Bouře nad Francií - 2. část
„Alfa jedna, máte povolený průlet nad francouzským územím.“ „Alfa jedna rozumím, čekejte mě v Manchesteru kolem dvou.“ „Potvrzeno. konec.“ Americká F-22 , jež odstartovala z jedné námořní základny v Itálii, si to hnala rychlostí, blížící se Machovu číslu, směrem k francouzské hranici. Podle letového plánu nebylo nutné spěchat, jinak by pilot, ze stroje vytáhl daleko více. V rádiu se ozvala uvítací zpráva, francouzského letového dispečinku. Stroj vstoupil do vzdušného prostoru a změnil kurz přímo na Paříž. Na jedné z četných obrazovek na palubní desce se rozblikal červený bod. „Tady Alfa jedna, vidíte to taky ?“ „Ano, neidentifikovatelný objekt.“ „Jako by sledoval můj kurz.“ „Potvrzuji, změňte na čtyři, pět, jedna, osm, tři ,dva.“ „Čtyři, pět, jedna, osm, tři ,dva, rozumím.“
Plukovník, který měl tuhle operaci na povel, si z hlavy sundal mikrofon se sluchátkem, kterým komunikoval s letadlem a otočil se na jednoho ze svých pobočníků. „Spojte mě s francouzema, jak to že to nezachytily jejich radary?“ Hulákal otázky, na které nikdo v místnosti neznal odpovědět. „Mám je na drátě, tvrdí, že to taky nechápou, podle jejich teorie, je to zatoulaný ultralight.“ „Takhle vysoko a takhle rychlej ?“ Opáčil naštvaně plukovník. Současný průšvih, i když přesnější by byl výraz průser, za který má plnou zodpovědnost, jeho žaludečním vředům moc nepomůže.
„Mám jinou teorii, sabotáž, bojový vrtulník nebo tak něco,“ barva jeho obličeje už pomalu dosáhla barvy pruhů na americké vlajce a nabrala kurz směrem k modři podkladu hvězd. „Ať to Frantíci okamžitě prověří nebo tam mám poslat naše F-16 ?“ Normálně by to byl dobrý vtip, vzhledem k napjatým vztahům mezi americkou a francouzskou vládou, teď to však všichni brali až příliš vážně.
V hangáru se rozblikalo červené výstražné světlo. „Pozor, pozor, máme tu narušený vzdušný prostor ,“ ozvalo se z reproduktoru , „opakuji narušení francouzského vzdušného pásma, piloti ke strojům.“ Tři postavy v kombinézách s červeno, modro, bílou trikolórou na rameni, vyrazili z ubikací směrem ke svým letadlům. „Co se děje, le capitaine ?“ Zeptal se jeden z mužů, „Ale amíci panikaří, že jim někdo chce sundat jejich super nového ptáčka,“ odpověděl, druhý, jež měl na ramenou o jednu hvězdičku víc než jeho společníci.“ „A proč se to musí stát právě nad naším územím ?“ „No tak chlapi, alespoň nějaká akce, mám už z toho sezení otlaky na zadku .“
Tři Mirage, s plnou forsáží, odstartovaly z letiště, poblíž Marseille a vyrazily směrem do vnitrozemí. „Veliteli ohnivých kohoutů, cíl je třicet kilometrů na jihozápad od Dijonu.“ „Rozumím ,“ odpověděl do mikrofonu velitel letky. „Cílem mise je identifikovat narušitele a dostat ho na zem ,“ pokračoval dispečink, „letiště, na které jej doprovodíte, vám sdělíme, jakmile se krizové velitelství rozhodne .“ „Nějaké bližší informace o tom letadle ?“ „Veškeré zprávy, máme od Američanů, domnívají se, že se jedná o bojový vrtulník, ale to musíte zjistit .“ „Jak to, že ho nezachytili příhraniční radary ?“ „To nevíme, pravděpodobně přeletěl hranici ve velmi malé výšce .“ „A co když se podezření potvrdí a bude, řekněme obtížné, přesvědčit pilota …“ „Kapitáne Derideaux, vyjadřujte se prosím srozumitelně .“ „Eh, ano pane, co když se vyskytnou nějaké komplikace ?“ „Aha, máte povoleno užití síly přiměřeně vzniklé situaci, plně na vašem uvážení .“ „Rozumím konec .“
Velitel letky přepnul na krátkovlnnou vysílačku „Francoisi, Jeane přestaňte se hihňat ,“ okřikl skrze mikrofon svá křídla. „Nerozumím kapitáne Derideaux, vyjadřujte se prosím srozumitelně .“ „Tohle tě bude stát flašku, Franci, nezapomínejte, že jsem pořád váš velící .“ „Ale Didi, vždyť Morrison je takovej pitomec.“ „Já vím proto je tam na věži a my tady, takže kašlete na byrokraty, kopnem do vrtule, splníme misi a pak si dáme ten koňak, co nám Francois koupí .“
Tři rovnoběžné, bílé pruhy výfukových plynů se velkou rychlostí blížily po obloze směrem k Dijonu. Obloha byla čistá, nikde ani stopy, po nebezpečí, jež se v podobě neidentifikovatelného letadla, kroužilo v myslích pilotů. „Chlapi, bezpečnostní riziko, je 65 % v náš prospěch, což je dost málo, takže jsem zvolil variantu číslo jedna .“ „ To nemyslíš vážně ?“ „Jo Joker má pravdu, nejdřív tvrdíš jak je to nebezpečné a pak chceš do toho jít sám .“ „Nechytej ty americký manýry, kdybychom tu nebyli jenom tři, tak bych nevěděl, kdo to Joker je ,“ volací jména, typu Maverick, Ice-man apod., se ve Francii moc neuchytly. „Pořád jsem váš kapitán, bezpečnostní riziko se netýká nás, ale civilního obyvatelstva v Dijonu, kdyby jste chvíli poslouchali, tak jsem vám to vysvětlil, takže ,“ tahle trojka spolu lítala už téměř tři roky a i když kapitán Derideaux byl velitel a konečný rozkaz vydával on, fungovala ve skupině něco jako demokracie, „přiblížíme se po kružnici o poloměru dva kilometry, se středem tam kde se nachází náš cíl .“
„Tomu rozumíme, ale…“ „Nech mě domluvit, já se v polovině obrátky se oddělím a provedu identifikaci objektu, vy mezitím dokončíte oblet a dostanete se mezi něj a město, kdyby ho náhodou napadlo utíkat špatným směrem, no a společně ho pak dotlačíme směrem k letišti, které nám určil dispečink a nad kterým mimochodem právě přelétáme. Jasný ?“ Tohle byla ta největší přednost Ohnivých kohoutů, dokázali společně během pár vteřin naplánovat celou operaci a komplexně zhodnotit rizika každé varianty. Protože to byli výborní piloti, nepotřebovali navíc přesné kvóty, kdy a kde se potkat, lítali prostě podle citu.
„Ohnivý kohout dvě, rozumím ,“ ozvalo se ze sluchátek, teď už je poslouchala polovina vojenských pohlaváru ve Francii a tak museli používat oficiální volací znaky. „Ohnivý kohout tři, roger.“ A nenechá toho, do háje nejsme žádné U.S. air force. „Ohnivý kohout jedna, kapitán Derideaux, třicet vteřin k cíli, máte nějaké nové informace o cíli.“ „Ohnivý kohoute jedna tady základna, cíl až doposud stoupal v kruzích na souřadnicích, které jsme vám udali, nyní klesá zvyšuje rychlost a míří přímo na Dijon .“ „Rozumím, oprava rizikový faktor úprava na čtyři nula procent.“ „Ohnivý kohout dvě rozumím .“ „Ohnivý kohout tři rozumím.“ „Ohnivý kohout jedna jsme u cíle, objekt na radaru, zahajuji přiblížení .“
Piloti se soustředili jen a jen na svůj úkol, navíc meteorologové hlásili krásný slunečný den, takže si žádný z nich nevšiml houstnoucích šedivých mraků nad sebou. „Ohnivý kohout jedna, mám vizuální kontakt, to je snad vtip …“ Mraky znovu a stejně nečekaně vytvořily mlžnou kouli z níž šlehaly blesky všemi směry. „Jeane, co to do prdele je ?“ „Nevím ale Didi, je podle radaru přímo vprostřed .“ „Ohnivý kohout jedna, příjem ?“ Nic jen praskání a šumění „Neodpovídá, letíme tam.“ „Ten parchant nám utíká směrem nad město, musíme ho zastavit .“ „Do prdele je to pryč .“ „Ale kapitán taky.“ „Tak to teda ne odjišťuju zbraně .“ „Počkej, pochybuju, že tohle způsobil ten narušitel, zeptáme se jak dál postupovat.“ Přepnul vysílací frekvenci. „Ohnivý kohout dvě, základně, ztratili jsem velitele, nemáte nějaké podrobnější informace o tom co se stalo ?“
„Ohnivý kohoute dvě, tady základna, poslední známa pozice kapitána Derideauxe byla v 1425 metrech nad zemí a pak zmizel, radar nezachytil trosky, ani nic podobného. Měli jste vizuální kontakt na explozi ?“ „No něco jsme viděli, ale nemyslím že to byla exploze.“ „Ohnivý kohoute dvě , pokračujte v misi, Američané hlásí, že ta věc reagovala na změnu kurzu jejich stroje a stále jakoby kopírovala jeho trasu .“ „Ohnivý kohout tři žádám o povolení užít řízené střely, jsme dostatečně daleko od města, bezpečnostní riziko max jedna pět procent .“ „Tady základna, povoluje se. Objekt stále nezměnil kurz, takže ho zastavte, dřív než vletí do Dijonu, hodně štěstí. Vivat la France.“
Kapitán Olivier Derideaux, přáteli a kolegy přezdívaný Didi , zíral z koptitu své Mirage na objekt, který vzburcoval téměř celé Francouzské letectvo a smál se. To snad není možné ? Snížil rychlost téměř na minimum, aby měl víc času si narušitele, prohlédnout. Šedým stále houstnoucím mráčkům na obloze, nevěnoval pozornost „Ohnivý kohout jedna, mám vizuální kontakt, to je snad vtip …“ Věta zůstala nedokončena, všechna elektronika na palubě letadla zhasla. Na některých budících prasklo sklo a jeho střepy začaly poletovat po kabině. „Mayday, mayday,“ tentokrát neměl nic proti americkým výrazům, „selhaly veškeré systémy letadla,“ křičel zoufale do mikrofonu, ač tušil že i vysílačka nefunguje, „padám ,“ tentokrát už se zarazil. Vzhledem k tomu co se před chvíli s letadlem stalo, měl by padat volným pádem k zemi a ne se točit kolem vertikály jako na dětském kolotoči. Instinktivně hmátl po páce katapultu, ale ani ten nefungoval. Venku za sklem kokpitu, se prostor rudě rozzářil. Strašlivý rachot hromu zazněl ve stejnou chvíli kdy blesk zasáhl letadlo. Pilot zavřel oči, „tak to je konec,“ pomyslel si …
O´Brian otevřel oči. „Ježiši.“ Prudce přitáhl řídící páku, kterou před chvíli pustil. Stálo to dost síly a nervů než velblouda vyrovnal z krkolomné vývrtky, do jakž takž stabilní pozice, okolo 1000 stop nad zemí. Začal pomalu stoupat. Pořád kolem sebe cítil chladivou vůni ozonu a mezi kulomety, které se rozhodně nechystal zkoušet, ještě tu a tam přeskočila jiskra statické elektřiny. Kromě kompasu, jehož střelka ukazovala chvíli na sever a hned zase na jih, se letadlo zdálo v pořádku. Podíval se do mapy a hledal v záplavě zeleně dole pod sebou nějaký orientační bod, který by mu alespoň trošku usnadnil navádění.
Něco tady nehrálo, louky rozkvétaly, „kruci, vždyť je pátého listopadu, to přece není možné !“ Nakonec se musel spolehnout více méně na intuici, i když jeden z kopců na obzoru, připomínal ten, který byl zakreslen v mapě. Polootáčkou vystoupal na 4000 stop, tak aby ho měl po pravici a doufal že se vrací zpátky na základnu. Ani si nevšiml dvou bílých pruhů na obloze ze sebou.
Pilot Mirage, otevřel oči, velmi zvolna, ostatně když někdo předpokládá, že už oči nikdy neotevře, nemá důvod to zkoušet. On to však udělal a první pohled, nebyl z nejpříjemnějších, stroj se řítil střemhlav k zemi. Všechny přístroje se zdály v pořádku, jen ručička výškoměru obíhala ciferník jako šílená. Kdyby zaváhal ještě vteřinu a dál svíral v ruce páku katapultu, kdo ví jak by to vše dopadlo, on však byl voják s perfektními reflexy, pro pilota naprosto nezbytnými a tak téměř okamžitě trhnul kniplem, aby vyrovnal střemhlavý let. Jen trošku pozapomněl, že letí, dost rychle a tak ho přetížení zamáčklo do sedadla, jako nedopalek do popelníku.
Na chvíli se mu zatmělo před očima a kdyby stál, tak by zavrávoral, jeho štěstím bylo, že poctivě absolvoval výcvik a tak ho všechny obtíže za pár vteřin přešly. Pokusil se zapnout autopilota, aby měl čas na přemýšlení, ale ten nefungoval.
Vysílačka sice už nebyla zcela hluchá, přesto z ní vycházelo jenom šumění a praskání. „Ohnivý kohout 1, základno ozvěte se, přepínám,“ bez odpovědi. „Ksakru, snad slyšíte alespoň vy mě, nevím co se stalo, zdá se, že jsem úplně někde jinde, nefunguje gps, jako by tam ani nebyly satelity, okolní teplota je výrazně…“ náhle se zarazil, zaprvé mu došlo, že se nejspíš snaží zbytečně a pak také zahlédl několik sloupů kouře stoupajících ze země jen pár mil na pravo. Změnil kurz, snížil výšku, letěl směrem k nim, přičemž postupně snižoval i rychlost.
Dole byl krásný podzimní den, jenž hrál všemi barvami, bohužel hlavně rudou. Až doposud tu a tam bouchl dělostřelecký granát, jehož šrapnely zabily pár vojáků, ať na jedné či druhé straně nebo zaštěkal kulomet, teď však všichni hleděli na tu podivnou věc, na obloze, stíníce si rukou zářící slunce.
O´Brian se letmo ohlédl, to co spatřil, ještě nikdy neviděl. Musel se otočil zpátky, zkorigovat letadlo, protože leknutím cukl řídící pákou, když se znova ohlédl visel za ním na obloze už je ten zlověstný temně šedý mrak, který po chvíli za zvuku hřmícího hromu, také zmizel.
„Ohnivý kohout dvě mám zaměřeno,“ ohlásil základně. „Nevím sice na co střílím, ale vizuální kontakt riskovat nebudu.“ „Potvrzuji ohnivý kohoute dvě palte dle uvážení.“ „Aktivuji laserové a tepelné navádění ,“ palec se pomalu blížil k červenému tlačítku na kniplu. Ozvalo se tiché kliknutí, když bříško prstu vtlačilo spoušť do řídící páky. „Liška jedna na cestě ,“ vyřkl ortel nad neznámým strojem, „zásah za šest, pět, čtyři …
Ten zvuk, co O´Brian zaslechl rozhodně nepatřil bouři, i když potom co dnes zažil se nebylo možné čemukoliv divit, asi právě proto chvíli uvažoval, zdali se ohlédnout či nikoli. Svištění se zesilovalo Nakonec obava nebo spíš zvědavost zvítězila. Prudce otočil hlavu. Na několik vteřin ještě zahlédl stříbrně šedý trup řízené střely. Pak se dotkla ocasu jeho letadla a vše pohltil oheň.
Dvouplošník se proměnil v mrak hořících třísek, jenž se rozlétly všemi směry. Mnoha lidem, zvláště těm ve štábech francouzského a amerického letectva, spadl kámen ze srdce, když svítící bod na obrazovce radaru blikl naposledy. Zbylí dva piloti Miragí, však žádné zadostiučinění necítili, nešlo o pomstu, jen o povinnost, ale i tak, byť byli vojáky, zabíjení jim radost nepřinášelo.
Connors se nemohl smířit s tím, že by byl Bry mrtvý. Uvažoval jestli měl v letadle padák, „no ale i kdyby ne, není to úplnej nováček, mohl toho svýho Spliféra, posadit někde na pole, aniž by se zabil .“ Přemýšlel a zíral na zem jestli někde nespatří siluetu letadla. Až zvuk proudového letadla ho vrátil zpět do reality. Zvedl hlavu a vytřeštil oči. Stíhačka právě vybrala střemhlavý let a začala lehce stoupat v kurzu přímo k frontě. Nějaký nový německý pekelný stroj pomyslel si okamžitě Connors. Poupravil kurz a pustil se do pronásledování, toho podivného Zeppellina. I když však letěl plnou rychlostí, cíl se mu rychle vzdaloval.
Pilot Mirage, který již před několika minutami přelétl frontu a teď, aniž by to tušil, mířil směrem k Berlínu hlavnímu městu Pruského (Německého) císařství, se rozhodl otočit a vrátit se zpět. Vzpomněl si na asfaltovou cestu nad níž předtím letěl, jednu z mála v tomto kraji dost širokou, aby na ni mohl přistát. Indikátory obsahu palivových nádrží ukazovaly, že už za chvíli poletí na rezervu.
Když znovu přelétal zákopy v nichž se v blátě mačkali promrzlí vojáci, nesklízel již v jejich řadách takový obdiv. Ti , jenž ho včas zpozorovali, se jej dokonce pokoušeli sestřelit, ale jejich většinou zepředu nabíjené pušky měli pramalou šanci proniknout pancířem letadla, i kdyby náhodou kulka dolétla do výšky v níž se právě nacházel.
Silnice naštěstí nebyla lemována alejí stromů, jak tomu bylo v této době zvykem a také násep po kterém vedla, příliš nevystupoval z roviny pole, které půlila, přesto však bylo přistání na tomto dost nerovném povrchu velmi riskantní. Velkým obloukem znovu obrátil letoun a počal snižovat rychlost. Nad vesnicí z níž cesta vedla přelétal už v tak malé výšce, že málem zavadil o kostelní věž. Jeho zvon se rozezněl na poplach. Vyrovnal stroj, vysunul brzdící štít a sou pozornost zaměřil na bílé patníky, jež ubíhaly po obou stranách, jako přistávací světla téhle improvizované runwaye. Ručička na ukazateli rychlosti se rychle blížila ke kritické hodnotě přistávací rychlosti, dávno též spustil přistávací klapky.Deset metrů, sedm…
Connors se vyřítil ze zářícího slunce jako strašlivý anděl pomsty. Již notnou chvíli pozoroval vracející se letadlo a byť se bál, že mu znovu snadno uletí, opět se mu vydal vstříc. Nakonec byl velmi překvapen, jak výhodná pozice pro útok se mu naskytla. Oba Lewisy začaly štěkat jako šílené. Synchronizovaně, přesně mezi listy vrtule, posílaly vstříc svému cíli dávky munice. Nedbal na to, že se za chvíli přehřejí a zaseknou, cítil svou šanci a tak pálil nehledíce na náboje, se kterými se normálně šetřilo, jak jen bylo možno.
Technika první světové války by neměla šanci, ale ve prospěch odvážného, možná trochu šíleného Ira, zasáhlo štěstí. Francouzský pilot nevěnoval pozornost ničemu jinému, než složitému přistávacímu procesu, možná snad ještě měřiči stavu paliva a tak když první z dávek pokropila sklo kokpitu, dosti jej to vyděsilo.
Každý pilot vám poví co se stane když škubnete kniplem, ve chvíli kdy se zadní kola podvozku chystají dotknout země a je jedno, zda na něj zatlačíte či jej přitáhnete. Piloti jsou vycvičeni, aby když se jednou dostanou do určité fáze přistání, už tento manévr za každou cenu dokončili, ale tahle situace byla více než nestandardní. A tak kapitán Derideaux, možná spíš instinktivně, než vědomě, přitáhl řídící páku…
Ocas stíhačky škrtl o asfaltovou cestu, stroj se na chvíli vznesl, pak ovšem ztratil rychlost a stále ještě ve více než stokilometrové rychlosti dopadl na zem. Podvozek nevydržel a praskl, letoun dosedl na břicho. Trup se smýkl do leva, levé křídlo prasklo a stroj se převrátil na záda. Kryt kokpitu praskl jako skořápka. Právě v té chvíli vydechl Olivier Derideaux naposledy. Nikdy se nedozvěděl co se stalo.
Connors otočil Neuport směrem k domovskému letišti na němž za několik desítek minut přistál. Nikdy se nedozvěděl co se s poručíkem Georgem O´Brianem stalo.
Ale když pak v roce 1937, jako plukovník Britské R.A.F. spolupracoval s firmou Supermarine na vývoji jejich nové stíhačky, pojmenoval ji na počet celé jejich tehdejší letky, jako Spitfire. Dwyta sestřelili v říjnu 1917 a tak ani neprotestoval a ani neviděl jak ošklivě se ve své předpovědi mýlil.
Trosky francouzské Mirage se v rámci drobných poděkování za skromnou poválečnou, ekonomickou pomoc, dostaly do Británie, kde byly od roku 1920 pečlivě studovány, Francouzi by beztak nevěděli co si s vlastním letadlem z budoucnosti počít. Britským tajným službám se zkoumání vyplatilo, první proudové letadlo vstoupilo do služeb R.A.F. v roce 1944. Záhadou zůstává jen to, jak je možné, že němci, kteří neměli k dispozici žádné z těchto získaných informací, předběhli v konstrukci alternativních pohonů celý svět…