Přijde ještě zítřek?
Kapitoly
- Kapitola první: Telefonát z Havaje
- Kapitola druhá: Výbor pro vesmírnou ochranu
- Kapitola třetí: První nesrovnalosti
- Kapitola čtvrtá: Cesta domů
- Kapitola pátá: Počátek konce
Kapitola první: Telefonát z Havaje
Pamatuji si přesně, kde mě ta zpráva zastihla. Právě jsem seděl za svým stolem v menší kanceláři v centru Londýna a z okna jsem pozoroval deštivé ulice, po kterých se jen líně a s obtížemi posouvala nekonečná kolona aut. Již po několik hodin se nad Britskými ostrovy udržovala bouře, která měla na svědomý tento smuteční ráz již tak dost ponurých ulic, který pomalu pronikal i do mého nitra. Na mém psacím stole se tehdy rozezvonil telefon a když jsem zvedl sluchátko, ozval se hlas spojovatelky, která mi oznámila, že budu přepojen na Havajskou ústřednu. Během pár sekund klidu, kdy se ve sluchátku nic neozývalo, jsem přemýšlel, proč mě doktor Carvia volá z Havajské observatoře. Na mysl mi přišla otázka, zda-li se opět neporouchalo obří zrcadlo, či jestli si doktor opět nemyslí, že objevil signál mimozemského života. Z mého zahloubaní mě vytrhlo až praskání v telefonním sluchátku, které mě opět vrátilo do reálného světa. Jen co jsem uslyšel doktorův poněkud zmatený hlas, tak jsem na něho pěkně zostra spustil. „Haló doktore, proč mě vyrušujete od mé práce. Zase jste nespokojen s dodávkami materiálu, či jste pro změnu dnes objevil signál mimozemšťanů na Marsu?“
„Ne nic takového!“ opáčil mi doktorův hlas. „Právě jsem dělali rutinní prohlídku oblohy v oblasti C14, když naše zrcadlo zachytilo nové těleso za oběžnou dráhou Jupiteru, které se s největší pravděpodobností řítí k Zemi!“
Hlas, kterým to doktor pronesl, nebyl nijak zvlášť emociálně zabarven a tak se nedalo poznat, jak vážná je situace. Z dnešního pohledu si nedokážu vybavit, jak jsem mohl býti tak klidný, když jsem se ho tehdy z lehce pobaveným tónem pozeptal, kdy se tak má stát, abych si právě nenaplánoval dovolenou někam k moři. Jsem si jistý, že kdyby jsem měl tu možnost vidět doktorovu tvář, musel bych si zajisté všimnout, jak musel vzteky zrudnout až do podoby pěkného červeňoučkého rajčete, jelikož na mě začal pomalu vřeštět do telefonu. „Jak si to představujete dělat si ze mě srandu? Já Vám z cela vážně oznamuji, že se Země během následujících dvou měsíců střetne s kometou, která má v průměru přibližně 15 kilometrů a Vy si dovolujete tady vtipkovat!“
V tu chvíli mi došlo, že bude asi zle, jelikož takto podrážděného doktora jsem za dlouhých deset let, co jasem ho znal, nezažil. „Omlouvám se Vám doktore.“ řekl jsem na uklidněnou: „ ale jak je možné, že jsme kometu nezachytili již dříve? Snad nevyhazujeme všechny ty peníze ze vládních zdrojů zbytečně do vesmíru, nebo snad ano“
„Samozřejmě že ne, ale kometa přilétá směrem od Slunce, což nám znemožnilo její dřívější lokaci, ale i kdyby se nám jí podařilo zaměřit před rokem nebo před dvěma, nic to nemění na situaci, že se střetne se Zemí!“ pronesl doktor zcela správně na moji adresu.
„Odkud se vzala? Už jste zaměřili přibližnou počáteční pozici a v jaké vzdálenosti proletí kolem Země?“ byli moje první dvě otázky, když jsem pochopil, že planetu bude čekat těžká zkouška, která prověří naše schopnosti až na samou mez naších možností.
„Podle našich propočtů se Zemi nevyhne, což je právě problém. Jsme si jistí na devadesát devět procent, ale podobné výsledky nejspíše zjistí i jiné observatoře na Zemi, že se kometa nakonec se Zemí střetne. Původ komety je záhadou. Podle našich propočtů na základě její dráhy a rychlosti k nám kometa přiletěla odněkud ze souhvězdí Labutě, což nám zatím nedává moc smysl. Byla by to první známá kometa, která nepochází z naší soustavy. Pane máme zatím uvědomit prezidentovo poradce o hrozícím nebezpečí?“
Chvilku jsem přemýšlel, jestli mám povolit vypuštění zprávy do světa, jestliže se bude jednat opět o doktorův omyl, bude ostuda tak velká, že se budu muset okamžitě vzdát funkce, ale na druhou stranu zbývali jen dva měsíce, než dojde ke katastrofě. Po chvilce váhání jsem na doktorův dotaz přikývl. Hned na to jsem zavolal sekretářce ať odvolá všechny smluvené schůzky na dnešní den a rozjel jsem se na letiště, kde na mě již čekalo soukromé vládní letadlo, jež mě mělo ihned dopravit do Washingtonu, kde jsem se měl setkat s výborem pro vesmírnou ochranu. Při nástupu do letadla jsem se naposledy otočil, abych možná naposledy spatřil Londýn ve své deštivé kráse, jež možná za dva měsíce přestane existovat. Pomalu plující mračna mlhy obestupovaly věž Big Benu, mraky se pomalu rozestupovaly a dávaly místo pro průnik paprsků slunce, jež začalo velice pozvolna vysoušet promočenou krajinu.
Kapitola druhá: Výbor pro vesmírnou ochranu
O několik hodin později jsem se již nacházel na letišti ve Washingtonu, kde na mě již čekala vládní limuzína se šoférem, jež mě okamžitě měla převést do Pentagonu před výbor. Již v letadle během cesty jsem se spojil pomocí Internetu s Havajskou observatoří, abych zjistil jaké nové informace se podařilo zjistit a zda-li skutečně kometa míří k naší modré planetě. Mé nejtemnější obavy se vyplnili, jelikož se podařilo nezávisle na sobě prokázat dráhu komety třem observatořím po celém světě, což eliminovalo šanci na chybu téměř na nulu. Podle posledních zpráv, jež byli zveřejněny observatoří se kometa má srazit s planetou přesně za padesát čtyři dní a šest hodin.
Před budovou Pentagonu zastavilo auto a já jsem se vydal směrem k budově, ve které se nyní mělo rozhodnout o osudu lidstva. Přes kontroly jsem se dostal docela snadno, jelikož jsem byl již netrpělivě očekáván v zasedací síni, kam mě, jak jinak, doprovodila vojenská eskorta. Osobně jsem nikdy nepřišel na důvod, proč se v nejstřeženější budově světa musí člověk pohybovat s doprovodem, ale snad to bylo pro to, aby jsem neviděl nějaké věci, do kterých mu nic nebylo.
Stráž mi otevřela dřevěné dveře a já jsem vstoupil do místnosti, kde sedělo pět lidí, jež tvořili výbor pro vesmírnou ochranu. Přistoupil jsem k řečnickému pultu s mikrofonem a rukou jsem si stáhnul mikrofon na úroveň mých úst. Než jsem však začal hovořit v duchu jsem si projel přítomné v sálu. Tato podivná sebranka několika lidí měla nyní v rukou budoucnost snad celého lidstva, jelikož to byli právě oni, kdo nakonec rozhodnou o prostředku záchrany.
Z cela vlevo seděl menší zavalitý muž v modré uniformě, který patřil k vysokým armádním velitelům a jež se jmenoval generál Scott. Druhý z leva byl armádní expert na nukleární zbraně, ale jež neměl o vesmíru nic moc zdání. Třetím členem byla kongresmenka Lisa Parterová. Žena, která svým neústupným postojem k výzkumu vesmíru již připravila NASA o několik desítek miliard dolarů. Čtvrtým do počtu byl tajemník NASA, jež, i přes svůj vysoký věk, stále dokázal zarytě bojovat za výsady agentury, jež zastupoval. Posledního člověka v sále jsem neznal, ale už od pohledu vypadal poněkud nepříjemně a docela dost drsně, což mě přivedlo k myšlence, že bude nejspíše patřit k nějaké tajné vládní organizaci jako například k CIA, či podobně, ale z cela jistý jsem si býti nemohl.
„Dámy a pánové“ zahájil jsem svojí krátkou řeč. „jak jistě víte k Zemi se podle nejnovějších informací blíží kometa o velikosti přibližně patnácti kilometrů, ale věřte, že se jedná pouze o přibližné rozměry a že přesné rozměry budou známy za několik dní. Sama tato informace by nebyla nijak závažná, ale ke vší smůle kometa protíná dráhu Země přesně v okamžiku, kdy se planeta bude nacházet v oblasti. Podle prozatímních výpočtů, které provedly nezávisle na sobě tři observatoře, se kometa srazí se Zemí za padesát čtyři dnů, což nás staví před okamžité řešení problému. Žádné další informace nejsou zatím známy, ale i z toho mála co máme, je všem jasné, že lidstvo stojí před katastrofou, jež nemá v novodobé historii obdoby. Nyní dávám prostor pro Vaše případné otázky a návrhy, jak krizi řešit.“
„Pane profesore“ ujala se slova kongresmenka „jaké nebezpečí představuje srážka komety s naší planetou za předpokladu, že k tomu skutečně dojde?“
„Vážená paní kongresmenko, zajisté si vybavujete výbuch atomové bomby v Hirošimě. Tak si ho nyní představte na stokrát větším území a s mnohem větším explozí a to za předpokladu, že budeme mýti, odpuste mi to slovo, štěstí a že kometa dopadne na pevninu. Za předpokladu že kometa dopadne do oceánu vytvoří se mnoho kilometrová tsunami, jež se převalí stovky kilometrů do vnitrozemí kontinentů a zničí tak většinu velkých měst ve státech, ale také ve světě. Následné dopady jsou jen dohady, ale nejspíše by také došlo k návratu doby ledové, která by si vyžádala další stovky miliónů obětí.“
„Promiňte, že Vás profesore přerušuji,“ pronesl armádní generál „ale je známo místo případného dopadu na Zem? Jestliže ano, nestačilo by pouze evakuovat postiženou oblast před dopadem a zamezit tak ztráty obyvatelstva?“
„Ne“ odpověděl jsem mu „jelikož se bude jednat o globální katastrofu, takže jediné myslitelné řešení by byl odchod ze Země, ale to jak víte není možné, jelikož se v NASA nedostává prostředků pro kolonizaci vesmíru a tak ani k vyvinutí dopravních kapacit, díky neustálým škrtům v rozpočtu, jež zapříčiňuje nezasvěcený okruh lidí.“ Při těchto slovech jsem vrhnul pohled na paní kongresmenku, která stále s ledovým klidem zapisovala něco do svého diáře.
Další dotaz přiletěl od armádního experta. „Dal by se ten vesmírný balvan rozstřílet během cesty k Zemi?“
„Když si přestavíme rozměry komety a její rychlost, kterou se pohybuje vůči naší Zemi, tak nasazení termonukleárních zbraní by nic nevyřešilo, jelikož by se nám nejspíše nepodařilo kometu rozbít na menší části, které by pak neškodně shořely v atmosféře. Maximálně by jsme z jedné nebezpečné komety udělaly několik menších smrtících komet, které by zasáhly mnohem větší území než původní kompaktní kometa.“
„Pane profesore“ řekla pomalu a rozvážně kongresmenka „ za prvé bych se chtěla ohradit proti nepřímému útoku na mojí osobu, kterého jste se zde vědomě dopustil, což ale za vzniklé situace přejděme. Za druhé jaké si myslíte, že jsou naše šance na záchranu a jak se podle Vás máme zachovat?“
Jediná dobrá vlastnost na kongresmance byla ta, že šla k jádru věci přímo bez žádných průtahů, blesklo mi náhle hlavou. Před tím než jsem odpověděl na položenou otázku jsem se musel nalít sklenici vody, jelikož při představě odpovědi se mi poněkud stáhlo hrdlo.
„Vážená paní, podle mého úsudku jsou naše šance na přežití velice chabé až nedostačující. Podobnost s událostí, která se stala před 65 milióny let, je až zarážející. Tehdy se také musel dominantní druh vzdát své nadvlády nad planetou, jelikož byl vyhlazen vesmírným poutníkem. Dá se říci, že některé jeho formy přežily dodnes, ale žádné se již nepodařilo ovládnout z cela planetu, jako se to povedlo jejich předchůdcům. Podobně to vidím i s přežitím lidstva. Je jen několik málo možností, jak zachránit aspoň část lidstva a to ve vyhloubení podzemních bunkrů, kde by se měla soustředit elita světa, jež by se pak za několik desítek let pokusila znovu vybudovat zničenou civilizaci. Výběr zachráněných bude jistě velice složitá věc, se kterou Vám nijak nepomůžu. A naše šance na záchranu? Podle mých informací NASA před rokem zrušila práce na nové generaci raketoplánu kvůli menšímu rozpočtu a dnešní generace by na záchranu části populace během dvou měsíců nestačila. Možná se mýlím, ale myslím si, že má slova podpoří tajemník Robertson. Ohledně armádní technologie žádné informace nemám jakožto civilista a tak se zeptejte spíše armádních představitelů samy. Jediná naše šance by byla ve vychýlení komety z dráhy pomocí výbuchu. Prosím nyní seržanta, aby Vám roznesl vědecké studie od profesora Klimana, jež se problémem zabývá již po několik let. Nechám Vám teď několik minut na prostudování dokumentu, aby jsme pak mohli pokračovat v hledání východiska.“ Po těchto slovech jsem se odmlčel a šel jsem zavolat manželce, že večer domů určitě nedorazím. O hrozícím nebezpečí pro nás a naší dcerku jsem taktně pomlčel, abych jím dopřál jednu z posledních nocí beze strachu.
O pět minut později jsem již opět stál za řečnickým pultem a byl jsem připraven pokračovat v diskusi. „Doufám, že jste si dokument pročetli. Vraťte se nyní laskavě na stranu pět, kde je náčrtek, jež zachycuje technologii odklonění asteroidů respektive komety v našem případě. Jestliže budeme chtít uspět, musíme vyslat raketu s náloží směrem ke kometě a v pravý čas ji dálkově odpálit. Sám moc dobře vím, že je to naděje velice malá, ale aspoň nějaká, takže osobně jsem pro, aby jste tento návrh předložili prezidentovi. Rozhodnutí je samozřejmě na Vás, ale pospěšte si, jelikož času není nazbyt.“
„Děkujeme profesorovi za přednášku.“ prohlásil generál „a nyní se dohodněme na dalším postupu.“ Nějak jsem se neměl k odchodu, což jsem si ani neuvědomoval, ale čeho si všiml generál a tak se ještě pozeptal: „Chcete nám snad ještě něco sdělit, profesore?“ zeptal se generál. „Ne nic, pane generále. Jen ať nás v nadcházejícím čase provází bůh!“
Pomalu jsem se odebral ke dveřím, které jako vždy otevřela pohotová stráž. Poté, co jsem vyšel z místnosti, jsem si konečně mohl oddychnout. Možná se to zdá divné, ale já jsem nikdy neměl rád rozhovory s komisemi, které jakkoliv rozhodovaly o osudech nás lidí na planetě. Mohl jsem jenom doufat, že ty zelený mozky nakonec přece jen nenapadne kometu rozstřílet těsně před srážkou, jelikož by to zničilo velké území a taky, že je napadne přizvat ke spolupráci i ostatní země a nepokoušet se to utajit před veřejností. Rusko mělo stejně dobré observatoře jako my a tak bylo více než pravděpodobné, že mají stejné informace.
Postupně jsem procházel budovou Pentagonu zahloubán do svých myšlenek, když jsem přemýšlel, jestli jsem nad něco důležitého neopomněl. Na nic jsem nepřišel a tak jsem konečně zamířil ven z budovy. U vchodu jsem si musel zakrýt rukou oči, jelikož mě plně oslepilo slunce, které zářilo vysoko na nebi. Díky dočasné slepotě jsem si nepovšiml, že ke mě přistupuje muž v elegantním obleku, jež se mi představil jako Mike Button. Novinář z Timesů, který se mě chtěl pozeptat na pár otázek. Osobně jsem nevěděl, kolik toho již veřejnost ví a tak jsem ho odbil několika nelaskavými slovy a rychle jsem zamířil k přistavenému autu.
„Tak kam to bude?“ otázal se mě šofér. Nyní jsem si musel rozmyslet plán, kterak budu v následujících dnech postupovat. „Na letiště“ odpověděl jsem. Chtěl jsem se totiž sám na vlastní oči přesvědčit na Havajské observatoři, že kometa míří k nám. Vím, že to byla zbytečná ztráta času, ale člověk neuvěří, dokud to i neuvidí. Letadlo stálo na svém místě opět připravené k letu a tak jsem nasedl a zadal pilotovi směr Havaj.
Kapitola třetí: První nesrovnalosti
Cesta k observatoři nebyla nikdy moc příjemná, jelikož se musí terénním vozem vystoupat po kamenité cestě až na úpatí sopky. Po cestě si také musíte dopřát menší přestávky, aby jste se vůbec aklimatizovali na změnu koncentrace kyslíku. Po úmorných dvou hodinách jízdy po kamenech jsem byl natolik vyklepán, že jsem cítil, kterak mi skáčou v těle snad i kosti. Když jsem konečně poprvé zahlídl kopule observatoře byl jsem hnedka v lepší náladě, protože jsem si představil, že cesta končí.
Před kopulí již čekalo několik lidí, kteří se dozvěděli o mém neplánovaném příjezdu na observatoř a tak měli aspoň symbolicky zastoupit uvítací výbor, na který bych stejně neměl náladu, jelikož i přes lehký spánek v letadle jsem začínal pociťovat prvotní příznaky únavy, která na mě počala pomalu doléhat.
Když auto konečně zastavilo na malém parkovišti před vstupem do observatoře, můj narychlo sestavený uvítací výbor vykročil směrem ke mě. V čele delegace stál mladý muž, kterému mohlo býti něco okolo 26 let. Hned na první pohled Vás na něm musela upoutat jeho tvář, která byla díky vystouplým lícním kostem dobře zapamatovatelná a mě se začal zmocňovat pocit, že jsem se již s tímto mladým mužem někde setkal. Kde jen to mohlo býti? Zněla my otázka v mysli, když delegace přišla až ke mně a mladý muž se ujal slova.
„Dobrý den profesore. Jsem rád, že Vás opět potkávám, ale docela bych si přál, aby to bylo za jiných okolností. Prosím pojďte dále. Doktor Carvia právě pracuje na spektrální analýze komety a proto zde nemůže nyní být. Mám Vás za nim zavést. Prosím pojďte tedy za mnou.“ a po těchto slovech se celá delegace otočila a zamířila k jedné z menších kopulí, kde jak jsem věděl, byl přístroj na spektrální analýzu. Cestou jsem stále nemohl nepřestat myslet nad tím, kde jsem mladíka potkal. Těsně před kopulí mě to napadalo, vždyť to byl můj student z dob, kdy jsem ještě učil na Oxfordu astronomii. Koukám, jak se Lee (myslím, že takto se jmenoval) dokázal vypracovat až na asistenta doktora Carvia.
Bíle natřené kovové dveře se s lehkým zaskřípáním otevřely a my jsme vstoupili do tmavé místnosti, ve které uprostřed stál podivný přistroj a okolo něho pobíhalo zdánlivě několik zmatených lidiček. Moc dobře jsem však věděl, že jejich zametený pohyb není vůbec zmatený, ale že se jedná o propracovanou činnost, kdy se snažili získat nové poznatky o kometě. Po chvilce, když si mé oči přivykly na šero, jsem rozeznal doktora a automaticky jsem zamířil přímo k němu, abych se dozvěděl co je nového. Již z dálky vypadla doktor poněkud jinak, než normálně. Jeho obličej byl bledý a neustále přebíhal od počítače k počítači a nevěřícně pokyvoval hlavou.
„Co se děje doktore?“ otázal jsem se ho, když jsem se dostatečně přiblížil. „Ale, nějak nám to nevychází, profesore. Podle našich měření je kometa obalena ledem, ale jádro je tvořeno kovovými sloučeninami, jež se normálně spolu nevyskytují. Podle našich dosavadních poznatků jsou komety tvořeny ledem a kamenným jádrem, ale v tomto případě tomu tak není. I její hmotnost je mnohem menší, než by ve skutečnosti měla býti. Také jsme zjistili, že vyvrhuje příliš mnoho plynů do svého okolí. To nedává smysl.“ Zakončil doktor zprávu o nových poznatcích. „Což nám zamotává hlavu ještě více, na druhou stranu se nemění nic na tom, že se s námi do dvou měsíců srazí. A co Vy, jaké máte zprávy s Pentagonu?“
„Koukám zde se nic neutají, že doktore?“ odpověděl jsem mu a mozkem mi bleskla myšlenka, kdo z mého okolí vynáší informace. „Sám si nejsem jistý, jestli výbor pochopil vážnost situace, ale musíme doufat, že si uvědomí obrovské nebezpečí, které nám hrozí. Navrhl jsem jim pokus o Klimanovo techniku, ale nevím, jestli ji správně pochopili, jelikož nejevili příliš mnoho nadšení.“ V této chvíli se na mě doktor otočil a já si všiml, jak za poslední rok, co jsme se neviděli zestárl. Možná to byl jen můj subjektivní pocit, či shoda dnešních okolností, ale kolem očí se doktorovi objevilo několik nových hlubokých vrásek a celkově působil ještě více roztržitým dojmem než normálně. Jen jeho životní síla stále vyzařovala z jeho modrých očí, které se teď na mě zamyšleně dívaly.
„Profesore“ začal velice pomalu, ale promyšleně doktor: „již byl do celé situace zasvěcen tisk a veřejnost? A nebo si snad také myslíte, že podobnou situaci se bude dát nějak utajit? Posledních pár hodin jsem neviděl žádné zpravodajství a tak nevím, jak celá situace vypadá, ale někteří mí spolupracovníci již začínají býti neklidní, jelikož nám sem volalo několik novinářů a ptalo se, co se děje. Vůbec si nedokážu představit, jak se mohli něco dozvědět.“
„Máte pravdu doktore, tisk začíná tušit, že se děje něco nenormálního, ale zatím ještě nemá ponětí o co přesně jde. Přibližně za hodinu se mám spojit s poradcem prezidenta, který mi předá další informace, ale osobně na něj budu apelovat, aby aspoň částečně připravil veřejnost na komplikace. Na druhou stranu doktore, dokážete si představit jakou paniku prohlášením vyvoláme? Jen si to představte. Dobrý den občané, jsem prezident Spojených států Amerických a za dva měsíce na nás dopadne kometa, která nejspíše vyhladí většinu populace. Jak by na podobné prohlášení asi americká, ale co americká, světová veřejnost reagovala? Totální panika následovaná chaosem by uvrhla svět do role pasivního pozorovatele katastrofy. Kdo by nadále chtěl pracovat, když by věděl, že Země bude zničena? Asi nikdo a tak budeme muset pomalu vypouštět zprávy, aby se veřejnost připravila na nejhorší.“
„Ale profesore, světová veřejnost má přece právo, aby znala pravdu.“ Pokusil se mi oponovat doktor, který se opět začal naklánět nad svým počítačem, po kterém přebíhala jen změť nesmyslných čísel, jež mohly dávat smysl jen zasvěcenému odborníkovi.
„Zajisté právo má, ale snad má právo také na poklidný život. Pravdu stejně budeme muset vytáhnout na světlo, ale čím později se tak stane, tím pro nás lépe.“ odpověděl jsem mu.
„Haló doktore, pojďte na moment. Něco neobvyklého jsme našli!“ ozvalo se z opačného konce observatoře, kde se několik lidí v různorodém oblečení sklánělo nad dalším počítačovým terminálem.
Následoval jsem doktora až k počítači, kde jsem se dozvěděl, že kovové slitiny jsou tvořeny převážně sloučeninami, jež by ve vesmíru spolu býti neměly. Byl objeven nikl, olovo, hořčík, platina, železo, mangan a křemík. Neobvyklá kombinace pro jednu zatoulanou kometou. Jak jsem tak poslouchal dohady o původu prvků, zjistil jsem, že se přiblížil čas pro můj rozhovor s tajemníkem. Odebral jsem se tedy do komunikačního střediska, kde jsem věděl, že se nachází jištěná linka se přímým spojem do Washingtonu.
„Pane poradce objevilo se několik nesrovnalostí ve stavbě komety a v jejich jiných vlastnostech. Nic se ovšem nemění na tom, že se za několik desítek dní srazí se Zemí. Můj názor na záchranu již znáte, ale chtěl bych apelovat na postupné seznámení veřejnosti s problémem.“ začal jsem náš rozhovor.
„Pane profesore již jsme kontaktovali ruskou, evropskou a čínskou stranu, aby jsme se pokusili společně nalézt východisko a obecně se souhlasilo s Vámi navrženým plánem na vychýlení komety z její dosavadní dráhy. S informovaností veřejnosti to bude více ožehavé, než se Vám na první pohled mohlo zdát. Nemůžeme totiž vystoupit před veřejnost a říci lidem, že máme jen chabou šanci na záchranu v podobě nejistého podniku, který nikdy nebyl ověřen praxí a tak se právě pracuje na propracovaném systému vypouštění zpráv, který právě začal. No jen si zapněte televizi a podívejte se na CNN.“
Otočil jsem se na židli čelem k televizoru a zmáčknutím tlačítka na ovladači jsem uvedl zařízení do provozu. Chvilku trvalo než se černá obrazovka změnila na barevné spektrum čar a linek, jež dohromady dávaly obraz známého komentátora CNN Pata Lawrense, který právě četl zprávu, jež byla vydána vesmírnou agenturou.
„Dnes ve 14:25 středoamerického času byla objevena nová kometa, jež protne dráhu Země ve vzdálenosti přibližně jednoho miliónu kilometrů a jež nejspíše neohrozí planetu. Přes tuto bezpečnou vzdálenost připravuje vláda kroky, které mají minimalizovat riziko, jež je již nyní zanedbatelné. Od příštího večera by měla býti kometa viditelná i pouhým okem. Další informace zatím nebyly zveřejněny, ale při zjištění dalších zpráv se Vám ozveme.“ S tímto skončil proslov Pata a naskočily obvyklé rubriky. Jednoduchým pohybem prstu jsem vypnul televizor z provozu a vrátil jsem se k rozhovoru s poradcem.
„Tak jak se Vám líbila informace, pane profesore?“ otázal se mě poradce.
„Kterak si dovolujete lhát veřejnosti? A jak pak budete chtít opravit mylné informace? Doufám, že chcete obeznámit veřejnost s pravdou, nebo se snad pletu?“
„Ale ano profesore, ale uděláme to chytře a vypočítavě, aby jsme snížili paniku. Za dva týdny zveřejníme zprávu, že se observatoře ve výpočtech dopustily menší chyby a že se nakonec kometa se Zemí střetne. V té době však již budeme mýti připravenou raketu s náloží, jež vyšleme ke kometě a tak budeme moci veřejnosti okamžitě nabídnout uspokojivé řešení problému, které, jak doufáme, bude úspěšné. Tímto menším trikem nedáme prostor pro vznik paniky. Doufám, že se můžete zaručit za své lidí, že nevypustí zprávu dříve, než samy uznáme za vhodné.“
„Jistě pane.“ Odvětil jsem mu, ale v duchu jsem přemítal, zda-li je to opravdu možné, jelikož většina pracovníků měla své rodiny, se kterými se bude chtít v nejbližší době spojit a říci jim o hrozícím nebezpečí.
„To jsem rád. Nyní mě prosím omluvte, musím jít ještě něco projednat s prezidentem ohledně jeho bezpečnosti. Uslyšíme se opět za několik dní.“ Poradce zakončil rozhovor a ponechal mě jen se svými myšlenkami, které se mi začaly ve zběsilém tempu vynořovat na mysli. Co budu nyní dělat? Mám jet za rodinou? Kde budeme v bezpečí, před kometou a nebo máme počkat, jak se situace vyvine? Bude bezpečnější případně zůstat v našem domě na východním pobřeží a nebo se stáhnout hluboko do vnitrozemí? A jak mám manželce....
Kapitola čtvrtá: Cesta domů
...Nevím, co na mě zapůsobilo více, jestli únava, obavy a nebo to cestování, ale když jsem se o několik hodin později probudil, měl jsem pocit, že jsem vůbec nespal. Dokonce mi zůstalo záhadou, kterak jsem se mohl udržet během spánku na tom malém křeslu. Zvedl jsem se a vyšel jsem do studené havajské noci. Pohlédl jsem na oblohu a i když jsem věděl, že posla smrti nespatřím, měl jsem podivný pocit v oblasti žaludku při představě, že nějaký poutník z vesmíru ukončí naší existenci na planetě.
Jak jsem tak stál pod noční oblohou, přemýšlel jsem, co budu dělat dále. Nakonec jsem se rozhodl, že hnedka ráno odletím za svojí rodinou na Floridu, kde jsme měli naší vilku. Řídit v noci na zdejší silnici se mi nechtělo a tak jsem se rozhodl, že zde přespím do rána, kdy bude mnohem bezpečnější se dostat dolů. Tentokrát jsem se chtěl vyspat pohodlně a tak jsem zamířil na zdejší ubikace, kde jsem si bez problému našel prázdné lože, kde jsem po několika minutách usnul. Spánek jsem však neměl vůbec lehký a po celou noc jsem se budil zalitý potem. Noční můry, jež doprovázely můj spánek, měly něco společného. Vždy jsem se viděl na povrchu Měsíce, kterak pozoruji dopad komety na Zem. Mohutnou explozi, jež vyvrhuje mnoho miliónů tun zeminy do atmosféry. Jak vzniklé požáry decimují světadíly a jak se Země, kterou jsem znal mění před mými očima na mrtvý svět.
Byl jsem docela rád, když jsem pohlédl k oknu, kde jsem již spatřil první sluneční paprsky, jež začaly dopadat na výzkumný komplex. Vstal jsem ze své postele, oblékl jsem se a došel jsem se oholit, jelikož mi za těch několik dní vyrostlo celkem nevzhledné strniště. Po neformálním rozloučení s profesorem a několika jeho kolegy, kteří byli touto dobou již vzhůru, jsem se vydal na cestu za rodinou.
Na parkovišti se nacházelo několik aut, ale já jsem si vybral naše auto, které nás sem včera dopravilo. Nasedl jsem do Forda a začal jsem hledat klíčky od zapalování. Nyní jsem se nemohl vzpomenout, kam je včera řidič dával, ale po chvilce tápání jsem si vybavil, že jsou v obvyklé skrýši a to pod clonou proti slunci. Vložil jsem klíče do zapalování a napoprvé jsem nastartoval motor. Zařadil jsem rychlost a vydal se na cestu z hory dolu. Jediná věc, na kterou jsem se dokázal soustředit byla, aby jsem se vyhýbal všem kamenům na cestě, kterých skutečně bylo požehnaně. Nic jsem si v duši nepřál méně, než aby mi nyní vypověděly brzdy. Pád do několika seti metrové rokle se mi nezdál dost zábavný a tak jsem se pokoušel držet co nejdále od krajnice. Vše ale dopadlo dobře a já se po dvou hodinách kličkování mezi kameny dostal bezpečně dolů. Cesta k na letiště uběhla bez problému, ale menší nepříjemnosti nastaly až na letišti, kde bylo mé letadlo v hangáru a pilot nikde. Po několika hodinách se konečně dostavil, ale již od pohledu bylo vidět, že pilot zde na ostrově nelenil a že zajisté pokořil několik zdejších barů.
Ponechal jsem ho několik hodin prospat, jelikož jsem nyní nechtěl riskovat svůj život v rukou unaveného pilota. Čas jsem strávil prohlídkou městečka a nákupem dárků pro mojí rodinu. Po návratu na letiště už žádný zádrhel nevyvstal a tak jsme se konečně mohli odlepit od země a vydat se na východ směrem k Floridě.
Samotná cesta uběhla dobře, ale když jsme dosedli na Kennedyho letiště na Floridě, byl jsem nesmírně rád. Možná jsem si to nikdy otevřeně nepřiznal, ale létání mi nikdy nepřirostlo moc k srdci, i když v mém životě jsem v letadle strávil mnoho času. Na letištím parkovišti na mě stále čekalo moje staré auto, které jsem zde při minulém odjezdu nechal stát. I po těch všech letech a penězích, co jsem vydělával, jsem se nevzdal svého auta, i když si mě kvůli tomu již několikrát dobírala manželka a kolegové. Zasedl jsem do auta a rozjel jsem se k domovu. Snad nikdy jsem se domu netěšil, tak jako dnes. Nemohl jsem se dočkat až opět uvidím naší pětiletou dcerku Valerii a manželku Patric. Je pravda, že jsem se doma moc času nezdržoval, ale když už se mi konečně podařilo doma býti, snažil jsem se s nimi strávit každou volnou chvilku, kterou jsem jen mohl.
Odbočil jsem doprava na prašnou cestu, jež byla to poslední, co jsem musel překonat v cestě za svou rodinou. Od kol se vířil prach, jež začal zahalovat auto do oblaku světlého písečného mraku, který jen pomalu a velice líně opět dosedal na vozovku. Zastavil jsem před terasou, na níž jsme se loučili, tak často s manželkou, až mě z toho nyní jímala hrůza. Vystoupil jsem dveře a vydal jsem se na cestu do domu. Když jsem otevřel dveře, uslyšel jsem dcerku, jak křičí: „Táta, táta se vrátil!“ a pak jsem již jen viděl, kterak ke mě běží s rozevřenou náručí a že v obličeji celá září. Po chvilce přišla ze zahrady i Patric, se kterou jsem si šel sednout na zahradu s výhledem na Atlantský oceán a přemýšlel jsem, kterak jsem vlastně poslední dny prožil.
„Matte,“ pronesla má žena usrkávaje při tom ze šálku čaje „jak se věci mají s tou kometou? Ty určitě víš něco víc, než nám řekli v televizi. Pověz, proč nás vláda informuje, když kometa má proletět dostatečně daleko? To není její zvyk, no tak řekni něco!“
Co jsem ji měl nyní říci? Že s největší pravděpodobností všichni zahyneme, a nebo jsem měl mé milované ženě lhát do očí a říkat, že je vše v pořádku a že se nemá čeho bát. Stejně jsem věděl, že mě zná natolik dobře, že by můj pokus o lež ihned poznala, jelikož nejsem ani dobrý lhář.
„Víš lásko, věci se mají tak, že...“ nějak jsem nemohl najít správná slova, kterými by jsem ji tu strašnou událost řekl. Pohlédl jsem ji do hlubokých očí a poznal jsem, že si Patric věci domyslela. Tím ze mě svalila nejtěžší balvan a já se jí nyní mohl pokusit vysvětlit situaci. „ Věci se mají tak, že kometa Zemi nemine, ale že se s ní srazí. Vláda se snaží jen zabránit panice dezinformačními triky, ale pravdu stejně nakonec budou muset říci. Sám jsem mluvil ve výboru pro vesmírnou ochranu, kde jsem jim předložil plán, jak se můžeme pokusit Zemi zachránit. Celý projekt je velice nebezpečný a náročný, ale musíme věřit, že se povede, jinak budeme čelit celosvětové zkáze.“ Nedokázal jsem pochopit, jak mohla celou dobu mlčky sedět a nedát najevo na tváři pocit úžasu, obav, či strachu.
Bože, jak já ji miloval. Už od prvního okamžiku, kdy jsem jí potkal na přednášce v Tokiu, kde jsem měl přednášel o Využití pásu asteroidů. Tehdy mi jí představil doktor Nakataši, jako inženýrku Patric Löwl, jež se zabývala jadernou fyzikou. Byla to láska na první pohled, která stále v našem vztahu přetrvávala a činila ho rozmanitějším.
„A za jak dlouho se kometa srazí se Zemí?“ zeptala se.
„Za padesát čtyři dní, i když nyní vlastně již jen za padesát tři a několik hodin.“ Nedokážu nyní pochopit, proč jsem musel i v této vážné situaci zůstat detailistou, který dbá na několik hodin, jako by se jednalo o tisíciletí.
Poté jsme jen mlčky seděli a pozorovali oceán, který se dnes zdál obzvláště klidný. Dokonalou idylku narušovalo jen hejno mořských ptáků, kteří se stále vrhali z výšin proti mořské hladině, kde se pokoušeli ulovit nějakou z bezpočtu mořských ryb, jež bylo v oblasti hojně.
Následující týdny ubíhaly vesměs stejně. Společně jsme trávili každou chvilku, která se nám naskytla. Občas jsem musel zaletět do Washingtonu na nezbytné konzultace, které mi většinou nezabrali více než den. A pak jsem se opět mohl vrátit ke své rodině. Často jsem přemýšlel po boku Patric v ložnici o tom, jestli nedělám chybu, že se nepokouším někde pomoci, ale vždy jsem si namlouval, že vše co bylo v mých silách jsem již udělal a tak jsem zůstával s rodinou dále.
Po zveřejnění zprávy, že se kometa srazí se Zemí, se nedostavila očekávaná panika, jelikož lidi uklidnila zpráva, že vláda má nějaké řešení, které bude zajisté úspěšné. Jen hrstka odborníků se pokoušela namítat, že vsázet všechno na jednu kartu je veliký risk, který by se nám nemusel vyplatit. K rabování sice došlo, ale jen v několika městech, kde ale bylo rychle potlačeno policií a nikde nemusel být vyhlašován ani stav ohrožení a tedy následně povolána armáda, která byla jistě v nejvyšší pohotovosti. Jak se ale blížil start rakety s náloží vzrůstala i nervozita na vedoucích místech i mezi lidmi, kteří si stále říkali: „Ale co kdyby?“
Na obří obrazovce byl záběr na raketu, jež byla pojmenována HOPE. Příznačné jméno pro raketu, jež měla spasit lidstvo před vymřením. Na záběru bylo vidět, kterak poslední technici prověřují systémy a kterak se nádrže plní posledními kapkami paliva, jež má donést nálož až k cíli.
Na obřích hodinách přeskočila jednička na nulu a ticho prořízl operátorův hlas, jež oznámil „T mínus jedna minuta. Odpočítávání pokračuje. Zahájit předstartovní sekvence!“ Lidé, kteří se shromáždili v Kennedyho vesmírném centru, nemohli samým napětím ani dýchat. Já osobně jsem se rozhodl zůstat s manželkou a dcerkou doma a celý start sledovat jen přes satelitní okruh, jež nyní sledovalo s napětím snad i tři miliardy živých bytostí na planetě.
„T mínus třicet vteřin. Všechny systémy fungují normálně. Odpojit přívod paliva.“ Bylo vidět napětí světových pohlavárů, kteří se nyní spojili, aby zachránili svět před zničením. Konečně po dlouhých letech se našel problém, jež je dokázal všechny spojit a který odložil mezinárodní problémy stranou. Kdo by se ale také mohl divit? Koho zajímalo, komu připadne ulice v Jeruzalémě, když by bylo město stejně za čtyřicet dní zničeno.
„T mínus deset vteřin. Zahajuji odpočítávání.“ Prohlásil ledový hlas z reproduktoru k přítomným pozorovatelům, kteří již snad ani nedýchali.
„Devět“
Co když se nám nepodaří dostatečně odklonit kometu? Blesklo mi hlavou.
„Osm“
A co když se nepodaří raketě ani odstartovat?
„Sedm“
Má snad NASA, či armáda někde v poušti připravenou další?
„Šest“
A nebo se již také pokouším doufat v nemožné?
„Pět“
Hlavně jen ať se podaří start a pak se uvidí.
„Čtyři“
Stiskl jsem ruku své ženy, jež seděla vedle mě a cítil jsem, jak se celá třese.
„Tři“
Její ruka byla neobyčejně chladná, což se ale dalo k vzhledem k situaci docela pochopit.
„Dva“
Pohladil jsem dcerku po vlasech a přemýšlel, jak je nespravedlivé, že si ani neužije života, jež se jí začal teprve nyní nabízet.
„Jedna“
V tu chvíli mi bylo jedno, jestli se věc podaří nebo ne, jelikož jsem si uvědomil, na čem mi v životě skutečně závisí. Byl jsem s lidmi, které jsem miloval a kteří pro mě znamenali všechno. Kdybych je měl ztratit, tak by to bylo stejné jako zemřít. V téhle chvíli jsem se rozhodl, že poslední minuty své existence strávím spolu s rodinou zde na Floridě v očekávání příchodu smrti.
„Zážeh.“ zařval komentátor, aby ho bylo přes řev motorů slyšet. Od motorů rakety se zvedl oblak zplodin, jež začaly zahalovat raketu. Několik málo setin raketa klidně seděla na ohnivé kouli, než se však lehce zaškubala a počala se pomalu zvedat od země. Nejprve jen o pár metrů, pak již o několik desítek a najednou se nezadržitelně řítila vstříc svému osudu k nebi. Kusy ledu se odlamovaly od palivových nádrží a pomalu padaly směrem k zemi, kde okamžitě tály, jelikož se setkaly se zdí ohně. Motory sváděli nerovný souboj se zemskou gravitací, která nechtěla dovolit, aby se od ní odpoutalo těleso vytvořené člověkem. Bude to i gravitace, která zapříčiní kolizi s kometou. Jaká ironie osudu, že se člověk musel potýkat dvakrát se stejnou silou při řešení jediného problému. Několik desítek sekund mohli lidé pozorovat raketu a pak už po ní zbyla jen kouřová stopa, jež se zakusovala do odpoledního nebe a která za několik málo minut zmizí ve větru.
Kapitola pátá: Počátek konce
Jak jsem již naznačil, události, které následovaly po startu rakety vzaly katastrofický ráz. Raketa sice explodovala na určeném místě, ale dráhu komety se odklonit nepodařilo. Zpráva, jež ochromila svět se šířila jako lavina. Během několika minut od potvrzení stávajícího kurzu komety začalo ve světě pravé šílenství. Lidé brali útokem veškeré obchody po celém světě. Elektrická síť se v zemích třetího světa doslova zhroutila přes noc. Západ byl vůči tomuto naštěstí imunní, jelikož pokročilá robotizace zvládla obsluhu elektráren samostatně. Ve většině větších metropolích bylo vyhlášeno stanné právo. Armády se marně pokoušely uklidnit situaci ve městech. Hromadné boje demonstrantů a armády stály mnoho tisíců mrtvých ve všech zemích. Jednou z nejhůře postižených zemích bylo v tomto ohledu samozřejmě Rusko, kde se lidé chtěli dostat ke státním zásobám potravin, ale jejich pochod byl krvavě potlačen střelbou kulometů do davu. Někde jsem slyšel, že se historie opakuje a zde to byl jasný příklad. Kromě krvavé neděle, měli teď v Rusku i krvavé úterý.
Vlády sice vybudovaly podzemní kryty, ale ty nestačily ani pro deset miliónů lidí. Osobně jsem pozvánku do krytu ve Skalnatých horách odmítl, jelikož jsme se spolu s manželkou dohodli, že poslední chvíle strávíme v našem domě u oceánu, kde nás stihne obrovská vlna, jež ukončí naše životy a také jsem nechtěl žít s myšlenkou, že jsem nezachránil Zemi před kometou a že částečně mojí vinou teď všichni zahyneme.
Po několika dnech se situace poněkud uklidnila a částečně se podařilo armádě i obnovit komunikaci a pořádek, ale poroučejte někomu, když víte, že za pár dní zemře. Do dopadu v této době zbývalo pět dní.
Těch posledních pět dní jsme strávili na pláži u moře, kde jsme si konečně dopřáli dovolenou, na kterou jsem neměl tak dlouho čas. Když zbývalo jen několik posledních hodin do konce, přemístili jsme se na verandu, kde jsme mohli v klidu pozorovat oceán a nerušeni tak očekávat příchod vlny, jelikož někdo si dal tu práci a určil místo dopadu, které mělo býti přibližně dvě stě kilometrů západně od střední Afriky do Atlantského oceánu. Vzniklá vlna jistě zaplaví mnoho desítek kilometrů pevniny, ale aspoň ukončí naše utrpení, které bude mýti krátkého trvání. V těchto posledních hodinách jsme si již neměli co říci, jelikož jsme věděli, že každá slova jsou zde zbytečná a tak jsme každý ponořen do svých myšlenek pozorovali modravou hladinu oceánu, ve které se nyní odrážely dvě slunce. Jedno obrovské, jež nám dávalo život a druhé menší, slaběji zářící, které ale mělo naše životy ukončit.
Ani nevím proč, ale něco mě přimělo pustit televizi a podívat se, co se děje ve světě. Na obrazovce se objevil záběr na hlasatele, kterého jsem neznal. Dole v levém rohu běželo odpočítávání dopadu komety na povrch. Právě utekla třicátá minuta a nám bylo jasné, že se náš čas nachýlil. Komentátor občas utrousil poznámku na adresu některého ze snímku, ale většinou se jednalo jen o nic neříkající tlachání, které mělo vyplnit dlouhé prodlevy ticha.
V této situaci se nyní moje myšlenky setkávají z přítomností a já zde teď sedím a přemýšlím, kterak jsem se tu novinu dozvěděl, že započal začátek konce. Tolik věcí jsem chtěl ještě dokázat a vidět, ale nyní mi to nebude již nikdy umožněno. Komentátor nyní jen seděl a rukama si zakrýval tvář, jež ukazovala světové mínění lépe než kdy jindy. Pocit beznaděje byl skličující.
„Teď ať nás provází bůh a v nadcházející situaci pamatujte, že bude každý sám za sebe.“ Prohlásil komentátor a s těmito slovy odpočet definitivně skončil. Podíval jsem se na Patric a z mých úst vyšli jen pár slov: „Budu tě navždy milovat.“ Podala mi ruku a já ji pevně stiskl. Společně jsme se zadívali na oceán, odkud jsme očekávali příchod smrti v podobě zvedající se masy vody, jež zaplaví náš dům, pozemek, stát, světadíl. Očima jsem propátrával široké dálavy oceánu, ale nemohl jsem nalézt žádné narušení poklidné hladiny. V duchu jsem přemýšlel, že se někdo pěkně přepočítal. Buď v době dopadu a nebo v místu. Představil jsem si africký kontinent, který nyní plápolá v tisících požárech, jež vznikly od průletu komety. Obrovský kráter, jež vznikl na jeho tváři, milióny tun hornin v atmosféře a při všech těchto scénářích jsem si vybavil noc na Havajské observatoři, kde jsem měl ty strašné noční můry. Nyní jsem si připadal stejně. Sedím zde a očekávám příchod tlakové vlny, která přijde rychlostí zvuku a které rozmetá náš dům, jako by se jednalo o baráček z karet. Ale co to bylo za ironii, když člověka nezabila vlna mořské vody, tak ho stejně další vlna zabije, akorát že se bude jednat o vlnu v atmosféře. Seděli jsme několik minut, když se i komentátor začal pomalu probírat z letargie a snažit se nějak s touto událostí vypořádat.
Někde se musela stát chyba, jelikož jsme měli býti již pět minut po smrti. V té chvíli se rozezněl telefon v pokoji. Podíval jsem se na Patric a beze slova jsem vstal a šel ho zvednout.
„Haló je tam doktor Matt McCay?“ otázal se mě cizí hlas.
„Ano u telefonu. Co si přejete?“ byla jediná věta, na kterou jsem se zmohl.
„Tady asistent doktora Carvia. Pamatujete si na mě z observatoře?“
„Ano“ odpověděl jsem.
„To jsem rád, že jsem Vás zastihl. Doktor mi řekl, abych Vás kontaktoval, že to budete chtít zajisté slyšet. Mám pro Vás neuvěřitelnou novinu. Kometa začala před dvěma hodinami zpomalovat. Mysleli jsme si, že se nic tak zvláštního neděje, ale nyní má kometa nulovou rychlost vzhledem k Zemi. Kometa se zastavila na vysoké orbitě Země a dala se do pravidelných oběhů. Také odhodila ledový plášť, který zarýval těleso, jež není pozemského původu. Rozumíte mi doktore? Není pozemského původu.....opakuj........Nějak se ....ácí spojení......haló.....jste.. tam?.......“ v tom okamžiku se pojení přerušilo.
Celý roztřesený jsem stál u telefonu a snažil jsem se pochopit poslední věty, které mi byli řečeny. „Není to pozemského původu“. Stále a stále mi to znělo hlavou, když ke mě přišla žena a otázala se mě, co se stalo.
„Nezemřeme! My nezemřeme!“ začal jsem řvát radostí a objímat ženu. Ta stále nic nechápala, ale nejspíše si myslela, že i z toho stresu přeskočilo. Než jsem jí však stačil vysvětlit, co jsem se dozvěděl, televize, rádio...vše začalo vydávat zvuky, jež se nedají k ničemu známému přirovnat. Přecházely od jedné části spektra ke druhé, až se ustálily na neslyšitelném kmitočtu, jež se projevovalo jenom třesením čínského porcelánu v naší poličce. Jak zvuk přišel, tak i ustal. Snažil jsem se podivný jev vysvětlit, ale pohled na zaraženou Patric mě upoutal. Pozorovala televizi, jako by se jednalo o znamení boží. Nedalo mi to a šel jsem se také podívat, co ji natolik upoutalo.
To co jsem spatřil mi také vyrazilo dech. Na obrazovce se rozlévala záplava bílého světla, jež obklopovalo něco uprostřed. To něco vypadalo, jako tvor, který připomínal přerostlého ještěra zkříženého s pavoukem. Dlouhé článkovité končetiny kmitali po neviditelných přístrojích. Jeho tři oči kmitali neorganizovaně sem a tam a zřejmě pozorovaly obrazovky mimo záběr. Po chvíli tvor na obrazovce promluvil a světe div se - dokonalou angličtinou s londýnským přízvukem.
„Obyvatelé planety, jež nazýváte Zemi, vyslyšte mé volání. Přilétl jsem k Vám ze vzdálené sluneční soustavy, jež leží v souhvězdí labutě jako posel míru. Před deseti lety jsme zachytili Vaše rádiové vysílání a okamžitě jsme začali pátrat po jeho zdroji. Po čase jsme ho zaměřili a vyslali k jeho zdroji výzkumnou loď se mnou jakožto poslem. Jsem představitelem starodávné rasy, jež založila alianci civilizací, která vyhledává inteligentní tvory po celém vesmíru, aby jim mohla pomoci překonat problémy, které civilizace na Vašem technické úrovní mají. Chtěl bych se Vám omluvit za nepříjemnosti, jež můj přílet způsobil, ale věřte, že se jedná o nejbezpečnější způsob přepravy ve vesmíru. Nyní mě omluvte, ale musím jít uvést mojí loď do klidové fáze, což mi zabere pár dní. Do té doby budu zde na vysoké orbitě vyčkávat Vašeho kontaktu, abych s Vámi mohl zahájit jednání o naší pomoci. Tímto se s Vámi prozatím loučím a doufám, že Vám vzájemná spolupráce přinese mnoho dobrého.“
No dál to již zajisté všichni znáte. S pomocí Shivanů (prvotní rasa, se kterou se lidstvo setkalo) jsme vybudovali flotilu vesmírných korábů a zahájili tak kolonizaci vesmíru. Odstranili ekologické problémy planety. Zastavili globální oteplování, kácení pralesů, vybíjení druhů, válečné konflikty se staly věcí minulosti a uklidnili jsme i populační explozi kolonizací vesmíru. Rozvoj vědy a techniky a vymícení chudoby na celé planetě je samozřejmostí.
Úryvek převzat z životopisu Matt McCay: Mé astronomické omyly
Napsáno dne 21.06.2049 na New Home, Mars