Božský komplex
„Já vám říkám, paní, bývalo to o moc lepší. Ti mladí dneska nestojí vůbec za nic!“
začala právě Alice Malá hovor se známou, kterou jenom čistě a náhodou potkala. Známá byla, stejně jako ona, pomalu sedmdesátiletá upachtěná žena. Jmenovala se Karla Mráčková.
„To máte jako kupříkladu náš mladej. Tedy vnuk. Je mu jedenáct a co myslíte? Dostanete ho někdy ven? Ne. Pořád je zalezlej v tý svý kouli. Když mu něco řeknu, tak opáčí, že tam naběhá kilometrů až až. No řekněte. Copak se to dá srovnávat s pohybem venku? Říkal mi, že si tam klidně může dát prales, džungli, anebo pláž a má to se všemi vůněmi, zpěvem ptáků, tedy věcmi, které venku už neuslyší. No jo. To je sice pravda, říkám mu, ale copak to je něco zajímavého, když sám víš, že je to náhražka, počítačová grafika?“
Karla si utřela pot z čela. Venku zase nastávala suchá a horká vedra. Bylo to logické, vždycky taková vedra přicházela po období lijáků, povodní a vichřic. Planeta byla nemocná, co nemocná, umírala. Její nemoc se díky dlouhodobému neléčení stala rezistentní a udolávala ji. Ta nemoc se jmenovala člověk.
„No, to máte úplnou pravdu. Vzpomenete si ještě, co my se naběhali venku? Celá naše generace. Ale zase na druhou stranu, co jim tu po nás zbylo? Písek a jinak skoro nic. Strom aby hledal s kompasem a od stromu ke stromu bys za půl dne nedošel. Tak se jim nemůžeme divit, že se zavírají do koule a promítají si iluzi pralesa. Vždyť to vidíte. Na kus řeči se spolu zastavíme tak akorát my, kterým je sedmdesát a víc. Ti mladší? Ti se ani nepozdraví, a když se potkají mezi dveřmi, nejraději by se ušlapali. Já vzpomínám na kamarádky a kamarády ještě dnes. Kolikrát vidím tak jasně, jako bych tam před hodinou seděla, celou naši třídu. Ale co můžou vidět oni, když kvůli škole nemusí ani paty vytáhnout z baráku?“
„Jo. Moje holka, jako máma toho kluka, taky nikam nechodí. Všechno si nechává posílat až domu, tak proč by. Když potom musí jednou přece jen ven, tak se vrátí z depresí, jak to zase venku vypadá, jak moc se to změnilo. Jenže nikdo z nich nechce udělat cokoliv pro to, aby to bylo lepší. Všichni se zavírají, a když jsem klukovi vyprávěla o staré rodině, nedovedl si představit, kdo to byl táta. No aby taky jo, když jeho táta vypadal jako půldecovej plastovej kelímek. Dovedete to pochopit? Chlapi sedí doma, ženský sedí doma, a když chce holka dítě, zažádá si, přijde jí „aplikační sada“ a je to. Žádné namlouvání, žádné procházky po lese, žádné romantické večeře a žádné milování. Prostě tvrdě aplikační sada a za devět měsíců dítě. Můžeme se divit, že jsou potom takový bezcitní?“
Její soukmenovkyně pokývala hlavou na znamení souhlasu.
„A víte, co mi ten mladej řekl, když jsem se ptala, co tam pořád může dělat? Že dělá nový svět. Jako by mu nestačilo to peklo okolo. Říkám mu, tak jdi ven a udělej něco s tím světem kolem nás, udělej z něj zase místo k žití a ne jen k přežívání. Ale to ne. To on raději bude dělat ty svoje simulace. I když na druhou stranu musím říct, je docela filuta. Má to vymyšlené dobře. Pořád jsem do něj vandrovala, tak mi říká: „Babi, já tě vezmu dovnitř, ať to tedy vidíš. Ale musím z tebe udělat někoho jiného, musíš vypadat jako jedna z nich, aby se tě nelekli.“ Ptala jsem se kdo, tak povídal že obyvatelé toho jeho světa. Taky mi povídal, že dělat světy nic není, tenhle prý udělal za tejden. Co tejden, šest dní mu stačilo a teď už se jenom kouká, jak mu to tam žije.“
„A jak to tam vypadalo? V tom jeho světě?“
ptala se zvědavě.
„Abych řekla pravdu, hodně mě to překvapilo. Má tam oblasti plné slunce, i druhé, plné sněhu a vody, taky pouště a lesy a moře, to ano. Asi tam vrazil všechno, o čem se mohl dočíst a nemůže vidět už tady. Taky tam má spoustu krásných rostlin, hlavně kytky, ty se mu moc povedly, s těmi si vyhrál. Ale i zvířata a lidi, no mládí nevybouřený, představte si, že si i lidi označil podle toho, kde žijí. Někteří mají kůži černou, jako ebenové dřevo, jiní žlutou, jako cukrový meloun a další zase rudou jako opaření raci. Povídal, že bude zajímavé sledovat, jak se budou míchat. Časem. Prý už i teď docela migrují a válčí o území. Ptala jsem se ho, proč to nějak nezarazí, myslím to válčení, ale pokrčil jenom rameny. To prý neumí. Tomu co vám teď řeknu, moc nerozumím, ale povídal to přesně tak. Prý zadal přesně všechny interprety a cykly i odkazy, ale někde se to nabouralo a prakticky si všechny postavy dělají, co chtějí. Tak mu říkám: Smaž to a začni znovu. To je přece důležité najít chybu a odstranit ji, ale on že ne, že je to takhle daleko zajímavější, všechno to jenom sledovat. Chodit mezi postavami, mluvit s nimi, tvářit se jako jeden z nich.“
Alice skončila patřičně pyšně svou větu. Karla musela už dávno poznat, že si vlastně nestěžuje, ale že se chlubí. Je fakt, že k tomu si nemohla najít nikoho vhodnějšího, protože co se vnoučat týká, byla na tom o moc hůř. Její vnučku nezajímalo nic jiného, než jenom chemie. Tedy nesnažila se vyniknout znalostmi chemických rovnic a prvků, ale spokojila se s několika vlastními slovy nedefinovatelnými chemickými procesy vznikající v jejím těle a mozku po aplikaci několika čistě syntetických látek, které udělají z lidí živé mrtvoly. Ale co. Ani její matka na tom nebyla jinak, tak to měla od koho okoukat. Karla přemýšlela, jestli to Alice ví, ale nakonec si řekla, že určitě ne, protože to je docela správná ženská a nikdy nechtěla jen tak pro nic za nic ubližovat. I tak měla ale slzy na krajíčku. Nechtěla si stěžovat, tak když se jí povedlo nával smutku potlačit, zeptala se hned.
„A líbilo se ti tam?“
Ta lakonická otázka Alici povzbudila k dalšímu delšímu monologu. Oči jí znovu zasvítily.
„Jasně že jo. Hlavně když ze mě udělal sotva třicetiletou holku. To kdyby dokázal doopravdy. Měla jsem na sobě jednoduché šaty z nařasené látky a bylo to moc pohodlné. Ale on, tedy, já nevím, kam na to chodí, mohlo mu být tak něco přes třicet, spíš možná mezi třiceti a třiceti pěti lety. Byl zarostlý, neoholený, měl neupravené dlouhé vlasy, vypadal jako nějaká rocková hvězda, jako nějakej z těch jejich neupravených a jistě špinavých idolů. Taky jméno si zvolil jako by byl spíš multimediální hvězdou. Nechal si říkat „Jesus“. Pěkně se mu to vymstilo.“
Ta tajuplnost v hlase byla elektrizující. Karla se přistihla, jak moc je zvědavá. Ale nemusela se ptát. Alice jistě viděla to nekonečné množství otazníků visících ve vzduchu.
„No co by. Tedy co se mého názoru týká, tak jsou tam obyvatelé velmi drsní. Normálně ho chytili, přibili na dřevěný kříž a tam nechali viset, dokud nevykrvácel. Ještě ho mučili, štěstí že se všechny pocitové senzory dají vypnout.“
„No a co bude dělat? Když ho tam nechtějí?“
přistihla se Karla vyslovovat s nehraným zájmem.
„Nic, příště půjde buďto jinam nebo ze sebe udělá jinou postavu. Je to přece jenom počítačový program, simulace. Nic z toho není skutečné,“
usmála se Alice. „A promiň, Karlo, budu muset běžet. Už jsem se zdržela až, až.“
Karla jí pokývla a rozloučili se.
x x x
Utíkal den i noc, aby mohl zvěstovat tu příšernou novinu, aby mohl předat zprávu o události, kterou na vlastní oči viděl. Jesus je mrtev. Jesus zemřel, byl ukřižován. Bylo zajímavé jenom to, že jeho tělo na rozdíl od všech ostatních, kteří byli přibiti ke křížům v dlouhé řadě křížové cesty, zmizelo. Přitom jej nikdo nesundal, určitě, protože hřeby, kterými bylo za dlaně i lýtka přibité, zůstaly pevně vězet hluboko ve tvrdém dřevě. Večer tam byl a ráno nic. Nebylo pochyb, on musel být vyvolený, on musel být boží syn a samotný stvořitel ho povolal zpět, když ho lidé nechali tolik trpět.