Biocaust
„Viceguvernére tahle byla poslední!“ zahřměl pracovníkovo hlas, když se poslední z řady fúzních raket odlepila od startovací pozice.
„Dobře Ukunae. Nezbývá nám než jen doufat, že je Sonda smrti nezachytí a nezničí.“ Pravil viceguvernér.
„Myslíte si, že to mělo smysl plýtvat naše omezené zdroje na tenhle projekt?“
„Co si já myslím je nepodstatné. Oba dva dobře víme, že souboj s roboštírami jsme prohráli a že nyní jen můžeme čekat až přijdou sem. Podle posledních hlášení se již objevili na tomhle ostrově a tak je zde můžeme čekat do několik hodin. A tak i když víme, že naše planeta umře, budeme umírat s nadějí, že se nám podařilo zachránit život. Doufejme, že sondy nebudou zničeny a že tedy ponesou zárodky primitivního života dále do vesmíru a že budou osévat tisíce a tisíce světů bakteriemi, ze kterých se třeba jen na jedné planetě vyvine inteligentní život. Podle plánu jsme měli vyslat okolo 5 000 sond, které mohl….“
„POPLACH, POPLACH. VŠECHNY JEDNOTKY NA BOJOVÉ STANOVIŠTĚ.“ Zazněl ledový hlas z reproduktorů. „ VETŘELCI V ZÁKLADNĚ!“
Ukunae se zahleděl do viceguvernérových očích a poprvé v nich zahlédl skutečný strach. Nebyl to strach ze smrti, ale strach z vyzrazení letových plánů sond.
Po několik dlouhých minut se komplexem ozývaly zvuky explozí a střelby, když se náhle začala v přední části místnosti tavit zeď a vzniklou puklinou se do řídícího střediska začaly valit první roboštíři.
„Pane byla mi čest s Vámi sloužit.“ Křikl Ukunae a popadl připravenou sadu výbušnin a začal bránit vstup do střediska.
„I mě. Při velkém stvořiteli sláva životu.“ Křikl viceguvernér a stiskl červené tlačítko. Následná exploze rozmetala celý komplex na miliardy částeček. Tajemství komplexu ale nebylo vyzrazeno…
O tři miliardy let později….
„Seržante, tak co tu máme?“ otázal se robustní admirál svého podřízeného v bílém plášti. „Neříkejte mi, že jste mě vzbudil v pět ráno jen tak pro nic za nic.“
„To né pane. Podle Vašich rozkazů jsme se pokusili analyzovat nalezený modul z Nevadské pouště a z planety Alpha Centauri 2. Došli jsme k výsledkům, které nejsou snad ani možné. Pane, říkám Vám to předem, že jsme provedli všechna měření několikrát a že s výsledky jsme si stoprocentně jisti.“
„Tak dost seržante mluvte. Věřím vašim výsledkům. Ven s nimi!“
„Tedy pane. Stáří modulu jsme určili pomoci poločasu rozpadu uhlíku na tři miliardy let plus mínus dvě stě miliónu let, ale to není to nejzajímavější. Po důkladné prohlídce jsme objevili funkční zdroj energie, který stále zásobuje funkční jednotku. Po několika měsících se nám podařilo objevit samotnou jednotku, která obsahovala poselství v psané podobě. Společně s nim se tam nacházel klíč k porozumění použitého jazyka. Postupovali jsme podle jednoduchých instrukcí a brzy jsme se naučili jejich jazyk. Objevili jsme tam ohromnou knihovnu vědomostí z oblastí, které jsou nám dodnes záhadné. Dále se tam nacházejí informace o nějakém robotickém stvoření, které rasu Stavitelů modulů vyhladilo a nyní počítač analyzuje poslední část, o které si myslíme, že je poselství ostatním rasám. Mysleli jsme si, že byste chtěl u konce překladu být.“
„Jsou oba ty moduly stejné?“
„Ano pane. Naprosto. Dokonce byly nalezeny i na stejných souřadnicích na planetách. Domníváme se, že se budou vyskytovat na více místech ve vesmíru a je docela možné, že jej nalezly i ostatní rasy Federace, ale že o nich podobně jako mi takticky mlčí.“
„Překlad je právě hotov. Můžeme ho pustit?“
„Ano seržante, pusťte ho…“
….Budu Vám teď vyprávět jeden příběh, který se skutečně stal, i když Vy posluchači z budoucnosti mu nebudete zajisté věřit, ale i přesto se ho pokuste vyslechnout.
Tak tedy, psal se rok 344 452 po Prvním prozření. Náš svět se tehdy nacházel ve svém největším rozkvětu jakého se kdy dočkal. Náš druh již opanoval a urbanizoval většinu povrchu planety, poradili jsme si s řízením počasí, se skleníkovým efektem, udrželi jsme planetární ekologii, vymítili nemoci, války, hladomor a chudobu a to vše jen s pomocí naší techniky, která se podle nás, nacházela na velice vysokém stupni vývoje, když se náš svět začal řítit do svého neodvratitelného konce. Ale nepředbíhejme události a dovolte mi, abych Vám pověděl celý příběh od začátku.
Naše planeta Naaer se nacházela nedaleko galaktického jádra pravotočivým směrem na počátku druhého ramene od seskupení tří kvasarů. Podle našich měřítek jsme obíhali okolo dvojhvězdy třetího řádu (pokus o vysvětlení by nás zdržel příliš moc dlouho a jak později pochopíte, právě čas se nám nedostával). Samotná planeta byla pevného skupenství s kamenitým povrchem a silnou gravitací, která po dlouhá léta svazovala naší techniku za cestou ke hvězdám.
Náš první satelit jsme vynesli na oběžnou dráhu asi před 100 000 lety, než byl pořízen tento záznam. Při našich prvních pokusech jsme došli k velice smutné skutečnosti a to k té, že náš druh není schopen cestovat vesmírem. Zajisté Vás bude zajímat, proč jsme nebyli schopni cestovat vesmírem, což se Vám nyní pokusím vysvětlit. Náš druh byl velice specifickým, jelikož jsme byli závislí na několika faktorech, které nám mohla poskytnout jen naše planeta. Jednou z nich byla velice specifická atmosféra, kterou se nám nikdy nepodařilo stoprocentně replikovat, dalším byla naše závislost na symbiotických druzích, které nepřežili setkání s UV paprsky v kosmu a dále to bylo několik dalších, méně důležitých, faktorů.
I přes tuto katastrofální situaci se našemu lidu podařilo pokračovat v normálním životu, i když jsme věděli, že jsme navždy odsouzeni žít na naší planetě. Na druhou stranu tento fakt stimuloval naší inteligenci k rozvoji nových vědních oborů a to převážně oblasti robotiky a umělé inteligence, ve které jsme viděli naší šanci na další existenci ve vesmíru.
V roce 301 021 se nám podařilo zprovoznit první zcela automatickou jednotku, která se stala základní kostrou našeho vesmírného projektu, který stál na průzkumu vesmíru pomocí velice dokonalých a samostatných sond, jež byly vybaveny vlastními pozitronovými mozky a tím pádem i samostatným myšlením. Po dlouhý čas byl tento projekt velice zdařilý a přinášel nám mnoho důležitých poznatků o našem vesmíru a tak jsme stále modernizovali naše sondy až se nám to jednoho dne vymklo z rukou.
Jednoho dne jsme zkonstruovali jednotku, nad kterou jsme neměli kontrolu. Sonda smrti, jak ji pojmenovali naši novináři, se rozhodla, že vyhladí náš druh a k tomuto cíli začala konstruovat své následníky, kterými začala zamořovat naší planetu. Malá štírovitá robotická stvoření z titánu a nobelia se staly synonymem hrůzy a postrachu všude, kde se objevily. Nejhorší skutečností však bylo to, že většina naší civilizace byla odkázána na počítače, což se nám stalo osudným. Prvotní chybná sonda ovládla náš centrální počítač, čímž vyřadila schopnost naší společnosti se pokusit jí zastavit organizovaným odporem v počátku, kdy byla ještě zranitelná.
Když se naší civilizaci podařilo opět sjednotit, bylo na zastavení armády robotů již pozdě. Jejich schopnost adaptace byla ohromující. To co platilo na jednoho z nich, již neublížilo dalšímu, což je učinilo téměř nezničitelnými. Brzy po morové infekci v podobě strojů jsme si uvědomili, že veškerý organický život na naší planetě bude vyhuben. Odhodlali jsme se tedy k poslednímu velkolepému plánu, kterým jsme chtěli alespoň zajistit přežití života ve vesmíru, který jsme nikde jinde neobjevili během našich automatických misí.
Rozhodli jsme se oživit vesmír a jestli někdo poslouchá tento vzkaz, znamená to, že jsme uspěli a že naše smrt nebyla nadarmo.
Sláva Vám naše hvězdné děti…
Po skončení projevu zůstala laboratoř oněměná úžasem. Ticho prolomil až admirál.
„Už o tomhle ví Galaktická federace?“
„Ne pane. Jednalo se o přísně tajný výzkum SOLARISU. Se závěry není seznámen ani prezident Lidstva.“
„Dejte mi k holocomu okamžitě vedení Federace. Ale hned…“
„Pane, je nezbytně nutné, aby se okamžitě zastavil plán na průzkum galaktického jádra živými posádkami. Už víme, co ničí naše sondy…..ne pane…..žádná válečná rasa v tom není….ne….je to nezbytné…právě jsme se dozvěděl, že stvořitele dnešního galaktického života vyhladili roboti, kteří stále okupují galaktické jádro…..vydejte okamžitě rozkaz ke všeobecné mobilizaci celého známého vesmíru… čeká nás dlouhá válka s umělou rasou, která je starší než pozemský život!“