Aprílový žertík
„Ty si snad děláš srandu, Tomáši!“ ředitel běsnil, chodil po kanceláři a lomil rukama.
„Ne,“ odpověděl zachmuřeně mladý vědec a dál si hrál s tužkou.
„Nasypalo se do toho tolik peněz…“
„Zas tolik ne.“
„A ty mi teď tvrdíš, že je to k ničemu, že to bylo od začátku špatně. Hele, tohle je fakt blbej aprílovej fórek!“
„Tohle není apríl,“ odpověděl vědec s přehnaným výrazem na první slovo. „Tenhle princip kvantové teleportace prostě nemůže fungovat. Nechápu, jak jsem mohl udělat ve výpočtech tak hloupou chybu.“
„Jeden neúspěšný pokus přece…“
„To nebyl jeden neúspěšný pokus, šéfe. Bylo jich několik desítek a všechny byly neúspěšné. Praktické výsledky přesně odpovídaly simulacím, ale teorie byla od základu špatná. Volná teleportace takhle prostě nemůže fungovat. Budeme se muset vrátit k přenosu mezi dvěmi stanicemi.“
Ředitel se opřel o stůl a dlouze se zadíval na svého podřízeného, do kterého vkládal tolik nadějí.
„A co všechno to vybavení? Přetlaková komora, energetické zdroje, zákaznické mikročipy? To jako teď všechno vyhodíme?“
„Proč? Všechno to můžeme použít při návratu ke starším pokusům. Teda skoro. Nebo to využije jiné oddělení.“
„Všechny ty měsíce práce a…“
„Šéfe,“ přerušil tirádu vědec. „Jiné týmy se tím zabývají už roky a jediné praktické výsledky jsou zatím úplně k ničemu. Tohle nevyšlo, ale i tak, zkušenosti v konstrukci, které jsme získali, nám dávají slušný náskok. S trochou štěstí bychom mohli mít během dvou tří měsíců funkční datový přenos mezi fixními stanicemi, později možná i hmotný. Ale Trhač prostoru prostě fungovat nebude, i kdybychom nad tím seděli ještě sto let. Ten jediný chybný předpoklad to prostě převrátil na ruby, podívejte se na tu simulaci, je to jasně vidět.“
Ředitel ještě chvíli lomil rukama, nadával a přemlouval, ale zbytečně. Jasně si to uvědomoval, i on se svými značně slabšími vědomostmi viděl tu jednu hloupou, malou chybičku, která způsobila několik měsíců zbytečných nadějí. Nakonec s povzdechem odešel.
Vědec si oddechnul, měl strach, že bude šéfova reakce ještě horší. Protřel si ospalé oči a pomalu se zvednul. Závěrečný pokus a rozhodnutí ukončit tenhle výzkum ho fyzicky i psychicky vyčerpal. Zvednul se ze židle a zamířil domů s pevným rozhodnutím praštit sebou do postele.
„Tome?“ zeptal se ho technik, se kterým smontovali neforemný velký stroj v laboratoři o patro níž.
„Hm?“
„Hele, nechceš si to rozmyslet?“
„Ne.“
Technik chvíli váhal. „Víš… ta chyba, to přece…“
„Co s ní?“
„To přece není chyba. Stačilo by poupravit…“
Vědec se na něj upřeně zadíval. „Petře. Je to chyba. Vtiskni si to do hlavy.“
„Ksakru… je to kvůli tomu, co jsem ti minulý týden řekl, co? V hospodě, když jsme se bavili, k čemu by se ta mašinka mohla hodit. A jak by se dala zneužít.“
Možná jsem ho podcenil, pomyslel si vědec. Budu muset teorii znovu projít a ujistit se, že to nikdo, kdo nezná Trhač zevnitř skrz naskrz, nepozná tak jako on. A taky upravit paměti autonomních diagnostických čipů, na které díky vyčerpání zapomněl.
„Já chápu, máš strach, že se to dostane do ruky armádě, teroristům, že s tím budou teleportovat bomby, vojáky, odposlechy, ale nevyváží to výhody? Otevřou se nám dveře do celého vesmíru! S takovou bude trvat ještě sto let, než nějaký milionář dá dohromady dost peněz a poletí tam, vlády se k tomu nikdy nedokopou…“
„Petře, nefunguje to.“
„Ale houby!“ vyskočil z židle technik. „Ráno jsem Trhače měřil. Zapomněl jsi vymazat data z diagnostiky. Včera v noci jsi někde byl, že jo?“
„Petře…“ vědec pečlivě volil slova. „Máš pravdu, nechci, aby se to dostalo lidem do rukou. Upravil jsem teorii, aby to vypadalo, že je chybná. Je hodně nepravděpodobné, že někdo dostane stejný nápad jako my. Snad až za pár desetiletí, kdy snad bude lidstvo připravené na něco s takovým potenciálem. Ale teď by to znamenalo katastrofu. Celý svět je zase na nože, ve chvíli, kdy by Unie získala přístup k Trhači, myslíš, že by se nerozhodla přestat blafovat a nezatopila Číňanům? Nebo Rusům, nebo Američanům? A co by udělali ti? Prosím. Zapomeň na to.“
„Myslíš, že to bude stačit? A co vesmír? Pokrok? To ti nic neříká?“
Vědec se usmál. „Zapni si večer televizi. Pochopíš. Jdu se domů vyspat.“ Sebral ze země kabelu a zamířil domů. Pro jistotu zničí masku hned, jak dorazí domů. Doufal, že se Petr spokojí s výsledkem, kterého včera dosáhl, a bude mlčet.
Pokud aprílový žertík vyjde podle jeho předpokladů, vnější nepřítel rozhádaný svět zase sjednotí a mimo jiné je donutí vrátit se k odkládaným plánům ze začátku jednadvacátého století, k velké expedici na Mars.
Ale mimozemšťana v rudém hábitu, zakrývající přetlakový oblek zapůjčený z laboratoře nebezpečných materiálů, který v přímém přenosu roztavil řezacím laserem obaleným papírovou konstrukcí marsovský výzkumný robot, toho tam určitě nenajdou.
2005-03-13, Brno