Operace Genesis
Kapitoly
- Kapitola první: Adam
- Kapitola druhá: Posel smrti
- Kapitola třetí: Cesta ke hvězdám
- Kapitola čtvrtá: Měsíc
- Kapitola pátá: Za drahou Neptunu
- Kapitola šestá: Kde je pravda?
- Kapitola sedmá: Operace Gennesis ukončena.
Hluboko pod spáleným povrchem kdysi živoucí planety se rozsvítila zčernalá obrazovka, jež byla na první pohled po století mrtvá. Nyní její slabé matné světlo začalo osvětlovat prostory, jež byly poslední nadějí lidstva. Kdyby ještě existovala živá lidská bytost, mohla by na její obrazovce číst nabíhající písmenka, jež počaly formovat informace pro již neexistující obsluhu.
OPERACE GENESIS zahájena.
Aktivace primárních programů..................OK
Kontrola sekundárních podprogramů.............OK
Znovuuvedení základny do bojové pohotovosti...OK
Zásoba energie...............................99%
Celková výměna ovzduší.................dokončeno
Souhrn.......................základna připravena
Zahájení fáze dvě....
Proces výroby subjektu zahájen....
Výroba dokončena....
Zahajuji oživovací sekvence....
Oživování dokončeno....
Zahájit výcvikové podprogramy....
Kapitola první: Adam
Zvuk čerpadel oznamoval, že většina rosolovité kapaliny byla již odstraněna a že kóje je napouštěna sloučeninou dusíku a kyslíku. Prosklený orosený kryt kóje se nepatrně pohnul. Tichý sykot naznačil, že došlo k vyrovnání tlaku mezi oběma prostředími. Kryt kóje se začal automaticky zvedat a zasouvat do připraveného výklenku. Červená kontrolka na ovládacím panelu změnila barvu na zelenou. Proces stvoření byl dokončen.
Přes okraj prosklené nádoby přepadla lidská ruka. Lidská. Jak zarážející fakt ve světě, kde člověk vymřel již před stovkou let. Uběhlo několik nekonečným minut, během níž nejevila bytost žádné známky života. Jen několik pomalých pohybů prstů změnilo situaci. Prsty se pevně zachytily za okraj nádoby. Svaly, jež dosud nikdy nesloužily, poprvé vynaložily sílu. Sílu, jež měla přemoci vesmír. Druhá ruka se vynořila na druhé straně. Krev začala rychleji obíhat v krevním řečišti, kterak musela dodávat živiny do ochablých svalů. Pomalým táhlým pohybem jedné ruky se začala psát novodobá historie člověka na jeho rodném světě, kterého se musel nedobrovolně vzdát ve své minulosti.
Kdo jsem? Kde jsem? Zima. Strašlivá zima. Tato jediná myšlenka pomalu začala zaujímat místo v mozku tvora. Byla to právě ona, jež vyhnala člověka z jeho novodobého mateřského lůna. Pomalým pohybem a za vypětí všech jeho sil, se poprvé posadil. Světlo. Záplava světla se náhle rozlila po místnosti a zahnala každý stín na bezhlavý ústup. Světla se zapnula, když automatické senzory zachytily pohyb. Bodavá bolest v očích přinutila tvora, aby si rukou pokusil zastínit oči. Jaká změna oproti věčné tmě, ve které prožil začátky svého života.
Místnost vypadala jako vědecká laboratoř, bíle natřené stěny, ocelové výztuže po obvodu, kovové dveře v přední části, jeho kóje a ovládací pult. Nic víc. Těchto pár věcí bylo postaveno s naprostou přesností pro tento okamžik zrození.
Tvor se rozhlížel po okolí, ale ani jedna z věcí mu nepřipadala nijak podvědomá. Proč by také měla být, když ani jednu z těchto věcí nikdy neviděl? Popravdě, byly to první věci, jež ve svém krátkém životě spatřil. Pomalu obsáhl pohledem celou místnost, ve které prvně procitl. Docela rád by si opět lehl do kóje, ale pocit zimy a jemné nutkání v hlouby mozku mu radilo, aby vstal a vydal se ke dveřím. Při prvním kroku upadl, nutkání v hlavě ho však nutilo stále pokračovat v cestě k východu. Pomalu se plazil po vyhřívané podlaze a tak byl rád, že aspoň pocit zimy zapudil hluboko do podvědomí. Urazit těch pár metrů mu trvalo snad deset minut. Na konci své cesty se však znovu pokusil vstát a světe div se, on šel.
Dveře se automaticky rozevřely. Světla s lehkým zpožděním začala osvětlovat chodbu, jejich pozvolný blikot dodával na dramatičnosti. Když se blikot ustálil v jasnou zář a po okolí se začalo rozlévat tiché hučení zářivek, vydal se tvor do útrob komplexu. Jakmile prošel dveřmi, ty se opět neslyšitelně zavřely. Tvor nevěděl, kam se přesně vydat, ale jeho podvědomí mělo o cílu jeho cesty jasný plán. Stále víc a víc ho nutilo, aby poslouchal své instinkty a táhlo ho hlouběji do areálu. Po několika desítkách metrů ho přivedlo až před další kovové dveře, jež se nechtěly samy otevřít. Byl by to vzdal, kdyby ho podvědomí nenutilo těmi dveřmi projít. Na pravé straně od dveří zahlédl panel, na kterém byla znázorněna lidská dlaň. Pohlédl na svou ruku. Téměř identická. Zkusil ji vložit do senzoru. Pípnutí potvrdilo jeho totožnost a dveře se rozevřely. Vpustili ho do potemnělé místnosti, kde v jednom rohu byla vyvýšenina a před ní polstrované křeslo. Prošel dveřmi a ty se za ním zaklaply, jako kdyby neměly v plánu ho již nikdy z této místnosti pustit.
„Vítej Adame“ ozvalo se ze všech stran. Na vyvýšeném místě se začal z fotonů skládat obraz muže.
„Doufám, že jsi sem trefil bez větších problému. Ostatně o to se měl postarat v implantovaný prostorový snímač, ale k tomu se dostaneme až později. Posaď se. No tak říkám posaď se Adame. Naše rozprava bude na delší dobu.“
Adam, tak to je moje jméno? Blesklo tvorovo myslí. Bez většího odporu se rozhodl uposlechnout příkaz, aby se usadil na křeslo. Hlas bytosti v rohu místnosti ho uklidňoval, ale zároveň ho naplňoval i posvátnou úctou a strachem z neznáma, jež je v člověku zakořeněn od prvopočátku bytí a kterého se ani po tisíciletích vědomí nedokázal zcela zbavit.
„ Mé jméno bylo viceguvernér Edd Philips. Byl jsem správcem této planety. Ano Adame, byl jsem. Nyní jsem již po několik desítek či možná stovek let mrtvý. Přesný časový údaj tvého zrození není nám znám. Mluvím k tobě skrz holografickou nahrávku, kterou jsem pro tebe zanechal. Jistě teď přemýšlíš, co to holografická nahrávka je, ale věř, že až skončíme s tvým školením porozumíš všemu.“ Adam ucítil lehké píchnutí na týlu, ale nevěnoval mu příliš velkou pozornost, kdyby tak udělal, zjistil by, že se mu právě okolo hlavy začala tvořit jeho osobní neurohelma, jež mu má pomoci porozumět všemu, co se nyní vyřkne.
„ Tak tedy psal se rok 2007, když se nám podařil monumentální objev na poli fyziky. Objevili jsme totiž možnost, jak cestovat rychlostí světla. Chtělo to dalších dvacet let, než se nám podařilo zkonstruovat první loď. Když jsme měli fungující prototyp, začali jsme budovat naší flotilu vesmírných korábu sériově. Založili jsme kolonie po celé Sluneční soustavě a vydali jsme se samozřejmě i mnohem dále do vesmíru. Lidská populace se vyšplhala ke dvěma stovkám miliard. Během několika let dorazily naše kolonizační lodě k Alphe Centauri, kde jsme objevili planety pozemského typu, které se stali naším dalším domovem. Během následujících padesáti let jsme vybudovali obrovské impérium lidského vesmíru, jež zaujímalo několik desítek světelných let. Doufám, že neurohelma na tvé hlavě již funguje a tak získáváš potřebné doplňkové informace bez mého vyprávění.“
Ano impérium sahalo od hvězdy BX 415 až ke kvasaru v souhvězdí Labutě. Centrem všeho byla ale nadále takzvané Alpha- solární seskupení, které diktovalo podmínky pro zbytek vesmíru. Myšlenka vystřelila Adamovi hlavou. Jak jen to můžu vědět? Aha. Neurohelma mi poskytuje veškeré doplňkové informace během výkladu. Plán a funkce neurohlemy mu okamžitě bleskl hlavou a on si byl jistý, že by jí nyní dokázal sám opravit, kdyby to situace vyžadovala.
„Ale vraťme se k podstatě věci. Před deseti lety jsme objevili jinou civilizaci, jež se rozvíjela v sektoru XL 1379. Jednalo se o agresivní rasu, která okamžitě napadla naše mírová plavidla na průzkumné misi v hlubinách vesmíru. Lidstvo nikdy nepočítalo s tím, že by ve vesmíru mohlo narazit na válečnickou rasu. Bohužel pro nás jsme se v následujícím desetiletí setkali s dalšími dvěma, které se okamžitě spojili proti té naší rase s prvotním nepřítelem. Jak jsme byli pošetilí, když jsme doufali, že většina druhů ve vesmíru musí být mírumilovná. Adame není to pravda. Je to ironie, ale bylo to přesně naopak. My jsme byli jediná mírumilovná rasa snad v celé galaxii. Naši vědci měli za to, že ostatní mírumilovné rasy byly již vyhlazeny, jelikož nemohly dlouho vydržet vzdorovat náporu mnoha desítek útočníků.
Válka se táhla po dlouhých deset let, během kterých se lidstvo naučilo mnoho o válečné technice. I přes tyto vědecké průlomy se nám nepodařilo zabránit útokům cizáků a tak lidský rod ztrácel jednu kolonii za druhou. Podrobnosti ti opět sdělí helma. Před rokem zaútočily invazní sily na Alpha Centauri. Zdejší guvernér se postavil útočníkům na odpor. Zprávy o průběhů boje jsou jen kusé, ale podle všeho byla hlavní planeta nakonec ztracena. Záchranné čluny, jež se navracely byly vždy bez živé posádky. Nacházeli jsme pouze mrtvá znetvořená těla, jež byla infikována neznámým virem. Předpokládáme, že útočníci provedli biocaust. Vyhladili nejspíše všechen život v soustavě, aby si vynutili nadvládu nad soustavou..
Před půlrokem se objevili první útočné lodě i v naší soustavě. Soustava byla již izolována od zbytku impéria a tak nemohla být zásobována potřebným materiálem a surovinami na stavbu nových lodí, jež by mohly zasahovat do bojů, a tak jsme se museli smířit s rolí pasivních obránců. Předsunutá základna na Plutu nedokázala dlouho udržet nápor mnoha set lodí. Před zničením základny jsme však obdrželi depeši, že operace Poslední úder byla dokončena.“
Poslední úder. Operace, jež měla za úkol vychýlit několik desítek komet ze svých oběžných drah směrem k předpokládaným rodným soustavám útočníků. Doba letu je odhadována na sto padesát let a tak se jedná o odplatu za již vymřelý druh. Neurohelma je vážně k nezaplacení! Napadlo Adama.
„Při invazi do Měsíční soustavy Jupiteru jsme se rozhodli obětovat naše lidi, aby jsme uštědřili útočníkům veliké ztráty v naději, že si rozmyslí útok na domovské světy Zemi a Mars. Několik dní po začátku invaze na Europu a Ganyméd byly měsíce již téměř pod nadvládou agresorů. Plán počítal s odpálením neutronové bomby (Neutronová bomba. Poslední výdobytek lidské vědy. Výsledek- Mohutná exploze, jež je schopna zničit planetu. Funkce. Při rozpadu vodíku unikne jeden neutron a dva ....neurohelma slouží skvěle.) blízko jádra měsíců, čímž jsme docílili toho, že obě tělesa byla s mohutnou explozí zničena. Odhadujeme ztráty útočníků na milión až dva invazních vojáků, několik set invazních lodí a poškození, či zničení jedné třetiny útočné flotily. Ztráty obrovské, ale pro útočníka zanedbatelné, jelikož mohl povolat zálohy a čerstvé jednotky do následujících bojů o vnitřní planety. Naše vlastní ztráty na civilním obyvatelstvu nejsou známy, jelikož útočník při útoku zmasakroval většinu žijící populace dříve, než by je mohla zabít exploze n-bomby. Nevýhodu plánu bylo to, že jsme ho již nemohli použít na jiných tělesech, jelikož útočník již nikdy nepřesunoval tolik případných cílů pohromadě ve snaze zabránit dalšímu výbuchu vesmírného tělesa.
Na Mars bylo odpáleno z útočných lodí několik menších bomb, jež zničily hlavní obrané body planety. Po invazi proběhla krvavá bitva, když náš lid odmítl kapitulaci. Boje trvaly po několik týdnů a během nich byla zničena většina infrastruktury a lidského potenciálu planety. Mars se však první vlně útoku ubránil a tak byl bombardován z orbity tak dlouho, dokud poslední obránce nezemřel v doutnajících troskách kdysi majestátných měst v kaluži vlastní krve.
Další na řadě byl Měsíc, jež byl po zkušenostech v bojích z Marsu zcela přetaven pozitronovým paprskem. 20% celkové hmotnosti Měsíce se vypařilo vlivem užití zbraně do jeho nejbližšího okolí. Na Zemi bylo po mnoho dní vidět tuhnoucí lávová pole na místech , kde kdysi byla nádherná Měsíční města. Kolonisti, kteří se ukryli v horách, či v otevřené nezničené krajině se dříve či později museli udusit pro nedostatek kyslíku, či zemřít hlady. Hydroponické farmy ležely většinou na dnech lávových moří, jelikož se vždy nacházely v měsíčních městech .Hlavní obraný bod Země byl tehdy vyřazen z provozu, čímž se oslabila obranyschopnost modré planety o 32,5 procenta. Snad největší ztrátou bylo zničení observatoří na odvrácené straně, jež podávaly informace o pohybu nepřítele. Dálkové senzory nemohly být tak účinné na Zemi, jelikož se musely prokousávat vzdušným obalem planety. Nyní stála Země osamoceně proti drtivému útoku.
Invaze na Zemi však nikdy neproběhla, jelikož si útočník byl dobře vědom odhodlanosti našeho druhu bránit svojí domovskou planetu. Po dlouhé dva měsíce byla Země bombardována z orbitální dráhy ve snaze dosáhnout kapitulace planety nátlakem. Lidstvo však vykřiklo jednohlasné NE ke hvězdám, čímž si podepsalo rozsudek smrti, ale ne obyčejné smrti, ale hrdinské smrti, kdy miliardy lidí umřeli pro víru v mír. Útočníci se tehdy uchýlili ke zničení atmosféry planety. Vypustili do ní směs kyanidů a siřičitanů, jež zahubily většinu rostlin a tím pádem plíce planety, čímž odsoudili ostatní závislé druhy k pomalé smrti udušením. Informace o bojích na Venuši a Merkuru nejsou známy, jelikož v té době byla již většina z nás mrtvá a tak se asi nikdy nedovíme, jak zbytek impéria zakončil boje a zda-li umřel také tak statečně jako Solární obránci.“
Adam seděl zaražen v křesle a poslouchal ty strašné informace o jeho druhu. Přál si vyhladit útočníky. Nenávist, jež se v něm počala nyní formovat zaplavovala jeho mladou mysl. Chuť po krvi a zabíjení se začala nyní probouzet. Již začínal tušit, jaký bude jeho úkol...
„Když padla Alpha Centauri bylo nám již jasné, že lidstvo svůj boj o přežití nejspíše prohraje a tak jsme se uchýlili k začátkům programu Genesis. Operace, jež měla zajistit přežití našeho druhu. Úkolem programu bylo uchovat lidské bytosti naživu hluboko pod povrchem planety, kde měli vyčkávat až se situace uklidní a poté je přivést zpět k životu. Následně se mají pokusit citelně zasáhnout útočníky pomocí virů. Jak virtuálních tak i organických. Vytvořit ohniska svárů mezi aliančními partnery a po následném vypuknutí chaosu se pokusit vzkřísit lidskou rasu a její mrtvé impérium.
Ty Adame, jsi výsledkem tohoto programu. Byl jsi geneticky pozměněn a vytvořen právě pro tuto příležitost. Nacházíš se v základně, jež je umístěna kdysi na dně Tichého oceánu poblíž Bariérového útesu. Jsi v hloubce 25 kilometrů v zemské kůře. Základna je umístěna v magnetickém podloží, což zabraňuje její lokaci pomocí povrchových senzorů z orbitální dráhy. Základna je napájena fúzním reaktorem, jež přeměňuje těžkou vodu na energii.“
Podrobný plánek základny a vybavení se míhal Adamovi před očima. Po několika minutách byl seznámen s funkcí a plánem základny. Dozvěděl se, že spolu sním je zde uvedeno do stáze několik desítek lidí. Převážně vědců a vojáků, jež mají vést „zalidňovací“ práce poté, co bude nastolen chaos mezi útočníky. Pomocí klonovacích tanků se má vytvořit rychle armáda vojáků, jež se pošle do bojů o nadvládu v Pásu asteroidů, kde mají získat potřebné zdroje na pokračování bojů. Základna je plně automatizována a ovládaná centrálním počítačem, jež je nezávisle napájen geotermální energií, aby se zabránilo výpadku energie vlivem možnosti zničení Světového oceánu. V jižní sekci se nachází zbrojnice, kde je umístěna bojová technika pro novou armádu. Viry jsou přechovávány pro větší bezpečnost v podobném zařízení na druhé straně planety, kde ale nejsou žádní lidé. Základna se nachází poblíž Grónska.
„Zpět k tobě Adame. Musím ti říct něco velice důležitého. Ty nejsi člověk. Ano Adame, ty nejsi člověk jako já nebo jako kdokoliv jiný. Ani lidé ve stázi ti nejsou podobní. Ty jsi totiž naprosto jedinečný. Díky genetickému inženýrství ti byli dány speciální vlastnosti, které se musíš naučit ovládat. Již dlouho před útokem se lidé zajímali o genetické vylepšení vlastní rasy a možnost pozměňování svých genů a ty jsi výsledkem tohoto snažení. Ty jsi totiž člověk budoucnosti. Nebudu tě teď ubíjet popisy genetických změň, to vše ti vysvětlí neurohelma lépe než já, ale já bych tě chtěl seznámit se zamýšlenými změnami, jež jsme na tobě provedli.
Tvůj mozek byl pozměněn, aby byl schopen rozumět většině známých řečí bez nutnosti učení se jazyka. V oku máš jak infra tak i termo-vizor, což ti umožní zrak ve všech prostředí. Máš zdvojenu kostru a posilněné svalstvo, jež ti umožňuje skoky do několika metrové vzdálenosti, rychlý běh, tak i docela slušnou nezranitelnost v pádech. Máš schopnost autoregenerace, pakliže budeš mít dostatek času a energie. Nepotřebuješ tolik kyslíku ve vzduchu jako můj druh. Uměle jsme ti také zvětšili extrakční žlázy, jež ti nyní budou poskytovat více hormonů, což ti umožní se pohybovat mnohem rychleji než tví soupeři. Další menší změny najdeš v souboru o tobě v pod složce Genetické změny.
Myslím si Adame, že musíš být již unavený mým vyprávěním a tak pro dnešek ukončíme tvojí přípravu. Budeme pokračovat příště...“
Adam se chtěl pokusit něco říci, či udělati, ale opět ucítil lehkou pichlavou bolest v zátylku, když upadl do hlubokého spánku. Sedativa ho udrží po několik hodin v hlubokém spánku, během kterého mu neurohelma sdělí mnoho informací o světě.
Kapitola druhá: Posel smrti
Připadal si, jako by padal černým tunelem. Kolem něho se neustále vynořovaly různé symboly a obrazy, jež nebyl schopen rozeznávat. Ze všech sil se pokoušel zachytit stěny tunelu, ale vždy když se zdálo, že ho již dělí jen pár centimetrů zeď jako by se odsunula kousek dále. Připadalo mu, že snad nikdy nedopadne na dno tunelu. Když se tak stalo, Adam procitl do reálného světa celý propocený. Instinktivně si, šáhl na hlavu, zda-li je stále připojen na neurohelmu, jež mu včera (Bylo to včera? Jak dlouho jsem spal?) poskytovala nedocenitelnou pomoc při snaze o pochopení své situace. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že helma je stále zapojena a funkční.
„Adame, doufám, že jsi měl příjemný spánek.“ pověděl hologram v rohu místnosti.
Ani ne, chtělo se odpovědět Adamovi, ale pak si uvědomil, že by to na reakci hologramu stejně nic nezměnilo a tak jen nadále poslouchal, co mu chce dávno mrtvý průvodce povědět.
„ Dnes tě seznámím s tvým úkolem, jež byl pro tebe vybrán. Tvůj úkol bude spočívat v napadnutí centrálního uzlu, jež byl zde v soustavě někde určitě zanechán, aby dohlížel na dění v soustavě. Počítač tě stvořil podle instrukcí, jež měly zajistit, aby jsi se probral, až naše soustava nebude přímo pod správou živých bytostí, ale pod správou počítačů. Další instrukcí bylo to, aby v soustavě bylo jen minimálně cizích plavidel, jež by tě při misi byly schopny zachytit.
Podle našich propočtů a odhadů by měl být uzel umístěn někde za dráhou Jupiteru. Možná ale až u Pluta, jelikož jeho provoz vyžaduje minimální teploty blízko absolutní nuly, aby se dosáhlo jeho supravodivosti bez nutnosti stavby chladícího systému, jež by zbytečně prozrazoval jeho přítomnost. Budeš ho muset najít a infiltrovat. Až se dostaneš k němu musíš proniknout jeho obranou a vypustit do jeho nitra virtuální viry, jež budou následně v pravidelné relaci poslány do zbytku vesmíru, čímž se infikuje většina jejich sítí. Organickou nákazu by jsi měl vypustit jen tehdy, když objevíš, že se v soustavě stále nachází útočníci, které naše poničené senzory nezaznamenaly.
Dokud nebude vir poslán do vesmíru, nesmíš se pokusit oživit nikoho dalšího, jelikož kdyby jsi případně neuspěl, bude se počítač pokoušet vysílat další tobě podobné bojovníky tak dlouho, dokud bude mít zdroje. Oživení lidé by pak ale museli svůj život dožít, jelikož by se nemohli vrátit do hibernace a tím pádem by nemohli pokračovat ve svém úkolu. Rozumíš tomu Adame? Doufám, že ano. Nyní budeš pomocí neurohelmy procházet výcvikem, jež bude pro tvojí misi klíčoví. Poslechni centrální počítač ve všech ohledech. Přeji ti hodně štěstí. Budeš ho potřebovat více než kterýkoliv člověk před tebou. Osud našeho druhu je v tvých rukou Adame. Nashledanou...“
Muž z fotonů se pomalu rozpadl na světelné jiskřičky, jež se bezhlučně rozletěly po holoprojektoru a pomalými krouživými pohyby zakončily svojí existenci pro tohoto Adama.
Adam čekal, co se bude dít dál. Nic se nestalo a tak se pomalu zvedl k odchodu. Jakmile se přiblížil ke dveřím, ozval se chladný reprodukovaný hlas centrálního počítače: „Přesuňte se do Výcvikové místnosti. Držte se vyznačené cesty!“ Po té se dveře rozevřely a vypustily Adama do ponurého komplexu. Adam přemýšlel, jak musel komplex vypadat v době své největší slávy, v dobách rozkvětu. Stovky odborníků a vojáků denně procházelo po dnes mrtvých chodbách, přístroje temně hučely v monotónním rytmu, řev, kroky, či hlasy se nesly daleko po komplexu. A dnes? Hrobové ticho, které je jen občas přerušeno cvakáním a praskáním v zářivkách na stropě. Jak deprimující prostředí pro jediného člověka. Adam pocítil, kterak mu přes záda přeběhl mráz při úvaze nad opuštěností komplexu. Rychle zatřepal hlavou, aby smetl ponuré myšlenky deroucí se na mysl a raději se vydal po vyznačené trase do výcvikové části základny v touze zapomenout na skličující fakta.
Po cestě se mu však na mysl vynořila otázka, jež musela být okamžitě zodpovězena. Adam se zastavil na dlouhé levotočivé chodbě. „ Počítači slyším mě?“ křikl do ticha.
„Ano.“ odpověděl ledový hlas. Jak jinak, než že stručně a věcně.
„Kdy byla pořízena holografická nahrávka?“ Adam hořel nedočkavostí a ta vteřina, jež počítač zpracovával a vyhodnocoval data mu přišla jako věčnost.
„ Nahrávka byla pořízena dvacátého prvního června v roce 2091.“
„ Jaký rok je nyní?“ tázal se Adam více sám sebe, než počítače, ale než jeho myšlenka vymizela z mysli počítač ledově odpověděl „ Píše se rok 2183. Je to přesně 90 let, co poslední.....“
„Stačí počítači!“ zařval Adam na zařízení základny, jelikož se mu nechtělo poslouchat údaj, kterého si byl velice dobře vědom. Sakra, přece moc dobře vím, že jsem poslední člověk na téhle zpustošené planetě. Nemusíš mi to neustále připomínat. Sklíčenost a pocit samoty dolehl na Adama více než na jakéhokoliv člověka kdykoliv jindy v historii. Žádný člověk nebyl nikdy tak osamělý, i když se nacházel kdekoliv v dálavách nekonečného vesmíru. Měl aspoň tu jistotu, že někde (ať už to bylo kdekoliv) žije nějaký jiný člověk, který s ním může sdílet jeho pocity. Tuto jistotu Adam však neměl, jelikož byl skutečně poslední. Poslední ze všech. Pln pocitů se vydal dále na cestu ve snaze zapomenout na tento neúprosný fakt, jež ho bude provázet po většinu jeho života. Jen odhodlanost přivést zpět lidskou rasu k životu ho udržovala daleko od náruče smrti, která byla i pro Adama konečnou zastávkou na své cestě životem.
Následující půl roku strávil Adam většinou připojen na rozhraní virtuálního světa, do kterého ho vpouštěla jeho osobní neurohelma. Procházel postupem dokonalého vzdělání, což si myslel Adam. Skutečnost však byla jiná. Z Adama se pozvolna, velice pozvolna, stával dokonalý stroj na zabíjení. Bez emocí (což si mysleli tvůrci programu), beze strachu, s potřebnými znalostmi a rychlostí.. Dokonalá zbraň konce jednadvacátého století. Jen Adam si nebyl ničeho vědom. Stále mohl uvažovat o světě, svém životě, představovat si živé lidi, snít... jen hluboko v podvědomí se v implantované subprogramy připravovaly na svůj úkol. V rozhodující chvíli mohly působit na bázi instinktů, či dokonce na krátkou sekvenci převzít řízení nad Adamovým tělem.
Půl rok utekl, když Adam skončil se svým vzděláváním. Nyní byl připraven splnit úkol. Úkol na jehož konci se má lidská rasa chopit svého ztraceného dědictví. Dědictví, které mu ale přineslo i zkázu.
Kapitola třetí: Cesta ke hvězdám
Bylo rozhodnuto, Adam je připraven vydat se do hlouby vesmíru na místa, kam lidská noha již po staletí nevkročila. Naposledy prošel známá místa komplexu, kde strávil několik měsíců svého života. Je možné, že už je nikdy neuvidí. I když to jen málokdo mohl pochopit, co nutí Adama procházet zdejší armádní místa, jež vypadala všude stejně, Adam při pohledu na ně cítil mnoho. Vždyť to byl přece jeho domov!
Poslední jeho kroky na základně vedly do zbrojnice, jež byla až do této chvíle zapečetěna a elektronicky hlídána před vstupem. Až nyní se před Adamem dveře samy otevřely. Stál před nimi již několikrát, ale ani jednou se je nepodařilo otevřít. A nyní. Ani nemusel nic udělat, použít žádný senzor, spínač, či cokoliv říkat.
Prohlédl otevřenými dveřmi s spatřil regály obtěžkané zbraněmi všeho druhu. Moderní palné zbraně poháněné stále střelným prachem, chemické zbraně, laserové, omračující, smrtící, znehybňující, explozivní...instinkty mu řekly, které zbraně si má vybrat. Poslední model lehké střelné zbraně, laserový ruční řezák, pár explozivních pum, grafitové nálože na vyřazování elektroniky, neutronovou bombu (!) a mnoho dalších. Trvalo mu šest hodin usilovné práce, než se mu podařilo veškerý vojenský materiál přepravit do lodi.
Loď stála po celé staletí v obrovském doku hluboko pod povrchem neustále připravená letět ke hvězdám. Adam věděl, že se jedná o tajný nadsvětelný model špionážní lodě, jež byla dodatečně vybavena i zbraňovým systémem. Byla vybavena maskovacím polem, generátorem štítů, inerciálním pohonem, antigravitací. Prostě vším, co se na špionážně-útočném plavidle očekávalo. Na délku měla přibližně 10 metrů, na šířku i s křídli pro let v atmosféře měla 12 metrů. Bez křídel měla však torpédovitý tvar, jež stěžoval její lokaci. Jednalo se o jednomístní stroj, stvořený jen pro tento úkol.
„Počítači proveď základní kontrolu.“ Zadal Adam rozkaz do řídícího počítače. Zeleně blikající kontrolka mu oznámila, že základní programy a vybavení funguje. Až nyní si Adam nasadil neurohelmu, jež byla upravena pro řízení stroje myšlenkami. Před očima se mu míhaly systémy lodě, kterak projížděl funkci všech podprogramů, i když tušil, že to bude zbytečné. Dokonale prověřená loď mnoha odborníky bude fungovat. Měl pravdu. Vše běželo naprosto v pořádku.
„Otevřít dveře hangáru.“ Řekl nahlas, i když to mohl udělat jen silou vůle.
Přední obrovské dveře ze slitiny titánu a uhlíku se začaly pomalu za těžko slyšitelného hukotu zvedat. Adam pozoroval ten zápas gravitace, tíhy a mechanické práce hydraulických pístů s pilotního křesla. Z křesla, které se teď stane po mnoho dní jeho domovem. Blikot červených majáčků po stranách ustal a Adam měl volnou cestu. Pomalu zvedl loď z přistávací plochy. Zasunout přistávací podpěry. Vyrovnat loď. Zapnout naváděcího pilota.
Loď se pozvolna vydala k tunelu. Autopilot prováděl loď spletí tunelů pomalu, ale jistě k povrchu planety. Zastavil se jen na jednom místě. Před přestupní komorou, jež ho jako poslední zábrana dělila před venkovním světem. První dveře se otevřely a vpustily loď do ohrazené části tunelu. Dveře se zavřely a do okolí začaly čerpadla nahánět vodu. Když byla místnost plná a tlak vyrovnán, tak se otevřely druhé dveře, které vedly do hlubin oceánu. Adam převzal řízení a zažehl speciální pohon pro cestu ve vodě. Jako torpédo vystřelil směrem kupředu.
Na hladině si vítr pozvolna pohrával s vlnkami pod nazelenalou oblohou, když zvuk šplouchání prořízl ostrý hromový zvuk. Adamovo loď vystřelila z vodní hladiny zanechávaje za sebou zpěněnou vodní hladinu a bílou vodní tříšť dopadajíc na povrch našedlého oceánu. Jeho další cesta vedla ke Grónsku. Na další základnu pro nejdůležitější část jeho výzbroje. Viry.
Letěl několik desítek minut, než dosáhl základny. Po celou cestu se držel těsně nad hladinou v okolí vln, jež šplouchaly na jeho loď, aby co nejvíce zmařil jeho lokaci. Byl si ale jistý, že hradbou toxických mraků nemohl projít žádný známý senzorový paprsek. Zásilka vyzvednuta. Kam se vydám nyní? Zauvažoval na chvilku Adam. Měsíc. První lidská kolonie, jež byla také posledním místem, kam se útočníci opovážili vkročit..
Kapitola čtvrtá: Měsíc
Opatrně vyvedl svojí loď z atmosféry a rovnou zamířil do radiačních pásu Země. I se zapnutým maskovacím polem existovala možnost, že by ho při hrubé chybě řízení mohli odhalit. Pomalu začal dálkovými senzory propátrávat blízké i vzdálené okolí. Test na organické sloučeniny neukázal žádný život (vyjma jeho a pár údajů ze Země) do vzdálenosti půl miliónů kilometrů. Test na slitiny dopadl jinak. Počítač začal hlásit všude v okolí hledané předměty. V první chvíli Adama zaplavily obavy, že útočníci snad o základně věděli a že nyní na něj čeká jejich útočná flotila, či aspoň minové pole, kterým nebude moci proletět. Ani jedno se však nekonalo a Adam si uvědomil, že se dívá na pozůstatky mnoha civilizací. Trosky komunikačních družic, útočných i obraných lodí, mnoho vesmírného odpadu, jež se do kosmu navršil za 200 let lidské aktivity a samozřejmě taky na zbytky měsíčních měst, jež nyní kroužily jako prachová zrnka okolo Měsíce a Země. To vše dokázalo oklamat Adamovo úsudek. Zúžil tedy hledání po okolí na slitiny, které vydávají jakoukoliv formu energie. Takových zdrojů objevil jen pět. Dva z nich se ukázaly jako trosky lodí, jež si stále zachovávaly svojí původní energii po některé z nespočet bitev, třetí byla poničená telekomunikační družice, jež nestála ani za námahu útočníků ji sestřelit, čtvrtým objektem byla jeho vlastní loď, ale pátý objekt bylo to co hledal.
Automatický maják, jež sloužil jako kontrola planety, senzor a stanice na posílání údajů na centrálu, jež byla někde za oběžnou drahou plynných obrů. Objekt 4x4 metry vybaven vizuální technikou, parabolickou anténou (Tak se tedy stále nepodařilo přijít na způsob, jak komunikovat rychleji než světlo. Jak zajímavé ve vesmíru, kde tvorové cestují ve svých lodí rychleji než jejich vlastní zprávy.), jež podle výpočtu počítače směřovala pět stupňů od Neptunova severního pólu. Najít stanici nebude zase tak těžké, jak jsem si myslel. Blesklo Adamovi hlavou. Počítač přičetl chybu výpočtu plus mínus dva stupně, což ale pro nadsvětelný pohon nebude žádný problém a tak se Adam bude moci vydat na cestu téměř na jisto, až bude chtít. Nyní se však rozhodl prozkoumat domovy jeho rodových příbuzných (či co z nich zbylo).
Mohl klidně sledovací maják zničit, ale tím by se akorát prozradil, jelikož by se za několik hodin maják neozval, čímž by na sebe upozornil ostrahu zbytku soustavy. Mohl ho sice zničit a nadsvětelným pohonem se dopravit ke stanici, ale Adam se chtěl v rozporu s rozkazy podívat po soustavě. Soustavě, jež dala možnost vzniknout jeho rodu. Počkal teda na stacionární dráze dvě hodiny, než se sledovací maják dostal do zákrytu Země a pomalu začal vyvádět svojí loď z radiačních pásů. Zamířil k Měsíci, jež nyní vystoupal zpoza planety.
Člověk minulosti by však Měsíc nepoznal. Již mu nevévodily krémové hornatiny a našedlé moře jako po celé věky, co lidstvo procitlo ze tmy nevědění. Nyní jeho tvář byla již na první pohled rozryta, obrovské kaňony po pozitronovém paprsku byly jasně patrné i ze Země v době svého vzniku. Temné ponuré stíny jen zvýrazňovaly jejich mohutnost a velikost. Kterak se začal Adam přibližovat k Měsíci, začal rozeznávat stále více drobnějších detailů. Zahlédl začerněné krátery, jež vznikly po dopadu orbitálních bomb, mohutná znovuzatavená území, jež po útoku náhle ztuhly, trosky ohromných lodí, jež byly zničeny během bojů, transportní systém v rozvalinách, ulice mrtvých měst a všude jen ruiny a měsíční prach. Pozvolna Adam namířil loď do jednoho z kaňonů, kterým začal pomalu prolétávat. Představoval si ohromnou sílu techniky, jež dokázala vyrvat milióny tun horniny z pout gravitace během několika zlomků vteřiny. Nádherná města plná lidí, jež během několika vteřin zmizela navždy v nicotě vesmíru. Adam necítil bolest, zlost, ani soucit nad osudem těchto lidí. Jeho problém to nebyl. On přeci žil a měl úkol. Ano úkol. Vzpomněl si Adam a vylétl kolmo z kaňonu směrem k Neptunu. Nestaral se o to, jestli bude jeho loď zachycena stanicí, či ne. Než informace urazí milióny kilometrů bude již stanice zničena, či on sám bude mrtev.
Kapitola pátá: Za drahou Neptunu
Čtvrt miliónů kilometrů před Neptunem se vytvořil namodralý subprostorový vír, jež náhle ozářil odvrácenou stranu planety. Z jeho středu majestátně vyplula Adamova loď, jež se okamžitě ztratila vlivem maskovacího pole do okolí. Jestliže někdo zahlédl záblesk víru, nemohl nyní při přezkoumání nalézt nic, co by prozradilo Adamovo přítomnost kromě toho tajemného záblesku. Loď pomalu začala kroužit kolem planety po nízké orbitální dráze, aby unikla všudypřítomným pátracím paprskům, jež stanice vysílala.
Zahájit vyhledávání. Přikázal Adam počítači, aby lokalizoval přesnou polohu transferní stanice. Po několika nekonečných minutách byl počítač z průzkumem hotov a začal na displeji vypisovat informace o uzlu. Adam netrpělivě pročítal informace o jeho budoucím cílu útoku.
Zařízení je chráněno silovým polem, jež je schopno zadržet proud pozitronového paprsku o síle 45 tetrawattů, materiál nelze pro rušení pole prozkoumat, pole sahá do vzdálenosti 1 kilometrů od stěn zařízení, generátor štítů je chráněn vlastním silovým polem uvnitř základny, jež je napájeno neznámým způsobem. Podle poruch v gravitačním spektru je pravděpodobné, že se podařilo získávat energii z mikroporuch prostoru, či z malých stabilních černých děr. (Nová generace pozitronových počítačů byl veliký objev v dobách před úpadkem. Počítače s vlastním úsudkem pomáhali lidstvu s jeho problémy po mnoho let.) Podle vizuálního pozorování lze usuzovat, že stanice je vybavena několika na sobě nezávislými zbraňovými systémy. Podle rozměrů je pravděpodobné, že na základně se nacházejí organické formy, jež spravují centrální CPU. Více informací nelze získat. Zakončil počítač svůj výčet, jež měl pomoci Adamovi vymyslet strategii infiltrace.
Po několik desítek minut pozoroval Adam nedobytnou pevnost a přemýšlel, jak proniknout přes silové pole. Nekonečné hodiny se pomalu vlekly a Adam již začal pomalu propadat pocitům beznaděje, kterak počítač lodě pomalu odmítal různé plány po podrobných analýzách na proniknutí. Adam vyzkoušel snad úplně všechno, co ho napadlo, ale stále se mu nepodařilo přijít na způsob jak proniknout polem. Silové pole bylo příliš silné na přímý útok, nejprve se muselo nějak oslabit! Ale sakra jak? Přemýšlel Adam. Co třeba vyslat automatické stíhače, aby napadly základnu? Ne byly by hned rozstříleny laserovou ochranou a nebo posádkami v letadlech, jež by na ně vyslal počítač. To je ono! Při vyslání stíhačů by se pole muselo na některém místě deaktivovat, což by my mělo dát šanci proniknout pod ochranu pole, jelikož pole je oboustranné. Ale jak je vylákat? Výbuchem daleko od základny, aby nemohl být prozkoumán blízkými senzory, ale zase ne moc daleko, aby je nezachytily dálkové senzory.
Adam nasměroval loď do oblasti, kde bilo slepé místo senzorického pole a zanechal zde upravenou nálož. Vrátil se k základně a vyslal zakódovaný signál k aktivaci nálože, jež začala vypouštět mnoho inerciálních plynů, následně uvolnila menší nálož, která explodovala poblíž, následná mohutná exploze celé bomby dokončila iluzi poškozené lodě, jež se zničila během exploze. Počítač nemohl rozpoznat léčku připravenou Adamem pro nedostatek informací a tak nařídil vyslání posádky. Na chvíli deaktivoval pole v omezeném místě, čehož obratně využil Adam, aby proklouzl pod jeho ochranu.
Kdysi by následující události popsal pozorovatel, jako když vpustíte lišku do kurníku nebo vlka mezi ovečky. Jakmile byl Adam pod ochranou pole rozpoutal pekelnou podívanou. Začal pálit ze všech lodních zbraní do základny. Světlo o intenzitě hvězdy se v podobě laseru začalo prodírat tavícím se kovem, torpéda rozervávaly explozemi kusy slitin, jež rozsévaly do okolí základny. Během první salvy vyřadil nechráněné zbraňové systémy a na několika místech prorazil trup, ze kterého začaly unikat obláčky zmrzlého vzduchu. Základna se viditelně otřásala pod tíhou explozí. Byly to křeče zraněného zvířete, které nemá sílu zabránit napadnutí infekce, jež se dostala do jeho těla. Pod ochranný krunýř kůže. Adam pomalu obletoval základnu nepřestávaje pálit do slabých míst. Staniční počítač se dopustil osudové chyby, když zesílil okolní silové pole, čímž zabránil možnosti návratu stíhačů, kteří mohli jen pozorovat zkázu uvnitř pole. Adam přestal pálit do základny a rychle se přiblížil k jejímu trupu. Pomocí speciálního vybavení se přichytil trupu na místě, kde se podle průzkumu nacházela chodba. Loď se provrtala trupem a připravila tak cestu Adamovi do centra zařízení.
Kapitola šestá: Kde je pravda?
Přechodové dveře se odsunuly do ustraní a prvotní sykot atmosféry vyrovnávající rozdíly utichl. Adam přískokem vyrazil do kovové chodby, jež osvětlovalo načervenalé nouzové osvětlení. Blikot přecházel do jiskření na místech, kde došlo k porušení rozvodních sítí. Padající jiskry zanechávaly nepatrné kouřové stopy, kterak dohořívaly ve vzduchu, pach spálených kabelů a otřesy poraněné lodě zde ještě umocňoval jeden faktor, který ve volném prostoru chyběl. Skřípání a vrzání byl projev stanice, kterak namáhaný kov vyjadřoval své poškození. Rychle se rozhlédl na obě strany, zda-li na něho nečeká ostraha stanice. Rychle vyrazil kupředu, jelikož věděl, že počítač brzy zjistí jeho přítomnost na stanici a vyšle ostrahu na deaktivaci jeho hrozby.
Po první minutě narazil na ostrahu. Přímo před ním se otevřely dveře, za kterými se objevil plazovitý tvor, jenž dřímal v končetinách ruční desintegrátor. Pohled do Adamovo očí by musel připravit obránci šok, nebít toho, že se do dálky chodby neslo několik dutých ran. Adam instinktivně zmáčkl spoušť. Krátká dávka chladného kovu se vedrala tvorovy do hrudního koše a vydaly se na svou cestu dále po útrobách tvora. Během zlomku vteřiny se vydraly na druhé straně těla nesouce sebou několik kapek krve. Oči tvora jako by naráz vychladly, nenávist se vytratila, nyní byla vidět jen bolest. Tvorova zbraň měkce dopadla na podlahu hned vedle krůpějí krve. Vzápětí se na podlahu sesunul i sám obránce. Adam se neohlédl ani mu nevěnoval soucitný pohled. Okamžitě vyrazil dále do útrob přeskakujíc rozrůstající se kaluž modré krve.
Po několika minutách se dostal do blízkosti centrálního CPU, kde se nacházel i vysílací uzel, jež musel infikovat. Obránci se zde připravili na odpor, když zjistili, že se na lodi objevil vetřelec. Zvuky explozí se rozlehly prostorami. Výbuchy kouřových a útočných granátů vyvolalo na chvíli chaos mezi obránci. Neschopnost obránců zaměřit odkud granáty přišly, stálo dvě bytosti existenci. Chladný kov jim vyvrtal na hlavě další otvor. Kruhová obrana okolo uzlu se uspořádala a připravila se klást tvrdý odpor. Adam si byl toho dobře vědom, ale narozdíl od obránců měl několik výhod, věděl o postavení nepřátel, měl moment překvapení, ale hlavní výhodou se staly jeho genetické mutace. Zaměřil tedy palbu na osvětlení, čímž získal několik málo vteřin, než si obránci nasadili přenosné vizory. Pětimetrovým skokem překonal smrtící palebnou zónu a ocitl se v postavení obránců, vybaven nočním viděním, měl cíle přímo na dlaní, několik krátkých dávek zastavil tlukot několika srdcí. Zvuk dopadajících patron se pomalu roznesl po okolí. V tu chvíli se otočili dva vzdálenější obránci na místo, kde stál Adam. Naučený úskok mu zachránil život, tavící se kov na místě, kde před chvilkou stál se nyní klidně probublával. Vpřed! Zavelel Adamovi mozek. Rozeběhl se proti zaraženým obráncům nepřestávaje přitom střílet ze své zbraně. Ostatní obránci mohli spatřit jen padající těla svých spolubojovníků. Adam se dral stále dále a dále.
Další skok a Adam byl v dalším obraném postavení. Zlomený vaz prvního ze trojice obránců hlasitě křupl. Jeho zvuk ještě nedozněl, když se rozezněl štěkot automatické pušky. Druhý obránce ve svém mrtvolném pádu zasáhl Adamovo zbraň, která mu s náležitým hlukem vypadla z rukou. Přískok ke třetímu obránci. Rychle se sklonit, nadskočit, úskok, kop do zbraně, přískok, dostat se za obránce a ... Nůž projel tvorovi hrudí. Adam si nebyl vědom, jak se do této pozice dostal, ale neměl čas to ani zjišťovat, jelikož se k jeho okolí přibližovala palba. V implantované programy mu zase jednou zachránily život. Rychle popadl ležící zbraň a rozeběhl se dále.
Po dvou minutách boje palba ustála a Adam stál zadýchaný a zpocený nad těly dvanácti obránců. Pomalým krokem se vydal ke komunikačnímu rozhraní, pomocí kterého chtěl infikovat vesmír.
„Člověk ničitel“ ozvalo se do ticha, kterak zmrzačený obránce vydechl tyto dvě slova, jež ve vesmíru vyvolávaly strach. Adam se okamžitě otočil k přeživšímu zmrzačenému vojákovi a odkopl od něho jeho zbraň.
„Cos to řekl?“ otázal se Adam tvora v jeho mateřštině a bylo jasně patrné, jak je podiven, že mu Adam rozuměl.
„Řekl jsem to, co se říká v mém druhu již po čas, co známe Váš druh. Nazval jsem tě pravým jménem. Člověk ničitel.“
„Proč mému druhu tak říkáte zrovna Vy? Vy, kteří jste vyvraždili naší mírumilovnou rasu? Vy kteří jste zničili můj rodný svět? Vy, kteří jste zotročili ostatní rasy? Vy..“
„My?“ přerušil Adama tvor. „Popisuješ teď Váš druh a ne náš. To my jsme byli ti, kdo byli Vámi napadeni. To my jsme se museli bránit Vašemu útoku. To my jsme zabránili společně s jinými rasami tomu, aby jste si nás zotročili. Proč se s tebou vůbec vybavuji? S člověkem ničitelem“
„Lžeš a za svojí lež nyní zaplatíš životem.“ Zařval na tvora Adam.
„Klidně mě zabij, ale pamatuj si, že jsme se proti Vašemu druhu již jednou ubránili a ubráníme se znova. Nyní jsme na válku připraveni. Jen střílej ať dostojíš svému jménu! Člověku z rodu ničitelů“ opáčil tvor Adamovi a připravil se na několik tupých ran, jež měly zakončit jeho život.
Adam pohlédl na tvora a nemohl vystřelit. Proč by se dobrovolně vzdával života, kdyby byl takový, jakého mu ho popisovali? Agresivní, bezcharakterní a snažící si za každé podmínky zachovat život.
„Chceš mi snad namluvit, že můj lid napadl Vaší rasu? Tomu nevěřím. Viděl jsem přece Zemi!“
„Věř si čemu chceš, já stejně umřu, ale po mě přijdou jiní, kteří jednou provždy ukončí strach z Vás. Celý vesmír si pak vydechne úlevou, jelikož se zbaví Vás ničitelů. Nemá cenu ti tady popisovat vaší agresivitou, stejně by jsi tomu nevěřil. Taky nemá cenu, abych tě přesvědčoval o tom, že Zemi jste si zamořili samy a schválně. Nikdy jsme nevěděli proč, ale nyní mi to došlo. Snažili se uchovat v tajnosti malou enklávu přeživších lidí někde pod povrchem. Jak odporné, že kvůli tomu tvůj rod zabil dvanáct miliard bytostí na povrchu planety! To že jste vrazi již víme, ale obětovat vlastní lidi?“ tvorovi se bolestí zkřivila tvář, musel mít bolestivé vnitřní zranění. „Cítím, že umírám. Všechno co jsem ti řekl je pravda, i když jí ty neuvěříš. Slepota je pro tvůj druh typická. Chci tě jenom poprosit, aby jsi ušetřil ostatní na stani...“ proužek krve se vyvalil z úst tvora a ten naposledy vydechl, jeho tělo se v mírném předklonu dotklo podlahy.
Adam stál nad tímto tělem několik minut nehybně...
Kapitola sedmá: Operace Gennesis ukončena.
Již zase seděl ve svém stroji a mířil zpět na Zem. Neobtěžoval se ničím. Jen rychle mířil do základny na dně Tichého oceánu. Během cesty si přemítal všechny vědomosti. Pomocí neurohelmy se spojil s centrálním počítačem a začal pátrat. Objevil něco, co před tím neviděl a to, že některé rozsáhlé bloky vědomostí jsou zablokovány. Dříve by ho nenapadlo se k těmto podrobnostem dostat, ale nyní hledal cestičky ve virtuální spleti cest, jak se k nim dostat. Po přistání na základně stále ještě prohledával informační web, ale pomalu pronikal bezpočtem bezpečnostních kódů. Na konci svého poznání se Adam rozbrečel.
Pravda vždy bolí. Je to realita, se kterou se musíme naučit žít. Jenže pravda pro Adama byla naprosto nepochopitelná. Tvor říkal pravdu. To oni začali válku, to my jsme otrávili planetu, to my jsme zabíjeli miliardy bytostí. Pocit nenávisti ke svému druhu, k sobě samému Adama svíral stále pevněji. Trhanými pohyby vylezl z letounu a vydal se do řídící sekce základy.
„Proč počítači, proč jste mi nepověděli pravdu?“ otázal se Adam počítače.
„Pravda není pro splnění úkolu důležitá. Hlavní je podmanění si vesmíru!“ odpověděl počítač naprogramovanou frázi. Adamovi se podlomila kolena. Agresivita jeho rasy na něj dolehla s ničivým dosahem.
Po několik málo hodin se Adam dozvídal od neurohelmy stále strašnější a strašnější věci. Již věděl, co je pravý význam operace Gennesis. Tehdy se rozhodl. Nyní stojí bytost, jež se zřekla svého lidského jména nad malým zařízením, jež vyndalo z letadla. Když se bytost odvrátila, poslední uroněná slza člověkem dopadla na zem. Vesmír, již nikdy nepozná dalšího člověka. Byla to poslední bytost, jež kdy dýchala, či existovala ve vesmíru. Bytost však byla nesmírně šťastná, jelikož zabránila povstání agresora. Nevypuštěním virů zachránila mnoho desítek miliard životů........Odpočet na n-bombě ustal........
Oslepující záře se rozlila po soustavě. Planeta se během několika málo vteřin vypařila. Až se za pár tisíc let budou bytosti někde daleko dívat na noční oblohu budou moci sledovat náhlé splanutí nepatrné hvězdičky někde daleko ve vesmíru a budou si klást otázku, co se to stalo. Zajisté zapomenou na krvelačnou rasu, jež chtěla opanovat vesmír a podmanit si silou ostatní. A i kdyby si vzpomněli, nikdo již nebude znát jméno toho druhu, jež si říkal Homo Sapiens.