Zóna 11 - Část 4.
Vzbudil jsem se časně ráno. Nebe právě začínalo lehce šednout.
„Zoile! Vstávej,“ strčil jsem do otce.
„Co-co je?“ škubl s sebou a poloprázdný kelímek se mu rozlil na bundu.
„Musíme vyrazit!“
Začal jsem připravovat trochu kaše. Byla hnusná, jako obvykle.
„Proč mi říkáš Zoile a né táto?“
„Přijde mi to divný,“ odpověděl jsem. „V desti mi došlo, že žádného otce nemám.“
Zoil jen tiše kývnul hlavou, sklopil zrak a zabořil lžíci do kaše.
„Co ruka?“ zeptal jsem se.
„Je to dobrý. Dost mi pomohlo to palivo. Ruku jsem vydesinfikoval zvenku i zevnitř.“
Před odjezdem jsem ještě vysypal prach ze vzduchových filtrů. Neskutečně se zadělávaly a motor se pak dusil. Sedl jsem si za řídítka a podíval se za sebe. Zoil už byl uvelebený ve svém křesle a prohlížel si Sidův samopal.
„Podívej, jak je naolejovanej a vyčištěnej. Takhle ses měl starat o toho Glocka!“
„Sid přišel na způsob, jak z hnojiva pro plantáže získat olej,“ odpověděl jsem.
„Z hnojiva?“ nechápavě kroutil hlavou Zoil.
„Jo z hnojiva. Ono se tam totiž přidávalo určité množství lidských ostatků. On jen to sádlo vydestiloval a ještě chemicky upravil.“
„Ty mi chceš říct, že ta zbraň je namazaná sádlem z mrtvol?“
„Chemicky upraveným sádlem! A čím myslíš, že se maže motor tříkolky?“ nastartoval jsem a zaklapl plexisklo.
Odjeli jsme z města a pokračovali dál na jih. Krajina opět dostala svůj šedý vzhled. Ujeli jsme asi dvě stě mil. Krajina ztratila svůj plochý tvar a před námi se začala rozprostírat oblá údolí. Tříkolka byla do kopců trochu línější, ale zvládala to.
Přes den bylo stále tepleji a v noci už nemrzlo. Rozhodli jsme se nocovat venku. Bylo to skoro jako táboření na videodiscích. Jen místo ohně hořel lihový kahan. Krysa si na nás zvykla. Pouštěl jsem ji z kufru ven, ale nikdy se nevzdálila dál než na několik kroků. Věděla, že kolem nenajde žádné jídlo.
Už je to deset dní, co jsme opustili rozvaliny u Zóny 7. Projeté údolí jsem dávno přestal počítat. Obloha je dnes nebývale světlá. Jasné světlo nedělalo dobře mým očím. Stále jsem je přivíral a rukou si utíral tekoucí slzy.
„Musíme zastavit! Skoro nic nevidím!“ řekl jsem právě ve chvíli, kdy se tříkolka otočila na bok. Ocitli jsme se ve stavu beztíže po kterém následoval prudký náraz. Stále jsem skoro nic neviděl, jen jsem cítil, jak se převalujeme v nekonečných kotrmelcích. Uvolněné věci v kabině mě mlátily do hlavy. Pak se rozbilo plexisklo a já vypadl ze sedla. Chvilka letu a bolestivý dopad na prašnou zem.
Pomalu jsem se začal škrábat na nohy. Nade mnou trčel kus skály, ze kterého jsme spadli. Tříkolka ležela několik desítek kroků pode mnou. Všude se válely úlomky z naší výbavy.
„Zoile!“ zařval jsem, ale nikdo se neozval.
Běžel jsem dolu k troskám. Tříkolka byla převrácená. Plexisklo bylo celé utržené, stejně jako nádrže na vodu a palivo. Na zadním sedle bylo prázdno.
„Zoilééé!“ zařval jsem podruhé.
„Co hulákáš? Tady jsem,“ ozval se hlas za mnou. „Tys tomu dal!“
Zoil seděl pod převisem, v ruce držel kelímek a usrkával z něj líh.
„Je ti něco?“ zeptal jsem se.
„Ty mě jednou zabiješ!“ řekl. „Co jsem tě potkal, málem jsem přišel o ruku a teď i o život.“
Tříkolka měla utržené přední kolo, jedno zadní bylo proražené a z motoru vytékal olej. Další ztrátou byla Krysa. Její obytný kufr byl totálně zmačkaný. Zoil navrhl, že jí provede částečnou kremaci a její zbytky sníme. Nakonec jsme ji, po vzoru Zóny 7, vrátili zemi. Zoilovu poznámku „Taková škoda!“ jsem přeslechl.
Kolem leželo spoustu pytlů s lišejníkovou moučkou. Část jich byla protržena a obsah vysypán. V kanistru s vodou byla několika palcová díra od kamene. Uvnitř naštěstí zbyla alespoň trocha vody. Přelil jsem ji do lahví.
„Když budeme šetřit, vydržíme tak pět dní," řekl jsem.
„Jídlo máme na týden," dodal Zoil.
Nádrž na palivo byla jen trochu pomačkaná, ale neporušená.
„Až dojde lišejník a voda, uchlastáme se k smrti," smál se Zoil.
Sebrali jsme do batohů vše potřebné. Zoil nesl v ruce ještě malý kanistřík s lihem. Kolem hlavy jsme si omotali kus hadru, který nás chránil před větrem a prachem. Poslední pohled na trosky tříkolky a malou hromádku hlíny, pod kterou ležela Krysa.
Před námi je dlouhé stoupání, které bychom na tříkolce za chvilku překonali. Teď nám to bude trvat alespoň půl dne. Když budeme mít štěstí, dorazíme k vrcholu před setměním.
Cesta ubíhala pomalu. Po dlouhém nic nedělání v křeslech čtyřkolky, byly naše svaly ztuhlé. K vrcholu jsme dorazili za naprosté tmy. Za svitu lihového kahanu jsme rozmíchali prášek s trochou vody a najedli se. Usnuli jsme opřeni o kus hladké skály.
Probudil nás jas oblohy. Šeď mraků byla nahrazena jasnou bělobou. Naše oči si jen těžko zvykaly na záři, se kterou se teď museli potýkat. Zeď, o kterou jsme byli opřeni, byla stěna napůl zřícené budovy. Vešli jsme dovnitř. Dveře chyběly, zbyl tu jen kovový rám. Uvnitř bylo točité schodiště dolů pod zem.
„Tak co teď?“ podíval jsem se na Zoila.
„No, já bych navrhoval, abys šel první,“ usmál se.
Sešel jsem několik schodů dolu. Mým očím se v šeru ulevilo. Viděl jsem na cestu docela dobře i po několika otočkách schodiště. Na konci byla krátká chodba, která končila kovovou přepážkou. Nebyl na ní žádný nápis, ani otevírací mechanizmus. Byla to jen hladká plocha. Zkoušeli jsme se do dveří opřít, ale ani se nepohnuly. Zapnul jsem kameru a po obvodu viděl slabý únik tepla.
„Něco tam je!“
Několikrát jsem zabouchal a …? Nic!
Svalili jsme se na zem a zády se opřeli o hladkou stěnu.
„Co teď?"
„Vrátíme se, tady nic nezmůžem."
„Co kdybychom den počkali. To schodiště je udržovaný, nikde žádný prach."
„Akorát ujíme jídlo na den cesty! A co ty víš, co je za těma dveřma! Můžou tam bejt nějací lidožrouti nebo …" větu už nedokončil. Dveře se otevřely a my se pozadu svalili dovnitř.
Oslnilo nás jasné bílé světlo. Nemohli jsme ani na chvilku otevřít oči. Pak se světlo zhaslo. Byli jsme v úzké chodbě. Na zdi svítila červená kontrolka, díky které jsme viděli.
„Svlékněte se!" ozval se hlas odněkud ze stěny.
„Sundejte ze sebe všechny šaty!" opakoval, když se nedočkal žádné reakce z naší strany.
Začali jsme postupně odkládat bundy, termotrika, kalhoty až jsme zůstali nazí.
„Postupte dál!" ozval se opět hlas.
Prošli jsme oválným otvorem do další části chodby. U stropu svítila další červená žárovka.
„Fssss," tiše se za námi zavřeli dveře.
Pak začala celá místnost svítit fialovým světlem. Jas byl během pár vteřin tak silný, že jsem si musel oči zakrývat rukama.
„Dokončeno!“ promluvil opět hlas. „V přihrádce u dveří najdete šaty. Oblékněte si je!"
Pomalu jsem si dával ruce z očí. Červené světýlko u stropu teď svítilo zeleně. Ve výsuvném šuplíku byly skutečně připraveny šaty.
„To jsou brýle!" ozval se zase hlas, když jsem z přihrádky vyndaval podivnou lahvičku.
„Už vás nebudou oslňovat naše světla."
Odšrouboval jsem uzávěr. Uvnitř plavaly v nějaké tekutině dva tmavé kruhové předměty.
„Vložte si je do očí!" radil hlas.
Nabral jsem jednu z těch věcí na prst. Podobala se černé plastové fólii. Jemně jsem ji přimáčkl na oční bulvu. Měl jsem pocit, jako kdyby se to přisálo. Nasadil jsem si i druhou brýli. Neviděl jsem teď zhola nic. Zoil mě chvilku pozoroval a pak si brýle nasadil také.
Místnost zablikala a nakonec se celá rozsvítila. Byli jsme v malé komůrce. Stěny byly z bílého lesklého plastu. Ozvalo se syčení otevírajících se dveří. Dovnitř vešly tři lidé. Dva byli muži, třetí byla žena. Muži zůstali stát u dveří a v ruce drželi tyčovité předměty. Žena přišla až k nám.
„Vítáme vás v Zóně 11," promluvila. Byl to hlas, který nás po celou dobu insruoval.
„Prošli jste procesem aseptického ozařování. Možná vám teď bude několik hodin špatně," pokračovala.
„Půjdete teď s námi. Dovedeme vás k vašim obytným jednotkám." Otočila se a vyšla ze dveří. Muži čekali až vyjdeme i my a pak se celou cestu drželi pár kroků za námi.
„Nacházíme se na severní hranici zóny. Do centra je to zhruba dvacet mil."
„To půjdem celou cestu pěšky?" nedalo mi to se nezeptat.
„Jistě že ne," zasmála se žena. „Právě máme namířeno do portační haly. Odtud pojedeme trejnem."
Z jejích slov jsem pochopil pouze to, že nás do centra dopraví nějakým vozidlem. Podíval jsem se na Zoila. Výraz jeho obličeje ukazoval, že je na tom podobně.
„Celý komplex Zóny 11 je osvětlen," začala opět žena. „Světlo má nažloutlou barvu a jas jako slunce. Je to dobré pro psychické zdraví občanů. Vaše oči nejsou na tak silné světlo zvyklé, proto ty brýle."
Dorazili jsme do větší haly. Měla klenutý strop. Stěny byly obloženy šedými čtvercovými deskami. Po stranách byly vidět velké otvory do tunelů. Byla to nejspíše obnovená stanice podzemky. Když si vzpomenu na sutiny, které jsem v minulosti procházel, museli udělat pořádný kus práce. Žena došla až ke svítícímu pultu a chvíli u něj cosi prováděla. Pak se začal být slyšet hukot a dunění. Z levého tunelu pomalu přijíždělo podivné vozidlo. Celá horní část byla tvořena oblým plexisklem. Oba konce byly zašpičatělé. Když to zastavilo, plexisklo ze středu objektu se vysunulo do stran.
„To je trejn," ukazovala žena na věc.
Nastoupili jsme. Uvnitř bylo dvakrát šest sedadel a mezi nimy úzká ulička. Žena si sedla na úplně dopředu a na pultu stiskla tlačítko. Posadili jsme se za ní. Dveře se zavřely a trejn se dal pozvolna do pohybu.
„Až si odpočinete po cestě, bude vás kontaktovat administrativní pracovník a vysvětlí vám vše potřebné," otočila se na nás žena z předního sedadla.
Pozoroval jsem ubíhající šedé stěny za sklem. Byl jsem užaslý. V hlavě jsem měl desítky otázek, ale nedokázal jsem formulovat ani jednu.
„Blíží se konec tunelu,“ přerušila žena tiché hučení a ukazovala na zvětšující se jasný bod před námi.
Já zůstal jen užasle civět s otevřenou pusou. Zóna 11 nebylo město. Nebyla to ani oblast. Byl to celý svět!
„Celá zóna je uložena v obrovské jeskyni,“ žačala zase s výkladem žena. „Máme dokonce vlastní slunce. Nebo tedy jen jeho napodobeninu v podobě silného reflektoru,“ dodala s úsměvem.
„Jak to celé napájíte,“ zeptal jsem se.
„Využíváme vroucích pramenů tryskajících z nitra Země. Slouží pro výrobu elektřiny, dodává teplo a také je to zdroj pitné vody.“
Trejn pokračoval v jízdě. Zem byla pokryta zeleným povrchem. Dokonce tu byly i stromy.
„Iluze je opravdu dokonalá,“ ozval se Zoil, který do té doby jen mlčel. „Stromy, tráva– všechno jako z videodisků.“
„To jsou ale skutečné stromy,“ namítla žena. „Našli jsme spousty druhů semen několik desítek stop pod povrchem. Některé se podařilo probudit k životu.“
Dál už jsme jen mlčeli a dívali se na svět, který se zdál být jen snem. Trejn zajel do vysoké budovy. Byla to vlastně spousta sloupů a místo střechy byla prohlá deska s plexiskla.
„A jsme tady," zvolala žena.
Dveře trejnu se otevřely a my se zvedli ze svých sedadel. Žena vyšla jako první a zamířila rovnou k terminálu u zdi.
„Máte rezervované obytné jednotky v sektrou čtyři," zavolala na nás přes rameno.
Prošli jsme úzkou chodbou. Šedé kovové dveře se před námi zasunuli do stěny a my se ocitli venku před budovu. Vládl tady čirý ruch. Zem byla pokryta šedým jednolitým kamenem na kterém byly nakresleny různé čáry a značky. Po něm se proháněla spousta tříkolových a dvoukolových vozidel. Sem tam byl vidět i člověk jdoucí pěšky. Žena došla k bílé tyči, čnějící ze země. Dotkla se její horní části a pak se na nás otočila: „Taxík tu bude za tři minuty a dvacet šest vteřin."
Podíval jsem se na Zoila, který stále jen nechápavě zvedal obočí. Já na tom nebyl o moc lépe.
Po chvilce skutečně přijela tříkolka, která měla v zadní části sedadla pro čtyři osoby. Řidič seděl vpředu na vyvýšeném místě a na hlavě měl žlutou přilbu s kostičkama.
„Do sektoru pět, sekce sedmdva," řekla žena taxikářovi, když jsme se usadili.
„Taky jsme měli takovou tříkolku," usmál jsem se na ženu.
„Tady se tomu říká trajk," poučila mě.
„Trajn, trajk - mě už z toho jde hlava kolem!" vložil se do diskuse Zoil.
Projížděli jsme ulicemi. Vysoké budovy ze skla a betonu se tyčily nad námi a leskly se v záři umělého slunce.
„Slunce se pohybuje na kolejnici a jeho intenzita se v průběhu dne mění," začala opět poučovat žena. „Nikdy ale nezhasne úplně.“
Taxík zastavil. Stáli sme před pětipatrovou budovou. Horní část byla stále rozestavěná.
„Přistavují se další obytné jednotky," potvrdila mi mojí domněnku žena.
„Kolik žije v zóně lidí?" zeptal jsem se.
„Teď asi dvě stě tisíc. A stále přibývají."
„Ty jo!" utrousil Zoil.
Došli jsme až k domu. Dveře z plexiskla tradičně zajeli do stěny. Vešli jsme do malé chodbičky.
„Máte čísla jednotek 215 a 216," řekla žena a mačkala tlačítka na malém pultíku vzadu.
S celou chodbou to trhlo. Po chvilce se ozvalo cinknutí a před námi byla dlouhá chodba plná dveří. Žena nás dovedla až před čísla 215 a 216.
„Tak já se s vámi rozloučím," řekla žena a odešla.
„Docela kočka, co?" mrknul na mě Zoil.
„Tak vzhůru domu!“
Vešel jsem do své obytné jednotky. Hned za vchodem byla celkem prostorná místnost. Celá přední stěna byla skleněná. Měl jsem výhled na další šedo-skleněné domy v okolí. Uprostřed místnosti byl gauč před kterým stál malý stolek. Z pokoje vedly dvoje dveře. První do místnosti, která sloužila k mytí. Část stěny předemnou byla pokryta odraznou plochou. Chvíli jsem se na sebe díval. Už je to dlouhá doba, co jsem naposled viděl svůj obličej. Naproti zdi byl záchod a dál už jen mléčné plexisklo za kterým byla sprcha. Druhé dveře vedly do další místnosti s postelí na spaní. Celé obydlí bylo v bílé, plastově lesklé barvě.
Sedl jsem si na pohovku a koukal před sebe. Na stolku začalo blikat zelené světílko. Dotkl jsem se ho a z horní desky se vyklopila asi patnáctipalcová obrazovka a na ní se usmívala žena s bílou čepicí na hlavě“
„Hezký den, dovoluji si upozornit, že máte právě nárok na jídlo. Přejete si dnes večeřet?“
„A-Ano!“ odpověděl jsem, protože teprve teď jsem si uvědomil, jaký mám hlad.
„Dobrou chuť“ řekla žena a obrazovka zajela zpět.
Ze stěny vedle dveří do mycího kouta se vysunula zásuvka ve které byla kouřící se miska plná zeleno-hnědé kaše. Kaše je asi univerzální jídlo ve všech zónách. Vzal jsem do ruky lžíci, která ležela vedle a trochu si nabral. To bláto úžasně vonělo. Začal jsem hltat a za chvilku byla miska prázdná. Chutnalo to skvěle. Měl jsem pocit naprostého nasycení. Odložil jsem lžíci a šuplík zase tiše zajel do zdi.
„Pííííp,“ ozvalo se ze stolku. Opět na něm blikalo zelené světlo. Na obrazovce byl tentokrát podivný mužík:
„Dobrý den, jmenuji se Tuis a jsem z administrativního oddělení." promluvil vysokým přátelským hlasem. „Rád bych vás informoval o zvyklostech, pravidlech a struktuře celé Zóny 11. Podle vašich schopností se budete podílet na chodu společnosti. Zařadíte se mezi další občany do jedné ze šesti pracovních oblastí."
Na obrazovce začaly nabíhat barevné animace. Pak celá plocha zezelenala.
„Zelená je zemědělství," zvolal nadšený hlas. „Černou má těžba železa a mědi. Modrá je administrativa, bílá energetika, žlutá jsou služby. Ááá jako poslední jsou pořádkové hlídky s červenou barvou."
Obrazovka dokončila svojí barevnou projekci a znovu se objevila hlava usměvavého muže:
„Našli jsme u vás kapesní počítač, kameru a dalších několik předmětů jejichž držení občany je v Zóně 11 zakázáno. Všechny budou založeny do archivu."
„Teď vám položím několik otázek!"
Mužova hlava zmizela a na jeho místě se objevil text: „Jak se jmenujete?"
Zárověň se ozval i mužův hlas: „Jak se jmenujete?"
„Ne-newton," zakoktal jsem.
Následovala hromada dalších otázek typu: věk, místo odkud přicházím, znalosti v tomhle, zkušenosti tamstím. Po půl hodině jsem měl chuť prohodit stolek oknem.
„Děkujeme," ozval se mužík po zodpovězení poslední otázky. „Nyní budeme zpracovávat vaše odpovědi. Vaše pracovní zařazení se dozvíte behěm pět …čtyři … tři … dva … jedna … Gratulujeme, vaše pracovní zařazení bude v oblasti administrativy. Zítra se prosím hlaste v kanceláři sektoru 3. Hezký večer."
Hlava zmizela a obrazovka se zaklopila zpět do stolu.
Seděl jsem na gauči a civěl na stolek předemnou.
„Píp,“ ozvalo se od dvěří ve kterých stál Zoil.
„Newtone, to je to nejskvělejší místo na zemi," vtrhl do pokoje. „Dostal jsem práci v oblasti zemědělství. Vždycky jsem chtěl pěstovat zeleninu."
* * * * *
Už je to 8 měsíců, co jsme došli do Zóny 11. Právě sedím v trejnu a jedu na jižní hranici zóny.
Když mi byla přidělena práce v administrativě, netušil jsem, co bude mým úkolem. Vlastně jsem to netušil ještě dlouho poté, co jsem se posadil na židli a začal razítkovat formuláře. Neviděl jsem na tom nic divného než se mi dostalo na stůl pracovní přeložení pro Zoila. Byl chycen hlídkou jak na plantáži ujídá zeleninu. Ten večer jsme se tomu smáli. Za kousek rajčete přeložení do dolu na měď. Bylo to také naposled, co jsem Zoila viděl.
Začal jsem pátrat. V dolech byla dvojnásobná pracovní doba a těžko splnitelné normy. Omezený příděl potravy a dokonce i vody. A nad tím vším sadistické hlídky s elektrickými obušky. Doly nebyly zaměstnáním, jaké propagoval mužík v úvodním videu. Byl to pracovní tábor podobný těm, které jsem viděl v dokumentech z dvacátého století. Už jsem říkal, že osud lidstva se točí v kruzích?
Pomáhal jsem lidem, kteří byli „přeloženi". Varoval jsem je. Ztrácel jsem jejich dokumentaci. Tou dobou už o mě věděli. Nebýt kolegy, který se se mnou přišel rozloučit, protože se mu právě dostalo na stůl moje přeložení do železných dolů, byl bych asi už mrtvý. Přemluvil jsem ho, aby den počkal s jeho odesláním. Ten večer jsem se sešel s Naiou. To je ta žena, která byla při našem vstupu do zóny. Byla moje poslední šance.
„Kolik ještě zbývá?" zeptal jsem se Naiy.
„Tři míle k hraniční stanici," odpověděla.
Jedeme v nákladním trejnu. Vzadu je naložený trajk se zásobou vody, jídla a paliva na třicet dní cesty.
Vlak začal brzdit. Na nástupišti portační haly stála asi desítky členů hlídky.
„Je to normální, že je jich tu tolik?“ zeptal jsem se Naiy.
„Ne, to není normální,“ suše odpověděla.
„Tys je varovala?!“ zoufale jsem se na ni podíval.
Nečekal jsem na odpověď a skočil mezi sedadla. Proplížil jsem se až k trajku. Nasedl, zavřel poklop a nastartoval motor. Postavy v červených uniformách se postavili před dveře a před sebou drželi elektrické obušky. Dva z nich měli střelné zbraně. Rozjel jsem se a projel dveřmi. Muži se zbraněmi začali střílet. Stříleli do té chvíle, než jsem je trajkem smetl z cesty. Vjel jsem do koridoru složícího k přepravě nákladu, a který vede až k bráně. Ta bude určitě elektronicky blokovaná, ale snad půjde otevřít ručně. Doufám!
Dorazil jsem před těžká železná vrata. Z kufru trajku jsem vzal elektrický obušek. Trajk i obušek patřil ještě včera hlídce, která objíždí plantáže.
„Neměli usínat ve službě!“ v duchu jsem se zasmál.
Vešel jsem do velína před branou. Na monitoru problikával červený obdelníček a nad ním bylo napsáno: PASSWORD.
Začal jsem vztekle bušit do panelu:
„Tady máš pásvord, ty šmejde elektronick…!" větu jsem pro bolest nedokončil.
„Nehejbej se!" ozval se za mnou hlas strážného.
Ten parchant mě šlehnul obuškem.
Podlaha studila do zad. Z levého ramene mi pulsovala bolest do celého těla. Odkopl můj obušek a pomalu couval ke komunikační tyči vedle dveří:
„Tady nákladní brána tři. Zajistil jsem podezřelého muže, který se znažil otevřít vrata."
„Eskortujte ho do azilačního sektoru!" ozvalo se z reproduktoru.
„Provedu!"
Ukončil hovor a kývnul na mě:
„Slyšels? Tak se zvedej!"
Pomalu jsem se vyškrábal na nohy a zamířil ke dveřím.
„Teď doleva!“ poručil strážný.
Vešli jsme do dlouhé chodby. Rameno pomalu přestávalo brnět. Hlídač se držel dva kroky za mnou. Najednou zablikala světla a byla tma.
„Zasraná elektřina! Kolikrát jsem posílal žádost vo rekonstrukci vedení!" lamentoval hlídač. „Ani se nehni! Voni to hned nahodí.“
Pak jsem si vzpoměl na červená bezpečnostní světýlka. Pomalu jsem si vyndal z očí brýle a rozkopl muži čelist. V červeném světle se jeho krev zdála bílá.
Popadl jsem jeho obušek a běžel zpátky. Vtrhl jsem do strážní budky. Monitor byl zhaslý. Doufám, že se zámky v případě výpadku proudu automaticky otevřou. Začal jsem zběsile točit klikou, která sloužila k manuálnímu otevření. Šlo to! Radostí jsem si málem ukroutil ruku.
„Blik!," světlo opět naskočilo a já přestal vidět. Pravou rukou jsem dál točil klikou a levou jsem si držel na očích.
Klika docvakla nadoraz právě ve chvíli, kdy mě něco chytlo za rameno.
„Ááá," zařval jsem.
„Pšššt!"
„Naio!" zařval jsem podruhé.
„Pojď, zavedu tě k trajku."
„Co-co tady děláš?"
„Teď není čas na vysvětlování. Musíme jít."
Chytla mě za ruku a dovedla až k vozidlu.
„Budu řídit!“ řekla nesmlouvavě.
Vyškrábal jsem se do sedla spolujezdce. Naia nastartovala motor a trajk se dal do pohybu. Konečně jsem mohl otevřít oči. Venku se právě rozednívalo. Už jsem skoro zapoměl na tu pustou šeď. Vyvolalo to ve mně staré vzpomínky.
„Ty jsi nevarovala hlidku?“ zeptal jsem se Naiy.
„Ne! Co si o mně myslíš?“ řekla uraženě.
„Promiň, ale musíš mě chápat. Jak ses dostala k trajku?“
„Šla jsem pěšky. Bezpečáci se po tom tvém výjezdu z trejnu nemohli vzpamatovat. Proklouzla jsem do koridoru a ani si mě nevšimli.“
Po půl dni cesty jsme se rozhodli zastavit a najíst se. Naia rozdělávala v plechovém hrnci kaši. Na tuhle kaši jsem se těšil. Nebyl v ní žádný lišejník.
„Proč jsi odešla ze zóny?“
„Došlo mi, že celá zóna je jen pozlacená plíseň.“
„Tady venku nás možná taky nečeká nic hezkého. Nejspíš umřeme hlady,“ řekl jsem mírně sarkasticky.
Naia vstala a šla ke trajku. Když se vrátila, držela v ruce plastový pytel.
„Tady mám semínka několika odolných a nenáročných rostlin ze zóny. Pojedeme co nejdál a zkusíme je zasadit.“
„Než vyrostou, stejně umřeme hlady,“ namítl jsem.
„Musíme to alespoň zkusit!“ nedala se odbýt Naia.
Jen jsem kývl a nabral si trochu kaše do misky. Naia mě vzala za ruku:
„Naše budoucnost je v naději. Ta semínka jsou naděje! My jsme naděje!“
Už jsme byli čtrnáct dní na cestě. Musím uznat, že Naia byla nejlepším lékem na deprese. Lepší než palivo do tříkolky. Trajk líně stoupal k vrcholku kopce. Vždy jsem s napětím očekával, jaký pohled se mi naskytne až budeme nahoře. Bylo to ale stále stejné. Jen šedá zvrásněná tvář krajiny. Slunce již nejspíš zapadlo, ale obloha stále slabě zářila. Rozhodl jsem se, že budeme pokračovat až ráno. Sastavil jsem u velkého kamene a otevřel plexisklo trajku. Protahoval jsem se a nasával chladnou vůni vzduchu.
„Slyšíš to?“ zeptal jsem se Naiy.
„Co? To je vítr,“ odpověděla.
„To není vítr,“ seskočil jsem ze sedla a běžel za zvukem.
„Naio! Naio!“ řval jsem z plných plic.
Klečel jsem na kolenou a namohl spustit zrak z jezírka předemnou. Ze skály do něj přitékala voda a všude kolem rostl zelený mech. Z očí mi tekly slzy.
„Tady je ta pravá Zóna 11!“
Naia mě zezadu objala. Svalil jsem se do mechu a dlouho do noci jsem poslouchal šplouchání vody. Když jsem se probudil, bylo už světlo. Bylo tak jasné, že jsem musel mít stále přivřené oči. Poprvé v životě jsem ucítil, jak hřeje slunce. Bylo sice pořád schované za mraky, ale hřálo. Naia ležela stočená vedle mě. Nad jezírkem se vznášela mlha. Potichu jsem vstal, vyndal z trajku pytlík se semeny a jedno po druhém je zahrabával do země…
Konec