Konec všech dnů
Kdesi v Mléčné dráze:
„Pane, hladina CO2 rychle stoupá ke kritické hodnotě. V sektorech 22 až 36 je protržený plášť. Štíty se deaktivovaly a zásoby energie poklesly na 22%.“ Křičel komandér na kapitána.
„Deaktivujte všechny zbraňové systémy a energii přesuňte do štítů. Uzavřete všechny poškozené sektory. Až bude aktivovaný štít zapojte náhradní zdroj energie a otevřete hyperprostorovou bránu!“ Pokoušel se kapitán překřičet hluk způsobený všemi možnými hlásiči kritické situace.
„To nepůjde, podle všech možných situací, které počítač provedl, na nás stačí ještě jednou vypálit. Ve chvíli otevření brány bude od nás střela pouhé 2 kilometry, dostane se s námi do hyperprostoru a zdeformuje časoprostor kolem nás. Potom nás to vyvrhne biliony světelných let daleko s vyčerpanou energií.“
„Jsem si plně vědom těchto následků komandére, ale na váš názor jsem se neptal. Máte minutu na to, abyste vletěl do hyperprostoru, potom vás zastřelím.“
Kapitánova slova na komandéra silně zapůsobila a během chvíle už vlétali do vytvořené brány. Bohužel se stalo přesně to co říkal komandér. Silný energetický paprsek se dostal za nimi do brány a loď byla vyvržena biliony světelných let daleko od místa střetu.
* * *
Kdesi hluboko ve vesmíru:
„Nechci být sarkastický pane, ale já jsem to říkal.“
„Ještě slovo komandére a vypustím vás do prostoru spolu se sračkama, který sme za dnešek nashromáždili. Začněte s opravou lodi a zjistěte něco o místě, kde nás to vyhodilo. Za hodinu mě informujte v mé kajutě.
Kapitánovi Jamesi Coverovi se nejlépe přemýšlelo, když byl sám. Nyní měl nad čím přemýšlet. Věděl v jak beznadějné situaci se nacházejí. Když byl ve své kajutě, pořádně od srdce si zařval: „Kurváá!“ Které doprovázela sprška ran a kopanců do dřevěné židle. Jakmile zbyly ze židle jenom třísky, trochu se uklidnil a posadil se za pracovní stůl, opřel se a za chvíli už spal.
Probudilo ho až jemné zapípání.
„Vstupte.“ načež se otevřeli dveře. Dovnitř vstoupil komandér a vrchní technik. Oba se zarazili u roztřískané židle, ale kapitán jim pokynul ať se posadí před jeho stůl.
„Pane, loď se nám podařilo stabilizovat- sektory 22-28 jsme museli úplně odmontovat, zbytek právě opravujeme. Dále jsme zjistili vážná poškození na vnějším okruhu a drobné škody na vnitřním okruhu. Vnější okruh jsme už opravili, ale škody vnitřního okruhu dali vzniku volných programů, které náhodně přiřazují povelům z vnějška jiné příkazy než by měly, takže loď je dočasně neovladatelná. Odhaduji, že přeprogramování celého lodního počítače nám bude trvat asi tři dny.“
Když technik skončil začal hned komandér.
„Pane, vyhodilo nás to v neprozkoumané části vesmíru v dosahu jedné černé díry. Dále jsem zjistil, že okolo celé lodi se projevují různé energetické anomálie, o kterých se mi zatím nepodařilo zjistit nic konkrétního, akorát to, že nebyly ještě nikdy pozorovány. Také se téměř vyčerpal náš energetický zdroj a náhradní nevykazuje žádné známky energetické aktivity. Odhaduji, že nám zbývají tři týdny.“
„Zatraceně. Jak dlouho bude trvat než se loď dostane k horizontu události?“ zeptal se kapitán.
„Asi dva týdny.“ odpověděl mu komandér.
„Takže shrneme si situaci. Jsme hrozně moc daleko od naší domoviny bez energie, díky počítačovejm virům nemůžeme s lodí nijak hýbat, vtahuje nás do sebe černá díra a aby toho nebylo málo okolo nás se děje něco divnýho. Dobrá chci, abyste podrobně prozkoumali vesmír kolem nás, zjistili, kde by šlo dočerpat energii a pospíšili si s opravami na lodi. Nehodlám se nechat natáhnout jako špageta. Jo a ještě zjistěte něco o těch anomáliích, moc mě zajímají.“
Skok první
Cover se pohodlně usadil a začal pomalu usínat. Když se náhle celá loď otřásla a Cover spadl ze židle. Vstal a ihned se vydal k řídícímu můstku. Jakmile tam dorazil, vyděl obrovský zmatek.
„Co se stalo!?“ zakřičel na komandéra, který stál dva metry před ním.
„Pane, myslíme si, že ty energetické anomálie nás přesunuly na další místo ve vesmíru. Zároveň způsobily rozrušení svrchního pláště a explozi výbušných projektilů ve skladě. Kus lodi nám de facto zmizel.“ odpověděl mu komandér, jak nejrychleji uměl.
„Ihned ručně uzavřete sektory v okolí skladu a vyšlete někoho ven, aby zkontroloval plášť a ohlásil škody. Dále se pokuste zjistit, kde nás to vyvrhlo tentokrát a proč se celá loď jakoby vzpíná. Taky začněte vysílat nouzový signál, třeba ho někdo zachytí.“
„Rozkaz pane!“ odpověděl komandér stroze.
* * *
„Dělej Paule. Navlíkání do skafandru ti moc nejde.“
„Frankie umíš aspoň chvíli držet tu svojí nevymáchanou hubu? Tak to prosím tě pro mě udělej. Tohle bude dobrá voser práce. Doufám, že ten plášť bude v pohodě jinak sbohem. Tak hotovo můžeš mě vypustit ven.“
„Dobrá připrav se.“
Frankie Mole se zadumaně díval na svého kamaráda jak vylítává ven z lodi. Paul, který byl o tři roky mladší, se na něj ještě otočil a zamával mu. V tu chvíli s ním něco trhlo, jako by ho to nasávalo. Frankie popadl vysílačku a začal na něj křičet:
„Paule ozvi se, co se děje!?“
Chvíli bylo ticho a potom se z vysílačky ozvalo:
„Něco mě natahuje, jak naskřipci! Dělej něco moc dlouho to nevydržím.“
Frankie spustil navíjení, jenže díky zmateným programům se místo navíjení začalo lano odvíjet. Frank to rychle vypnul a začal navíjet ručně. Když se začal na dohled přibližovat konec lana, Franka polil pocit hrůzy. Viděl jak z lana vysí polovina jeho kamaráda. Něco ho prostě roztrhlo vejpůl. Frank z toho pohledu začal okamžitě zvracet. Jakmile se trochu uklidnil ohlásil vysílačkou co se právě stalo.
* * *
„Pane, asi jsem přišel celé situaci na kloub.“ řekl komandér. „Myslím si, že ty energetické anomálie otevírají tzv. nadhyperprostorové brány, které jsou schopné nás přenést během zlomku vteřiny přes celý vesmír. K tomu je, ale zapotřebí hodně energie- ten první impuls nám dala střela. Jenže ta by nás sama o sobě nedokázala dál přenášet z místa na místo. A pak mě to napadlo- potřebnou energii k dalšímu skoku nám dodalo gravitační pole černé díry. To zároveň způsobilo vytvoření tunelu, který udržuje černá díra. Ty skoky se budou periodicky opakovat každé tři hodiny. Jenže po určitém množství skoků už nebude černá díra schopna udržet takto dlouhý tunel a proces ukončí.“
„No vidíte takže budeme čekat až černý díře dojde energie a my se budeme moci volně pohybovat.“ řekl skoro radostně kapitán.
„To právě že ne. Naše loď vydrží ještě tak tři skoky. Po třetím skoku se zhroutí všechny systémy. Po čtvrtém skoku explodujeme.“
„Jakto, že nás černá díra prostě nevtáhne do sebe?“ zeptal se kapitán.
„Díra zřejmě zároveň vytvořila svůj protipól- propojila gravitační pole jiné černé díry, která je zřejmě i silnější. Teď máme asi dvacet minut do dalšího skoku.“
„Dobrá tedy,“ zamyslel se kapitán,“ pospěšte si s opravami na lodi ať vydržíme další skok. Můžete jít.“
* * *
Kapitán teď seděl na ošetřovně, kde mu doktor ošetřoval roztržené stehno. Po třetím skoku se na lodi zhroutily téměř všechny systémy a loď nyní jela na nouzový režim. Na můstku se uvolnila rampa a Cover spadl na vyčnívající tyč. Ránu už necítil a jenom zachmuřeně seděl pokoušejíce se hodit celou situaci za hlavu. Na ošetřovně bylo dalších asi padesát lidí i s vážnějšími zraněními.
„Už to nechte bejt doktore. Mě už to nebolí,“ řekl rozmrzele Cover.
V tu chvíli se na ošetřovně objevil navigátor a jal se hledat kapitána.
„Kapitáne, kapitáne!“ křičel přes celou ošetřovnu. „Máme další problém,“ vyhrkl na Covera udýchaně.
„Mluvte, ale pospěšte si.“
„Jistě pane. Víte poslední senzory, které nám zůstaly funkční zaznamenali blížící se objekt. Je to meteorit velký zhruba jako naše loď.“
„Za jak dlouho se s ním srazíme?“
„Přesně za půl hodiny. Pane ten meteorit nás zničí.“
„No a. Stejně bychom za dvě hodiny explodovali. Za dvě minuty mne očekávejte na můstku. A dejte zatím nabít kondenzátory štítů z poslední zbylé energie.“
„Ale pane…“ navigátor chtěl něco namítnout, ale kapitán ho okřikl:
„Na váš názor jsem se neptal. Běžte splnit rozkaz!“ řekl rozzlobeně kapitán.
„Rozkaz pane.“ řekl navigátor a odporoučel se.
* * *
Když přišel kapitán na můstek, všichni vstali a zasalutovali mu. Kapitán šel rovnou ke komandérovi, který se o něčem radil s navigátorem a vrchním technikem.
„Komandére nahlašte situaci,“ pronesl kapitán vážně.
„Rozkaz kapitáne. Objevili jsme meteorit velký jak naše loď v kolizní dráze s námi. Zbývá nám asi 23 minut do srážky. Pane ten meteorit nás roztrhá.“ odpověděl komandér smířený s osudem.
„Jak jsou na tom kondenzátory?“
„Jsou nabity na 43%. Momentálně instalujeme zdroje ze třech bojových stíhaček. Odhaduji, že se nám je podaří nabít asi na 75%, na víc určitě ne.“
„To bude muset stačit. Můj plán je takový- až bude meteorit v dostatečné blízkosti, tak aktivujeme štíty. Musíme doufat, že ten náraz vydrží. Počítač spočítal, že energie srážky bude stačit na to, aby nás meteorit vytěsnil z sevření děr.“
„No jo, co ale potom. Budeme se jen vznášet ve vesmíru a čekat až tu pojdeme?“
„To samozřejmě ne navigátore. Ihned po vytěsnění odpálíme všechny zbylé výbušné projektily a do kondenzátorů načerpáme energii z výbuchu. To by mělo vystačit na cestu domů. Kolik zbývá do srážky?“
„Dvě minuty,“ odpověděl technik.
„Aktivujte štíty na maximum.“
„Štíty aktivovány.“
„Hovoří k vám kapitán. Všichni se připravte na srážku. Bylo mi ctí s vámi sloužit.“
Komandér mezitím začal odpočítávat: „Do srážky zbývá pět, čtyři, tři, dva, jedna…“
Ozvala se velká rána a s lodí to mohutně trhlo. Všichni na můstku popadali jako švestky ze stromu. Celou lodí hned na to otřásl menší výbuch a z pláště vyšlehl oheň, který vzápětí uhasl. Kapitán se chytl zábradlí a pokusil se vstát. Když se mu to povedlo, řekl:
„Odpalte projektily a začněte nabíjet kondenzátory.“
„Rozkaz pane.“
S lodí to znova citelně trhlo. Ovšem ne zas tak moc jako poprvé. Kapitán se podíval ven na peklo, které rozpoutali. Výbuch se okamžitě začal šířit po okolí, najednou se zastavil a začal se zmenšovat až docela zmizel.
„Je konec,“ řekl potichu kapitán,“ přežili jsme. Komandére nechte zkontrolovat celou loď a potom proveďte podrobný scan okolí.“ Kapitán si hlasitě oddechl.
* * *
„Pane našli jsme galaxii Trixius, od ní je to sto tisíc světelných let k Mléčné dráze.“ Prohlásil radostně navigátor.“
„Skvěle zadejte souřadnice a otevřete hyperprostorovou bránu. Po cestě opravíme všechny škody.“
Kapitán opustil můstek a odešel do své kajuty. Když tam přišel začal přemýšlet, jak asi dopadl střet se Strinii. To je velice stará rasa, která začala Zemi ohrožovat před dvěma stoletími. Vojenská flotila se s nimi měla tentokrát střetnout u pásu Orion, jenže někdo udělal zatracenou chybu a Striniové nás přepadli při doplňování zbraní v souhvězdí Štíra a úplně nás rozmetali. Cover jenom doufal, že někdo upozornil Zemi, že se blíží velká flotila, jinak nemají žádnou šanci.
* * *
„Pííp!“ Cover sebou trhl až málem spadl ze židle. Podíval se na hodinky a zjistil, že spal devět hodin. Podíval se na display a uviděl tam tvář komandéra:
„Pane, přijďte na můstek na tohle se musíte podívat.“
Cover vycítil z komandérova hlasu velkou lítost. To ho velmi znepokojilo a tak si pospíšil. Když došel na můstek, téměř všichni seděli u panelu a nevěřícně do něj čučeli.
„Co se děje?“
„Pane jsme u Země. Podívejte se na výsledky scanu.“
Cover přistoupil k panelu a začal číst. Když dočetl, měl co dělat aby nezačal brečet. Přetrpěli všechny útrapy a teď tohle. Cover přepnul na pohled na Zemi. Bylo vidět jak se všude po celém povrchu objevují záblesky. Cover se znova podíval na zprávu scanu jakoby doufal, že to jen nějaký hloupý žert. Ale na display bylo nemilosrdně napsáno: známky života: NEGATIVNÍ