Cesta války 7

Od jejich nalodění na Ares už uběhlo celých čtrnáct dní. Rotchester a Gruber se zcela zotavili a už se zapojovali do společných cvičení. Doc stále ležel na nemocničním oddělení, ale teď už byl na klasickém lůžku a dennodenně prodělával rehabilitace. Pomalu, ale jistě se uzdravoval a za několik dní měl být znovu připraven k bojovému nasazení. Joe nechtěl, aby se jeho jednotka jen tak flákala, a tak je pořádně proháněl. Ranní rozcvičky, běhy na dlouhou trať po celé lodi, opičí dráha ve výcvikovém centru, posilovna, plavání, střelba a zdokonalování v boji zblízka, simulace bojů a občas i nácvik výsadku s Lenou a posádkou jejího letadla. Do všech těchto akcí zapojoval i Nica s Ricem a k některým činnostem se připojovaly i obě sestry.

Během těch čtrnácti dnů se seznamovali s celou lodí i se zbytkem jejich roty. Ares byla vskutku impozantní loď. Byla chloubou vesmírného námořnictva a její admirál byl na ní patřičně hrdý. Byl to vlastně takový svět sám pro sebe. Hydroponické skleníky a rychlochovy zajišťující potravu, recyklační jednotky vzduchu, vody a odpadů, téměř nevyčerpatelné zdroje energie z generátorů, obrovská skladiště, útočná i obranná postavení a palposty z ní dělaly na devadesát procent samostatnou jednotku federační armády. Loď se mohla vydat i do nejvzdálenějších částí federace a mohla v těchto prostorách operovat i několik let bez nutnosti zásobování. Posádku zatím tvořili snad všechny složky federativní armády a univerzálů, všech ras, národností i vyznání, ale pod zkušeným velením admirála Königa fungovali jako jeden dokonalý organismus.

Joe se zrovna válel na posteli a civěl do stropu, když v tom vrazil do pokoje Stereo a vzrušeně zvolal: „Už jste to slyšeli?“

Když na sebe upoutal pozornost většiny lidí v místnosti, přešel k televizi a zapnul jí. Na obrazovce vyskočil nějaký obličej reportéra a za chvilku se z reproduktorů ozval i hlasitý křik přehlušovaný střelbou a výbuchy. V dálce za novinářem se snášely k zemi rimské výsadkové čluny chráněné stíhači a bombardéry a přistávaly na planetě. Najednou se zablesklo, ozvala se silná detonace a spojení s reportérem se přerušilo.

„Co to je?“ zeptal se Joe.

„To je Dagan. Před hodinou to začalo a díky novinářům na Daganu o tom ví celá federace. Tohle přepadení se vysílá po celý federaci skoro v přímým přenosu.“

„Takže Dagan, to je hodně zlý.“ řekl potichu poručík a podrbal si bradku, kterou si nechával narůst.

„Proč zlý?“ zeptala se Mia, když viděla, jak všichni zadumaně ztichli.

„Protože je to soustava s nalezištěm kranitu. A bez kranitu by byla celá federace v prdeli, protože jde o nejlepší zdroj energie pro naše generátory.“

„Jo a teď na tom ložisku budou sedět Rimové.“ řekl vztekle Gruber a vrátil se zpátky k čištění výstroje.

„Myslim, že dlouho na něm sedět nebudou. Rada to takhle nenechá a já bych řekl, že odvetnej úder na sebe nenechá dlouho čekat.“ odpověděl mu Johnson a asi ani netušil, jak blízko je pravdě.

Do dveří najednou vstoupila Lena i se svojí posádkou a hned spustila: „Nesu novinky.“

„Ale my už je známe.“ šťouchl si do ní Joe „taky sledujeme televizi.“

„Ale tohle není z televize. Je to přímo ze štábu. Ares změnil kurz a míří do Daganské soustavy. Podle mě tam dorazíme tak za tři dny.“

„Jo“ vpadl jí toho jeden z jejích palubních střelců „po celý flotile jdou nějaký řeči o tom, že se připravuje něco velkého, protože se aktivujou zálohy a taky všechny lodě prej dostali rozkaz přemístit se do Daganu.“

„Jasně“ přitakal mu jeho kolega „od kurýrů jsem slyšel něco o tom, že jde o akci rozvědky a že za žádnou cenu nesmí Dagan zůstat v rukách Rimům. Nevím o co tam přesně jde, ale prej jim něco prozradil jeden z rimskejch zajatců.“

Joe se podíval na Johnsona a ten jeho pohled opětoval. Oběma bylo jasné, o co tady jde. Endžar Ko nakonec přece jen zazpíval a prozradil něco o operaci Zet. Oba dva věděli, že to nějak souvisí s Daganem, ale stále jim nedocházelo proč. Joe si marně lámal hlavu nad tím, co by mohli Rimové chtít. Dagan byl jen obyčejnou hornickou a obchodní soustavou. I když měli tak důležitý nerost jakým byl kranit, nikdy nebyli extrémně bohatí a ani armádní složky nebyli kdovíjak vybavené, protože soustava se nacházela ve vnitřní části federace.

„To je vono!“ vykřikl najednou Joe, až se všichni lekli.

„Co?“ zeptal se nechápavě Dugan.

„Rimové chtěj ten kranit. To je to, o co jim jde především.“

„A co s ním budou dělat? Pokud já vím, tak to není zdroj jejich energie. Nemají technologie na jeho zpracování. Nebudou mít pro něj využití.“ řekl Stereo.

„Ale budou.“ vložil se do hovoru Gruber.

„A k čemu asi, he?“ zeptal se ho Igor.

„Jako nějakou bombu, nejspíš. Něco, čím by mohli likvidovat celý soustavy.“

„Nic takovýho přeci neexistuje.“ začala mu oponovat Lena „To bysme museli vědět.“

„Vy toho ještě nevíte.“ usmál se Gruber a ztichl.

„No ale já o tom taky nikdy neslyšel.“ vložil se Johnson „ani na škole ne.“

„Bodejť by jo. Takovej průser se na veřejnost dostane málokdy. Je to asi sto let, co vojáci a vědci s kranitem dělali pokusy na vojenské využití. Chtěli z toho tenkrát udělat superbombu, něco, co dokáže zlikvidovat soustavu. Nakonec se to těm pitomcům povedlo. Při nějakejch pokusech prej došlo k nehodě. Vybuchlo jen malý množství kranitu, ale dostalo se to až ke skladištním zásobám, pak do dolů k nalezišti a následná řetězová reakce byla strašná. Během několika vteřin se celá planeta rozlítla na miliony kousíčků a do hodiny tlaková vlna zlikvidovala celou soustavu. Nikdo to nepřežil a vláda v tý době prej vynaložila velký úsilí, aby se to taktně ututlalo. Ale my pyrotechnici víme svoje. Tyhle testy se dělali, i když o tom neexistujou žádný záznamy, a ta bomba by vážně fungovala, takže nevidím důvod, proč by na její využití nemohli přijít i Rimové.“

„Tak tomuhle já říkám hodina dějepisu.“ řekl vesele Stereo a poplácal Grubera po rameni.

„Jo ale moc důvodu k radosti nemáme.“ zchladil ho poručík. „Jestli na to fakt přišli a jestli to rozvědka z Endžar Koa dostala, tak se máme na co těšit.“

„Máš recht. Rimové udělaj všechno proto, aby soustavu udrželi a Rada zase bude chtít udělat všechno proto, aby se Dagan vrátil federaci. Tohle vypadá na pěkně velkou polízanici.“ přitakal mu Joe a zhluboka si povzdychl. Poručík se mezitím zvedl a se slovy „jdu něco zjistit k Lobodzkemu“ zmizel i s Lenou ve dveřích místnosti.

Joe se zase klidně usadil na postel a netečně koukal před sebe. Jestli měl pravdu, a on o tom byl přesvědčen, pak ho čekala ta nejhorší bitva, jakou kdy zažil. Bylo mu jasné, že Rimové nasadí všechnu bojeschopnou sílu, aby ubránili svoje nově získaná ložiska kranitu. A na druhou stranu věděl, že ani Rada nebude chtít tento nerost nechat v rukách nepřítele. Joe věděl, že tady půjde Rada přes mrtvoly. Bude jim jedno, kolik lidí zařve, bude jim jedno o kolik lodí a bojových prostředků přijdou. Jejich cílem bude obnova nadvlády nad Daganem a politici jsou schopni obětovat cokoliv, aby dosáhli kýženého výsledku. Joeovi se tyhle myšlenky honily hlavou, a ani si neuvědomoval, že kolem něj se rozproudila živá diskuze. Z jeho nepřítomnosti ho vytrhla až opakovaná otázka Dugana.

„Hej Joe, myslíš, že to bude zlý?“

Miller se na něj podíval a jeho pohled opět zpřítomněl. Uvědomil si, že na něj kouká celá jeho jednotka a čeká na nějakou odpověď. Zhluboka si povzdechl a potichu řekl: „To co jsme zažili na Haze se nedá srovnat s tím, co se bude dít na Daganu. Byl jsem na spoustě misí, ale to co nás čeká, to nebude žádná procházka růžovým sadem. Tuhle operaci odskáče hodně lidí.“

Po jeho slovech nastalo hrobové ticho. Vojáci věděli, že Joe má pro strach uděláno, ale tohle zarazilo i je. Cítili v jeho hlase určitou dávku strachu, a to je poněkud vykolejovalo. Jejich ticho a rozpaky však byly přerušeny příchodem poručíka a Lamové.

„Tak co, zjistili jste něco oficiálního?“ zeptal se Joe a čekal v klidu na odpověď. Poručík se posadil do křesla a spustil: „Takže je to oficiální. Letíme na Dagan a budeme se účastnit vylodění na jedné z planet. Do soustavy dorazíme za tři dny. Teď je vyhlášen bojový stupeň. Major nám sice moc přesnějších informací nepodal, sám toho moc neví, ale víc se dozvíme až za dva dny, kdy se Ares připojí k 13. invaznímu svazu federační armády. Předvoj bude tvořit bojové vesmírné námořnictvo, které musí zahájit útok před námi. Pokud se jim nepodaří zničit hlavní síly rimských vesmírných sil, bude nám zatraceně horko, než se vůbec dostaneme k pozicím pro výsadek.“

„To vypadá na pěknej průšvih.“ odpověděl mu Joe a pokračoval „co teď budeme dělat? Mám začít s bojovou přípravou?“

„To bys měl. Připravte se na všechno. Nikdo ani pořádně neví do čeho půjdeme a jak dlouho tam budeme.“

Potom se obrátil k Leně a řekl jí: „Moje četa se bude vyloďovat s tvojí posádkou. Budeme mít spoustu nákladu navíc, takže vymontujte z Hawka všechny nepotřebný voloviny. Nechte jen důležitý věci, hlavně zbraně.“

„Ale to přece nejde, nemůžu demontovat části lodi bez příkazu vyššího velení.“ oponovala mu Lena.

„Ale teď spadáš pod moje velení. A povezeš mý kluky. Zažil jsem pár vylodění s četařem, a ten ti může potvrdit, že pak záleží na každým kile, na každým kilometru.“

„To můžu.“ přitakal mu Joe „je to dokonce nutný. Myslím, že to samý by měli udělat i ostatní piloti. Čím lehčí, rychlejší a obratnější budeme v atmosféře, tím máme větší šanci, že přistane v jednom kuse. Nemysli si, že je to nějaká sranda.“

„Apropó, máš vůbec nějakej bojovej výsadek pod palbou?“ zeptal se najednou poručík a všichni se podívali na Lenu.

„To, to nemám.“ zakoktala se pilotka a celá zčervenala „jenom pár výsadků, ale ne v boji. Bojové výsadky mám jen na simulátorech.“ dokončila omluvně.

„Tak to je skvělý.“ povzdechl si Švéd a praštil o zem botou, kterou právě čistil.

„To jo. Máme opravdu skvělý vyhlídky. Možná zhebnem hned po opuštění Area. Ani to nebude bolet.“ kousnul si i Sommers.

„Držte huby!“ zastal se jí Joe „my s tím už nic nenaděláme. A vy taky nejste kdovíjak zkušený fronťáci. A já jí věřím. Je jedno, kdo nás tam poveze. Chcípnout můžeme tak jako tak.“

Vojáci sice reptali, ale na Joea dali. Nic jiného jim ani nezbývalo. Joe se pak obrátil k Leně a řekl jí: „Koukej udělat, co ti poradil Johnson. A poraď to i ostatním. Je sice mladej, ale zatraceně dobře ví, co dělá.“

„Ale co mám říct veliteli?“

„Nic, pošleš ho za mnou, nebo za Lobodzkim.“ poradil jí jednoduše Johnson. „My už si to zodpovíme.“

„Dobře, udělám co si přejete.“ řekla mu už trochu posmutněle Lena a chystala se odejít. Joe ji ale zastavil: „Nic si z nich nedělej“ řekl konejšivě a ukázal hlavou na vojáky „jenom blbě kecaj. Sami jsou na tom stejně.“

„Ale já za vás budu mít zodpovědnost. A opravdu, nemám žádné bojové …“

„Dost!“ přerušil ji Joe. „Vím, že z toho máš strach, ale to máme všichni. Dokonce i já. Sice na to nevypadám, ale tak jako teď jsem se v životě nebál. Musíš to překonat a věřit, že to zvládnem. A my to zvládnem, rozumíš?“ dořekl a povzbudivě se na ní usmál.

„Rozumím.“ zašeptla, dala mu pusu na tvář a zmizela.

„Ho ho hóó, co to vidí oči mé?“ zahoukal rozesmátý Dugan a už uhýbal časopisu, který po něm Joe mrštil.

Celou dobu, po kterou letěli k místu setkání, se připravovali na boj. Na lodi platil výjimečný stav a tak všichni pobíhali, horečně dokončovali přípravy k vylodění a chystali se na nadcházející boj. Na dohodnutém místě se setkali s invazním svazem a admirál König se přesunul na velitelskou loď, kde chtěl získat podrobnější informace. Po jeho návratu zpět na Ares nechal svolat schůzi pro velitele jednotlivých armádních složek a začal s nimi připravovat plán operace. Měli na to sice zoufale málo času, ale přesto se jim nakonec podařilo vytvořit přijatelný plán, který měl minimalizovat ztráty a maximalizovat úspěch mise. Celá loď teď jen čekala. Po několika hodinách jednání se konečně velitelé rozešli ke svým podřízeným a okamžitě jim začali udílet rozkazy. Major nechal nastoupit celý svůj prapor a postupně jim začal sdělovat jejich úkoly při vylodění. Měli být mezi prvními, kdo se dotkne povrchu planety. Ares byl díky své velikosti a díky svým štítům vybrán jako hlavní invazní loď na Daganskou centrální planetu. Ostatní části invazní flotily se měly zaměřit na další planety soustavy a zajištění prostoru ve vesmíru. Major jim nesdělil přesné cíle, protože je ani sám dobře neznal. Rozvědka, ani průzkum se do dané oblasti nemohli dostat a tak byly informace jen velmi skromné. Jejich jediným úkolem bylo co nejrychleji najít a zničit co nejvíce rimských pozic na planetě a udržet jakési předmostí pro další invazní vlny. To bylo vše. Víc jim major nesdělil. Jenom je pozdravil, popřál jim štěstí a se slovy: „Sejdeme se na bojišti.“ odešel z místnosti. V místnosti se hned rozproudila živá debata mezi osazenstvem, ale poručík vyzval svojí četu a vedl je pryč. Rozdal četařům poslední rozkazy a sám se šel připravit. Od vstupu do Daganské soustavy je dělilo jen pár hodin a tak chtěl být připraven.

Joe se nenechal dlouho pobízet a nahnal svou jednotku do pokoje. Konečně se k nim připojil i Smith, kterého propustili z nemocnice a který byl vřele přijat. Na všech byla znát nervozita z nadcházejících událostí, ale nikdo své obavy nevyslovil nahlas.

„A co budeme dělat my.“ zeptal se Joea Rico.

„Můžeme vám nějak pomoct?“ pokračoval po něm i Nico.

„Snaha se chválí,“ usmál se Joe „ale bude lepší, když zůstanete s holkama na lodi. Není to sice o moc bezpečnější, ale přeci jen to není válečná zóna.“

„Ale komu je dáme na starost? Co když přece jen Area zlikvidujou. Jak je odsud dostaneme?“ namítl Dugan.

„Dáme je na starost někomu v nemocnici ne? Ta přece do boje nejde a evakuuje se jako první.“ poradil mu Doc.

„A ty tam někoho znáš?“ zeptal se ho Rotchester.

„Jednu sestru.“ zazubil se Doc „ale budete jí muset pomáhat, protože jinak by vás tam asi nenechala.“ obrátil se pak na civilní čtveřici.

„Pokud budeme moct, tak jí rádi pomůžeme.“ rozhodla za všechny Leia a tím byla věc vyřízená.

„Tak jo lidi. Dáme si dvacet a pak se uvidí.“ řekl lhostejně Joe a líně se natáhl na postel. Jeho klid a dobře hraná lhostejnost uklidnila i ostatní a tak ulehli do postelí a za chvíli usnuli.

Po několika hodinách, Joe ani nevěděl jak dlouho spal, se ozvalo zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupil poručík a Lena. Co Joea překvapilo, bylo to, že Lena na sobě měla těžký bojový oblek federační armády. Tohle u pilotů nebylo obvyklé.

„Čemu se divíš?“ zeptal se poručík. „Je to náš pilot, tak musí mít pořádný brnění.“ a zazubil se.

Joe se jen zmohl na souhlasné pokývnutí hlavou a začal se zabývat sám sebou. Zjistil, že je poslední, kdo se ještě válí v posteli. Ostatní už snídali, nebo se dokonce soukali do obleků. Joe nechtěl zůstat pozadu, a tak rychle vyskočil na nohy, dal si rychlou sprchu, hodil do sebe trochu jídla a začal se nasunovat do svého bojového skafandru. Už nad tím ani nepřemýšlel, všechno prováděl automaticky. Připnout senzory, obléknout kombinézu, kuklu, vložky do bot. Potom kalhotový, hrudní a pažní díly pancíře, zapojit energii, nazout boty, obléknout rukavice a nasadit přilbu. Nakonec přezkoušet všechny systémy: navigace a komunikace, pasivní obranné prvky, aktivní obranu, léčebný program, zásoby energie a zásoby vzduchu. Po těchto nezbytných úkonech se konečně dostal i k výzbroji. Překontroloval svůj paprskomet, připnul pistoli, mačetu, nůž, vrhací disky, několik nejrůznějších granátů a v neposlední řadě také dostatek článků pro paprskomet, pistoli i kulomet. Do vaků a kapes přidal jídlo a tekutiny na několik dní, větší lékárnu, náhradní články pro skaf a několik kanystrů se stlačeným vzduchem.

„Vemte si toho radši víc.“ radil svým lidem. Pod jeho dohledem se pak celá jednotka seřadila a Joe začal s inspekcí. Každého znovu donutil ke kontrole výstroje a sám to po nich raději překontroloval ještě jednou. Pomalu je tím začínal nasírat, ale nikdo se neodvážil říct ani slovo, protože všichni podvědomě věděli, že to dělá jen a jen pro jejich dobro. Po těchto procedurách konečně houkla lodní siréna a hlas z reproduktoru zahlásil: „Invazní a úderné jednotky na svá místa. Invazní a úderné jednotky na svá místa.“

Tento rozkaz probudil vše živé na celé lodi. Vojáci se narychlo rozloučili se svými chráněnci a spěchali ke svému výsadkovému plavidlu. Po chodbách se hrnuli skupiny po zuby ozbrojených vojáků a všichni směřovali k jednomu místu. Tím místem bylo přístaviště výsadkových lodí. Jakmile do něj Joe dorazil, začal se rozhlížet po jejich kočáru. Nikde ho ale neviděl, protože všechno se tady úplně změnilo. Tam kde dříve stál jejich Hawk, byly teď těžké nosiče tanků a jiných obrněnců. Ze všech stran se ozývalo hučení motorů, křik námořníků, vojáků, rachot jeřábů a vrzání kladek. Z tohohle zmatku se najednou oddělila Lena, chytila Joea za ruku a táhla ho za sebou.

„Přemístili nás, tak mě za vámi Johnson poslal. Jsem až tamhle vzadu.“ řekla a skutečně je táhla na konec hangáru. Konečně se tam dostali. Před Hawkem, který se majestátně vypínal před ocelově šedou stěnou stál poručík se zbytkem čety a zřejmě čekal jen na ně.

„No jo, Alfa. Ta musí bejt všude jako poslední. Kde jste se flákali?“ uhodil na ně.

„Ještě jsme si dělali manikúru.“ odpověděl mu drze Stereo.

„Jasně, musíme se přece Rimům líbit, ne?“ přisadil si i Dugan.

„To jo, kecy a srandičky. Na to vás užije.“ řekl naoko nazlobeně Leo „a teď hybaj do mašiny.“ rozkázal už k celé četě. Všichni se po rampě naskládali dovnitř. I s posádkou jich tam bylo nakonec přes čtyřicet. Navíc nevěděli, zda s sebou nepovezou nějaké obrněné vozidlo. Tato otázka se však vyřešila velmi rychle, protože před Hawkem zastavil mladičký voják, vyskočil z obrněnce, nechal poručíka podepsat nějaký cár papíru a pak se stejnou rychlostí, s jakou se objevil, vytratil. Poručík nasedl a zavezl vozidlo do útrob Hawku. Teprve teď se ukázalo, jak málo místa může v tomhle letounu být. Nakonec se ale po ukotvení obrněnce palubním technikem usadili do křesel a technik začal zavírat rampu. Teprve teď si Joe všiml, že i technik a střelci jsou oblečení do stejných obleků jako Lena. Poručík opravdu nechtěl nechat nic náhodě.

V hangáru se ozvala siréna a kovový hlas oznámil: „T mínus dvacet. Opakuji. T mínus dvacet.“

Všechny jednotky pohybující se po palubě hangáru se urychleně nasoukávaly do lodí, technici naposledy kontrolovali upevnění nákladů a odváželi nákladní roboty, jeřáby i manipulační vozíky.

„Tak už je to tady. Za dvacet minut startujeme.“ řekl skoro zbytečně Lenin technik a sunul se ke kokpitu. Ještě překontroloval palubní střelce, popřál jim přesnou mušku a zmizel v dveřním otvoru. Posadil se do křesla vedle Leny a řekl: „Připravená?“

„V rámci možností.“ odpověděla mu Lena se strnulým úsměvem.

„Tak se pustíme do předletové přípravy, ne?“ snažil se jí uklidnit.

„Dobře. Primární motory?“

„Fungují.“

„AG motory?“

„Fungují.“

„Navigace a komunikace?“

„Sto procent.“

„Zbraňové systémy?“

„Fungují.“

„Obranné systémy?“

„Funkční.“

„Podpora života?“

„Funkční a jede na sto procent.“

„A náklad?“ zeptala se nakonec Lena.

Technik se na ní nejdřív nechápavě zadíval, ale pak se vzpamatoval a nejistě odpověděl:„Vozidlo je upevněno.“

„Myslela jsem vojáky.“

„Tak ty jsou taky upevněný.“ řekl tak směšně, až se tomu Lena musela zasmát. V hangáru se podruhé ozvala siréna: „T mínus deset, T mínus deset.“

„Tak už jen deset minut do pekla.“ suše poznamenal technik a položil ruku na startér motorů. Lena ještě překontrolovala okolí lodi, ale nikdo se kolem nenacházel a tak mu povolila start motorů. Loď se mírně zachvěla a motory se rozvrněly. Joea až zamrazilo v zádech, když uslyšel tenhle zvuk. Lena stáhla páku plynu na minimum a zapojila energii do AG motorů. Ares také začal otevírat hangárová vrata. Nejprve se odsunuly těžké pancéřové pláty dveří. Potom se celým hangárem rozlehlo přerušované kvičení sirény a do lodi se opřel poryv rychle letícího vzduchu. To turbočerpadla začala snižovat tlak v doku na hodnotu okolního vesmíru.

„T mínus pět, T mínus pět.“ oznámil znovu hlas dispečera. Všechna plavidla v hangáru se začala řadit a piloti se připravovali k opuštění mateřské lodi. Dokud byli v docích, nebo poblíž mateřské lodi, chránil je její mohutný štít. Jakmile však opustí tento prostor, budou se muset spolehnout jen na své slabé štíty a na svůj um a obratnost v pilotáži a přesnost střelby svých osádek.

Ares se hnal hyperprostorovým kanálem vstříc rimské flotile. König, který byl na můstku, pevně doufal, že se útok bojových lodí federačního vesmírného námořnictva podařil a že stačily zlikvidovat velkou část nepřátelské flotily. Neměl od nich žádné zprávy a tudíž netušil, co je tam vpředu čeká. Celá tahle akce mu přišla připravená horkou jehlou, ale nic s tím nemohl udělat, protože dostal přímý rozkaz od Rady. Pokud by se však útok nezdařil, mohli se dostat přímo před palposty Rimů a skončit na smetišti dějin jako organický a kovový odpad ve vesmírném prostoru.

Z těchto chmurných myšlenek ho vytrhlo zachvění lodi. Celá loď se zatřásla. Ne úderem nějaké zbraně, ale výstupem z hyperprostoru. Tento otřes byl dost znát i v prostoru hangáru a vojáky nejdřív vyděsil. Nakonec se ale museli smát sami nad sebou, protože se nechali vylekat tak banální věcí, jakou je průchod hyperprostorovou bránou.

Jenomže za chvíli o sobě daly vědět i další záchvěvy a to už musely být jedině rimské zbraně. V hangáru naposledy houkla siréna a dispečer všem lodím vydal rozkaz k opuštění doku. Lodě se daly do pohybu, zatahovaly podvozky a vylétaly ven. Lamová zkontrolovala navigaci, zařadila se mezi skupinku Hawků a opustila vrata hangáru. Teprve teď ji přepadl opravdový strach a začali se jí třást ruce. Technik si toho musel všimnout, protože jí řekl: „Uklidni se. Nejsme v tom sami.“ a ukázal na okolní lodě. Invazní plavidla se konečně zformovala do jednotlivých formací a připojily se k nim i stíhačky a bombardéry. Nakonec se odhodlaly a opustily bezpečí obranného štítu mateřské lodi. Během okamžiku se k nim začaly stahovat bitevníky federační armády, které je chránili. Lamová měla plné ruce práce s řízením lodi, ale i přesto viděla to peklo, které se kolem nich rozpoutalo. Celý vesmírný prostor byl poset nesčetnými záblesky kanonů, raket nebo výbuchů. Federační lodě neustále bojovaly s rimskou přesilou a snažily se jak nejvíce mohly. Celým vesmírem prolétávaly tisíce, možná miliony úlomků a trosek zničených, nebo poškozených lodí a vymrštěných explozemi, mizely v dálce. Křížníky, bitevníky i mateřské lodě na sebe chrlily dávky torpéd, raket, laserových střel i energetických výbojů. Sem tam se objevil i záblesk anihilátoru, který jako horký nůž překrojil rimskou loď vejpůl. Na naší invazní flotilku nikdo zatím přímo neútočil, ale i to bylo otázkou času. Rimská palba prozatím směřovala jen na bitevníky, které tvořili doprovod menším plavidlům, ale občas si některé střela našla cíl mezi invazními plavidly a zhasla tak naděje několika desítek mužů či žen na přežití. Lamová se snažila držet formaci, ale střely byly čím dál tím častější a palba byla pořád hustší a hustší. Jenomže to nebyly zdaleka jediné problémy, které se na ně chystaly. Konečně si jich všimlo i rimské stíhací letectvo a zaútočilo. Teprve teď nastaly opravdvé potíže.

„Banditi na třech hodinách.“ zařval technik do mikrofonu.

„Rozumím.“ odpověděl mu jeden z velitelů stíhačů a otočil svou letku v ústrety nepříteli.

„A další. Do prdele jsou úplně všude.“ ječel dál a aktivoval rakety v kontejnerech Hawka.

Lena začala uhýbat jak nejlépe dovedla. Loď sebou začala házet ze strany na stranu, ze shora dolů. Střelci v palpostech nažhavili svoje trubky a začali plivat laserové dávky po útočících stíhačích.

„Jednoho jsem dostal.“

„Mám druhýho, jde k tobě doraž ho.“

„Další tři máme přímo za zadkem! Proboha sundejte je někdo!“ slyšel Joe hlas hřbetního střelce. Loď se otřásla několika nárazy. Do štítu narazili střely z kanonů rimské stíhačky a pozměnily trajektorii letu. Lena měla co dělat, aby se nesrazila s vedlejším Hawkem. Jen tak tak to vyrovnala a vrátila se na kurs.

„Tak to bylo o fous.“ oddechl si technik, omlouval se vedlejšímu letounu a zkoumal na počítači škody. „Je to dobrý. Máme kliku, že neměli rakety. Jinak bylo po nás.“

„Jak to vypadá?“ zeptala se Lena interkomem.

„Střelec jedna v pořádku, střelec dva v pořádku, střelec tři v pořádku.“

„A náklad?“ pokračovala dál Lena.

„Náklad je v pořádku, jen si stěžuje, že to moc hází.“ odpověděl jí Joe. „Kdy budeme v atmosféře?“

„Do pěti minut.“ řekl místo Leny technik „jestli se tam ovšem dostaneme.“

Kolem nich právě zuřila opravdová vesmírná válka. Neosobní, krutá, smrtící. Letouny se na sebe vzájemně vrhaly, pálily po sobě z kanonů, odpalovaly rakety a některé, smrtelně zraněné stroje se dokonce sebevražedně vrhaly na nepřítele. Celá oblast se brzy zaplnila výbuchy, troskami a mrtvolami osádek. Hawk se teď nepřetržitě otřásal a jeho štít jen tak tak zvládal nápor útočníků. Pomalu ale jistě se přesto blížili k atmosféře planety. Jejich řady však citelně prořídly, hlavně těžší a pomalé lodě se staly snadnou kořistí rychlých rimských stíhaček. Ale i ty byly řádně decimovány federačním letectvem. Za každý nálet na invazní skupinu zaplatili krutou daň v podobě několika sestřelených strojů. Velkou část jich měly na svědomí právě stíhačky federace a tu menší, ale ne nezanedbatelnou, měli na svých kontech palubní střelci. Nápor konečně trochu polevil a Lena si tak mohla vydechnout.

„Jak to vypadá teď?“ zeptala se svého technika.

„No zatím pořád letíme. Všechny systémy fungují, alespoň prozatím, a nepřátelská palba polevila. Do atmosféry vstoupíme za jednu minutu.“

Lena si myslela, že to nejhorší už je za nimi, ale nevěděla, že v atmosféře bude muset vynaložit velké úsilí, aby v pořádku přistála. Letoun se konečně dostal do vrchní části atmosféry. Lena zapnula interkom a oznámila do nákladního prostoru: „Vstupujeme do atmosféry.“ Vypnula mikrofon a znovu se plně věnovala řízení. V horních vrstvách šel sestup poměrně snadno. Kvůli řídkému vzduchu se loď otřásala jen velmi slabě a ani palba vesmírných sil už nebyla tak intenzivní. Opravdové problémy nastaly, když sestoupili níž. To už je zaměřili obranné síly Rimů na planetě. Okamžitě jim v ústrety startovaly nové stíhačky a také protiletadlová palba se činila. Během několika okamžiků se kolem nich rozpoutal divoký ohňostroj. Flaky explodovaly nebezpečně blízko letadel, laserové střely prolétávaly kolem s nepříjemným jekotem a protiletadlové rakety nacházely s neomylnou přesností své cíle. Obloha se brzy zaplnila hustým tmavým kouřem z hořících letadel, explozemi, troskami a bojujícími letadly. Lena měla co dělat, aby letoun udržela. Ke kanonádě z planety se navíc přidaly i turbulence, takže letadlo tancovalo a skákalo, jak se mu zachtělo. Technik se také chopil řízení a pomáhal jí letoun stabilizovat. Přesto, že hopsali ze strany na stranu, i jejich letoun si nepřítel našel. Nikdo na palubě netušil, zda to byla raketa, flak, nebo laser, který je zasáhl. Nejprve se ozvala rána, pak došlo k přetížení štítů, ty úplně vypověděly službu a následný výbuch roztrhl část pláště lodi. Uvnitř nákladového prostoru vznikl kvůli velké výšce podtlak a vojáci byli taženi ze sedaček ven. Kdyby nebyli bezpečně připoutáni do fixačních sedadel, byli by teď poletovali okolo lodi a řítili by se volným pádem k zemi. Automatický bezpečnostní protokol letadla zareagoval okamžitě. Při protržení pláště okamžitě uzavřel hermetické dveře do kokpitu a ušetřil tak oba piloty změny tlaku.

„Zásah, dostali jsme zásah!“ křičel technik a snažil se vyrovnat letoun, který se nakláněl.

„Jaké jsou škody?“ ptala se ho Lena a mačkala nejrůznější knoflíky a ovladače na přístrojové desce.

„Máme díru v plášti, pokles tlaku, a vynechává nám jeden motor. Přišli jsme o štít a odchylujeme se z kursu!“ řval dál technik, když porovnával údaje z palubního počítače. „Jdeme k zemi moc rychle!“

Letoun byl nakloněn k jedné straně a rychle padal k zemi. Z díry v trupu vyletovaly špatně upevněné předměty a z motoru se začal valit dým. Technik to zpozoroval a okamžitě motor vypnul. Nechtěl, aby došlo k jeho přetížení a potom i k výbuchu.

„Přišli jsme o číslo dvě!“ zahlásil Leně a letoun se naklonil ještě více ke straně.

„Teď už padáme!“ hlesla jen Lena „jestli to nevyrovnáme, tak se rozmáznem.“

„Hlas mi výšku!“ rozkázala kopilotovi a obrátila se interkomem k posádce a nákladu v prostoru za sebou: „Přišli jsme o motor a padáme nekontrolovaně k zemi. Taky přistaneme jinde než na místě vylodění. Připravte se na tvrdé přistání.“

Mezitím se jí pomalu podařilo letoun jakž takž vyrovnat a s pomocí kopilota ho i ve vodorovném směru udržet.

„Deset tisíc!“ hlásil technik.

„Sedm tisíc!“

„Pět tisíc! Máš místo kde přistaneme?“ zeptal se Leny a sám se začal rozhlížet kolem.

„Nemám, nejspíš támhle mezi ty dva kopce.“

„Tři tisíce!“

Letoun nadále klesal, ale pomaleji, protože Lena zapnula brdící motory. Nemohla je však nechat zapnuté dlouho, protože při téhle rychlosti by je úplně odepsala a při přistání by jí už nepomohli. Brzdy jí však daly několik vteřin času k tomu, aby se s větším klidem rozhlédla po okolí a našla místo vhodné k přistání. Moc možností v okolí nebylo. Samé lesy, kopce a skaliska. Jediné místo, které trochu připadalo v úvahu byla rokle, k níž právě mířila. Byla poměrně úzká, ale Hawk se tam s trochou štěstí musel vejít. Na dně rokle tekla nějaké řeka a tak si Lena řekla, že přistání nebude tak tvrdé.

„1500 metrů. Přistaneme v tý rokli?“ zeptal se technik.

„Jo. Hlas výšku.“

„1000 metrů!“

„750 metrů!“

Letadlo se s velkou rychlostí řítilo vstříc rokli. Ta se teď při přiblížení zdála širší než před několika okamžiky a to Lenu trochu uklidnilo.

„600 metrů, 500, 400, 300, 200, proboha brzdi.“ zařval technik.

„Zpětný tah!“ křikla Lena, zapnula brzdící motory, aktivovala AG motory, vysunula podvozek a přepnula na zpětný tah hlavního motoru. Loď se celá otřásla a obrovská síla ji zbrzdila v pádu. Přetížení začalo okamžitě drtit vnitřnosti posádky a vojáci, neuvyklí takovýmto přetížením, ztráceli vědomí. I Lena, přestože byla zvyklá, cítila nezvyklý tlak po celém těle a pomalu ale jistě ztrácela svoje smysly. Jen pud sebezáchovy, instinkt přežít a výcvik ji donutily k tomu, aby dokončila přistávací manévr. Letoun s nárazem dopadl na vodní hladinu řeky. Ta nebyla nijak hluboká a tak se do dna zaryly nohy podvozku letouny, které se včas vysunuly a nyní byly zajištěné. Teď už se nedalo nic dělat. Lena a kopilot už neměli na řízení stroje žádný vliv. Letoun se řítil řekou, tlačil před sebou vodní masy a zarýval se nohama do říčního bahna. Přední přistávací nohy nakonec nápor nevydržely a praskly. Celé se tlakem ohnuly a loď se naklonila čumákem do vody. Došlo k proražení některé přední části trupu a do lodi se nahrnula voda. Nebylo jí sice moc, ale kokpit zaplavila do pasu obou pilotů. Nakonec se Hawk s prudkým trhnutím zastavil o břeh řeky. Kdyby neměli oba piloti pásy, určitě by setrvačnou silou prolétli čelním sklem a skončili někde v roští u řeky. V nákladovém prostoru to nevypadalo o nic líp. Hned po zásahu a po protržení pláště se všichni střelci po vyrovnání tlaku s jistými obtížemi přesunuli do fixačních sedadel a připoutali se. Loď sebou házela ze strany na stranu a vojáci začali být docela nervózní. Joe se je snažil uklidnit, ale Lena mu s oznámením, že budou nouzově přistávat mimo určenou oblast nepomohla. A vlastně co si nalhávat. Ani Joe se necítil dvakrát příjemně. Nevěděl, jak dlouho už vlastně padají, ale myslel si, že přišel jeho konec. Najednou ucítil prudký tlak na plicích. Jeho tělo jakoby snad vážilo tunu. Do hlavy se mu valila krev a Joe cítil, jak se snaží uniknout a hledá si cestu ven z lebky. Sice se neviděl, ale bylo mu jasné, že musí mít úplně rudou kůži na hlavě. Pomalu na něj přicházely mdloby a i když se hodně snažil zůstat vzhůru, poslední co ucítil byla vlhkost v uších, v nose a nepříjemná pachuť krve na jazyku. Poslední co ucítil byl tvrdý náraz na zem a pak už jen tma. Joe ztratil přes veškeré svoje úsilí vědomí.

Hodnocení