Světlé zítřky V

„Může mi někdo říct, co se to tu děje?“ Steinová upírala oči na sarkofág umístěný na stole, v němž ležela nehybná postava. Sklo bylo mírně zamlžené.

„Chtěl jsem, abyste to viděla,“ odpověděl jí ze slušnosti Řemen, který se snažil otřít plexisklo hadrem. Taky ji sem nemusel zvát, ale přece jen ji pozval. „V tom sarkofágu se nachází vyspělý nedávno v našich místních biotechnologických laboratořích vypěstovaný klon, který hodláme vyslat do míst, která byla identifikována podle BZXZianských indicií.

Zjistilo se, že k nám přiletěli, kdo ví odkud. Fakticky. Vědci se přou jen o to, jestli byli vůbec živí a skuteční. Ty koordináty nás totiž dovedly až k anomálii neznámých vlastností, kterou je nutné prozkoumat. Já se v tom moc nevyznám. Mluví se o buď časoprostorovém zlomu – což by nejspíš mnohé vysvětlovalo, asi proto byli sto let za opicemi, nebo o silové dimenzionální ploše vedoucí do nějakého paralelního vesmíru, ale na ty já nevěřím. Kdyby mi řekli, že je to skluzavka, vyšlo by to nastejno. Vymyslelo se tedy, že se tam pošle klon. Konec diskuze. Obyčejní lidé pro něco tak nebezpečného nemají jednoduše ty správné předpoklady, zato jsou pojištěni pro případ úrazu. Riziko je prý v tom, že parametry toho jevu se bez přestání proměňují, takže se náš agent téměř na sto pro nevrátí.“

„To jakože jej tam pošlete, a když se nevrátí, bude se dělat, jako že nic?“

„Jestliže se nevrátí, nebude se dělat vůbec nic. Ano, máte naprostou pravdu, Andreo.“

***

Když plukovník Bořivoj Gradský vešel do pracovny admirála Helgy Kraftové, kam byl uveden jejím pobočníkem, seděla jako vždy za stolem a zírala do dokumentů, které už na první pohled vypadaly jako tajné.

„Bořivoj Gradský, na váš rozkaz, madam.“

„Posaďte se, plukovníku,“ přešla hned k věci, nadechla se… a dál upírala své oči na sloupce čísel, grafy, hodnocení a vysvětlující poznámky zprávy. Dlouho se nic nedělo. Ticho přerušil až příchod pobočníka, který přinesl dva hrnky lipového čaje oslazeného medem.

„Jistě jste zvědavý, co vám chci. Přece jen je o mně známo, že není mým zvykem, abych se zpravodajci hovořila jinde než na poradách hlavního štábu.

To je tvoje věc, babo, pomyslel si.

„To, s čím vás chci seznámit, je z mého příkazu tajné. Potřebuji váš slib, že to tak zůstane i poté, co vás seznámím s tím, o co jde, a vy opustíte tuto místnost. Váš nadřízený o tom neví, a je jen na vás, jak se k tomu postavíte. Že si obsah našeho setkání necháte pro sebe, jste mi již slíbil. Mohu pokračovat?“

„Souhlas!“

„Takže, hm, nejdříve vysvětlení. Zpráva, jejíž jedinou kopii vám teď svěřuji k prostudování, byla na mou žádost vypracována jako audit snažení soustavy Fénix od jejího osamostatnění po pádu Horsei. Obsahuje velmi znepokojující analýzy týkající se prognóz budoucího vývoje našeho válečného úsilí a osudu petrohradských občanů. Všechny sledované varianty našich možností ale přes všechno vynakládané úsilí ukazují na úplné vyčerpání a zhroucení petrohradské branné moci v horizontu deseti, maximálně patnácti let. Síla spojených lidských flotil, zahrnuje v to kromě dosud úspěšně vzdorujících SRN, KSN a naší PSF i zbytky poražených marcipánských, horseiských a luciánských sil nestačí na efektivní zadržování tulipánské branné moci. O ofenzivě se vzhledem k dosavadním zkušenostem také nedá moc uvažovat. Kvůli tulipánské převaze ve výzbroji se dá dříve či později očekávat podobný vývoj, jaký v minulosti nastal v případě Horsejského protektorátu, Marcipánu a Luciánského císařství. A od vás teď chci odpověď na otázku, co teď, co se s tím dá udělat?! Potřebujeme podle mě oddech a naději na lepší život, než jaký nám může dát současný směr petrohradského válečného úsilí. V okamžiku, kdy Tulipáni usoudí a rozhodnou, že jsme zralí na hlavní útok, bude pozdě balit kufry!“

„Máte pravdu, s přípravami na stěhování je třeba začít co nejdříve. Samozřejmě tajně. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe pro úspěch samotné akce. Musím si to ale nejprve dobře rozmyslet, uvědomuji si totiž dobře, proč jste si mě vybrala. Znám po letech služby své přednosti i slabiny. Bude se nám, myslím, účinně spolupracovat.“

„Tak to je skvělé, plukovníku Gradský. Dám vám týden na rozmyšlenou, a pak očekávám vaše návrhy na realizaci plánu, ať už bude jakýkoli. Čas nás tlačí. Odchod!“

***

Po týdnu se už začaly řešit hlavní rysy obsáhlého plánu zahrnujícího nejen evakuaci zhruba čtyř miliard petrohradských občanů žijících přímo v soustavě, ale i otázky typu co s nimi potom?

Gradský navrhl rozdělení řídících kompetencí takto: „Navrhuji svěřit tyto technické věci odborníkům. My dva budeme operaci krýt ve vztahu ke zbytku naší i ostatních výzvědných služeb, tulipánskou nevyjímaje, a proti objevení a prozrazení plánu armádou, sdělovacími prostředky a tak podobně. Předpokládám, že na to máte svoje lidi, jako já mám své. Budeme však potřebovat zajistit ekonomické prostředky, díky nimž nezůstane plán jen na papíře, a odborné kapacity. Nejde jen o to, odvézt odsud lidi, kteří pracují od nevidím do nevidím v továrnách a jinde pro válečnou ekonomiku, jen aby konec nepřišel příliš brzy, i když to samo o sobě v našich podmínkách představuje stěží představitelný úkol.“

„Dobře, co tedy navrhujete?“

Gradskému zasvítila fascinovaně očička a vypadal okamžik jakoby mimo, když řekl: „Napadlo mě angažovat mozek doktora Jana Brýdena.“

Rychle si na planetární síti našla, o koho jde: „Zbláznil jste se? Přece jej vyhodili pro totální neschopnost z akademie, jak zde čtu. No, alespoň pokusy se mu, jak vidím moc nedařily. On si je snad sám sabotoval?!“

„Ne, mám všech pět pohromadě, jako vždy. Pozoruji jej důsledně už delší dobu. Zdá se, že je posedlý utajováním svého výzkumu před kolegy. Předtím měl poměrně slušné výsledky. A, máte pravdu, sabotoval si jej sám. Osobně mi to potvrdil. Prý jej některý z kolegů před pár měsíci sledoval, aby zjistil, čím se zabývá. Brýden ale nevypadal, že by o tom byl schopen nebo chtěl podat spolehlivé důkazy. Mí lidé zjistili, že ta osoba je už nějaký čas na seznamu pohřešovaných. Jestli je to Brýdenova práce, máme na něj alespoň páku. Dobře jsem se na něj informoval. Pro naše účely jde o mimořádně vhodnou osobu. Ostatně nabídl jsem mu nedávno spolupráci, kterou přijal. Vlastně neměl moc na výběr po tom, co jej vyhodili z výzkumné divize – s mým skromným přičiněním.“

***

„Jste pověřen technickým zabezpečením evakuace soustavy Fénix a výstavbou ubytovacích a průmyslových kapacit na světech, jejichž seznam s klasifikací zdrojů vám dodám co nejdříve. Část z průzkumných lodí, jež byly vyslány, aby našly v dostatečné vzdálenosti odtud planetární systémy vhodné k osídlení, se už vrátila.“

„Zupr, veliteli. To jsem chtěl slyšet. Ale k naší záležitosti. Chtěl jste, abych navrhl jednoduché řešení zadané úlohy, a tady je moje řešení. Postavíme platformy nesoucí pohonné jednotky schopné cesty v hyperprostoru, k nimž se v čase evakuace připojí kontejnerovým způsobem přepravní moduly s lidmi nabranými během pár hodin z planety.

Představuji si to jako společný výlet čtyř set milionů lidí v jednom celku složeném z sto krát dva krát dvacet přepravních modulů, tedy dohromady čtyři tisíce modulů pospojovaných k sobě tlačených mimo soustavu a potom hyperprostorem obrovskou motorovou plošinou.

Uvažuji o modelu s rozměry sto krát osmdesát krát tři sta metrů. Do každého modulu dáme sto krát padesát lidí na patře krát dvacet pater. To je sto tisíc lidí na jeden modul vybavený rozložitelnými sedadly, aby měli kde spát, a zásobami potravin a vody a kyslíku na cestu tam. Televize bude v ceně. Na oběžnou dráhu ty moduly dostanou manipulátory, ať nemusí mít každý vlastní motory.

Myslím, že bude potřeba takových čtyř tisíc manipulátorů, jedna desetina z celkového počtu přepravních modulů. A těch platforem budeme potřebovat jedna krát zhruba deset, jestli dobře počítám.

Signálem k evakuaci bude písnička vysílaná rozhlasem: „Dnes-ka je-prí-ma-den, dnes-ka ně-co-pro-ve-de-me, dnes-ka-je-ten-pra-vý-den, dnes-to-u-dě-láme.“

„Chlape, vy jste ráno pil!“

„To zase pr, to tedy ne, plukovníku. Jsem skoro úplný abstinent!“

„Dobře. Nejsem odborník, ale to, co tu navrhujete mi přijde těžko realizovatelné. Jedna z těch superlodí by měla minimálně na délku sto metrů krát sto, to celé výšku osmdesát metrů krát dvacet, a šířku tři sta metrů krát dva. Moduly by byly celou cestu připevněné jako tyčinky k osové konstrukci a motorové platformě. Máte nápad, jak to postavit? Bude to monstrum fungovat?! Mám dojem, že otázky kolem pohybu velkých lodí normálním prostorem, ne tak hyperprostorem nejsou zdaleka tak jednoduché, jak jste mi líčil!“

„Přesně. Chápete to velmi dobře. Ale zvládnout se to dá překvapivě snadno, a můžete být rád, že jste mě angažoval. Výroba modulů a platforem bude přece moci proběhnout kdekoli. Pro lidi přiletí, až budou hotovy, nebo situace zralá na jejich přesun. Typicky pár dní před vpádem Tulipánů do soustavy.“

„Děláte si srandu?“

„Ne, to bych si nedovolil.“

***

Těsně před pádem Petrohradu se obrovské kolonizační lodě, ve kterých utíkala většina populace ohrožené planety, daly do pohybu pryč ze soustavy. Velká část obyvatelstva se vydala hledat nový domov a s ním novou naději pro sebe a své blízké. Byla vypracována strategie, která v případě úspěchu měla ponechat naději na návrat domů do původního domova živou. Kdy a jestli se tyto plány naplní, bylo prozatím nezodpovězenou otázkou, stejně tak výzvou pro schopné, iniciativní a odvážné.

Na jedné z menších unikajících lodí směřujících k Zemi, aby zajistila plnění jedné malé části plánu na obnovu, byla i Veronika Emanuela de Rouge de Coeur. Trávila čas ve své kóji, kterou sdílela ještě s dalšími třemi lidmi, a koukala průzorem na Saturnovy prstence, které právě míjeli. Dosud nevěděla, kde se na této lodi vzala a nepamatovala si to.

Ostatním lidem z týmu, ke kterému, jak se zdálo, patřila, o tom z dobrých důvodů nechtěla říct, a proto raději mlčela, když se ostatní bavili. Naslouchala, čekala, než se jí myšlenky vyjasní a než zjistí, kdo a odkud je a co je nyní smyslem jejího života. Potud bylo vše v pořádku, že byla zapsána v seznamu cestujících na nákladní lodi původně převážející zboží a nyní sloužící záchraně vybraných jednotlivců. Nikdo se jí na nic neptal.

Po přistání byli po nějaké době převezeni do střediska zřízeného pod krytím odloučeného pracoviště petrohradských diplomatických služeb v Provence. Zde kromě nich již byla pod novými jmény přítomna část vědeckých kapacit petrohradské akademie a samozřejmě oddělení petrohradských diplomatických služeb, které poskytovalo potřebné krytí. Byli vedeni jako pomocné síly, ale ve skutečnosti bylo jejich cílem pokračovat, co se týče teoretického výzkumu, ve zde nedávno zřízené divizi vývoje pokročilých pohonných systémů, generátorů, průmyslové výrobě plasmy a navazujících technologií, robotických systémů a automatizace, spojovací a skenovací techniky atd. Vše bylo určeno pro vojenské účely.

Takto měly být v budoucnu, jak se předpokládalo, technologicky podpořeny tajně budované loděnice s kapacitou čtyřiceti lodí bojové stěny, s jejichž stavbou se před deseti lety započalo daleko od bojiště v systému označovaném PLXNFK (Petrohradské loděnice-X-systém-Nový Fénix-Krematoria). Neznámá soustava, objevená snad jen náhodou, protože jinak by tam nikdo soudný neposlal na výlet ani svoji tchýni, o které nevědělo ani nejužší vedení rozvědky SRN (Solar Republic Navy), s obyvatelnou ale vcelku drsnou planetou Nový Fénix pokrytou z větší části ledem a obří žhavou planetou Krematorií, obsahovala přímo na Krematorii obří zásoby nerostů a v asteroidových pásech více než dostatečné množství surovin jako byly kovy, vzácné kovy, supervzácné kovy, vzácné minerály atd.

Objevy a postupy se měly pro definitivní ověření a schválení k dopracování pro své průmyslové využití testovat v této destinaci a ty, které přinášely zřejmý pokrok se hned nato nasazovaly v praxi. Takových výzkumných pracovišť existovalo v různých systémech povícero. Skryty na neobydlených planetách s nepříznivými podmínkami pro kolonizaci, ukryty mezi asteroidy, budovány na nových čerstvě kolonizovaných planetách poskytovaly tyto výzkumné základny překvapivě mnoho nových nebo staronových technologií s tím, jak se přicházelo na to, že ne všechny dávno zavržené postupy a nápady byly nutně neuskutečnitelné, i když ve své době tomu tak být mohlo.

Takto vzniklo celé nové oddělení petrohradské rozvědky vedené generálem Bořivojem Gradským zabývající se opatrným shromažďování údajů z databází o všelijakých v minulosti uskutečněných pokusech, v jejichž vývoji se z těch či oněch důvodů dále nepokračovalo. Hlavně nenápadně! Byly též zkoumány tyto důvody, proč se určité projekty těsně před dokončením zastavily, a jak tomu snad bylo při různých nezdařených ověřovacích pokusech, u nichž se předem očekávaly dobré výsledky.

Kdo za co odpovídal, a o čem a hlavně jak rozhodoval. Osoby, které se účastnily na vývoji nových zbraňových systémů, a výsledky jejich činnosti. Vazby a vztahy. To vše se znovu systematicky hodnotilo a automaticky zpracovávalo analytickými umělými inteligencemi s překvapivými a šokujícími závěry, které některým lidem začaly postupně přinášet odpověď na základní otázku PROČ. Proč se posledních sto padesát let jakoby technologický vývoj oproti předpokladům při srovnání s dosavadní zkušeností znatelně zpomalil, proč skončilo nezdarem takové ohromující množství experimentů. Jak to, že bylo tolik nezvěstných vědců a vědkyň. Kdo z toho mohl mít prospěch a kdo z toho měl prospěch. Odpověď jakkoli tíživá začínala být jasná jako hvězdy na petrohradském nebi.

Sebrat lidi a pryč odtud bylo příkazem situace, ve které se před tulipánským útokem a při něm ocitly miliony občanů. Nově kolonizované světy, daleko od Petrohradu, byly výzvědnou službou přísně utajovány, i před spojenci. Hlavně nenápadně. Jejich koordináty znalo jen pár lidí z užšího vedení. Přežití miliónů bylo na prvním místě.

Poslední léta hodně věcí vypadalo, že se sere, aniž by k tomu měly správný důvod. Mnohým to začalo vrtat hlavou a začali si všímat věcí, které byly dříve opomíjeny. Přednost byla dávána kreativním řešením, jichž bylo zoufale potřeba, ale přesto ne všechny nápady se dostávaly až do finále. Co bylo špatně? Odpověď na tu jednoduchou otázku byla k nezaplacení, leč hledána dosud marně. A tak se všichni snažili chránit, jak to jen šlo, a zbytečně příliš neriskovat.

Účast ve sjednocené flotile a dalších podobných organizacích v období po porážce byla jen další zástěrkou. Ať si tedy všichni myslí, že s nimi nemusí nadále počítat. Evakuace obrovského množství Petrohraďanů byla na dané poměry více než úspěšná. Dobrovolně zůstávala pouze část populace. Nikdo nikoho nenutil, aby přenechal své místo v transportních lodích jiným. Výprava k novým obyvatelným světům byla částečně koordinována za spolupráce s marcipánskou tajnou službou, jejíž zkušenosti v situaci exodu se ukázaly být nedocenitelné. Díky tomu se se stěhováním mas začalo v předstihu proti původnímu plánu.

Útok na domovskou soustavu Fénix Kerberu s domovským světem Gibraltar a jeho vedoucím špičkám opět jasně, přehledně, názorně a poučně ukázal, jak by se situace v budoucnu i v jejich případě mohla vyvíjet, kdyby vše zase probíhalo jako normálně, a evakuace pro mnohé začala příliš pozdě. V podobné situaci tak o něco později mohli lépe připraveni použít podobné cesty a prostředky a umožnit stovkám milionů svých občanů nepozorovaně uniknout z pasti, do které se v poslední době, kdy se obranné úsilí na všech frontách blížilo stavu zhroucení, dostávali. Hlavně nenápadně!

Veronika byla přidělena s několika dalšími spolucestujícími Dr. Albertovi Jaksovi, který si ji brzy oblíbil pro její inteligenci a vytrvalost, s jakou pracovala na jeho vlastních nápadech, jak se skutečně skromně leč, dodejme, nepřesně domníval. Brzy si získala jeho naprostou důvěru a vybudovala si pozici jeho první asistentky s pořadovým číslem 1 na tričku.

Krátce nato na jeho doporučení hodnostně postoupila na úroveň samostatného vědce s vlastním pomocným personálem a vyčleněnými prostředky v rozpočtu. V této nové roli spolu i nadále úzce spolupracovali. Pomáhala mu s vývojem nových pohonných jednotek slibujících lodím až trojnásobně vyšší rychlost oproti Tulipány používaným střelám s chemickým pohonem a s plasmovou náplní.

Zahájila vlastní vývoj průmyslové výroby čisté stabilní plasmy a funkčních protilodních raket. Během doby přišla na možnost zdvojnásobení prostorového účinku vznítivší se náplně za pomoci přidání nového typu výparné ektoplasmatické látky do směšovadla, kterým byla čistá plasma přiváděna k fatální nestabilitě. Větší účinný dosah byl zvětšen přidáním této sloučeniny, ale věc byla rozpracována zatím spíše jen teoreticky a praktické zkoušky měly následovat až po úplném zvládnutí spolehlivé výroby plasmy. Prostor pro vylepšení navržených postupů tu však byl.

Ve spojení s Jaksovou pohonnou jednotkou, kterou v nejmenších možných verzích vyvíjel právě pro tyto pokročilé protilodní střely, a která slibovala vzhledem k velikosti střel, jejich váze netto i brutto a z toho vznikajícího prostorového účinku na okolí, hnát rakety rychlostí až šestinásobně větší, než jakou se pohybovala konvenčním pohonem vybavená torpéda obou stran konfliktu, šlo o výrazně důraznou odpověď na trvající tulipánskou převahu v tomto typu zbraní, a to zásadní. Úspěch mohl znamenat zvrat ve vývoji války a přivést na pořad dne myšlenku naděje na vítězství nebo alespoň získání obsazených světů zpět.

***

„Slečno Rouge, slečno Rouge, neskrývejte se, prosím, přede mnou. Ještě dnes se musí dodělat výkonnostní propočty akcelerátoru a až potom můžete jít za zábavou. Pomůžete mi?“ žádal ji její nadřízený pohledem a svýma laskavýma očima, kterým občas nedokázala nic odmítnout. Na to se nedalo reagovat jinak než souhlasným pokývnutím hlavy.

Dědek jeden pracovitej, pomyslela si s pocitem obdivu k svému nadřízenému. „Ale jistě Dr. Jaksi. Já přece ještě nikam neodcházím. Mám právě namířeno do laborky. Až s tím budu hotová, pošlu vám okamžitě zpracované výsledky do vaší kanceláře.“ Tak a na chvíli sbohem představám o pláži a hřejivém slunci. Budete muset na svou příležitost trpělivě ještě asi tak slabou půlhodinu počkat.

Za hodinu bylo vše hotovo, takže odhlásit se, nasednout do firemního helijetu a tradá na soukromou přímořskou pláž určenou zaměstnancům organizace, jež ji zaměstnávala. Očekávala, že tam bude jako obvykle prázdno. Středozemní slunce, mořský vzduch, zelené stromy, tráva a v ní květiny, prozpěvující ptáci, živá příroda.

Jen málokterý z jejích kolegů o této skvělé možnosti, jak trávit volno jinak než prací věděl. A ti z nich, kteří o ní věděli, jako např. Dr. Albert Jaks, jí využívali přes její krásu jen občas a docela zřídka. Zřejmě měli i jiné možnosti, nebo se jim nechtělo strávit pár desítek minut v helijetu.

Veroniku Emanuelu de Rouge de Coeur čekalo jistě příjemné teplé pozdní odpoledne strávené plaváním v moři, chytáním pestrobarevných ryb, potápěním se a relaxací na krásné pláži tvořící část pobřeží v oblasti Provence. Jak tak míjela pod sebou se rozprostírající levandulové lány, všimla si, že na místě, ke kterému směřovala už jeden helijet stojí.

Slunce odrážející se od jeho kovového povrchu označovalo jeho pozici naprosto jasně. Přistála, vystoupila a vydala se po schodech dolů na pláž, která byla ze všech tří stran uzavřena skalami nahoře porostlými převážně borovicemi, duby, sem tam i olivovníky, směrem k neočekávané návštěvě, která stála u domku určeného pro odložení oblečení a jako převlékárna, kde na ni čekala. Vybavení domku zahrnovalo kromě koupacích potřeb i pitné středisko, ledničku a další užitečné věci.

Vysoká postava, která na ni u domku s verandou čekala jí byla něčím povědomá, ale nevěděla přesně čím. Na Zemi mnoho lidí neznala, a ti, se kterými byla denně v kontaktu v tajném vývojovém středisku, zřízeném ještě Petrohradskou vládou v době před pádem systému, byli touto dobou buď doma nebo v práci, kde se snažil přijít na to, jak technologicky vylepšit stávající systémy a přijít s novými pokročilejšími. Nová asistentka, která jim byla nedávno přidělena, jí ještě nebyla představena, ale ta tady v tuto dobu nebyla.

(Nebo to bylo jinak, a nebyl jeden nýbrž dva. Jeden vysoký ve sci-fi skafandru s bílým světlem místo očních otvorů a druhý nízký malý se žlutobílým.)

„Dobrý den, slečno vědkyně,“ uslyšela, když přišla blíž.

„Dobrý den,“ odpověděla na přátelský pozdrav záhadné postavě v obleku na způsob brnění připomínajícího jakousi umělecky tvarovanou skříň s několika neznámými znaky a s tvář kryjící maskou a tyrkysovými krystaly místo očí, pokud ovšem měla tvář, jak si uvědomovala její celkově zajímavý vzhled. „Co si přejete, pane?“

Podle výrazu masky se snad dalo soudit, že se usmála, a ozvalo se: „Chci vám trochu pomoct s vařením a přípravou.“

Zahalil ji proud světla, jímž jejímu podvědomí byla v míře více než dostatečné poskytnuta vševysvětlující odpověď, a kterým se jí rozzářila každá buňka v těle. Když okamžik pominul, ale muselo jít přinejmenším o několik desítek minut, po které trvala výměna informací, iniciace a spouštění mnoha schopností a dovedností, zůstalo vše zapsáno v jejím podvědomí jako bohatá studna naplněná vodou, připravená kdykoli změnit podobu a stát se gejzírem.

Prostě stala se osobně svědkem zrození vynikající mladé dámy se všemi předpoklady k úspěšnému dokončení mise. Když se světlo postupně zmírnilo až jas nakonec zůstal hlavně jako vzpomínka ve Veroničiných očích, ukázalo se, že postava zmizela. Kromě Veroniky ji nikdo jiný nezahlédl. Sama Veronika si myslela, že se jí to jen zdálo.

V pořádku, tak to bychom měli, pomyslela si, když přehlédla k proběhnutí se lákající pláž, a šla si své oblečení odložit do čekajícího domku. Nejprve tričko, potom CENSORED. To zatím stačilo. Vzala si horní díl plavek. Kdyby se sem snad přišli podívat místní malí kluci, které nedávno viděla, jak si hrají kousek odtud na kousku kamenitého a písčitého pobřeží.

CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED

Na pláži ji čekala u mola přivázaná malá jachta.

Když odcházela vstříc vlnám valícím se k pobřeží, aby se postupně za vzniku mořské pěny roztříštily o kamínky skryté pod vodou, vypadala podobně jako z moře vystupující Venuše s mušlí za zády známá z obrazu od dávného malířského mistra Sandra Boticelliho nazvaného Zrození Venuše. Rozdíl byl v tom, že Veronika šla směrem k moři a vypadala velmi přitažlivě, jak tam tak stála v narůstajícím příboji a voda jí stříkala až k pasu.

A co, nebudu na nikoho čekat, přišla jsem se sem vykoupat, zaplavat si, trochu se rovnoměrně opálit, pomyslela si s úsměvem.

CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED

Byla pružná jako kočka, což zvědavě pokukujícím ptáčkům zpěváčkům předvedla, když se při návratu náhle sehnula až k zemi, aby sebrala prázdnou mušli. V předklonu zůstala o něco déle, než musela, takže polovina z těch ptáků rozrušením málem spadla z větve. To je ale opravdu dost přehnané tvrzení. Skutečnosti je bližší, že začali po předchozím ztišení a uklidnění zase vesele cvrlikat a hvízdat. Zároveň vyzdvihla další své přednosti. Kdyby ji teď zasáhla malá včelka, udělala by, aby nenarušila dokonalost okamžiku, jen jemné tiché „ach“ a „au“. Jů a Hele by z ní měli určitě taky radost.

Procházku přes pláž zakončila hupsnutím na modrožlutobíle pruhované plátno skládacího křesílka.

CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED CENSORED

Slunce se pomalu nachylovalo k západu, ale vlny se stále valily jedna přes druhou, když se probudila a zvedla se k odchodu, aby se předtím ještě oblékla. Bylo ještě vcelku teplo. Cesta zpět do útulného bytu uběhla příjemně.

***

Crrr, crrrr dožadoval se pozornosti zvonek budíku, který si Veronika nastavila přesně na druhou hodinu po půlnoci. Měla v úmyslu jít do laboratoře a zkontrolovat nastavení manipulátorů. Musela dohlédnout na průběh proměnlivých fázových jevů závisejících na časových posunech při přidávání větších množství dodatečné hmoty při vzniku čisté stabilní plasmy v laboratorních podmínkách. A ještě jednu věc tu noc zamýšlela provést. Dala všem okolo, které znala, najevo, že se její práce blíží svému úspěšnému zakončení, a toto byl okamžik, kdy chtěla zjistit, zda se kolem ní nemotá někdo nepovolaný s nekalými úmysly.

Měla v poslední době pocit, že se má něco stát, nebo by se mohlo s nepříznivými důsledky. A už jednou na poslední chvíli zabránila katastrofě, když si všimla nesprávně nastavených hodnot u jednoho z produkčních zařízení. To se nesmělo opakovat. Všem proto následně dokola říkala, že to byla její vlastní chyba, ale sama dobře věděla, že je to z její strany taková malá lest, protože v tomhle by se nikdy nezmýlila. V tomhle tedy ne. Bylo prostě potřeba učinit vhodná opatření, aby se opakování té události zcela vyloučilo. Doufala, že se brzy na položenou návnadu, jíž byl úspěšně probíhající vývoj ektoplasmových náloží, něco chytí.

V pracovně bylo rozsvíceno. Hurá. Past je připravena ke sklapnutí. Nikde nikdo. Pocit ohrožení ji náhle přinutil udělat nenadálý pohyb. Vlastně se prudce vrhla k nejbližšímu sudu, a to jí zachránilo život. Úder manipulační tyčí, která těsně minula její spánky, by těžko rozdýchávala. „Tak se konečně potkáváme,“ uslyšela neznámý hlas doprovázený ironickým smíchem.

„Veronika de Rouge de Coeur, osobně, prosím,“ neodpustila si jízlivou poznámku a pevně svými prsty uchopila miniaturní paprskomet vlastní výroby a netušených schopností, vlastně výkonný paralyzér doposud ukrytý v holínce. „Odtud neodejdeš živá,“ pokračovala jí neznáma osoba ve výhrůžkách, pomalu se přibližovala k barelům a chystala se při nejbližší příležitosti, která nebyla až zas tak daleko, k další ráně.

Na to se podle Veroniky nedalo reagovat jinak než: „Ale jo, odejdu, a po svých, což se o vás říct nedá!“ S těmi slovy statečně spustila modrobílý proud širokorozptylových znehybňujících částic. Zášleh na chvíli ozářil celou místnost, a vše, co se nacházelo před ústím miniaturního kanónu, muselo zákonitě v ten samý moment znehybnět.

Sekretářka z oddělení materiálového zabezpečení padla k zemi jak zasažená bleskem a vypadala úplně klidně na to, jak byla před chvílí rozjetá. Na to jsem celou dobu čekala, pomyslela si Veronika, a začala s odtahováním sekretářky směrem ke dveřím do tajné komory, kterou, proti již schváleným původním plánům výzkumného zařízení a samozřejmě bez předložení projektu stavebních úprav k dalšímu alespoň formálnímu dodatečnému schválení na příslušných místech, nechala pod záminkou rozšiřování skladovacích prostor postavit partou zedníků najatých v nedalekém Aix-en-Provence, čímž se sice trochu zmenšila plocha její laboratoře, ale většina spolupracovníků si buď ničeho nevšimla, nebo to lhostejně přešla, jako to udělal Dr. Jaks, s nic neříkajícím pokrčením ramen.

V pokojíku na ně čekalo vybavení jak ze špionážního filmu sestávající z nastavitelného lehátka, několika blikátek, holoobrazovek, počítačů, vysílačů a přijímačů, bio- a psychoskenerů, jež si Veronika pro nezvané návštěvy přichystala dopředu. „A můžeme začít,“ pronesla vesele, když předtím položila bezvládnou sekretářku na lůžko a pevně ji připoutala. Paralyzace měla trvat ještě přinejmenším dvě hodiny, a do té doby musela zjistit, co je tahle nezbedná holka zač, neměla-li jí poskytnout novou dávku zábavy ze svého „malého překvapení“. Času zbývalo zrovna tak tak na to, aby to stihla dokončit ještě před příchodem kolegů na pracoviště.

Neměla v žádném případě v úmyslu se jí na cokoli ptát přímo. Na to neměla čas, žaludek a, jak se sama sobě omlouvala, ani dost pevnou a rychlou pravačku. Měla tedy přinejmenším určité naivní představy o jiných možných formách nátlaku při vyšetřování. Její metoda byla méně bolestivá a podstatně účinnější.

Nejprve zjistila zdravotní stav „pacientky“. Měla dost zkušeností a schopností na to, aby téměř okamžitě, za svého značného překvapení, zjistila, že je to vlastně pokročilý klon k nerozeznání od obyčejného člověka toho věku a pohlaví. Doba a s ní vývoj biotechnologií šly přece jen dopředu, takže to pro ni nepředstavovalo až zas takový problém, ale, jak si zaskočeně uvědomila, pro běžné bioskenery i běžné vědce, přestože s normálně nadprůměrným vybavením, za normálních okolností, bez podezření, by to ale problém zcela určitě stále byl. „No, co, jsem od jisté doby prostě všestranně nadaná a chytrá slečna,“ řekla si se zřetelnou radostí odrážející se jí v hlase.

Odebrala několik vzorků a jala se je zkoumat. Pravý stav věcí zjistila na základě rozboru detailů, které by ostatní běžně přičítali přirozeným mutacím daným prostředím a dědičností zdánlivě atypických znaků, čímž by se opět běžně a stále znovu dokola dokonale mýlili. Jinak vše v buněčné stavbě vypadalo, jak se studenti medicíny na škole učí, že to vypadat má. Kde jen něco takového mohlo vzniknout, a jak, neměla prozatím představu. Že to byl naprogramovaný agent, jí bylo stále zřejmější.

Nadešel čas pro čtení myšlenek s pomocí vlastní samozřejmě nelegální techniky. Zkontrolovala konektory, a jestli jsou zapojeny všechny kabely, nastavila anténu skeneru a zaměřila ji na sekretářčinu hlavu. Když přístroj naběhl, začala klást otázky, jak ji zrovna napadaly. Automat stimuloval mozková centra objektu, vyrovnával psychickou nerovnováhu, zabraňoval předpokládaným obranným reakcím, nahrával odpovědi a porovnával kromě fyzických ještě další programově sledované podstatné znaky, které se týkaly např. platnosti nebo věrohodnosti odpovědí, a naznačoval případné potíže s blokovacími mechanismy, nástrahami číhajícími v paměti, jejichž jediným úkolem bylo zblbnout případného vyšetřovatele začátečníka.

„Kdo jsi, říkej pravdu a nelži!“ S Veronikou se ta máňa nudit nebude.

***

Odpovědi následovaly v docela rychlém tempu: „Jsem klon vyslaný tulipánskou tajnou službou za účelem sledování a sabotování výzkumu vědeckých pracovišť na planetě Zemi.“

„Jaké je tvé označení?“ Vypadalo to, že operace se získáváním informací se vyvíjí dobře.

„TK256.“ Stručné a výstižné.

„Je vás víc?“

„Není mi známo.“ Buď to opravdu neví anebo lže, ale přístroje nic nezaznamenaly. Už jenom to vysoké číslo za písmeny, pokud nejde o označení typu.

„Spolupracuješ s nějakým dalším klonem?“

„Ne.“ Měla bych zvýšit napětí v systému. Pomyslela si Verunka. Jo, ono to vážně jde!

„Jakým způsobem předáváš výsledky své podvratné činnosti svým zaměstnavatelům?“

„Jednou za čas odešlu s pomocí dálkového hypervysílače kódované informace na zadané koordináty.“

Co by tak ještě?: „Instrukce dostáváš pravidelně?“

„Ne. V rozhodováním mám volnou ruku. Vybavení pro plnění úkolu je dostatečné. Najdete jej v horní zásuvce mého osobního stolku.“

Hm, spolupracuje. „Jak jsi se dostal na Zemi?“

„S jednou z evakuačních lodí v době dobytí Petrohradu. Dostal jsem přidělen lístek.“

„Ví tulipánská rozvědka, kam odletěly všechny ty unikající lodě?“

„Upřesněte. Není mi známa odpověď na Váš dotaz.“

Je opravdu tak hloupý, nebo to jen dělá?! „Ptám se. Ví Tulipáni o evakuaci?“

Klon: „Ne. Bylo jistým překvapením, když na planetě nezůstalo tolik obyvatel, jak se předpokládalo. Ale přičítalo se to vždy předcházejícímu orbitálnímu útoku, který účinně zredukoval jejich počet. A s odchodem určité části původních obyvatel z míst bojů se běžně počítá. Nebylo zjištěno nějaké abnormálně zvýšené množství odcházejících lidí. Úkolem klonů je především sabotovat vědecký výzkum. Jejich pořízení je pravděpodobně značně složité a nákladné. Ostatní úkoly má na starost běžná tajná služba císařství.“

„Přesně to jsem chtěla slyšet,“ kvitovala s uspokojením Veronika. „Á propos. Kde je to zpravodajské vybavení. Máš ho u sebe v bytě?“

„Dyť to říkám. To Vám to mám zopakovat podruhé?! Ne, je uloženo v tomto zařízení.“

„Pro kontrolu. Kde?“

„V bezpečnostní schránce, v trezoru ve sklepě.“

Ten klon je značně nestabilní. Bude potřeba doplňujících otázek. „Děláš si srandu. Prve's říkal, že je to ve stolku. Kód, heslo, klíč…? Které projekty byly již ohlášeny tvým zaměstnavatelům…, které sabotovány…?“

Klon pouze poslušně zopakoval: „Ve stolku. V něm je bezpečnostní schránka. Stolek je v trezoru, a ten je ve sklepě. A ten sklep CDC10895 je pod touhle budovou.“

„Dobře. Vůbec to nebolelo, že ne?“ Veronika byla spokojena se svými schopnostmi coby vyšetřovatele. Nabídla sekretářce sušenku, kterou tato bez váhání přijala. Nad její chutí na sladké se chtěla Veronika později zamyslet, ale už po dalších pěti minutách na to zapomněla.

Tak a teď zbývalo nahradit původní příkazy zapsané v kloním mozku novými, díky nimž klon ztratil tu část programového vybavení osobnosti, kvůli které pracoval pro Tulipány, a vymazat podvědomé vzpomínky na ten zákrok prováděný za jeho relativního bezvědomí, a ještě pár nepříjemných vzpomínek souvisejících s Veronikou, aby brzy neměla pár hloupých jí osobně nepříjemných otázek na talíři. Pro její nádobíčko v kumbále žádný problém. Za chvíli bylo hotovo, a protože se přiblížila šestá hodina ranní, byl čas zkontrolovat automatické odstavení zařízení navrženého a postaveného pro výrobu plasmy, vypadnout do kanceláře a dát si šlofíka.

A co s touhle nádherou. Za chvíli se probudí, a nebude si z toho, co se stalo nic pamatovat. Prostě okno jak po flámu. O to se rovněž stihla postarat. Odvleče ji honem, než přijdou první zaměstnanci, do sekretariátu jejího oddělení. Vzpomínky zahrnující probuzení, snídani, cestu hromadnou dopravou do práce už do ní pohotově nahrála. A je vymalováno, oddechla si. Zprávu o akci s postupem vedoucím k rychlému a bezpečnému odhalování klonů-rezidentů pošle svému kontaktu u rozvědky, až se pořádně vyspí a dá si zdravou snídani. Někdy může přijít do práce později.

***

V potemnělém holosále sedělo na tu dobu nezvykle mnoho návštěvníků – platících. Na rovinu, bylo narváno. A co dávali? Oficiálně šlo o instruktážní holoprojekci věnovanou předposlední dvacetiletce. Vzhledem k tomu, že většina techniků, inženýrů, a vědců byla s okrouhle dvacátou reprízou představení promítaného z jediné existující zabezpečené kopie nadmíru spokojena, šlo o něco zcela jiného.

„Verčo, do toho, Verčo, do toho.“ Povzbuzovala jedna půlka sálu, zatímco druhá měla, už podle nesouhlasného bučení, jinou favoritku. Ne, nešlo o dívčí zápasy v bahně.

„Tak už jí to najdej, tak jí to teda nandéééej!“ Volali všichni společně, ač zhruba věděli, jak to celé už po několikáté dopadne.

Veronika de Rouge de Coeur právě vytáhla svůj malý paralyzér a…, sál se začal bleskurychle vyprazdňovat. Diváci zřejmě dostali od kamarádů na bezpečnostním echo. Šťára. Do pěti minut tu nebyl nikdo, zato se na uprázdněná místa nahrnula brigáda zaměstnanců bezpečnostního oddělení, jinak kamarádů předchozích, platících, diváků.

„Sem ti povídal, že to dnes stihneme ještě jednou skouknout.“ A zadarmo!

Přitažlivost pořadu ovšem nebyla ani tak v té povedené rvačce v laboratoři čehosi na způsob paralelního vesmíru. Ostatně diváci pravděpodobně ani neměli tušení, co to paralelní vesmír je. Mysleli si, že ten podařený filmeček je produktem „alternativní“ scény. Hlavním tahákem byly záběry té části, která dala holoprojekci umělecký rozměr: „Veronika na pláži. Necenzurovaná verze.“

***

„Co na to říkáte, Steinová?“, zeptal se Václav Řemen opatrně své kolegyně.

„Říkám, že bychom s projektem měli přestat. Výsledky jsou přinejmenším pro mě znepokojující. Co to bylo za záblesk na té pláži?! Trval sice pouze jednu sekundu, podle našeho měření času, ale to přece není normální. Taky to mohlo trvat několik minut. Technik mi nebyl schopen dát uspokojivé vysvětlení onoho jevu. Nedalo by se nějak zjistit, o co šlo? Nedalo, já vím, já vím, ale přece.“ Andrea byla jako vždy až přehnaně opatrná, když šlo o věci mezi nebem a zemí. Všímala si i pro jiné méně podstatných věcí.

Ach jo, kdy se zase podaří získat tak autentické svědectví o volnočasových aktivitách agentů! Navíc z jejich perspektivy. Kamerou a transvesmírovým vysílačem v jednom tu byly Veroničiny velké oči. Jeden pár „TAM“, druhý „TADY“, napojený na speciální laboratorní vybavení sloužící k převodu signálu na standardní záznamová média.

„Byl jsem informován, že spojení dlouho nevydrží. Dochází k…, no, to je vedlejší. Prý se naše vesmíry od sebe vzdalují, takže nebudeme to spojení schopni provozovat donekonečna. Návrat našeho agenta je vyloučen. To jsme zjistili hned na začátku. Ale myslím si, že Veronika I „TAM“ nebude v žádném případě trpět. Má nastartováno k pěkné kariéře. Náklady jsou prostě relativně vysoké, a výsledky, hm,“ usmál se, „výsledky jsou, řekněme, relativně uspokojující.“

Přistoupil k nim jeden z techniků starajících se o klonovací sarkofág, v němž ležela Veronika II, jinak médium, přes které bylo jedině možné provozovat spojení s odlišným prostředím jiného vesmíru. Veronika II byla mimosmyslově propojena s Veronikou I. Bylo to složité, ale šlo to: „Pane, spojení se samo přeruší za pět minut, potom bude nutné vzbudit Veroniku de Rouge de Coeur II, a říct jí co a jak. Začali jsme vést seznam dobrovolníků, kteří byli tak ochotni a mají zájem se jí věnovat ve svém volném čase. Bude to pro ni ze začátku docela složité zvyknout si, že „TADY“ není „TAM“.

„Napsal jste se na něj taky?“, projevil náhle zájem Řemen. „Právě jsem myslel na to, že se o ni bude muset někdo postarat, někdo prověřený, se zkušenostmi samozřejmě.“

„Jistě pane, bylo by mi ctí, pane,“ rychle přisvědčil mladý technik.

„Tak se o ni postarejte, a nezvorejte ji, to,“ stejně tak rychle se opravil generál, s omluvným pokrčením ramen směrem ke Steinové.

Přešla to, vždyť o nic nešlo: „Občanství dostane? Je to přece klon.“

„Ano, to už je vyřízeno. Je to pěkný klon, ale co se dá dělat, když už ji tu máme. Fáze začlenění do společnosti bude ovšem velice citlivou záležitostí. „TAM“ panovaly jiné socioekonomické poměry, a nepůjde jen tak vymazat její vzpomínky nějakým psychoprogramem. Tím by se jí podle odborníků mohlo spíše ublížit.

Plán je takový, že Veronika II bude postupně začleňována za pomoci pro ni známého prostředí vědeckovýzkumného pracoviště. Pro což má, jak jsme viděli slušné předpoklady. A k tomu se bude pohybovat v kolektivu lidí, které „zná“. Totiž Albert Jaks nemá v našem vesmíru svůj přibližný ekvivalent, ale někdo jako Honza Brýden se tu vyskytuje.

Identifikovali jsme ho podle záznamu z odletové haly na tom jejich „Petrohradu“ jako jistého Jana Friedena. Pracuje na odloučeném pracovišti v systému Žabokrky s jakýmsi individuem, které má v papírech zanesen záznam se jménem Mořic Hejkal. Vědecké výsledky, co vím, zvláštní nemají, takže tím nic neriskujeme. Hned, jak bude slečna připravená, pošleme ji tam, a budeme od ní mít pokoj.“

To Steinové stačilo. „Dobře, dobře. Vidím, že naše vesmíry se přestaly dotýkat. Spojení se přerušilo.“

Řemen, který stál při předchozím hovoru zády k holoprojektorům, si nevšiml, že přijímání a transfer signálu před okamžikem skončil, a překvapeně zdvihl obočí. „Jak jste na to přišla. Á ták, tak to jó. Probuďte ji.“

Hodnocení