Pre\\ay

Ten večer byl neobvykle chladný. Na stanici maglevu dopadaly ledové kapky vody, hnané lezavým větrem. Dírou ve střeše protékala voda do nitra kryté platformy a na mramorové podlaze tvořila nesouvislé louže. Stanice sama vypadala již dosti ošuntěle. Linky maglevu a jejich zastávky, které byly ještě před několika lety chloubou urbanismu v Ciudadelas, byly nyní zchátralé a téměř zapomenuté. Od objevu možností transferu před několika lety přestala být hromadná doprava používána.

Stanice maglevu, stejně jako line-transportů se staly útočištěm krys, švábů a lidí, co odmítli dát všanc své vědomí moderní technologii.

Zastávka Atalaya blanca byla jednou z nespočtu jí podobných konstrukcí. Seříznutou kopulí zastřešená dvě nástupiště s možností zastavení čtyř souprav ve stejnou dobu. V místě díry v kopuli, kudy dovnitř proudila ledová voda, nesvítilo osvětlení a celá tato část stanice byla pohroužena do šedé tmy.

Šedé, protože v dnešní době si již nikdo nepamatoval, jak vypadá opravdová tma. Na Zemi nebylo místo, kde by se dala objevit. V noci celá planeta zářila myriádami světel, barevně vykreslujícími linky hlavních dopravních tepen táhnoucích se kolem celé planety; jednoho obřího živoucího města.

Vraťme se ale nyní zpět na stanici. Do louže vody vkročila vysoká postava zahalená černým pláštěm. Uvědomivši si, že stojí ve vodě, ustoupila stranou, hlouběji do stínů. Nebylo jí vidět do obličeje. Hlavu jí zakrýval klobouk s širokou krempou, která vrhala na obličej tmavé stíny. Postava očividně na něco čekala. Stála bez hnutí, jako socha tesaná z šedé hmoty tmy, která ji obklopovala.

V ten moment se ozval zvuk. No, možná, že se nedá říci ozval. Šlo o jeden z těch zvuků, které spíše cítíte než slyšíte. Pravidelný, hluboký, sluchem normálního člověka nezachytitelný. Lze jej pouze cítit na samotném prahu vnímání. Po chvíli zesílil, či spíše zmohutněl. Připojilo se více harmonických frekvencí a postava cítila, jak jí hloubka tónu rezonuje tělem; přijížděl vlak.

***

Z ohybu před stanicí se vylouply čtyři reflektory ozařující zaoblenou soupravu maglevu, ženoucí se závratnou rychlostí vpřed, po trati. S hučením větru vlak vjel do stanice. Frekvence zvuku se změnila z cítitelné na slyšitelnou a plynule přecházela z hlubokých tónů do vyšších, až utichla.

Postava ve stínech na protějším nástupišti sundala plášť, odhalujíc ladné, skoro až kočičí křivky ženského těla oděného do vybavení pro noční mise. Upnutá tmavá kombinéza, za pasem pouzdro na částicovou pušku, vyztužený hrudní plát s popruhy pro vybavení.

Tak, kdepak jsi? řekla si Lanaia, toho času přítomná v tomto těle, či spíše pracovním nástroji. Ještě si sundala klobouk, který zakrýval hlavu bez vlasů. Sáhla si na spánky, kde byly umístěny kontakty propojení se sítí a upravila lehce vyladění frekvencí, aby byla schopna s maximální přesností splnit to, proč ji sem dnes poslali.

Dveře bezpilotního vlaku se otevřely a na nástupiště se vypotácelo několik ztroskotanců. Zničené existence, které nebyly schopny nebo nechtěly svoje vědomí přenést do sítě a zůstaly uvězněny ve svých původních tělech. Lanaia je skoro litovala. Ne; to, co zažívala, nebyla lítost. Byl to nezájem, skoro pohrdání těmi bytostmi, které mají jen tuto svoji existenci a nic víc. Nikdy nepoznají rozlehlost světa, který se jim po připojení nabízí. Ale kvůli nim tu dnes není.

Ah, támhle je. řekla si, když souprava s hučením odjela a na protějším nástupišti zůstalo již jen pár odpadlíků. Jeden však mezi ně nezapadal. Základním poznávacím znakem všech unplugerů byly vlasy. Neměli oholené hlavy. Cenili si svých těl, chránili je, starali se o ně. Jak patetické.

Lanaia se připravila. Couvla na druhý kraj platformy, její vědomí zadalo příkaz k nadměrné produkci adrenalinu, který okamžitě pocítila, a ke zvýšení energetické hladiny nervových buněk, pro zrychlení reakcí. Teď věděla, že již nemůže přestat. Tohle tělo takový biologický nápor moc dlouho nevydrží a pokud si ten zrádce všimne mrtvoly na druhém nástupišti, jakože by si určitě všimnul, zmizí a Společnosti bude zase trvat měsíc, než jej znovu vystopují. Poslední nádech; rozběhla se. Viděla, jak se blíží konec nástupiště. Jeden silný odraz ji vymrštil do nádherného salta nad vodícími lištami maglevu a pak již nehlučně přistála na druhé straně. Ve zlomcích sekundy přesunula těžiště, zvedla se a tichými pohyby, skrývajíc se ve stínech a za podpůrnými sloupy, se dostala až za záda svojí oběti.

***

Po dvou měsících skrývání a útěků si Merul byl konečně jistý, že Společnost ho snad ztratila. Když získal data, která potřeboval, bylo po něm vyhlášeno pátrání. Věděl, že pokud by jej chytili, rozsudek je smrt. Ve většině případů okamžitá. Žádný soud, žádné obvinění. To nikoho nezajímalo. Vždyť vědomí přece bude žít dál a tělo je jen postradatelná nádoba. Jenže to mělo háček. Většina lidí, po kterých šli, neměla tu možnost své vědomí přenést do sítě dříve, než tělo přestalo fungovat. Společnost takovéto "nepohodlné" občany jednoduše odpojila. Veřejnost byla poté informována, že byl objeven další případ transferové psychózy a že s ním bylo naloženo jako obvykle.

Nikdo se nad tím nepozastavil. To, že nešlo o žádnou transferovou psychózu, ale o docela obyčejnou vraždu, nikoho nezajímalo, nikdo to ani nemohl zjistit. Veškerá data o aktivitách Společnosti byla střežena jako pevnost.

Lovec virů Merul měl tu možnost dostat se do databáze, když si jeho vědomí najali pro vyčištění systému od infekce. Musel podepsat revers, že když se cokoliv stane, Společnost nebude odpovědná a rovněž slib mlčení. Také mu zakázali podrobně procházet jakékoli údaje z jejich databáze. To jej ale stejně neodradilo. V okamžiku, kdy mu připadlo, že hlídka, kterou poslali s ním ho ztratila, když pronásledoval jeden z posledních exemplářů infikovaného clusteru, prošel si část databank. A to, co objevil, se mu ani trochu nezamlouvalo. Záznamy o aktivitách Společnosti nejsou zrovna odpočinková četba. Kdyby cokoli z toho vyšlo na povrch, Organizace spojených by zasáhla. A to takovou silou, že Společnost by to položilo na lopatky a s největší pravděpodobností by se již nevzpamatovala.

Merul sám Společnost nenáviděl. Za záhadných okolností mu zmizelo před několika lety vědomí jeho manželky. Poslední zpráva, kterou od ní dostal, byla, ať si dává pozor. Nevěděl na co, nevěděl proč, nevěděl, kam se poděla. Společnost neměla žádné zprávy. On ale věděl své. Taruka něco věděla a proto zmizela.

A teď to samé čekalo Merula. Jakmile jej odhalili, byl nucen si vzít první tělo, na které narazil. Aby jej nenašli, nechal si od unplugerů odstranit kontakty. První měsíc byl strašný. Chodil jako mrtvola. Pocit, že je uzavřen v jednom organismu, byl nesnesitelný. Navíc jej příšerně bolela hlava od té operace. Kontakty jsou totiž hluboko zapuštěny do temporálních laloků a tak je vyjmutí i v dnešní době dosti nebezpečná záležitost.

Celý měsíc se skrýval ve stokách jako krysa, jen aby jej neobjevili. Živil se odpadky a samotného jej překvapilo, že to přežil. Když se po nějaké době dal alespoň trochu dohromady a odvážil se zpět do světa, zjistil, že pátrání ještě neskončilo. Byl tedy nucen znovu unikat hlídkám a skrývat se. Jednoho dne jej však kontaktoval neznámý muž. Řekl mu, že není sám, že existuje jakési hnutí odporu, které se snaží sehnat dost důkazů pro svržení Společnosti. Sjednal si s ním schůzku. Ten den byl právě dnes. Když však Merul vystupoval na Atalaya blanca, měl zvláštní tušení. Něco nebylo v pořádku. I když pravdou je, že celý jeho život nebyl poslední měsíce v pořádku, tak tomu snad nepřikládal ani takový význam.

Vlak odjel a lidé, co se s Merulem vypotáceli ze soupravy, se rozešli do svých děr. On zůstal stát na nástupišti, čekaje na vysvobození z té noční můry. Čekal na muže, který se s ním měl setkat, převzít od něj informace, které nyní tisknul v ruce na datovém chipu. Třeba mi i pomůže se z téhle kaše nějak dostat…

Říkal si, když za sebou uslyšel kradmé pohyby. Chtěl se otočit a pohlédnout do tváře člověku, který, jak doufal mu změní celý život. Osoba stojící za ním mu sice měla v úmyslu život změnit, ale úplně jiným způsoben, než v jaký doufal on.. Za hlavu ho uchopily dvě drobné, avšak nezvykle silné ruce, lehce mu hlavou pootočily vlevo a pak s prudkým škubnutím vpravo.

***

Ozvalo se tlumené prasknutí a do Lanainých rukou se zhroutila její kořist. Ještě jí teď zbývalo vzít chip, zbavit se jej a mise byla splněna. Společnost si zase bude moci v klidu oddechnout. Cítila, že tohle tělo již nemá moc času, proto pustila Merula na zem a jala se jej prohledávat. Nahmatala v kapse data chip, uchopila jej do ruky a chystala se jej zničit, když v tom si uvědomila, že nad ní někdo stojí. Rychle se podívala ve směru, kde podle ní postava stála, a ztuhla, když zjistila, že se dívá do tmavého ústí částicové zbraně. Tohle ani v nejmenším nečekala. Měl to přece být triviální úkol. Zpanikařila. Rychle stáhla svoje vědomí do vyrovnávací paměti kontaktů a začala je odesílat zpět na síť. Poslední, co viděla, než se odpojila od těla, byl modrý záblesk uvnitř zbraně.

Hodnocení