Ticho před bouří X

Major Vojkov si něco brumlal sám pro sebe, když nakukoval za roh, aby obhlédl situaci. Jeho nespokojenost a podrážděnost byla velice zjevná a on neměl náladu to skrývat. Kdykoliv by se ohlédl, tak by uviděl bílou uniformu, jež v pozemním boji neměla co dělat. Ještě více ho rozčilovalo, jak měl velkoadmirál pravdu, když říkal, že na střeše budou teroristé již čekat.

Teroristé vysadili na střeše dalších necelých sto mužů, a nyní se probojovávali dolů. Bohužel pro něho tím skřípli jeho skupinu mezi sebe a teroristy v dolním patře. Za rohem se táhla úzká chodba pro služebnictvo se spoustou výklenků. V polovině chodby pak bylo malé schodiště, jež vedlo dolů do kuchyně, kterou teroristé přišli. Na konci chodby byly pak dveře, jež spojovaly hlavní část budovy s obytnými částmi, kde byla připravena zásahová jednotka. Ta musela projít buď hlavními dveřmi, jež však teroristé obsadili, a kde se konal hlavní boj, nebo těmito úzkými opotřebenými a vyvrácenými. Bohužel se tyto dveře daly velice dobře hájit jak z jedné tak i z druhé strany, a teroristé toho využili.

Za schodištěm byl u jednoho výklenku nakupen různý nábytek jako improvizovaná barikáda. U ní se krčily čtyři teroristé a u druhé stěny za dalším výklenkem ještě dva. Na schodišti pak byly vidět další, kteří právě dávali dohromady komponenty těžkého blusteru.

V rozvrácených dveřích se mihla postava a do chodby vletělo několik granátů. Jeden terorista něco zařval a všichni se okamžitě vrhli na zem. Na schodišti se objevily další teroristé s připravenými zbraněmi, aby mohli zasáhnout proti případnému pokusu zásahové jednotky prorazit.

Obyčejné pušky ještě na bázi střelného prachu by však byly naprosto neúčinné proti bojovému obleku, jejž měli muži ze zásahové jednotky, ale major viděl, že mají pulzní pušky, jež sebrali jeho mužům, které zabili dole, nebo telijské zbraně jenž ukořistily v dřívějších dobách.

Na schodišti se objevila další skupina ozbrojenců a major poznal jednoho z vůdců povstalců, jenž se odmítl podrobit nové vládě a pokládal vyjednávání za zradu. Ten omrkl situaci a vynadal svým mužům za to, že se ještě neprobojovali dovnitř. Poté se spolu s malou skupinkou šesti ozbrojenců vydal chodbou směrem k majorovi.

Ten zastrčil hlavu a podíval se za sebe. Měl pět námořních důstojníků ozbrojených pobočními zbraněmi a pět mariňáků s pulzními puškami. Proti němu tam bylo, jen co viděl, čtrnáct mužů ozbrojených těžkými kulomety, pulzními puškami a těžkým blusterem.

Major se kysele ušklíbl. Zbytek důstojníků spolu s dalšími osmi mariňáky zůstal na hlavní galerii, kde sváděli lítou bitvu. Povolal k sobě mariňáky a posunky jim ukázal co mají udělat. Tři se připravili u rohu a dva za nimi k běhu. První stál, druhý klečel, třetí si lehnul a společně se vyklonili za roh.

Sedm povstalců, kteří byli již téměř u nich jen vidělo, jak se zpoza rohu vynořují tři hlavy, tři ramena, troje ruce a hlavně trojice pulzních pušek. Než stačili jakkoliv zareagovat smetl je uragán miniaturních projektilů, jež chrlily současně tři pušky rychlostí, jíž nemohl dosáhnout žádný kulomet. O několik vteřin později se objevili zbylí dva, kteří se vrhli k protější stěně a k výstupku.

Než se povstalci u zátarasu stačili obrátit, už je oba vojáci ostřelovali a poskytovali tak krytí dvěma mariňákům, kteří se objevili zpoza rohu a postupovali při stěně za občasného pálení k dalšímu výstupku. Na rohu se pak objevil major s posledním vojákem, a také zahájili palbu. To se však již povstalci vzpamatovali a zpoza schodiště opětovali palbu. Vesměs šlo o střelbu z kulometů, ale nikdo kromě majora neměl bojový oblek, a tudíž byli velice zranitelní.

Poté se ke štěkotu kulometů přidalo zavrčení pulzní pušky a desátník se zpoza výstupku skácel, když mu střel, jež prostřelily roh zdi, projely hrudí. Najednou se ozvalo několikanásobné zahřmění z konce chodby a těžký bluster zametl schodiště a tamější povstalce, kteří na zásahovou jednotku úplně zapomněli.

Ze schodů se ozývaly už jen jakési skřeky a křik. Vojáci obsluhující zbraň přejeli ještě jednou schodiště se škodolibým úšklebkem, a poté uvolnili místo ostatním. Z rozstřílených dveří se vyvalil proud vojáků v bojových oblecích a velící nadporučík se ohlásil majorovi. Než však stačil pokračovat, tak vyšel zpoza rohu velkoadmirál spolu s ostatními důstojníky, a nadporučík se zarazil. Vytřeštil oči v němém úžasu a s otevřenou pusou zíral na muže v bílé uniformě. Z transu ho probudilo až nevrlé majorovo zavrčení.

„Kolik máte mužů, nadporučíku?“

„Mám druhý oddíl. Kapitán s prvním bojuje u hlavního vchodu a nadporučík Fučida s třetím oddílem se snaží probojovat do kuchyně.“

„Hmm. Dobrá nechte mi tu deset mužů a vpadněte rychle povstalcům do zad u hlavního vchodu.“

Zezadu se ozvala střelba a rychlé kroky. Zpoza rohu se vynořil viceadmirál Reagorn, který podpíral kontragenerála Sekre´ena, jenž měl zraněnou nohu. Poté se vynořili dva vojáci, kteří nesli bezvládné tělo maršála Jašina. Provizorní obvazy měl nasáklé krví a sinalý obličej s čerstvou jizvou nad levým okem vypadal jako samotný obličej smrti. Nakonec se objevili zbývající důstojníci, kteří stříleli za sebe po pronásledovatelích. Nejbližší vojáci se okamžitě vrhli k rohu, aby mohli zastavit pronásledovatele a ke zraněným se vydal zdravotník. Velkoadmirál se díval, jak ošetřuje maršála a nevšiml si, že k němu přistoupil admirál Andrman.

„Bojovali statečně, ale překvapili nás z boku. Kde jsou posily z orbity?“

„První čluny nám sestřelili a stíhačky nemohou střechu zamést, protože by zlikvidovaly půl baráku. Pozemní jednotky už dorazily, ale zatím se nedostaly do budovy, protože povstalci mají velice výhodné postavení. Čekáme na těžší zbraně, abychom mohli prorazit. Nyní se nám však možná podaří prorazit i bez nich.“

Major přistoupil k oběma velitelům a odpovídal, aniž si ho některý z nich všiml. Střelba na rohu sílila a major se tedy odebral obhlédnout situaci. Velkoadmirál stále zachmuřeně pozoroval zdravotníka při práci a spíše jen pro sebe si povzdechl.

„Neměl jsem je nechat vyklouznou tak lehce. Měl sem o soustavu bojovat.“

„Udělal jste tu správnou a logickou věc. Boj by stál příliš mnoho životů a lodí, jež nyní můžeme použít. Vaši i zdejší lidé to chápou a jsou šťastni, že jsou zase svobodní. Tihle jsou odpadlíci. Lidé, kteří chtějí moc, peníze, pomstu nebo všechno dohromady. Abych použil lidský obrat. Podívejte se na to z jiné stránky. Alespoň víme, že naše pozemní jednotky nejsou zrovna v nejlepší kondici.“ Velkoadmirál se lehce pousmál a pokýval hlavou.

„Ano, to tedy rozhodně nejsou. Budu si muset promluvit s generálmajorem Platonovem, aby při výcviku přitvrdil.“ Najednou se budova zachvěla. Ze stropu se snesl jemný prach omítky. Poté se budova otřásla mnohem výrazněji, a znovu, a znovu, a znovu. Po dvou minutách to přestalo, ale zato bylo slyšet něco jiného, co předtím slyšet nebylo. Těžké pulzary výsadkových jednotek přehlušily všechnu ostatní střelbu nebo křik. Vlastně křik ani přehlušovat nemuseli. Nic snad kromě taktického osobního pancíře nemohlo těžkému pulzaru odolat, alespoň ne dlouho. Nebyla to zbraň vhodná do uzavřených prostor, ani na boj zblízka, ale byla stoprocentně účinná. Za několik okamžiků se zpoza rohu vynořil major se zářícíma očima.

„Právě dorazily výsadkáři z Hromovládce, pane. Nebude dlouho trvat a budeme mít budovu zpět pod kontrolou.“

„Dobře majore. Je již cesta k civilistům volná?“

„Ano, pane. Moji lidé je právě vedou ven, kde na ně i na vás budou čekat výsadkové raketoplány, aby všechny dopravily do bezpečí.“

„Dobrá, ale chci, aby telijská delegace byla převezena na Hromovládce. Později tam převezeme i naše diplomaty, abychom mohli pokračovat v jednání. Kontaktujte komodora Tche´Ala, ať je ubytuje a postará se o ně.“

Admirál Andrman se v duchu pousmál, když se díval na velkoadmirála. Po předešlé slabosti nebylo ani stopy. Znovu to byl neohrožený velitel, který dokáže nemožné.

„Já se také vrátím na Andorii. To, co jsme se dozvěděli před tímto vyrušením, si rozhodně zaslouží pozornost, a je potřeba si to dobře rozmyslet.“

S tím se otočil a vydal se za zdravotníky, kteří právě odnášeli kontraadmirála Sekre´ena a maršála Jašina. Velkoadmirál se za ním otočil a díval se, dokud celá skupinka nezmizela za rohem. Věděl přesně, nad čím bude admirál přemýšlet. Zda se Telijané vzdají lixianského území stejně snadno.

Přenesl svůj pohled na znovu nešťastného majora a pousmál se. Vydal se tedy také k východu, aby nešťastného majora z něho nepotkala mrtvice. Když se výsadkový člun zvedl a přelétal nad sídlem, podíval se velkoadmirál na střechu. Tušil sice, co způsobilo ty otřesy, ale vidět to na vlastní oči ho rozhodně nenechalo klidným. Střecha byla ožehlá, spálená a poďobaná. Dříve nerovná střecha, posetá různými anténami, zařízeními a výstupky, teď byla naprosto rovná a místo dveří do budovy zela jedna velká díra.

Plazmová děla z těžkých výsadkových raketoplánů a těžké podvěsné pulzary planetárních stíhačů udělali své. Kdokoliv se na té střeše nacházel v době útoku, rozhodně nepřežil ani tak dlouho, co by stačilo na poslední pomazání.

Velkoadmirál se odvrátil od okénka a nechal své myšlenky, aby se toulaly. Je zajímavé, jak si lidé uchovali svá náboženství. Z před kosmických let se dochovala jak křesťanská víra, tak i třeba buddhismus nebo islám. Za ta léta se měnila, přetvářela, přizpůsobovala a formovala, ale stále podle starodávných základů. Samozřejmě vzniklo mnoho nových náboženství a mnoho jich zaniklo. Přesto téměř třetina dnes žijících lidí je věřících a další třetina se alespoň k některé z církví hlásí.

Ze všech známých ras ve vesmíru jsou zatím jediní. Jak Telijané tak Werziané mají jednotnou církev a Korolané pro jistotu nemají žádnou. Jeho rodiče patřili k Novému Templářskému řádu, jenž měl společného s tím ze středověku pouze jméno. On sám se k němu také hlásil. Byla to malá skupina lidí věnující se rozvíjení lidských možností, ale zároveň s tím se to snažila skloubit s tradicemi, aby lidé nezapomněli na své kořeny.

Před válkou s Werziany měl řád svou zlatou éru. Za války poté upadl. Snažil se ho po válce opět postavit na nohy, ale jeho snaha přišla vniveč, když přišli Telijani. Dnes již templáři téměř neexistovali. Alespoň ne tak, jak si je pamatoval. Dnes byli hlavními představiteli odporu proti Telijanům na obsazených světech a nikoliv mírotvůrci jako dříve.

V kabině se ozval signál, a když se velkoadmirál podíval z okna, zahlédl otevřená vrata osvětleného člunkového doku na Hromovládci. Na galerii ho nevítal žádný špalír důstojníků a poddůstojníků, ani hvízdání bocmanovy píšťalky, a uvítací výbor se skládal pouze z kapitána Kirova a jeho vlastního pobočníka kapitána Spowna. Velkoadmirál se podivil nad jeho přítomností, protože před útokem na Fénix ho odeslal, aby pomohl admirálu Trinchovi s rozvrhem povyšování.

Admirál přiletěl do soustavy několik dní po jejím obsazením, ale jeho pobočník zůstal na základně, aby to dokončil spolu s viceadmirálem Herrisnem. Nevěděl, že se již vrátil. V duchu jen pokrčil rameny a pokračoval dál. Kapitán svou rozmrzelost nad tím, že Telijané jsou na jeho lodi, příliš neskrýval, ale rozmrzelost bylo jeho druhé jméno. Lidé stále nebyli sto pochopit, že si velkoadmirál vybral za kapitána své vlajkové lodě právě jeho. Právě tak nebyli sto pochopit, že si za svého pobočníka vybral důstojníka s několika desítkami odsloužených let a hodností kapitána, když pobočník byl podle tradice vždy čerstvý podporučík, případně poručík. Velkoadmirálovi bylo však jedno, co ostatní jsou sto pochopit nebo ne. Prostě si vybral toho, koho chtěl, a basta.

„Admirále“ pozdravili téměř současně oba.

„Pánové. Jak se chovají naši hosté kapitáne? Doufám, že to nebyl problém je tu ubytovat.“ Kapitánovy se zablesklo v očích a jenom si odfrkl. Už si zvykl, že si vrchní velitel zlepšuje náladu jeho drážděním. Druhý kapitán se ušklíbl.

„Myslím, že až se dostanu k terminálu ve své kabině, tak vás ten úsměv přejde, Lucasi. Vzhledem k tomu, že jste tu, tak předpokládám, že jste již dokončili, s viceadmirálem Herrisnem, tu zprávu a máte ji připravenou.“ Kapitánovy klesly trochu koutky, ale plamen v očích se rozhořel o to víc.

„Jistě pane, máte to připravené, a to i tu druhou, kterou jste chtěl.“

„Dobrá tak tedy vyrazíme. Dejte mi tak půl hodiny na trochu hygieny a pak přijďte s náčelníkem štábu a prvním důstojníkem do mé kabiny. Kapitáne od vás chci kompletní a zevrubnou zprávu o reakci Hromovládce na útok teroristů. Zítra spolu s velitelem námořní pěchoty Hromovládce přijděte, prosím, na oběd a připravte si alespoň stručný přehled.“

Zatímco mluvili, tak se dostali k výtahům. Tam se oba kapitáni oddělili od velkoadmirála a jeho doprovodu, jenž čítal námořního pěšáka, kterého mu přidělil major na zemi jako ochranku. Ten se před velkoadmirálovou kabinou zastavil. Velkoadmirál si ho příliš nevšímal, protože předpokládal že ho pouze doprovodí ke kabině a tím to končí.

Nevěděl, že major Vojkov pilně žhaví komunikační linky, aby byla velkoadmirálovi přidělena ochranka natrvalo. Nevěděl, že generálmajor Platonov, generál Pauvel a admirál Bek jsou tímto nápadem nadšeni. Vzhledem k tomu, že o tom nevěděl tak s tím nemohl nic udělat.

První, co udělal, když se za ním zavřely, dveře do chodby, tak zamířil ke svému baru a nalil si skleničku whisky, vypil ji jedním lokem, otřásl se a nalil si další. Tentokrát si tam přidal několik kostek ledu a zamířil do koupelny. Když si pořádně opláchl obličej, dal do pořádku vlasy a převlékl se do čistého, sedl si do svého křesla, otevřel panel zakrývající výhled do vesmíru a upíjel ze své skleničky.

V dolní části okna byl vidět Petrohrad jako zelený zářící drahokam. Velkoadmirál si vzpomněl na jiný pohled, kdy se díval podobným oknem a viděl podobný drahokam. Modrý drahokam, jenž tak připomínal starou Zemi. Vzpomínal na ten pohled, než odletěl do Granady. Vzpomínal na Corseu. Když zavřel oči, měl ten nádherný pohled před sebou. Neslyšel ani dveřní zvonek, ani když se po chvíli otevřely dveře a jimi vešel jeho pobočník. Ten se potichu přikradl ke křeslu, a když si potvrdil, že velkoadmirál spí, tak se s lehkým úsměvem potichu vytratil. Velkoadmirál se po dvou hodinách rozespale přesunul do postele a brumlal si pro sebe, jak s nimi zatočí, že ho nechali spát, ale v duchu byl vděčný.

Druhý den se velkoadmirál probral před desátou hodinou, ale vstávat se mu ještě nechtělo. Věděl, že by měl vstávat, ale místo toho koukal do otevřeného průhledu, kde stále zářil zelený drahokam. Povrch Petrohradu pokrývá z více jak sedmdesáti procent pevnina a je ideální planetou pro zemědělství. To také tvoří hlavní ekonomickou sílu. Díky tomu byl také ideální na rekrutování těch nejlepších a nejtvrdších vojáků.

Většina zdejších lidí měla silný smysl pro povinnost a čest. Přesto dokázala zrodit takové lidi, jako byli včera večer ti teroristé. Holt paličáci. Z volného přemýšlení vytrhl velkoadmirála až dveřní zvonek. Znovu se podíval na hodiny a tentokrát ukazovali téměř jedenáct. Musel znovu usnout. Dveřní zvonek se ozval znovu a úporněji. Velkoadmirál si povzdechl a vzdal se iluze, že by někdy mohl prospat celý den. Sáhl po komunikátoru.

„Ano?“

„Ehm. Tady kapitán Spown, pane. Jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku, a zeptat se, zda si přejete k obědu burgundský guláš.“

Velkoadmirál se usmál, když si uvědomil, že se ho jeho pobočník snaží šetrně vzbudit a připomenout mu, že má domluvený program. Ještěže měl celé dopoledne volné. Počítal, že si trochu přispí a poté bude papírovat až do oběda. No což, nevyšlo to.

„Jsem v pořádku Lucasi. Děkuji, že se o mne tak staráte, a ano, dám si ten guláš. Přijďte, prosím, také a vezměte s sebou ty zprávy, které jsem po vás chtěl.“

„Ano, pane a děkuji.“ V hlase jeho pobočníka byla přímo cítit úleva.

Velkoadmirál se posadil na kraj postele a labužnicky se protáhl. Dopřál si několika minutovou sprchu, jež ho dokonale probudila a vzal si svou běžnou obnošenou uniformu. Věděl, že protokolářům stále hrozí mrtvice, kdykoliv ho uvidí v této uniformě, ale nemohl si pomoci. Uniforma nebyla ve špatném stavu. Stále bíle zářila a její zlaté insignie se leskly a on se v ní cítil pohodlně, ale: knoflíčky už byly volné, konce rukávů již ošoupané, stejně tak nohavice a náramenní manžeta se třepila, límeček již nedržel ten správný tvar, a tak dál.

Podíval se na sebe do zrcadla a smetl imaginární smítko z ramene. Ať se protokoláři staví třeba na hlavu, pomyslel si. To bych musel mít každý měsíc novou uniformu. V tu chvíli se otevřely dveře do jídelny a jimi vešla jeho stevardka, rotmistr Ivana Dreslerová. Kritickým pohledem si ho přejela, a poté pokoj, a konstatovala.

„Oběd je připraven a hosté již čekají, pane.“

„Děkuji rotmistře. Hned jsem tam.“ Velkoadmirál se šibalsky ušklíbl. Rotmistr se o něho starala sice jen krátkou dobu, ale za tu dobu zjistil, že nezáleží na tom, jakou má hodnost. Prostě musí poslouchat, jinak je zle. Když vstoupil do jídelny, hovor ustal a všichni přítomní se otočili ke dveřím a povstali. Ze tří hrdel se ozval pozdrav a tři hlavy mu pokynuly.

„Pánové. Omluvte můj pozdní příchod. Prosím, posaďte se a nenechte se rušit.“ Hovor se opět rozproudil tam, kde skončil, a mezitím, co se podávala smetanová polévka, se do něho zaposlouchal.

„Nemyslím si, že je potřeba dál rozšiřovat loďstvo na úkor pěšáků. Většina našich sil byla posílána na lodě a výcvik pozemních jednotek nestál za nic, snad kromě jednotek námořní pěchoty. Krásný příklad je včerejší útok. Pozemní jednotky, a to i důstojníci, se nechali zaskočit. Nepopírám že ani moji mariňáci by to nezvládli bez posil z orbity, ale rozhodně by se reakční jednotka nenechala odříznout od lidí, který měla chránit.“

„Ano, souhlasím v tom, že se výcvik musí rozhodně předělat, ale pokud nebudeme mít loďstvo, pak je nám s prominutím pozemní vojsko na nic. Samozřejmě díky viceadmirálu Herrisovi máme velké množství lodí, jež tedy nemusíme stavět, a můžeme tedy převést více kapitálu na ostatní rezorty. Už to by mohlo pomoci. V tuto chvíli máme však v personálu loďstva podstav. Nemáme téměř žádné lidi na víc. Do teď to nebylo tak horké, ale teď, když jsme se zastavili, tak to bude velice znát, majore.“

„Já s tím souhlasím kapitáne, ale každý se na to díváme ze svého konce. Tady velitel Spown vám může potvrdit, že výcvik vojáků na stanici Oxford vlastně ani neprobíhal. Ve sjednocené flotile jsme většinu našich lidí cpali do posádek lodí a o pozemní jednotky se starali jiní, ale teď se musíme starat sami, a na to nejsme vůbec připraveni.“

„Myslím že tento problém vyřeším vcelku rychle, majore Vojkove. Kapitán Spown přivezl z Oxfordu mimo jiné kompletní dokumentace k výcviku jak vojska tak námořnictva, standardy, tabulky a jiné papírové nezbytnosti, které docela dobře fungovaly v mé době. Samozřejmě to budeme muset nejprve trochu učesat a po zavedení postupně upravovat, ale dá nám to solidní základ, na kterém se dá stavět.“ Velkoadmirál se ozval a úplně ignoroval pravidlo, že na lodi je jenom jeden člověk, kterému se říká kapitán. Ostatním se stejnou hodností by se mělo říkat velitel, aby nevznikala zbytečná nedorozumění. „Po obědě vám je jistě mile rád předá k nahlédnutí, ale v tuto chvíli by je již měl mít generálmajor Platonov u sebe a s generálním štábem na tom pracovat. Když jsme u práce, měli bychom přestat o ní mluvit a pustit se do jídla, nebo nám to vystydne.“ Mezitím totiž přivezla jeho stevardka servírovací vozík a začala podávat oběd.

Při obědě se rozproudil příjemný hovor o radostech a starostech všedního dne. Major celý zářil, když velkoadmirál souhlasil, že půjde jeho dceři na svatbě za svědka. Po obědě se přesunuli do pracovny ke konferenčnímu stolku. Po několika minutách přinesla stevardka kávu nebo čaj, podle toho kdo co pil, a tentokrát se začala probírat již důležitější data.

„Pokud dovolíte admirále, rád bych vám alespoň stručně referoval o včerejším zásahu.“

„Ale no tak, majore“ zaúpěl velkoadmirál „vy jste sadista. Užívejte si toho volnějšího režimu, jejž máte po dlouhé době.“

„Nejsem si vůbec jist, jestli je to volnější režim. Ještě před měsícem jsem měl mnohem méně práce, než mám teď.“

„No jestli vám to tak vadí, kapitáne, tak mohu zavolat Telijského delegáta a říci mu, že budeme bojovat dál, abychom měli míň práce.“

„Ne to je dobré. Já tu práci navíc milerád přežiji.“ Kolem stolku se rozlehl srdečný smích a velkoadmirál se pohodlně usadil ve svém křesle. S úsměvem si pak rezignovaně povzdechl.

„Tak spustě, majore.“

„Dobrá. Jak sem již řekl vedle. Naše planetární armáda nestojí za nic. Máme sice zkušené vyšší důstojníky, ale naši nižší důstojníci a hlavně poddůstojníci či vojáci nemají téměř žádné zkušenosti.

Z boje má zkušenosti sotva deset procent pěchoty včetně oněch vyšších důstojníků. Samozřejmě do toho nepočítám námořní pěchotu. Ta má dostatek možností na získání zkušeností v boji.

To se projevilo včera večer. Teroristé neměli příliš mnoho moderních zbraní a vybavení. Byli to však ostřílení vojáci utužení v mnoha podobných bojích s Telijany. Byli jak dobře seřízený stroj. Využívali své nedostatečné zdroje se stoprocentní účinností.

Naše jednotky měly sice to nejmodernější vybavení, ale byly nekoordinované, a to mluvíme o třech oddílech. Naše ztráty nebyly sice zas až tak strašné. Konec konců se teroristé spokojili s odříznutím vojáků od zbytků budovy. Nicméně si myslím, že jim musel pomáhat někdo z budovy, protože když byl vyhlášen poplach, tak již byli na střeše.“

„Hmmm, tak to se mi moc nelíbí. Výcvik je opravdu zřejmě problém, ale ten se nevyřeší přes noc. Co si myslí o tom údajném zrádci lidé z rozvědky?“ Major se tentokrát podíval na kapitána Spowna a pohledem ho vyzval, aby toto osvětlil on.

„No vlastně si také myslí, že jim musel někdo pomáhat. Nejpravděpodobnější je, že to byl někdo z personálu, ale dělají na tom, takže to byl jenom takový typ od agenta, který to má na starost.“

„Dobrá, a jak dopadlo hodnocení jednotky Hromovládce?“ Tentokrát se ozval kapitán Kirov a dosti spokojeně a pohotově odpověděl.

„Vcelku dobře, pane. Reakční doba byla vynikající. Zdržení způsobil velitel řízení vzdušného provozu, který zpanikařil a uzavřel celý vzdušný prostor. Jediní, kdo se tedy dostal k paláci, byly raketoplány pro evakuaci, které nám sestřelili. Patnáct minut jsme se s ním dohadovali, než ho některý z podřízených praštil a vypnul protivzdušnou obranu. Pak již vše šlo jak na drátcích.“

„Aha, a co ten panikář?“

„O něj i o toho, co ho praštil, se teď zajímá komodor Matz, náčelník štábu viceadmirála Harrisona. Zatím to vypadá, že jeden dostane medaili a druhý vyhazov.“ Kolem se znovu ozval tlumený smích a velkoadmirál si uvědomil, že takovýto smích snad slyší poprvé od svého probuzení. Kapitán Kirov se podíval na své staromódní náramkové hodinky, které ukazovaly pouze čas a datum. Téměř všichni ostatní nosili multifunkční náramek, jenž měl v sobě také zabudovaný komunikátor a jiné vymoženosti. Když si uvědomil, kolik je hodin, lehce sebou trhl.

„Když mne omluvíte, pane, tak mám teď poradu se svými důstojníky.“

„Dobrá pánové. Vím, že vás zdržuji od nějaké důležitější práce. Kapitán Spown a komodor Tche´Al jsou už nervózní, aby mne mohli potrápit různými nezbytnými zbytečnosti a důležitými schůzkami. Jsem rád, že jste se mnou poobědvali a těším se na další.“ S těmito slovy velkoadmirál vstal a vyprovodil kapitána a majora z kabiny. Kapitán Spown se již posadil do křesla u pracovního stolu. Velkoadmirál ho obešel a posadil se do své pohodlné anatomické židle.

„Tak spusťte Lukasi.“

„Jistě pane. Jak jste chtěl, udělali jsme seznam lidí, jež bychom mohli povýšit. Bohužel jich není tolik, kolik byste si přál. Na to nemáme dostatek zkušených lidí. Naše výhoda je, že jsme měli velké procento zkušených kapitánů, kteří nebyli v aktivní službě. Nyní jsou téměř všichni na velitelských můstcích, nebo v něčím štábu. Pokud tedy chceme navýšit počet vlajkových důstojníků, pak musíme navýšit počet kapitánů. Tím se však dostáváme k problému navýšení důstojníků všeobecně. Naším největším problémem je nedostatek zkušených nižších důstojníků, kteří by mohli být povýšeni. Nemáme ani dostatek důstojníků, kteří by mohli vyučovat. Nicméně jsme se s tím poprali a nějak jsme to splácali, ale každá ztráta nás citelně zasáhne.“

„Hmm. V mé době to byl také problém. Vyřešili jsme to mobilním učením. Naše zkušené frontové velitelé jsme stáhli do několika eskader a k nim přiřadili naprosté zelenáče. Po usilovných trénincích, které obsahovaly spíše mimopříručkové akce, se vyslali na několik menších operací, aby si to také vyzkoušeli na ostro.

Nejprve to byla součást výcvikového střediska, ale později se z toho vyklubala domovská flotila. Ale ano, takto vznikla samostatná domovská flotila. Do té doby to byla součást flotily domovské soustavy, neboli celé námořnictvo. Teprve poté se rozhodlo, že se rozdělí. Menší, jež měla sloužit čistě k obraně uvnitř domovské soustavy a větší, jež měla sloužit jako mobilní.

To se však stalo až po druhé bitvě u Sempronu. Když se pak domovská fotila začala příliš rozšiřovat, tak jsem dal pokyn ke stavbě útočné flotily. Domovská pak měla sloužit svému původnímu cíli, a to výcviku, a mobilní obraně.“ Vysvětlil velkoadmirál, když vyděl jak se Spown tváří.

„Aha. No to by sice mohlo fungovat, ale to je dlouhodobé řešení. Bohužel to nevyřeší naši současnou situaci.“

„Ne, to asi ne, ale nic moc jiného udělat nemůžeme, takže budeme muset být opatrní. Teď mne však zajímají jména a samotné řešení, jež jste vymysleli.“

Spown přikývl a vytáhl elektronický zápisník. Otevřel si několik souborů a několik sekund je studoval. Poté si jemně přikývl a spustil.

„Takže váš hlavní požadavek byl, aby každé eskadře od křižníků výš velel vlajkový důstojník. Dokázali jsme povýšit a vybrat dostatek důstojníků, abychom mohli splnit tuto podmínku od eskader těžkých křižníků výš. Mohli bychom sice obsadit i několik dalších eskader, ale je třeba si nechat nějakou tu rezervu. Navíc se někteří lidé ještě zcela nevzpamatovali ze zrušení některých hodností, jež jsme převzali ze sjednocené flotily.“

„Hmm, no dobrá, to by mohlo stačit, a oni si zvyknou. Teď mi řekněte ty vyšší důstojníky. Předpokládám, že máte i stejný seznam od generálmajora Platonova, takže mi řekněte i nejvyšší pohyby v armádě.“

„Ano, pane, začnu námořnictvem. První na seznamu je viceadmirál Delgado, viceadmirál Harrison si myslí, že by nebylo na škodu ho nejen povýšit, ale i vzhledem k jeho organizačním schopnostem převelet do týlového zabezpečení. Nejlépe do osobní správy místo něj.

Pak je tu viceadmirál Marx, i když tady je poznámka, že by to chtělo ho také převelet někam, kde by se trochu zklidnil.

Kontraadmirál Titov je další. Má výborný služební záznam a u svých podřízených je velice oblíbený. Stejně tak komodor Jestremenská. Ta je sice méně oblíbená, ale neméně respektovaná. Její bojový záznam je úctyhodný, a přestože přišla o levou paži, rozhodně jí to nebrání vykonávat povinnosti s razantností bojové hlavice.

Poté tu mám kontraadmirála Kozlova a komodora Xaviera. Zbytek pak jsou povýšení ostatních důstojníků a několika poddůstojníků. Vlastě bych málem zapomněl, je tam jedno povýšení jednoho praporčíka na seržanta. Má vynikající hodnocení a jeho dosavadní výsledky jsou téměř fascinující. Kontraadmirál Zeneca si dokonce myslí, že by to mohl dotáhnout na důstojníka, ne-li do vlajkové hodnosti, pokud si bude vést alespoň tak jako do teď. Jakýsi praporčík Morozov.“

Velkoadmirál sebou škubnul a káravě se podíval na důstojníka sedícího naproti němu, jenž se škodolibě šklebil. Admirál Viktor Morozov byl vedle admirála Leona Trinche jeho nejlepším přítelem a rozhodně vynikající důstojník, který bohužel zemřel při první bitvě u Sempronu. Jeho syn však nešel ve šlépějích svého otce, ale stal se knězem Nového Templářského řádu. Dnes si na svého někdejšího přítele s úsměvem vzpomenul, ale nikdy nepředpokládal, že by mohl pátrat po jeho potomcích.

„Víte Lukasi, co se stane těm důstojníkům, kteří se baví na účet svého nadřízeného? Třeba by mohli skončit hezky někde za psacím stolem na té nejzapadlejší planetce.“

„Ano, pane, to je dobře, že se tak nebavím. Nicméně by vás třeba zajímalo, že jeho matka je Anabela Morozovová rozená Blakeová.“ Tentokrát měl Spown co dělat aby nevyprskl smíchy nad tím, jak se velkoadmirál zatvářil. Třebaže se s velkoadmirálem znali sotva tři čtvrtě roku, stále se neodvážil mu tykat, ale již poznal, že jeho velitel ho pokládá za přítele, a tak nejprve sporadicky, ale nyní již častěji, s ním tak jednal.

Když se velkoadmirál vzpamatoval, tak se na něho jenom nesouhlasně zakřenil, ale již vzdal pokusy vyvést z míry svého pobočníka. Viceadmirál Arnold Blake byl další, kdo dřív bojoval po jeho boku. Jeho až magické taktické nadání pro akce stíhaček bylo fascinující. Jeho usměvavá tvář vždy rozzářila každou společenskou akci. Při první bitvě o Sempron byl vážně zraněn a několik měsíců strávil na nemocničním lůžku, a poté zahynul jako admirál u Granady, když kryl ústup zbytků jednotek ze soustavy.

„Dobrá Lukasi, to si budu pamatovat, ale teď přejděme k armádě.“ Spown se ještě jednou škodolibě zašklebil nad tím, jak se jeho velitel rychle snaží utéci od tématu, a znovu se sklonil ke svému zápisníku.

„Prvního na seznam dopsal generál Pauvel. Je to generálmajor Platonov. Dále tu jsou plukovníci Gněvko a Trocký, podplukovník Isuzu a spousta majorů a kapitánů. Podrobný seznam se všemi poznámkami i odůvodněními jsem vám přinesl na kartě. Vesměs jde o velitele, kteří nemají hodnost, aby veleli jednotkám, kterým v tuto chvíli velí. Odchodem ze sjednocené flotily jsme přišli o mnoho armádních důstojníků. Snažíme se vyjít, jak se dá, ale výsledek jsme zažili včera večer.“

Kapitán pokrčil rameny na znamení, že skončil. Velkoadmirál pouze pokyvoval hlavou a přemýšlel o právě jmenovaných důstojnících. Nakonec také pokrčil rameny a posadil se zpříma.

„Dobrá Lukasi. Projdu si to večer a dám viceadmirálu Herrisnovi vědět. Vy se o to již nemusíte starat. Na osmnáctou hodinu bych se chtěl sejít s vrchním štábem námořnictva a probrat si další postup. Teď musím zajít za našimi hosty a podívat se, jak se jim daří.“

„Myslím, že docela dobře. Komodor Tche´Al se o ně postaral.“

„Právě toho se bojím.“ Oba se na sebe ještě jednou vesele usmáli a každý se vydal z admirálovy pracovny na opačnou stranu.

Po několika krocích se velkoadmirál zastavil a pomalu se otočil na námořního pěšáka, který stál na stráži před jeho kajutou, a který se k němu nyní připojil. Pěšák se vypjal do pozoru a zůstal stát dva kroky za ním. Velkoadmirál se zamračil a upíral svůj pohled na vojáka, ale ten se k žádnému vysvětlení neměl.

„Kam si myslíte, že jdete vojáku.“

„Pane, s vámi, pane.“ Velkoadmirál se zamračil ještě víc.

„A to jako proč?“

„Podle rozkazu majora Vojkova vás mám chránit, pane.“

„To bylo včera. Dnes již nic takového nepotřebuji. Dejte si odchod spět na místo, než někdo zmerčí že nestojíte před mou kajutou a že ji nikdo nehlídá.“

„Je my líto, pane. Včerejší rozkaz nebyl zrušen, ba naopak byl dnes ještě potvrzen a před vaší kajutou bude držet stráž desátník Johanson. Já vám mám po dnešní den sloužit jako vaše osobní stráž, pane.“

„Fajn, tak teď vám říkám, že toho necháte a půjdete před mou kajutu na stráž jako obvykle, a to berte jako rozkaz, vojáku.“

„Se vší úctou, to nemohu udělat, pane. Nejsem oprávněn uposlechnout vašeho rozkazu, pane.“

„Četaři, já jsem vrchní velitel ozbrojených sil. Jak tedy nemůžete být oprávněn k neuposlechnutí mých rozkazů?“

„Je mi líto, pane, ale jsem vázán přímým rozkazem svého přímého nadřízeného a přímým rozkazem z vrchního armádního štábu, pane.“ Velkoadmirál se již nadechoval k odpovědi, ale včas se zarazil. Ještě jednou si zamračeně prohlédl poddůstojníka, chvilku se zdržel u jmenovky, a když nijak nereagoval, tak se otočil a zamířil k výtahům. Četař se jen ušklíbl, a ušklíbl se ještě víc, když k němu dolehlo velkoadmirálovo brumlání o tom, co všechno generálmajorovi provede. Když vcházel na vlajkový můstek, stráže přede dveřmi se postavily do pozoru, ale on jim jenom úsečně pokývl hlavou. Nicméně zaregistroval, že jeho bodygárd ho následoval dovnitř, a nikdo mu v tom nebrání, a ani téměř nikdo na samotném můstku se tomu nediví. Zamířil tedy ke spojovacímu úseku.

„Spojte mne okamžitě s generálmajorem Platonovem a generálem Pauvelem.“

„Ano, pane.“ Poručík Freisr nijak nedával na sobě znát, že se na následující rozhovor těší. Byl to on, kdo předával onen rozkaz z armádního štábu. Byl to on, kdo zařizoval a pozoroval komunikaci z předchozího večera mezi majorem Vojkovem a generálmajorem Platonovem. Byl to on, kdo to vypustil do lodní šeptandy. Přestože to na sobě nedával znát. Jediný pohled na velkoadmirála ho přesvědčil, že on to přesto ví. Po několika nepříjemných okamžicích, kdy mu velkoadmirál téměř doslov dýchal za krk, se mu podařilo spojit s pozemním ústředím.

„Je mi líto pane, ale oba nejsou v tomto momentě k zastižení.“

„Nezajímá mě, že nejsou k zastižení. Chci s nimi mluvit a to okamžitě. Je to jasné poručíku?“

„Ano, pane. Hned to bude.“ Velkoadmirál se otočil a zamířil ke svému křeslu. Poručík si málem oddechl nahlas, když se tak stalo. Pustil se do dispečera na druhém konci spojovacího kanálu, zatímco ostatní důstojníci se snažili ne příliš okatě se nepřibližovat k evidentně podrážděnému admirálovi. Nikdo z nich ho ještě neviděl rozčíleného, ale z historie věděli že není radno ho příliš dráždit. Velkoadmirál byl velice klidný člověk a jen tak něco ho nerozházelo, a když, tak to bral s humorem. Nyní ho poprvé viděli opravdu vytočeného a rozhodně byli rádi, že jeho hněv není namířen proti nim. Velkoadmirálovi nebylo podobné, aby setrvával takto dlouho v téměř nepříčetném stavu, ale kdykoliv se malinko uklidnil, padl jeho pohled na poddůstojníka stojícího opodál.

„Pane, generál Pauvel je na lince. Mám vám to přepojit do konferenční místnosti?“

„Chtěl jsem něco takového, poručíku?“ Velkoadmirál to zavrčel jako tygr s bolavým zubem.

„Ne, pane.“ Pípl v odpověď poručík, který se už vůbec nebavil. Jediný, kdo se dobře bavil, byl onen četař, jehož se to vše týkalo. Na jeho tváři hrál pobavený úšklebek.

Četaře Marcuse Sengjeviče Sverdlova vybrali proto, že si při jednání s nadřízenými nebral servítky. Byl již dvanáctkrát navržen na povýšení, a dokonce se mu to jednou na dva dny povedlo, ale pak ten oslavný flám skončil, a on zjistil, že to vznášedlo, které si vypůjčili, bylo jistého nejmenovaného admirála, který pak musel jít domů pěšky.

Když si ho generálmajor povolal do kanceláře a vysvětlil mu, o co jde, tak myslel, že je to špatný vtip. Když nad tím však začal uvažovat a když se mu rozvíjely všechny možné scénáře, tak do toho velice rád šel. Velkoadmirála osobně ještě nepotkal, ale představa, jak se bude tvářit, až mu on řekne, že ho nemusí poslouchat, byla velice příjemná. Ne, že by četař byl nějaký povaleč, nebo nevzdělanec. Měl vystudovanou střední technologickou školu na Hofmanu, což byla jediná Corseiská svobodná planeta, která zbyla. Jeho záznamy se sice temnily mnoha černými puntíky a důtkami, ale také mnoha medailemi a vyznamenáními. Navíc jako bývalý člen speciálního komanda měl kvalifikaci na všechny možné zbraně a jeho mysl byla přecpána mnoha způsoby jak zabít člověka. Ve svých třiceti letech však byl na svou hodnost již starý.

Na obrazovce se objevil obličej generála Pauvela. Podle svítících očí bylo jasné, že je na nadcházející rozhovor dobře naladěn. Jeho nepoddajné kudrnaté vlasy se mu vlnily kolem hlavy, když kývl ke kameře na pozdrav.

„Co pro vás mohu udělat velkoadmirále?“

„Můžete mi například vysvětlit, co to je za kravinu s tou ochrankou. Pak byste to mohl zrušit a doufat, že nebudu chtít, abyste se stal naším tiskovým mluvčím.“ Škodolibý úsměv, který vykvetl na velkoadmirálově tváři byl o to zlověstnější o co byl klidnější. Generálovi přelétl přes obličej stín zděšení. Pokud generál nesnášel něco víc než společenské akce, tak novináře. Jediný nesmrtelný druh ve vesmíru a generálovy došlo, že pokud se velkoadmirál uchýlil až k této výhružce, pak musí být opravdu vytočený. Chvíle se na sebe oba důstojníci zpříma dívali a celý můstek sledoval oční souboj vůlí. Nakonec první, kdo sklopil oči byl generál. Velkoadmirál se tentokrát jenom lehce usmál a již vyrovnaným hlasem a s jiskrou v oku si téměř povzdechl.

„No tak, dozvím se, co jste to zase vymysleli za šaškárnu?“

„Upřímně řečeno, my za nic nemůžeme.“

„Aha, a ten rozkaz se sám vymyslel, rozkázal a potvrdil z vrchního štábu.“

„Vlastně to vymyslel major Vojkov a my jsme jenom uznali za vhodné ten nápad podpořit. V tuto chvíli ho má již pan prezident Kozkov, a také se mu líbí. Navíc říkal něco o tom, že bude dobré, aby vás také někdo krotil, když to ostatní nedokážou. Hmm, naprosto nemám ponětí, co tím myslel.“ Generál se zamračil a zavrtěl hlavou, jako by opravdu nemohl danou poznámku pochopit.

„Aha, a ten krotitel má být tady četař Sverdlov?“

„Ano, pane. Rozhodně si nic nenechá vymluvit. Podle jeho dřívějšího velitele je ještě paličatější než takový průměrný vrchní velitel ozbrojených sil.“

„Aha. Víte generále, asi byste se měl připravit na tiskovou konferenci. Protože to budete vy, kdo to oznámí světu, ale nebojte na generálmajora Platonova si také něco vymyslím.“ Se žraločím úsměvem přerušil spojení, vstal a zamířil z místnosti. Po svém stínu, který šel dva kroky za ním se ani neohlédl.

Na diplomatické palubě se nejprve zastavil v bezpečnostní místnosti. Hromovládce byl stavěn od základů jako vlajková loď se vším všudy. Byl navržen tak, aby se na palubě mohla konat státnická jednání a diplomatická setkání. Diplomatická paluba byla vlastně luxusním vězeňským oddělením. Kompletně odděleným od zbytku lodi se svými vlastními autonomními systémy. Dalo se tam dostat pouze třemi vchody, které byli velice silně, ale taky velice dobře skrytě chráněny. Její obyvatelé se mohli po této palubě pohybovat zcela volně. Měli k dispozici vlastní autonomní počítač spolu s archivem a knihovnou. Jako past tam také byl udělán klamný přístup do hlavního počítače lodi a mnoho dalších pastí a pastiček. Když si velkoadmirál ověřil, že se jeho hosté chovají slušně a jsou převážně shromážděni v jídelně, vydal se za nimi. Po vstupu do jídelny se tam rozhostilo ticho.

„Dobrý den, doufám, že neruším.“

„Jistě že ne, velkoadmirále. Koneckonců jsme na vaší lodi.“ Od stolu se zvedl ConPrétor Bastet, ale než stačil pokračovat, ozval se trochu nespokojeně čtvrtý tribun. Po malé výměně názorů se ConPrétor otočil zpět k velkoadmirálovy.

„Čtvrtý tribun by rád věděl, kdy se budeme moci vrátit na planetu, abychom mohli pokračovat ve vyjednávání.“

„Není o čem vyjednávat. Pokud se stáhnete za naše původní hranice mimo vámi jmenované tři soustavy jsme ochotni přijmou mír. Samozřejmě pokud zaplatíte válečné reparace.“

„Reparace?“

„Ano, reparace. V tuto chvíli nemám podrobný seznam, ale bude to v tom smyslu, že odejdete ze soustav pouze s loděmi, vašimi lidmi a tajnými materiály. Ostatní majetek a zařízení tam necháte. Dále pak nějaké ty finanční záležitosti. Podrobnou mírovou smlouvu se všemi dalšími podmínkami dostanete do týdne. Pokud budete chtít, můžete tu dobu strávit zde nebo na planetě, ale sám jste viděl, že tam to moc bezpečné není.“

„To nemyslíte vážně.“ Vyštěkl ConPrétor.

„Smrtelně. ConPrétor Raduz vás měl varovat, že nebudu příliš nakloněn nějakému zdlouhavému vyjednávání.“

„Co když odmítneme. Stále vás dokážeme porazit. Expanzní flotily vás roztrhají na kusy.“

„Zcela určitě ano, ale mezitím se Korolané s Werziany usadí na Telijasu.“

„Také můžeme vést zákopovou válku. Vy nemáte dost lodí na to, abyste nás porazili a my na to nemáme čas. To je patová situace.“

„Možná ano, možná ne. Rozmyslete si to.“ S tím se otočil a nechal vyjeveného důstojníka stát uprostřed jeho krajanů, kteří na něho koukali s nedočkavostí, až jim to přeloží. Snad až na několik výjimek, které uměly anglicky, a ti pro změnu koukali na něho s vytřeštěnýma očima.

Velkoadmirál došel s četařem mlčky až k výtahu. Ve výtahu si poddůstojník odkašlal.

„Pane?“

„Ano?“

„Co když na to nepřistoupí a opravdu se na nás vypraví?“

„Tak jim napráskáme a vypravíme se na Telijas abychom se jejich vlády zeptali z očí do očí.“

Četař nejprve nadzvedl v údivu obočí, ale pak jen pokrčil rameny. „Aha.“

Hodnocení