Bizzarius
Stál na kopci a díval se pod sebe na město kdysi krásné a pyšné. Bylo vidět jako silueta proti oranžové obloze, jenž se místy barvila do ruda. Budovy, ulice a všechna zákoutí zela prázdnotou a nikde nebylo ani hlásku. Ze spousty míst stoupal kouř, jako spáry natahující se k nebi, jakoby tam hledaly spásu. Vítr je pomalu rozfoukával a některé pomalu hasly. Stál tam a vítr si hrál s jeho vlasy a na tvář mu dopadaly poslední paprsky slunce, které zapadalo na západě, ale teď už takové pojmy dávno ztratily smysl. Vzduchem se nesl zvuk sirény, která jako snad jediná na celém světě nepřestala pět své smutné poselství do mrtvého světa. Možná kdyby jejich hlasy přišly s varováním dříve…Ne, i tak by vše dopadlo tak, jako teď. Muselo se to stát. Nedalo se tomu vyhnout. To už teď nikdo nezjistí. Otočil hlavu a pohlédl za sebe. Tam, kde kdysi stál hrdý les, teď bylo pouze spáleniště a tu a tam bylo vidět pár vraků…náznaků odporu proti….proti čemu..? Odvrátil pohled a zavřel oči…nechtěl už se koukat na ten obraz konce. I zapadající slunce vypadalo jako mrtvé. Nikdy by tohle nečekal. Nikdy by nečekal, že konec může přijít tak rychle. Ale tohle byla pravda, žádný sen podobný těm, které se mu zdály dříve. Ne. Ucítil na ruce dotek něčeho měkkého a chvíli se snažil přijít na to co to může být. Kdysi by řekl, že to může být motýl, ale teď? Pak si uvědomil, že to kdysi je vzdálené pouhých pár dní…
Otevřel oči a na své ruce uviděl podivné stvoření. Mělo křídla z tvrdé blány, ale tělo podlouhlé se spousty končetinami. Na hlavě mělo dvě rudožluté oči a pod nimi tenkou čárku podobnou lidským rtům. Vypadlo roztomile. Po chvíli vzlétlo a letělo pár metrů pryč, pak se ale vrátilo a přistálo necelý metr od něj. Hleděl na stvoření a přemýšlel, co to asi může být. Od rozjímání nad divným okřídlencem upustil a zase zavřel oči. Chtěl přemýšlet. Co se vlastně stalo..? Hlavou mu vířily obrazy které za posledních pár dní spatřil a opět se ho zmocnil pocit bezmoci. Viděl znovu umírat lidi. Viděl umírat celou civilizaci. Věděl že se to stane. Zdálo se mu o tom mnohokrát. Ale nic neudělal.
Zhluboka se nadechl a vykročil s kopce. Tvorečka nechal svému osudu a více nad ním nepřemýšlel. Po cestě viděl obrazy které mu vháněly do očí slzy. Snažil se vyhýbat místům největších hrůz, ale i tak jich musel minout spousty. Procházel městem a nevěděl kam jde. Hledal odpovědi. Vždycky si přál vědět důvod existence lidí a vyřešit otázky jako třeba jestli má vesmír konec. Nikdy se nikam nedostal s jejich vyřešením. Nešlo to. Nevěděl kde je, bylo mu to jedno. Nic už nemělo cenu. Chtěl jen vědět proč. Přemýšlel nad tím, co se stalo. Bylo to nedávno. Ve světě se něco stalo a najednou vše začalo připomínat válku. Ale válka to nebyla… Viděl sice válečné stroje kterak se přesouvají, ale byl takový klid.. Zastavil se podíval se na náměstí na jehož kraji stál. Bylo plné prachu. Šedého a hustého… Věděl co to je. Otočil se a šel jinudy, aby náměstí obešel. Nechtěl šlapat po tom, co kdysi bývali jeho krajané. Sedl si na zem a dotknul se rukama zkroucené konstrukce. Nevěděl k čemu sloužila. Bylo mu to jedno. Nemělo smysl po tom pátrat. Potřeboval se něčeho dotknout. Cítit trochu jistoty. Byl sám. Vzpoměl si jak podobně držel v rukou malé dítě které padalo ze střechy vystrčeno davem v okamžiku, kdy vypukla panika. Díval se mu do očí. Byly klidné. Věřili mu. Vědělo že ho nepustí. A nepustil. Vytáhl ho do bezpečí a spolu vběhli na schodiště vedoucí dolů na ulici. Běžel dolů, stále dolů. Tlačen davem a sám tlačil ty před sebou. Vyběhl na ulici a dav ho nesl do leva pryč od té hrůzy. On ale bežel na druhou stranu, chtěl se vymanit z davu. Podařilo se mu to a když se vydýchal, ohlédl se. Z budovy vybíhalo už jen pár opozdilců. Oči mu padly na těla ležící před vchodem a dál po cestě, kterou se vydal dav. Byla to těla ušlapaných lidí. Najednou mezi nimi uviděl povědomé oči. Jen ty oči. Nic jiného nevnímal. Byly mu známé, před krátkou chvílí do nich také hleděl…
Začínala mu být zima a tak pustil konstrukci, zvedl se a vydal se dál za poznáním. Hledat odpovědi.. To byla jediná věc proč ještě žil.
Bloumal městem asi hodinu hlavou mu táhly vzpomínky na ten svět jaký znal…tolik lidí, tolik práce a tolik lidského vědění. Tolik znalostí. A k čemu to vedlo..?
Pamatoval si na zprávy v televizi, těsně předtím než vypadla. Říkali něco o válce… Nevěděl. Přestala fungovat elektřina. To bylo asi před týdnem. Během jediného dne se změnil celý svět. Všichni měli tolik plánů…Nikdo už nikdy nic nezrealizuje. Byl poslední člověk na zemi. Všichni padli. Vlastní vinou. Nevěděl jak se stalo, že přežil. Netušil, proč. Netušil co bude dělat. Nepřemýšlel o tom.
Chtěl v životě něco dokázat, o něco se zasloužit. Fakt, že je poslední člověk na světě by ho možná uspokojil, ale o tom nevěděl. Jak by se to také mohl dozvědět. Ta šance byla tak mizivá. Jak to, že všichni zemřeli a on ne?
Došel k budově postavené ze skla a oceli, byla nejvyšší ve městě. Vypadala mrtvější než ostatní..dokonce vzbuzovala strach. Temná rozbitá okna, ocelová konstrukce na které se občas uchytili cáry čehosi, o čem raději nechtěl přemýšlet. Vše vypadalo jako v těch postkatastrofálních filmech, na které kdysi rád chodil do kina. Vešel do budovy stranou, která bývala ze skla a cestou našlapoval na tisíce skleněných kousků, spečených k sobě a k zemi, že připomínaly spíše plast, než sklo. Musel to tu zasáhnout obrovský žár.. Šel po schodech a uviděl kostry lidí, jak se drží zábradlí, jsou propletené navzájem do sebe a koukají skrze kdysi skleněnou stěnu budovy do dáli. Zdálo se mu, že slyší jejich křik a viděl prázdné oční důlky a připadlo mu, že se jejich kostěné tváře křiví do grimas děsu a bezmoci.
Stejně jako tváře jeho přátel když se běželi schovat. Byl první ostatní bežěli za ním. Běželi do krytu v lesích. Byl už na schodech těsně před vraty. Koukal na ně jak běží po schodech dolů, ohlížejí se a v jejich obličejích byl ten výraz. Nebyl čas. V krytu byl sám. Byl jediný široko daleko a varovaní přišlo moc pozdě. Nemohl čekat. Stačilo zmáčknout talčítko. Čekal dokud to šlo, ale nebe začalo blednout a vichr sílit. Musel to udělat. Věděl, že toho bude už vždycky litovat.. Otočil se zády a snažil se nevnímat výkřiky když natahoval ruku k místu, které změní jeho život navždy. Na dlani ucítil oválný předmět. Chladivý kov. Na chvíli ruku zastavil a hlava mu klesla na prsa. Zatlačil. Ozval se svist a o vteřinu později těžké bouchnutí ohromných dvěří. Pár vtěřin byla tma, pak zablikalo červené světlo, a zalilo prostory tak, že bylo vidět, i když špatně. Klesl na kolena a rozplakal se. Zvenku nebylo nic slyšet.
Byl tam tak zavřený hodiny, dny, nevěděl. Našel zásoby vody a jídla. Věděl ale, že nemá smysl tu zůstávat. Co ho tu čeká? Přežívání..? Co by to bylo za život. Pocítil únavu. Našel si koutek, kde se schoulil a usnul….nic se mu nezdálo.
Vzbudil se a když si vzpomenul, kde je a proč, netrvalo mu dlouho učinit rozhodnutí. Půjde ven. Věděl co to bude znamenat…
Ani se nenasytil, nenapil. Nevzal si nic ze zásob. Prostě otevřel dveře do světa…
Dlouhé schody po kterých se sem dostal nenesly žádné stopy jeho činu. Nebylo zde nic. Vše bylo spálené….A on se díval na nebe které bylo vysoko za schody. Bylo rudé…
Probral se jakoby ze sna a uvědomil si, že stojí pořád na schodech a daleko za ním zapadá mrtvé slunce. Vydrápal se na střechu a když na ní stanul, uviděl na nebi ohromující scenérii. Tu a tam svítily hvězdy, ale jeho oči neupoutaly ani ony, ani rudý kotouč na obzoru. Zíral na měsíc. Rozpadal se. Viděl jeho kusy jak se oddělují a pomalu plují prostorem pryč. Některé se blížily směrem k němu. Chvíli je pozoroval a pak se jal prohlížet povrch střechy. Neviděl nic zajímavého. Proto se začal věnovat opět vzpomínkám. Studily ho jako led a všechny do jedné se zdály tak vzdálené…všechny až na ty po probuzení v temnotách úkrytu.
Věděl, že už brzy přijde konec. Bylo to jeho rozhodnutí. Mohl zůstat v úkrytu schován a v bezpečí. Nebál se smrti. Věděl že jednou přijde a byl rád, že si mohl zvolit kdy. Skoro jí vítal. Přemýšlel jaké to bude. Sledoval měsíc a přemýšlel, jestli on bude ten, kdo ho zabije, jestli se dostane až k němu na střechu a zabije ho. Asi ne…zemře dřív. Už je venku příliš dlouho. Zavřel oči. Cítil se malátně. Chtělo se mu trochu spát, ale to ještě nebude ono. Byla mu zima. Celý tenhle svět je chladný. Napadlo ho, co tu teď na zemi bude…Nový svět. Ta myšlenka se mu líbila. Přežije silnější. Ušklíbl se…ta ironie.
Uslyšel zvuk křídel a prudce se otočil.. Musel se usmát když spatřil tvorečka stejného jako před pár hodinami na kopci. Byl to on, nebo jen zástupce stejného druhu..? Ta otázka mu jen proletěla hlavou. Natáhl ruku a nechal si to sednout na paži. Neměřil více jak patnáct centimetrů a vypadal neškodně. Seděl tak a nechal ho po sobě lézt. Asi hodinu v dokonalé symbióze. Znovu přemýšlel o smrti. Už na ní myslel skoro neustále. Ten starý svět…poslední oběť starého světa… Znovu se musel zasmát nad tou situací.
Podíval se na tvorečka a pomalu se naklonil aby ho pohladil po hřbetě. Chvíli se ho dotýkal, když z ničeho nic tvoreček vydal podivný ječivý zvuk a bleskurychle odletěl…
Díval se za ním až ho ztratil z očí…
Postavil se a obdivoval tu krásu z půli zapadlého slunce. Hlavou mu myšlenky táhly čím dál pomaleji a přestala mu být zima. Vše se zpomalilo a pomalu rozmazávalo jak padal. Dopadl ale nic necítil, neměl ani potřebu se pohnout. Jedním okem viděl jak se poslední paprsky derou skrz jeho vlasy k zornici a dál aby předaly své jasné poselství jeho mozku, který přestával vnímat. Docházelo mu, že tohle je konec, na který čekal. Byl překvapen, že je to takové. Nečekal konec tak…zvláštní. Poslední oběť starého světa.
Hlavou mu táhla poslední myšlenka zformovaná do slov: „To je krása…!“
Na jeho ruce byly patrné jen tři kapičky krve tvořící trojúhelník…..první oběť nového světa…