Cesta války 8

Na obloze stále zuřila bitva. Letouny se přesto pomalu snášely na místo vylodění a snažily se zajistit předmostí. Tato jejich snaha se však stávala čím dál tím víc marnější. Jen málo z nich skutečně dosedlo na povrch planety a v pořádku vylodilo svoje posádky. A i ty pak většinou končily pod těžkou palbou rimské pěchoty. Mnoho vojáků zemřelo již v atmosféře planety, další při výsadku z letounů a nakonec umírali i ti, kdož se dostali až na planetu a budovali první obranné linie. Všechno nasvědčovalo tomu, že první vlna útoku bude odražena. A to se Rimům skutečně podařilo. Hawky a jiné nákladní stroje, které vyložily svůj náklad se urychleně zvedaly a mizely na obloze ve snaze uniknout před palbou nepřítele a zachránit tak alespoň své vlastní stroje a životy. Vojáci a technika tak zůstali na planetě bez podpory a marně se bránili velké přesile. Zničili sice několik důležitých pozic, ale nepřítel je neustále napadal a decimoval jejich počty. Během chvíle je pak rozdělil a navzájem izoloval. Ti co přežili, se už nezabývali snahou udržet předmostí, ale snažili se alespoň si zachránit životy. Schovávali se do lesíků a houštin a budovali si provizorní obranná postavení. Další se zase snažili nepozorovaně proniknout kolem nepřítele a zjistit, čím vším disponuje, popřípadě to i zničit.

Všechny tyhle události se však netýkaly čety poručíka Johnsona. Jejich letoun se po zásahu zřítil do údolí nevelké řeky. Vlastně měli štěstí v neštěstí, protože i když letadlo spadlo, spadlo tak dobře, že je z okolí nemohl nikdo jen tak zahlédnout. Lena totiž zamířila do údolí, které jako jediné slibovalo trochu rovnou a dlouhou plochu pro nouzové přistání. Navíc tam tekla řeka, která mohla pád zmírnit.

Joe se konečně probral z bezvědomí. „Žiju, nebo je po mě?“ zeptal se sám sebe, a následná bolest hlavy ho utvrdila ve faktu, že je stále naživu. Pomalu pohnul hlavou, ale to neměl dělat. Okamžitě mu v ní začalo hučet a před očima mu naskočil snad tisíc tancujících hvězdiček. V uších mu šumělo, šimralo ho v nose a v ústech pořád cítil pachuť krve. Joe zatřepal hlavou, aby se probral, ale ani to neměl dělat. Jeho mozek narazil na stěny lebky a Joe až zasykl bolestí. Bylo mu, jako by mu dal někdo palicí do hlavy. A ne jednu ránu. Aktivoval si léčebný program a nechal nanity a hormony a léčiva, aby ho daly trochu do pořádku. Asi tak po pěti minutách se konečně začal cítit ve své kůži. Pomalu se začal pohybovat. Zkoušel nejprve ruce, pak nohy a nakonec zavrtěl celým tělem. Nikde ho už nic nebolelo, a všechno fungovalo správně. Zvedl ruce a rozepnul sponu poutačů u fixačního sedadla. Poutače neodskočily, protože letoun byl úplně bez proudu, a tak je Joe musel násilím odtlačit. Když se osvobodil ze svého sedadla, vstal a šel kontrolovat zbytek nákladového prostoru. Obrněnec byl pořád na svém místě a Joe děkoval Bohu, i když na něj jinak nevěřil, že ho držáky v podlaze letounu udržely. Kdyby se snad utrhly, mohl je obrněnec rozmačkat na kaši. Joe zapnul interkom a zeptal se:

„Hej, slyšíte mě? Proberte se! Jste v pohodě?“

Nikdo mu neodpovídal a tak zvýšil hlas a skoro zakřičel:

„No tak! Vstávat! Hej, poplach!“ a začal třást svými muži. Bral je jednoho po druhém a budil je. Zřejmě zažívali stejné pocity jako on, protože jako odpověď se mu dostávalo jen bolestné hekání, klení a funění. Pomocí diagnostiky zjistil, že kromě stejných symptomů a několika modřin jim nikomu nic není. Pomalu se dostával dál, když mu sáhl na rameno Johnson a řekl:

„Já to tady už zvládnu. Zkontroluj kokpit.“

Joe se tedy mátožně přesouval ke kokpitu a snažil se otevřít zaseklé dveře. Ve stroji nebyl proud a tak se tlačítkem nedaly otevřít. Joe proto musel použít nouzové pyropatrony a dveře odpálit. Ozvala se tlumená rána, kolem rámu dveří se zablesklo a deska dveří se svou vlastní vahou vyvrátila do vnitřku nákladového prostoru. Joe se konečně mohl dostat dovnitř. Prolezl otvorem a hned se začal rozhlížet. V celém kokpitu bylo po pás vody, oba piloti v ní seděli a nejevili známky života. Sedačka kopilota byla napůl utržená a visela teď nezvykle nakloněná na posledních šroubech. Celý čumák letadla byl promáčklý o strom, do kterého narazili a čelní sklo, rozbité na tisíce střepů, vletělo do prostoru kokpitu. Také všechny displeje měly popraskané a vysypané obrazovky. Joe se sklonil k Leně a opatrně se jí dotkl. Myslel si, že je mrtvá, ale jeho přístroje mu potvrdily život. To ho trochu uklidnilo a tak zkontroloval ještě kopilota. Ten byl také naživu a dokonce se začínal probírat. Joe se znovu otočil k Leně a lehce zatřásl jejím ramenem.

„Leno, Leno, slyšíš mě?“

„Jo.“ uslyšel jen bolestné vydechnutí.

„Je ti něco, bolí tě něco?“ zeptal se jí se znatelnou obavou v hlase.

„Au!“ vyhekla, jen se pohnula „bolí mě celý tělo.“

Joe se na ní znovu podíval a přejel jí rentgenem. Ještě jednou to zopakoval, aby se ujistil a pak jen vesele prohlásil: „Nemáš naštěstí nic zlomenýho. A ani žádný vnitřní zranění.“

„Jo, ale hrozně mě bolí celý tělo.“

„Z toho se dostaneš. Doktor ti bodne nějakej oblbovák. Pojď, pomůžu ti.“ řekl Joe a začal jí rozepínat pásy. Potom jí podal ruku a opatrně ji pomohl zvednout se na nohy. Lena se sice snažila udržet, ale podlamovala se jí kolena a tak jí Joe musel podepřít. Vůbec mu to nevadilo, byl naopak rád, že se jí může dotýkat, i když jen přes skaf a navíc za takhle blbý situace. Co by dal za to, kdyby s ní teď mohl jít někam na večeři. Pomalu jí dovedl do nákladového prostoru a posadil jí na svoje místo. Jeho družstvo už bylo mezitím na nohou a pomáhalo ostatním. Doc rozděloval léky a Joe ho zavolal k Leně. Když se jí Smith ujal, Joe se vrátil do kokpitu a přivedl i technika. Pak se přesunul k poručíkovi a zeptal se:

„Jak seš na tom?“

„No.“ povzdechl si „už mi bylo i líp.“

„To jo, máme kliku, že jsme naživu.“

„Jo, díky ní.“ řekl Johnson a ukázal na Lenu.

„Musíme zajistit okolí. Můžu si vzít pár lidí?“

„Vem si celou Alfu a jestli chceš, tak pošlu i Bravo.“

„Bravo ať hlídá loď, my se kouknem trochu dál.“

Poručík se zvedl a začal udílet rozkazy. Joe se pak zeptal jednoho ze střelců, jak se dostanou ven, když nejdou otevřít zadní vrata. Ten jim ukázal několik průlezů v trupu lodi a vojáci se tak mohli dostat ven. Sice reptali, ale Joe se s nimi nepáral a nekompromisně je vystrkal ven. Protože loď stála v bahnitém meandru řeky, zabořil se každý z nich nejmíň půl metru do bláta a měl co dělat, aby se dostal na břeh. Nakonec se jim to povedlo a Joe přerozdělil úkoly. Bravo se mělo zakopat a chránit loď i s posádkou. Jeho družstvo se mělo vydat na průzkum.

Teprve teď, když byl venku před Hawkem si uvědomil, kolikrát během toho letu unikli smrti. Na letoun byl hrozný pohled. Celý plášť lodi byl poset nesčetnými rýhami, šmouhami a místy i zaseklými šrapnely. Tomu všemu vévodila trhlina v trupu, která způsobila pokles tlaku, poškození motoru a následný pád. Celý spodek letounu byl ve vodě, ale Joe tušil, že i ten bude řádně pomačkán. Zadní podvozek ještě držel, ale přední chyběl. Čumák letadla byl zaryt v břehu řeky a svou špičkou se opíral o silný kmen stromu.

„Tak tenhle ptáček už se nezvedne.“ řekl skoro neslyšně Nwankwo.

„Jo, teď tady zkejsneme.“ odpověděl mu Švéd.

„Nechte toho.“ okřikl je Joe „buďte rádi, že žijeme.“

„Ale jak dlouho.“ kousnul si Sommers.

„Dokud se odsud nedostanem.“ řekl vztekle Joe a zavelel:

„Jdeme! Dugane jdeš se mnou jako průzkum. Ostatní se budou držet tak sto metrů za náma.“

Joe se spolu s Jimmym vydali vpřed. Joe si na zbraň našrouboval tlumič a pomalu vklouzl do podrostu. Také Dugan si utlumil svou pušku a následoval svého četaře. Jejich pozice byla na jednu stranu výhodná, ale na stranu druhou měla i své nevýhody. Letadlo spadlo do poměrně hlubokého údolí. Bylo sice široké několik set metrů, ale Joe si nevšiml, že by se někde objevil pozvolný svah vedoucí na okolní hornaté pláně. Ať se podíval kam se podíval, všude byly jen skály, nebo prudké svahy. Na dně údolí rostl poměrně hustý les, který ve svazích přecházel v téměř neprostupná křoviska. Dugan se kolem rozhlížel také a pak potichu s obavami v hlase se ozval:

„Hele Joe, tohle nevypadá dobře. Je to dost hustý a ty kopce jsou zatraceně strmý.“

„Jo, máš pravdu. Pro pěšáka žádnej problém, ale transportér?“

„Nevim, nevim. Snad najdeme nějakou sjízdnou cestu.“ dokončil Jimmy.

„Ber to z tý lepší stránky. Jsme pod úrovní nepřítele, tak si nás snad nevšimli.“

Najednou Joe drapnul Dugana za rameno a strhnul ho k zemi. Vysílačkou vyslal signál „Stát!“ směrem ke svojí jednotce a Jimmymu naznačil ať je zticha. Joeův šestý smysl se znovu nemýlil. Jako již několikrát, i teď mu zachránil život. Dugan konečně uslyšel hlasy. Někdo se k nim blížil. Oba se schovali ještě více do křoví a připravili si zbraně k okamžité akci. Po sotva znatelné lesní stezce se k nim blížila dvoučlenná rimská hlídka.

„Říkám ti, že to spadlo někde tamhle.“ řekl jeden z Rimů a ukázal do lesa směrem k Hawkovi.

„To je blbost.“ oponoval mu druhý voják „Spadlo to víc vlevo, mimo řeku.“

„Radši to nahlaš velitelství.“ řekl znovu první voják a druhý Rim se chopil sluchátka polní radiostanice. Než však mohl cokoliv udělat, skácel se k zemi s prostřelenou Joeovou přesnou ranou. Druhý Rim stihl jen něco zaklít a už se sunul k zemi také, tentokrát zasažen zbraní desátníka Dugana. Kromě dvou tichých klepnutí a dvou žďuchnutí, se v lese neozval ani hlásek. Joe a jeho dvojka vylezli ven z úkrytu a jali se uklízet mrtvoly.

„Dobrá rána četaři.“ zhodnotil situaci Jimmy.

„Však tvoje taky. Přesně do voka.“ zazubil se Joe a vysílačkou odvolal svůj rozkaz. Za chvíli se na místo střetu dostavil i zbytek jednotky a hned se začali zajímat, co se přihodilo. Joe jim nic dlouho nevysvětloval a hned je zaúkoloval, ať ukryjí mrtvoly obou Rimů. Mezitím, co se jednotka bavila zahrabáváním a maskováním mrtvol, vydali se Joe s Duganem na další cestu. Teď šli ještě opatrněji než předtím, protože už věděli, že se po dně rokle potuluje i nepřítel. Joe se pomalu blížil ke stěnám údolí. Hledal nějakou průrvu, strž nebo úvoz, kterým by bylo možné se dostat na planinu i s transportérem. I Dugan se rozhlížel a usilovně přejížděl dalekohledem obzor, ale přes všechnu snahu nic nenašli. Kolem byly jen skály a strmé svahy. Pěšáci by to s pomocí lan a AG bot dokázali, ale potřebovali nahoru dostat i obrněnce. Mohli jít sice bez něj, ale v nadcházejícím boji se jim určitě bude hodit jeho palebná síla a pancéřování. Tohle všechno si Joe uvědomoval. Nakonec shledal, že tohle nikam nevede.

„Joe jednotce.“

„Rozumím.“

„Pojďte k nám.“ vydal Joe rozkaz.

Jeho vojáci se přesunuli k úpatí skály, pod kterou stál četař a desátník a utvořili kolem nich poradní kroužek.

„Tohle nikam nevede. Budeme se muset rozdělit. Já a Dugan budeme pokračovat podle téhle skály. Stereo a Gruber půjdou na opačnou stranu. Rotchester a Doc se pokusí vylézt nahoru a zjistit, co se děje kolem.“ řekl Joe a ukázal na skálu. Potom pokračoval: „Ole a Nwankwo, vy se spolu s Liem a Sommersem podíváte na druhý břeh řeky.“

Potom si odsunul hledí přilby a všem se zadíval do tváří.

„Nedělejte zbytečný kraviny. Buďte opatrní a radši dvakrát myslete, než něco provedete. A vy,“ obrátil se na čtveřici, která se chystala překročit řeku „vy si dejte hlavně pozor při přechodu řeky. Sejdeme se za čtyři hodiny u letadla. Platí rádiovej klid, takže žádný zbytečný hovory. Když už budete mít nutkání kecat, tak si odklopte hledí. Atmosféra je tady dejchatelná. Rozuměli jste?“ dokončil otázkou a znovu se na ně zadíval. Souhlasné zamručení a pokyvování hlav mu jednoznačně odpovědělo, že rozuměli. Rozešli se určenými směry a začali pátrat po jakémkoliv náznaku pohybu nepřítele, nebo možnosti, jak se odsud dostat.

Joe se s Duganem plahočili tři hodiny podle skalnatého masivu, ale ani po tak dlouhé době se jim nepodařilo objevit nějakou sjízdnou cestu. Sice našli několik strží, ale ty byly tak maximálně pro pěšáka. Joe se proto rozhodl pro návrat zpět k letadlu.

„Snad budou mít ostatní víc štěstí.“ povzdechl si Dugan a rozběhl se za Joem. Byli asi deset kilometrů od letadla a tak si museli trošku pospíšit. Cestou nenarazili na žádné známky působení nepřítele a tak se mohli pohybovat méně obezřetně než při první cestě. Při návratu na místo havárie se málem postříleli s několika kluky z Brava, kteří zajišťovali oblast a tvořili hlídky v okolí lodi. Když se dostali až k lodi, uviděli, že ani ostatní vojáci nezaháleli. Vrata byla otevřená a v provizorním okopu vedle lodi byl zaparkován obrněnec. Také bedny s nákladem byly vyneseny a schovány pod maskovací plachty. Pod těmi byly ostatně přikryty i jednoduché kryty vojáků. Poručík seděl s Lamovou u řeky a bavil se se skupinkou, která pátrala po druhém břehu. Jakmile spatřil Joea, pokynul mu a dvojice si to namířila rovnou k nim. Když se usadili a napili trochu vody, zeptal se poručík: „Tak objevili jste něco?“

„Ne.“ zavrtěl hlavou četař „Jenom samý skály. Auto tamtudy neprojede.“

„Kde je Stereo a Gruber a Rotchester a Doc?“ zeptal se Jimmy.

„Ještě se nevrátili?“ přidal se k němu Joe a podíval se na hodinky.

„Ne ještě ne, ale Stereo se se mnou spojil vysílačkou. Jsou na cestě. Co je s Docem nevím.“

„Určitě jsou v pořádku.“ pronesla potichu Lena.

„A co ty?“ zeptal se jí Joe „Jak jsme na tom?“ pokračoval dál a ukázal na letoun.

„Už jsem v pohodě,“ usmála se Lena „ale Hawk už se nezvedne. Nemáme energii a motory jsou v tahu. Dokonce jsme museli použít energii z obrněnce k otevření rampy.“

„Hm, takže tady musíme zůstat.“ zamumlal si sám pro sebe a obrátil pozornost k průzkumníkům:

„A vy jste něco zjistili?“

„Aby ne, šéfe.“ odpověděl mu vesele Erikson „našli jsme cestu, že by po ní projeli i dva těžký tanky vedle sebe.“

„Jenom budeme muset přes vodu, no.“ přidal se Nwankwo.

„Ale to nám přece nevadí, ne? Nejsme přece z cukru.“ řekl Sommers a protože seděl zády k řece, všiml si jako první přicházející dvojice. Byli to Stereo s Gruberem. I na tu vzdálenost se dalo poznat, že nenesou dobré zprávy. Při příchodu k sedící skupince jen nedbale máchli rukou na pozdrav a Stereo vydechl: „Vůbec nic poručíku.“ a ztěžka dosedl vedle Švéda. Ten ho jen poplácal po rameni: „Nic si z toho nedělejte. Cestu už jsme našli.“

Teď už jen zbývali Doc s Rotchesterem. Joe už začínal být nervózní. Vždyť už přetahovali nejmíň půl hodiny od domluveného času. Tohle se mu přestávalo líbit. Pomalu začínal myslet na nejhorší, když se z lesa ozvaly výkřiky a střelba. Pak bylo chvíli ticho a najednou jeho sluch zachytil klení a obrovský příval nadávek na něčí hlavu. Podle zvuku poznal, že se jedná o Docův hlas. Rozeběhl se směrem za zvuky, ale neudělal ani pár kroků, když se z lesa vyřítili dva vojáci, kteří nesli třetího a jeden, který vyděšeně poskakoval kolem a omlouval se. Doc se na něj sápal a od plic mu nadával, ale sevření Rotchestera a jeho pomocníka bylo dost silné, takže se nevykroutil.

„Co se sakra stalo?“ zařval Joe a hned začal prohlížet Doca.

„Mám to ale pech četaři. Během chvíle jsem to koupil dvakrát. A teď navíc od našich. Já bych tě nejradši …, ty jeden blbe.“ zasípal Smith a znovu se sápal na vojáka.

„Já, já myslel, že jste Rim.“ koktavě se omlouval voják. „Já, já nechtěl. Bude v pořádku?“ ptal se Joea.

„Eště abys chtěl ty jelimane! Nejradši bych tě roztrh! Jako hada! Ale co bych z toho měl.“ nadával mu už klidněji Smith. Zřejmě neměl vztek kvůli zranění, ale kvůli tomu, že ho trefil vlastní spolubojovník.

„Kam jsi to dostal?“ ptal se ho Joe a znovu ho prohlížel.

„Někam do nohy. Byla to pěkná šlupka.“

„Hergot nemel sebou.“ okřikl ho Joe „Ole přidrž mi ho.“ a doktor už vězel ve Švédových rukou, jako ve svěráku.

„Tak se na to podíváme,“ řekl Joe a přitáhl si doktorovu nohu. Pak se začal smát. „Dyť tam nic nemáš. Střela neprorazila plášť skafu, tak budeš mít jenom modřinu.“

„Ale bolí to jako čert.“

„Přestaň si stěžovat, naordinuj si něco proti bolesti, a radši nám řekněte, co jste viděli.“ obrátil se Joe na Rotchestera. Ten se jen napil vody, posadil se a začal vyprávět:

„Dalo nám zabrat, než jsme vylezli nahoru, párkrát jsme dokonce i sletěli, ale stálo to za to. Když jsme se vyškrábali nahoru na okraj údolí, uviděli jsme kus od nás asi dvacet metrů vysokou skálu. Kvůli stromům nebylo do okolí moc vidět a tak jsme vylezli i na tu skálu. Rozhled jsme měli na všechny strany a to co jsme viděli, tak to se nám vůbec nelíbilo, viď Docu?“

„No jo.“ zabručel mrzutě Smith a masíroval si opatrně bolavou nohu.

„Jsme asi deset kilometrů od místa určení. A ani nemá cenu se tam pokoušet dostat.“

„Co to plácáš?“ vyjel na něj poručík „A jak se odsud asi dostanem. Musíme na předmostí a podporovat další vlny.“

Rotchester jen zamítavě mávnul rukou a nerušeně pokračoval v hlášení: „Na předmostí zapomeňte. Žádný už neexistuje. Ty zbytky vojska, co se ještě jakžtakž držely, byly úplně rozprášeny, nebo upadly do zajetí. Druhá vlna šla do kopru. Nemáme žádnou šanci probít se na předmostí, natož ho udržet.“

Rotchester se na chvíli odmlčel a díval se do tváří okolo stojících vojáků. Joe sebou nespokojeně zavrtěl a vydechl: „Tak to jsme v prdeli.“

„Já bych to neviděl zas tak černě.“ pokračoval místo Rotchestera Smith „Našli jsme náhradní a poměrně důležitej cíl.“

„Vo co jde?“ zeptal se se zjevným zájmem Johnson.

„Nejspíš to bude radar a pozorovací stanoviště pro řízení palby, letounů i pozemních jednotek. Je to perfektně schovaný. Se nedivim, že to naše letouny nenašly. Ani já jsem si toho nevšiml, ale tady náš sniper se nudil a chtěl někoho sejmout, tak náhodou objevil kus antény pod maskovačkou. A při bližším zkoumání dalekohledem se z toho vyloupla sakramentsky dobře ukrytá základna.“

„Teď jen jak se k ní dostat.“ řekl smutně Rotchester „Žádnou trochu sjízdnou cestu jsme neviděli.“

„Ale my jsme ji našli.“ chlubil se hned Erikson.

„Jenže na opačný straně, než potřebujem.“ zchladil jeho nadšení Joe.

„A teď babo raď.“ usmál se poručík a podíval se na Lenu.

„To jako já jsem ta baba, jo?“ zeptala se naoko uraženě Lena. „Je přeci jasný, že se musí najít jiná cesta. Na téhle straně řeky, ne?“

„No to se musí.“ odpověděl jí ne právě vesele Joe „A jelikož jsem si to spískal, tak si vezmu pár lidí a omrknem to po proudu řeky.“ otočil se k poručíkovi. Ten jen kývnul na souhlas a nechal ho jít. Joe si s sebou vzal Dugana, pak Oleho, Sterea a společně vyrazili ven z provizorního tábora. Cesta jim ubíhal úplně stejně, jako před několika hodinami Stereovi s Gruberem. Pomalý průzkum vpřed, neustálé naslouchání zvukům v lese a věčně vykroucená hlava do svahu, hledající náznak cesty. Tak ušli několik kilometrů po stopách obou průzkumníků až se Stereo zarazil:

„Dál už jsme nešli.“

„Ale teď pudem.“ řekl Joe a s Duganem za zády vyrazil vpřed. Šlapali další stovky metrů, a stále nic nenasvědčovalo tomu, že se odsud nějakým způsobem dostanou. Řeka se začala ostře stáčet a Joe se raději přitiskl ke stěně a sunul se podél ní. Opatrně nakoukl několikrát za roh, a když se ujistil, že je vzduch čistý vyrazil vpřed. Šel pomalu a něco mu říkalo, aby si dával pozor. Pomalu si připravil zbraň k okamžité střelbě a přikrčil se. Zničehonic se z roští ozvalo:

„Nestřílejte.“

Všichni okamžitě zalehli a namířili ústí svých zbraní k místu, odkud se ozval hlas. Joe prověřil roští rentgenem a zjistil v něm lidskou postavu.

„Co jseš zač? Dej ruce nad hlavu a vylez ven!“ zařval.

Z roští se začal pomalu hrabat voják s hodností desátníka. Nepatřil mezi univerzály, protože neměl jejich insignie a taky jeho výzbroj byla odlišná.

„Dyk je to záklaďák.“ řekl udiveně Erikson.

„Ježíši mladej, co tady děláš?“ zeptal se ještě udiveněji Joe. Málokdy se stalo, že v boji potkal vojáky základní služby.

„Jsem desátník Rower z 12. pluku základního výcviku, mateřská loď St. Helen.“

„A co děláš tady?“ zeptal se znovu Joe.

„Nasadili nás do boje. Šli jsme v první vlně, ale sestřelili nás a …“ přerušil svoji zpověď.

„A …?“ zeptal se Joe.

„Z celé mojí jednotky jsem zbyl jen já a devět vojínů. Ostatní, pilot i velitel jsou mrtví. Já mám teď nejvyšší hodnost, tak hledám předmostí, abychom se spojili s našima. Sem rád, že jsem vás našel. Nevíte, kdy se odsud dostanem?“ dokončil už o poznání veseleji.

„To teda nevíme.“ řekl mu suše Dugan „Sami jsme taky spadli. Jenže jsme naživu a máme obrněnec. A s tím předmostím. Žádný není. Rimové rozprášili první i druhou vlnu.“

Voják se zarazil a Joe na něm poznal, že není daleko, aby začal panikařit. Aby ho trochu uklidnil, přistoupil k němu a zadíval se mu do očí:

„Hele mladej, jsme na tom stejně jako vy. Neměj strach. Nějak se z toho svinstva dostaneme, ale musíme pomoct dalším výsadkům rozumíš?“

„Ano pane rozumím.“ řekl potichu voják.

„A teď nás zaveď ke svýmu stroji, Rowere. Vezmeme tvoje lidi a vrátíme se k našim.“

Rower je pomalu vedl lesem. Bylo na něm vidět, že je to typickej zelenáč. Našlapoval kam se mu zachtělo, hrnul se skrz křoví jak tank a dělal takový hluk, že by to snad probudilo i mrtvolu. Joe jen potichu pozoroval svoje parťáky, jak se tlumeně baví a pak se najednou zeptal:

„Desátníku?“

„Ano pane.“ otočil se Rower.

„Jak dlouho už sloužíš?“

„Mám po základním výcviku, takže asi tři měsíce.“

„Ty vole!“ houkl zezadu Dugan „to má vláda opravdu nahnáno, když do boje žene takovýhle greenhorny.“

„Jo to je fakt. Jak je možný, že vás vůbec poslali do boje?“ zeptal se ho Joe.

„No byli jsme poblíž týhle soustavy, a velitelství se nechtělo zdržovat výměnou posádky.“

„Tak vás do toho hodili. Hele, nenašli jste nějakou cestu, která by vedla nahoru?“ ptal se dál Joe a ukazoval směrem k vrcholku údolí.

„Cestu ne, ale sjízdnej svah jo. Hádám, že to potřebujete kvůli obrněnci.“

„Jasně že jo. A co vy? Měli jste nějaký vozidlo?“

„Jen lehce pancéřovaném džíp s kanonem a kulometem.“

„A je funkční?“

„Měl by. Vypadal, že mu nic není. Kluci to snad prověřili. A už jsme na místě.“ dokončil voják a vstoupil na mýtinu.

Uprostřed ní stál Rowerův Hawk. Ale v jakém byl stavu. Tenhle letoun byl totální šrot. Chyběla mu střešní část trupu, oba motory měly rozpárané pláště, jeden z motorů byl rozsypán na tisíce střepinek, zřejmě po zásahu flakem. Celý trup byl poset dírami po střelách a jizvami od střepin. Kokpit byl zničen výbuchem, ne zvenčí, ale zevnitř.

„Jak se to stalo?“ zeptal se Joe a ukázal na kokpit.

„Prorazil to flak a uvnitř vybuchl. Pak začalo hořet i v interiéru.“ odpověděl mu desátník a teprve teď si Joe uvědomil, že cítí zápach spálené gumy a hlavně spáleného masa. Jejich příchod do tábora evidentně vyrušil vojáky od jejich dosavadní práce. A že to nebyla práce hezká. Vojáci, kteří zůstali naživu právě identifikovali svoje mrtvé kamarády. Na většinu z nich nebyl vůbec hezký pohled. Spálené skafy, popálené obličeje, rozsřílená těla, amputované končetiny v jednom případě i hlava odtržená od trupu a všudypřítomná krev, nyní již tmavnoucí a zasychající v slunečním světle a daganském vzduchu.

„Teda chytili jste to pěkně.“ řekl potichu Erikson a poplácal desátníka po rameni „Máš štěstí, že žiješ.“

Přeživší vojáci byli příchodem svého velitele trochu zaskočeni a tak se hned k němu hrnuli s jasnou otázkou „Co se stalo a kdo to sním přichází.“

„Klid.“ zavelel potichu Rower „Jak to vypadá?“ a ukázal na letoun a mrtvoly.

„Nic moc desátníku. Všichni kromě nás jsou mrtví. Hřbetního střelce a levého bočního jsme vůbec nenašli, piloti jsou rozstříknutý po celým kokpitu a támhleti čtyři jsou úplně na škvarek. Dají se identifikovat jen podle čísel na skafech.“ odpovídal mu viditelně pobledlý vojín.

„A auto?“ zeptal se Rower.

„Crisp ho prověřil. Kromě pár promáčklin a utrženejch zrcátek a antény je v pořádku. Zdroj je plně funkční a zbraně taky. Nechal jsem ho vyvézt z letadla.“

„Dobrá práce.“

„A kdo jsou oni?“ zeptal se Crisp.

„Univerzálové. Taky spadli, ale jsou na tom o dost líp než my. Máme se k nim připojit.“ pak se Rower otočil k Joeovi a zeptal se ho: „Co máme teď dělat pane?“

Joe se zamyšleně podrbal na bradě a řekl: „Ty a Dugan dojedete s džípem pro naše lidi. Tam podáte zprávu Johnsonovi a přesunete se sem. Já a ostatní tady mezitím pohřbíme mrtvoly a trochu to okouknem tam vpředu.“

„Rozkaz.“ zasalutoval mu desátník a spolu s Duganem se vydali k džípu. Rower se ani nesnažil o řízení. Automaticky ho přenechal Duganovi. Ten jen nasedl, nastartoval a zmizel v lese.

Joe se mezitím otočil na zbývající vojíny. Představil sebe i svojí jednotku a přiblížil jim situaci. Pak se začal seznamovat i s nimi a jejich schopnostmi. Nakonec se přesvědčil, že prvotní dojem ho nemýlil. Byla to banda zelenáčů na první bojové akci a podle toho taky vypadali. Bylo na nich jasně vidět že mají strach, že se jim dělá zle při pohledu na svoje mrtvé kamarády a že se jim chce spíš domů, než do nějakého boje. Ale Joe věděl jak na ně. Nejdřív je pořádně seřval, tak jako na cvičáku, pak je rozdělil do skupin a přidělil jim velitele. Každá skupina měla svůj úkol. Stereo se svojí partou měl prozkoumat cestu před nimi, Erikson zase shromáždit všechno potřebné z letadla a Joe si vzal na starost pohřbení mrtvých. Měl štestí, že objevil jakýsi přírodní výklenek ve svahu. Ten stačilo jen trochu prohloubit a upravit polní lopatkou a vznikl tak prostorný hromadný hrob. I přes nechuť, kterou v nich mrtvoly vyvolávaly, se vojáci přemohli a pomohli Joeovi s dopravou těl. Celou hrobku pak přihrnuly hlínou a zatížili kameny. Joe do stromu u svahu vyryl nožem pár značek, aby později našel toto místo posledního odpočinku. Když skončili s touto smutnou prací, sesadili se okolo věcí z letadla a čekali na návrat Sterea nebo příjezd čtvrté čety.

Stereo se vrátil během půlhodinky a hned hlásil, že cesta není nijak střežená a že se po ní dá slušně vyjet až nahoru, což si prověřil, protože byl až na konci rokliny vedoucí z údolí. To Joea alespoň trochu potěšilo. Chvíli po Stereovi se z lesa ozvalo praskání, pak vrnění elektromotorů a nakonec se vyvalil obrněnec hustě obsazený pěchotou a za ním džíp taktéž s nadlimitním počtem převážených osob. Obě vozidla pomalu přejela louku a zastavila před skupinou. Řidiči vypnuli motory, ozval se rozkaz sesedat a vojáci sklouzávali z pancířů a soukali se z útrob aut. Během chvíle se kolem trosek letounu rojila celá četa vojáků a nakládala věci z Hawka do vozidel. Poručík přišel spolu s Rowerem k Joeovi.

„Tak co uděláme teď?“ zeptal se Joe.

„Vezmeš si Alfu a půjdeš průzkum. Bravo vás bude jistit z džípu a vzadu budu já se zbytkem. Víš kde je ta stanice?“

„Já to nevím, ale kluci ji viděli, tak to nebude problém.“

„Tak jo, vyražte. Nesmíme se zdržovat.“

Joe svolal svoje družstvo, pak se ještě domluvil s velitelem Brava a vyrazili na cestu. Stereo je neomylně vedl až k roklině, která vedla ven z údolí. Nebyla nijak extra široká, ale pro průjezd obrněnce stačila. Miller poslal do rokliny tým k zajištění prostoru a sám pak čekal na Bravo. Domluvil se s velitelem, že nejprve prozkoumají a zajistí ústí a boky rokle a teprve pak že zavolají džíp. Velitel Brava souhlasil a tak se Joe mohl vydat na výstup. Cestou nenacházeli žádné stopy, ale přesto se pohybovali velmi obezřetně. Každou chvíli kontrolovali okolí rentgenem nebo termovizí a naslouchali zvukům. Bez nehody se dostali až na vršek kopce.

„Rotchi, vylez s Docem na tu skálu a pozorujte.“

„Nwankwo a Ole vlevo, Li a Sommers vpravo. Stereo a Gruber držej pozici.“

„A my to prohlídnem vepředu.“ rozdělil Joe rozkazy a zmizel s Duganem v roští.

Po prověření okolí a po ujištění, že nehrozí žádné překvapení zavolal Joe džíp a ten se v mžiku objevil vedle nich. Vojáci zajistili prostor a čekali až přijde i zbytek pěšáků podporovaný transportérem. Panceřovaná obluda se za chvíli převalila přes hranu svahu a zůstala stát vedle džípu. Poručík, který šel v čele procesí se zastavil u Joea a zeptal se:

„Tak jak to vypadá?“

„Chvilku vydrž.“ řekl Joe a spojil se s Rotchesterem „Jak to vypadá?“

„Stanici sotva vidím, máme to odsud docela daleko. Ale cesta vypadá dobře. Nevidím žádnej potok, řeku, údolí nebo skály, který by se nám postavily do cesty. Jen les, les a zase les. Sem tam nějaká mýtina, ale ne moc. Kdyžtak na to koukám, jsme vůbec na těžařský planetě? Podle okolí to tak nevypadá.“

„To si piš že jsme. Jen je to tady samá podzemní sluj. Povrchovejch dolů je tady jako šafránu.“ odpověděl mu Johnson.

„Tak jo, vyrážíme na cestu.“ zavelel znovu poručík. Četař se zvedl a vydal se se svojí jednotkou na průzkum. Za ním jel zase džíp a nakonec se přesouval obrněnec s pěchotou. Cestou nenarazili na žádnou překážku, jen jednou museli brodit přes potok, ale ten pro ně nebyl žádnou překážkou. Jediné, co brzdilo pohyb vozidel byly stromy v lese. Joe se nechtěl zase k Rimům až tak moc přibližovat a tak hledal a slídil po nějakém vhodném úkrytu. Jenže to není snadná práce najít úkryt pro padesát chlapů a dvě auta. Nakonec se mu však zadařilo a úplnou náhodou našel vchod do štoly.

„Tohle mi něco připomíná.“ zazubil se Dugan.

„Jo začíná to bejt docela nuda, viď? Jak jsme daleko od stanice?“

„Asi tak tři kilometry šéfe.“ odpověděl mu Rotchester.

„Tak to dál nejdeme. Schováme se tady.“

Po příjezdu obou vozidel nahnali mužstvo do štoly a Joe se svojí skupinou se snažili zahladit stopy. Měli v tom už praxi, takže to zvládli poměrně rychle. Neschovali sice úplně všechno, ale to hlavní zmizelo a netrénované oko by si ničeho nevšimlo. Pak se vrátili do sluje a velitelé jednotlivých družstev se rozesadili kolem poručíka k poradě. Té se účastnila i Lamová a Rower, jako zástupci svých lidí. Ostatní vojáci si různě posedali nebo polehali v jeskyni a odpočívali. Joe jim doporučil, aby se pořádně najedli a pak se trochu vyspali. Většina z nich ho velice ráda poslechla a tak se za chvíli ozývalo mlaskání a chroupání a po chvilce i oddechování a chrápání.

„Jak víme, předchozí vlny byly neúspěšné.“ začal poručík „a všem je nám jasný, že další vlny na sebe nenechají dlouho čekat.“

„To je jasný, touhle dobou už by měly dorazit síly z centrálních soustav.“ vložil se do toho jeden z velitelů, když zkontroloval svoje hodinky.

„Právě. A ty začnou vysílat na planetu nové vojáky.“

„A zase je přivítá rimská palba a dopadne to jako s náma.“ suše pronesl další z velitelů.

„Ne nutně. Jak jsme zjistili, v naší blízkosti se nachází rimská stanice s radarem. Pokud budeme mít štěstí, půjde dokonce o velitelství PVO v této oblasti. Máme dost lidí na perfektní přepad. Když to dobře načasujeme, zlikvidujeme je dřív, než se zmůžou na větší odpor.“

„Hmm,“ zabručel Joe „ale nejdřív to musíme omrknout a teprve pak můžeme plánovat co a jak.“

„To je víc než nutný. Proto provede malá jednotka průzkum.“ pokračoval dál poručík „Ty ho povedeš Joe. Vezmi si s sebou pět zkušenejch slídičů a omrkněte to tam.“

„Hned?“ zeptal se pro ujištění Miller.

„Jo, hned.“ odpověděl mu Johnson, Joe se zvedl a chystal se k odchodu. Do průzkumného týmu vybral Dugana, Sterea, Grubera a Sommerse s Liem. Celá šestice se v rychlosti rozloučila a pak vyrazila směrem k rimské stanici. Rozdělili se do dvojic a pomalu se prodírali lesem. Používali maskovací plachty, aby byli co nejmíň vidět a snažili se dělat co nejmenší hluk. Cestou se jim párkrát stalo, že narazili na rimskou hlídku, nebo jedoucí vozidlo, ale vždy je včas je uslyšeli a stihli se schovat. Tímto způsobem se bez nehody dostali až k prvním zákopům, které zřejmě obklopovaly celou stanici. Rimové si zřejmě byli jisti svoji převahou, protože v zákopech nikdo nebyl. Tedy skoro nikdo. Najednou se odkudsi zleva ozvaly hlasy. Joe okamžitě ztuhnul a naznačil svým lidem, aby zmizeli v úkrytech. Všichni se schovali a čekali, co se bude dít. Ze spojovacího zákopu vyšla rimská hlídka. Byli čtyři. Vojáci vstoupili do hlavního zákopu a chvíli se o něčem dohadovali. Pak se rozdělili do dvojic a rozešli se opačnými směry.

„To byla hlídka.“ zašeptal do mikrofonu Stereo.

„Počkáme až přejdou a dostaneme se přes zákop.“ odpověděl ke všem Joe. Vojáci mezitím zmizeli a Joe zavelel: „Teď!“ a sám se téměř neslyšně snesl na dno zákopu. Vyrazil vpřed spojovacím zákopem a zbraní jistil prostor před sebou. Číslo dvě jistilo zbraní jeho, boky měli na starost Li a Sommers a zadek uzavíral Stereo s Gruberem. Běželi přikrčeni vpřed a doufali, že je nikdo neuvidí. Spojovákem se nepozorovaně dostali až k druhému okruhu zákopů. Joe se opatrně rozhlédl a pak opustil zákop a ukryl se i se svou jednotkou v hustém roští.

„Odtud budem pozorovat cvrkot. Připravte si navigátory a uložte do nich co nejvíc informací.“ řekl Joe. Jenže ani půlhodinové pozorování mu nestačilo a tak se na vlastní pěst vydal na průzkum. Byl pryč asi dvě hodiny, ale zřejmě to stálo za to, protože se vrátil viditelně potěšen.

„Tak co?“ ptali se hned vojáci.

„Až v táboře. Teď se vracíme.“ odpověděl mu v rychlosti Joe a už zase sklouzával do zákopu. Vraceli se stejnou cestou, ale zdržovali se zahlazováním stop. Nakonec se ale v pořádku dostali ke štole a mohli poručíkovi sdělit informace. Stereo od nich vybral všechny navigátory a posadil se ke svému počítači, aby vyhodnotil údaje z průzkumu.

„Tak jak?“ zeptal se Johnson a obrátil se na četaře.

„Máme kliku. Je to pozorovací a radarová stanice. Mají tam čtyři radarový antény, vysílací věž, několik bunkrů, ale hlavně, hlavně jsou tam raketomety. Je jich celkem deset a mají je namířený pěkně proti obloze.“

„RKM-10, nebo dvacítky?“ zeptal se pro upřesnění poručík.

„Padesátky.“ vydechl Joe a poručík jen vykulil oči.

„Cože?“

„Jo, taky jsem tomu nechtěl věřit, ale na každým podvozku je padesát raket v odpalovacím kontejneru a dalších padesát v nabíječi. Taky tam mají spoustu zamaskovanejch náklaďáků a ty budou nejspíš taky našlapaný raketami.“

„A jaká je jejich obrana?“

„No mají ještě několik protiletadlových flaků, pak čtyřčata, dvojčata a pěchotu. Rakety jsou přímo chráněný několika zákopy a kulometnými hnízdy. Jsou tam i vjezdy do podzemí, takže je možný, že tam budou mít i nějaký obrněný prostředky.“

„A kolik je těch pěšáků?“

„Za celou dobu jsem jich napočítal asi dvě stovky, ale to byly jen hlídky a nejnutnější obsluha. Jestli jim pak písknou bojovej poplach, tak se jich může vyrojit klidně i pět set.“

„Hmm, to je dost.“ řekl zamyšleně Johnson.

„Dost?“ vyjekl Rower „vždyť je to desetinásobná přesila!“

„Klídek mladej,“ zklidňoval ho jeden z velitelů „my nejsme žádný béčka rozumíš.“

„Jasně. Každej z nás oddělá deset Rimů, a ani nemrkne.“ přidal se k němu druhý.

„Zas to nepřehánějte.“ vložil se do rozmluvy Joe „Jsme sice dobrý, ale ne nesmrtelný. Pokud je překvapíme, pak nějakou tu šanci máme.“

„S tím souhlasím. Rozdělíme se, obklíčíme je, rozmístíme co nejvíc náloží na strategická místa a až začne výsadek, tak zaútočíme.“ pokračoval poručík.

„A pak se budeme modlit, abychom to přežili.“ dokončila Lena za něj a všichni ztichli.

Poručík se zavrtěl, káravě se podíval na Lamovou, otočil se a houkl na Roblewskiho: „Už to máš?“

„Hned, za chvíli jsem u vás. Dokončuju grafiku.“

Igor přiběhl se svým počítačem a posadil se tak, aby na něj všichni viděli. Na monitoru se rýsovalo několik čar, teček a obrázků a Stereo se ujal výkladu.

„Takže tady máme čtyři radarové stanice. Jsou umístěné do čtverce a uprostřed tohohle čtverce je nějaká věž a budova, zřejmě centrální středisko. Mezi radary jsou porůznu rozeseté raketomety. To vidíte tady, tady a tady“ ukazoval Stereo jednotlivé raketomety „Každý raketomet je pak chráněn několika hnízdy, většinou jsou umístěný tak, aby se vzájemně kryly. Řeknu vám, že je to pěkně svinsky vymyšlený.“

„A co je tohle?“ zeptal se Johnson.

„To jsou nejspíš hangáry, kasárna nebo tak něco. Stojí to trochu stranou.“

„A ty protiletadláky?“ zeptal se jeden z velitelů.

„Jsou rozdělený do několika skupin. V každý skupině je jedno čtyřče a pár dvojčat. Celkem jsem jich napočítal šestnáct velkejch a třicet dva malejch.“

„Tak to už je slušná palebná síla.“ povzdechl si další z velitelů „a to tam jdeme jen s padesáti lidma, džípem a jedním obrněncem?“

„Jo, jdem.“ odpověděl mu Leo.

„Tak to je hotová sebevražda.“

„Nemyslím.“ řekl Johnson a obrátil se na Joea. „Co ty, stratégu?“

„Nejdřív musíme zničit vysílací věž a centrum. Potom je potřeba vyhodit do vzduchu radary a zneškodnit rakety. Protiletadláky nebudou tak hrozný, mají přeci jen omezenej dostřel.“

„Takže co bys navrhl?“

„Alfa by mohla projít až k centrále. Cestou bysme rozdali nějaký ty dárečky. No a až bysme zničili věž, tak bysme mohli obsadit i nějakej ten kanon a prát to do nich vlastníma zbraněma. Ostatní družstva by mohli taky umístit několik bombiček a pak s podporou vozidel zaútočit a dostat se až k nám.“

„To zní hrozně jednoduše.“ řekla mu Lena.

„Taky to jednoduchý je. Jednouchý řešení je většinou to nejlepší.“ usmál se na ní Joe a znovu se podíval na poručíka: „Tak?“

„Asi to je v daný situaci to nejlepší. Teď to jen trochu dopilujeme.“ řekl a naklonil se nad mapou. Potom se obracel ke svým velitelům a udílel jim jednotlivé rozkazy. Společně pak naplánovali celou přepadovou operaci. Johnson neustále kontroloval čas a když uznal, že se vytoužená hodina přiblížila, ukončil debatu a rozkázal bojovou přípravu.

Joe se chystal ke spěšnému odchodu k centru stanice, ale Lena ho ještě stihla zastavit: „Dávej na sebe pozor.“ zašeptala mu do ucha a dala mu letmý polibek na tvář.

„Hlavně ty se drž zpátky. A vezmi si na starost ty zelenáče.“ řekl Joe a ukázal na Rowerovu skupinku, pak zvýšil hlas a zahulákal na záklaďáky: „A vy mi dávejte pozor na ní, jasný?“

„Jasný pane.“

Joe by nejradši zůstal a podporoval to, co mezi ním a Lenou vznikalo, ale na druhou stranu ho hnala touha po boji, chuť vypadnout z týhle planety a taky odpovědnost, kterou měl vůči svým spolubojovníkům. Přece je v tom nemohl nechat samotné. Spěšně se rozloučili a zmizeli v lese. Rychle šli, nebo spíše běželi směrem a cestou, kterou už dobře znali. Nesli si s sebou tolik munice, kolik jen unesli a také hromadu výbušnin a granátů. Valili se podrostem a už málo dbali na to, zda je někdo uslyší. Alespoň prozatím. Když se přiblížili k první linii, hladce ji překročili a pokračovali dál. Cestou narazili na první protiletadlové kanony. Joe nařídil svým lidem, ať se schovají a sám se opatrně blížil ke zbraním. V okopu ohrazeném pytli s pískem stáli tři věže. Jedno čtyřče a dvě dvojčata. Joe se plížil vysokou travou a dával si pozor, aby se neprozradil. Nakonec se dostal až k valu z pytlů. Opatrně vykoukl a když zjistil, že ho nikdo nesleduje, převalil se přes zídku a skrčil se u paty věže čtyřčete. Pomalu vytáhl jednu z plasma bomb, skryl jí pod kanon a nastavil detonátor. Stejným způsobem jakým přišel, tak i zmizel. Spojovacím zákopem postupovali dál. Téměř se plazili po dně a vzájemně se kryli. Joe se každou chvíli zastavil a naslouchal. Cestou ještě umístili několik bomb ke dvěma čtyřčatům a jednomu raketometu. Konečně se přiblížili až k vysílací věži. Kolem ní už byli hlídky mnohem hustší a také obrana silnější. U paty věže byly čtyři hnízda, každé mířilo na jinou světovou stranu a hlídalo zákopy. Vzájemně byly propojeny několika chodbami a v nich byli vidět hlavy rimských pěšáků.

„Sakra!“ zaklel Joe, když uviděl, že je věž hlídána víc než před několika hodinami, když tady byl na průzkumu.

„Je jich tam trochu víc, než jsme čekali, co?“ ozval se vedle něj Dugan.

„Jo, je jich aspoň trojnásobek.“

„Co navrhuješ?“

„Tichá akce nepřipadá v úvahu. Musíme počkat, až začne vylodění a pak zaútočit. Nejlepší bude prolomit to na jedný straně. Bude nám překážet jen kulomet a pár pěšáků. Jak se dostaneme do zákopu, tak se budeme moct krejt.“

„Hmm, nejhorší bude přeběhnout tenhle plácek.“

„Grubere.“ ozval se znovu Joe.

„Ano pane?“

„Raketometem vyřídíš ten kulomet. Já, Dugan, Sommers a Li vyběhneme a vyčistíme zákop. Švéd nás bude krejt kulometem a Rotchester sniperkou. Až se dostaneme do zákopu, tak to tam vyčistíme, zajistíme pozici a pod naší krycí palbou se přesunete i vy.“

„Nejdřív bysme mohli trochu zakouřit ten plac, ne?“ spíše konstatoval, než se zeptal Doc.

„To je dobrej nápad. Připravte si granátomety a zkontrolujte munici.“

Vojáci splnili jeho rozkaz a čekali na útok. Leželi na okraji roští ve vysoké trávě a snažili se neprozradit. Kolem nich procházeli hlídky, ale ničeho si nevšímali. Najednou se z budovy pod věží vynořila hlava vojáka a cosi zařvala. V zákopu začal okamžitě cvrkot. Vojáci vyskakovali ven a hnali se k protiletadlovým kanonům, další se přemísťovali k raketometům a ostatní drželi pozice na svých místech. Joe se podíval na oblohu a bylo mu jasné, co se děje.

„Už to začalo.“ řekl ke svojí jednotce, když uviděl první obláčky výbuchů na obloze.

„Dýmovnice!“ zařval Dugan a vší silou mrštil svůj váleček dopředu. Spolu s ním vylétlo dalších pět, nebo šest čmoudících dýmovnic, které po dopadu na zem lehce bouchly a začaly tvořit ještě více kouře. Zleva se ozvalo několik výbuchů. Také Stereo stiskl odpalovací zařízení a vyhodil do vzduchu objekty, na které umístil Joe bomby. Několik výbuchů za jejich zády bylo znamením k útoku. Gruber zaměříl bunkr a odpálil na něj jednu raketu. Ta se zahryzla do valu, zavrtala se do něj a oslnivým zábleskem vybuchla. Do vzduchu vylétly kusy hlíny, dřeva, pytlů i několik Rimů.

„Krycí palba! Jdem, jdem!“ řval Joe a sám se vrhl vpřed.

Za zády mu zarachotil Eriksonův kulomet. Také ostatní vojáci pálili na nepřítele. Kvůli hustému kouři toho mnoho neviděli, a tak museli použít rentgen, aby vůbec něco trefili. Joe se hnal se svojí přepadovou skupinou vpřed. Rimové se konečně vzpamatovali a pálili jak diví. Chvíli jim sice trvalo, než otočili kulomety, ale teď to stálo za to. Joe běžel, co mu síly stačily. Cestou různě poskakoval a kličkoval sem a tam jako zajíc, aby se vyhnul střelám svištějícím kolem jeho těla a zarývajícím se do země. I když se snažil jak mohl, nakonec ho přece jen několik střel zasáhlo. Na jeho hrudní pancíř zabubnovala dávka z rimské pušky, naštěstí zpomalená silovým polem a téměř ho zastavila v běhu. Dugan ho předběhl a spolu s Liem a Sommersem dosáhli jako první zákopu. Hodili na obě strany granáty a zalehli k zemi. Po výbuchu se sesunuli dovnitř a vystříleli ty, kteří explozi přežili. To už se k nim přidal i Joe.

„Koupils to?“ ptal se hned Jimmy.

„Jen do pancíře.“

„Granáty?“

„Jo!“ zařval Joe a začal si připravovat další náboj do granátometu. „Vy ten kulomet vlevo, my ten napravo.“ řekl pak Liovi a pomalu vystrčil hlavu ze zákopu. Rychle odpálil svůj granát a skrčil se znovu na dno příkopu. To samé udělali i ostatní. Joe rychle přebíjel a potěšilo ho, když uslyšel čtveřici po sobě jdoucích výbuchů, které splynuly do jednoho rachotícího hřmění. Co ho však potěšilo ještě víc byl zděšený jekot raněných Rimů a vzteklé klení jejich šťastnějších kamarádů.

„Eště jednou!“ zařval Joe a znovu se vyklonil nad hlavu okopu. Odpálil druhý granát a chviličku se zdržel, protože chtěl vidět účinek výbuchu. Málem se mu tu stalo osudným, protože jeden z kulometů byl pořád funkční a teď si vzal na mušku Joea. Sprška střel se zaryla do okopu a vhodila do Joeova obličeje pořádnou hrst hlíny a kamení. Joe nevěděl, jestli ho zasáhla střela, nebo nějaký šutr, ale ztratil rovnováhu a spadl na dno zákopu.

„Do prdele co blbneš? Chceš se nechat zabít?“ řval na něj Dugan a Joe si teprve teď uvědomil, že to byl on, kdo ho strhl na dno zákopu.

„Dostali jste ho?“ zeptal se už přítomně Joe.

„Jo, jdem.“ odpověděl mu Dugan a už se vrhal do spojovacího zákopu, který vedl k dalším kulometům. Joe běžel hned za ním a kryl mu boky a záda. Zleva se objevili dva Rimové, vypálili po nich, ale než mohli přesně zasáhnout cíl, Joe je skolil několika ranami z pušky. Dugan se hnal vpřed a pálil hlava nehlava. Rimové, kteří se objevili v zákopu před ním se tak rychle měnili v děravá mrtvá těla. Jeho střelbu pak přerušoval jen prázdný stav zásobníku jeho zbraně doprovázený výkřikem „Nabíjím!“

V minutě oběhli věž a dostali se k poslednímu, čtvrtému kulometu. Z druhé strany se přiblížili i Sommers a Li. Joe na ně kývl, oba odjistili granáty a vhodili je dovnitř do bunkru. Ozval se výbuch, kulomet utichl a vojáci vnikli dovnitř. Joe ještě ve vchodu vypálil krátkou dávku, ale bylo to zbytečné, protože Rimové uvnitř byli roztrháni granátem a leželi na zemi. Jeden z nich ještě žil. Měl popálený hrudník, roztržené břicho a vyhřezlé vnitřnosti, z nichž tekla krev a tvořila na zemi kaluž. Vyděšeně pozoroval vojáky, třásl se v křečích a zaťatou rukou držel svoje útroby ve snaze dostat je zpátky a zastavit krvácení. Druhou rukou se snažil dosáhnout na zbraň, ale Dugan ji okamžitě odkopl. Zřejmě na ně chtěl ještě zaútočit, ale neměl už dost síly. Byl na něj otřesný pohled.

„Je v posledním tažení.“ suše konstatoval Sommers.

„Co s ním?“ zeptal se Li.

„Dorazíme ho. Nejsme přeci prasata.“ řekl Joe a vpálil Rimovi dvě rány do hlavy.

„Rychle ven, musíme krejt zbytek družstva.“ zavelel Joe a hrnul se ven. Zaklekl ke hraně zákopu a začal pálit směrem k budově z níž vylezl předtím důstojník, a odkud se Rimové vzmáhali na odpor. Z druhé strany štěkal Švédův kulomet, ale byl jaksi blíž.

„Už se hnuli.“ sdělil mu Dugan, když se obrátil zpátky.

„Palte na všechno, co se pohne. Musíme je udržet při zemi!“ rozkazoval dál Joe a pokropil dlohou dávkou dveře velína. Dva Rimové padli mrtví k zemi, třetí byl raněn a jeho kamarádi ho vtáhli dovnitř. Joe znovu odpálil granát, tentokrát napalmový. Trefil přesně dveřní otvor. Nádobka vlétla dovnitř, vybuchla, rozprášila hořlavou směs po místnosti a následná jiskra ji zapálila. Ozvalo se jen lehké lupnutí, pak ucítili závan vzduchu, který se vřítil dveřmi do budovy, aby přiživil oheň a najednou oslepující záblesk, mohutná detonace a spousta plamenů a černého dýmu šlehajícím ze všech otvorů budovy. Uvnitř se rozpoutalo pravé peklo. Joe slyšel jen ječení Rimů. Zanedlouho je i uviděl. Hořící postavy vybíhaly z budovy a s příšerným řevem se snažily setřást ze sebe tu hořící hmotu. Jejich snaha ale byla marná, protože tenhle napalm se odstraňoval jen velice těžko, a velice snadno naopak hořel a zabíjel. Těla se kroutila a padala k zemi na níž pomalu dohořívala, uhelnatěla a zamořovala okolí nepříjemným zápachem spáleného masa. Joe si byl vědom, co všechno napalm dokáže. Kdysi dávno měl popálenou jen ruku, a přesto si myslel, že se bolestí zblázní. I proto si bral na mušku Rimy zasažené ohněm a krátil jim jejich utrpení.

V zákopu se konečně objevil i zbytek družstva. Okamžitě se připojili k palbě a ptali se co dál.

„Umístěte nálože.“ řekl Joe a rozhlížel se, kam zmizet před výbuchem věže. Vojáci jeho rozkaz uposlechli a když byly detonátory nastaveny, připravovali se k přesunu.

„Co je zas tohle?“ zařval Rotchester a zatřásl s Joem. Ten se podíval udaným směrem a uviděl tři obrněnce, jak se valí jejich směrem.

„Kurva.“ zaklel a pokynul Gruberovi. „Zvládneš to?“

„Zkusím to.“ odpověděl mu Gruber a odpálil první raketu.

„Nabít průbojnou!“ řval na Sterea a zaměřoval znovu prostřední obrněnec. První raketa je zřejmě jen podráždila, protože z věží všech tří vozidel se ozvala silná palba, která je donutila zalehnout.

Když se chvilku odmlčely, Gruber se zvedl a odpálil další raketu, tentokrát průraznou. Střela s hvízdnutím vylétla z roury raketometu a rychlostí blesku se prodrala skrz čelní pancíř obrněnce.

„Sakra! Zase nic.“ zaklel Stereo, ale byl přerušen výbuchem. Prostřední obrněnec se roztrhl a tlaková vlna trochu rozhodila i oba okolní stroje. Několik Rimů, kteří šli rojnicí podél vozidel bylo zabito, raněno, nebo odhozeno na zem.

„Pryč, musíme pryč!“ řval Joe a hnal svojí jednotku k jednomu z protiletadlových čtyřčat. Kanony byly zaměřeny na oblohu, takže obsluha si krom hlídek okolí moc nevšímala. Joe běžel vpřed, kryl se za kdejakým roštíčkem, mezičkou nebo kamenem. Zezadu je tlačila palba obrněnců, zepředu se zase ozývali obránci kanonů. Vojáci kličkovali a byli neustále v pohybu, ale ani to jim nepomáhalo. Střely se zarývaly pořád blíž a blíž a několikrát dokonce zasáhli svůj cíl. Naštěstí je chránil štít i pancíř, ale ani to nemuselo trvat věčně. Štíty běžely naplno už hezky dlouhou dobu a každou chvíli mohly vypovědět službu. Tohle všechno si Joe uvědomoval a proto se chtěl co nejrychleji dostat ke kanonům. Obsluhy si jich naštěstí nevšimly a dál pálily po objektech na obloze, ale hlídky jim zatápěly slušně. Joe znovu odpálil granát a po jeho výbuchu se převalil přes val z pytlů. Než stačil cokoliv udělat, kohokoliv zabít, předběhl ho Ole a kulometem vyčistil prostor mezi kanony. Konečně si jich všimly i obsluhy, ale než stihly něco udělat, bylo po nich. Joe se okamžitě nasoukal do jednoho z dvojčat a začal zaměřovat obrněnce. Pak stiskl tlačítko spouště a kanon se rozkdákal. Hlavně začaly plivat smrtonosné dávky mezi obrněnce a bubnovaly na jejich pancíře. Vojáci, kteří šli v rojnici byli koseni a padali jako stébla trávy při sečení kosou. Z levé strany se ozval hlubší zvuk a země se začala lehce třást. Dugan obsadil čtyřče a pálil na jeden z obrněnců. Bylo vidět, jak ho střely zpomalují a oslabují, nakonec ostře zabočil doprava a zastavil se. Dugan do něj nepřestával střílet, až ho nakonec zapálil. Z obrněnce vyskočil zbytek přeživší posádky a snažil se zmizet, ale Eriksonův kulomet je ve snažení zastavil. Poslední obrněnec se neustále blížil a teprve teď si Joe všiml, že za ním jde skupina granátníků. Pokosil je dávkou, ale nestihl je zabít všechny. Jeden nebo dokonce dva z nich odpálili rakety, které mířili přímo na jeho dvojče. Okamžitě vyskočil ven, ale nebyl dost rychlý. Rakety se zasekly do věže dvojčete a vybuchly. Tlaková vlna mrštila Joem směrem ke čtyřčeti a spolu s ním i spoustu šrapnelů. Joe dopadl hlavou ztěžka na zem a ztratil vědomí. Poslední co ucítil byla ostrá bolest v noze a nepříjemný svištivý zvuk kousků kovu zasekávajících se kolem jeho hlavy do země a pláště věže čtyřčete.

„Šéfe!“ zařval Rotchester „Doktor.“ a vrhl se k Joeovi. Chytil ho pravačkou za popruhy na rameni a táhl ho za ochranný val z pytlů. Tam ho opřel a čekal až přiběhne doktor.

„Co mu je?“ zeptal se Smith, a začal otvírat lékárničku.

„Má šrapnel v noze a zřejmě ztratil vědomí.“ oznamoval mu Rotchester a pomáhal mu Joea otočit.

„Krej nás. Já už si s ním poradím.“

Rotchester se okamžitě dal do krycí palby. Obrněnec se neustále blížil a situace už začínala vypadat bezvýchodně.

„Sejmi ho raketou!“ řval Dugan, nyní zastupující velitele.

„Co asi dělám.“ odpovídal mu vztekle Gruber a popoháněl Sterea, aby mu nabíjel. „Má nějak silnej štít.“

Obrněnec se stále valil kupředu a rakety jen s minimálním účinkem zasahovaly cíl. Stroj jen trochu zpomalil, ale přesto se dostával blíž a blíž.

„Jestli dojede až k nám, tak jsme v prdeli.“ hlásil Nwakwo.

„Musíme zmizet!“ zařval Erikson a chystal se k ústupu, ale než stihnul cokoliv udělat, přilétly z oblohy dvě rakety a trefili přímo pancíř obrněnce. Ozvala se dvojitá detonace, tlaková vlna zvířila mračna prachu a srazila vojáky k zemi.

„Co to bylo?“ probral se Joe z bezvědomí a díval se na Smithe, který ho zakrýval vlastním tělem. Kolem nich dopadaly drny, kameny, kusy kovu i části těl.

„Hergot slez ze mě. Copak jsem teplej?“ zavrčel Joe, když zjistil, že kromě bolehlavu a palčivého píchání v noze mu nic není.

„Tak co to bylo?“ zeptal se znovu.

„Rimskej obrněnec. Dostaly ho rakety. Nevím kdo, ale zatraceně nám pomohl.“

„Grubere, už si odpálil tu věž?“

„Ještě sem na to neměl čas.“ vyhekl Gruber a svalil se s raketometem za obranný val. Potom vytáhl odpalovač a stiskl knoflík. Na sloupech věže se zablesklo. Nejprve na těch vpravo a po dvou či třech vteřinách i na těch vlevo. Věž se lehce naklonila a po odpálení zbývajících náloží se s rachotem sesunula určeným směrem.

„Jůůůchůůů!“ zajásal Gruber „Tam kam měla.“

„Dobrá práce.“ poplácal ho Stereo po rameni.

„Mizíme.“ rozkazoval Dugan a Joe s uspokojením zjišťoval, že má dobrou náhradu. „Sommers a Li, vemte četaře a za mnou. Oba vojáci chytili pod paží narychlo obvázaného Joea a vlekli ho za sebou. Nechovali se dvakrát opatrně, ale co mohl Joe čekat. Byli přece pod palbou. Tak musel na chvíli zatnout zuby a vydržet. Když byli dostatečně daleko od protiletadlových děl, Gruber odpálil další nálože a zničil tak čtyřče i poslední dvojče a spolu s nimi i několik Rimů, kteří se k nim konečně dostali.

„Kde jsou ostatní? Spoj se s velitelstvím a udej jim naší polohu.“ ptal se Joe, když dosáhli dalšího ze zákopů, ve kterém se ukryli.

„Poručíku, četař Miller. Kde sakra jste?“ zeptal se pak interkomem po přepojení na poručíka.

„Kde bysme byli.“ ozval se nepříjemný hlas „Bojujeme, chtělo by to trochu vděku. Právě jsme vám zachránili prdel.“

„Tos byl ty?“

„Jo, obsadil jsem jeden jejich raketomet.“

„Joe, Joe.“ ozval se najednou Dugan a ukazoval před sebe. „Jedou k nám tanky. A rozhodně nejsou naše.“

„Do prdele! Slyšels to?“ zaklel Joe směrem k poručíkovi.

„Slyšel, posílám Vám obrněnec. Udejte nám souřadnice, zkusíme to tam trochu zasypat raketami.“

„Stereo, máš velitelství?“ zeptal se Miller svého radisty, když předal Johnsonovi pozici a směr jízdy tanků.

„Jo, dal jsem jim naše souřadnice. Posílají nám na podporu pár stíhaček.“

„Velitel družstva Alfa všem. Za chvíli jsou tady federační stíhačky. Zapněte lokátory a koukejte vypadnout z rimskejch pozic.“ oznámil Joe celé četě a čekal na potvrzení. Kolem tanků se rojila rimská pěchota a lehčí obrněnce, dokonce i džípy. Vojáci Alfy pálili, jak nejlépe mohli, ale proti silným štítům tanků neměli jejich pěchotní zbraně šanci. Nepřítel právě překračoval poslední linii zákopů, která ho dělila od Joeova mužstva, když se z oblohy ozvalo svištění a na celý palouk před nimi dopadla hotová sprška raket. Muselo jich být nejméně dvacet, nebo třicet. Všechny se v určitých rozestupech zabodávaly do země a s ohlušujícím rachotem vybuchovaly. Celá zem se zachvěla a vzduch se naplnil zápachem spáleniny. Když se vzduch trochu vyčistil od mračen prachu a hlíny, Joe s uspokojením zjistil, že v oblasti dopadu raket nemohlo nic přežít. Celý palouk vypadal jak po hluboké orbě. Všechna tráva, keříky, Rimové i jejich vozidla byli pryč. Místo nich jen hlína, krátery, kopečky a ohořelé, zprohýbané a roztrhané trosky tanků, obrněnců a džípů.

„Přímý zásah.“ oznámil Joe do vysílačky a přesunoval se za svojí jednotkou. Měli před ním trochu náskok, ale léky proti bolesti a léčebný nanoprogram začaly zabírat, a tak se Joe brzo mohl pohybovat, jako by mu nic nebylo. Před nimi se nacházelo další hnízdo protiletadlových kanonů. Přesto, že z té strany byla slyšet silná palba, kolem Millerovy skupiny neproletěla ani jedna střela. Joe brzo pochopil proč. Při přiblížení si totiž všiml, že na hnízdo z druhé strany útočí několik lidí z Johnsonovy čety.

„Kdo teď právě útočí na protiletadláky.“ zeptal se do mikrofonu.

„Bravo.“ odpověděl mu hlas na druhé straně „Proč?“

„Tady Alfa 1, jsme na druhý straně od vás. Přepadneme je zezadu.“

„Rozumím. Dáme na vás pozor.“

„Upoutejte jejich pozornost. Na můj povel pak zastavíte palbu.“

„Dobře.“

Zezadu se k nim konečně přiřítil i obrněnec, který jim poslal poručík. Joe se spojil s velitelem vozidla a naznačil mu, co mají v plánu. Velitel pomalu vyrazil vpřed a vojáci šli za obrněncem pod ochranou jeho pancířů. Kanony změnily cíl svojí palby a rozštěkaly se ještě zuřivěji. Joe se podíval na oblohu, aby zjistil co za tím stojí. Na obloze se objevila celá letka stíhaček doprovázená pomalejšími útočnými bombardéry. Letouny se stále blížily a připravovaly se na útok.

„Už jsou tady!“ zařval Joe do interkomu a zalehl.

Nad hlavou se mu mihly nejprve stíhači, kteří svými laserovými kanony pokropily všechny věže a zanedlouho je vystřídaly bombardéry, které odhodily několik bomb. V okopu kanonů se třikrát zablesklo, ozvaly se výbuchy a přes vojáky ležící na zemi se přehnala tlaková vlna. Letouny nabraly výšku, rozdělily se do několika skupin, každá se zaměřila na nový cíl, a znovu zaútočily.

Joe zvedl svojí jednotku ze země a hnal se směrem k hořícím kanonům. Obloukem je oběhli a sklouzli do zákopu k Bravu.

„Jak jste na tom?“ zeptal se velitele Brava.

„Žádný mrtví, ale pár raněnejch.“ řekl mu velitel a ukázal na svou bezvládnou ruku a skupinku vojáků ležících na dně okopu.

„Naložte je do obrněnce, ať je odveze.“ Rozkazoval mu Joe a sám se chopil jednoho ze zraněných a pomáhal mu do vozidla. Pak předal instrukce řidiči a nechal ho odjet do zázemí, směrem k Lamové.

„Co teď Millere?“ zeptal se velitel.

„Zaútočíme ještě na ten bunkr.“ odpověděl mu Joe a ukázal na malá vrata chráněná několika střílnami.

„Nenecháme to radši letadlům?“ zeptal se jeden z vojáků Brava.

„Ne-e“ odpověděl mu místo Joea Li „ty se tím zabejvat nebudou. Mají dost práce s objekty na povrchu.“

„Vy,“ pokračoval dál Joe a ukázal na Bravo „vy upoutáte palbou pozornost na sebe a my to obejdeme přes támhlety zákopy. Až se dostaneme k palpostum, hodíme dovnitř pár granátů a vyčistíme to tam.“

„Souhlas.“ kývnul mu velitel a obrátil se na svoji jednotku: „Tak jste to slyšeli, jdeme!“ rozkázal jim a přesunul se zákopem přímo proti krytu. Joe se vydal na opačnou stranu. Rimové je zřejmě viděli, protože po nich začali pálit, ale Bravo konečně spustilo zastírací palbu a zcela tak upoutalo pozornost nepřítele. Joe se přesto pro jistotu ještě více přikrčil a hnal se vpřed. Běželi zákopem připraveni k okamžitému výstřelu, ale nikdo jim v cestě nepřekážel. Rimové se zřejmě před deštěm střel ukryli pod ochranu stěn bunkru. Joe se dostal až k zákopu, který je měl dovést přímo před vchod pevnosti. Pomalu se přitiskl k betonové stěně a sunul se kupředu. Kolem něj létaly střely a zasekávaly se do zdí. Joe by nejradši krycí palbu odvolal, přece jen nechtěl, aby mu někdo z jeho lidí ustřelil palici, ale nevěděl, kolik Rimů je uvnitř. Pokud by se vyrojili, mohla by být po Alfě veta. Četař se pomalu blížil k první střílně, z níž vykukovala hlaveň těžkého rimského kulometu. Joe odjistil dva granáty, pokynul svojí jednotce a se slovy: „Zastavit krycí palbu!“ vhodil oba granáty do místnosti. Kulomet na chvíli ztichl, zevnitř se ozvalo jen rimské „granát“ a pak jen výbuch doprovázený třaskavým zasekáváním šrapnelů do zdi. Jakmile utichla palba Brava, vojáci vyrazili přikrčení vpřed a likvidovali další a další otvory ve stěnách bunkru. Společně se pak seskupili před vchodem a přivolali Bravo. To se přihnalo přímo přes otevřené prostranství a jistilo je z druhé strany.

„Jak se dostanem dovnitř?“ zeptal se Dugan a ukazoval na silné panceřované dveře zasazené do mohutných pantů. Nikde neměli žádnou kliku, nebo tlačítko kterým by se daly zvenčí otevřít.

„Pusť.“ Řekl jen rozmrzele Gruber a odstrkoval Dugana. Z batohu vytáhl několik podlouhlých trubiček z nějaké plastické hmoty a nalepil je na několik míst ve dveřích. Potom do každé žížaly zabodl maličkou rozbušku s dálkovým přijímačem a zavelel: „Zpátky.“ Vojáci se o kus stáhli a Gruber stiskl knoflík svého dálkového odpalovače. Ozvalo se pár tlumených ran, trhavina se jakoby zahryzla do kovu a prokrojila ho na vybraných místech. Pak se Gruber postavil před dveře a vší silou do nich kopl. Musel to udělat ještě dvakrát, ale nakonec se mu podařilo dveře vyrazit z pantů a vyvrátit je dovnitř bunkru. Jenomže se nějak zdržel, trošičku se zapotácel a už mu na pancíř zabubnovalo několik střel rimských pušek. Vyplivnul mu štít, a Gruber tak schytal plný zásah do horní části hrudníku a hlavně ramene. Energie střel měla takovou sílu, že ho odhodila i s jeho téměř třemi metráky asi pět metrů. Joe okamžitě vpálil naslepo celou dávku dovnitř a někdo tam vhodil i granát. Rimové se tak na chvíli odmlčeli a vojáci mohli odtáhnout svého kamaráda z nebezpečné oblasti. Bravo podporované několika členy Alfa družstva vtrhlo dovnitř. Joe mezitím spolu se Stereem a Docem začali ošetřovat Grubera.

„To bude dobrý Hansi, musíš to vydržet.“ konejšil ho Stereo, který mu podepíral hlavu. Doc se podíval na četaře a potichu pronesl: „Tohle nevypadá dobře.“

Joe musel uznat, že doktor mluví pravdu. Střely skrze prsní pancíř nepronikly, ale totálně zlikvidovali nárameníky a horní část pažního chrániče. Doc otevřel Gruberovi hledí přilby a podával mu napít roztoku se silnými léky proti bolesti.

„Já, já …“ koktal přerývaným hlasem Hans a zajíkal se bolestí. Celé jeho tělo se třáslo zimnicí a z tváří se mu rychle vytrácela narůžovělá barva. Byl čím dál tím víc bledší a bledší. A není se čemu divit. Celou ruku měl totiž na padrť a z ran vytékalo obrovské množství krve. Joe se jí snažil pomocí obvazů zastavit, ale moc to nepomáhalo.

„Já, já, určitě umřu. Já nechci umřít.“ cedil skrz drkotající zuby Gruber.

„Ty neumřeš, je to jen poranění ruky.“ konejšil ho dál Stereo. „Viď, že neumře?“ obrátil se s otázkou na Joea.

„Neumře, nedal sem mu k tomu rozkaz.“ řekl vztekle Joe.

„Poslouchej mě,“ zařval na Hanse „ty neumřeš. Je ti to jasný vojáku? Koukej aktivovat léčebném program, nebo ti nakopu prdel.“ A vší silou ho praštil přes helmu. Omdlévající Gruber se probral a vyjeveně vyhekl: „Provedu pane.“

Joe který stále silně tlačil na krvácející ránu zkusmo povolil sevření a zjistil, že rána už tak silně nekrvácí.

„Je to dobrý. Naniti mu ucpali tepna a žíly. Teď už ho z toho snad dostanem.“

„Jen se neraduj předčasně. Ztratil skoro tři litry krve. Už mu píchám druhou kapačku. Jestli to půjde takhle dál, tak mu nebudu mít co dát.“ mluvil vážným hlasem doktor.

„Alfa jedna pro Bravo jedna“ zavolal Joe.

„Bravo jedna slyší, co potřebujete?“

„Potřebuju kapačky, mám zraněného vojáka, velká ztráta krve. Pošlete sem někoho s jedním balením.“

„Rozumím, to si můžeme dovolit.“

Joe dál zkoumal Gruberovu ruku a pomalu odstraňoval zbytky pancíře. Když pomalu odhrnul i overal, ve kterém byl voják navlečen, uviděl, že zranění je mnohem vážnější, než čekal. Pomalu oplachoval krev z rány vodou a spolu se Smithem zkoumal zranění. Krev už z cév nevytékala, pouze občas odkápla, svalovina byla úplně zničená, vazy a šlachy u ramenního kloubu přetržené a smrštěné.

„To je zlý.“ řekl Doc.

„Amputace?“ zeptal se ho Joe.

„Jo, má úplně rozdrcenou pažní kost, vidíš?“ a ukázal na horní část kosti pod ramenním kloubem, která byla roztřepená na desítky tenounkých štěpinek. Hans se musel dostat co nejrychleji do nemocnice a na sál. Ale jak to udělat. To byla otázka, která četaře v současnosti nejvíce zajímala. Z vnitřku budovy přiběhl zbytek Alfa týmu spolu se zdravotníkem Brava. Ten když uviděl, že je pacient stabilizován, předal infuzi a zmizel zpět ke svojí jednotce.

„Jak je na tom?“ ptal se hned Dugan.

„Musí rychle do nemocnice.“ odpověděl mu Doc a obracel se na Sterea. „Nemůžeš zavolat sanitu?“

„To můžu, ale nevím, jestli jí pošlou.“ odvětil mu Igor a už se spojoval se štábem a hlavně s velením zdravotníků. Chvíli to sice trvalo, ale konečně se dovolal. Po několika minutách dohadování vztekle zaklel, chlápka na druhém konci poslal do prdele a praštil s telefonem. Všichni se na něj překvapeně podívali s němou otázkou v očích.

„Prej mají málo letadel. Nemůžou k nám nikoho poslat, protože jsme v první lajně.“

„Blbci!“ odplivnul si Erikson.

„Jo jsou to tupci, to nechápou, že nám tady může umřít?“ vykřikl Smith.

„Nikdo tady neumře.“ ozval se najednou rozhodně Joe a přitáhl si Sterea k sobě. „Spoj mě s jedním z těch letadel.“ řekl a ukázal na oblohu, kde se stále proháněly bombardéry.

„Velitel bombardovací letky L12, Novak. Co potřebujete?“ ozvalo se v reproduktoru poté, co Roblewski navázal spojení.

„Tady četař Miller, jednotka univerzálů. Mám tu těžce raněného a potřebuju ho dostat do nemocnice.“

„A co my s tím máme udělat? Od toho jsou zdravotníci.“

„Ty na nás serou. Přistaňte aspoň s jednou z těch vašich popelnic. My vám ho tam naložíme a vy ho expresně doručíte na nejbližší zdravotní stanoviště.“

„Ale to odporuje všem předpisům.“

„Vyser se na předpisy, ten kluk potřebuje pomoc. A opovaž se mě odmítnout. Vím jak se jmenuješ a jestli ten kluk umře, tak si tě najdu. Pak budeš litovat, žes se mnou kdy mluvil.“ vychrlil ze sebe nakvašeně Joe a čekal co se bude dít.

„Jste neskutečně drzý četaři, a absolutně neuznáváte autority. Jestli jste i tak tvrdohlavý, tak mi nezbývá nic jiného než přistát.“ řekl žertem pilot velícího letounu „Naveďte mě.“

Joe zapnul naváděcí maják a za chvíli se na palouk snášel bombardér střední velikosti určený pro dvou až tříčlennou posádku. Pilot odklopil okénko kokpitu a přes hukot motorů zařval: „Kdo z vás je Miller?“

„Já.“ Ozval se mu Joe a spolu s ostatními opatrně přenášeli Grubera k letadlu. Kopilot mezitím otevřel dvířka za kabinou a pomáhal vytáhnout Hanse na palubu stroje.

„Je tady málo místa zahulákal na Joea, který mu nakonec pomohl dopnout Grubera do postrojů v sedačce pro třetího člena posádky.

„Tak ty, jseš ten protivném neruda?“ zeptal se pilot.

„Jo to jsem, chceš něco?“ zeptal se Joe a provizorně připevňoval kapačku k přístrojům v kabině.

„Jen abych si pamatoval tvůj ksicht. Až si příště potkáme, tak ti dám za vyučenou.“ řekl a vycenil zuby v úsměvu.

„Vy piloti jste voli.“ konstatoval s úsměvem Joe a podával mu pravici. Pilot ji s nadšením přijal a řekl: „To asi fakt jsme, když berem takový pozemský krysy na palubu.“

„Díky moc. Máte to u mě“

„To bych řek.“ odpověděl mu pilot a znovu usedal do sedačky. Joe rychle opustil prostor pro posádku a vyskočil průlezem ven. Dopadl z poměrně velké výšky a v noze se ozvala ostrá bolest. Úplně zapomněl, že má pořád v noze kus železa. Podlomily se mu nohy a Joe udělal ukázkový kotoul ala salto mortale. Skulil se do příkopu a na dně se rozplácl jak dlouhý tak široký. Letoun se pomalu zvedal a vojáci se chechtali Joeově akrobacii. Ten seděl na dně zákopu a šťavnatě nadával na svojí zraněnou nohu. Doktor se přisunul k němu a nabídl mu další dávku léků. Joe jen zavrtěl hlavou a otočil se na stále se uculující vojáky.

„Nemáte co na práci?“ obořil se na ně.

„Nemáme, čekáme na rozkazy.“ odpověděl mu pohotově Dugan a už uhýbal jeho pohlavku.

„Bude v pořádku?“ zeptal se Stereo a ukázal prstem k obloze.

„Když je nesestřelej, tak bude. Dostane hezkou bioprotézu a za chvíli bude živej jak rybička.“ prohlásil Joe a zvedl se. V okolí budovy už se tolik nebojovalo. Jen sem tam přiletěla nějaká střela, nebo vybuchl granát, ale nic vážnějšího. Bravo dobylo bunkr a vojáci se teď schovávali v okopech kolem něj. Joe udal jejich pozici štábu, poručíkovi i ostatním a čekal na další rozkazy. Přes louku se k nimi přihnal obrněnec, z druhé strany džíp a zbytek pěchoty. Spolu s obrněncem přijela i Lamová se svou posádkou a Rowerovými nováčky.

„Co tady děláte? Proč jste nezůstali vzadu?“ ptal se jí hned vztekle Joe a vduchu jí nadával do bláznů.“

„Co asi,“ odsekla mu Lena „Starám se o zraněné a tady je můžu aspoň trochu schovat.“ Řekla dál a ukázala na bunkr, který právě dobyli.

„No jo, ale…“ zabručel dál Joe a chtěl pokračovat, ale Lena ho zarazila.

„Nic neříkej. Ty bojuješ, já vám kreju záda. Ty my nemáš co rozkazovat. Naopak já jsem hodností nad tebou.“

„Hmmm.“ neradostně zabručel Joe a přestal si jí všímat, protože hádat se s ní nemělo vůbec cenu. Navíc si jako ženská nakonec stejně prosadí svou, tak proč si kvůli tomu dělat násilí, řekl si Joe a začal se věnovat jednotce a hlavně poručíkovi, který se konečně také objevil.

„Tak co válečníci? zeptal se jich poručík.

„Nic moc. Gruber má ruku na sračky, četař to chytnul do nohy a my ostatní máme taky pár škrábanců. Bravo má několik raněnejch a slyšel jsem, že Deltě to někdo odsral i životem.“ odpověděl mu Doc.

„Já vím,“ pronesl smutnějším hlasem Johnson „umřeli tam tři kluci a dva jsou dost těžce raněný.“

„A jak to vypadá s výsadkem?“ ptal se se zájmem Joe.

„Dal jsem jim vědět, kde jsme, tak snad předmostí aspoň trochu posunou.“

„To doufejme.“

Ze stran znovu zaútočili další jednotky Rimů. Vojáci se okamžitě vrhli do krytů a hotovili se k obraně. Krátká přestávka v boji skončila a nastal další zápas o život. Z lesa okolo bunkru se vynořovaly postavy Rimů doprovázené obrněnými prostředky.

„Eště tohodle trochu.“ zaklel Joe a znovu přilnul k zaměřovači pušky. Vypálil krátkou dávku a pokosil skupinku jdoucí podle jednoto z transportérů. Rimové se svalili do trávy a zůstali nehybně ležet. Ti co se nestali obětí Joeova paprskometu se okamžitě schovali za pancíř vozidla a nerušeně pokračovali v chůzi.

„Raketomety ke mně.“ řval poručík a sám se chopil jednoho raketometu, který sebral z obrněnce. Řidič obrněnce zajel do okopu pro tank a nad okolní krajinu tak koukala jen dobře chráněná věž.

Joe si přivolal Sterea a sdělil mu ať zavolá leteckou podporu. Pak Vzal Gruberovu rouru a nabil do ní průrazný náboj.

„Tak jo hoši. Teď to rozjedem.“ zařval a vyklonil se nad okop. Spolu s ním se vyklonili i ostatní raketometčíci a sudá čísla. Všichni naráz odpálili své granáty a rakety a skrčili se na dno, kvůli přebití. Teď zase přišla na řadu lichá čísla. I tito vojáci se vyklonili a vrhli další smrtelnou dávku granátů směrem k Rimům. Ale ani Rimové nezaháleli. Konečně se ozvala palba z obrněnců. Dopadající střely brzy zvířily prach tak silně, že nikdo neviděl, jestli se trefil nebo ne. Vojákům už nepomáhal ani termosken, nebo rentgen. Oblast byla prosycena tolika záblesky a takovým prachovým a tepelným znečištěním, že i tyto složité výkřiky moderní techniky byly úplně k ničemu. Vojáci tak pálili před sebe poslepu a doufali, že alespoň něco zasáhnou. Občas se sice ozval nějaký ten výbuch, nebo smrtelný výkřik, ale rimská alba byla stále blíž a blíž.

„Kde je to letectvo?“ ptal se už nervózně Joe a obracel se na Igora, který měl plné ruce práce, protože nevěděl jestli má nabíjet raketomet, střílet z paprskometu nebo volat velení leteckého útoku.

„Už jsou na cestě, něco je zdrželo, ale mají tady bejt každou chvíli.“

Na potvrzení pravdivosti jeho slov se k zemi snesly čtyři hloubkové bombardéry doprovázené několika stíhači a posypaly svým smrtícím nákladem plochu před nimi. Během okamžiku se snesla i druhá a třetí vlna a letouny opět nabíraly výšku. Jejich průlety a tlakové vlny vybuchujících pum trochu pročistily výhled na nepřítele, který se teď urychleně stahoval. Letecké údery se začaly opakovat s pravidelnou přesností ve stále se rozšiřujících kruzích. Rimové se skutečně stahovali dál od tohoto nebezpečného místa, které dříve bylo jejich místním velitelstvím protivzdušné obrany. Joe s uspokojením sledoval, jak prořídla rimská palba, a ještě více ho potěšilo, když se na obloze objevily první výsadkové Hawky a další lehké, střední i těžké dopravní stroje.

Hodnocení