Návrat ze studií
Probudilo mne vzdálené zadunění. Oheň dohoříval, spíš už jen rudě žhnul. Hvězdy na nebi zářily jako démanty, ale les okolo byl neproniknutelně temný. Noc už pokročila, ale do úsvitu ještě hodně zbývalo.
Někde poblíž se přehnala malá skupinka jezdců na koních. Něco se dělo. Vylezl jsem ze spacáku a opatrně se vydal temnotou směrem, z něhož jsem zaslechl jezdce. Přemek ve svém spacáku dál tiše pochrupoval. Jeho hned tak něco nevzbudí. Nevadí. Zjistím to sám a ráno mu to řeknu.
V dálce mezi stromy jsem zahlédl ve tmě nějaká světla. Kraj lesa byl překvapivě blízko. To mne ovšem mohlo napadnout, když jsem slyšel ty jezdce. Temným lesem by se tak nehnali.
Světla se přibližovala. Už jsem poznal, že světla patří větší skupince lidí. Dost hlučných lidí, protože něco rozčileně vykřikovali. Na tu dálku jim ale nebylo rozumět. Zato bylo slyšet štěkot několika psů. Skupina se blížila, ale ne přímo. Postupovala trochu stranou. Až po delší chvíli najednou změnili směr, zamířili přímo ke mně a začali křičet ještě hlasitěji, jakoby vztekleji. V temnu lesa mne nemohli zahlédnout, určitě to byla náhoda, ale přesto jsem se opatrně odklidil o kus stranou, aby mne minuli.
Dobře jsem udělal. Ti lidé byli vzteklí k nepříčetnosti. Vykřikovali něco o nějakých lumpech, vtrhli k našemu ohni a nemilosrdně se vrhli na Přemka. Ten se jejich řevem už také vzbudil, ale stihl jen vylézt ze spacáku. Nechápal jsem, co to má znamenat. Jen jsem tušil, že by asi v této chvíli nebylo moudré vylézat z úkrytu a vyptávat se jich. Ti lidé Přemka obviňovali z čehosi, čemu v tom křiku nebylo rozumět a po chvíli ho s povykováním odtáhli pryč, tam, odkud přišli. Proti takové přesile rozespalý Přemek neměl šanci se ubránit. Opatrně jsem je zpovzdálí následoval, ale jen na kraj lesa. Pomalu se rozednívalo a za daných okolností asi nebylo radno se těm lidem ukazovat na volném prostranství. Povykující skupina se štěkajícími psy a se zajatým Přemkem se vzdalovala k vesnici, kterou jsem v kalném světle rodícího se rána už kdesi v dálce rozeznával.
Vůbec jsem nechápal, co to má znamenat. Těm lidem jsme přece nic neudělali! Já jsem se vracel ze studií do svého rodného městečka, a Přemek, se kterým jsem se v univerzitním městě skamarádil, se ke mně přidal. Tudy jsme jen projížděli, a v té vesnici před námi jsme navíc ještě ani nebyli. Tou jsme měli projet teprve dnes. Jeli jsme sami, protože já jsem si chtěl vzít domů svého koníčka hřbeťáčka, kterého jsem si během studií pořídil, a dopravovat ho jinak než po vlastních nohou by bylo příliš drahé. Kromě toho jízda na hřbeťákovi je požitek, kterého by byla škoda si nedopřát, když k tomu byla taková příležitost. Hřbeťák je zvláštní kůň. Kdysi, za dob Civilizace, se nějakou genetickou úpravou podařilo vytvořit koně, který má hřbet citlivý takovým způsobem, že mu dělá nesmírné potěšení, když na tom hřbetě něco nebo někoho nese. Takový kůň nikdy žádného jezdce neshodí, protože by tím byl sám proti sobě. Naopak ještě dělá všechno pro to, aby ani neobratný jezdec mu nespadl se hřbetu sám svojí nešikovností. Bohužel hřbeťáci jsou velice vzácní. Dnes už nikdo takového koně vytvořit neumí, a ani rozmnožování těchto koní není jednoduché. Hřbeťáci totiž mají nějak prohozené svazky nervů v těle, takže to, co mají na hřbetě, jim pak na původním místě chybí. Hřbeťáci proto touží jen po jediném: mít něco na hřbetě, a klisny je nezajímají. Množit se mohou jen uměle, a i s tím jsou problémy, takže to umí jen málokde. Proto jsem se nechtěl svého hřbeťáčka vzdát, když už jsem ho sehnal, a proto jsme se s Přemkem vraceli koňmo. Na noc jsme vždy zajeli někam do lesa a tam přespali. Nikdy jsme s tím neměli žádné potíže, až dnes.
Vrátil jsem se k našemu nočnímu tábořišti. Moc toho tam nezůstalo. Všechno rozházené, zásoby jídla ohryzané od psů, pár věcí chybělo nadobro. Přemkův kůň byl také pryč. Přemek ho měl uvázaného u stromu a ti lidé ho odvedli s sebou. Můj hřbeťáček se naštěstí polekal jejich povyku a utekl, protože já ho nepřivazuji nikam. Hřbeťák to nepotřebuje, protože já jsem jeho potěšení a proto mne nikdy neopustí. I teď se ke mně vrátil hned, jak ti lidé zmizeli.
Hleděl jsem z lesa na vzdálenou vesnici. Bylo tam nějak živo, jako když rozhrábne mraveniště. Na tu dálku ale nebylo poznat, co se tam děje, a Přemka už jsem nemohl rozeznat vůbec. Napadlo mne vesnici obejít, protože na druhé straně byl les vesnici blíž. Kdybych šel do vesnice odtud, kde jsem teď, viděli by mne už zdálky a měli by spoustu času se na mne připravit. Obejít vesnici jsem musel lesem, aby mne nikdo nezahlédl. Můj hřbeťák mne poslušně následoval. Místy se mi podařilo dostat se vskrytu lesa hodně blízko vsi, ale nezjistil jsem nic. Den pomalu uplynul a já byl tam, kde ráno.
Pomalu jsem dospěl k poznání, že budu muset přímo do vesnice. Už se mi to nezdálo tak šílené jako ze začátku. Nikdo mne přece s Přemkem neviděl, takže by mne s ním nemuseli spojovat. Navíc už uplynula řada hodin. Kromě toho tam teď přijdu z úplně opačné strany. Proč by tam nemohl večer přijet unavený člověk hledající nocleh? Co by mohli hledat špatného na studentu, který úspěšně dostudoval a teď se vrací domů?
"Příšemice" přečetl jsem si jméno vesnice na tabuli u silnice. Co se tam stalo, jsem se dozvěděl v místní hospodě hned, jak jsem tam vkročil.
"Vyhodil nám do vzduchu hráz naší vodní nádrže!" vysypali to na mne všichni, co tam byli. "Deště přijdou nejdřív tak za dva měsíce, do té doby nám dobytek pojde žízní! Co máme dělat? Co s námi bude? Bez dobytka budeme vyřízení!"
"Jak - vyhodil do vzduchu?" nechápal jsem. "Kdo? A proč?"
"Už jsme ho chytli, ale proč - to nám neřekl. Zapírá. Zatím. Ale i kdybysme věděli, proč - co nám to pomůže?"
"A co na to policie?" zeptal jsem se.
"Policie?" rozchechtala se celá hospoda. "Policajt nám akorát řekl do telefonu, abysme ho zatím pohlídali, že si pro něj časem přijede. Prý až toho bude mít víc najednou, aby mu to stálo za tu cestu."
"To víte, metanol do aut je drahej, a policajti jsou švorc!" pokoušel se vysvětlovat jeden. "Navíc loni byla neúroda, takže metanol není letos z čeho vyrobit! Auta nemají na co jezdit!"
"Kdyby se nevymlouval!" oponoval druhý. "Musí si pořád vozit zadek v tom svým auťáku! Jako kdyby to nešlo jinak!"
"Na koni přijet nemůže, o toho by se musel starat! O auťák se starat nemusí!"
"No jo! To by musel občas hnout prstem, policajt jeden!"
"Ale především by tím nic neušetřil. Auto žere jenom když jede, kůň žere furt. Při tom, jak často ten policajt někam vyjede, je pro něj auto lacinější!"
"Za jak dlouho, myslíte, si ten policajt pro toho pachatele přijede?" zeptal jsem se.
"Za dva měsíce, za půl roku, za rok - kdo ví..." odpověděl mi ten, co seděl naproti mně. "Těžko hádat, kdy se tady vyskytne ještě něco dalšího, aby mu to stálo za to. To víte, my už jsme na to zvyklí a všechno si tady vyřizujeme sami mezi sebou, takže něco dalšího, k čemu bysme ho museli volat, se tady hned tak nepřihodí. Znáte to: Bůh je vysoko a policajt daleko. Musíme si v každé situaci poradit sami."
"My teď budeme mít docela jiné starosti." poznamenal další. "Kde vzít vodu!"
Ano, to jsem chápal. Přijít o zásobu vody v období sucha, to byla opravdová katastrofa. Na to jsem neměl co říct. Ještě nejméně dva měsíce nespadne ani kapka, neobjeví se ani mráček.
"Poslouchejte, vy jste študovanej člověk, vy to třeba budete vědět." obrátil se na mne soused, který se mi představil jako pan Konečný. "Proč vlastně ty období sucha a období dešťů jsou? Slyšel jsem, že v dávnejch dobách nebejvaly!"
Ano, to byla pravda. To jsme se učili v dějinách. V dobách Civilizace žádná období sucha nebyla. Tehdy pršelo rovnoměrně po celý rok, ani málo, ani moc. Teprve až když Civilizace končila, podnebí se změnilo. Nikdo neví, proč. Názory na to jsou nejrůznější. Někteří tvrdí, že podnebí se změnilo proto, že skončila Civilizace. Jiní tvrdí, že Civilizace skončila právě proto, že se změnilo podnebí. To se mi ale nějak nezdá. Civilizace byla příliš dokonalá, než aby mohla záviset na počasí. Našel jsem ve starých historických knihách zajímavý záměr: "Poručímě větru, dešti!". Myslím, že v dobách Civilizace lidé uměli počasí řídit. V období sucha uměli přivolat déšť, a v období dešťů naopak déšť zmírnit, aby nepůsobil škody. Ovšem jak to dělali, to už jsem nikde nenašel. Tohle umění se po zániku Civilizace ztratilo, stejně jako spousta jiných věcí a poznatků. Dnes už neví nikdo, jak to tehdy bylo.
"Co vy jste to vlastně študoval, smím-li se ptát?" pokračoval pan Konečný. "Magistr latinských věd!" četl si v mém diplomu, který jsem mu ukázal. "Víte, já mám ve městě bratra, a ten taky študoval, ale on je magistr anglických věd. Je v tom nějaký rozdíl?"
"Jistěže je, a dost velký. Jak bych to jednoduše vysvětlil… Latinské vědy jsou o člověku, o přírodě, a tak. A anglické vědy jsou o věcech, o strojích, a tak podobně."
"Aha. No jasně, když tady brácha loni byl, tak nám spravil traktor. To byste taky uměl?"
"Ne, to bych neuměl!" zasmál jsem se. "To patří do těch anglických věd. A kromě toho, traktory spravují spíš specialisté, inženýři, a tak. Já jsem se učil latinské vědy. Já bych uměl spravit třeba polámané kosti. To ale normálně taky dělají specialisté, třeba doktoři. Magistr se učí obecné věci, spíš celkový přehled o všem, ale ne do takových podrobností. Oni specialisté umějí každý jen ten svůj obor, a to někdy nestačí. Někdy je potřeba vidět i širší souvislosti, a na to jsou pak magistři."
"Takže vy traktory nespravujete. Škoda. No, co se dá dělat. Stejně ten náš traktor až do období dešťů nebudeme na nic potřebovat. Víte, my ho používáme jenom na orání a pak na sklizeň. Všechno ostatní se dá zvládnout mnohem laciněji s koňma, a ti se naštěstí spravovat nemusí."
V hospodě se zatím rozproudila bouřlivá diskuse na původní téma: co s dobytkem, kde pro něj vzít vodu a jak celou tu katastrofu přežít. Mne si už nevšímal skoro nikdo. Na Přemka jsem se neodvažoval zeptat. Netroufal jsem si dát najevo, že o něm vůbec vím. Pořád ještě jsem nechápal, co se to dnes ráno stalo. Dozvěděl jsem se sice, jaké neštěstí vesnici postihlo, ale neuměl jsem si srovnat v hlavě, jak by to mohlo souviset se mnou a s Přemkem.
Vyšel jsem z hospody ven porozhlédnout se trochu po vesnici. Doufal jsem, že někde Přemka uvidím. Mezitím se ale už setmělo, svítila jen okna domků a hvězdy na nebi, a v jejich světle toho moc vidět nebylo. Navíc bylo všude plno lidí, a před jejich očima se s Přemkem domlouvat by asi nebyl nejlepší nápad, i kdybych ho někde našel. Ubytoval jsem se tedy s úmyslem, že se trochu prospím a po Přemkovi se podívám, až ruch ve vesnici utichne. V tom jsem se ale přepočítal. Ruch ve vesnici neutichl do božího rána. Tu noc lidé ve vesnici nespali a pořád jen se handrkovali na všech rozích a ve všech koutech, co budou bez vody dělat.
Když se rozednilo, nebylo už dál na co čekat. Bylo jasné, že nepozorovaně už si vesnici neprohlédnu. Vyšel jsem tedy ven podívat se po vesnici za denního světla. Téměř hned u dveří se ke mně přidal pan Konečný a provázel mne všude, kam jsem se jen hnul. Nevím, zda to bylo jen z oddané úcty ke študovanému magistrovi, anebo zda měl za úkol mne hlídat. Zato jsem ale měl průvodce, který znal všechno, na co jen jsem se podíval.
Zdálo se, že Příšemice jsou dost bohatá vesnice. Domky byly pěkné, dobře udržované, čím blíž ke středu vsi, tím byly honosnější. Na návsi to byly už spíš zámky než domky. Znali mne už asi všichni, kdo nás potkávali. Každý už věděl, že jsem magistr, jak se jmenuji, odkud jedu, kam jedu, co jsem vystudoval, kdy jsem přijel, u koho jsem přespal. Pan Konečný mně je také představoval, ale bylo jich moc. Nedalo se to zapamatovat. I nadále tedy mne znali všichni, ale já neznal skoro nikoho.
Někoho ale přece. Z jednoho z těch zámků na návsi vyšla dívka tak krásná, až mi v těle zatrnulo. Ovšemže i ona už věděla, kdo jsem.
"Já jsem Libuše Dvořáková." představila se a mile se na mne usmála. Byla tak krásná, že jsem se málem ani nezmohl na odpověď. Naštěstí představování se je činnost tak automatická, že se na ni moc myslet nemusí. Podali jsme si ruce. Měla ruku hebkou a jemnou, a přitom pevnou a energickou. Asi jsem jí přitom měl hledět do očí, ale já nějak nemohl spustit oči z její postavy. Byla perfektní, jakou jsem snad ještě nikdy neviděl. Bohužel ta krása neměla dlouhého trvání. Hned, jak jsme se představili, se odvrátila a zamířila napříč přes náves někam pryč. Kdybych byl sám, asi bych za ní civěl, dokud by nezmizela, a kdoví jestli bych ji nechal takhle odejít. Před panem Konečným jsem ale chtěl zachovat dekorum důstojného magistra.
Šli jsme dál. A pak jsem kousek za návsí najednou uviděl Přemka. Seděl na zemi ve stínu stromu, opíral se zády o kmen, a byl k tomu kmeni řetězem za krk připoutaný. Byl to šok. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Přemek měl skutečně jako nějaké dobytče kolem krku ovinutý silný železný, mírně rezavý řetěz zamčený visacím zámkem, a druhý konec řetězu měl omotaný kolem kmene stromu a zamčený druhým visacím zámkem. Seděl s nohama skrčenýma, téměř stočený do klubíčka, rukama si objímal kolena a se svěšenou hlavou hleděl do země před sebou. Pomalu zvedl hlavu, když nás uslyšel přicházet. Když si mne všiml, zatvářil se asi stejně překvapeně jako já.
"Kdo to je?" zeptal jsem se rychle pana Konečného, abych Přemkovi naznačil, že se ke mně nemá hlásit. Naštěstí Přemek pochopil fintu a znova se začal tvářil lhostejně a zničeně jako předtím.
"To je ten gauner, co nás připravil o vodu!" prohlásil dost vztekle pan Konečný.
"To je on?" nepodařilo se mi zakrýt překvapení. "Jak jste na to přišli?! - Tedy, jak jste ho chytili?"
"Snadno!" usmál se sebevědomě pan Konečný. "Psi nás k němu dovedli! Vystopovali ho!"
Psi vystopovali leda naše salámy, co jsme měli na cestu, pomyslel jsem si. Nahlas jsem to ale říct nemohl. Nesměl jsem prozradit, že jsem u toho byl taky a že vím, jak to bylo doopravdy.
"A proč je tady? Proč jste ho tady takhle připoutali ke stromu?"
"A kam bysme ho měli dát? My tady v dědině nemáme žádné vězení, do kterého bysme ho mohli zavřít. Nejsme tady zařízení na takové cizí gaunery. U nás žijí jen dobří lidé! Tak jsme to udělali takhle."
"A co s ním chcete udělat? To tady má být za trest?"
"Trest? To není naše věc. O to ať se starají policajti. My máme jiný starosti. Musí nám nahradit škodu, co nám způsobil. Ono je to vlastně dobře, že si pro něj policajt nepřijel a nepřijede ještě pár měsíců. Odvezl by nám ho, a co bysme si pak počali? Co bysme si na něm vzali, kdyby byl někde zavřenej?"
"A co si na něm vezmete teď?"
"Práci!" prohlásil pan Konečný. "Musíme co nejrychleji prohloubit všechny vyschlé studny v dědině, aby v nich byla zase voda. Zůstal nám už jen kachní rybníček pod dědinou, a ten vydrží nejvýš pár týdnů. Až ho dobytek kachnám vypije, budou muset všechnu vodu dávat studny. Do té doby se musí vykopat co nejvíc. A on," ukázal na Přemka, "on vykope ze všech nejvíc. O to už se postaráme. - Však, podívejte, už pro něj jdou!"
Díval jsem se. Přišli dva statní chlapíci a odemkli Přemka od stromu. Řetěz kolem krku mu ale nechali. Pak ho odvedli ke studni, strčili mu do rukou kopáčské nářadí a rumpálem ho spustili do studny. Do smrti asi nezapomenu zoufalý Přemkův pohled, který na mne vrhl, když mizel ve studni, když už z něj byla vidět jenom hlava. Když byl dole, ti dva chlapíci zůstali stát u rumpálu připraveni vytáhnout okov nahoru, až ho Přemek dole naplní nakopanou hlínou a bahnem.
"Jak dlouho tam dole bude?" zeptal jsem se opatrně.
"To záleží na něm." pokrčil rameny pan Konečný. "Až nakope stanovený počet okovů, tak ho zase vytáhnou nahoru a nechají ho chvíli odpočinout. Čím rychleji bude pracovat, tím dřív bude zpátky nahoře."
"Kolik těch okovů musí nakopat?"
"To nevím. To není moje věc. To určují ti dva." pokrčil rameny pan Konečný.
"Jak?"
"Jak uznají za vhodné."
"Nepřipadá vám to trochu kruté?"
"Kruté?!" podivil se pan Konečný. "To snad nemyslíte vážně! Víte přece, co nám ten gauner provedl! Pro takovou bestii není nic dost krutého! Ale hlavně: Víte přece, že celá naše existence teď závisí jenom na tom, jak rychle a jak moc se podaří prohloubit studny do té doby, než nám dobytek vypije ten kačení rybníček, co nám ještě jako poslední zbývá!"
Pochopil jsem, že jakékoliv orodování za Přemka je zbytečné. Vesničanům jde o existenci, vlastně o život, takže asi nebudou naladění na nějaké lidumilné diskuze. Jakýkoliv další hovor o Přemkovi by mohl být dost možná i nebezpečný. Kdybych skončil také na řetěze a v nějaké studni jako Přemek, bylo by všechno v háji. Přemek má aspoň naději, že se mi nějak podaří mu pomoci. Já už bych neměl žádnou naději, a Přemek pak samozřejmě také ne. Musím vymyslet něco jiného. Nejlepší by ovšem bylo najít skutečného viníka.
"Mohl bych se podívat na tu zničenou hráz?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě!" ochotně souhlasil pan Konečný. "Třeba hned! Beztak už tam touhle dobou bude půlka dědiny!"
Vydali jsme se na cestu. "Ta hráz totiž musí být do příchodu dešťů opravená!" vysvětloval mi pan Konečný cestou. "Kdyby se ta nádrž v období dešťů nenaplnila, tak to by byl náš konec. Příští období sucha bysme tady asi bez té vody nepřežili. Včera to tam pár lidí prohlíželo, a dneska už by tam měl makat každý, kdo má ruce a nohy!"
Dorazili jsme ke hrázi. Byla to vysoká a mohutná sypaná hráz, uprostřed níž zela průrva vymletá vodou. To je nevýhoda sypaných hrází, že stačí jen malé poškození, a proud vody z nádrže už sám dokoná dílo zkázy. Na první pohled se mi zdálo, že ta průrva je dost malá na tak velikou hráz, ale když jsem vylezl nahoru a podíval se na druhou stranu na bývalou nádrž, bylo mi to jasné. Vrstva bahna na dně nádrže byla už sice sluncem vyschlá, ale pořád ještě se dalo rozeznat, kde naposledy stála voda. Ta nádrž byla v době výbuchu už poloprázdná. Samozřejmě, vždyť období sucha trvá už více než čtvrt roku. Ta troška vody, která v době výbuchu v nádrži zbývala, už moc velkou průrvu vymlet nemohla.
Procházel jsem se po břehu kolem bývalé nádrže a pomalu propadal zoufalství. Nic mne nenapadalo. Bývalý břeh se dal snadno rozeznat, protože byl suchem a žárem slunce rozpraskaný, zatímco tam, kde bývala voda, bylo bývalé bahno už také vyschlé, ale ještě bylo vcelku. Na samé hranici, kam dřív dosahovala voda, bylo v jednom místě vytlačeno několik hlubokých stop. Vypadaly jako koňské, ale byly nepřirozeně malé. Byly od kopyt tak miniaturních, jaké jsem ještě neviděl.
"Copak to je tady za stopy?" zeptal jsem se svého nerozlučného společníka.
"Tohle?" podíval se pozorněji pan Konečný. "To jsou nějací koně… Ale ne, tohle nejsou normální koně… Pojďte se na to podívat!" zavolal na ostatní, kteří se zatím hemžili kolem průrvy v hrázi.
"To jsou stopy měkkáčů!" prohlásil s určitostí pan Procházka. "Ale nechápu, co by tady dělali. A taky kde by se tady vzali!"
Tak takhle vypadají stopy měkkáčů? pomyslel jsem si. Z města jsem znal jen tvrďáky. Byli to koně vytvoření geneticky za dob Civilizace. Měli mohutná tvrdá kopyta, kterým nevadí kamenné dláždění ani betonové panely. Ve městech ani na cestách se jiní koně nepoužívají. Pro polní práce na vesnicích se ale nehodí. Na měkké půdě a na trávě by se jim tvrdá kopyta málo obrušovala a přerůstala by jim. Aby jim nemuseli kopyta uměle opilovávat, používají lidé na vesnicích raděli polotvrďáky. To jsou kříženci tvrďáků a měkkáčů. Pro potřeby venkova jsou ideální. Nedají se ale rozmnožovat přímo, protože jsou to kříženci a nedají se předem odhadnout vlastnosti jejich potomků. Proto se musí tvrďáci s měkkáči křížit stále znova. To je také jediný důvod, proč se na vesnicích chovají měkkáči. K ničemu jinému než k chovu polotvrďáků se totiž nehodí. Mají tak měkká a tenká kopyta, že mohou žít jen na travnatých výbězích a nejsou schopni žádné práce. Na tvrdém povrchu by se jim kopyta už za pár dní po kouscích ulámala. Bylo skutečně podivné, že se jejich stopy objevily tady. Všude kolem byla země suchem ztvrdlá na kámen. Proto také byly stopy jen na té linii, kam dřív dosahovala voda a kde byl proto břeh původně měkký. Nikde jinde na ztvrdlé zemi žádné stopy vzniknout nemohly. Proto se také nedalo zjistit, odkud se tady vzali a kam potom zmizeli.
Prohlédl jsem si stopy podrobněji. Kopyta byla v jemném bahně otisknuta skutečně dobře. Ve stopách bylo poznat i to, že ty kopyta byly opravdu dost olámané a popraskané.
"Možná by se podle takových stop dali ti koně poznat." navrhl jsem. "Pokud bysme z těch stop udělali odlitky."
"Pokud bysme ovšem ty koně našli." doplnil mne pan Konečný.
"K čemu by nám to bylo dobré?" podivil se pan Procházka.
"Zajímalo by mne, odkud ti koně jsou." řekl jsem.
"Proč? Co na tom záleží?"
"Vy nechcete vědět, co se tady dělo, když ta hráz vyletěla do povětří?" zeptal jsem se.
"To bysme asi měli zjistit, když nám to ten gauner nechce říct sám." uznal pan Konečný. Po chvilce handrkování nakonec přesvědčil ostatní, aby se stopy přece jenom odlily, "když si to pan magistr přeje".
"Teď ještě ty koně najít." poznamenal pak pan Procházka.
"Jistě!" přikývl jsem. "Kde se tady dají nějací měkkáči najít?"
"Máme v dědině tři." odpověděl pan Procházka.
"Tak to nemyslím. V okolních vesnicích, kde je mají?"
"Všude. Pár jich mají na chov v každé dědině."
Tak to bylo nepříjemné. Tudy asi cesta nepovede. Musím na to jinak.
"Kam tahle voda odtekla, když hráz vyletěla do vzduchu?" zeptal jsem se po krátkém popřemýšlení.
"Dolů. Támhle!" ukázal pan Konečný rukou někam k obzoru.
"Je tam nějaká vesnice?"
"Jistě. Ondeřice."
"Mají tam také nějaké měkkáče?"
"Určitě!"
"A myslíte, že bysme se na ně mohli podívat?"
"Museli bysme se Ondeřických zeptat. Proč?"
"Někde začít musíme. Oni tam také mají nějakou takovou nádrž, že?"
"Samozřejmě, že mají. Taky už poloprázdnou, stejně jako byla tahle. Dokonce bych řekl, že ještě prázdnější!" uchechtl se pan Procházka.
"A teď jim tam vody přibylo, když tahle nádrž vytekla, je to tak?" zeptal jsem se. "Proto bych chtěl začít hledat ty koně nejdřív tam u nich!"
"Vy myslíte…?!" pojal najednou strašlivé podezření pan Konečný.
"To by bylo možný!" přidal se pan Procházka významným tónem.
"No jasně! Že jsou to svině, to víme už dávno!" vykřikl někdo další.
"Jdeme na ně!" zařval ještě jeden. "Rozbijeme jim huby!"
"Počkejte, vždyť ještě vůbec nic nevíme!" pokoušel jsem se je zastavit, než se stane něco nenapravitelného. "Vždyť jsme ještě vůbec nic nezjistili!"
"Počkejte, chlapi, mějte rozum! Pan magistr má pravdu!" pokoušel se krotit rozpoutané vášně pan Konečný. Kdyby se ale nepřidal i starosta, asi by to dopadlo špatně. Jen s vypětím všech sil se podařilo náhle rozběsněné chlapy uklidnit.
"Musíme napřed zjistit, jestli ti koně opravdu jsou z Ondeřic!" pokoušel jsem se překřičet všeobecnou vřavu. "Co když jsou odjinud? To přece ještě vůbec nevíme!"
"A taky bysme to tady měli všechno důkladně prohledat, jestli tady nenajdeme ještě něco dalšího!" dodal jsem, když vřava konečně utichla.
"Co by to jako mělo být?" zeptal se starosta.
"Nevím. Cokoliv." pokrčil jsem rameny. "Když jsem sem přicházel, neměl jsem ani tušení, že tady najdu nějaké stopy. Ani teď nemám tušení, co by se tady dalo najít dalšího. To se uvidí."
Starosta tedy přikázal prohledat co nejdůkladněji hráz i okolí a nahlásit všechno, co sem nepatří nebo co je jakkoliv jinak neobvyklé. Trvalo to několik hodin a jediným výsledkem byl kousek plastikové fólie, v níž byla asi zabalená nějaká výbušnina. Dal se na ní rozeznat zbytek nějakého varovného nápisu. To už jsme také věděli, že měkkáči, od jejichž stop jsme měli pěkné odlitky, nejsou z Příšemic. Pan Procházka to mezitím stihl osobně ověřit. Žádný z Příšemických měkkáčů neměl kopyta olámaná takovým způsobem, aby se hodily do nalezených stop.
Pak se sestavovala delegace, která se měla odebrat do Ondeřic a nějak diplomaticky tam prověřit totožnost tamních měkkáčů. Do čela té delegace všichni jednomyslně odhlasovali mne. Prý když nejsem ani z Příšemic, ani z Ondeřic, tak že budu zaručovat nestrannost. Jako moje průvodce pak určil starosta pana Konečného a pana Procházku, protože ti dva byli asi nejmíň ze všech rozvteklení na Ondeřické. Vzali jsme odlitky a obal od výbušniny a vyrazili do Ondeřic. Já na svém hřbeťáčkovi, moji průvodci na nějakých místních kobylách.
Jeli jsme pomalu, krokem, protože bylo vedro a my nechtěli koně uštvat. Nebylo kam spěchat. Slunce se už klonilo k západu, když jsme se přiblížili k Ondeřicím. Země tam byla stejně vyprahlá a rozpraskaná jako všude jinde. Jeli jsme kolem velké vodní nádrže, téměř celé zaplněné.
"To je naše voda!" poznamenal pan Procházka a ukázal palcem na nádrž.
Neřekl jsem na to nic. Asi to byla pravda. Nemělo ale cenu na to teď myslet. Pozoroval jsem vesnici před námi a přemýšlel, co nás tam asi čeká. Blížili jsme se k prvním domkům. Nikdo nás nevítal, nikoho nebylo vidět. Ve vesnici byl klid, jen jsem si nebyl jistý, zda to není klid před bouří.
Hledali jsme, na koho se obrátit, ale nikde nikdo nebyl. Projeli jsme už nejmíň polovinu vesnice a pořád jsme na nikoho nenarazili. Až potom jsme zaslechli odněkud nějaké hlasy. Zabočili jsme podle sluchu do jedné postranní uličky. Hlasy se ozývaly odněkud zdálky a zněly dost vzrušeně. Byl to spíš křik. Něco se tam dělo. Ulička kolem nás byla ale pořád liduprázdná. Už jsme byli skoro venku z vesnice a pořád jsme ještě nikoho neviděli. Zato ten křik už byl slyšet docela blízko. Pak jsme za zatáčkou najednou uviděli hlouček lidí stojících ve stínu pod rozložitým stromem. Zamířili jsme k nim. Také oni si nás všimli a obrátili se směrem k nám. Vypadali nějak rozvztekleně. Dva z nich měli ruce zvednuté vysoko nad hlavou. Byli dost překvapení, když nás uviděli. Pak nám vyšli naproti. Všichni, až na ty dva s rukama nad hlavou. Až pak jsem si všiml, že ti dva jsou na tom nějak zle. Měli oba ruce svázané dohromady a nahoře přivázané každý k jedné větvi. Oba byli vytažení do výšky tak, že téměř viseli na svázaných zápěstích. Oba se natahovali do délky jak jen to šlo, aby mohli stát na špičkách a neviseli na provazech plnou vahou těla. Svázanýma rukama se oba nepříliš úspěšně pokoušeli zachytit provaz vedoucí jim od zápěstí vzhůru k větvi, aby zmírnili jeho tah, a ve tvářích měli výraz bolesti.
"To jsou přece Zbynda s Jurou!" zvolal překvapeně pan Konečný.
"Vy je znáte?" podivil jsem se.
"Jistě! Ti jsou přece od nás! Co tady dělají? A co to oni dělají jim?!"
Na další rozhovor už ale nezbýval čas. Skupinka vzteklých lidí, kteří ty dva nepochybně mučili, zamířila k nám.
"Vy patříte k nim?" zařval na nás jeden z nich.
"Pozor na ně! Nenechte je utéct!" povykoval druhý. "Chyťte je! To jsou jejich komplici!"
"Kudyma sem přišli? Kolik jich tady ještě je?" vykřikoval třetí.
"Musíme prohledat vesnici, jestli jich tady není ještě víc!" křičel další.
"Běžte někdo hlídat cesty do vesnice, aby nám sem nelezli další!" vyřvával kdosi z druhé strany.
"Je jich tady jako krys!" ozýval se další. "Lezou ze všech děr!"
Nevypadalo to dobře. Seskočil jsem s koně. Jednak jsem chtěl dát najevo, že nechci utéct, takže mne nemusí chytat, ale především jsem doufal, že můj hřběťáček se těch hrozných lidí lekne a uteče. Nechtěl jsem, aby jim padl do rukou. Na to byl příliš vzácný, a ledaskomu by se mohl zalíbit. Zatím to naštěstí nikdo nevěděl, že tenhle kůň je hřbeťák. Ani v Příšemicích to ještě nikdo nepoznal.
Moji průvodci zůstali na koních, ale moc platné jim to nebylo. Rozzuřený dav nás obklopil ze všech stran. Jeden z davu mne neurvale popadl za vlasy. Když jsem se pokusil bránit, ostatní mne chytili za ruce, a pak už jsem nemohl dělat nic. Moje průvodce strhli s koní a sápali se po nich nadobro stejně jako na mne.
"Kdo jste? Co tady chcete? Proč jste sem přijeli?" pršely vzteklé otázky.
"Přijeli jsme se jen na něco zeptat!" pokoušel jsem se vysvětlit situaci, pokud mne v tom křiku bylo slyšet. "V Příšemicích někdo zničil hráz vodní nádrže, a já jsem jim slíbil…"
"Ty nejseš z Příšemic? Kdo teda jseš? Odkud jseš? Co teda tady chceš? Proč jseš s nima?" pustili se do mne. Ten, co mne držel za vlasy, mi zatřepal hlavou, div mi ji neutrhl. Vzepřít jsem se nemohl, ostatní mi pořád drželi obě ruce, a navíc jsem jasně cítil, že mi je přitom za zády svazují dohromady. Nemohl jsem se mýlit.
Řekl jsem jim, kdo jsem a proč jsem se ocitl v Příšemicích. Jen o Přemkovi jsem se nezmínil. Nechtěl jsem si znepřátelit i Příšemické.
"Proč se s nima paktuješ, když k nim nepatříš? Co s nima máš?" doráželi na mne. Na zápěstích jsem už cítil nepříjemně utažená pouta a jejich tlak nepolevoval. Nebyl to moc dobrý pocit uprostřed takového rozběsněného davu mít ruce bezmocně uvězněné za zády.
Vysvětloval jsem jim, že jsem jen chtěl Příšemickým pomoci za to, že mne u nich nechali přespat. Vymýšlel jsem si, že mne o to požádali, když jsem ten magistr. Ohlédl jsem se po svých průvodcích, co říkají na ty mé výmysly. Uviděl jsem ale, že oba teď mají úplně jiné starosti než poslouchat, co já říkám. Oba už měli také ruce svázané za zády a teď jim ti rozzuření lidé uvazovali jakýsi provaz i kolem krku. Nijak je přitom nešetřili, jak jsem si mohl všimnout. Ještě jsem mohl být rád, že mně jen svázali ruce a to jim stačilo. Že by mne šetřili proto, že nejsem z Příšemic? Nebo mne to čeká také?
"Zavolejte předsedu, že se tady rojí zločinci, aby s tím něco udělal!" zazněl z hloučku návrh. Asi první rozumný.
Z hloučku rychle někdo odběhl, a zbytek těch lidí se pak trochu uklidnil. Zdálo se, že nejhorší mám za sebou. Teď přijde předseda, já konečně vyřídím naši záležitost a tím se všechno vysvětlí. Takhle jsem si ovšem svoji misi nepředstavoval. Musel jsem být ale rád, že jsem neskončil jako Zbynda s Jurou. Ti pořád stáli uvázaní pod stromem, vypínali se na špičky a šklebili se bolestí, i když si jich už teď nikdo nevšímal. Uvědomoval jsem si, že mám ruce svázané jiným způsobem než oni, a kdyby někoho napadlo přivázat mi je k sousední větvi stejně jako jim a vytáhnout mne do výšky jako je, zažil bych něco mnohem horšího než oni. Snažil jsem se tvářit se co možná nejpřívětivěji, abych si proti sobě nepopudil nikoho, kdo by mohl mít takové nepříjemné nápady.
Konečně přišel předseda. Nechal si vysvětlit, co se tady stalo, a tak jsem se to konečně dozvěděl i já.
"Tihle dva sem přišli krást koně!" tvrdili ti šílenci o Zbyndovi s Jurou. "Chytili jsme je ve výběhu, kde se pokoušeli chytat naše koně. Když nás uviděli, chtěli nás zmlátit. Křičeli, že nám všem rozbijou hubu! Museli jsme je svázat, aby nás nechali na pokoji! A za nic na světě z nich nemůžeme dostat, kdo je sem poslal! Jen se vymlouvají na nějakou hráz nebo co. - A tohle jsou jejich komplicové!" ukazovali na nás. "Přijeli jim na pomoc! Taky kecají cosi o té hrázi!"
Předseda byl sice také rozezlený, ale přesto vypadal, že by s ním mohla být rozumná řeč. Zopakoval jsem mu, kdo jsem a proč jsem přijel. Od Zbyndy s Jurou jsem se distancoval, protože o jejich příchodu jsem skutečně nic nevěděl. Přesvědčoval jsem předsedu, že ti dva k mé delegaci nepatří a že se tady objevili naprosto svévolně a na svou pěst. Že s nimi nemám nadobro nic společného, a že ani v Příšemicích nikdo nevěděl o tom, že sem ti dva chtějí jít. Jinak že by je určitě zadrželi. To jsem si už zase asi trochu vymýšlel, ale pan Konečný ani pan Procházka nic nenamítali. Předseda poslouchal moje vysvětlování hodně nedůvěřivě, ale aspoň že nepřikázal, aby mne uvázali stejně jako Zbyndu s Jurou. Z toho jsem měl hrůzu.
Předseda chtěl vidět můj diplom. Podat jsem mu ho nemohl, když jsem měl ruce svázané, jen jsem řekl, kde ho mám. Předseda mne prošacoval sám. Našel diplom přesně tam, kde jsem mu řekl, prohlédl si ho, a zdálo se, že je spokojený. Ruce mi sice ani teď nepřikázal rozvázat, ale z toho, že mi diplom zastrčil zase zpátky tam, kde jsem ho měl předtím, jsem usuzoval, že to snad přece jenom nakonec dopadne dobře.
"Z čeho usuzuješ, že ty stopy tam nechal pachatel?" zeptal se mne.
"Z toho, že vznikly tu samou noc, co se to stalo!"
"Jak to můžeš vědět?"
"Snadno. Ve dne vzniknout nemohly, to by si Příšemičtí těch koní všimli. Muselo to být jedině v noci, a jedině té noci, kdy se to stalo. Kdyby to bylo předchozí noci, vlny na hladině by ty stopy dávno zničily. Následující noci už zase bylo bláto na bývalém břehu vyschlé a ztvrdlé tak, že už se tam žádné takové stopy udělat nedaly. Ti koně tam museli pít těsně předtím, než hladina klesla."
Předseda nad tím chvíli přemýšlel, pokyvoval hlavou, a pak musel uznat, že to asi bude pravda. Tak snadno se ale nedal.
"No dobře, ale proč ty koně hledáš zrovna u nás?" vypálil na mne.
"Protože někde začít musím. Zdálo se mi rozumné začít u těch, kteří z toho, co se stalo, mají největší užitek, a to jste vy. Vy jste získali tu vodu, co Příšemickým odtekla. Vám naplnila vaši nádrž."
"Takže ty tvrdíš, že to udělal někdo od nás?" zeptal se předseda už trochu hrozivě.
"Netvrdím. Jen chci zjistit, jestli ti koně jsou od vás nebo odjinud." odpověděl jsem tak smířlivě, jak nejvíc jsem uměl. "Z Příšemic nejsou, to už mám zjištěné." dodal jsem a doufal, že předsedu i lidi okolo snad trochu uklidní tvrzení, že jsem nejdřív podezíral Příšemické.
Předseda si to zase chvíli nechával projít hlavou a pak projevil přání vidět odlitky. Ty vezl pan Konečný a stejně jako já ani on je svázanýma rukama nemohl ukázat. Předseda si je tedy podle jeho pokynů našel a vybalil sám a dlouho si je prohlížel.
"Opravdu jsou to měkkáči!" pronesl pak poněkud překvapeně svůj objev. "A moc toho po tvrdém nenaběhali. Ty kopyta nejsou moc rozlámaná. Zdaleka asi nebudou." Zarazil se, asi si uvědomil, že ta poslední věta moc ve prospěch Ondeřic nesvědčí. Ondeřice byly totiž nejbližší vesnicí. Zůstal jsem potichu, abych ho nepřiměl nějak ten výrok opravit. Předseda nad odlitky ještě chvíli dumal, ale nepřišel už na nic. "No, podíváme se." prohlásil pak ne moc nadšeně. "Václave, ty máš tři měkkáče, že?"
"Mám. No, a co?" ohradil se dost vzpurně jeden z těch okolo mne. "Proč právě já? Tady Honza má taky!"
"Jenom dva." opravil ho předseda. "Tvoje stádečko je největší. Myslím, že bude nejjednodušší, když začneme tam. Taky je to nejblíž."
"Ty fakt chceš kvůli těmhle dacanům urozeňáckejm prohlížet moje koně?!" Vztekal se Václav. "To snad nemyslíš vážně!"
"To, co tady ten říká, vypadá vcelku rozumně." prohlásil předseda. "Myslím, že bysme měli odpovědět stejně rozumně. Prohlédneme si koně, zjistíme, že to nejsou oni, a tím to bude vyřízené. Co máš proti tomu?"
"Všechno!" vykřikoval Václav. "Přijde sem pár dacanů, chcou nám ukrást koně, chcou nás zmlátit, chcou to tady všechno zničit, a když se jim to nepovedlo, tak si teď vymyslí takovouhle pitomou výmluvu a ty jim na to skočíš, ty se jim málem pokloníš až po pás a poslušně uděláš všechno, co ti nařídí!"
Naštěstí se zdálo, že je Václav se svými námitkami osamocený. Ostatní moc nesdíleli jeho nabroušenost. Vypadali, že se spíš přiklánějí k předsedovu návrhu. Zdálo se, že ty sádrové odlitky je přesvědčily. Václava podporovali jen asi dva nebo tři, a to byla menšina. Bylo rozhodnuto. Vydali jsme se k výběhům. Zase mne někdo zezadu bolestivě chytil za vlasy, asi abych cestou neutekl. Horší bylo, že mi zvrátil hlavu do záklonu, takže jsem neviděl na zem před sebou a nevěděl jsem, kam šlapu. Naštěstí mne vedl po schůdných cestách.
"Já protestuju!" vykřikoval cestou dál Václav. "To je násilí! To jsem od tebe, předsedo, nečekal! Ale já ti to spočítám! Napřesrok jsou volby a pak už předsedou nebudeš! Nikdo tě už volit nebude! O to se postarám!" Naštěstí vykřikoval sám, nikdo se k němu nepřidával.
Došli jsme k ohradě. Poprvé v životě jsem tak uviděl měkkáče. Nic zvláštního na nich vlastně není. Pokud si člověk nevšimne těch jejich miniaturních kopyt, tak vypadají jako docela normální koně. Oni to ostatně v dávných dobách skutečně normální koně byli. V době předCivilizační žádní jiní koně neexistovali. Všude a ke všemu se používali jen měkkáči. To si dneska už nikdo nedovede ani představit. Ani já netuším, jak to bylo možné. Jistě, tehdy nebývala období sucha a země tedy asi nebyla ztvrdlá na kámen jako dnes, ale dláždění ve městech a na cestách muselo být stejně tvrdé jako teď. Jak to, že si na tom tehdejší koně nerozlámali kopyta? Četl jsem sice ve starých knihách, že jim kopyta chránily jakési podkovy, ale to mi připadá jako nesmysl. Podkova je přece fetiš pro štěstí. Co by měla mít co společného s koňmi? Jistě, vypadá trochu jako stopa koňského kopyta, ale usuzovat z toho něco tak nesmyslného? Jak by takový kus železa mohl držel na koňském kopytě, když biolepidla byla vynalezena až za Civilizace, zatímco koně se používali dávno v dobách ještě předCivilizačních? To nedává smysl! Navíc jsem ještě někde četl zmínku, že se snad ty podkovy přibíjely hřebíky! Při představě zatloukání hřebíku do živé koňské nohy mi běhá mráz po zádech. Takový nesmysl! Nemluvě už o tom, že každý takový hřebík by se musel už po pár krocích vyviklat a vypadnout. Ne. To si někdo vymyslel. Tomu se nedá věřit. Ovšem jak to tedy tehdy bylo s kopyty měkkáčů, to je historická záhada. To už asi nikdo nikdy nevypátrá.
Václav pak na pokyn předsedy provedl jednoho z měkkáčů kolem napajedla, kde byla půda rozblácená, takže se do ní stopy kopyt pěkně otiskovaly. Předseda pak do půdy okolo stop otiskl naše odlitky, a všichni se zvědavě nahrnuli okolo a porovnávali. Nebylo pochyby. Dva z odlitků se nápadně podobaly stopám předních nohou měkkáče.
"Není to stejné!" namítal kdosi. "Podívejte, tady kousek chybí!" ukazoval do stopy živého koně.
"To je možné." souhlasil jsem. "Odlitek je starší, od té doby se mohlo ledacos stát. Nezapomínejte, že ti koně od udělání stop u té nádrže absolvovali ještě cestu zpátky domů. Několik kilometrů cvalem po zemi ztvrdlé na kámen. Cestou se jim mohlo z kopyt odlomit něco, co tam u té nádrže ještě na kopytech měli."
"No dobře, ale jak potom máme ty stopy porovnávat, když ty sám uznáváš, že nemohou být stejné?"
"Jednoduše! Na kopytě může něco chybět, co na odlitku ještě je, ale nemůže tam oproti odlitku nic přebývat. Pokud je na kopytě nějaký výčnělek, který na odlitku není, pak je to jiný kůň. Pokud je na odlitku nějaká trhlina, která na kopytě není, pak je to také jiný kůň." vysvětloval jsem.
Hlavy se znovu sklonily ke stopám. Rád bych se podíval také, ale ten, co mne držel za vlasy, už mi to nedovolil. Naopak mi znovu zvrátil hlavu do záklonu, takže jsem viděl jen nebe nad hlavou. Nezbývalo mi než čekat, jak stopy posoudí Ondeřičtí sami. Prohlížení trvalo nekonečně dlouho. Každou chvíli hlásil někdo nějakou neshodu, ale po podrobnějším prozkoumání vždycky musel uznat, že se spletl. Pomalu a neochotně začal převládat názor, že tam žádná odlišnost, která by odporovala mému popisu, není.
Pak nařídil předseda prověřit i zbývající dva měkkáče. Výsledek byl stejný. Další naše odlitky se shodovaly zase s jejich stopami. Předseda sice velice nerad, ale musel přiznat, že naše odlitky patří Václavovým koním. Václav sice zuřivě protestoval, ale mnoho lidí se k němu nepřidávalo. Všichni to viděli na vlastní oči.
"Kde jste byl předevčírem večer?" zeptal jsem se Václava.
"Kde bych byl? V hospodě přece!" ohrazoval se vztekle Václav. "Stejně jako každý jiný den! Stejně jako všichni ostatní!"
"Takže vás tam všichni viděli?"
"Samozřejmě! Každý, kdo tady kolem je!"
"Může mu to někdo dosvědčit?" obrátil jsem se na ostatní kolem. Ovšem jen hlasem. Ten, co mne držel za vlasy, mi nedovolil otočit hlavu. "Kdo ho tam předevčírem viděl?" ptal jsem se naslepo.
"Jasně že tam byli. Každý den tam jsou!" ozval se jeden z okolostojících.
"Kdo - oni?" zeptal jsem se.
"Štamgasti kolem toho jejich stolu. Co k nim Václav patří."
"A byli tam i předevčírem?"
"Jasně. Vždycky tam jsou."
"No - já jsem viděl ten jejich stůl prázdnej…" váhavě řekl jiný.
"Jak - prázdnej? My tam přece vždycky jsme!" pustil se do něj Václav zhurta. "Co to kecáš za blbiny?!"
"Já vím, že tam vždycky jste. Proto mne to tak překvapilo. Proto jsem si to zapamatoval. Že jsem ten váš stůl ještě nikdy předtím prázdnej neviděl."
"Bylo to předevčírem? Nebo kdy?" zeptal jsem se.
"To nevím… Možná…"
"Mohli bysme se zeptat hostinského." navrhl předseda. "Ten by si měl pamatovat, koho obsluhoval a koho kasíroval!"
Počkali jsme, až se podařilo sehnat hostinského. Ten nevěděl, o co jde, a nejistě se rozhlížel po nás všech, co po něm budeme chtít.
"Hmmm… Já nevím… Předevčírem?" kroutil se a hledal, kdo mu dá nějaké znamení, jak má odpovídat a pro koho má svědčit.
"Vždyť přece víš, že jsme tam předevčírem všichni byli!" uhodil na něj Václav.
"No jistě, že jste tam byli!" ochotně dosvědčoval hostinský. "Ale moc jste mně teda vydělat nedali!" dodal vyčítavě.
"Jak to?" chytil jsem se té poznámky. "Neměli žízeň?"
"To ano, to měli, ale byli tam jen chvilku. Odešli moc brzo, moc toho nestihli vypít!" vysvětloval hostinský.
"Co to kecáš, vole?" vyletěl na něj Václav. "Byli jsme tam stejně dlouho jako jindy!"
"Hmmm… Já nevím… Možné to je…" kroutil se hostinský. "Já jen mám pocit, že jsem vás kasíroval, když ještě všichni byli střízliví…"
"Takžes jim nemohl přičíst k účtu letopočet, že jo?" dodal k jeho výpovědi jeden z okolostojících.
Vypukla hádka, sice velice hlučná a bouřlivá, která ale už nic nového nepřinesla. Předseda měl co dělat, aby rozvášněné štamgasty uklidnil.
"Ještě něco jsme u té nádrže našli." oznámil jsem, když vřava utichla. Obal od výbušniny měl u sebe pan Procházka, ale vytasit se s ním nemohl, protože i on měl pořád ještě svázané ruce. Musel ho tedy podle jeho pokynů vytáhnout zase předseda.
"To je od Detonitu!" okamžitě poznal cár obalu jeden z hospodských povalečů. "To nám Václav tuhle v hospodě předváděl!"
"Co to kecáš, vole? Nic takového jsem nikdy neměl!"
"Ale jo, měl! Vždyť jsi to dával kolovat po celé hospodě! Všichni to viděli! Vždyť ses tím chlubil!"
"To nevím. Já jsem to neviděl." prohlásil druhý.
"No jasně, protožes už byl ožralej jak tágo!" odbyl ho první. "Už jsi měl okno jako vrata od stodoly! Proto si nic nepamatuješ!"
"To je fakt, já si to taky pamatuju. Určitě Václav něco takového měl!" přidal se třetí.
Vypuklo další handrkování, kdo co viděl a kdo si co pamatuje. Předseda měl zase co uklidňovat. Většina se nakonec usnesla, že Václav opravdu něco takového měl.
"No tak jsem to měl, no." přiznal pod tlakem většiny i Václav. "No a co? Je to snad nějaký zločin?"
"Kde to máte teď?" zeptal jsem se ho. "Mohl byste nám to ukázat?"
"Takovému dacanovi nic ukazovat nebudu!" prohlásil Václav vztekle. "Ty mi nic poroučet nebudeš!"
Zase se do toho musel vložit předseda a uklidnit ho.
"Aspoň mně bys to ukázat měl!" prohlásil.
"Já už nevím, kde to mám. Někam jsem to dal." vykrucoval se Václav.
"Kdy vám to ukazoval?" zeptal jsem se ostatních.
"To už je nějaká doba…" odpověděl mi jeden z nich.
"Jak dlouho? Rok?"
"Né, kdepak. Pár dní…"
"Den? Dva?"
"Né, tak tři, čtyři…"
"Předevčírem?"
"To nevím…"
"Včera?"
"To ne. Včera určitě ne. Možná předevčírem… Nebo před-předevčírem… Nevím přesně."
Ostatní přikyvovali, že tak nějak to bylo.
"Vy si nepamatujete, kam jste to dal před třemi dny?" obrátil jsem se zase na Václava.
"Ty na mně vůbec nemluv, ty dacane! Tobě se vůbec nemusím zpovídat, co dělám a nedělám!" vyjel na mne vztekle a vrhl se na mne. S rukama svázanýma za zády a s hlavou přidržovanou za vlasy v záklonu jsem byl příliš snadným terčem pro nafackování. Sám předseda mne musel chránit, a Václava muselo pár lidí z Ondeřic chytit a odtáhnout ode mne. "Vyhodil jsem to!" odpověděl Václav, když se ho předseda zeptal na totéž, co já. "Hodil jsem to na hnůj! Co ještě chcete vědět?"
"To by to tam ještě mohlo být. Po třech dnech…" řekl jsem. "To bysme to mohli ještě najít a vyhrabat!"
"Já se v žádným hnoji hrabat nebudu!" prohlásil vzdorně Václav. "A jestli někdo sáhne na můj hnůj, tak mu urazím pazoury! Já si dvůr zasvinit nenechám!"
"Myslím, že to nebude nutné." prohlásil najednou předseda. "Myslím, že už jsme toho slyšeli dost. Teď to musíme nějak vyhodnotit. Svolávám schůzi předsednictva." rozhodl, otočil se a odcházel. Většina lidí za ním. Ten, co mne držel za vlasy, asi také, protože mne pustil.
"A co ti urozeňáci? Ty mně je tady chceš nechat?" křikl za ním Václav. "Já je tady nechcu! Já je na svým pozemku nestrpím! Vem si je s sebou!"
"Dobře. Tak ať jdou s náma." přikývl předseda.
Zbylý hlouček, který zůstal kolem nás, se tedy přidal k odcházejícímu předsedovi a nás pobídl, abychom šli také. Ta pobídka vypadala tak, že pana Konečného a pana Procházku, kteří měli kolem krku uvázaný provaz, vedli za ty provazy jako nějaký dobytek. Já šel raději ochotně sám, abych nedopadl stejně. Byl jsem rád, že už mne aspoň nikdo nedrží za vlasy. Václav se přidal také.
Došli jsme na náves. Nevypadala tak přepychově jako v Příšemicích. Na velké rozhlížení jsem ale neměl náladu a ani čas. Před místní radnicí se předseda zastavil a otočil se zase k nám.
"Než to tam probereme, tak tyhlecty," ukázal na nás, "tady pořádně hlídejte, aby nám zatím něco neprovedli!"
"Neboj, my už se o ně postaráme!" ujistil ho Václav.
Předseda tedy zmizel ve dveřích radnice a s ním i zhruba polovina hloučku, který až dosud kolem nás byl. To asi bylo to místní předsednictvo. Tihle lidé teď budou rozhodovat o našem dalším osudu. Při tom pomyšlení mi nebylo moc dobře po těle. S rukama svázanýma za zády se na rozsudek nečeká moc dobře, zvlášť když lidé kolem se netváří nijak přátelsky. Hleděl jsem do oken radnice a přemýšlel, jaký ten rozsudek asi bude. Čím déle jsem do oken hleděl, tím méně jsem si byl jistý, že se mi podařilo předsedu přesvědčit o své pravdě. Vždyť přece nic z toho, co jsem řekl, nebyl nevyvratitelný důkaz! Najednou mne napadaly tísíce způsobů, jak to všechno zpochybnit. Kromě toho mi teď začalo připadat šíleně nepravděpodobné, že by se předseda i celé předsednictvo postavili proti vlastním lidem, kteří je zvolili a s nimiž si denně tykají. Další pobyt v téhle vesnici mi čím dál víc připadal velice riskantní. Nenapadalo mne ale nic, co bych mohl udělat. I kdyby se mi podařilo utéct, pan Konečný a pan Procházka byli uvázaní za krk a drženi asi dost pevně, takže ti by utéct se mnou nemohli. Nechat je tady samotné jsem nechtěl, i když jsem jim nemohl nijak pomoci.
"Proč vlastně tady kolem nich stojíme takhle blbě jako trdla?" ozval se najednou jeden z hloučku kolem nás. "Vy nemáte žízeň? Já teda strašnou!"
Ano, slunce zapadlo, začínalo se stmívat, byl čas jít do hospody. Stůl štamgastů čekal.
"A co chceš udělat s těma urozenáčema?" zeptal se někdo. "Víš přece, že nám předseda přikázal, že je tady máme hlídat!"
"Předseda ať si nakašle! Přece tady nebudeme tvrdnout do noci! Někde je tady přivážeme, a bude to!"
"Kam je tady chceš přivázat?"
"Kamkoliv! Třeba tady k plotu!"
"Blázníš? Do tohodle plotu se opřeš a je na zemi! Ten by vytrhli ze země jako nic!"
"Klídek, pánové!" ozval se najednou Václav. "Když se to udělá pořádně, tak nevytrhnou nic! Sledujte!"
Vzal provaz, který měl pan Procházka uvázaný kolem krku, a přehodil ho přes větev stromu, který rostl na zahrádce za plotem a některé jeho větve přesahovaly přes plot. Zatáhl za konec provazu, provaz se napjal a zarazil panu Procházkovi dech. Pan Procházka se vytáhl na špičky a sklonil hlavu, aby mohl dýchat, a Václav pak provaz uvázal k nejbližšímu sloupku plotu.
"Vidíte? Takhle se na ty urozený dacany musí!" triumfoval Václav, když se všichni přesvědčili, že se pan Procházka nemůže skoro ani pohnout. "Toho už teď rozhodně hlídat nemusíme! Ten se teď odtud nehne ani na krok!" rozchechtal se.
Víc už říkat ani dělat nemusel. Ostatní už sami postavili pana Konečného pod druhý strom a přivázali ho stejným způsobem. Pak se obrátili ke mně. Začínalo jít do tuhého.
"Co s tímhle?"
"To samý! Patří k nim taky! Proč bysme měli mezi nimi dělat nějaký rozdíly? Přišel s nimi, tak bude s nimi dál!"
Sesypali se na mne jako sršni. Nemělo by smysl se bránit, ani kdybych nebyl svázaný. Než jsem se nadál, už jsem měl kolem krku provaz. Jen jsem stačil napnout krční svaly, když mi ho někdo zezadu utáhl. Naštěstí mne nechtěl uškrtit, jak jsem po chvilce poznal. Tak silně mi provaz přece jenom krk nesvíral. Bylo to nepříjemné, ale dalo by se to vydržet. To ovšem ještě nebylo všechno. Čekalo mne ještě přivázání k větvi a k plotu. Postavili mne kousek vedle pana Procházky, a pak mi najednou provaz stiskl hrdlo tak prudce, až jsem zachroptěl. Musel jsem sklonit hlavu, aby tlak provazu polevil, ale přesto jsem měl dál hrdlo tak sevřené, že jsem se nedokázal ani nadechnout. Musel jsem se postavit na špičky, jinak to nešlo. Jedině tak jsem byl schopen dýchat. Koutkem oka jsem viděl Václava přivazovat můj provaz k plotu.
"Tak co, mladej? Už víš, jakou jsi udělal chybu?" zeptal se mne posměšně, když byl hotov. "Tak já ti to řeknu! Otvíral sis hubu tam, kdes neměl! Koledoval sis, aby ti ji někdo takhle zavřel, když to neumíš sám!"
Jen lehce zatáhl za provaz a úplně mi tím uzavřel v krku dýchací cesty. Nadobro mi tím zarazil dech. Ani napínání krčních svalů mi nepomohlo. Nadechnout jsem se mohl teprve až když Václav ten provaz zase pustil.
"Vidíš? Teď už nemáš blbý kecy!" vítězoslavně vykřikoval Václav. "Ty mně můžeš obviňovat z čeho chceš, ale já zase můžu tohle!" znova zatáhl za provaz a sevřel mi tím hrdlo tak, že jsem místo dýchání jen tiše chrčel. "Co myslíš, co je lepší?" jásal Václav.
Tohle tedy bylo rozhodně to nejhorší, co jsem kdy v životě zažil. Jazyk mi vylézal z úst, plíce mi zoufale volaly po vzduchu a já nemohl pro ně nadobro nic udělat. Naštěstí Václav po chvilce provaz pustil a hrdlo se mi zase otevřelo. Lačně jsem se nadechl, co mi plíce stačily.
"Já tady teď s tebou nebudu ztrácet čas!" prohlásil Václav. "Můžeš si tady teď řečnit jak je libo. Ale až se budu vracet, tak ti předvedu, co všechno zase můžu dělat já!"
Lapal jsem po dechu a ani neposlouchal, co ještě Václav povídá. Na špičkách jsem sice musel stát dál, ale aspoň že jsem mohl zase dýchat a konečně se volně vydýchat po té době, po kterou mne Václav jen tak pro své pobavení připravil o vzduch. Když jsem se trochu vzpamatoval, uviděl jsem, že všichni už odcházejí pryč. Mířili do hospody, a nás tady nechali stát samotné a bezmocně uvázané. Skutečně jsem se nemohl skoro ani pohnout. Při sebemenším pohybu mi provaz okamžitě přivřel hrdlo. Hlavu jsem musel mít skloněnou tak hluboko, že jsem viděl jen na zem před sebou. Pouze koutkem oka jsem mohl zahlédnout pana Procházku, který stál na špičkách se stejně skloněnou hlavou a s rukama za zády asi metr ode mne. Hlasitě a těžce dýchal otevřenými ústy a rudnul v obličeji. Zboku bylo vidět, jak hluboko se mu provaz zařezává do hrdla.
Brzy jsem zjistil, že když udělám na špičkách úkrok asi o deset centimetrů doleva dozadu, provaz se mi trochu uvolní. To bylo všechno, čeho se mi podařilo dosáhnout. Teď jsem asi stál přímo pod větví, přes kterou můj provaz vedl. Podívat jsem se nemohl, protože jsem nemohl zvednout hlavu. To už jsem také věděl, že když zvednu hlavu, provaz na hrdle mi okamžitě zarazí dech. To bylo první, co jsem se naučil: jakým způsobem natahovat celé tělo do výšky, jakým způsobem zaklánět krk a natahovat ho do délky a jak přesně sklánět hlavu, abych mohl volně dýchat. Byla to hodně nepřirozená poloha těla, ale jinak to nešlo.
Vedle mne se ozvalo těžké a hlučné chrčení. S provazem na krku jsem mohl pootočit hlavu jen nepatrně, ale zahlédl jsem, že pan Procházka už nestojí na špičkách. Postavil se na celá chodidla a teď namáhavě dýchal přivřeným hrdlem. Škrtil se provazem, ale asi to bylo snesitelnější než stát nepřetržitě na špičkách. I já jsem už cítil, jak je stání na špičkách namáhavé, ale když jsem zkusil pana Procházku napodobit, mně provaz uzavřel hrdlo nadobro. Nebyl jsem schopen protlačit jím vzduch ani tam, ani zpátky. Jazyk mi vylezl z úst, protože se mi tam prostě nevešel. Provaz na krku mi ho vytlačoval z úst příšernou silou, které se jen krčními svaly nedalo vzdorovat. Na mne měl asi Václav vztek a přivázal mne příliš nakrátko. Zatímco už i pan Konečný začal hlučně chrčet na plných chodilech, já jsem se musel vypínat na špičky dál.
Podařilo se mi zahlédnout, kde a jak je můj provaz k plotu přivázaný. Kdybych pořádně zapažil, možná bych na něj i těma svázanýma rukama dosáhl. Byl ale příliš daleko. Když jsem zkusil o kousek couvnout abych na něj dosáhl, ztratil jsem možnost dýchat. Něco jsem ale udělat musel. Takhle to nešlo dál. Muset tady stát na špičkách kdovíjak dlouho bylo příšerné, ale ještě horší bylo, že jsem nevěděl, co mne potká pak. Něco už mi Václav předvedl. Kterýkoliv opilec, který se vypotácí z hospody, mi může zatáhnout za provaz a jen tak pro zábavu mne připravit o vzduch. Nic proti tomu nebudu moci udělat. Žádné vypínání na špičky ani natahování krku do délky mi už pak nebude nic platné. Musím na ten provaz dosáhnout! Musím s ním něco udělat!
Nadechl jsem se co nejvíc jako potápěč, zapažil co nejvíc a udělal krok zpět k plotu. Provaz mi sevřel krk tak příšernou silou, až mne to vyděsilo. Na hřbetech rukou jsem ale ucítil horní okraj plotu. Teď ještě najít provaz. Ohlédnout jsem se samozřejmě nemohl, musel jsem ho hledat po hmatu. Svázanýma rukama se prohmatává prostor za zády dost obtížně, musel jsem pootáčet celým tělem. Navíc mi docházel dech a měl jsem pocit, že mi hlava praskne vnitřním přetlakem. Musel jsem toho nechat, vrátit se zpět pod větev a vydýchat se. Pak jsem to zkusil znova.
Na druhý pokus už jsem ucítil levým palcem napjatý provaz. Ohmatal jsem ho a zjistil, že na uzel nedosáhnu. To bylo hrozné zklamání. Nechtěl jsem to ale vzdát. To by mi nepomohlo. Když ho nemůžu odvázat, třeba bych ho mohl předřít. Nemám sice drápy jako ženská, ale pokusit se musím. Ale až za chvilku, až se vydýchám. Už jsem cítil, že mi sevřením krku vylézají oči z důlků.
Bylo to hrozné. Škrábal jsem nehty po provaze, ale žádné výsledky jsem na něm nemohl nahmatat. Provaz se mi zdál na omak stále stejný. Pochopil jsem, že to bude trvat velice dlouho. Přitom každá minuta škrábání se zaraženým dechem a přiškrceným krkem byla nekonečná a děsivá. Tep v krku mi bušil do napjatého provazu jako dvě kladiva. Paže mne od nepřirozeného zapažování nesnesitelně bolely. Pan Procházke vedle mne už určitě poznal, o co se pokouším, ale nemohl mi pomoci. Měl dost starostí sám s sebou. Na špičky už se nevytáhl, místo toho napínal celé tělo a vyplazoval jazyk, aby mu nepřekážel při dýchání sevřeným hrdlem. Co bylo s panem Konečným, jsem už neviděl, protože se mezitím setmělo. Pan Konečný byl uvázaný kus od nás, takže jsem jen slyšel ze tmy jeho těžké chrčení.
Ze tmy se ozvalo tiché pomalé dusání kopyt. Nemohl jsem se rozhlížet kolem sebe, co se děje. Tmu také ozařoval jen svit hvězd a oken hospody. Trvalo mi proto dost dlouho, než jsem poznal svého hřbeťáčka. Našel mne a přicházel za mnou. Toužil mít mne zase na hřbetě. Ani on mi ale nemohl pomoci. Přesto jsem byl rád, že aspoň on utekl, že ho nikdo nechytil. To bylo dost důležité. Kdyby se na něm projel někdo jiný, zkazil by mi ho. Hřbeťáček byl naučený spojovat všechno příjemné jen s mou osobou. Kdyby zjistil, že stejné potěšení mu může na hřbetě působit i kdokoliv jiný, už by mne asi pak nehledal a nevracel se ke mně. Už bych se na něj nemohl spolehnout.
Hřbeťáček přešlapoval okolo mne, strkal do mne čumákem a dožadoval se svého potěšení. Určitě nechápal, co se mnou je. Jistěže bych ze všeho nejraději na něj vyskočil a uháněl odtud pryč. Na to ale zatím nebylo ani pomyšlení. Provaz jsem sice v té chvíli už měl trochu rozškrábaný, ale na přetržení to ještě nestačilo. Musel jsem pokračovat a neměl jsem ani tušení, jak dlouho to ještě bude trvat. Naštěstí zatím z hospody nikdo nevyšel. Nemohl jsem si přečíst, kdy tam mají zavírací hodinu, ale i kdyby, neměl jsem ani přibližnou představu, kolik hodin už je. Na své hodinky jsem se podívat nemohl, ty jsem měl na ruce za zády, a odhadnout jsem to nedokázal. Měl jsem dojem, že tady stojím a škrábu provaz už celá staletí a že to nevydržím už ani o vteřinu déle. Občas, když jsem musel přerušit škrábání, protože mi docházel dech, jsem na závěr uchopil provaz do jedné ruky a při návratu pod větev jsem s ním ze všech sil zacloumal. Vždycky bezvýsledně. To bych asi opravdu spíš vyrval ten plot ze země, než aby provaz povolil.
Můj hřbeťáček zatím trpělivě čekal a neztrácel naději, že ho snad přece jenom nakonec potěším. Snažil jsem se, co jen mi plíce a krk stačily, abych to stihl, dokud je ještě náves prázdná. Když pak najednou provaz povolil, ani jsem tomu nemohl uvěřit, že se mi to přece jenom podařilo.
Teď jen ještě nějak se dostat na koně. S rukama svázanýma za zády to vůbec není jednoduché. Nemohl jsem se ničeho chytit, ničeho přidržet. Okamžitě mi bylo jasné, že tady nenasednu. Musel jsem najít nějaké vhodnější místo.
Po chvíli jsem našel na návsi plot s asi metrovou podezdívkou. Na tu už se dalo vylézt, i když ani to nebylo jednoduché. Naštěstí hřbeťák udělá všechno pro to, aby se mu jezdec do sedla dostal. I ten můj se mi pěkně nastavil bokem, lehce se ke mně přimáčkl, takže jsem se i těma rukama za zády mohl trošku o něj opřít, a podařilo se mi přehodit mu jednu nohu přes hřbet. Tím bylo vyhráno, víc nebylo třeba. Hřbeťák už se sám postará, abych mu ze hřbetu nespadl.
Vyjížděli jsme z vesnice. Měl jsem už jen jediný problém: jakým způsobem koníčkovi naznačit, kam má zamířit. Bez pomoci rukou je to dost obtížné. Nezbývalo než jej řídit nohama a koleny. Nikdy jsem to nedělal, a proto trvalo hodně dlouho, než jsem se to naučil a hlavně než koníček pochopil, co to má znamenat. Až nebezpečně dlouhou dobu jsme se zmateně motali po vesnici, než se mi konečně podařilo vyvést koníčka z vesnice ven do polí. Až pak jsem si vzpoměl, že jsem tam nechal pana Konečného a pana Procházku samotné napospas osudu. S tím se ale nedalo nic dělat. Se svázanýma rukama bych jim stejně nepomohl. Jedinou jejich nadějí teď bylo, aby se mi podařilo dostat se do Příšemic co nejrychleji a oznámit tam, co se stalo.
Bohužel jsem se hodně dlouhou dobu od Příšemic naopak vzdaloval, než se mi podařilo koleny nasměrovat svého hřbeťáčka správným směrem. Vracel jsem se stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli, i když to byla veliká oklika. Táhlým obloukem jsme po polích objížděli dlouhý výběžek lesa. Přímo přes les se ovšem nedalo jet ani ve dne, natožpak v noci. V lesích je na zemi tolik všemožných věcí, že se tam skoro ani nedá chodit. Každou chvíli tam člověku zapadne noha do nějaké díry nebo jiné pasti, když si chvilku nedává pozor. Pro koně je cesta lesem přímo smrtelná. Jen na horách nebo na vrcholcích kopců jsou lesy zvláštního typu, kde je zem rovná a dá se tam chodit bez rizika. To jsou ovšem mrtvé lesy. Skoro nic tam nežije, jen pár jelenů a jiné vysoké, která by si v normálních lesích polámala nohy. Zato normální lesy životem jen kypí. Drobná zvířátka, myši, krysy, kuny, lasičky se tam jen hemží. Je zajímavé, že na starých mapách jsou vždycky na místě normálních lesů zakresleny skládky odpadků. Jen na místě těch zvláštních lesů na kopcích jsem nikdy žádnou skládku zakreslenou na žádné mapě nenašel. Také na místě polí a vesnic asi nikdy žádné skládky nebyly.
Už se na východě rodil nový den, když jsem dojel do Příšemic. Vesnice ještě spala. Když ale kopyta mého koně dusala po návsi, někdo přece jen vykoukl. Když uviděl, že se vracím sám, navíc se svázanýma rukama a s provazem na krku, okamžitě vzbouřil celou vesnici. Seběhli se kolem mne a pomohli mi sestoupit s koně. Bez jejich pomoci bych se asi bez úrazu dolů nedostal. S rukama k nepotřebě uvězněnýma za zády to není tak jednoduché. Naštěstí mne zachytili, takže jsem padal do měkkého.
Stručně jsem všem popsal, co se stalo v Ondeřicích. Rozhořčení bylo obrovské. Chlapi ihned začali chystat odvetnou výpravu. Marně jsem je přesvědčoval, že to všechno zavinili Zbynda s Jurou, kteří Ondeřické rozběsnili ještě před příjezdem mé delegace. Dosáhl jsem jedině toho, že to chlapi přestali nazývat odvetnou výpravou a začali tomu říkat výprava na osvobození pana Procházky a pana Konečného. Proti tomu už se nedalo namítat nic. O Zbyndovi s Jurou se raději nezmiňovali. Ve své horlivosti nadobro zapomněli, co se mnou je. Musel jsem se jim připomenout a požádat je, jestli by mne třeba nechtěli osvobodit. Provaz s krku mi odvázali snadno, ale s rukama to bylo horší. Do této chvíle jsem vlastně nikdy neměl čas ani příležitost zjišťovat, jakým způsobem je mám svázané. Teprve teď se ukázalo, že mám zápěstí omotaná nějakým drátem, který nebylo možné jen tak holýma rukama uvolnit. Museli mne zavést k místnímu kováři, a ten mi drát přeštípl kleštěmi.
Když jsem se od kováře vrátil, trestná výprava už byla připravená k odchodu. Starosta tím sice nebyl moc nadšený, ale nikdo už ho neposlouchal. Když nechtěl on, postavil se do čela výpravy jiný. V poslední chvíli si někdo všiml, že v zatáčce za lesem se objevila skupinka nějakých lidí.
Byli to Ondeřičtí. V čele jsem rozeznal předsedu. Nad hlavou mával bílým kapesníkem. Bylo jasné, že přinejmenším on si asi uvědomil, že to, co se stalo a hlavně to, co se určitě stane po mém útěku a návratu do Příšemic, rozhodně bude už dost velký důvod pro příjezd policisty, a kdoví jestli ne i dvou. Asi pochopil, na čí straně bude shledána vina a že mu zbývá jen jediná možnost: nějak to za každou cenu urovnat.
Spolu s ním přijížděli zcela volně na svých koních i pan Konečný a pan Procházka. Dokonce i Zbynda s Jurou se vraceli také zcela volní. Snad jedině to trochu uklidnilo rozběsněné chlapy, takže se Ondeřická delegace mohla přiblížit k Příšemicím bez ohrožení života či zdraví.
Pak jsem mezi nimi uviděl i Václava a další tři, o kterých jsem si pamatoval, že mu vždycky a ve všem přizvukovali. Všichni měli ruce za zády a tvářili se jako jediní hrozně vztekle. Všichni ostatní se naopak snažili chovat se co nejsmířlivěji. Předseda nejvíc, ten se div neklaněl.
"Já se velice omlouvám za to, co se stalo!" spustil. "Moc mne mrzí, že ty naše dlouholeté spory o vodu a o to, kolik si jí máte ponechat pro sebe a kolik jí máte pustit dolů potokem pro nás a další dědiny po proudu, skončily takovýmto nešťastným způsobem."
"Tak tebe to mrzí!" přerušil ho jeden z těch Václavových kompliců. "Tak ty se jim ještě omlouváš! A co já?! Já jsem nikomu nic neudělal!"
Až teď jsem si všiml, že jak Václav, tak i všichni tři jeho komplici mají na rukou za zády nasazená ocelová pouta.
"Ty drž hubu!" okřikl ho Václav. "Nedělej, že se tě to netýká! Tys tam nebyl jen proto, žes byl tak ožralej, že ses neudržel na kobyle a spadls cestou jako žok! Ale věděls o všem stejně dobře jako my všichni! A teď byses k nám nehlásil, co?!"
"A co předseda? Celý léta chtěl, aby se to s tou vodou nějak vyřešilo, a teď nás chce vydat jako nějaké zločince?!"
"Chtěl jsem to nějak vyřešit, ale ne takhle!" hájit se předseda. "Tohle jsem po vás nechtěl!"
"Taks nám měl říct přesně, co po nás chceš!" nedal se Václav.
"Nechte toho, tohle už jsme si snad vyříkali!" pokusil se je utišit předseda. "K tomu se už nebudeme vracet!"
"Tyhle čtyři jsme vám přivedli, aby tady napravili, co spáchali!" řekl jakoby na vysvětlenou, když se zase otočil k nám.
"Čtyři jsou trochu málo." odpověděl Příšemický starosta. "Na té hrázi bude muset makat celá dědina, pokud to má být do dešťů opravené!"
"Chápu." přikývl předseda. "Jenže my máme práci i doma. Z čeho bychom žili, kdybychom všichni opravovali hráz?"
"A z čeho budeme žít my, když budeme všichni opravovat hráz?"
"Je to přece vaše hráz!"
"A vy jste nám ji zničili!"
"Ne my, jenom tihle čtyři!"
"Tři!" vykřikl ten z Václavových kompliců, který se pokládal za nevinného.
"To si vyřiďte sami mezi sebou!" okřikl ho předseda. "Jsme přece všichni potomci a dědici Civilizace, tak se snad dokážeme civilizovaně a v klidu domluvit!" obrátil se zase na nás.
"Proč musí mít všichni čtyři pouta?" zeptal se starosta.
"Protože sem nechtěli jít." pokrčil rameny předseda. "Dokud ty pouta neměli, tak s nimi nebyla rozumná řeč."
"A teď už s nimi bude rozumná řeč? Anebo myslíte, že budou schopni opravovat hráz s pouty na rukou?"
"Možná, že bude potřeba je při práci hlídat." připustil předseda. "Já myslím, že si je snad už dokážete uhlídat, aby vám neutekli. A až si je převezmete, tak bych prosil, abyste nám ty jejich pouta vrátili. Jsou totiž naším obecním majetkem, máme je zapsané v inventáři, mají inventární čísla, a kdybysme je nedostali zpátky, tak by nám pak chyběly v účetnictví."
Rád bych tohle vyjednávání poslouchal dál, ale po dnešní noci už jsem se sotva držel na nohou. Nejen že jsem po celou noc ani na okamžik nezamhouřil oka, ale navíc jsem byl nucen dost velkou část noci prostát na špičkách. Při každém kroku mne lýtka šíleně bolela únavou. Se strhanými lýtky se špatně stojí, a chodí se s nimi ještě hůř. Musel jsem se prospat a odpočinout si. Jak tohle vyjednávání nakonec dopadne, se určitě dozvím večer v hospodě.
Ani jsem večer do hospody nemusel. Když jsem se probudil, očekával mne už pan Konečný a jako obvykle se ode mne nehnul ani na krok. Popsal mi celou dlouhatánskou smlouvu, která byla během dne uzavřena mezi oběma vesnicemi. Zároveň mi oznámil, že mne zve na večeři sám pan starosta a že tam určitě bude i slečna Libuška Dvořáková. Nenapadlo by mne, že si všimne, jak jsem se za ní díval, když jsem ji tehdy potkal. Myslel jsem si, jak to bylo nenápadné, ale asi jsem za ní civěl s otevřenou pusou.
Cestou ke starostovu domu jsem zase uviděl Přemka. Úplně jsem strnul údivem. Přemek zase seděl u kmene stromu a zase byl k tomu kmeni připoutaný řetězem za krk jako dřív. Vypadal ještě zničeněji než když jsem ho tady uviděl poprvé. Poznal jsem, že si mne jedním okem všiml, ale žádným způsobem nedával najevo, že má se mnou něco společného.
"Proč tady ještě je?" zeptal jsem se pana Konečného, když jsem se trochu vzpamatoval z překvapení. "Vždyť se snad už vysvětlilo, že on nic neprovedl! Že tu hráz zničili jiní!"
"To je sice pravda, že on s tím nemá nic společného," připustil lhostejně pan Konečný, "jenže my teď na opravu té hráze potřebujeme každou ruku. Nám jde o existenci, pane magistře, to snad chápete. Naše dědina nepřežije, když hráz nebude opravena včas. Nemůžeme proto jen tak lehkomyslně propustit někoho, kdo je schopen pracovat. Musí tady zůstat. Až bude hráz opravena a studny vykopané, pak ho milerádi propustíme."
"Ale proč tady musí být dál takhle hrozně připoutaný?!"
"Protože na rozdíl od vás, pane magistře, on to nepochopil."
Netroufal jsem si mluvit o Přemkovi dál, aby pan Konečný nepojal nějaké podezření. Šli jsme dál. Pan starosta nás očekával se svou večeří, nemohli jsme se zdržovat.
Slečna Libuše tam opravdu byla, a navíc ke mně shlížela s velikým obdivem. Musel jsem dopodrobna vypravovat, co všechno se událo v Ondeřicích. Slečna Libuše sice nadšeně poslouchala, ale já z toho neměl nic. Já musel myslet na Přemka. Pak mne napadlo, jak asi pan Konečný myslel tu poslední větu?! Znamenalo to snad, že kdybych nepochopil, skončil bych také připoutaný řetězem za krk ke stromu jako Přemek? Znamená to snad, že i já budu muset dřít na hloubení studny, a že mne odtud až do příchodu dešťů nepustí?!
Zeptat jsem se pochopitelně nemohl. Jen jsem tušil, že na tom asi o moc lépe než Přemek nebudu. Dnes jsem sice hrdinou dne, ale zítra už asi skončím ve studni. Musí se přece prohloubit všechny, ne jenom ta jedna, ve které až dosud pracoval Přemek! Pokud dám najevo, že se mi na tom něco nelíbí, řetěz na krku už mne určitě přesvědčí. Pak už bude na všechno pozdě. Musím něco podniknout, dokud ještě mohu. Zítra ráno už bude pozdě! To už musím být pryč! Kdyby šlo jen o mne, nebyl by v tom problém. Přece tady ale Přemka nenechám! Potíž je v tom, že Přemek je na řetěze. Provaz jsem v Ondeřicích dokázal přeškrábat, s řetězem to tak jednoduché nebude. Musím něco vymyslet.
Naštěstí večeře u starosty byla slavnostní a dlouhá. Když skončila, už jsem věděl, co udělám. Vybavil se mi kovář a jeho dílna, ve které měl spoustu krásných nástrojů. Jeden z nich by se mi teď náramně hodil. Po večeři jsem tedy zamířil ke kováři.
Uvítal mne Azor - kovářův pes. Už mne znal. Štěkal na mne a očichal mne, když jsem tady byl kvůli osvobození rukou. Kovář ho tehdy okřikl a on si to zapamatoval. Teď na mne také zaštěkal, ale pak mne poznal a ztichl. To bylo dobře. Potřeboval jsem se s ním skamarádit, aby mi nepřekazil plány. Chvilku jsem na něj přátelsky mluvil a pak jsem se odvážil ho i pohladit. Byl to veliký, impozantní pes, ale povahu měl dobráckou. Kdyby v té chvíli nevyšel kovář před dveře, byl by mne Azor určitě za chvilku olizoval.
Prohlásil jsem, že jdu ještě jednou poděkovat za vysvobození, a pochválil jsem i Azora. "Máte nádherně vybavenou dílnu. Moc se mi líbila!" dodal jsem nakonec.
Kovář byl viditelně polichocený a pozval mne dál. Pokud prý si chci dílnu podrobně prohlédnout, milerád mi ji ukáže. Takovému pozvání se nedalo odolat. Kovář mi nadšeně ukazoval všechno své vybavení, já nadšeně přikyvoval, ale každý ten nástroj jsem v duchu posuzoval jen podle toho, jestli by se s tím dal nějak přetrhnout ten Přemkův řetěz. Nakonec se mi jako nejvhodnější zdály veliké obouruční štípací kleště. Když se kovář na chvíli otočil a nedíval se, opatrně jsem je vzal a vyhodil oknem ven do zahrady. V rukou jsem je kovářovi pochopitelně odnést nemohl, aniž by si toho všiml. Ani pod oblečení by se mi nevešly, jak byly veliké. Zato okno bylo v tom letním vedru dokořán a pod ním velkolepě kvetly okrasné keře. Doufal jsem, že v nich se ty kleště ztratí a nikdo si jich nevšimne. Ty keře také utlumily dopad kleští na zem, takže se žádná velká rána neozvala a kovář nic nezaslechl. Jen jsem doufal, že venku nebyl nikdo cizí a nic neviděl.
S kovářem jsem se pak srdečně rozloučil, ještě jednou jsem pohladil Azora, ten mne olízl, a návštěva byla u konce. Zatím to šlo výborně. Uvidíme, jestli to v noci půjde stejně dobře.
Bylo už po půlnoci, když jsem se odvážil vyplížit se z domu, ve kterém mne ubytovali. Ve vesnici byl absolutní klid. Pomalu jsem se kradl ke kovářovu domu, opatrně, aby mé kroky nebyly ani slyšet. Občas zaštěkal pes, ale když jsem znehybněl, po chvíli se zase utišil. I Azor mne uvítal štěkotem, pak mne ale poznal a zase ztichl. Potichounku jsem na něj mluvil, uklidňoval ho, chválil ho, a on mne přitom olizoval. Jednou rukou jsem ho hladil a drbal mezi ušima, a druhou rukou jsem opatrně šátral v kvetoucích keřích pod oknem dílny. Jen jsem doufal, že se nikdo v domě nevzbudí a nevyjde ven. Měl jsem sice i pro ten případ připravenou výmluvu, že jsem se přišel jen pomazlit s Azorem, ale nevím, jestli by mi to někdo uvěřil.
Naštěstí nevyšel nikdo. Nepochybně všichni spali, celodenní dřina na opravě hráze vykonala své. Po nekonečně dlouhé době se mi podařilo nahmatat kleště a vymotat je z keřů ven. Rozloučil jsem se s Azorem a potichounku opatrně zamířil za Přemkem.
Přeštípnutí řetězu bylo mnohem snazší, než jsem čekal. Kovář měl prostě dobrý vercajk. Ve které ohradě najdeme Přemkova koně, jsem měl zjištěno už dávno. Opatrně jsme se plížili temnou vesnicí. Teď už by nám žádná výmluva nebyla nic platná, kdyby nás někdo přistihl. Naštěstí práce na hrázi byla asi opravdu těžká, takže všichni spali jako zabití. K ohradě jsme se dostali bez problémů. Ke mně můj koníček hřbeťáček přišel sám, Přemek si toho svého musel najít, ale zvládl to snadno. Své sedlo našel pohozené za ohradou. Nic se mu tam nestalo, bylo v naprostém pořádku. Vlhko mu v období sucha rozhodně nehrozilo. Jakmile jsme byli oba v sedle, měli jsme vyhráno. Přesto jsme odjížděli jen pomalým krokem, aby kopyta na tvrdé zemi příliš nedusala. Přece jenom jsme o nějaké pronásledování rozhodně nestáli. Teprve až v bezpečné vzdálenosti jsme oba konečně vyrazili plnou rychlostí. Nejen Přemek, ale i já jsem měl pocit, že opouštím ponuré vězení. Najednou jsem se zase cítil volný jako pták. Vítr mne šlehal do tváře, hřbeťáček pode mnou pádil jako o život a řičel blahem, nad hlavami se nám třpytily hvězdy jako démanty, na východě se rodil úsvit nového dne. Svět byl zase nádherný.
Jeli jsme tak celý den, abychom byli od Příšemic co nejdál. Myslím, že žádný den jsme ještě neujeji najednou tolik kilometrů jako tehdy. Využili jsme dne až do posledního paprsku světla. Teprve až když se nadobro setmělo, utábořili jsme se na noc. Teprve u večerního ohně jsme poprvé měli příležitost vypovědět si navzájem, co jsme za ty tři poslední dny každý z nás zažil. Přemkovy zážitky ovšem nebyly příliš pestré. Poznal jen vnitřek jedné studně. Ráno ho tam spustili a řekli mu, kolik okovů musí tam dole naplnit hlínou a bahnem. Nechali ho tam, dokud úkol nesplnil. Teprve potom ho vytáhli zase nahoru, nechali ho najíst se a trochu si odpočinout, a pak ho zase spustili dolů naplnit další určený počet okovů. Tak to šlo celý den až do večera a další den zase. Řetěz mu za celou tu dobu nesundali s krku ani na okamžik. Měl ho kolem krku i dole ve studni. Překážel mu tam při kopání. Přemek byl připraven utéct a probít se na svobodu ihned jak mu ten řetěz odepnou, ale to se nestalo za ty tři dny skutečně ani jednou. Utéct i s ním a táhnout při pronásledování konec řetězu po zemi za sebou se mu nezdálo moc nadějné. Nicméně kdyby robota ve studni měla trvat déle, možná by se i o to pokusil. Ve srovnání s Přemkem já jsem si v Příšemicích žil vlastně jako v ráji. Jen jsem si to neuvědomoval. Kdyby mi to Přemek neřekl, asi bych na to nepřišel. Já byl také rád, že jsem odtud pryč. Naštěstí už je to za námi.
Mně se ale neustále vracela vzpomínka na slečnu Libuši. Tak krásnou ženu jsem ještě nikdy neviděl. Připadalo mi nemožné, že bych ji už nikdy v životě neměl spatřit. To přece nejde! Všechno se ve mně bouřilo. Musím ji přece ještě uvidět! Musím se k ní vrátit!
"Ty ses zbláznil!" vykřikl Přemek, když jsem se o tom zmínil. "Chceš skončit ve studni jako já?!"
Tím jsem si nebyl tak jistý. Když jsem to dokázal uhrát celé tři dny a neskončit ve studni, třeba by se mi to mohlo dařit i dál.
"Ty jseš šílenec!" kroutil nade mnou hlavou Přemek. "Vždyť jsi odtud utekl! Ukradl jsi kovářovi vercajk a osvobodil jsi mne! Připravil jsi tak Příšemické o jednu pracovní sílu! A možná i o druhou, o sebe! Myslíš, že ti to tam někdo odpustí?!"
"Proč by si měli myslet, že jsem to udělal já?" namítl jsem. "Já bych to popsal jinak. Zjistil jsem, že jsi utekl, a vyrazil jsem pronásledovat tě, abych tě přivedl zpátky. Bohužel, nepodařilo se mi chytit tě, a tak se vracím do Příšemic sám."
"Ty si myslíš, že ti to uvěří?"
"Zatím se mohli přesvědčit, že byla pravda všechno, co jsem jim říkal. Myslíš, že se tě přijdou zeptat, jestli je pravda i tohle?"
"No dobře, ale kde bereš tu jistotu, že tě ta tvá slečna Libuše bude chtít?"
"Hmmm - tak v tomhle bych se nepodceňoval. Nějaké to osobní kouzlo snad vlastním. Neodmítla mne ještě žádná."
"To možná ano." musel uznat i Přemek. "Ale o tom nemluvím. Co když je ta tvá slečna Libuše urozená? Ty žádný rodokmen nemáš!"
"Urozená?" podivil jsem se. "Proč by měla být urozená?"
"To nevím. Tys neslyšel, že by jí tak říkali?"
"Ne. Ovšem já jsem se s ní setkal vlastně jen dvakrát. Celé dny jsem byl pryč z té vesnice. - Ty myslíš, že je urozená?"
"To nevím. Děcka jí ale musely tak říkat. Viděl jsem jednou, že jeden kluk dostal pohlavek, když jí zapomněl říct "Vaše Urozenosti!". Co by to mělo znamenat jiného?"
To by byl vážný problém, to mi bylo jasné ihned. Urození lidé nechtějí mít nic společného s neurozenými. Každá urozená rodina má svůj rodokmen sahající až do dob Civilizace, a nikoho cizího, kdo takový rodokmen nemá, mezi sebe nepustí. Za dob Civilizace uměli vědci měnit dědičnou informaci a dělali v ní různé úpravy. Lidé, kteří mají takto změněnou dědičnou informaci, mají pak vrozené různé zvláštní vlastnosti a schopnosti. Někdy je to třeba jen schopnost vytvářet si v těle všechny potřebné vitamíny a ostatní látky. Takoví lidé pak nepotřebují nijak zvlášť pestrou stravu. Na univerzitě jsme si dělávali legraci, že tihle urození lidé se mohou pást na louce jako krávy. Není to tak docela pravda. Tihle lidé samozřejmě mohou jíst stejně různorodá jídla jako všichni ostatní. Na rozdíl od ostatních však pro ně ta různorodost není tak životně nutná. Jiní urození lidé mají třeba geneticky předurčeno, že se jim zuby vymění několikrát za život, ne jenom jednou v dětství jako všem ostatním. Těmhle lidem každé tři nebo čtyři roky vyrostou nové zdravé zuby místo těch předchozích. Z toho už jsme si legraci nedělali. Naopak znám pěknou řádku lidí, kteří tuhle vrozenou zvláštnost těm urozeným závidí.
Existují ale i jiné vrozené schopnosti. Někteří urození například vidí svět mnohem barevněji než my ostatní. Jejich oči jsou schopné vnímat nejen ty tři základní barvy jako my všichni ostatní, ale navíc ještě dvě nebo i tři další základní barvy z oblasti ultrafialového nebo infračerveného světla. Jiní urození zase mohou mít lepší čich, ale mohou mít i zcela jiné smysly. Mohou třeba cítit elektrické či magnetické pole, ale i jiné věci, a jejich způsob vnímání světa si my ostatní možná ani nedovedeme představit.
Dnes už nikdo takové genetické úpravy dělat neumí. Způsob, jak se to kdysi dělalo, je za tu dobu od zániku Civilizace zapomenutý. Také nástroje, kterými se to zřejmě dělalo, jsou dávno ztracené. Když jsem studoval na univerzitě staré kroniky, našel jsem tam jen jejich názvy. Co si máme pod těmi názvy představit, to už dnes nikdo neví. Dnes už jen přežívají výsledky těch dávných dědičných úprav. Pro každou urozenou rodinu je nejdůležitější na světě rodokmen, kterým členové takové rodiny odvozují svůj původ od nějakého společného předka z dob Civilizace, který si dal nějakou takovou genetickou úpravu udělat. Každá rodina si pak přísně svůj rodokmen střeží, aby se jim do něj nepřimíchala nějaká cizí krev, aby se jim ta jejich dědičná zvláštnost neztratila. Pokud slečna Libuše pochází z nějaké takové urozené rodiny, pak u ní nemám šanci. I kdybych ji okouzlil sebevíc, její rodina jí to prostě nedovolí. Nezbývá než doufat, že slečna Libuše není urozená. Moc naděje ale asi nemám. Přemek může mít pravdu. Vždyť i já jsem přece slyšel v Ondeřicích, jak nám tam nadávali do urozených. Tam jsem tomu nevěnoval pozornost, nevěděl jsem, co to má znamenat. Myslel jsem si, že je to jen běžná sousedská nenávist, protože Příšemičtí se skutečně chovali jaksi vznešeněji než Ondeřičtí, a tahle jejich namyšlenost je samozřejmě dost dobrým důvodem, aby je v okolních vesnicích neměli rádi. Teď, po Přemkových slovech, mi to ale začínalo dávat docela jiný smysl.
Ale třeba to neznamená nic, doufal jsem. Je přece také spousta rodin, které se jen vydávají za urozené, a přitom žádný rodokmen nemají, anebo ho mají zfalšovaný. Dělají prostě honoraci a přitom jsou stejně obyčejní jako my všichni ostatní. Jsou například rodiny, jejichž rodokmen sahá ještě daleko před vznik Civilizace. Už z toho musí být každému jasné, že to nemohou být skuteční urození. Před začátkem Civilizace se určitě žádné genetické úpravy nedělaly. Tyhle rodiny s tak nesmyslně dlouhými rodokmeny si říkají šlechta. Nevím proč, jejich rody přece s nějakým genetickým šlechtěním nemají vůbec nic společného. Pokud by slečna Libuše byla z nějakého takového šlechtického rodu, pak bych měl větší šance. To ovšem odtud na dálku nezjistím. To se mohu dozvědět jedině přímo v Příšemicích. Ani tam to ovšem nemusí být nijak jednoduché. Urození lidé se napohled nijak neliší od nás ostatních. Musel bych se zeptat, ale pokud její rodina má falešný rodokmen, dost pochybuji, že by se mi s tím pochlubila.
Přemek do mne pořád něco hučel, ale já už byl rozhodnutý. Přemek už mne nepřesvědčil. Druhého dne, jakmile se rozednilo a my se měli vydat na další cestu, jsme se rozdělili. Zatímco Přemek pokračoval dál v cestě domů sám, já jsem se vydal nazpět do Příšemic. Naše společná cesta domů skončila.