalo jeho domem. Odpolední Slunce svými paprsky ozařovalo trosky kdysi architektonického skovstu. Ze střechy vyrobené z nejčistší Marsovské horniny, již zbývalo pramálo. Východní křídlo, které bylo vystavěné po vzoru dávno zaniklých kultur, úplně chybělo. Po ostřelování z orbitu se nebylo vůbec čemu divit. Už rok probíhala válka s několika vetřelci ze vzdáleného kouta Vesmíru, ale Thay měl zakázáno do tohoto konfliktu zasahovat. Sedl si do svého křesla, na kterém se již projevil zub času. Objevila se před ním Gaia, vlastní datasféra Země, kterou před velmi dávnou dobou, ještě předtím než byl stvořen on, stvořil Thayův otec. Gaia byla vlastní duše Země s mnohými podobami. Často se vtělovala do vznešených zvířat, jako třeba do orla. Potom vydržela celé měsíce létat a pozorovat své obyvatele, nebo se vtělovala do lidí, to potom chodila a dlouho rozmlouvala s lidmi, kteří jí dokázali naslouchat. Ale nejčastěji, jako například teď, se zjevovala jako živý hologram. To byla vždy neutrum v dlouhém bílém hábitu splývajícím až na zem.

„Zdravím tě Thayi.“ Řekla hlasem tak dokonalými, že Thay pocítil silnou vlnu endorfinu až v konečkách prstů.

„Rád tě zase vidím, Gaio.“ Odpověděl.

„Nesu ti dvě zprávy, ale pouze jedna tě potěší.“ Řekla hlasem ještě líbeznějším než předtím.

„Jestli mi chceš říct, lidstvo chce rozmrazit Fulmena, tak se nemusíš ani obtěžovat, už se ke mně ta zpráva donesla.“ Odtušil Thay.

„Přesně. Ale to znamená, že se budeš již brzy moci zapojit do války. Oba dva víme, že Fulmen neudělá to, co slíbí lidem, aby se dostal ze stavu věčného zatracení. A ty potom budeš jediný, kdo se mu bude moci postavit.“

Thay si vzpomněl na svoje poslední setkání s Fulmenem, které se rozhodně neneslo v příjemném tónu. Fulmenovi si tehdy ho podařilo skoro přemoci. Od jisté smrti ho tehdy zachránila právě Gaia, která se do něj vtělila ve chvíli, kdy jeho duše opouštěla tělesnou schránku. Tím, že se do něj Gaia vtělila mu nedovolilo opustit svojí hmotnou podstatu a on mohl uvěznit Fulmenovu duši do věčného zatracení a jeho tělo dát lidem, kteří jej zmrazili.

„Tentokrát to nemusí dopadnout, tak jako minule. A jestli mě zabije, ty proti němu budeš stát sama a on zničí i tebe. Navíc ho bude hnát touha po pomstě a to je velice mocná zbraň.“

„Pak doufej, že mimo Realitu se znovu probudí podstata existence a zasáhne dřív, než Vesmír ovládne chaos.“ S těmi slovy Gaia zmizela a Thay zůstal sám.

* * *

Z Kobek věčného zatracení nešlo uniknout, to ale Fulmen moc dobře věděl. Kobky věčného zatracení byly kvantové jámy dvou stejně energeticky nabitých vlnoploch. Vlastně to byly pokusy První existence s Chaosem. Kobky tudíž neměli naprosto žádná pravidla a všechno co se odehrávalo v Kobkách se dělo na základě náhody. Atmosféra Kobek se skládala převážně ze čpavku a tak Fulmen při každém pokusu o dýchání zažíval nepředstavitelná muka, kdy si myslel, že zevnitř exploduje, bylo to jakoby jeho plíce naplňoval samotný chaos a potom mu koloval celým tělem. Většinu z těch dvouseti let co tu byl, proležel na jednom vyvýšeném místě, kde ho aspoň v pohybu neomezoval tekutý dusík, který se nacházel na zemi. Jeho mysl neustále vyvolávala vzpomínky na souboj se synem Prvního, kdy se mu ho téměř podařilo zabít. Rád si vyvolával ten pocit, který zažíval, když do jeho těla vrazil svůj meč a prudce jím otočil. Jenže pak se mu vyvolaly vzpomínky na chvíli, kdy ta zpropadená děvka Gaia znemožnila Tahyův konečný odchod. A ze všeho nejhorší byl ten pocit, když ten dredatej zmrd doslova vytrhl jeho duši z těla. Ta bolest se ničemu nevyrovnala. Veškerá bolest nahromaděná ve Vesmíru na něj v jeden okamžik udeřila a on ve zlomku sekundy mrzl, ale přesto hořel; dusil se, ale přesto explodoval jako kyslíkem přeplněná láhev. A stejný pocit zažil, když se probudil v Kobkách věčného zatracení. Jestli dostane ještě někdy příležitost, tak si Thay projde tím samým. Kdysi dávno nevěděl proč existuje, neznal svůj účel, neznal svojí podstatu, ale teď si moc dobře uvědomoval, že jediné pro co se narodil je pomsta. A ta část jeho srdce, která je chladnější než dusík, mu dovolí si ten okamžik naplno vychutnat a užít si jej.

Cítil změnu v atmosféře Kobek. Něco se měnilo. Možná, že zatracení se hodlají znovu pozvednout. Možná, že se Vesmír blíží ke konečné zkáze. A možná taky všechno dohromady. Nevěděl, ale byl si jist, že dlouho už tu nebude a možná ho osvobodí ti, které dříve tak rád zabíjel - lidstvo.

* * *

Jakub si prohlížel zařízení, které mělo změnit poměr sil ve válce. Byla to spíše jenom asi metr a půl dlouhá tyč s malými krychlemi na obou koncích. Vedoucí projektu se mu snažil vysvětlit, jak zařízení funguje, ale Jakub jen nevěřícně koukal.

„V podstatě je to jednoduché - tyč se vloží do zdroje silného elektromagnetického pole. Krychle na koncích zařídí nahromadění dostatku energie. Až jí bude dost tyč se rozrotuje mimo svojí osu do rychlostí velmi se blížící rychlosti světla. To bude mít za následek vytvoření kvantové brány.“ Technik se chtěl nadechnout a pokračovat, ale Jakub mu skočil do řeči: „Dobrá, ale jak chcete v té kvantové propasti najít Fulmena?“

„To je velmi jednoduché. Jelikož jsme Fulmena zkoumali známe míru fluktuace jeho kvantového pole. Tato fluktuace je jedinečná. Takže ji lokalizujeme a zamíříme na ní tachykomový paprsek, který ho doslova vytrhne z kvantové propasti.“ Vítězoslavně dořekl technik.

„No tak už stačí doufat, že to vyjde. Kdy chcete začít?“

„K přenosu jeho osobnosti a jeho schopností potřebujeme jeho tělo a to ještě nemáme.“

„Vyslal jsem jednu loď pro jeho tělo.“

* * *

Dlouhou dobu bylo ticho. Všude jen svit hvězd a mír. Potom se něco stalo - prostor se začal deformovat až se zničeho vytvořila obrovská světelná brána. Chvíli se zase nic nedělo a pak z brány vylétla loď. Odpadávaly z ní kusy pláště a byla znatelně poškozená. Okamžik na to vylétly dvě další lodě, ovšem jiného vzhledu. První loď ihned začala po nich pálit, ale jim jakoby to nevadilo a začaly taky menší loď zasypávat salvou z plasmových děl. Menší loď přestala pálit a vzápětí na to i druhé dvě lodě. Najednou celý prostor pohltila exploze obou dvou lodí a menší loď zmizela v bráně stejně rychle, jako se objevila. Za chvíli bitvu připomínaly jen kusy dvou lodí.

Lockhan neměl tajné mise, hluboko do Vesmíru, rád. Byla tu velká pravděpodobnost, že se něco semele. Teď unikli jen díky tomu, že mají jednu z nejvyspělejších lodí, které kdy lidstvo vytvořilo. Pro tenhle úkol by stejně žádná jiná ani vzít nešla.

„Generále, spojenecké sondy nám poslaly zprávu, že se k nám blíží dalších pět bitevníků.“

„Za jak dlouho budeme na planetě?“ Zeptal se Lockhan kapitána.

„Asi za půl hodiny. Rozhodně tam nebudeme dříve než nás dostihnou.“ Odpověděl mu kapitán.

„Zatraceně. Připravte zatím všechny zbraňové systémy a nabijte kondenzátory generátoru triamagnetického pole. Budeme ho potřebovat a i tak nám bude dost horko.“

Lockhan se posadil do svého křesla a chvíli přemýšlel jakou mají šanci. Z rozjímání ho probral až hukot alarmu.

„Pane, mají nás na mušce.“

„Ihned aktivujte štíty a uzavřete vnější okruh.“

„Štíty aktivovány!“

„Zaměřte tu kocábku na pravoboku a vypalte na ně kripoxidové rakety.“

Celá paluba byla na okamžik ozářená sílou výbuchu raket a následně i lodi. Pak se, ale otřásla lidská loď.

„Dostali jsme zásah pane. V sektoru pět uniká kyslík.“

„Uzavřít a začněte s úhybným manévrem.“ Vřískl Lockhan na navigátora.

Loď se znovu otřásla. Nyní do ní naplno stříleli zbylé bitevníky.

„Pane, loď se začíná rozpadat. Povoluje vnější skelet lodi.“

„Po všech naráz vypalte ze všech děl a aktivujte TMP!“

Bitevníky pod dopadem projektilů nezpomalili, ale triamagnetické pole, fungující na principu odenergetizování a následného přeenergetizování, už nevydrželi a explodovali. Lidská loď se na chvíli ocitla bez energie kvůli přetížení energetických článků. Na celé palubě byla úplná tma, než se obnovila dodávka energie.

Lockhan se zvedl ze země a instinktivně se prohlédl jestli není zraněný. Když shledal, že není zraněný začal se zabývat ostatními problémy.

„Pane, klesáme k planetě. Úbývá nám kyslík.“

„Zapněte brzdící motory a vyrovnejte tlak.“

„Brzdící motory nejdou nahodit, musely se spálit. Začínáme příliš rychle rotovat.“

„Vysunout stabilizační klapky. Tah motorů na maximum. Všichni se pevně držte.“

„Začínám odpočítávat do srážky s povrchem: pět, čtyři, tři, dva, jedna…

Loď tvrdě narazila na povrch planety, ale setrvačností jela dál. Lockhan cítil jak se odtrhávají kusy pláště a loď se rozpadá. Po chvíli vyprchala setrvačnost a oni zastavili.

Hodnocení