Útěk
„Mmmmmmghhhhh! Mmmmhhhg!“ Snažím se přivolat pomoc. Nemůžu mluvit. Svázali mě, hodili do skladu a dali mi roubík. A odešli. Ani nevím kdo. Chlad, který je tu všude kolem, má dokonce i svůj zápach. A nejen chlad. Je tu i plno beden, kdo ví, co tu vlastně skladují….
Jsem agent Časového sboru č. 535. Ale můžete mi říkat Zene. Dostal jsem úkol. Aha, vy nevíte od koho, že? No, předně….já to vlastně taky přesně nevím. Vím jen, že mi dobře platí, právě tak, jak slibovala nabídka zajímavé práce v terénu. Pche…v terénu…..spíš v čase, řekl bych. Přihlásil jsem se totiž do Časového sboru. Někdy bych dal radši přednost tomu terénu. Časový sbor je společnost, která zajišťuje správný běh dějin. Tým odborníků vždy určí, co je potřeba udělat a my, žoldáci, to vykonáme. Nevyžaduje se od nás myšlení, ale hbitost, síla, obratnost, kočičí reflexy a absolutní poslušnost. Šéf o mně říká, že nejsem moc chytrý. Moc chytrý člověk by na mém místě neměl co dělat. Prý není zapotřebí, aby agenti během akce začali uvažovat, jestli to, co dělají je, či není správné. Šéf chce svaly a ne mozek, takže je se mnou prý nadmíru spokojen. Většinou ani přesně nevím, čemu mé činy slouží. Dostávám obvykle jen základní informace….kde, co a hlavně KDY. A jak? To už je na mně. Jen o tom moc dlouho nepřemýšlet. Čas běží.
Tak tedy, měl jsem za úkol osvobodit jakéhosi chlapíka v roce 2169. Prý je to úkol zvláště pro mě velmi důležitý, dokonce osobní, protože zachraňovanou osobu důvěrně znám. Víc mi šéf neřekl a já neměl potuchy, o koho by se mohlo jednat. Jak bych asi tak mohl někoho znát v tak vzdálené minulosti, jakou byl rok 2169? No, nevyptával jsem se, jsem zvyklý poslouchat rozkazy. Navíc to vypadalo, že si ze mě střílí, bylo vidět, jak jen stěží zadržuje smích. Asi má trochu divný smysl pro humor…
Dostal jsem s sebou téměř prehistorickou výbavu. Jen starou paralyzační pistoli. Na téhle misi jsem nesměl nikoho zabít. A taky nesměl mít nic modernějšího. To víte, nemohl jsem se přece v roce 2169 objevit dejme tomu s přenosným generátorem štítu. Ve výbavě ale samozřejmě nechyběl standardní časový ovladač. Znáte to, taková ta krabička, kterou se dá vytvořit časová brána. Princip vám vysvětlit nedovedu. Ovladač jsem nastavil na správné datum a souřadnice, které jsem dostal od šéfa. Uslyšel jsem něco, co znělo, jako když desetkrát zesílíte zvuk praskající mýdlové bubliny a naproti mě se ve vzduchu vytvořil mihotající se lesknoucí se portál zhruba ve tvaru elipsy, která sahala od podlahy až k vrcholku mé hlavy. Vešel jsem. Objevil jsem se před starým skladem, kde byl vězněn onen muž. Díky správnému načasování si mě nikdo nevšiml. Nevypadalo to na složitý úkol. Plížil jsem se podél stěny a doufal jsem, že stráže zneškodním potichu a rychle, a hlavně, že se mi při tom nepodaří někoho zabít. A opravdu, s mým výcvikem nebylo těžké je sejmout. Kolem skladu jich bylo k mému překvapení jen pět. Dostal jsem je pěkně jednoho po druhém tou staromódní pistolí, co jsem měl s sebou. Tvářili se jako by ještě nikdy předtím takovou zbraň neviděli. Evidentně úplní amatéři, u nás měl i noční hlídač v muzeu lepší výcvik. Teď se jen bezmocně váleli kolem a zírali na mě. Překročil jsem je a zkusil jsem se dostat do skladu, ale nemohl jsem otevřít dveře normálním způsobem a bylo potřeba svou práci odvést potichu. Co kdyby tu kolem ještě někdo byl? Navíc bylo potřeba použít pro vstup identifikační kartu, kterou jsem jaksi neměl. Podíval jsem se na paralyzované. Jeden z nich vypadal, že těm ostatním velí. Zíral na mě dost vyjeveně a na oku měl monokl. Když jsem ho začal prohledávat, pokoušel se mě kousnout, ale moc mu to nešlo, protože měl úplně ochromené svaly. V jeho bundě jsem našel kartu, takže jsem ji zkusil strčit do přístroje u vrat skladu, ale ozvalo se jen nesouhlasné zapípání. Další omyl a zapípání jsem si nemohl dovolit, pípot byl hrozně hlasitý a měl jsem štěstí, že ho nikdo neslyšel. Netřeba na sebe upozorňovat. Zkusil jsem druhou hlavounovu kapsu a našel jsem tam další kartu, tentokráte stříbrnou. Strčil jsem ji do čtečky a vrata se začala pomalu otvírat jako dveře v nějakém velkém supermarketu. Místnost to nebyla úplně malá. Tmavé stěny, na stěně otvor pro klimatizaci, uprostřed na vysokém stropě malá lampa, která sotva stačila pro osvětlení takového prostoru. Šero se dalo ulamovat. Najednou jsem uslyšel tichounké zamumlání zhruba uprostřed obřích krabic, kterými bylo skladiště zaplněné. Běžel jsem po zvuku a doběhl jsem až k vězni.Vůbec jsem mu neviděl do tváře a byl jsem velmi zvědavý, kdo to vlastně je. Seděl tam svázaný na židli. „Pššššš,“ dal jsem si prst před ústa. Přeřízl jsem mu pouta. V tom se stalo něco nečekaného. Muž mi bleskově vytrhl ovladač z ruky zmáčkl tlačítko ZPĚT a zmizel v bráně. Ještě jsem zařval: „Stůj!“ Vyrazil jsem okamžitě za ním, ale brána se už začala zavírat. Jistě víte, co to pro mě znamenalo. Když projdete bránou ve chvíli, kdy se zavírá, může vás teoreticky přenést naprosto kamkoliv a do kterékoliv doby….to jsem si nějak neuvědomil. Měl jsem ale maximální štěstí, vypadalo to, že jsem pořád na stejném místě, jenom židle tu nebyla a já zíral na bedny před sebou. Po bráně ani stopy. Nevěděl jsem co dělat, byl jsem beznadějně ztracený v běhu času. Nebo se snad pro mě někdo vrátí? Z mého smutného rozjímání mě vyrušil hlas, který mi zazněl za zády:„Stůj a ani se nehni. Co tady pohledáváš?“ Neodpovídal jsem. Co taky. V chlápkovi jsem poznal jednoho z hlídačů, které jsem před chvílí vyřídil. Nikdo ovšem nepoznával mě a tak jsem usoudil, že jsem ještě hloub v minulosti než poprvé, ale nemohlo to být o moc. Pokud budete pracovat jako agent časového sboru, rychle si na takové věci zvyknete.
Nemělo cenu se o něco pokoušet. Vzdal jsem se jim a oni mne na oplátku surově zbili. Pak už jen vím, že jsem seděl svázaný na židli a nepřítomně mumlal. Asi mám otřes mozku, je mi zle, jsem zmlácený. Nejspíš podám výpověď…teda jestli se odtud dostanu. Tak si tu tak sedím a čekám, co bude. Ještě se na mě přišel někdo podívat, ale řekl tomu druhému, že teď není čas, až prý ráno. Zašilhal jsem na hodinky na svázané ruce.Už tu trčím hodinu a půl.
Slyším kroky, někdo zase jde.Tentokrát má naspěch. Už je docela tma, nevidím mu do tváře. A hele, má v ruce ovladač. To je moje šance.„Pššššš,“ naznačuje, abych byl potichu. Možná mě jde zachránit. Možná ne. Spíš ne. Možná je to agent konkurence. Nemysleli jste snad, že jsme jediná skupina, která dokázala ovládnout čas, že ne? Kdyby mě chytili oni, byl bych na tom ještě hůř, než jsem teď. To nemůžu riskovat. Musím zdrhnout co nejrychleji, aby mě nepoznal, ať je to kdo je to. Přeřízl mi pouta. Vytrhávám mu z ruky ovladač, mačkám tlačítko. Ještě slyším, jak řve: „Stůj!“ a mizím bránou.
Uf. Jsem opravdu zpátky. On už to nestihl. To jsem ho doběhnul, co? Určitě jsem jednal správně. On mě určitě nechtěl zachránit. Podám ihned výpověď. Jen doufám, že jsem si tím, že jsem ho tam nechal, nevykoledoval žádné potíže…