Válečná Zóna - Země

Jmenuji se Jim River. Jsem desátník armády Federace planety Země a právě trčím v tom, co kdysi bývalo New Yorkem. Ani nevím, v jaký jsem ulici, zbyly jen trosky…

Když k Zemi přiletěli Myssarkové, nebo haranti, jak se jim říkalo, tvářili se přátelsky. Na ufouny bůhví odkud nevypadali ani špatně. Měli asi jeden a půl metru a dvě ruce a dvě nohy, i když to u nich bylo dosti relativní, protože oba druhy končetin uměly to samé. Měli malou, trojúhelníkovou hlavou a v ní širokou tlamou plnou malých zoubků. Měli od pohledu zákeřné oči a šedou kůži. Vypadali prostě jen jako trochu divnější pozemské zvířátko.

Nejdříve chtěli jen jednat, vyměňovat si technologie a podobný věci co se při jednáních s ufounama dělají, ale nejspíš si jen zjišťovali, jakou pro ně můžeme znamenat hrozbu. Když zjistili, že žádnou, zaútočili. Nejdřív zničili naši skromou vesmírnou flotilu. Žádnou jejich loď jsme nedokázali ani poškodit. Trvalo to jen pár hodin, než začalo vylodění a pozemní bitva.

Nejdřív zaútočili na bývalé Spojené státy americké, protože tohle území bylo na Zemi hospodářsky nejvyspělejší. Země už se sjednotila dávno, dokonce jazyk už ani nebyl bariérou. To vám totiž v určitém věku rozřezali hlavu a strčili vám do ní paměťový implantát s kompletními záznamy angličtiny. Všichni lidi na světě tak uměli perfektně anglicky a přitom výuka původních jazyků mohla pokračovat. Nikdo si nestěžoval.

Každopádně, když zaútočili na Ameriku, byli lidi ještě nepřipravený. Při těch milionech zabitých lidi jsme zjistili jednu věc, Myssarkové jsou sakra dobrý sprinteři. V průměru uběhli stovku za pět vteřin, takže jsme pomalu ani nestíhali zamířit. Obrana Ameriky se rychle zhroutila, až se všechny naše síly shlukly na obou pobřežích, kde jsme dostávali posily z Evropy a Asie, které ještě nebyly tolik zasaženy.

A tak jsem tady. Potíž byla v tom, že jsem se musel dostat zrovna k divizi, která se ocitla v obklíčení. Jedinou naší šancí bylo probít se k pobřeží a dostat se k našim. Pohodová cesta s uvítacím výborem pár set tisíc harantů.

Přesto to bylo reálné, naše divize měla ještě pořád dvacet tisíc mužů a sto tanků a munice a zásob bylo zatím dost. Jenže od velení na pobřeží nepřicházeli zrovna příznivé zprávy. Myssarkové na pobřeží hodně tlačili, takže taky hrozilo, že se sice k pobřeží probijeme, ale už tam nebude nikdo, s kým bychom se bránili dalším nájezdům harantů.

Útok byl plánovaný na dnešek, měl začít každou chvíli a k pobřeží to bylo sedm kilometrů na východ. Já měl být v první linii. Vážně pohoda.

„Hej, Rivere, vstávej!“ To byl seržant mojí roty, David Silverman. Byl to starý mazák, skoro veterán.

Vstal jsem z toho šutru, na kterém jsem odpočíval, postavil jsem se do pozoru a zasalutoval.

„Nech si těch blbostí a pojď, za pět minut to začne,“ řekl Silverman a vedl mě k liniím. Všude se váleli kusy suti. Zato byl krásný výhled, který už neblokovali ani mrakodrapy. Haranti je zničili jako první.

„Bezva,“ zabručel jsem.

„Doufám, že jsi připravenej, protože to bude pěkná jízda,“ otočil se na mě Silverman.

„Vždy připraven,“ hlesl jsem.

„Ty?“ uchechtl se Silverman. „Ty vždycky spíš, než aby ses připravoval.“

„Každej se připravuje jinak,“ usmál jsem se.

„Dobře, tak hlavně nedělej žádný blbosti. Jsi sice jeden z nejlepších, ale tohle fakt nebude sranda.“

„Chápu.“

Došli jsme až k našemu obrannému valu složeného z hromady trosek, kde už čekala naše rota. Zbylo nás z celé roty jen sedmdesát. Ostatní na tom ale nebyli lépe. Byl tam i Gates, náš kapitán a můj kamarád, vojín Harry Ferguson.

„Čau, jak se vede?“ pozdravil mě Harry.

„Jako vždycky, špatně,“ zasmál jsem se.

Harry se zazubil. „Taky máš chuť nakopat dneska harantům zadek?“

„Ty ji máš vždycky, jen se ti to ještě nepovedlo,“ řekl jsem žertovně.

Harry chtěl ještě něco s úsměvem říct ale přerušil ho kapitán Gates: „Tak ticho tam! Budeme v první linii, naším úkolem je schytat za náš prapor co nejvíc ran, aby si celej zbytek našeho praporu zachránil prdel!“

Gates byl vždycky optimista. Onen zbytek praporu se už taky rozestavoval kolem obraného valu.

Gates pokračoval v řeči: „Navrhuju radši zachránit i naše prdele a místo chcípání sejmout aspoň tisíc harantů! Signálem k útoku je střelba z minometů, až se ozve, vyrazíme!“

Tím Gates skončil. Víc toho nebylo potřeba, věděli jsme co dělat. Celá rota se u obranného valu rozestavila tak, abychom si navzájem nelezli do palebných polí. Pět set metrů za obranným valem už měly být myssarkské pozice a nejspíš i moje smrt.

Ještě jsem si v rychlosti zkontroloval výzbroj. Moje útočná puška M-36 měla v sobě plný zásobník výbušných nábojů a měla i nasazený nezbytný bodák pro boje s haranty na blízko. U pasu mi těžklo dalších osm zásobníku a šest granátů. Bojová helma byla také správně nasazená a perfektně sedla. Vše bylo v pořádku. Harry mi ještě popřál štěstí a já jemu. Už se jen čekalo.

Už jsem se ani nebál, byl jsem spíš nervózní. Zhluboka jsem dýchal a nervózně se potil v bitevní uniformě.

Ozval se hřmotný zvuk minometů. Když jsme vyběhli, byly už slyšet i první výbuchy minometných granátů. Půl kilometru bylo na nějaké sprintování v těžké výstroji moc, takže jsme jen rychle klusali.

Dvacet vteřin po nás vyrazila druhá vlna. Zatímco jsme běželi rozbořenými ulicemi, spatřili jsme první haranty. Začali jsme střílet. Vždy jsme každý vystřelili jen jeden výstřel v krátkých intervalech, abychom haranty udrželi zpátky. Za stálé střelby jsme pomalu kráčeli vpřed.

Pak proti nám vylétl první žlutý záblesk, který bezpečně našel svůj cíl v podobě vojáka hned vedle mě. Myssarkové zahájili pořádnou palbu. Jejich energetických střel na nás teď létali desítky.

„ZALEHNOUT!!!“ řval Gates za ohlušujících zvuků střelby.

Okamžitě jsem sebou praštil k zemi. Nad hlavou mi se svištěním létali střely harantů. Naše vlna téhle kanonádě unikla, ale naše druhá vlna, která se mezitím přiblížila, to pěkně schytala. Popadalo jich aspoň třicet, než konečně taky zalehli.

Střílel jsem dál bez ohledu na vybuchující střely Myssarků kolem mě. Sejmul jsem už tři haranty, ale jejich siluet se v kouři stále míhalo spousta.

„VYBĚHNEME PROTI NIM!!!“ křičel Gates. „PRVNÍ ŘADA TAM NAHÁZÍ GRANÁTY A VYRAZÍ!!! MY JE BUDEME KRÝT!!! NA MŮJ POVEL!!!“

Skvělé. Já byl v první řadě. Vystřílel jsem rychle zbytek zásobníku a do zbraně dal nový. Vedle sebe jsem si připravil granát.

„GRANÁTY!!!“ zavelel Gates.

První řada včetně mě hodila k harantům granáty. Ozvala se série výbuchů, po kterých se přerušila myssarkská palba.

„PRVNÍ ŘADA, VPŘED!!! DALŠÍ ŘADY, KRYCÍ PALBA!!!“

Spolu s první řadou jsem honem vstal a rozběhl se k harantům. Za námi naše rota spustila hromadnou palbu. Byly slyšet bolestné skřeky harantů. Zatímco jsem běžel, v krátkých dávkách jsem naslepo střílel dopředu.

S válečným řevem jsme vběhli vstříc naší smrti do kouře od výbuchů granátů. Zjevila se přede mnou malá postava jednoho haranta. Na nic jsem nečekal, zabořil jsem do něj svůj bodák a zahodil jeho umírající tělo stranou. Vycákla na mě ta jejich hnusná šedá krev. Do dalšího haranta napravo ode mě jsem napálil zblízka dávku z pušky. Zezadu na mě skočil dalších z nich a bušil do mě speciálními rukavicemi, které do mě při každém zásahu pouštěli bolestivé impulsy. Upustil jsem zbraň, chytl jsem ho za hlavu, přehodil ho přes sebe a mrštil s ním o zem. Pak jsem mu bez milosti zlomil vaz. Do boje se chtěla zapojit velká skupina harantů, a tak po tom, co jsme zdolali počáteční odpor, jsme do nich pálili automatickou palbou.

Za námi byl slyšet Gatesův řev, jak vyzívá celou naši rotu i druhou a čerstvou třetí a zároveň poslední vlnu, aby se naší předsunuté skupince vrhli na pomoc. My jsme prozatím palbou drželi tenhle těžce dobitý kus půdy.

Když se s námi spojil zbytek naší roty a druhá a třetí rota, mohli jsme opět postoupit. Já, Harry a seržant Silverman jsme se dali dohromady a společně bojovali. To už byl ale celý náš prapor pohromadě a začal skutečný boj. Zatímco jsme totiž pomocí střelby pomalu postupovali, haranti proti nám vyběhli svým pověstným sprintem. Náš prapor teď mohl čítat takových šest set mužů, harantů na nás vyběhli tisíce. Zjevně se nechtěli vzdát svých pozic.

Pár set jsme jich ještě postříleli, ale pak k nám ti malí bastardi přiběhli a začali do nás mlátit. Díky tomu, že jsme se s Harrym a Silvermanem drželi spolu, jsme téhle přesile dokázali odolávat zabili jsme hodně harantů. Celá ta bitva byla hodně divoká. Haranti při boji zuřivě vřískali, my jsme zase silácky řvali. Bodali jsme do nich, stříleli jsme do nich, až se na bojišti začali vršit naše, ale hlavně jejich mrtvoly a my jsme je pomalu zatlačovali až k jejich táboru.

U jejich tábora to však bylo těžší, jejich velká děla a rychlopalné věže nám způsobili krvavé ztráty. Museli jsme zalehnout do těch páchnoucích mrtvol a znovu se oddat nekončící přestřelce.

„Tak co řikáš, nakopali jsme jim zadek?!“ křičel na mě za střelby Harry.

„To já jsem jim nakopal zadek, ty jsi jen střílel do harantů, co mě přežili jen s těžkym zraněním!!!“ odpověděl jsem se smíchem.

„NE, KURVA!!! ozval se Gates, který měl právě přes radiostanici s někým hodně divokou debatu. „POTŘEBUJU TY TANKY A TO HNED!!! MAJÍ TADY HODNĚ VELKEJ TÁBOR, KDYŽ HO DOBIJEME ZÍSKÁME OPĚRNÝ BOD PRO DALŠÍ ÚTOK!!!“

Gates se na chvíli odmlčel, když se snažil za ohlušující střelby zaslechnout aspoň kousek odpovědi.

„DI DO HAJZLU, TY KRETÉNE A RADŠI MI ZAVOLEJ GENERÁLA!!!“ Gates evidentně s odpovědí nebyl spokojen.

Rozhovor s velitelem naší divize, generálem Jacksonem, už vedl Gates o poznání klidněji a slušněji. Když Gates dokončil rozhovor, zrovna na mě vinou výbuchu přistál kus krvavého těla jednoho haranta.

„Kurva!!!“ křikl jsem a sklepl jsem ze sebe mrtvý kus těla. Možná jsem já mohl na haldě mrtvých a smradlavých harantů ležet, ale za žádných okolností nesměli oni ležet na mně.

„VYDRŽTE HOŠI, ZA CHVÍLI PŘIJEDOU TANKY A SEJMOU TY ČURÁKY!!!“ rozkřikl se Gates po bojišti. On byl vždycky trochu netradiční velitel.

Trvalo to deset minut, během kterých jsem vystřílel čtyři zásobníky a naházel k harantům tři granáty, než dorazili tanky, naše záchrana. Přijelo jich k nám celkem dvanáct a ihned začali myssarkskou základu z dálky ostřelovat.

Haranti dokázali tři tanky zničit, ale ty zbylé v táboře nadělali pořádnou paseku. Pak se rozjeli vpřed. Museli jsme se shluknout k sobě, abychom jim udělali prostor. Nebyl to moc hezký zvuk, když tanky drtily těla pod sebou.

Když se tanky dostali před nás, utvořili jsme za nimi skupiny a pod jejich ochranou jsme šli vpřed. Zrovna moje skupina měla tu smůlu, že nám haranti zničili tank. Naštěstí jsem nebyl vepředu, takže jsem nedopadl jako ti chudáci, kteří od hořícího tanku chytli. Nebyl na ně pěkný pohled. Smolaři.

Silverman vzal věc pevně do rukou a vedl útok naší nešťastné skupiny proti pěchotě harantů. Jednou dávkou jsem rozstřílel skupinu tří harantů. Krásně skučeli. Pak jsem se pustil do boje nablízko. Dalších pár jsem zabil, ale jeden z těch zmetků mě kousl do ruky. Neměl to dělat, ustřelil jsem mu hlavu.

Boj pokračoval. Tanky postupně zničili všechny těžší myssarkské zbraně. Se sadistickou radostí jsme nahnali posledních pár set harantů doprostřed jejich vlastní základny a do jednoho je postříleli. Žádní zajatci.

Ze základny toho moc nezbylo, většinu rozstřílely nebo rozválcovaly tanky. Zbylo jen pár malých pobořených budov.

Ztráty celé naší divize byly vysoké, asi tři tisíce mužů a to jsme byli teprve na začátku. Ne každý si vedl tak dobře jako náš prapor. Nechal jsem si ošetřit zranění, doplnil jsem si munici a připravil jsem se na další boj.

Haranti provedli pár útoků, ale ty byly slabé a snadno jsme je odrazili. Pak znovu přišla naše chvíle a další náš útok. Po krátké pauze ještě další. Znovu jsme zaútočili ještě za pozdního večera. Ztráty za první den byli děsivé. Celkem sedm tisíc mužů a třicet šest tanků a postoupili jsme o dva a půl kilometru. Jestli vůbec dorazíme k pobřeží, budeme pěkně domlácení.

Spali jsme asi dvě hodiny a pak přišel další náš útok, a tak se to stále opakovalo. Stále jsme útočili, i když nás bylo čím dál míň. Téměř jsme neodpočívali, jen jsme stále útočili. Kvůli citelné únavě to bylo stále těžší a zdálo se, že pozice před námi brání stále větší počty harantů. Gates se ptal generála, proč nedá svým vojákům trochu oddych. Prý máme za zadkem dva miliony harantů a musíme proto postupovat rychleji, než oni.

Druhý den jsme postoupili rovnou o tři a půl kilometru. Zbýval poslední kilometr. A nás zbývalo posledních pět tisíc a posledních dvacet tanků. Pohoda.

Generál Jackson by byl prý rád, kdybychom ten poslední kilometr udělali na jeden zátah, jediný útok. Vyžádal si podporu z pobřeží, ale prý spíš my budeme muset pomoci jim. Plán byl takový, že se více sevřeme a v menším prostoru udeříme s o to větší silou. Naštěstí byl generál natolik rozumný, že nám nechal celých pět hodin spánku. Prostor kolem nás jsme od harantů obstojně vyčistili, takže jsme se ani nemuseli příliš obávat jejich útoků.

„Rivere, dělej ty ospalej idiote!“ cloumal se mnou Silverman, zatímco já pohodlně polehával. Zajímalo by mě, jestli ho to baví, pořád mě s křikem budit.

„Vždyť už jdu!“ řekl jsem ospale a unaveně jsem vstal. Zrovna svítalo. Od pobřeží byla slyšet střelba. Nejspíš tam teď bylo veselo.

„Gates bude mít zase proslov,“ vysvětloval Silverman.

To bude zase něco. Gatesovy proslovy byly vždycky náramně zábavné.

To, co zbylo z našeho praporu se shromáždilo na malém plácku. O velitele praporu jsme přišli druhý den. Nikdo se neobtěžoval jmenovat nového, a tak se Gates stal nepasovaným velitelem praporu.

„Slyšíte to?!“ křikl Gates a ukázal prstem směrem na východ. „To pobřeží dostává nakládačku! Zase někomu musíme zachránit prdel! To je naše práce! Musíme v jednom útoku prorazit jeden a čvrt kilometru! Do boje bude nasazeno všechno co máme, nebudou žádné zálohy. Ale já vám zaručuju, že těch jeden a čtvrt kilometru prorazíme, i kdybych tam měl vaše mrtvoly osobně dokopat!“

Gates je pořád třída.

„Ty zakrslý hajzlové si mysleli, že nás dostanou, ale to se mýlili! Dostaneme se k pobřeží a pak všechny ty šmejdy rozsekáme! Rozumíme si?!“

„Rozumíme, pane!!!“ zahřměl sborově celý prapor.

Za námi se mezitím formovaly tanky.

Gates se postavil proti haldám zaprášených trosek, kde už na nás čekali haranti.

Přistoupil ke mně Harry. „Zlom vaz, sejdeme se na pobřeží,“ řekl.

„Spolehni se,“ přikývl jsem a podal jsem mu ruku. Víc nebylo třeba. Můžeme to dokázat, nebyl důvod, abychom to nedokázali. Jak řekl Gates, ty šmejdy rozsekáme.

Prostorem otřásly výstřely minometů.

„NA NĚ!!!“ křičel Gates hluboce a jako první vyrazil z řady.

Celý prapor, ty zbylé dvě stovky mužů, běžel vstříc nepříteli. Já zrovna probíhal něčím, co kdysi mohlo být přízemí nějakého mrakodrapu, když se před námi vyrojili celé tisíce harantů.

„Kurva!“ řval jsem. Ostatní na tom nebyli jinak.

Gates na ten dav harantů jen nervózně pohlédl a zakřičel: „STŘÍLEJTE!!!“

Stříleli jsme. Z našich hlavní létali stovky kulek a haranti zase po stovkách padali. Haranti před námi nabroušeně zaskřehotali a hromadně a obrovskou rychlostí proti nám vyběhli a za běhu ještě stříleli. Jen málo jejich střel našlo svůj cíl, ale při našem počtu byl každý padlý těžká ztráta.

Sesypali se na nás jako hejno kobylek. Na mě jich vyběhlo sedm. Tři jsem stihl zastřelit, zbylí na mě naskákali a impulsy z rukavice mě donutili padnout na zaprášenou zem. I přes velkou bolest jsem popadl zbraň a bodákem jsem jednomu rozpáral břicho, až z něj tekly vnitřnosti. Dalšího jsem od sebe odkopl a získal tak trochu času na zbylé dva. Jeden z nich se mnou ztratil trpělivost a chtěl do mě zblízka střelit ze své zápěstní zbraně. Stihl jsem se odkutálet pryč, ale plameny z jeho výstřelu mi lehce popálily krk. Vypálil jsem do něj dávku z pušky. Výbušné náboje jeho malé tělo roztrhaly na kusy. Dalšímu harantovi, který do mě celou dobu bušil, jsem bodákem bodl do oka a toho posledního jsem srazil k zemi a pažbou pušky mu rozdrtil krk.

Všude probíhala stejná mela. Tanky svou palbou z děla a kulometů naštěstí zabraňovali příchodu větších oddílů harantů. Dokázali jsme se díky tomu udržet. Jenže to byl ten problém, my se nepotřebovali udržet, my jsme potřebovali postupovat.

Skupinu dvaceti harantů jsem pohodlně zničil granátem a pak jsem postřílel tři haranty u jednoho mrtvého vojáka. Od mrtvoly jsem sebral pás se zásobníky a uvázal si ho kolem pasu. Sice jsem tak nesl další zátěž, ale proti takovým hordám harantů jsem potřeboval spoustu munice.

Gates pořád řval, ať jdeme vpřed, že jinak tady chcípneme. On sám byl úplně vpředu a kosil haranty jednoho za druhým. Harantů vůbec neubývalo, zatímco jejich mrtvoly pokrývali zem. Pomalu, nicméně neustále, jsme postupovali.

Tanky kolem sebe chrlili hotovou zkázu. Po výstřelu z děla vždy následoval veliký výbuch a jejich dvojice kulometů pak kosily haranty, kteří se odvážili přiblížit. Bez nich bychom byli v háji. Myssarkové si toho zjevně byli také vědomi. Celé stovky jich sprintem zamířili k jedinému tanku. Já jsem jednomu bodákem usekl hlavu a automatickou střelbou jsem postřílel další. Jen málo harantů doběhlo až k tanku, ale těch několik na tank naskákalo a než jsme stihli cokoli udělat, ustřelili jeho poklop. Posádka uvnitř tanku se snažila bránit a z tanku proto vycházely výstřely z pistole. Haranti do tanku několikrát vystřelili a pak skočili dovnitř.

Z tanku vycházeli bolestné výkřiky lidí a bojovné skřeky harantů. Zvuky nakrátko utichli a my jsme za neustále střelby po očku sledovali, co se bude dít. V jednom okamžiku se pak kulomety tanku otočili a pálili místo do harantů do nás.

„A do prdele!!!“ zaklel jsem.

Věž tanku se zcela otočila a vyšel z ní výstřel, který zničil další náš tank.

„ZABIJTE JE NĚKDO, KURVA!!!“ řval Gates, zatímco skočil k zemi a těsně se tak vyhnul dávce z tankového kulometu.

Já vůl to vzal na sebe. Vyběhl jsem na tank a než stihli haranti ovládající kulomety něco udělat, naházel jsem do tanku dva granáty. To byla chyba. Ještě ve skoku do mě haranti z hlavní skupiny stříleli jak šílení. Žluté záblesky kolem mě létali a jeden mě škrtl do levého boku. Se štěstím mě už netrefila žádná střela a tvrdě jsem dopadl na zem. Rána na boku mě pekelně pálila. Granáty v tanku vybuchly a z věže vyšlehly plameny.

Všichni až na mě se radovali. Já jsem jen ležel na zemi a cítil se, jako kdybych měl umřít.

„Rivere, seš v pořádku?!“ promluvil na mě známý hlas. Byl to Silverman.

„Vypadám v pořádku, do prdele?!“ okřikl jsem ho.

„Když nadáváš, tak jo!“ zasmál se Silverman. „ZDRAVOTNÍK!!!“ křičel.

Spatřil jsem jednoho haranta před námi, jak míří na Silvermana. I přes bolest jsem popadl zbraň a zastřelil ho.

Silverman trochu vyděšeně pohlédl nejdříve na mrtvolu haranta a pak na mě. „Máš to u mě!“ zazubil se na mě a poplácal mě po zádech.

„Au!“ vyjekl jsem bolestí, protože to Silvermanovo poplácání po zádech dost bolelo.

„Promiň,“ omluvil se Silverman a oba nás kryl střelbou.

Mezi tím ke mně přiběhl doktor a obhlížel mi ránu. „Nic to není,“ řekl klidně.

Mně to tak nepřipadalo.

Doktor mi polil ránu trochou vody, napatlal na ni hojivý gel a přilepil velkou náplast. Pak mi ještě píchl trochu morfia a odběhl k dalším zraněným.

Se Silvermanovou pomocí jsem se postavil na nohy, neférově jsem proklel zdravotníka za mizernou péči a pak už jsem zase pokračoval v boji. S municí nebyl ani teď problém. Našich mrtvých a jejich zásobníků bylo hodně. Morfium časem přestalo působit, ale vlivem neustálého boje jsem bolest ani necítil. Jediné, co jsem teď cítil, byl zápach krve, zápach smrti.

Po třech hodinách neustálého boje jsme se dostali na dohled k pobřeží. Byli tam naši. Se zásobami, těžkou technikou, i dělostřelectvem, ale hlavně byli pod těžkým útokem harantů. Zatím se drželi, jejich kulomety dělali v řadách harantů pořádnou spoušť.

Jenže z naší divize už zbyla sotva půlka z těch pěti tisíc. Ale ten zbytek, to byli ti nejlepší z divize. Tanky už nám nezbyly žádné, ale byli jsme již tak blízko! Posledních sto metrů plných harantů.

„TAK UŽ TO DORAZÍME!!!“ řval Gates na všechny strany „DO NICH, CHLAPY!!!“

Naposled jsme se vrhli do té válečné vřavy. Střílel jsem, bodal jsem a snažil jsem se to všechno nějak přežít.

„NEZASTAVUJTE!!!“ křičel Gates a mi nezastavovali. „POŘÁD VPŘED!!!“ řval a mi jsme běželi.

Haranti byli všude. Už jsme se ani nezajímali o nějakou linii, jen jsme snažili to proběhnout a dostat se k našim. Postupně jsme se prostříleli až k obranným náspům pobřeží, kde už k nám běželi tisíce našich a snadno kosili haranty v rozpadlých formacích. Pak nám ještě na pomoc přijely tanky, které už haranty nadobro zahnali. Dokázali jsme to, dostali jsme se k pobřeží.

Seděli jsme v zákopu a s Harrym a Silvermanem jsme klábosili o ničem. Rána na boku mě stále bolela, ale už to bylo lepší. Rozhlížel jsem se po pobřeží a prohlížel si tu nádheru. Po třech dnech v těch sračkách mi zpustošené pobřeží se stany a několika nakládacími moly připadalo jako ráj. Byl v tom ale problém, nebyla tu žádná loď. Ani na případnou evakuaci, ani se zásobami a posilami. Moře bylo sice nádherné, ale tohle byl dost závažný problém.

Se zkroušeným výrazem k nám přišel kapitán Gates.

„Co se děje, pane? Proč tady není žádná loď a vypadá to tu jak po hurikánu?“ zeptal jsem.

Gates si povzdychl. „Teď jsem mluvil s generálem Jacksonem a ten zase mluvil s velitelem tady tohohle blázince, Evropa to prej v poslední době pěkně schytala.“

„Cože?“ vyjekl Harry.

„Jsou na tom hodně špatně, vrchní velení rozhodlo, že Amerika je ztracená, takže nás stáhnou do Evropy,“ řekl Gates.

„Kdy?“ zeptal se Silverman.

„Evakuační lodě ještě ani nevyrazily, nejdřív za tři dni,“ řekl Gates a svěsil hlavu.

„Nechaj nás tady chcípnout!“ zasyčel jsem.

„Jo, jestli si vzpomínáte, tak za náma šla armáda dvou milionů harantů a ti tři dni nepočkají,“ řekl Gates.

V tu chvíli se ozvala neskutečně hlasité syčivé skřehotání alespoň dvou milionů harantů. Řeknu vám, že bych vám nepřál být v tu chvíli v mojí kůži.

Hodnocení