Sloup smrti

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Okno z východní strany komína osvětlovalo celý kruhový prostor. Ostré světlo se líně plížilo hustým kobercem na zemi a pomalounku se začalo dotýkat mužovi bosé nohy. Ten jí, jak ucítil změnu tepla, stáhl do bezpečí pod židli. Jinak se nepohnul. Znuděným výrazem pozoroval terminál na stole. Hlavu v dlaních, ruce zapřené o stůl a nohy schované po starou, dřevěnou židlí na kolečkách. Strhaný výraz osvětlovaly jednotlivé body na obrazovce. Muž měl i přes opticky nízký věk v tmavých vlasech zřetelné šediny. Kdysi bílé, plátěné kalhoty a halenu pokrývala řada skvrn.

Světlo tiše minulo jediného obyvatele místnosti. Přešlo z huňatého koberce na dřevěnou, parketovou podlahu. Proběhlo se po dlažbě a kuchyňské lince. Prozkoumalo špinavé talíře, hrnky a zbytky potravin. Zalilo svou záři točité schodiště uprostřed, přejelo přes prázdnou, neustlanou postel a pak ho nekonečný pohyb Země kolem osy vyhnal ven. Místnost potemněla a zbývalo jen rozptýlené světlo.

Stará židle zavrzala, když se muž líně zhoupnul. Zvedl hrnek ze stolu a prozkoumal obsah. Byl prázdný. Unaveně se zdvihl a přešel do kuchyně. Cestou se přidržel chromovaného zábradlí točeného schodiště uprostřed. Místnost měla poloměr čtyři metry, dominantní schodiště si zabíralo metr na každou stranu. Vedlo oběma směry. Nahoru a dolů. Nad a pod místností bylo ale oplechováno a uzavřeno dveřmi, aby v komíně nevznikal průvan a neznemožňoval bydlení.

Muž nalil kávě podobnou tekutinu do hrnku a ihned z něj upil. Obešel schodiště z druhé strany až k panoramatickému oknu, kterým přicházelo přirozené světlo.

Vyhlédl ven a viděl jen oblaka pod ním. Nevadilo mu to, kdy tam nebyla oblaka, zahlédl by kilometr pod sebou nekonečně nudnou hladinu oceánu.

Prohlížel si tu proměnlivou krásu bílých oblak, ubíhajících až za horizont. Usrknul nápoj, i když nebyl horký. Zaposlouchal se do skřípění konstrukce, která se celé dny a noci nepatrně prohýbala, jak jí Slunce nerovnoměrně zahřívalo.

Pocítil hlad při pohledu na tu podivnou prázdnotu bez ptáků, bez lidí, bez života. Jen shluky vodní páry nad téměř mrtvým mořem.

Neměl chuť na jídlo, ale jen nutkavou touhu po uspokojení základních potřeb. Neprožíval jídlo, nebyl schopen si užívat nic. Možná už ochutnal vše a tak nebylo co poznávat, možná ho jen přestalo bavit jíst, ale musel to dělat. Každý den do sebe nacpal vyvážený obsah minerálů, solí, živin a vitamínů. Bylo to tak jednoduché. Přešel k točitému schodišti a stiskl tlačítko na středové trubce, která měla v průměru dobrých čtyřicet centimetrů. Malý výtah uprostřed sepnul a stačilo počkat, až vyveze kilometr vysoko náklad řas. Vždy si v duchu říkal: "Když to může být dobré pro ně, proč ne pro mě."

Zároveň se za to nenáviděl. To kvůli těm řasám byl sám na celém světě.

Výtah se ale nerozjel.

Hledání nářadí mu trvalo neskutečně dlouho. Nepoužil ho roky, možná desetiletí.

Muž rozšrouboval hlavní kryt, za nímž byl umístěn motor výtahu. Zkusil stisknout tlačítko. Slabounké lanko vyrobené pomocí nanotechnologií se napnulo, naviják zabral, ale vozík výtahu byl zaseknutý. Muž zkontroloval, kolik lana je navinuto. Bylo jasno, výtah se zasekl hned dole.

Zaklel, načepoval si vodu do dvou lahví. Z linky shrnul zbytek jídla z předchozího dne, jen k němu přičichnul a znechuceně odvrátil tvář. Hned ho dal do zásuvky na zdi. Naštvaně jí přirazil a zbytky jídla se ocitnuly na západní straně komína v kilometrové výšce. Vítr je nesl ještě dlouhou dobu, než se setkaly s hladinou oceánu.

Nemělo smysl váhat, vyrazil. Čekalo ho 5555 schodů dolů. Seběhl pár prvních a otevřel dveře. U nich stály jeho boty, vklouzl do nich. Jako obvykle ho udeřil do obličeje slaný a hustý těžký vzduch. Zavřel za sebou a byla tma. Zatleskal. Zvuk se rozezněl a začal rezonovat celou věží, ale nic se nestalo. Muž chvíli hmatal kolem sebe. Dotknul se ulepeného kovového zábradlí a pak našel vypínač. Ten, na rozdíl od toho akustického, naštěstí fungoval.

V řadách se směrem dolů začala rozsvěcet světla. Automatika připojila další generátory kvůli zásobě proudu. Světla se rozsvěcela nekonečně dlouho a ztrácela se v nedohlednu. Muž vyrazil. Schody klouzaly. Voda v lahvi šplouchala v podivném rytmu a každý došlap na schod se ozval v celém sloupu. Muž se zastavil, když urazil přes tisíc schodů. Cítil jak mu buší srdce, jak každý tep chvěje celým tělem. Napil se. Zaposlouchal se do šplouchání vody. Musel pokračovat. Schod za schodem. Chvíli se přidržoval zábradlí, nedbal krystalů soli, které na něm ulpívaly. Dalších sto schodů se držel středové tyče a jen po špičkách přebíhal po nejmenších částech schodů. Chvíli se plazil a počítal každý stupínek a občas stál opřený o zábradlí a přemýšlel, že by mohl zbytek cesty prostě seskočit až dolů na vodní hladinu.

šplouchání se stupňovalo, až mužova noha bezmyšlenkovitě vstoupila na schod, který byl již pod vodou. Než si to zmučený mozek uvědomil, stál muž po pás ve slané vodě a omývaly ho slabé vlnky.

Nahmatal tělo výtahu, vyjeté ze středního sloupu do volné vody. Lanko bylo prověšené, aby měl prostor pro manipulaci. Výtah prvně vyprázdnil a i s prázdnou klecí měl co dělat. Zkusil jí připasovat do otvoru, kterým se měla dostat o kilometr výše a problém byl hned zřejmý.

Jeden vrut se časem začal sám od sebe vytáčet. Muž zkusil rukou zkontrolovat vnitřek sloupu. Rýha od šroubu byla naprosto zřejmá. Ale tentokráte se už klec s částečně vytočeným vrutem do výtahové šachtičky nedostala. Vytáhl malou brusku z batohu a vrut uříznul, šroubovat s ním už nešlo. Slíbil si častější a důkladnější kontrolu mechanických částí a spustil systém.

Klec výtahu se rozevřela, nabrala řasy a ladně vklouzla do středové tyče. Muž se podíval jejím směrem a prohodil spoustu nadávek prázdnému prostoru. Zatím co si výtah frčel nahoru, jeho čekala stejná cesta pěšky.

Neměl na vybranou. Nabral pár čerstvých řas a za sirova je pozřel. Nesnášel tu chuť, nesnášel je jako takové. Přemohl zvracení a zahnal krutý hlad. Dopil první láhev vody.

"Tak, a to horší máme před sebou," řekl již klidně a poplácal se po nohách.

Mokré boty a šaty ho tížili při výstupu. Schod za schodem. Odpočíval každých pár otáček schodiště. Ploužil se krok za krokem. V hlavě mu vířila slova, jenž v afektu křičel. Přemýšlel, kdy je naposledy použil. Kdy vlastně naposledy mluvil. Jak to, že všechna ta slova ještě nezapomněl. U některých si již nebyl jistý, zda něco znamenají.

Odpočinek na tisícém schodě od vody byl jen krátký. Ten u dvou tisíc se protáhl a na krátké rovné podestě nad schodem 3000 na chvíli usnul.


Ve snu se vrátil zpátky. Vrátil se do doby, kdy svět skončil. Vypadalo to jak barevné divadlo. Každý zvedal ruku a snažil se uchopit ten barevný ohňostroj, který začal vysoko ve stratosféře, ale začal naplňovat všechno. Všichni s pohledem upřeným nahoru. S nadějí, s bázní, ale přes to ohromeni. Až po hodině začali všichni sledovat, jak na všem ulpívá podivný materiál. Lepkavá hmota. V mužově snu nabývala vrstva nereálné hodnoty. Z téměř neviditelného filmu, udělala jeho představivost boj o život v zeleném slizu. A pak se barva rozplynula. Krátká zpráva informovala o návštěvě neznámého létajícího předmětu, který rozesel organickou hmotu po celém světě a zmizel. Další měsíce a roky se mužovi slili v jednolitou sekvenci. Lidé pomalu umírali, jejich těla se začala rozpadat. Armáda se snažila udržet pořádek, ale sama bojovala s rozkladem. Všechno se měnilo na sliz a vodu. Vše živé na zemi i v mořích skomíralo. Neznámý organizmus vítězil nad chemií, nad kovem i sklem. Nikdo neměl šanci. Jen jeden muž žil na vzdory všemu, jen u něj došlo k opaku. Nerozpadal se, naopak se zbavil letitých nemocí a sílil. Přestal stárnout, lidé pochopili, že on pro ně zařídí odplatu. V poslední chvíli své epochy se vzchopili a spojila je touha po pomstě. Z moře, slizu a řas začal růst sloup. Lidstvo našlo jediný materiál odolný všemu a začalo stavět sloup smrti. Jediný cíl, jediný účel a jediná stavba, přeživší civilizaci.


Probudil se do neuvěřitelného rámusu. Celým tubusem probíhaly vibrace. Poplašný zvuk se rozléhal až ze vzdáleného obydlí.

"To ne, teď ne," zakřičel muž, ale jeho hlas se utopil ve zvuku sirény.

Zvedl se a začal zdolávat schody. Utíkal, klopýtal a padal na ostré hrany kovového schodiště. Rukama se vytahoval za pomoci zábradlí, zvedal nohy, postupoval. Přišlo mu to nekonečné. Tep srdce cítil až v hlavě, zrak se mu zalil krví. Oddechoval, plival krev. Nohy ne a ne zastavit, ještě když narazil do dveří. Unavený mozek chvíli nechápal a pak ruka otevřela. Muž se vřítil do vnitř. Vyběhl pár posledních schůdků a zhroutil se na židli.

Nevěřícně sledoval monitor. Všude na modré planetě byly detekovány lodě, jak padají do moře, brázdí vzduch a vybírají si příhodné místo. Byli jich stovky.

Trvalo to tisíc let, ale vrátili se. Přišli zpět sklidit to, co zasely. Noví kolonisté, chtěli urvat Zemi pro sebe. Muž bez rozmýšlení stiskl červené tlačítko. Kdesi hluboko v moři se rozhučely generátory, energie začala proudit podvodní sítí a sloupem. Všechny chlupy na mužově těle se zvedly. Vzduch byl doslova nabitý energií.

Muž začal děkovat shodě náhod, že ho návrat kolonizátorů zastihl na schodišti. Jeho prodleva umožnila stovkám dalších lodí přiletět na kdysi jeho planetu. Ukazatel připravenosti se dostal na osmdesát procent. Mužova ruka se zachvěla nad obrovským tlačítkem překrytým plechovým krytem. Odklopil ho. Olíznul suché rty.

Devadesát procent.

Jedna z vesmírných lodí se přiblížila ke sloupu smrti. Muž vyhlédl z okna.

Devadesát pět procent.

Byla tak podobná té před tisíciletím. Zkoumala jeho obydlí. Hledala, kde udělala chybu před miléniem. Proč se do výšky několika kilometrů tyčí podivný pomník zašlé slávy lidstva.

Devadesát devět procent.

Muž přešel k oknu a prohlédl si nezvané návštěvníky.

Na monitoru se rozsvítil nápis: "Připraveno".

Loď se zakymácela a začala se vzdalovat. Muž přešel klidným krokem k terminálu. Rozhlédl se po svém domově, který mu sloužil tisíc let. S prstem nad tlačítkem zaváhal. Odplata, to byl hnací motor jeho dlouhého a prázdného života. Neměl nic jiného proč žít, proč zemřít. Neměl důvod litovat ty tvory. Oni začali, vzali mu všechno. Ruka dopadla na tlačítko a svět, kdysi zvaný Země, explodoval. Prvně vzplanula atmosféra v obrovské plazmové bouři, vycházející ze sloupu a vracející se do něj kolem celého světa. Sloup se rozžhavil do běla a začal se hroutit. Tou dobou se oceány proměnili v páru a všechny řasy vzplály. Sloup se hroutil a Země s sebou zazmítala v agónii bolesti. Vesmír v okolí se nasytil smrtelným křikem miliónů kolonistů a radostí jednoho člověka. A pak přišlo ticho. Krátké a chladné. Chvíli na to Země pukla a zničila všechny bolestivé vzpomínky i výkřik radosti.

Hodnocení

Průměrná známka je 2.1, povídka byla hodnocena 44 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

pavel - 27.09.2011 14:42
Podle pravopisu usuzuji, že autor to dotáhl tak do páté třídy základní školy, smutné. Nicméně číst se to dá. Co takhle investovat do programu, co pravopis dokáže korigovat?
eicardo - 08.08.2011 00:16
Souhlasim se Zvicina, na pravopis je treba davat pozor, ale jinak skutecne dobre cteni.
Zvicina - 02.10.2010 21:53
Pěkné,ale velmi mne rušily hrubky!!!
Fry - 27.07.2010 11:59
Paráda. Moc povedený a silný příběh. Dávám za 1.:-)