Hvězdy v průzoru

Kosmický příběh, který se před námi právě začal pozvolna odvíjet rozhodně vznikl ne náhodou. Při bližším srovnání postupně objevíme jisté skutečnosti, díky nimž nám budou reálie dějů, do nichž jsou tyto vpravdě historické události zasazeny, připadat povědomé, například téma výskytu dosud neodhalených nepřátelských agentů, některé vyskytující se technologie, rýmující se podobnost některých zde použitých pojmenování; viz Nemokt, Ticho před bouří. Ale nejde tu o tu samou realitu v pravém slova smyslu. To je nutné hned na začátku zdůraznit, aby nemohlo zbytečně dojít k mýlce, protože pak nemůže také dojít k nežádoucímu zbytečnému zmatení těch, které jmenovaný velmi zajímavý příběh skutečně zajímá.

Každý si hned na začátku jistě povšimne, že všechno je tu přece jen poněkud jiné, než snad díky znalosti Nemoktova příběhu očekával, než by to podle oficiálních učebnic dějepisu, vydaných nakladatelstvím Dominium Galactica, ltd., na Zemi, mělo správně být. Vypadá to, zjednodušeně řečeno, na typickou alternativní realitu. Ale povšimněme si, že jednající osoby jsou jiné, jmenují se jinak, zasazení příběhu je jiné, drama má odlišný charakter.

Vysvětlení je prosté, jak poznamenává ve svých Memoárech odvážného dobrodruha věnovaných oněm pohnutým událostem Adrien Hýk, jinak emeritní profesor ve všech koutech známého vesmíru proslaveného Mudrova horseiského polytechnického institutu (MHPI), kterému byla mezi mnoha dalšími úkoly svěřena významná úloha ovlivňovat a motivovat náš vědecký dorost těmi nejzářnějšími příklady odvahy, píle a statečnosti zachránců lidstva z řad vědy.

Při rozhovorech vedených na téma paralelních vesmírů, došel s jeho pomocí Dr. Jan Brieden k závěru, který, pokud by se potvrdil, stal by se jedním z nejvýznačnějších objevů v této oblasti vědeckého bádání od doby, kdy byla poprvé teoreticky vyslovena nejapná myšlenka, že totiž paralelních vesmírů podobajících se sobě, skoro jako se jedno ptačí vejce podobá jinému vejci od stejné slepice, je nekonečně mnoho.

V jedněch jste prý dole, na kolenou, jinde zase jezdíte na koni. Podstatou Briedenova přístupu však byla bohatá životní zkušenost, z níž vyvozoval, že pokud je vesmírů více, skutečně mohou existovat a ovlivňovat se vzájemně jen ty, které o sebe a druhým navzdory náležitě pečují. Z čehož plyne, že jich může být suma sumárum více než nula, minimálně jeden, maximálně dva, i když to by bylo jistě na pováženou, a měl by se nad tím někdo pořádně zamyslet, a více vesmírů raději nepředpokládejme přátelé.

Že je to skutečně možné, dokazuje podle Adriena Hýka především to, že se při vytváření vlastní hypotézy Dr. Jan Brieden tak všelijak divně vlnil, vstával a zase si sedal, nesrozumitelně mumlal a běhal mezi takovými těmi světélkujícími trubicemi elekromagnetických kondenzátorů v laborce, až mu z toho štěstím z převratného nápadu vstávaly vlasy na hlavě. Smál se. Tloukl svou palicí do sloupů. Měl prostě jako vždy výbornou náladu.

*******

Dr. Brieden pomalu a s chutí upíjel ze svého oblíbeného hrníčku s kytičkami a jinými polními travami, naplněného dobrým čajem zvaným Karkade. Karkade měl, jako vždy, skvěle osvěžující chuť pocházející z květů Ibišku pěstovaného v bohatě zalévaných záhonech v jím založeném oddělení hydroponie, na které byl hrdý a ze kterých pocházelo skoro všechno z toho, co se v podobě bílkovin, aminokyselin a proteinů nakonec objevilo ve společné jídelně na talíři. Čaj z Ibišku byl silně aromatický a především lahodné chuti. Příliš jej nesladil, snad aby přemíra cukru neotupila jeho ostré smysly, bystrou mysl a skvělý zrak. Přesto jej občas přepadaly pocity marnosti, otupělosti a nudy, které účinně zaháněl soustředěním se na službu druhým, například při umývání nádobí ve společné jídelně.

Jan Brieden, jinak pro úřady známý též jako stejně záhadný ne-li záhadnější Johann Brieden, soukromý cestovatel a objevitel s licencí na výrobu vzducholodí. Podle jednoho ze svých cestovních pasů známý Honza Brýden, pro domácí, rodinné příslušníky a přátele zkrátka Honza, byl především nadaným samoukem, který, kde se vzal, tu se vzal, vzal za kliku u dveří Marcipánské střední odborné školy (MSOŠ). Jedinou jeho roky nedokončenou prací byl model lodi Le Soleil Royale, plachetnice, kterou ve svých volných chvílích lepil dohromady. Dokončené části trupu pečlivě natíral modelářskými barvami. Prozatím byl zhruba dokončen trup, ale práce na palubách se zábradlíčky, sloupky, a rumpálky, slepování maličkých kanónků, byla teprve v počátcích.

Na dveřích své pracovny na MSOŠ umístil ceduli s nápisem „Pozor! Nevstupovat s otevřeným ohněm.“ Varování mělo odradit každého, kdo uměl alespoň trochu číst. Nechtěl, aby mu tam někdo bez zaklepání lezl, a, aniž by se ho zeptal, hledal, co schovává ve skříních. Někde také umístil prototyp sledovacího zařízení založeného na nově objevené technologii paprsků Z, která byla tehdy ještě ve svých počátcích, ale v budoucnosti slibovala lidskému druhu různorodé uplatnění jako např. možnost vytvoření sledovacích sítí, spojovacích technologií a majáků pozoruhodných vlastností.

Věděl většinou, co chce, a maloval si, chlapeček, svůj osud pěkně, to se mu musí nechat. Plánování mu vždycky šlo. Jedni tvrdili, že má svůj plán, ale on jim to nepotvrdil ani nevyvrátil. Je vysoce pravděpodobné, že žádný plán neměl. Podstata jeho originálních úspěchů by tedy záležela ještě na něčem úplně jiném. To jsou ale jen domněnky. Neví se to jistě. A už vůbec je zbytečné odhadovat, jakým směrem by se ubíral příběh tohoto zapáleného mladého vědce, kdyby čistě náhodou při procházce na ulici nepotkal jistého Franze Grolla. Věděl patrně již tehdy, že jasné cíle předurčují konkrétní výsledky, a tak se spolčil s Grollem, který měl ve vědeckých kruzích špatnou pověst, aby si vzájemně pomohli uskutečnit své fantastické sny. Že se ta spolupráce bohatě vyplatila, dnes, kdy využíváme dennodenně její výsledky a s obdivem čteme příběhy tvůrců těch mnohých technologií, už víme.

Něco potravin si naši výzkumníci pěstovali na základně budované na větším asteroidu blížícím se svou velikostí menší planetce v jednom asteroidovém pásu soustavy Argonx sami, něco museli dovážet z blízkého zemědělského trhu zemědělské planety Argonx (v oficiálních dokumentech ArgonX). Hlavně mořské speciality byly v jídelníčku vzácností. Vždy se vyplatilo sledovat reklamní letáky, nakupovat ve větším a využívat tak bohatě možnosti množstevních slev. Vezměme si třeba obyčejné brambory. Na talíři pěkně žluťoučké, jiné druhy výrazně červené, rostou prakticky všude. Doprava všeho, co se nedalo vypěstovat přímo na stanici, nebyla ani levná ani jednoduchá, jak už to v posledních zhruba padesáti letech s obchodem většinou bývalo. Válka s Tulipány vykazovala všechny znaky toho, čemu se eufemisticky říkalo velká trapárna. Jo, to jo, hlavně pro prosté lidi.

Proto si Brieden nechal Hýkem koupit od jednoho chlapce na tržišti v Híkjó kopii prastaré videohry. Dostal společně s ní i papírový původní obal, ale nebylo příliš jisté, zda je to opravdu obal k tomu čipu, na němž byla hra nahraná, a už vůbec nebylo jisté, že je původní. Skoro by tomu nevěřil. Na to byla ta krabice příliš velká a k tomu ošuntělá. Bylo tam napsáno něco jako Galact… Civil.sa…ions II Gold Editio…(DA+TA). Že by jej zase chtěli natáhnout jako se to podobně stalo už několikrát? Bude si muset dávat při kupování věcí z druhé ruky více pozor.

Příště pošle Veroniku de Coeur d'or-Orchidejkovou, asistentku Dr. Grolla, z „Oddělení výzkumu biologických materiálů, dále pak ještě vzácných i méně vzácných biologických materiálů, občas i pevných a tekutých minerálů a kovů“, kterých bylo všude kolem habaděj. Veronika, to je ta, co se při studiích na Marcipánském vysokém učení technickém (MVUT) ráda před spolužáky chlubila svými francouzskými šlechtickými a ruskými selskými předky. Odtud vysvětlení původu jejího příjmení. Oblékala se většinou dobře. Kamarádky ji často žádaly o posouzení, jestli vypadají chic.

Co ještě říct o Véronique Emanuelle de Coeur d'or-Orchidejko. (čti: Veronik Emanyel de Koér dór-Orchidejko)? Byla to hezká, nadaná, citově založená, přitažlivá vysoká štíhlá brunetka s pěknou postavou, hnědýma mandlovýma očima, věčně se smějící, sobě i druhým, oblečená často do příliš vyzývavého přiléhavého koženého oblečku doplněného výraznou červenou sukní, kabelkou z umělé kůže, pestrobarevnými ponožkami a botkami na vysokých podpatcích. Někde dovedně schovávala krátký bičík. Jezdila ráda na koni. Uměla slušně hrát na elektrickou klavír a kytaru, kterou si ale většinou musela nejprve zajít někam vypůjčit. Měla díky hudební výchově u předních učitelů klasického zpěvu školený sametový hlas, slušný hudební sluch, a při hře na klavír krásně zpívala. Vynikala obzvláště při reprodukování starých árií. V takových okamžicích, zachycena kterýmkoli sochařem, by vypadala jako oživlá antická socha, zosobnění dokonalosti. Jejím posláním nebyla jen společenská reprezentace. Chtěla, aby ji okolí bralo takovou, jaká je. Vyzařovala všemi směry pocit štěstí. Bylo s ní prostě veselo. Přitahovali ji zneuznaní podivíni a naopak. Mírně řečeno střelený Franz Groll si ji vyhlédl jako svou asistentku nejen kvůli příjemné vůni, která se kolem ní šířila, ladným pohybům, jež předváděla prakticky nepřetržitě po celý den, a přirozené kráse. Měla smysl pro mikrobiologii, biochemii a anatomii. Byla vždy perfektní, upravená, s kočičí chůzí. Milovala děti a zvířátka. Prostě vypadala za každého počasí, za všech okolností oslnivě. Někdy ale působila také náladově a podrážděně s jazykem ostrým jako břitva a pěstí tvrdší než plastotitanová slitina. Dobře se dokázala přizpůsobovat změněným podmínkám. Uplatnila se a všem ukázala, že dovede být velmi užitečná, díky vrozené schopnosti vtipné komunikace při obtížném shánění financí nutných pro expedici na Argonx. Projekt nazvala po svém papouškovi – marcipánské formě slavného ptáka ohniváka, Fénix, a ostatní se toho vděčně chytili, protože je nenapadlo nic lepšího.

Svým vzhledem ta strategická tahová hra, o které jsme se zmínili výše (pravděpodobně klon kdysi známé GCIIDL doplněné o datadisky DA+TA), vypadala dobře, vhodná pro studijní účely, a taky se tak ovládala a hrála. Jelikož splňoval podmínku týkající se doporučeného věku a duševní svěžesti, měl Brieden v úmyslu si s její pomocí osvojit určité dovednosti, po kterých dlouho toužil a které se mu mohly v budoucnu dost dobře hodit. Však uvidíte. Pro její zvládnutí byl vybaven po všech stránkách. Měl díky výchově a vzdělání i přirozeným schopnostem ty nejlepší předpoklady pro to, aby ji dohrál. Byl považován svým nejbližším okolím za docela chytrého, ale nedával příliš najevo, jak jej takovéto příznivé hodnocení těší, určitě ne Grollovi.

Groll vypadal skoro jako bratr Dr. Chaoticy. Jestli jste viděli film s Rudim Kornfeldem Dr. Chaotica vs kapitán Proton s podtitulem: Paprsek zkázy (v originále: Dr. Chaotica vs Captain Proton: Doomsray), tak si dovedete představit ten fandům známý dlouhý plášť, šedočerné sukno sahající mu až po paty, orlí nos, pronikavý zrak a směšnou čapku na jeho hlavě. Když byl v náladě, a v té byl běžně, pořád si něco mumlal a pořizoval zápisky svých myšlenek, aby je nezapomněl. Studenti na fakultě, kteří o něm slyšeli jen z doslechu, a chodili se na něj jako na nějakou atrakci koukat, se jej při prvním setkání často lekli – jak očekávali jejich zlomyslní kamarádi, kteří jej během prázdnin ukazovali za malý obnos zvídavým turistům. Malé děti, když šel po ulici, se za ním otáčely, ukazovaly si na něj svým malým prstem, a ptaly se maminek, jestli to je opravdu ten černokněžník, o kterém jim vyprávěly. A ty, protože jim nic jiného nezbývalo, nechtěly-li snížit svou autoritu před nimi, jim to ochotně potvrzovaly.

Dosud jim vzájemná spolupráce vycházela, tak proč si ji kazit něčím takovým, jako poukazováním na zřejmé výstřednosti, nebo vytahováním se některými zcela speciálními a co do použití relativními schopnostmi a dovednostmi získanými při videohře. Groll byl ovšem taky pěkná kapacita a borec. Určitě by ji dohrál v přibližně stejnou dobu.

Prozatím měli společný cíl, a to pro ně bylo v daném okamžiku hlavní. Byl ochoten hru půjčit svému věrnému pomocníkovi Adrienu Hýkovi, který s chutí hrál, když měl čas, pro své sousedy hlasitě na buben, a když měl toho času víc tak na bubny, nebo si rovnou pustil automatického bubeníka, aby jim udělal pořádnou radost.

Půjčil by ji i Grollovým fešným asistentkám Veronice de Coeur d'or a Jarče Okurkové, či uklízečce Květě Háčkové, statné osmatřicátnici, která prý předtím pracovala pro marcipánské ministerstvo války, ale říkala, že prací pro Grolla si rozhodně nepohoršila, i svému pomocníkovi údržbáři Robertovi Pfenigovi, rozložitému kolohnátovi v kárované košili s vousy sahajícími skoro až po pás, s jednou rukou téměř vždy v kapse. Měl v popisu práce rozhánění srocujících se davů, když se něco při pokusech „nepodařilo“.

Pfenig dělal věci jen z donucení a když tak úsporně, téměř levou zadní. Vlastnil určitý smysl pro opravy a údržbu strojů a zařízení. Na vodoinstalatérství byl machr, jemuž se jen tak někdo nevyrovnal. Jinak pěknej pořez. Za pasem v pochvě stále nosil samonabíjecí vrhač ostrých nožů, který si kdysi nechal u odborníka vyrobit podle vzoru, s jehož prototypem se seznámil, když pařil starou plošinovku Haunted, v které byl jako „muž s brokovnicí – pumpou“ jejich častou a dílem časnou obětí. Není, myslím, třeba dodávat, že použití takových a jim podobných nebezpečných hraček bylo v civilizovaném světě zakázané. Však on Pfenig se tvářil už od začátku jako normální podezřelá existence.

Řeklo se Jarča. Jarča jak? No přece Jaroslava Okurková, která přišla do studovny jednou jakoby nic, dala si nohu přes nohu, a stala se z ní téhož dne Grollova asistentka, skoro zástupkyně, kdyby byla v oboru alespoň z desetiny tak dobrá jako on. K tomu Groll utrousil poznámku: „Nemůžeme mít hned všechno.“ Odmítnuté a zhrzené studentky, Grollovy obdivovatelky, k tomu uštěpačně poznamenávaly, že ji vzal k sobě do učení tak rychle asi jen proto, že byla přírodní blondýna s dlouhýma nohama a modrýma očima. Byla taky velice schopná, když chtěla, jen v jiných oborech lidské činnosti. Víc lidí, pokud je nám známo, na rozestavěné stanici nepracovalo. Všechno obstarávaly výkonné počítače a robotika, automatické systémy a tak vůbec.

Zvláštní tak trochu bylo, jak Argonx fungovala již od svého osídlení těmi Němci, Čechy, Moravany, Slezany, Rusy, Japonci a Číňany, před dvěma sty čtrnácti lety. Po celou tu dobu až doteď se chovala jako obyčejná mírně za ostatními zemědělskými planetami zaostávající zemědělská planeta, jak pro případné zájemce přibyvší čerstvě z vesmíru uváděl místní tištěný průvodce. Ale zasvěcenci Briedenova a Grollova formátu v tom měli hned od počátku jasno. Tohle bylo něco pro ně, příležitost v mezích možností fungovat tajně, bydlet pohodlně, neplatit daně, vyhnout se nejrůznějším vědeckým konferencím. Když je potřeba, jít si koupit, co potřebujete na zbožím slušně zásobený trh, kde vás předtím nikdo nikdy neviděl, a proto vás tudíž ani nikdo nepozná.

Tip na toto odlehlé místečko nyní z jejich pohledu uprostřed celého universa dostal Franz Groll od jednoho známého jiného svého známého, který se s ním setkal, když ještě pracoval pro vojenské středisko na jednom marcipánském měsíci, někdy předtím, než byl vykopnut jinam, kde se mu zase dařilo ještě líp, s nímž tehdy občas „taky obchodoval“.

V dnešní pohnuté době to byla především perfektní skrýš pro výzkum všeho druhu a důležitosti, bádání beze všech normálních pravidel, na která si slušní vědci často rádi potrpí, v klidu, někdy bez jakýchkoli skrupulí, a trochu, mírně řečeno, abnormální, na který si Brieden s Grollem sehnali kredity krátce před dobytím marcipánské soustavy tulipánskou armádou.

Ostatně alespoň v případě Dr. Briedena by nějaké etické ohledy přicházely v úvahu čistě hypoteticky. Příležitost sice opravdu dělá zloděje, ale doktůrek se pranic nemusel rozhodovat, jestli žabku zamáčknout, nebo rovnou raději pod elastickým sklem svého výkonného elektronického mikroelektromikroskopu rozmáčknout. Neprováděl ze zásady vývoj žádných již z podstaty nebezpečných biologických zbraní, které by chtěl tu zkoušet na zvířatech, natožpak na sobě nebo svých asistentech či jiných lidech, a následně do pytlů uklízet vzniklý nepořádek.

Měl v tomto ohledu poměrně špatnou zkušenost a věděl, že znovu vyváznout z příkrovu rychle unikajícího vysoce toxického bezbarvého plynu by mu nemuselo jít tak snadno jako posledně, i když běh a plížení po podlaze s přískoky vpřed pravidelně cvičil. Velkým sportovcem ale nebyl, to v žádném případě, i když v tom, co už jednou ve chvíli nejvyšší nouze dokázal, by snadno předčil kdejakého studenta vysoké školy. Byl taky vlastně skoro vegetarián, který občas snědl nějakou tu rybu, a jindy kuřátko, ale opravdu výjimečně. Pohanka se zeleninou, klaso závitek, květáček, mrkvička, sójový guláš, dušená zelenina s bramborami, to bylo jeho oblíbené menu, které si dopřával, jak jen to šlo. Taky pudink. Groll měl zase své obskurní chutě a záhadné plány.

Jednoho vcelku pěkného rána Dr. Briedena napadlo, že by mohl vyřešit problém s teleportací, kterou se dlouhodobě intenzivně s přestávkami zabýval. Zavolal tedy Hýkovi, aby za ním přišel do testovacího sálu T a vzal s sebou něco k snědku. Na místě samém byly téměř dokončeny přípravy k poslednímu pokusu, výsledku dlouholetého badatelského úsilí na poli přemísťování hmotných předmětů z místa na místo bez použití raketového pohonu. Případný úspěch by otevřel doširoka bránu vedoucí k brzkému nasazení objevu v oblasti transportních portálů a jiných přenosových soustav. Na tabuli si dokonce nakreslil návrh, jak by taková brána mohla vypadat, aby byla nejen užitečná, ale aby splňovala i vysoká estetická měřítka.

„Hýku, dnes společně objevíme tajemství teleportace. Jen si představ, co bude náš případný úspěch znamenat. Já si stoupnu sem, ty si sedni tam na to křeslo.“ Začal s ideologickou masáží, když se Hýk přihnal s mísou zeleninového salátu. „Není to nebezpečné?“ Projevil věrný asistent obavu o bezpečí a vzhled své fyzické schránky během pokusu a po něm. „Ale to víš, že jistá rizika ten jev přináší, ale na to jsme zvyklí. No tak, Adriene, kontrolní panel je připraven. Systémy dokončily analýzu. Je čas ukázat, že se nebojíš. Pro případ, že by ses nechtěl posadit na křeslo, jsou tu tito dva mechové, kteří ti ochotně pomůžou s ukončením tvého váhání. Jen žádné obavy, vše je propočítáno. Nic se ti nemůže stát.“ „Tak jo, dobře, sednu si a počkám, až zatáhnete za páčku, ale co potom dostanu za odměnu?“ usedl do křesla na vyvýšeném podstavci spojeného kabely s čiperně blikajícími skříněmi přístrojů umístěných ve vzdálenosti šesti metrů napravo i nalevo.

„Co by sis přál? Klidně se vyslov. Pokud to bude v mých možnostech, rád ti vyhovím. Přece jen je to méně obvyklý a pochopitelný druh práce, než jaký jsme dosud spolu prováděli.“ „Já bych chtěl, já bych chtěl – novou vanu s bublinkovou masáží.“ „Máš ji mít – třeba pozlacenou,“ skočil Hýkovi do řeči Brieden. Tak skromný služebník je poklad, myslel si. „Ještě jeden snímeček,“ objal se s ním Brieden s rukou položenou na Hýkových ramenech zleva, mechanický robot udělal camerou obscurou cvak, cvak, „a máme hezké památeční foto. Rád jsem s tebou spolupracoval Adriene.“ Jakmile se dostal na půl metru k řídícímu panelu, zatáhl za největší páčku zakončenou kuličkou.

Stroje v místnosti zašuměly a křeslo se i s „pokusným objektem, oprava, chci říct s Hýkem,“ diktoval Brieden nejprve potichu a pak nahlas své poznámky do mikrofonu, „vzneslo. Spouštím kontrolní skenovací kruhy.“ Hýkovu nehybnou postavu obklopily světelné kruhy, částečně podobné těm používaným při pokusech prováděných odborníky v dokumentárním filmu Metropolis Fritze Langa, a začaly se pohybovat nejprve shora dolů, a pak najednou, když se už už dotýkaly podlahy, změnily směr a letěly zase naopak zdola nahoru.

Jak se křeslo vzneslo, tak zase kleslo. „Klesám!“ „Já vím hlavně zůstaň v klidu, nesnaž se opustit místo, kde sedíš, všechno jde podle plánu. Teď by měla následovat jedna zkouška se skokem do a skrz…, ještě jsem to ani nepojmenoval.“ „Co?!!!, že?!!!“ začal se zakoktávat Adrien Hýk, když mu začal docházet přibližný význam slov, která uslyšel jakoby odněkud z dálky. Realita místnosti se mu postupně začínala vzdalovat a všiml si, že předměty ztrácely původní ostrost svých obrysů. Zakulacovaly se.

Křeslo se mezitím opět pevně spojilo s podstavcem. Brieden však nespouštěl ciferníky s očí a pořád něco kutil na dotykovém displeji. Něco se očividně dělo a on, Hýk, byl právě uprostřed dění. Jen nevěděl, o co jde. „Co to tam děláte, pane doktore?“ začal se opatrně vyptávat. „To je všechno?“ Brieden zvedl hlavu a vypadalo to, tedy vlastně podle toho, jak spokojeně se doktůrek šklebil, bylo jasné, že to nejlepší má teprve přijít. „Ne, to je teprve začátek našeho představení.“

Jak z toho honem ven? Takové a podobné myšlenky se honily Hýkovou hlavou. Ale během několika dalších okamžiků bylo už pozdě na jakékoli změny plánu. Osvětlení sálu změnilo intenzitu, obsluhující roboti se jeden za druhým raději ztratili, a pokus finišoval do velkolepého finále. Nejblíže stojící přístroje začaly sršet statickou elektřinou, zablesklo se, okolní prostor ohmatávaly masívní elektrické výboje, a po několika menších explozích se Brieden podíval na hodinky a řekl: „Teď!“

Hýk zmizel a?, a již za pět minut se dematerializoval ve vedlejší místnosti v hromadě vyhozených krabic, které se v okamžiku jeho objevení rozlétly do všech stran, o čemž byl Dr. Brieden ihned informován. „Výborně. Výborně. Máme to, Hýku, my to máme. Dokázali jsme to. Vypadá to i na možnost cest v čase,“ vyrážel ze sebe extaticky šťastný Dr. Jan Brieden, jeden z prvních skutečných objevitelů praktické teleportace, když za pomocí mechů prskajícího Hýka odtamtud tahal. „Vana je tvoje.“

Jednou se stalo, že se Brieden neudržel a vyčetl Grollovi zostra do telefonu, že v mnoha sekcích už není k hnutí. Potulují se tam ve skupinkách zelení mutanti, kteří nedávno uprchli z Grollových laboratoří. Ti vypadají hrozivě a jsou setsakramentsky nebezpeční. Na nějaké pomalu se klátící zombí mu až zas tak údajně nezáleží, stačí trochu přidat do kroku, rychle vyťukat na klávesnici konzole zapuštěné do zdi kód a spustit za sebou energetickou stěnu. Tu neprorazí. Plyn, kterým zónu, když nemá po zelenině někdy chuť, nechá zaplynovat, většina z nich také nerozdýchá.

„Haló, haló, tam Brieden,“ ozvalo se z hlediska telefonování naprosto správně z Briedenova aparátu, „to si na ta stvoření nemůžeš dát pozor? Včera jsem šel do skladu S a vybafl jich na mě tucet. Vypadalo to na scénu z Dooma, setkání s firmou Pekelní baroni a spol., a odpoledne zkažené naháněním prasopsů a utíráním slizu. Víš dobře, že na akci z pohledu vlastní osoby nejsem zvyklý, a zvykat si na nějaké novoty v tomto případě v žádném případě nechci. Ta pistolka, co s sebou nosím pro všechny případy, mi je pomohla připlácnout na zeď. Ti, kteří přišli za nimi, se proletěli zpátky opačným směrem jak namydlený blesk. Ještě teď je úklidová četa sbírá do kontejnerů. Fakt, na tohle nemám kdy, a ani patřičnou náladu. Tak jsem si myslel, že si s tím můžeme vzájemně pomoct, co říkáš.“

Groll, který se tou historkou náramně bavil, prakticky okamžitě, když popadl dech, z mikrofonu lakonicky zaskřehotal: „Haló, haló, tam Groll.“ Vidíte? Opět telefonicky správně! „Tak jo, posílíme bezpečnost. Sice si myslím, že nejsou tak nebezpeční, jak vypadají, a já to musím vědět, přicházím s tím materiálem dennodenně do kontaktu, ale souhlasím s tím, abychom některé ovoidní roboty typu FIIIX nechali v montážních halách dovybavit velkým plasmovým hořákem, ať to tam vyčistí. A vymalují, cha, cha, cha.“ „Franzi, ty dobytku!“

*******

Neblahou zkušenost s nimi brzy udělala i slečna Veronika. Jednou, když dostala za úkol zastavit partu stavebních robotů razících svévolně v zakázané oblasti „novou síť tunelů pro rozšiřující se železniční systém“, což byla jejich rozpačitě vyhýbavá odpověď na dotaz řídící jednotky, co tam bez povolení dělají, náhodou taky narazila na klátící se zombíky. Neměla tam chodit sama, káča, ale znáte to, touhu po dobrodružství měla ve své šlechtické krvi.

Nějak se to propojování odlehlých částí základny rychlovláčky a nádražíčky s nástupišti centrálnímu stavebnímu počítači začalo vymykat z rukou. V té době to tam vypadalo jako na divokém jihozápadě. Bezpečnost práce veskrze žádná, o dodržování stavebních předpisů darmo mluvit. Rozkrádání stavebního materiálu na denním pořádku. Neplnění plánu v termínu. Tedy on se ten schválený plán plnil – jenom ne včas. „Nejsou roboti,“ stereotypně opakovala pravidelná hlášení. V zákulisí se však šuškalo něco v tom smyslu, a stalo se veřejným tajemstvím, že roboti v dostatečném počtu přidělováni jsou, ale ztrácejí se neznámo kam.

„Juk,“ zahejkala dobře rostlá zombí. Měla v úmyslu se k ní přiklátit. „Jupí. Ty jsi teda číslo.“ Řekla místo pozdravu Veronika. Že by jí chyběl cirkus? To se dalo spravit. „Ha?“ nechápala roztlemená zombí. „Áaáááá…,“ začala v odpovědi ječet Veronika, když jí to došlo. Zleva se k ní hnaly další dvě. „Júá!“ Zprava v dáli slyšela šramot a rychle se blížící zvuky. Strašně se lekla. Chvíli uvažovala o tom, jestli by je zastavila upraveným piezoelektrickým zapalovačem, který nosila v kabelce. Jenže tu kabelku, ve které nosila i vysílačku, kterou by přivolala pomoc, si, jako na potvoru, nevzala s sebou.

Tak to chodí. Nedáš, dostaneš. Zahalekala na ně: „Nééée, prosím, nééée…, teď nééée, neubližujte mi, já nechci umřít mladá. Ještě jsem si pořádně neužila. Víte? Tak víte?!“ Prostě zmatek jak v pohádce. Upřímně, měla slzy na krajíčku, a byla vzhledem k situaci parádně vystresovaná, ale rychle jako každá praktická žena zamáčkla tu zbytečnou slzu a začala hledat nějakou šikovnou trubku. Když ji nenašla, tak tedy aspoň koukala, kde nechal tesař díru. Přitom musela udělat zdařilou otočku, klasické „čeléem vzad“, aby se mohla dát do běhu kamkoli, jen pryč od nich. Volali za ní, jako jeden muž, sborově: „Slečno, kam utíkáte. Co nám to děláte. Počkejte na nás.“

Doposud neměla tušení, že zombí dokážou vcelku srozumitelně promluvit a při oslovení navíc vykat. Po chvíli ty tři otlemené zombí pronásledování vzdaly, došel jim dech, a tak se spolu daly do řeči. Ale protože Veronika se zpátky ze zásady neotáčela, a otočit nechtěla, vůbec si toho nevšimla. „Jak dlouho tu stojíš?“ „Dva dny.“ „A nic?“ „Nic.“ „Tak to jsi teda frajer.“ „My se protloukáme všude možně, a taky nic.“ „Tak nazdar. Zase někdy. A ať se vám daří.“ „Zdar.“

Cestou Verunka obíhala dřevěné bedny s nářadím a hřebíky, zakopávala o nedbale položené optické kabely, hasáky, odhozené kramle, hasicí přístroje, povalující se tyče od lešení, kleště, dvoumetrové vrtáky, krabice se šrouby a jiný lajdácky skladovaný stavební materiál. V jednom místě na ni těsně před schodištěm dokonce čekal špatně, uprostřed cesty, postavený hydrant. Zdržela se malinko tím, že se zamyslela nad správnou funkcí stavebního dozoru respektive nad jeho zřejmou nečinností v tomto případě a tím, že hydrant musela oběhnout. Párkrát se dokázala praštit o proti předpisům nízko namontované nouzové osvětlení, které ji oslňovalo a které jí svítilo, než do něj plnou silou v běhu narazila, do očí.

Díky přímému zásahu vyzařování náhle změnilo intenzitu, světlo probliklo a na chvíli zhaslo. Ke všemu někde vypadl jistič, takže se chodby ponořily úplně do šera. Vlastně byla tam tma jak v pytli. Třísknout se za těchto okolností hlavou o chránič nástěnné lampy, až se hlasitě rozdrnčel, nebylo najednou uměním, ani zákonem schválnosti, ale v praxi provozovaným nechtěným sebetrýzněním, a znamenalo pro Veroniku především fůru nových mžitků před očima, jak se jí náhle v hlavičce rozsvítilo.

Na další hlavní křižovatce se málem srazila s úklidovým automatem. Bylo celkem jasné, kdo komu nedal přednost v jízdě. Snažila se své rozpaky z jí zaviněné nehody schovat pod zdánlivě suverénním vystupováním. Vystupovala najednou hodně sebejistě: „Nesviť mi do očí, blbče!“, napověděla stroji, který si na ni chtěl krátce posvítit svítilnou namontovanou na čele svého krabicovitého trupu. Pro jistou pořádně nakopla jeho pancíř ze strany z boku, aby si ji pro příště dobře zapamatoval. Hodná holka. Dál mohla pokračovat díky světélkujícím šipkám naznačujícím směr, kterým se měla dostat k východu z úrovně, výtahem pryč, zachráněná, v bezpečí.

Po více než stometrovém běhu přes různé překážky, když už se blížila ke svému cíli, se naštěstí rozběhl nouzový generátor, zářivky u stropů naběhly a opět se rozžhavily doběla. Ale nebyl ještě všem dnešním trampotám konec. I když to jednu dobu tak nějak vypadalo, že chvíle, kdy Veronika překvapivě naposledy vydechne a zhroutí se na zem, se mílovými kroky blíží. „Kdybych tak měla hasák, to bych jim to nandala,“ myslela si – chybně.

Na konci jedné chodby na ni čekalo další nemilé překvapení, jímž byl velký vychrtlý zombípes s pěnou u huby, který jí přeběhl přes cestu. Než se ztratil v přítmí vedlejší spojovací chodby, stačil na Veroniku vypláznout dlouhý jazyk. „Polib mi,“ zahrozila za ním. Jindy pohotové reflexy ji kvůli celkovému tělesnému a duševnímu vyčerpání začaly postupně opouštět. Už toho na ni bylo opravdu moc a výtah nikde. Indikátor dobré nálady klesal volným pádem dolů jak kámen hozený do rybníka. A výstražně blikal. Šedesát procent, padesát procent, čtyřicet procent. Dost. „Pro dnešek stačilo.“ Ráda uvítala příležitost sesout se volným pohybem na poblíž volně stojící zelenou lavičku.

Až večer ji tu při své obchůzce našli jinak běžně o dvě podlaží výš hlídkující androidi vybavení, především na svou vlastní ochranu kromě docela masivních baterek, také elektrickými obušky, pouty, rolí ostnatého drátu, kanystry s benzínem na zádech, kuklami, aby je nebylo na bezpečnostních videozáznamech poznat, útočnými piezopuškami a samozřejmě plamenomety a za pasem zastrčenými oranžovo žlutými miniraketkami. S těmi by dokázali rozžhavit a roztavit i za abnormálních podmínek velice odolný beton, z něhož byly postaveny okolní zdi. A hned mlčky začali s Veroničiným oživováním.

Vydržela bohužel jen ten první ale ten den nikoli poslední, jak brzy zjistila, elektrošok. Vykulila na ně překvapeně své velké hnědé oči, zamrkala, vydechla, načež bez dlouhého protahování se vyskočila na nohy, aby se před nimi mohla dát ne na ústup, na ten nebyl čas, ale spíše přímo na útěk, před těmi surovými, nevítanými zachránci. Představa další rány, kterou by mohla schytat od těch naolejovaných strážců pořádku nebyla přitažlivá. A tihle vypadali, že ji jen tak běžet dobrovolně nenechají.

Někteří na ni zvědavě mrkali víčkem svého jediného velkého pozorovacího oka zasazeného doprostřed čela protáhlé lesknoucí se kovové hlavy vypadající jako nahoře mírně zaoblený kvádr. „Co na mě mrkáš, prase,“ vyhrkla jakoby smyslů zbavená, zatímco se chystala k rychlému odchodu, čímž je dost překvapila. „To si vypijete!“ Nebyli jistě na takové jednání zvyklí. Zas tak úplně překvapeně v té chvíli ale tito p(r)ověření a zkušení strážci pořádku přece jen nevypadali. Možná kdyby tak ještě trochu zvýšila hlas. Zkusila nejblíže stojícímu podrazit nohy. Neúspěšně.

Před jejíma očima se mihla rychle se zvedající kovová paže třímající elektroobuch připravená dokončit svůj pohyb ve směru shora dolů. Neměla dostat víc času na to, aby mohla dokončit další svou nápaditou myšlenku. Ačkoli ve svém rozpoložení nebyla momentálně, jak vidno, nijak zvlášť útlocitná, připusťme, že si toho vytrpěla během posledních hodin už dost. Ale navrhnout jim, aby ji odsud vyvedli ven se jí tedy rozhodně nepovedlo. Po dalším přesném zásahu vzala nohy na ramena a koordinovaný ústup se změnil v nekoordinovaný úprk. Kdyby jí tak někdo poradil, kudy vede cesta ven.

Otevírání dveří jí ještě hodinu dělalo určité potíže. Byla ze svých zážitků znechucená a taky trochu rozechvělá. Pomohlo jí to, že si začala pořád dokola opakovat: „Brambory v řádku, všechno v pořádku. Brambory v řádku, všechno v pořádku.“ Cesta z bludiště do bezpečí k bílému světlu žároviček na ošetřovně tak místo dvaceti minut zabrala ztracené a dezorientované Verče téměř dvě hodiny. Přestože poslední hodinu své cesty ven a hlavně pryč od příšer a jiných monster, která to s ní nemyslela dobře, míjela velké množství orientačních tabulí a značek jednoznačně značících cestu pryč, připadala si jako ve filmu na téma dívka v nesnázích. Zkušenosti k nezaplacení.

Cestou nahoru potkala ještě oddíl žlutě a červeně natřených průzkumníků, což byli droidi vybavení velkými anténami s kuličkou vycházejícími z horní částí korpusu vypadajícího celkově jako obyčejná plechová krabice. Pohybovali se dopředu, dozadu a do stran za pomoci zvláštního pole, jímž překonávali gravitaci. V klidu stáli na takových malilinkatých nožičkách obuti v malých botičkách. Vydávali v proměnlivém sledu všelijaké pískavé zvuky a ovlivněni Briedenovou hudební osvětou, si při práci i zábavě hlučně prozpěvovali. V překladu šlo asi o toto: „Hejo héeej, hejó héej, hejó héjjo hej.“ Povedený model, že. Ten, kdo je zkonstruoval, možná částečně i věděl, co vlastně dělá. Stavební roboti měli zase v oblibě pronášet slovní spojení typu: „Héj rup.“

Konečně po dlouhém bloudění objevila se štěstím žlutooranžové dveře od východu z této problematické úrovně s klíčem v zámku, který v něm zapomněla ráno, a nákladní rychlovýtah, který ji bez reptání vyvezl nahoru. Následné vyšetřování, které bylo nařízeno bezpečnostní inspekcí a vedeno nezávislou odbornou komisí, beze vší pochybnosti prokázalo, že strážci pořádku nehlídkovali mimo svou určenou pozici náhodou. V jejich bezpečnostních rutinách byl nalezen příkaz neznámého původu, ale pravděpodobně telepatický, který jim nařizoval opustit hlídkovou trasu a vydat se k přibližně k místu, kde se, jak jsme viděli, setkali s pokojně spící Veronikou de Coeur d'or.

Čímž ovšem zdaleka nebylo uspokojivě vysvětleno jejich zcela nevhodné chování k této příslušnici něžného pohlaví. Bylo však zároveň konstatováno, že vyšetřování odhalilo rovněž tu skutečnost, že si ze strážních robotů předtím často dělala legraci a provedla jim i pár dětinských naschválů. To ve spojení s předchozí manipulací s jejich kyberneuronovým drahami následně mohlo být příčinou a vyvolat v daném okamžiku dočasný zkrat v jejich uvažování řízeném v podobných případech samozřejmě zákony robotiky a jejich (Briedenovými) praktickými dodatky. Kontrolní mechanismy doplněné zajímavými videozáznamy navíc odhalily pohyb neznámé osoby na úrovni, kde strážní roboti v pravidelných intervalech při své hlídkové činnosti chodili kolem dokola důležitých generátorů integrity, nikoli tedy přímo v místě činu. Na pohyblivých obrázcích se objevuje nezřetelná vznášející se postava v masce. Pravděpodobně se nejedná o obyčejného ducha, proto je zapotřebí v následujícím období v této lokaci zvýšené ostražitosti. (Pozn. Dokumenty uloženy ve fondu HVP 3 Hvězdy v průzoru, Protokol z vyšetřování, kr. 20789354. Tajné! Neskartovat!)

V pokojíku už na ni čekala připravena její půvabná noční košilka, oblíbená postýlka s polštářky, hrníček s kytičkami, v něm teplý čaj s rumem, sušenky a zábavná knížka vypůjčená před třemi dny z knihovny. Prožité zážitky hodlala zapsat do svého digitálního deníčku a publikovat přes otevřené rozhraní na síti. Její osobní počítačový pomocník jí, když hledala něco vhodného dobře se ovládajícího, z dostupné nabídky na stanici používaných systémů doporučil Linucs, tak mu na to bez delšího rozmýšlení přikývla. A přátelům neváhala později vykládat, že od toho okamžiku se její život stal, co se týče elektronických udělátek, přece jen o něco radostnějším a pohodovějším.

Ráda měla i komiksy plné dobrodružných příběhů s barevnými ručně kreslenými obrázky. Do vzduchu na pokyn začaly automatické dávkovače rozprašovat jemnou růžovou vůni. Výlet tak na ní, když si pořádně odpočinula, nezanechal skoro žádné pozorovatelné následky. A jako obvykle se jí zdály růžové sny.

Podruhé se do těch ošklivých míst raději sama nepouštěla a posílala za sebe jako náhradu kvůli dohledu nad ražbou nových tunelů svou nejlepší kamarádku Jarču, která si s sebou pro všechny případy na Veroničino doporučení brala velkou brokovnici a obrovský jemně nabroušený nůž. Na zádech s sebou tahala velkou lékárničku. V ruce držela připravenou lampu, kterou projížděla přítmí každého podezřelého zákoutí. Mohla tím světlometem v případě potřeby přibližující se nebezpečí snadno oslnit a tím získat výhodu. Tvrdila ráda, že: „Co se mi nevejde do tašky, nosím v ruksaku.“

Nakonec se podařilo vytvořit aktualizovaná schémata dolních podlaží, zřídit všude výtahy, zdviže, postavit klece, zavěsit nová lana, vyměnit dveře a prasklá skla, provést drobné opravy, a zavést pořádek. „Tak a je to,“ potvrdil údržbář Pfenig. Každý obdržel vlastní vytištěnou mapu. Díky novým plánům základny se z té mapy až teď dozvěděli, že již před časem byly v nitru asteroidu objeveny velké jeskyně s krápníky a s jezery naplněnými pravděpodobně pitnou vodou, z čehož pramenila naděje pro budoucnost, že vodu nebude potřeba dovážet v podobě ledových krystalů z asteroidů nacházejících se v horní části asteroidového pole.

Společně s tímto významným objevem přišlo důrazné varování s pěknými ilustrativními fotografiemi pro všechny odvážlivce, aby se v těch jezerech se studenou vodou nekoupali, neboť pod hladinou byl zachycen pohyb velkých hlavonožců, padesátimetrových chobotnic jak z verneovek vybavených dlouhými tlustými chapadly s přísavkami určenými pro snadné uchopení kořisti a její zastrčení do úst. Takových monster tam bylo povícero. Kromě nich nad hladinu vyskakovalo množství neznámých světélkujících ryb s velkýma i malýma očičkama, nejčastěji pokrytých různými ostrými ostny, háčky a bodlinami. Byly samozřejmě úplně jedovaté, opancéřované krunýřem pevnějším než podrážka Pfenigových bot.

Pravdou je, že roboti se i přes varování ztráceli i nadále neznámo kam a přes všechnu snahu se nikdy nepodařilo bordel tam dole ve spodních podlažích uklidit. Na zemi se všude válely haldy odhozených žvýkaček. Betonem vytrvale prorůstala jakási živá kultura. Prach, plíseň a mech kam se podíváš. Aspoň že tam byly po stu metrech umístěny automaty na levnou kávu, čokoládové tyčinky, a horkou čokoládu. Že nikdo nevěděl, jak vypadají mince, které by se do nich daly hodit? Nevadí. Přišlo se na to, že do nich stačí ze strany bouchnout a podle potřeby do kelímku nebo kyblíčku od jogurtu zachytávat stříkající kávu, vylévající se čokoládu nebo vypadávající tyčinky s obrázky chobotnic a mutantů nazvané Půlkulatý míč.

*******

Brzy po příletu se započalo s budováním gigantických orbitálních hutí, oceláren, hliníkáren, chemických a rozsáhlých strojírenských podniků. Pokročilá pásová výroba a organizace procesů, automatizace a robotizace zde zaváděná již byla všude jinde ve známém vesmíru naprostou samozřejmostí a byla budována podle osvědčených vzorů. Podniky byly umísťovány mezi asteroidy blízko hlavních důlních zařízení a jejich orbity vzhledem k argonxskému slunci vykazovaly se svým záměrně kvůli utajení uměle vyšinutým a měnícím se průběhem značnou proměnlivost. Někdy byl pro zásobovací oddělení vůbec problém některé z nedávno postavených kolosů na první pokus rovněž kvůli důkladnému maskování najít.

V automatizovaných drátovnách se tažením produkoval dlouhý drát, který se předával k dalšímu zpracování. Válcovny umělých hmot válcovaly jeden plech za druhým, kvalitní plechy všemožných rozměrů a síly. Lisovny tvrzených plastů a nejen jich, jak zněl jejich dlouhý název, podle potřeby dalších závodů cokoli vylisovaly nebo slisovaly. Galvanovny se zabývaly pokovováním a povrchovou úpravou dodaných předmětů. Lakovny se vzorně staraly o to, aby roboti a další položky z dlouhého seznamu výroby pěkně vypadali. Hluk, bouchání, skřípání, tlučení, třískání, syčení, štiplavý zápach a všudypřítomný smrad ze sudů s chemikáliemi a přípravky. Dále se ke zvukům přidávalo drcení, třídění, mlácení, seřazování, čištění, lití, prosívání, cezení, potiskování, tkaní, ražení, vrtání, míchání, odstřeďování, pečení, smažení, vaření, žíhání, a kdo z nás ví, co ještě. Velká spotřeba činidel. Nasycené a nenasycené roztoky. Prostě průmyslový pokrok na postupu ve fázi k neutahání. A mezi řadami rozjetých strojů nebylo nikoho, kdo by jej hodlal na chvíli zastavit, možná tak iniciativně vymyslet, jak jej ještě více urychlit.

Kovové kapky létající všemi směry, záblesky, poletující jiskry, odletující ostré špóny, hromadící se kovové piliny, hobliny z hoblovaček, rozlité oleje a jiné kapaliny, napadaný jemný prach a usazená špína. Na konci každé směny a každého výrobního cyklu složeného ze tří směn během čtyřiadvaceti hodin odpočítávaných nástěnným digitálním ukazatelem se s využitím úklidových automatů všechno muselo uklidit, zamést, umýt. A zas a znova, pořád dokola.

Strojírny, chemičky, sklárny a závody přidružené výroby chrlily ve velkém množství např. droidy, rychlovlaky, zátarasy, zemědělské stroje, bezpečnostní schránky, těžká kovová skla, kryty, nerozbitné průzory, sudy s přípravky, dveře, pneumatická kladiva, mikrofony, transformátory, jističe a pojistky, optokabely, mříže, barely a kontejnery, plechovky, laserové pilky, gamanože ostřejší než břitva, hroty, kompenzátory, kapacitátory, k životnímu prostředí šetrné bioreaktory, klece výtahů, zkompletovaná razící čela používaná při těžbě v dolech, supervodivé kabely, polovodiče, izolační materiály, zábradlí, zástrčky, nerozbitná minerální skla, kola, klíče, kyseliny a žíraviny, a další syntetika, vřící i zmražené kapaliny, atd. atp.

Občasné zmetky hlavně ze začátku co nejrychleji opouštěly prostor třídících a kontrolních linek sledujících jakost, ověřujících a posuzujících funkčnost. Byly jich často celé koše vyvrženy skrz přechodovou komoru ven do vesmíru. Kvalita byla při nasazení v provoznětechnické praxi vyžadována a lepší bylo zachytit nefungující harampádí dříve a snázeji, než se později otravovat s reklamacemi. Na co skladovat kráječ, který nekrájí, nebo pojistku, která vám nic nezajistí. Později se přišlo na to, že by se dalo podstatně zvýšit procento znovu využitého materiálu za pomoci recyklace, a tak se s menším váháním postavily v každé hale danému účelu přizpůsobené recyklátory, které se rychle osvědčily. Definitivně skončilo plýtvání s nástupem replikačních jednotek, které byly schopny přeměňovat mnohé výrobky z jedněch na druhé. Proces konverze se dal samozřejmě obrátit, čehož se hojně využívalo pro opravy menších nedostatků, kdy z nefunkční laserové pilky nejprve přeměnou vznikl funkční gamanůž, a z něj zpětně funkční laserová pilka. Tyto konvertory byly při svém prvním nasazení neuvěřitelně nákladné a docela pomalé, ale zrychlující se postup jejich využití a rozšíření předčil všechna očekávání. Nutno dodat, že zkraje byla u obsluhujícího personálu tvořeného k tomu účelu vycvičenými bioboty náklonnost k nim velmi malá.

Kanály proudila tavenina z tavících pecí, tvořená především tekoucími kovy, slévající se z menších potůčků ve větší řeky. Vznikaly tam zajímavé slitiny. V řadách stály čekající kadluby. Probíhalo strojově přesné odlévání do připravených forem. Sklady kovových ingotů a v nich ingoty čekajících na použití. Buchary jely ve dne v noci. Vrtáky přesně vrtaly otvory. Ohýbačky ohýbaly cokoli od tenkých plechů po tlusté desky. Řezáky a kotoučové pily a pilky pohotově rozřezávaly předměty na kousky. Brusky v rychlém sledu brousily všechno, co se dostalo do jejích blízkosti. Obráběcí stroje tedy obráběly, co měly. Svářecí automaty svařovaly s výsledkem, jímž byly hezké sváry. Díly se v pravidelném rytmu ponořovaly do lázně s elektrodami a po chvíli se znovu vynořovaly. Frézování, natírání a opracovávaní až do úplného konce.

Řídící jednotky plnily databanky automatů nakreslenými výkresy, technickými projekty, schématy spojů, plány a modely, simulacemi a vizualizacemi, multiprostorovými zobrazeními. Bylo vidět, že je vše řízeno odkudsi na dálku. Na začátku bylo v tomto pojetí a prostředí tlačítko. Všechno bylo dokonale zpřevodováno a namazáno. Atmosféru podtrhovala točící se ozubená kola. Pohybující se pásy, řemenice, písty, šoupátka. Přichycené svorky, mrkající kontrolky a svítící displeje. Rozlévající se olej. Pohyb přepravních jeřábů.

*******

Sledovací zařízení několikrát zaznamenala aktivity v odlehlé části komplexu protkané mnoha vodními kanály. Konkrétně šlo o prostor bunkru C, kde se mělo sejít na poradu několik individuí, aby promyslelo svůj další postup. Z jedné této schůzky byl pořízen nekvalitní záznam, z něhož za chvíli uslyšíme některé důležité úryvky. Příznivci konspiračních teorií jimi budou nadšeni. „Tak co, máš?“ „Mám.“ „Je to už všechno?“ „Právě že není, pořád tam někdo lezl. Nebyl čas zdržet se o něco déle, a přestal mi fungovat foťák, ale je toho Květo hodně. Kvalita.“ „Žádná jména, jen žádná jména,“ vykřikl kdosi. „Co si o tom myslíte?“ „Myslíme, že je to dost málo, že to nebude šéfovi stačit. Potřebujeme další důkazy.“ Ozvěna. „Co budeme dělat?“ „Zatím nic.“ „To budeme jen tak sedět?“ „Ne, ale není příhodná chvíle na větší akce.“ „Už přišla odpověď, už se nám někdo ozval?“ Kapání vody. „Ne. Zatím ne. Je tam nějaké tlumící pole. To nepřekonáme ani za rok, i kdybychom měli o dost lepší vybavení. Však ho znáš.“ „Právě že znám.“ „Co jsou to ty paprsky Z?“ Nezřetelný šepot. Kroky. Hluk vyvolaný pádem předmětu. Vrzání židlí. Odkašlávání. Kapání a kvapání. „Co zkusit sabotáž?“ „Té by si nikdo ani nevšiml. Dyť víš, jaký je tu bordel, a blíž jít nemůžeme. Brzy by nás odhalili.“ Rušení. Šum. „Třeba o nás vědí. Mám dojem, že mě někdo sledoval.“ „To ne. Nikdo o nás neví. Dokud jsem si nevšiml poznávacího znamení, netušil jsem, že jsme spolu na stejný lodi.“ „Tak proč, když neuběhne týden bez pořádné havárie, nám se dosud nepodařilo odpálit ani jedinou z těch bomb, které jsme položili?“ „Může mi to někdo vysvětlit? Čím to je?“ Zvuk mobilu. „Promiňte, mám hovor.“ „Ticho!“ Nějaký šramot. Vzdalující se kroky. Konec záznamu. Odloženo. Založeno.

*******

Některá patra zůstávala dlouhodobě přes veškerou snahu zatopená. I když výkonná čerpadla byla stále v chodu, situace nevykazovala žádné výrazné zlepšení. Hladina vody průběžně měnila svou výšku, a voda barvu. To podle toho v jakém stavu právě byly neustále vyměňované, přesto sršící, zářivky vydávající mdlé kalné světlo, které byly zavěšené těsně pod podhledy u stropů. Jednou za čas se hladiny v některé místnosti dotkl obnažený konec přerušeného kabelu elektrického vedení, čímž se daný bazén stával pro koupání nic netušících návštěvníku totálně nevhodným a životu nebezpečným. Bylo si třeba dávat pozor a nosit s sebou svítilnu a pořádný pohrabáč. Taky to tam dost smrdělo. Někde určitě muselo být prasklé vodovodní potrubí a nedořešené hospodaření s biologickými odpady. Kontaminace na postupu. Místy zvýšená radiace. Zamoření. Z mnohých kohoutků také kvůli špatnému těsnění bez přestání kapala voda. Proto určitým částem bylo pořád lepší se raději vyhnout, protože těžký vzduch byl nadto naplněn spórami plísní.

Na povrch asteroidu vystupovaly větrací šachty, a tady byl taky vzduch díky ventilátorům lepší. Blíže k stále obývaným částem zařízení byla skutečně větší sranda. Naštěstí jednotlivá patra komplexu byla oddělená a rizikové oblasti hermeticky uzavřené masivními bezpečnostními vraty a zapečetěné. Oběh vzduchu byl vyřešen zvětšením velikosti a výkonu vrtulí a byly dodány účinné filtry. Mohutné vrtule vhánějící do koridorů vzduch byly projekčními roboty byly dostatečně dimenzovány a někde až předimenzovány. Počet havárií za měsíc se konečně podařilo stabilizovat. Úniky nebezpečných látek nikoho moc nevzrušovaly, protože na tabulích se skvěl nápis: „Co tě nepálí to nehas!“

*******

U Briedena bylo možné občas vypozorovat příznaky megalomanie, podpořené soustředěním se na dosažení určitého vskutku bombastického cíle, který v jeho dokonalosti, velkoleposti a úplnosti znal a chápal většinou pouze on, a zajištěné tvrdou prací v mnoha rozsáhlých laboratořích ze skla a betonu, v podzemí i v nadzemních částech, ve kterých trávil velkou část svého života. Pravidelně létal kvůli kontrolám provozů na asteroidy nacházející se v pásech blíže u hezkého slunce vlastní vysoké třídy zvaného Argonx. Byl ve svém živlu mezi čísly, vzorci, počítačovými sjetinami, diagramy a maxigrafy prakticky nepřetržitě.

Jednou za den se pravidelně chodil vyspat, aby si odpočinul, čemuž se nemohl a nechtěl vyhnout. Dobrý spánek je jednou z pěti základních věcí obecně doporučovaných lidem chtějícím žít zdravě. Většinou byl osvěžující spánek provázen příjemnými sny. Noční můry se v nich jistě nevyskytovaly. Po probuzení se napil z hrnku vody, rozběhl se k výtahu, aby se co nejdříve dostal do příslušných pater, odkud mohl pokračovat k cíli své cesty rychlodráhou. Do práce si s oblibou nechával dovážet roznáškovou službou chleba a čerstvé rohlíky.

Vyladěné příjemné žlutobílé osvětlení, paprsky vlnící se a plynoucí všemi směry ze stěn, fungovalo vždy skvěle. Od holotanků a holovizí, projektorů, optických rozhraní specializovaných měřících přístrojů a informačních hologramů se vzdaloval většinou jen v čase oběda. Věřil, že dobré jídlo v pěkném prostředí a s několika známými kolegy, které se svým účelem a barvami podstatně liší od kovového lesku průmyslových zařízení, s nimiž byl pohromadě většinu dne, je základ pro zdravý a plnohodnotný život.

Doktor by s tvrzením hodnotícím změněnou optiku svého pohledu na svět souhlasil asi jen částečně, a pouze potud, že si byl v určitých okamžicích sám docela dobře vědom faktu, že je psychopatem, nebo že tak občas vypadá. Práce a objevování pokračovala úspěšně kupředu, tak si myslel a všem otevřeně říkal: „Vo co de.“

Aby poněkud zkulturnil své pracovní prostředí, začal v květináči umístěném doprostřed své obrovské pracovny pěstovat nějakou kytku. Po měsíci se ukázalo, že je to růže, a proto do hlíny zapíchl pro jistotu tyčku s cedulkou, na které bylo velkými tiskacími písmeny napsáno: „NESAHAT A NETRHAT.“ Vždycky se radoval jako děcko a tleskal při tom ručičkama, když se na ní postupně objevovaly jednou červené a podruhé žluté květy. Vydávala omamnou vůni. Voněla fakt hezky.

Musela to být nějaká taková ta upravená, protože mravence na ní nikdy neviděl. Dostal ji před časem, když ještě byla malá, darem od Grolla, který ochotně poskytl její řízek, a byl rád, že na ní nemusí často provádět řez. Rostla ostatně velmi pomalu a nezabírala ani tolik místa, jako jiné kytky nacházející se v jednom ze skleníků na čtvrté úrovni, které představovaly nejspíš nějaký Grollův omyl, protože masožravé varianty něčeho, co vypadalo ve skutečnosti jako po stěnách se plazící dýně, nebyly v plánu. Taky k nim nikdo po nějakou dobu nesměl, a brzy samy od sebe uschly. Prostě zašly hladem, jak stálo ve stručné zprávě o incidentu.

K jeho zálibě ve zvuku kostelních varhan je nutné zmínit i Briedenovu vytrvalou snahu zpříjemnit jejich velkolepým zvukem život všem svým spolubydlícím. Využíval toho, že měl pod palcem staniční síť a rozhlas. Táhlé i překotné tóny barokní hudby posazené do všech poloh se brzy linuly všemi koridory, chodbami, šachtami, únikovými cestami, dostávaly se snad všude, kam mohla vstoupit lidská noha, a dokud mu přátelsky neřekli, že možnost zaposlouchat se do chorálů, preludií a fug J. S. Bacha letos měli více jak stokrát, čímž taktně naznačili, že tedy mnohokrát, poskytoval jejich uším vlastní hrou nezapomenutelné umělecké zážitky. Poté se je zase snažil hned po ránu vybudit k větším výkonům nahrávkami klasiků hudební historie, jako byli Iron Maiden a Judas Priest, ale shledal, že ani on sám je nemůže poslouchat stále dokola, ještě tak Karla Gotta. A tak nechal do společné jídelny postavit jukebox, ať si každý vybere, co chce. O vibracích, vlnění a kmitání jednou dokonce řekl: „O zvuku a jeho šíření jakýmkoli prostorem vím téměř všechno, téměř však říkám jen proto, abych vás ubezpečil, že v hledání pravdy v této oblasti budu i nadále rychle a s chutí pokračovat.“ Svá slova stvrdil tím, že vyvinul a zkonstruoval novou třípásmovou megaaparaturu o rozměrech patnáct krát dvacet sedm metrů, kterou nechal instalovat v k tomu účelu postavené hale D17. Mohl mít klidně desetipásmovou, ale třípásmová reprosoustava poskytovala tradiční zvuk, který se obzvláště hodil pro přehrávání disků, jež si přivezli s sebou. Zvukové podání a výkon dosáhly krátce po zapojení vynikajících hodnot a vzbudily zasloužený obdiv posluchačů. Modernějšími záznamovými médii pak byly jistě všeobecně rozšířené krystaly, které se také hojně používaly.

Nahrávky starých heavymetalových kapel byly značně poškozené a nepomohla jim ani rekonstrukce s pomocí výkonného sálového počítače velikosti standardního přepravního kontejneru používaného pro dopravu rudy z molybdenchromiových dolů. Takže s vysíláním domácího rozhlasu raději definitivně skončil, a začal se věnovat hyperprostorovým rešerším, detekci neviditelných objektů a technikám jednoduchého rychlého rozkrývání zdánlivě neexistujících komunikačních spojovacích hyperprostorových sítí, vlastně zachytávání dávno vyslaných vzkazů, a jakoby jejich vytahování z minulosti i budoucnosti.

Na stěnu si vylepil plakát s textem: „Za mír a odzbrojení“, a jinam zase: „Za trvale udržitelný rozvoj a báječnou prosperitu.“ Obrázky pověšené v laboratořích byly většinou tradiční a dost se sobě podobaly. Zapadající slunce při pohledu z dvojplanety. Loď na rozbouřeném moři směřující do bezpečí přístavu. Saturnovy prstence. Židle používal jak klasické tak otočné. Stůl musel být hodně velký, protože se věřilo, že místa není nikdy dost. V žádném šatníku pak nechyběl pořádný plášť.

*******

Groll vypadal zase obyčejně jako takový normálně vzrostlý paranoik. Myslel si, že jsou mezi lidmi nasazeni jako kukačky cizáčtí agenti, a za roztomilou tvářičkou viděl hned… Tulipána. Jak jinak by se dalo zdůvodnit, říkával, že s lidskou rasou to podle všeho jde od desíti k pěti, a nemusí dlouho trvat, a nebude co počítat. Na univerzitě v Marcipánu svého času veřejně, když přebral, vykřikoval, že se s tím něco konečně musí udělat. Kolemjdoucí mu většinou zřejmě zřetelně nerozuměli, a ti, co jo, to nedávali najevo. Někteří z nich, ti kteří nosili kabáty s podšívkou označenou vysačkou „CIZÁCKÝ ERÁR“, si o něm pravděpodobně říkali, že je to jistě chytrý chlapec, a dál opatrně a hlavně nenápadně zpovzdálí sledovali jeho kvalitními destiláty podporované aktivity.

Z grantu původně určeného tematicky na výzkum marcipánské varianty ptáka Blbouna nejapného společně v krátké době pořídili téměř všechno vybavení, které potřebovali pro zřízení stanice s trvalým provozem a lidskou osádkou. Skutkovou podstatou těchto rozsáhlých machinací se svěřenými finančními prostředky je činnost označená slovem „defraudace“. Vzali si jednoduše a prostě všechno. Mírně opilému Grollovi se při podepisování listin ke grantovému projektu ani jednou nezachvěla ruka. Aby řeč nestála, žertovně přitom poznamenal, že je škoda, že agentura nedává na vědu víc.

Zbytek obstarala Veronika. Počítaje v to dostatečně veliké transportní plavidlo s člunem pro cesty mezi asteroidy a jinými hroudami z kamení, které je sem do systému Argonx i s jejich věcmi dovezlo, dále komponenty pro sestavení stanice, vnitřní vybavení umožňující jisté a přijatelně pohodlné přežití, než se vzmůžou, a všelijaké přístroje pro výzkum, stroje určené k těžbě, zpracování a dopravě místních materiálů nacházejících se v pásu asteroidů, ústřední sálový i osobní a mini počítače, měřící přístroje a jiné detektory, zásoby potravin a vody na dobu, než si něco seženou díky dolování, samozřejmě hygienické potřeby, pod rukou levně i nějaké čerstvě aktualizované informační krystaly od „taky známých“ z vládních laboratoří.

Shodli se i na tom, že část místa v nákladovém prostoru věnují Grollovým knihám o aktivní biologii a xenobiologii a Briedenovým oblíbeným hudebním nástrojům – ting ťongu, kytaře, keybordu, elektrické kytaře a zvláště opravdovým varhanám se dvěma rejstříky, flétnou, s pedálem a nastavitelnou lavicí pro pohodlné sezení.

*******

Klasickou varhanní hudbu měl Brieden, jak bylo zmíněno, hodně rád a pravidelně po ránu cvičil. Říkal, že jej to inspiruje, aby se mohl ještě více vznést nad pro něj obvyklý průměr. A dny, kdy vynechá cvičení, nejsou z vědeckého hlediska zvlášť plodné. Hudbou se také snažil nalákat Grollovy asistentky, zvláště Verču, aby se s ní mohl častěji dát při té příležitosti do řeči. Kvůli ní byl ochoten přerušit probíhající pokus, běhat nebo jezdit na kolečkových bruslích po chodbách. A jak se zdá, tak se mu to, jak vyplývá ze záznamů ústředního počítače o pohybu osob po stanici tzv. logů, celkem i dařilo. Slečna asistentka byla vskutku nadaná studentka a ještě nadanější posluchačka. Jarča ji jednou viděla, když rukou zakrývala rozepsaný dopis na kvalitním ozdobném papíře začínající slovy: „Můj milý králíčku…“.

*******

Ten planetární bedekr, o kterém jsme se zmínili, podle svého názvu „Rádce a průvodce ku pomoci všem a zvláštěpak návštěvníkům města Híkjó“, v chybné výslovnosti se můžeme setkat i s variantou „Diťjó“, byl zajímavý výhradně tím, že nabízel případným náhodným turistům jednak ubytování v na místní poměry luxusním hotelu v Híkjó zvaném Velikaja siesta, dále safari výlet, při kterém jste si mohli zastřílet na místní Kozochy, což byla jinak zcela mírná býložravá stvoření vyznačující se pomalou důstojnou chůzí, velice huňatým kožichem stříhaným dvakrát ročně pasáky těchto Kozochů pracujících pro Spojená zemědělská družstva (SZD), jednou na podzim a jednou zjara, a do třetice oblíbenou polévku z Kozochů.

Turistického průvodce měl Brieden pro jistotu schovaného v kuchyni pro případ, že by nebylo zbytí a musel znovu na Argonx. Když nic jiného, byla v něm alespoň mapa hlavního města, kterému přezdíval „Diť-jó“. Ležel tam v jedné přihrádce bezpečně schovaný pod ovládacím pultem k mixéru na brambory, který jej svou vahou jistil. Jen občas se teď po dobrém obědě, tvořeném gulášovou polévkou a pohankou s klaso závitkem, Dr. Brieden podíval na holoobrazovku zabírající většinu titanplastové stěny před ním. Měl zrovna službu, při které se každý pozorovatel měl rozhlížet po okolí, aby se vědělo dopředu, že se něco nebo někdo přibližuje k jejich základně. Třeba takoví Tulipáni, například.

Většinou se nic nedělo, ale zrovna když se něco dělo, jednoduše se směrem k obrazovce otáčel jen o něco častěji než obvykle. Jinak jej nezajímala. Sloupce čísel přejížděly po obrazovce, některé údaje zůstaly zobrazeny déle, jiné hned mizely nahrazeny dalšími nově aktualizovanými. Vektory, značky označující pohyb asteroidů, zvláště těch, co byly velice blízko, a ohrožovaly existenci těch několika lidí takřka permanentně, ilustrační obrázky, informace o reakcích bodové obrany této výzkumné základny na toto ohrožení, které charakterizovaly občasné výšlehy z energetického kanónu vlastní konstrukce a výroby pojmenovaném po slečně Veronice jednoduše VERON.

*******

Na stanici se občas ztrácely věci. Šlo především o elektrotechniku, vysílače a spojovací radiozařízení. Možná si někdo jen chtěl v praxi osvěžit znalosti získané ve škole, nebo si doplnit vzdělání dosažené na vysoké škole, ale nebylo toho mnoho, tak se nad tím dalo mávnout rukou a ztráty odepsat. To, že se krade, nikdo veřejně nezdůraznil, ale všichni o tom věděli. V přílivu nových a nových zásob a vybavení produkovaného zcela automatizovanými továrnami zaměřenými na všechno podstatné by se nad tím časem stejně zřejmě jen mávlo rukou. Ve zdech, podlahách, stropech, všude byly v pohotovosti bdělé oči skrytých kamer a šmírovacích skenerů. Vůbec by nebyl problém zjistit, co a jak, jenže do vyšetřování se nikomu z různých důvodů nechtělo. „To jako pak na sebe budeme hledět a budeme koktat?“ charakterizoval situaci, která by vznikla, kdyby se mu chtělo využít všech možností sledovacího systému Brieden. To zmiňme jen pro pořádek. Evidence DKP je prostě evidence jako každá jiná. Hlavně když ve výsledku budou sedět počty jednotlivých kusů, např. židlí. Jednou za půl roku se musela udělat inventůra, která byla naštěstí prováděna droidy. Přírůstky, úbytky, odepsané položky, lepení štítků, miliony položek inventurního seznamu, prostě zábava pro droidy. Prostor pro určitý stupeň manipulace s fakty byl systémem vytvořen právě včas, aby se inventarizace robotům zcela nevymkla z rukou. Nebyla stanovena přesná pravidla, a těch, která existovala a která se vžila, si droidi vážili. Všechno muselo nakonec sedět, a tak to sedělo. Když bylo potřeba zvýšit výrobu, byla zvýšena. Řekli ti, pracuj, tak pracuj. „Vo co de.“

*******

Základna se za ty čtyři roky od příletu do systému Argonx podstatně rozrostla. Už to nebylo těch pár modulů, s nimiž tu průkopníci začínali. Díky automatizovanému těžebnímu modulu a robotům získali nejprve základní suroviny. Pak následovalo jejich zpracování v ostatních dovezených modulech, dále přišla postupně výroba dalších a dalších pokročilejších automatizovaných těžebních modulů, dalších stále složitějších robotů, droidů a všeho běžného vybavení zásadně potřebného pro vybudování vlastního těžařského a zpracovatelského průmyslu, který byl postupně s tím, jak se sám od sebe rozrůstal, čím dál větších a větších rozměrů, přesně podle původního plánu Dr. Briedena.

Za další dva roky kroužily kolem argonxského slunce i pěkné zánovní moderní dobře vybavené loděnice, rozdělené podle plánu do tří úplných komplexů. Každý z nich byl doplněn opravářskými segmenty. Inspiraci pro to, jak by měly vypadat, našel Brieden na jednom černobílém obrázku v časopise, protože dosud v tomto žádných zkušeností neměl. Přesto nebylo jasné, proč se postavilo i tak velké množství jen tak si do prostoru trčících v podstatě úplně zbytečných přistávacích ramp pro helijety, když by jich pro každý komplex stačilo pár. Ale proti gustu žádný dišputát. Jedna z loděnic se specializovala na stavění kosmických lodí maskovaných za vzducholodě. A samozřejmě se tam dělaly i klasické vzducholodě, nákladní a osobní, které však byly pokročilé natolik, že jejich vnitřní obal místo toho, aby byl naplněn nějakým nehořlavým plynem, mohl být využit pro přepravu osob a materiálu.

Při slavnostním otevření jednoho z komplexů prokázaly alespoň některé z jeho částí svůj smysl. Mohli jste si nechat otevřít pevná přechodová vrata, pustit symfonickou hudbu složenou Richardem Straussem „Also sprach Zarathustra“, (op. 30, Tondichtung nach Friedrich Nietzsche), a za jejích slavnostních tónů, chráněni silovým polem, s krabicí naplněnou popkorny v ruce se přes automatické filtry koukat ze stylového křesílka s plyšovým potahem na okolní vesmír, sluníčko, hvězdičky jakoby na obzoru, pobíhající planetky, všemi směry se ženoucí komety, šutry a převalující se balvany, nebo jiné menší kosmické smetí včetně toho, které den co den vypouštěla do okolního prostoru díky svému provozu další loděnice. Problémy s odpadky se nevyhnuly ani jí. Občas byste mohli jen tak ze srandy vypnout gravitátory, hodit legračním míčkem a sledovat, kam až doletí.

Pravou příčinu však bylo třeba hledat v tom, že někteří droidi napodobovali chování svých pánů, a tvrdili, že když je popelnice plnější, tak je to potom takové hezčí. Vyhazovali úplně zbytečně ještě recyklovatelné odpady, a když nemohli nic najít, jednoduše uřízli kus z nějakého pro chod podniku méně důležitého vybavení. A šup s ním skrz přechodovou komoru ven.

Tyto očividné problémy s životním prostředím se podařilo odstranit až poté, když bylo na vybraných oběžných drahách postaveno několik recyklátorů doplněných sběrači všeho toho vyhozeného haraburdí, které se zdánlivě volně zavěšeno v kosmickém prostoru pohupovalo pohybujíc se odněkud někam a které bylo rozhodně umělého původu.

Kapacita loděnic se dohromady množstevně pohybovala kolem počtu tří eskader bojové stěny s doprovodnými plavidly. A protože, jak se říká: „Čas je drahý.“, nebo: „Čas je bič.“, stačilo zadat do řídících center pokyny týkající se představ a přání vzhledem k výrobnímu programu, a stroje se probudily a daly okamžitě do pohybu. Produkce byla v periodicky se opakujících cyklech po naplnění navržených dokovacích kapacit odesílána na okraj soustavy, kde nepřekážela, uvedena do klidu a zakonzervována. Jednoduchý princip řešící elegantně odvěkou otázku „Kam s ní(m)“ byl vyřešen naprosto geniálním způsobem. Proces se opakoval stále dokola. Nejprve postavit lodě, potom je naplnit vším možným, bezpečně zaparkovat daleko od míst, kde by je někdo náhodou mohl spatřit. Loděnice se jevily jako problém jen v případě, že by ten někdo uviděl to, co naši hrdinové nechtěli, aby viděl. Řešení bylo opět prosté. Dr. Brieden využil svého posledního vynálezu a nechal je zmizet. Přesněji, zahalil je paprsky neviditelnosti, čímž dokonale vytvořil pole úplné neviditelnosti, a tím všechno definitivně zneviditelnil. Při návratu k počátečnímu stavu mělo stačit celý postup zopakovat, tentokrát však v opačném pořadí, tedy obráceně. Hm, tohle tak docela nechápu. Asi vypnul nějakou mašinu, co ty paprsky vysílala.

*******

Jednou Brieden a Groll vylepili na nástěnku plakát, v němž pozvali ostatní na tematickou prohlídku. Chtěli se při exkurzi pochlubit svými úspěchy. Jako první byla připravena přednáška na téma Magnetismus aneb přitažlivost. Po vstupu do sálu, v němž se do výše asi sto třiceti metrů tyčila obrovská, ve skutečnosti ještě mnohem větší, měděná cívka, Dr. Brieden začal svůj výklad k tématu slovy: „Přátelé, dnes si na příkladu, který vidíte před sebou, ukážeme jednoduchou výrobu elektřiny, která pohání většinu z toho, co můžete vidět na naší základně, prohlédneme si závod K, kde jsou odlévaný z písku a jiných komponentů pod velkým tlakem betonové bloky, a vysvětlíme si, proč máme v jídelně vždy všeho dostatek. To, co odtud neuvidíte, je schováno pod tou velikou cívkou. Nenahýbejte se, prosím, přes zábradlí, stejně pod ním nic zajímavého není.

Dunění si nemusíte prozatím všímat, se mnou jste v bezpečí. Kdyby něco, včas vás upozorním. Mám na mysli zvláště ten malý kapacitátor ve tvaru oktahedronu, kterým zvyšuji účinnost cívky. Tak ten někdy dělá problémy, ale nemusíte se obávat, že by je dělal zrovna dneska.

Získaná energie je shromažďována ve spoustě kondenzátorů, které jsou z bezpečnostních důvodů umístěny na opačné straně tohoto asteroidu, aby se zamezilo nebezpečí krátkého spojení a požáru. Ta požárnická sekera a hasičáky, které jsou u vchodu, jsou zde, myslím, úplně zbytečné.“

Jeho slova přerušil obrovský výboj. Když se Květa nahnula přes zábradlí, aby se podívala dolů, jestli se náhodou něco neděje, spatřila pod sebou moře oslňujících blesků neustále se proplétajících a klikatících. „Nenaklánějte se, pokračujte.“ Raději se rychle odtáhla zpátky.

Hřmění k nim přicházelo jakoby vzdáleně, tlumeno a ve značné vzdálenosti pod nimi odráženo zpět vlnícím se bezpečnostním silovým polem o proměnlivé hustotě. Všude byl cítit čerstvý ozón. Proudy iontů směřovaly pryč od cívky.

Postupně přecházeli přes chvějící se spojovací mostky, po kývajících se schodech, přelézali po vibrujících žebřících, z jedné vznášející se plošiny pevně stojící v prostoru na další plošinu, aby obešli onu cívku vypínající se uprostřed do prostoru. Přitom se často museli přidržovat úchytů a zábradlí, aby nespadli dolů, protože konstrukce se otřásala, jakoby se chtěla v dalším okamžiku rozpadnout a vzít je s sebou dolů. Vysoké elektrické napětí, při kontaktu s vodičem smrtící, pulsovalo vzduchem. „Pokračujte, tady už není víc k vidění. Jdeme k východu, který je na protější straně. Sejdeme se na nástupišti číslo 532 Nádraží sever, odkud si kyvadlovým spojem odjedeme prohlédnout Káčko.“

Na nástupišti čekal společně s dalšími na příjezd vlaku zády k nim o lopatu opřený android a spokojeně potahoval z doutníku. „Někdo jde, schovej to!“, radili mu jeho druhové s lepším výhledem. Když také jeho nadřízený zpozoroval příchod naší skupinky, chtěl se předvést a začal jej peskovat: „Hybaj do práce. Co se flákáš. Dělej. Dělej. Honem. Honem. Rychleji. Rychleji.“ Androidovi spadla na chvíli plechová čelist, ale poměrně rychle se vzpamatoval: „Co mám jako dělat. Nepruď.“ Tak na něj AB324 zostra vyjel: „Přidej. Samo se to neudělá! Tvoje číslo!“ Ukázal na tabuli zakazující kouření, a vytrhl A856 plastový doutník z ruky. Na nicnedělání byli plechoví nadřízení občas zvlášť akurátní, a teď navíc tento hodlal ukázat, že je náramně důležitý a užitečný, což vlastně za normálních okolností byl, ne jen někdy. „Zatracení huliči,“ hučel jeho šéf a vracel se na původní místo. „Zupák jeden zasr…, “ ulevil si kývaje hlavou ze strany na stranu A856, když už jej nemohl slyšet. Myslel přitom také na to, že: „Kdyby pes nesr…, dál by doběhl.“

„Nechápu,“ začala situaci komentovat uklízečka Květa. „Já taky ne,“ přidala se Jarča. „No to je dobrý, oni ty toxický plastový tyčky můžou a já ne?“ „Kouření škodí zdraví, Robert Pfenig důrazně varuje,“ dělal si z Pfenigova podnikání malou legraci Adrien, čímž všechny pobavil.

Naštěstí zrovna do stanice vjížděl rychlovlak, a tak když za uši trhajícího skřípění zastavil, všichni spořádaně nastoupili. Po splnění hrozby syntetického hlasu: „Uvolněte, prosím, prostor u dveří. Dveře se zavírají.“, se vlak s trhnutím rozjel. „Jé, slyšeli jste to? To vypadalo jako můj hlas!“, zapípala potěšeně Veronika. Všichni kromě Roberta si pak v automatu postupně označili jízdenky, které jim rozdal Adrien. Robert si nešel cviknout, ani když na něj po zbytek jízdy podzemkou vrhali vyčítavé pohledy typu: „Černý pasažér před vámi, kontrolor pádí za vámi.“ Jen pokrčil rameny a pohodil vzdorně hlavou, jakoby jim tím chtěl naznačit: „No, to je toho. V metru na Marcipánu jsem si taky ani nekupoval, natožpak označoval lístky.“

*******

Závod nazývaný K, to byly zase vysoké jeřáby pojíždějící sem a tam po širokorozchodných kolejnicích a přepravující obrovské bloky vysoce odolného betonu využívané pro výstavbu asteroidových pevností a satelitní skladů i pozemních a podzemních instalací. Prostor vysekaný za pomoci trhavin do skály se celý skoro nedal přehlédnout. Povrch stěn dómu byl velice hrubý. Strop ve svém nejvyšším bodě sahal až do výšky jedenácti kilometrů. Hlavním centrem výrobního závodu K, kolem kterého byla v kruhu soustředěna většina kolejnic, které z něj jakoby v paprscích vybíhaly na všechny strany, byla nádrž o velikosti šest set krát čtyři sta metrů naplněná hustou bublající tekutinou, jejíž jednotlivé součásti sem byly přiváděny vysokotlakými potrubími. Poté, co ingredience vytekly do bazénu, byly zamíchány čtyřlistou vrtulí zavěšenou na létající plošině, která se hned nato vzdálila. Znovu začalo promíchávání, až když bylo v nádrži tekutiny málo nebo skoro na dně.

„Důležitou přísadou je sloučenina, jejíž složení neznám. Je i pro mě nadále přísně tajné. Díky ní má vyrobený beton výjimečné vlastnosti. Ani dezintegrátorem jej neprorazíš, a hlavou do něj díru neuděláš, jak jsem zjistil.“ „Ha, ha, ha,“ zasmáli se jako na povel všichni Hýkovu postřehu vztahujícímu se k jakosti betonu i jeho pokusu o vtip. Tenhle vynikající beton měl, jak se zdálo, svoji budoucnost jistou.

Písek se získával drcením skal, jichž bylo všude dostatek. Jeho neustály přísun zajišťovaly mamutí drtiče křižující soustavu v honbě za kameny vhodného složení a velikosti, které by se daly sešrotovat. Krátce před formováním bloků požadovaných tvarů se obě látky zamíchaly a z této kombinace tajné sloučeniny a písku se jednoduchou metodou za pomoci magnetických polí, přesně podle požadavků řídící jednotky umístěné ve velínu věže postavené těsně u nádrže, formovaly ony obludně veliké kusy betonu. Ta technologie byla tvořena jistě ještě něčím navíc, než jak bylo právě stručně popsáno.

Přes okno, jež tvořilo nazelenalé silové pole, ve středu kukaně jednoho z jeřábů popojíždějících po kolejích paprskovitě se rozbíhajících od nádrže s kapalinou na všechny strany, zezdola viděli, jak jim přátelsky mávají čtyři plechové ruce, hlavu jejich majitele schovanou za pultem neviděli. Bylo jasné, že tam někdo pohybuje pákami a mačká tlačítka.

Betonové kvádry, krychle, válce atd. různých velikostí po vytažení a bleskurychlém ztuhnutí v normálním prostoru přepravoval jeřáb, aby je uložil na hromady poblíž asi půl kilometru vzdálených elektromagnetických tunelů vedoucích téměř kolmo na povrch, odkud byly těmito tunely vystřelovány do vesmíru.

„Be-ton, be-ton, be-ton,“ řvali všichni společně „jak na lesy“ z bezbřehého nadšení vyvolaného majestátností a grandiózností pohybů ramene jeřábu nesoucího v kleštích kostku betonu, nejprve zdánlivě bez pomoci vlivem pohybujících se energetických polí vyplivnutou z nádrže a následně pevně uchopenou do kleští.

Ze sevření se kostka dostala, až když byla jemně položena na hromadu betonových výlisků nalézající se na druhém konci kolejí. Produkce výlisků jen za tu dobu, co tu stáli a dívali se, byla vskutku úžasná, a hromady, ke kterým byly vylisované betony převáženy se neúměrně nezvětšovaly pouze díky tomu, že jich za prvé bylo osm, a za druhé, protože elektromagnetické odpalovací rampy, kterými byla výroba distribuována dále do vesmíru, byly stejně výkonné a rychlé jako nákladní jeřáby.

Dále to tedy byla práce závisející na koordinované činnosti mechanických zvedačů a nakladačů, které připravený blok nebo kontejner s věcmi nacpaly do elektromagnetického děla, a šup s ním na orbitu. U každého stál robot s píšťalkou, jehož jediným úkolem bylo co nejhlasitěji písknout, a když pískl, blok okamžitě vystřelil tunelem vyvržen téměř kolmo vzhůru do kosmického prostoru, kde je našly a převzaly tažné čluny, aby jej odtáhly na místo určení. Každý dostal jeden malý kvádřík, tak akorát do kapsy, na památku.

*******

„Podobné přitahuje podobné,“ slyšeli během výkladu v zasedací místnosti o hodinu později. „Jde o teorii, kterou bylo nutné prověřit v praxi, což jsem udělal. A ono to opravdu funguje. [úžas, výkřiky, souhlasné mručení] „Dále už je to vlastně snadné. Do krystalu, který je umístěn ve špičce pokusného předmětu, v tomto případě hlavice rakety, promítneme projektorem obraz cíle, ke kterému chceme, aby se těleso, v tomto případě samonaváděcí torpédo, co možná nejrychleji přiblížilo. V tom okamžiku začne proces vzájemného přitahování, jako jsme to před chvílí viděli u obyčejných magnetů, na straně našeho tělesa ovšem působí přitažlivá síla vzhledem k druhému předmětu o mnoho rychleji, takže se setkají dříve.

Látka, přesněji její roztok, ze které jsou tvořeny tyto krystaly, pochází z tzv. reakcí-nereakcí, které nastávají během určitých fází procesů přeměny palivových tyčí zaražených vodorovně v tzv. reaktoru na vzácnou hmotu.“ „Je to bezpečné? Jak je to s vařící vodou, musí se ochlazovat?“, přihlásila se Jarča. „Ale jistě, je to bezpečné. Jak to jen bezpečné může být.“ Uchechtl se. „Jistě vám říká něco pojem energetická špička. S náhlými výrony energie se u zařízení tohoto typu musí počítat. A ještě k druhému dotazu. Nemusí, proč by musela?“, dokončil myšlenku Honza Brieden. „Držte se u mě a nic se vám Jarčo nemůže stát. Další otázky?“, zhodnotil poslední aktivitu jmenované. Všichni zaraženě mlčeli. Dnes už toho měli dost a pokračovat v diskuzi se nikomu nechtělo.

„Tak a teď se konečně pořádně najíme,“ ubezpečil pohotově přítomné Franz Groll, když se podíval na hodinky a použil elektrický zvonek, „dostal jsem před chvílí hlášení, že ledničku doplnili kuchyňští roboti pivem, vínem, zákusky, ovocem, cukrovinkami a různými druhy zmrzliny.“ Svá slova ještě, aby jim dodal váhu, doplnil úderem paličky do ting ťongu, protože po ruce neměl skutečný gong. Na svou část exkurze zřejmě už předem rezignoval a po celou dobu výkladu se těšil na ty právě vyjmenované a jiné pochutiny přepravované kargem z Argonx.

*******

Abychom ale nepřišli o názornou představu, jaká výzkumnická praxe byla zase pěstována v jeho laboratořích výrazně vědecky orientovaných na rozdíl od Briedena, kterého zajímala i automatizovaná pásová sériová výroba a rozvoj průmyslu, podíváme se, jak to tam vlastně vypadalo. Franz Groll pracoval, vypadal a choval se jako… Franz. Jeho pokusy byly, bez toho, že by o to usiloval, obvykle, vlastně nepřetržitě, doprovázeny celou řadou omylů a havárií, takže měly někdy velice tragický začátek, průběh a výsledky. Načež mu zbývalo při společných poradách u příležitosti vpravdě zbytečného vyšetřování zvláště křiklavých úniků jen omluvně pokrčit rameny, když vysvětlování by patrně nikam nevedlo.

Brieden fatální omyly také neměl rád, nevyhýbal se jim, nevyhnul se jim, vlastně havárie u něj byly na denním pořádku, ale patrně se z nich dovedl lépe a rychleji poučit. Například při pokusech s plasmou smíchanou s motorovým olejem používal menší množství látky, než jaké měl k dispozici. A i když by do smaltované vany naplněné z jedné poloviny vodou před vhozením malé kapsle s plasmou, zadržovanou ve vodou rozpustném obalu, mohl snadno nalít celý barel oleje, dobře si vědom rizika, neudělal to. „Je to takový hokus pokus,“ odpovídal na dotazy typu: „Co to jako má být.“ Prostě řeč s ním byla jak rozprávka. A pak to všechno vybuchlo! Čtvrt asteroidu pryč. Měl zakázáno tohle dělat poblíž ústřední základny. Když viděl, že se obal kapsle rozpouští, pochopil, že musí rychle pryč. Vždycky s sebou ovšem tahal malý přenosný transportní portál, takže v tomhle problém nebyl. Otočil se, vstoupil na kruhový podstavec a současně krátký okamžik před vlastním zážehem nebezpečné směsi zmizel.

Ale rychle zpět ke Grollovu personálu a jeho aktivitám. Asistentky Jarča a Verča nosily přiléhavé ochranné bílé pláště a rukavice. Pomáhaly mu s přípravou pokusů, umýváním zkumavek, praním utěrek, sterilizací nástrojů, a postupem času měly čím dál méně opravdové chuti pohybovat se v blízkosti odstředivek určených k přípravě čistých extraktů nových látek. Ty byly sice uzavřeny v nerozbitných ampulích, o jejichž bezpečnosti nebyly dívky díky četným opačným zkušenostem úplně přesvědčeny, zato o značné nebezpečnosti obsahu v nich uloženého byly přesvědčeny úplně dokonale.

Věděly o tom za tu dobu, co pracovaly pro Grolla, svoje a na některou činnost si místo lehkých plastových obleků raději braly těžké kovové skafandry a do kapes si dávaly pro jistotu, bezpečí, větší pohodlí a delší život miniaturní laserový revolver nebo plasmovou pistoli. Minimálně dvakrát za den se z ničeho nic rozječely poplašné sirény reagující tak na pokyn bdělých čidel sledujících veškerý pohyb ve vyhrazených oblastech. Dávaly všem najevo, že se něco děje, vlastně že se něco ošklivého už zase stalo.

Zde ve speciálních k tomu určených odděleních byly za tlustými zdmi nedobrovolně separovány v kójích pokusné objekty. Právě odsud ze začátku unikaly ty bestie, monstra a jiné obludy, mutanti, zombíci, zombípejsci, kteří ze zvědavosti sežrali něco, co neměli. Zvědavostí byli oba vědci naplnění natolik, že ji mohli rozdávat okolostojícím.

S testováním na zvířátkách se Dr. Brieden nikdy nesmířil, a bylo to předmětem ostrých potyček a hádek mezi ním a Dr. Grollem. Tohle ale nebyla jeho sféra, a tak zde svými dobře míněnými radami, jak jinak a snadněji testovat na umělé s běžně se vyskytujícími původními živými vzory tkání téměř shodné neživé kultuře, neuspěl. Zavřít mu to tam nemohl a ani nechtěl, a tak navrhoval používat pokročilých počítačových simulací, ale se svým nápadem neuspěl. Groll byl ještě ze staré školy a holt, komu není rady, tomu není pomoci.

Uvedeme si příklad jedné takové krizové situace. Akce probíhala přibližně takto: „Uáááa. Grrrr. Haf. Haf.“ „Fuj, to jsem se lekla. Chyť to, schoval se pod stolem,“ zaječela Jaroslava Okurková. „Kde? Co říkáš?“ Jaroslava obrácená k ní na chvíli zády zatím odkudsi tahala ocelovou trubku. „Povídám, kde je ta potvora?“ Ptala se pořád dokola odborná asistentka Veronika de Coeur d'or-Orchidejková, jako by se zasekla v nějaké smyčce a musela se podobně jako magnetická páska opakovat až do omrzení. „No přece teď už je pod židlí.“ „Ahá.“ „Tak vylez!“ Odpovědí bylo ustrašené: „Aááargh.“ Naklonila se blíž, aby si lépe prohlédla, za čím se už čtvrthodiny honí. „Povídám, vylez! Podívej, on nevylezl.“ Jarča jí nakukovala přes rameno: „Máš ho?“, chtěla vědět. „Ještě ne,“ a se slovy: „Jak chceš. Tu máš,…“ dostalo to nebohé stvoření od Veroniky rukavicí po tlamě. Přišlo při tom o pěknou řádku zoubků. „Tak tobě to ještě nestačilo?“ Zvíře vyděšeně heklo a chvíli vypadalo, že i „kleklo“. Bylo „jen“ omráčené, nikoli však pohledem na Veroniku, která mezitím pro jistotu vzala do rukou kramli. „Držím. Maám. Hurá. Já už to mám. Já si vyskočím, já si poskočím…“ Začala si v dobré náladě prozpěvovat odvážná hrdinka Veronika. „Dám ho zpátky do klece, než někdo přijde a zjistí, co se stalo.“ „Raději to strčíme do zadržovacího boxu,“ navrhla zkušeně Jarča a zahodila tu nyní už zbytečnou zrezavělou trubku.

Když Verunka zavřela dveře od hibernačního boxu, díky čemuž nářek postiženého pejska brzy utichl, ulevila si: „Uf. Ještěže jsme ho uviděly včas. Víš, co by se stalo, kdyby utekl ze zóny?“ Jarča na to lakonicky: „Vím. Za pět hodin by na normálním vzduchu díky těm růstovým stimulantů vyrostl, nevešel by se do klece, a musela bych ho tam buď nacpat nebo nejdřív alespoň rozpůlit.“ „Pokud by Jarčo dřív nevybuchl. Pak by nám na něj stačila stěrka.“ Společně se tomu zasmály a Veronika jakoby vážným tónem navrhla: „Půl hodiny, a tady zaručeně končím. Padla. Můžeme zajít za Pfenigem a zkouřit se,“ hi, hi, hi, „ale co to plácám za nesmysly, dělám si srandu, raději ne. To víš, bylo toho na mě poslední týden trochu moc. Nejdřív Grollovi ulítly ty velký vosy. Ještě, že jsem u toho zrovna nebyla. Pak zas někdo čajznul stříkačky a celé balení profilaxinu.“

Obě se s úlevou a s chutí, po přestálém vypětí, ještě jednou vtipu zasmály. Potřebovaly humor jako sůl. Za chvíli už se děvčata začala bavit o úplně normálních probléme, holčičích věcech, taky co na sebe, kam o víkendu vyrazit v Híkjó, „Jak vypadám?“ „Vypadáš báječně.“ A tak podobně.

Po zavedení přísných bezpečnostních pravidel a instalaci pevnějších kovových samozřejmě zcela nerozbitných skel se situace uklidnila, ale zmenšilo se v podstatě jen množství závažných případů ohrožujících zdraví a tělesnou schránku člověka, nikoli však stupeň ohrožení zdejších pracovníků.

*******

Realizace původního záměru projektu pokračovala od určitého bodu zcela automaticky, a nikoho moc, vlastně vůbec, nezajímalo, co nového, jakou další továrnu pilní roboti zrovna kdesi daleko od nich postavili, který důl byl nově na některém z rychle se pohybujících malých, velkých a obrovských asteroidů nebo na některé z menších planetek kroužících kolem argonxského slunce otevřen, kvůli čemu, z jakého důvodu. A co a proč se v něm vlastně těžilo, co se vyrábělo. Kolik bylo vlastně vybudováno všelijakých skladů a skladišť. Kam všechna produkce směřovala. Kolik supertajných úkrytů a dalších specializovaných základen, a testovacích provozů, a polygonů rozesetých po celé soustavě, o nichž věděl díky přehledným zprávám podávaných pravidelně k tomu určeným robotickým pomocníkem jen Brieden.

Charakter výroby v nich realizované, výsledky mnoha roboty samostatně prováděných pokusů, automatických analýz a výpočtů, simulací, byly ostatním lidem z laboratoří v té části výzkumné stanice, která se soustředila na biochemické projekty vedené Dr. Grollem, neznámé. Zaměřili se přednostně na vývoj a syntézu biologických produktů, zkoumání buněk, ale i virů a bakterií zavřených předtím v mrazicím boxu ve společné kuchyni a označeném červeně výrazným nápisem NESAHAT, dále pak živočišných a rostlinných produktů, k tomu se přidalo mléko a sýry, otázky kolem stavby a výroby jednotlivých lidských orgánů, kolem šlechtění odrůd stromů a všelijakých rostlin, získávání stále lepších a hodnotnějších sadeb brambor, česneku, cibule…, pěstování chmele, tolik potřebného pro získání vcelku kvalitního piva,…

Vypadalo to tedy, že část dění pomalu přestala udivovat a zajímat i samotného Briedena. A tak tím méně byli na přesné údaje o situaci zvědavi zbylí členové posádky zaměstnaní svými vlastními projekty a prací. Ve skutečnosti možná kohokoli zajímalo cokoli, kdekoli a kdykoli, jen ne všichni měli ty správné kódy, kterými by otevřeli jakékoli dveře, aby se mohli druhým podívat na zelí a na květáky. Hned na začátku někdo připíchl na nástěnku v zasedačce, že „Až do odvolání, dodržujte, prosím, radiový klid. Nejste tu sami! Nepřítel naslouchá. A jestli ještě ne, tak brzy začne.“ To, že si odtud z asteroidů nikdo nepovolaný nezavolá ani na hajz… zajišťovala technika. A potom nejspíš někdo, kdo pořádně nevěděl, kde se v systémech co nastavuje, a neuměl se vychytralým počítačům dostat na kobylku, frustrovaně připsal k onomu vzkazu: „No jasně vo*e, že naslouchá. Tulipáni jsou jedno velký ucho.“ (Za hvězdičku si, prosím, přimyslete písmenko L.)

Na chodbách se tu a tam objevovaly nápisy typu: „F + V = V + F = ♥“, ale to byl samozřejmě nesmysl, nebo: „Lepší dvakrát s Pfenigem sjetej, než koupit od něj transportér ojetej“, a v tom místě zpráva náhle končí a začínají v tempu kmitající klepeta úklidového robota, pevně přisátého na stěně čelem ke stěně, pilně pohybujícího kartáčky, smetáčky, hadříky, aby co nejrychleji uklidil ten nepořádek na zánovní plastotitanové zdi potištěné vzorem stylizovaným jako kachličky v umývárně. Šlo mu to vždycky relativně pomalu. Použitý sprej se dal sehnat snadno a vykazoval všechny znaky výborné trvanlivosti a stálosti, a dosahoval značné odolnosti proti nepříznivým vlivům prostředí. Lepší jak tetování na zadku. Někdy se objevovaly i samolepky s kytičkami a hvězdičkami. Ty nebyly pro úklidového robota zas až takovým problémem, spíše vyvolávaly imaginární úsměv na jeho kovovém čele.

*******

Groll byl tedy se svými asistentkami stále spokojeně separován ve své části rychle mohutnějící základny, z jejíhož rozvoje již sám osobně o moc víc prostoru pro práci, přemýšlení, včasné stravování, hluboké dýchání, dobré spaní a zdravé sra… nepotřeboval, a nechával na Briedenovi, ať si v těch nových halách dělá, co chce. A to Brieden zas jo. Pokus za pokusem, bezpečnost práce, výbuchy, náhlé výboje a zkraty, obsáhlé výkazy, tím vším si neustále zpříjemňoval život.

Zastával názor, že i když pořád z nějakého sudu unikají nebezpečné látky a skrze výpary leckdy není pořádně vidět, explozím se dá předcházet, hladina škodlivin se dá s pomocí senzorů uhlídat. Rozhodně nestál o to stát se obětí náhlé a rychlé kremace za pomoci rozstřikující se plasmy, jak bylo popsáno. Hibernace osob, kterou viděl v jednom filmu, nebyla jako řešení nastalých problémů s dýcháním vhodná ani dost rychlá.

Nejlepším řešením měl být zdravý rozum, pohotové reakce, správné instinkty a vyšší smysl. Vlastnil naštěstí určitou míru jakýchsi až parapsychologických schopností při hledání a nalézání únikových cest. Zeleně svítící šipky ukazující nejrychlejší cestu k východu byly vždy natočeny správným směrem, a v každé místnosti se nalézal sud naplněný kapalinou vzdáleně připomínající vodu, který se měl stát místem úplného bezpečí, posledním útočištěm, kdyby všechno ostatní naprosto selhalo.

Pro ostatní situace byl vždy po ruce speciálně upravený širokorozptylový paprskomet schovaný v prvním šuplíku velkého stolu, kterým bylo možné jakékoli pohybující se nebezpečí či unikající původce potíží bezpečně sežehnout.

K tomu stolu měl vytvořen až citový vztah. Koupil jej, když si přečetl dobrou reklamu od jednoho pražského výrobce, ve které stálo: „Proč si nekoupíte americký pult, který sám o sobě tvoří pohodlnou pracovnu? Budete při něm snáze pracovati a všechny Vaše listiny budou v pořádku. Jste-li vyrušeni z práce, stačí jediný hmat a všechny zásuvky a přihrádky jsou najednou uzavřeny. ŽÁDNÁ ZTRÁTA ČASU – ŽÁDNÝ PRACH – ŽÁDNÁ INDISKRETNOST! Otevrouce žaluzii, najdete započatou práci tak, jak jste ji zanechali.“ Byla to tedy starožitnost.

Masivní pancéřové dveře, energetické stěny tvořené silovými poli provedenými v různých barvách a tvarech, ale nejčastěji modrozelené a oranžovočervené, někdy se zvláštním nádechem do hněda, ještě lépe silná vrata z tvrzeného upraveného betonu, to byly už takové ty třešničky na dortu pro někoho, kdo si na věci rád šáhl vlastní rukou chráněnou kovovou rukavicí s magnetickou a antigravitační funkcí. Ale přece tu čekaly v záloze. Co kdyby!

*******

Vnější ohrožení číhající všude okolo v tvrdých podmínkách kosmu díky vysokému počtu prostorem se řítících úlomků skal likvidovaly pohotově baterie kanónů VERON, které s tímto úkolem měly neskutečně mnoho práce. Ale i tak se o žádném průhledném plastokovovém okně určeném k romantickým pohledům do okolního prostoru s úžasným výhledem na blízkého plynného obra obklopeného prstenci tvořenými poletujícími skalami a zmrzlými kusy ledu nedalo říct, že by nebylo škrábnuté. Hned po příchodu na asteroid jej pojmenoval Hýk se slovy: „Hele, vypadá jako míč. Budeme si s ním moci zahrát fotbal.“ „Opravdu Velký míč,“ odvětil Pfenig, „jsem pro.“ Tento název vesmírnému tělesu už zůstal a stal se zdrojem inspirace i při pojmenování sušenek dodávaných do všech potravinářských automatů.

Povrch asteroidu, na kterém byla umístěna hlavní základna, byl pro zmatení útočníků poset různými příkopy a výkopy, protitankovými překážkami, všelijakými děrami, aby se zamaskoval nenápadný hlavní vstup do komplexu, který byl sto metrů nalevo od přistávací dráhy pro vracející se průzkumné sondy. Do toho velkého kusu skály naráželo v minulosti často velké množství šutrů různé velikosti, proto rázu krajiny na povrchu výrazně dominovaly krátery vzniklé při jejich tvrdém přistání. U vchodu se válelo hodně odpadků. Na některých místech byla krajina zohyzděna haldami stavební suti.

Situace se časem stávala místy nepřehlednou. Byla vytvořena síť tunelů, chodeb a jeskyní propojených vláčky nacházejících se v různých částech asteroidu. Prostory osvětlovala světla chráněná drátěnými mřížkami. Někdy byly chodby postaveny špatně a výškou nepostačovaly vysokým chodcům. Lepší proto bylo při přepravě používat elektrické vozíky.

Předjíždění v úzké chodbičce byla ta pravá zábava pro otrlé. A co teprve, když jste narazili na přeživšího mutanta, nu pak vám začalo být najednou nejen teplo ale i značně veselo. Většinou totiž člověk jel tím nesprávným směrem, a otočit se nebylo lze, utéct kudy. Zombíci byli rychlí a přizpůsobiví. Mnohým stačil jeden pořádný kopanec, jindy pro jistotu dva, když byli více pospolu, které to spravily tak, že se ty existence s nesouhlasným mručením odpotácely zpátky do servisních tunelů. Šli si, jak se říká, po svých.

*******

Ale na co potřebuje taková základna údržbáře, když všechno zastane automatizace, a různí „boti“, třeba ti malí nanoboti? A uklizečku, když se chodbami prohánějí droidi, kteří je od rána do večera pucují dočista dočista? Kam se poděla paní Květa Háčková, nevím, ale Robert Pfenig často něco kutil o samotě ve skladu ve druhém podlaží sekce IV na asteroidu pracovně označeném kódem NEJEZTURYBU! Všem tvrdil, že tam opravuje poškozené motory, které pak prodává překupníkům na Argonx, ale protože často chodil do hydroponického oddělení, bylo každému jasné, co tam dělá ve skutečnosti, a proč občas výstražný systém hlásí menší únik nebezpečných látek.

Věnoval se pravděpodobně dýlování přebytků z časté sklizně vršků jedné velké zelené rostliny samičího pohlaví, násobeno tisíckrát, maskovaných za balíky slámy vynikající kvality, které vozil do jedné zapadlé vesnice poblíž Híkjó. Poznávací heslo znělo: „pěstitel“. Na přímou otázku Květy Háčkové: „Co to tam kutíš, Roberte?“, poskytl krátkou však vyčerpávající odpověď: „Dělám dle svých schopností něco pro tamní společnost.“

*******

Kvůli dostatečné výživě se ve sklenících pěstovalo skoro všechno z povolených i předpisy zakázaných rostlin. A úroda byla obvykle dobrá. Grollovi se sice podařilo vylepšit úroveň průmyslově vyráběných koncentrátů do té míry, že svým vzhledem připomínaly kdysi oblíbené amarouny poskytované v každém slušném kosmickém přístavu tzv. jednorukými bandity, ale to byla pro všechny svéprávné seběvědomé konzumenty stále až ta poslední možnost, jak si opatřit kalorie.

Raději se cpali chutnými meruňkami, broskvemi, jablky, hruškami, švestkami, a třešněmi, dále čerstvou zeleninou, zelím, vodními melouny, sklizenými v oddělení hydroponie, medem, čokoládou a zmrzlinou, než aby dali na úspěch Grollova výzkumu a jeho velkohubé řeči o významných zdrojích proteinů, vyváženém množství bílkovin, aminokyslin a vitamínů v této stravě budoucnosti.

Nestačilo jim zavřít před použitím tablet oči a zamumlat zaříkávací formuli. Ano ten prostředek byl naprogramován tak, aby splnil skoro každé přání strávníka, a reagoval tedy na hlasový projev, nikoli na jakýkoli zvuk. Potom stačilo vzít tabletu, hodit ji do hrnce, potřít pastou, a počkat, co se vlastně bude dít. Svým chováním dokazovali, že svou tělesnou schránku mají i po letech pořád výjimečně rádi a obzvláště v oblibě, když jde o přijímanou potravu.

*******

To, že tu relativně nedaleko od další planety v soustavě, toho plynného obra, existuje zařízení toho druhu, věděli určitě jen jeho obyvatelé. Tedy ti s určitostí o své stanici věděli zcela jistě. Občas si kvůli povzbuzení ostražitosti zákonitě museli položit důležitou otázku, proč vlastně tulipánská flotila po dobytí Marcipánu neprohlédla a zvláště důkladně neponičila i tento kout známého vesmíru. Jedni ve svých chytrých hlavách opravdu hodně uvažovali a tvrdili, že je to kvůli jejich strategii drtivé síly, o níž předtím, ještě když byli před odletem v hale kosmického přístavu na Marcipánu, slyšeli mluvit v jednom krátkém holovizním zpravodajství o stále pokračující kampani statečné marcipánské flotily proti předsunutým tulipánským základnám.

Rozhodné vítězství v bitvách, utkání s jinou velkou flotilou, jupí jupí jóóo, to bylo to, co tulipánští důstojníci kromě podpory svých papalášů potřebovali. Na to slyšeli vždycky, od každého z nich. Vítězství nad početně a materiálově stále více znevýhodňovaným protivníkem, jakým byli tou dobou lidé, kteří byli jen o něco, víceméně teoreticky, ale i prakticky, technicky slabším, jim svědčilo.

Lidem se dosud nepodařilo vyrobit čistou plasmu, která naplněná do raket nepotřebovala po znečištění určitým prvkem ve vhodné vzdálenosti od cíle, a tím po radikálním posunu směrem k nerovnováze, dalších podnětů k tomu, aby vybuchla a cíl poškodila. Převaha tulipánských raket s plasmovou náplní v boji na větší vzdálenost nad energetickými zbraněmi pozemšťanů byla již sto padesát let všem zřejmá.

Pokud o Argonx Tulipáni vůbec kdy slyšeli, jako že to se neví, zřejmě usoudili, že jim to nestojí za to. Dělám si prdel. Jejich hlavního prétora nemohla Argonx zajímat už vůbec. Co by tu dělal jiného, než se vztekal? Copak tam byl významný zpracovatelský průmysl? Obchodní centrum? Každý rozumný člověk by při pohledu na Kozocha usoudil, že asi těžko. Co si o tom mysleli Tulipáni, bylo pak místním lidem úplně ukradené.

Planeta neměla žádné oficiální mezihvězdné styky s okolním světem. Vybrané daně zůstávaly na planetě a šly do zdejšího školství. Jednou za čas přiletěl alespoň nějaký ten příbuzný prvního pašeráka, kterého tu před dávnými časy uviděli a který měl cestu sem spojenou ještě s něčím jiným vzdáleným o pár desítek světelných let dál, a ani místní se od něj nedozvěděli, co by to jako mělo být. Prostě bokovka, při níž udal něco zemědělských strojů, které nikde jinde nechtěli, a ještě nějaké ty drobnosti určené místní obdobě výročních trhů konaných jednou za čas, kde byly v kurzu právě takovéhle exotické zbytečnosti. Sice je tím neohromil, ale aspoň rozesmál, a hezký úsměv srdce taky potěší.

Celkově byla místní společnost čítající na sto tisíc duší kulturně a hlavně technicky, ve srovnání se zbytkem toho, čemu říkáme lidstvo, pozadu, ale to vůbec nevadilo, ba naopak. Můžeme v této předem dané pozici s jejími možnostmi při ohlédnutí zpět vidět pro místní život jistou výhodu. Marcipán byl Tulipány dobyt, Argonx zatím ne. S čím si tedy dělat za hezkého počasí starosti. Tulipána tu nikdo nikdy neviděl a první kontakt by byl stejně překvapující jako, pro jednu stranu, zdrcující. Takový odpovědný postoj obyvatelstva byl, jak je zřejmé, dán hlavně výhodnou polohou planety, totiž její politickou a ekonomickou bezvýznamností.

Byla Argonx vůbec na něčí mapě? Dr. Brieden o tom jednou vážně zapochyboval, ale zřejmě byla, aspoň na té jeho. Takový nevýznamný bod mezi něčím malým a jiným ničím. Řešení této životně významné záležitosti, která občas těm zvídavějším na základně, a že jich tu opravdu nebylo moc, mutanty v to nepočítaje, a droidi a automaty všeho druhu získávali časem jasnou převahu, vrtala hlavou, mohlo být v tom, že ji kdysi nějaký ospalý kartograf označil na hvězdné mapě v souboru nazvaném Systém XG3265889 jen jako „případně-možná-snad“ vhodnou pro zřízení automatické spojovací stanice s přidruženým úkolem sledovat místní rozmary počasí, a doporučením odesílat o tom zprávu na Marcipánskou státní univerzitu.

Prosím Vás, kdo by ji tam zřídil, a koho by to zajímalo. Leč z toho dobrého záměru hned nato jaksi mimochodem samozřejmě sešlo. A poznámka „nevhodná k osídlení“ se na hvězdných mapách s planetou táhne a objevuje celých zhruba dvě stě čtrnáct let docela často, pokud se na nich ovšem objevuje. Nevhodná k osídlení, tedy neosídlená. Bez lidí, bez potenciálních cílů k oškubání. Tečka.

Pravdou ale je, že počasí na Argonx bylo v době, kdy ji před dvě stě čtrnácti lety objevili nevalné. Automatický průzkumník přiletěl v době, kdy na planetě díky výjimečné pozici v soustavě vanou v rozlehlých pouštích na jižním kontinentu tu silné větry, tu vichřice a orkány, ba přímo větrné smrště.

Na místech, která jsou jindy, jak místní vědí, zcela klidná, a vhodná pro pasení Kozochů, panovalo něco na způsob planetárního pekla. Na většině kontinentů mírného pásu v tu dobu najednou buď hodně sněží nebo hustě prší. Čtyři až dvacet metrů sněhu nebo kontinent pod vodou z vylitých řek, tomu se všude říká hodně škaredé počasí. U pólů samozřejmě v tu dobu tvrdě mrzne. Mrzne tam vlastně pořád a někdy mrzne navíc ještě o něco víc.

Přesto po většinu roku vládne na Argonx opravdu velmi hezké počasí vhodné pro koupání v jezerech na východě a pro procházky hlubokými lesy na západě hlavního kontinentu. To je ten druhý na severní polokouli při pohledu na glóbus zleva. Povrch hlavního kontinentu je při pozorování z orbity zvýrazněn několika mohutnými pohořími procházejícími od západu k severovýchodu. Ostrovy jsou též velmi příjemné a doporučeníhodné pro vaši letní dovolenou. Voda bývá teplá a vhodná ke koupání. Tropický ráj to na pohled.

*******

Kde se tam tedy naši milí osadníci vzali, když tam být za normálních okolností neměli? Vysvětlení je velmi prosté, jak už to často bývá. Původně měli namířeno ze Země na Marcipán, ale náklady na cestu tam se kvůli jinak zdravé inflaci náhle trochu víc zvýšily, a tak potenciálním kolonistům nezbylo než hledat náhradní řešení.

Našlo se v lacinější dopravě poněkud starší ale stále funkční nákladní lodí létající obvykle mezi Zemí a Sovím hradem, kterážto její kariéra se v důsledku mimoekonomických jevů, daných zálibou kapitána v destilátech, chýlila ke konci. Výsledkem byla potom kombinace různých příčin, které společně znamenaly potenciální katastrofu.

Důsledek tohoto kroku na sebe po nalodění do té staré kocábky ostatně nedal dlouho čekat. To, že ztroskotají, musel vědět snad i ten malý hajzlík, který jim okýnkem jedné stanice pozemských loděnic mával prsteníčkem na rozloučenou. Ale toho ti lidé bohužel neviděli. Mohli si to s ním jít vyřídit, jít bručet, a tím by možná bylo zabráněno jejich odletu ze Země.

Zhruba v oblasti jinak úplně obyčejného systému označeného na mapě jako HP326575 nákladní loď začala mít problémy. Kapitán to okomentoval jakože: „Tak jsme dolétali.“ Chyba je, když se vám něco takového stane při normálním planetárním letu z, řekněme, Marsu na Měsíc. V hyperprostoru je v případě nákladní lodi všechno mnohem složitější a atmosféra v zavazadlovém prostoru hnedle i tíživější.

Najednou se objeví možnost neodvratného konce a vy nemáte představu, ne co si máte vzít na sebe, ale co si rychle počít, kdyby se jako něco dělat dalo. K tomu může dojít výhradně v případě, že víte, že se nějaké ty problémy objevily. Tady byly potíže nákladní lodi s přepravou pasažérů dokonce i zřetelně slyšet. Jak začala loď skřípat, někdo vzal do ruky místo kapitána knipl a zamířil dolů najít první planetu s kyslíkem při cestě.

Alespoň tuto verzi si kolonisté další léta strávená na Argonx vyprávěli, až se z laciného vyprávění stala stěží uvěřitelná pověst. Argonx pojmenovali možná díky zkomolení klasického Argo přidáním dvou souhlásek, aby to případným návštěvníkům jednoduše a přitom výrazně znělo. Ale protože planet pojmenovaných Argon je taky dost, tak si myslím, že vzali slovo Argon, přidali X, a bylo vystaráno. Po vyslání signálu, jímž chtěli upozornit úřady, že se s nimi něco stalo, se loď stačila doplazit k nejbližší na mapě vyznačené jakž takž přijatelné planetě, kterou byla shodou okolností právě XG3265889.

Přistání nic moc, ale poté, co se zhluboka nadechli, vyhrnuli si rukávy a zorali úrodnou zemi, a samozřejmě po chycení prvních Kozochů, následuje rozvinutí místního zemědělství, přílet prvního pašeráka po dvaceti letech, postavení divadla.

Ten pašerák patrně hledal nějaké překladiště a Argonx pro něj rozhodně byla zajímavým překvapením. Potom mu stačilo jednou za čas, jak už bylo popsáno, obnovit přátelské styky a vyměnit místní naturálie, jimiž je v tomto případě něco málo z místní těžby různých pro vojenské účely používaných běžných materiálů, u nichž nákupčím nezáleží na původu, za spotřební zboží a ty už zmíněné mírně modernější zemědělské stroje. Jak se to vezme.

Jinak vyšetřování samotné havárie bylo ukončeno poměrně brzy. Nikdo si nedal tu práci a ani neodletěl, aby ohledal místo, kde se loď s pěti tisíci kolonistů měla údajně ztratit. Vážné nehody v hyperprostoru bývaly v těch dobách totiž většinou smrtelné a osud kolonistů zřejmý. Signál nebyl znovu zachycen. A dál už to vlastně nikoho nezajímalo.

*******

V laboratoři Dr. Briedena bylo zase jednou veselo. Hýk spadl do nádrže s roztokem a snažil se vyškrábat z té sračky. Siréna zběsile houkala, světýlka poplašně blikala. Hluk, řev, zvířený prach. „Co to je. Ještě včera to tu nebylo.“ „Uklidni se a žádné prudké pohyby. Tohle je objev, něco zásadního, a ty si v tom plaveš, jako by to bylo, s prominutím, hnojivo.“ Zvláštní zelený gel, kvůli němuž hrozilo Hýkovi reálně utopení, se i díky Hýkovu rozhazování rukama pokoušel dát do pohybu a utéci ze sevření stěn bazénu. Přitom by Hýk nepochybně zahynul krutou slizskou smrtí, neboť z gelu, o kterém si pár minut předtím, když se jej pokoušel nabrat, myslel, že by se mu dobře hodil na vlasy, se díky čeření stával jakýsi neméně odporný rosol hrozící Hýka rychle pohltit, ale Brieden, když se vzpamatoval z úleku, slitoval se a rozhodl se nabídnout mu k uchopení násadu od smetáku, který svému účelu už dávno nesloužil, protože toho ani díky droidům nebylo potřeba. „Hýku, ty ho…, nežer mi to, budu ten nálev možná hned za chvíli potřebovat.“ Takhle nějak vyplísnil svého věrného sluhu a pomocníka.

„Jde o umělé prostředí, něco jako máme umělé osvětlení, ve kterém právě vzniká působením miniaturních okem nepostřehnutelných robotů kompletní protilodní střela. Skutečně revoluční koncept výroby čehokoli od attoexočipů přes investiční celky po třeba náplň hlavic pro taková stříbrně natřená torpéda, jaká vidíš támhle u stěny v tom rohu. To, které se právě začíná rýsovat v kádi před tebou, bude kompletní i s hlavicí včetně mnou vynalezeného nového pohonného systému záa pět… ne, opravuji, za čtyři minuty. Tulipáni používají, jak víš, plasmu, která je před dosažením cíle smíchána s další látkou, což způsobí nestabilitu, a?, a přivede torpédo k výbuchu. Střela přitom nemusí doletět až k cíli, aby napáchala škodu. Ale i když se mi podařilo čistou plasmu vyrobit v soutěži uznávaných odborníků jako prvnímu a stabilně skladovat již před dlouhou dobou, ačkoli o tom dosud nikdo neví, učinil jsem ohromný objev, díky kterému je možno stejného výsledku, co se týče zhotovení stroje zkázy a jeho účinného použití, tedy rychlejší dopravy výbušniny k cíli a jejímu snadnému použití, dosáhnout s nižšími náklady a s menším rizikem, a ovšem daleko rychleji.“ Hýk na to reagoval tradičním: „Oóch“, následovaným po chvíli souhlasným: „Aách! To je super. To budou ti ptáci koukat!“ Sliz z něj mezitím stihl opadat na podlahu, kde se o něj okamžitě postarala četa uklízecí droidů.

Brieden na zasloužený obdiv reagoval skromným: „Ale, no tak, větší námahu mě to nestálo. Pojďme se ale podívat, jak to celé funguje. Nechtěl jsem Verču, Jarču a Grolla hned rušit, ale radar a všechny detekční mnou vynalezené systémy již před téměř hodinou zaznamenaly vstup několika velkých lodí doprovázených několika menšími z hyperprostoru k nám do soustavy. Byly bezpečně identifikovány tulipánské znaky. Signatura lodí podle všech analýz sedí. Podle soudobé lidské vojenské klasifikace jde o dva bitevní křižníky, dva těžké a čtyři lehké křižníky. K tomu přidej osm torpédoborců a šestnáct průzkumných lodí a máš před sebou partu odvážných hochů.“

Hýk zaraženě mlčel a nevěřícně zíral s pohledem upřeným na informační projekci před sebou. Standardem bylo provedení v HIGD (Human Interface Graphics Design). V jeho zorném poli se přehledně objevovalo stále více taktických údajů. Po stranách se pak ukazovaly další a další doplňující informace či prosté rychle aktualizované sloupce čísel. Zívl. A pak ještě jednou, ale to byla u něj obvyklá reakce na nečekané podněty. Psycholog by nám k tomu řekl více.

Bylo vidět, že by se nejradši rozběhl k sekci s únikovými moduly, a zdrhal odtud, jak nejrychleji to půjde, ale Brieden jej pokynem ruky zarazil a plynule pokračoval: „Rozdělili se na dvě skupiny. Jedna složená z bitevních a těžkých křižníků má namířeno k obydlené planetě a dorazí k ní během asi tří hodin. Druhá včetně všech torpédoborců a průzkumných lodí pročesává systém. Musí si říkat, co kdyby náhodou něco našli. Člověka napadá myšlenka, co že se objevili tak najednou, a na co potřebují tolik lodní tonáže. Kvůli jedné téměř neobydlené soustavě? Museli určitě zareagovat na to tajné vysílání, které bylo odtud odesláno asi před týdnem a které jsme přístroji umístěnými na stanovištích TOJEMOJEVRÁNA a SEDÍJAKPAŘEZ rovněž zachytili.

Podle mých výpočtů nikdo mimo argonxskou soustavu nemůže určit, odkud ono záhadné vysílání vyšlo. Ani nám se to dosud nepodařilo. Mohlo to jít z planety, ale také z některého přenosového zařízení umístěného chytře na některém ze vzdálenějších asteroidů, čímž se zkreslila vstupní data pro můj osobní kalkulátor. Proto se ta tulipánská skupina rozdělila. Taky to vysílání nebyli schopni zaměřit. Někdo, kdo o nás ví, ale chce zůstat skrytý, protože si zatím netroufá jít do otevřeného střetu, přišel na to, jak přelstít naše rušičky. Možná s pomocí speciálního zařízení se to povedlo. Mám určitou představu, jak vypadá i jak pracuje. Může to být prototyp, který se mi tehdy ztratil. Myslel jsem, že jsem jej jednoduše ztratil, ale on jej někdo „ztratil“ úmyslně.

Také už od té doby cílevědomě pracuji na nových vysílačích a přijímačích, ovšemže o generace vpředu, bezpečnějších a výkonnějších. Představ si, Hýku, téměř okamžitý přenos zprávy na vzdálenost mnoha světelných let. Jako když voláš z planety na planetu, třeba ve sluneční soustavě, ale rychlejší. A není k tomu potřeba ani kdovíjak silný generátor magnetického pole.

Neříkal nedávno Groll, že uskutečnil významný objev? V poště jsem od něj našel vzkaz, že je to hodně důležité. Prý něco s buněčným barvivem. Víc podrobností nesdělil, anebo nestihl napsat. Ale to nic, podíváme se, co se teď děje. Mimochodem, kde je ten údržbář Robert? Taky uklízečku Háčkovou jsem už hezky dlouho neviděl, ale to je pochopitelné, víš, o čem mluvím. Že ne? Nevadí. A taky jsem dnes nepotkal ani Grolla a Jarču. Před pár dny kamsi pádil, ale neviděl mě. Kde je Verča, to vím.

Musíme je všechny konečně informovat o pohybu potenciálně nepřátelských sil v soustavě. Zda mají tyto síly i jiné než nepřátelské úmysly, nemůžeme zatím soudit. Na základě zkušeností s obsazením Horsei před dvaceti lety, ale budeme raději předpokládat, že to s námi nemyslí tak úplně dobře. A kdyby nás hned nechtěli smazat z povrchu tohoto asteroidu, tím líp. Budeme moci vyjednávat.“

Náhle ohlásilo detekční zařízení, že poblíž Argonx bylo právě zachyceno vysílání z jednoho z automatizovaných člunů běžně křižujících soustavu s vytěženou rudou. Neměl tam vlastně co dělat, a to bylo podivné. Dešifrování obsahu vysílání se okamžitě dalo do pohybu. Brzy všechna plavidla udělala otočku, změnila směr, ještě zvýšila rychlost a vydala se směrem k stanici. Byli objeveni, i když je ještě nikdo z Tulipánů na lodích nemohl vidět, a třeba ani neuvidí, ale tím se nemohli utěšovat.

Tajné vysílání bylo určeno především tulipánským lodím. Jak se říká, každé rádio si najde svoje posluchače. Brieden je nechtěl, i když by to bylo lehce proveditelné, rušit. Čekal na jisté informace, a když dotyčná/ý/í chtějí mluvit sami, tím líp, ne?: „Veliteli Pestíku, hlásí se agent beze jména jenom s kódovým označením ABJK395. Výzkumná základna, na které se zdržují Brieden a pravděpodobně i Groll se nachází na místě poslaných souřadnic. Grolla jsme posledních pár dnů nebyli schopni lokalizovat.

Poté, co učinil před asi týdnem svůj zásadní objev týkající se obecně jakýchsi stopových buněčných barviv, nevíme ale jistě a přesně, o co mu jde, se někde schoval. Předpokládáme, že se mu podařilo dokončit svůj výzkum týkající se možného vytváření lidských klonů tulipánského původu, kvůli kterému byl sledován již na Marcipánu, a po odchodu z Marcipánu byl pod dohledem neustále i zde. I když jsme za ním hned, jak vyběhl z laboratoře, běželi, unikl nám. Neznáme důvod toho, že za tu dobu nejspíš nijak nedokázal sdělit svému společníkovi informace, díky kterým by tento učinil pro nás fatální kroky vedoucí k našemu dopadení a uvěznění, a možná i něčemu horšímu.

Proto jsme raději zrušili své inkognito a riskovali tím, že jsme zavolali naše styčné důstojníky pro operace v týlu nepřítele, a další rozhodnutí jim laskavě přenechali. Je pravděpodobné, že toto vysílání bylo zachyceno a dešifrováno, ale nevíme to určitě. Váš přílet však mohl být zaznamenán. Brieden není zas tak hloupý, jak se čekalo, a všechny pokusy o sabotáž byť jen jednoho jediného třebas nevýznamného pokusu beznadějně selhaly.

Vymyslel si a zrealizoval systém, který je naprosto blbuvzdorný, a bez okamžitého odhalení útočníka je i těžko napadnutelný. Do svých laboratoří kromě Hýka nikoho nepouštěl, a je pravděpodobné, že se pojistil a přikázal robotům, aby všechno podminovali. Takový stupeň a úroveň automatizace, rychlost, s jakou jsou příkazy roboty vykonávány, jsme u nás doma ještě neviděli.“

Odpověď operačního důstojníka pověřeného čtyřkou vedením této tajné operace byla okamžitá: „Dobře jste udělali. Základna a všechny stanice budou okamžitě preventivně zničeny. Je zcela jedno, kde je Dr. Franz Groll. Příkazy shora zní jasně. Nic neriskovat. Při pokusu o obsazení stanice by pravděpodobně byly všechny vědecké důkazy, objevy a postupy autodestrukčními zařízeními stejně zničeny, jestli jsme to dobře pochopili.“

„Ano, pochopili jste to správně.“

„Tedy byla by to zbytečná námaha a plýtvání našimi silami. Už teď jsme překročili povolené ztráty, a to ještě nejsme pryč. Při cestě sem se nám ztratila lednička. Nový prétor nás za to po návratu nepochválí. Jeho heslo je: Udělal dobře? Pochválíme. Neudělal? Potrestáme. Hlavně nic neriskovat, a možnosti prozrazení tajného programu klonování je třeba všemi prostředky a co nejdříve zabránit, dokud, jak se zdá, ostatní lidé nic netuší.“

„Tak to bychom měli. Slyšel jsi to Hýku?“ „Ano slyšel, ale něco přece musíme vymyslet.“, řekl na to Hýk, a usmál se svým typickým žraločím úsměvem, který u něj Honza Brieden viděl jen jednou za čas ve chvílích velkého duševního vypětí. Snažil se jej proto uklidnit: „Ano, nastala vážná doba a tento okamžik si žádá rázné a rozhodné kroky. Proto vyzkoušíme nejen, jak velká síla se ukrývá v té břečce, do které jsi před chvílí spadl, obrazně řečeno, ale podíváme se i na nový velmi, opravdu velmi, inovativní pohon, který nám dobře poslouží pro dopravu hlavic vyrobených protilodních střel k stále se přibližujícím se teď už skutečným cílům, jimiž jsou ony křižníky.

Samozřejmě nepůjde o rakety, které tu vidíš před sebou, Hýku. Je tomu už nějaký čas, co jsem nechal prozíravě instalovat několik baterií raketových sil po celé soustavě. Komplety těchto kosmických torpéd byly před pár dny astroboty převezeny, a dalšími roboty instalovány. Jen instalovány jinak, než když instaluješ počítačový program. Přece jen jsem v tomto případě nechtěl riskovat, dokud není vše vyzkoušené. Když si nedají pokoj, a tak na nás spěchají, vyjdeme jim, v přeneseném smyslu slova, rychle a tvrdě vstříc.“

Po nutných přípravách a odpočtu „tři, dva, jedna, teď“, a zmáčknutí příslušného červeného tlačítka, vyletěly ze sil umístěných ve čtyřech koutech argonxské soustavy ve velkých počtech protilodní střely zamířené na tulipánská válečná plavidla. Přiblížily se rychlostí zhruba sedmkrát překračující rychlost, s jakou byly schopny tento prostor prosvištět z jejich pohledu zastaralé tulipánské rakety, kdyby byly schopny letět tak daleko. Integrované mozky umístěné ve střelách pohotově zvážily vzdálenost dělící je od zaměřených cílů, a když byly dostatečně blízko… bum, a bum, a bum, bum, bum. Náraz, výbuch. Náraz, výbuch.

Analýza: použité prostředky tulipánské lodní protiraketové obrany, krátce zhodnoceno, prostě na hov… Překvapivě se při velikosti těch superrychlých raket a přepravovanému předpokládanému obsahu mnohačetných hlavic žádný z oněch křižníků nerozletěl definitivně do prázdného kosmického prostoru. Střely měly ve špičce určitě nějakou slabší náplň, protože poškození lodních trupů nebyla tak velká, jak být mohla.

Musel v tom být záměr, protože na videozáznamech z provedených testů je zřetelně a názorně vidět, jak úplně malá raketka likviduje přesnou kopii, dokonalou maketu tulipánského bitevního křižníku i s okýnky v poměru 1:1, jak se později vyjádřil Adrien Hýk, když to viděl: „Jakoby ji něco spláchlo do záchodu. A ne jen jednou. Dvakrát!“

Těmito slovy popsal záblesk, který se objevil několik kilometrů před cílem, a oheň, který se jako přílivová vlna přehnal v původním směru pohybu střely a vzal s sebou celou loď rozebranou na žhnoucí kousíčky, které během dalších několika okamžiků v mrazivém vesmíru vyhasly. A potom vše vybuchlo v oslnivé explozi ještě jednou. Tulipáni situaci vyhodnotili a pochopili správně, a dali se, dokud ještě mohli, rychle na ústup. Za pár hodin po nich v soustavě nebylo ani vidu, ani slechu. Modul určený pro automatickou dopravu kovů se teď vracel zprvu jakoby váhavě potom plnou rychlostí zpět na výzkumnou základnu.

„Tak a teď se vydáme hledat Dr. Grolla, myslím, že vím, kde je.“, povídá s ulehčením a s úsměvem Brieden. „Veronika odletěla před dvěma týdny užít si dovolenou do argonxských hor. Chce slézat skály. Prý ji komunikace s Grollem poslední měsíce hodně vyčerpávala a jeho přístup ke vzájemné komunikaci až rozčiloval. Uzavřel se údajně do sebe a moc s ní nenamluvil. Samé výzkumy, míchání barevných sloučenin, a…“, v tomto okamžiku se po typickém simulovaném zachrčení ozval rozhlas, respektive kovový hlas programu, který používal jako samply deset let starou nahrávku Hýkova hlasu: „Hlášení: Jestli vás to ještě zajímá, tak vypůjčený modul s Jarčou, Květou Háčkovou a Robertem Pfenigem na palubě právě přistál v doku číslo VIII.“

Před nimi se najednou objevil Dr. Groll, a okamžitě sám od sebe spustil: „Hýk, co ten tady dělá?Myslel jsem, že je s ostatními!“ Adrien omluvně sklonil hlavu, a začal vysvětlovat: „Víte, pozoroval jsem pana Grolla, když u sebe sestavoval tu frakční kolonu, osobně nápadně dohlížel na stěhování a montáž kotlů, zapojoval hadice, a zajišťoval surovinu, a když jsem si uvědomil, co dělá, stačilo mi počkat na příležitost. Když bylo uvařeno a on odešel, nenápadně jsem se přitočil, abych se napil rovnou ze sudu. Ale zakopl jsem a spadl do něj, jak se říká „po hlavě“. Jen jsem se chtěl napít dřív než přijdou ostatní. Chutnalo mi. A potom jsem se jednoduše, když přišel podle pokynu shora čas to tady vyklidit, zpozdil a s ostatními do připraveného únikového člunu nenastoupil.“

Groll na to: „Takže abych to shrnul, Briedene, vy jste to musel vědět, že Jarča, Květa a Pfenig, a také Hýk jsou tulipánskými klony?“ Brieden se zašklebil a odpověděl: „Milý kolego, jistě že věděl, a skvěle jsem se jejich akcemi a reakcemi, když se jim nedařilo přivést cokoli k explozi nebo alespoň pokažení, bavil. Výpadek mrazící funkce ledničky v kuchyňce nebyla ani tak jejich práce, jako nechtěný omyl.“

Groll pokračoval ve vysvětlování: „Tedy byli skutečnými klony až doteď. Musel jsem jim namíchat pestrobarevný koktejl a něčím chuťově přijatelným jej říznout, aby mi na mou lest skočili, a abych je to původní klonování bez trvalých následků nenásilně odnaučil a bylo s nimi v budoucnu aspoň trochu k vydržení. Touto dobou by látka už měla začít působit, a budou snad, až je za chvíli potkáme, v pořádku, myslím tím lidsky v pořádku, a přestanou mě jak šílení nahánět po laboratořích a schválně mi ničit baňky s roztoky. O tom jedině byl celý můj utajený výzkum s buněčným barvivem.“

„Tušil jsem, že to spolu souvisí,“ odpověděl Brieden, „ale nechtěl jsem ti do toho kecat. Já bych ten koktejl s jahodami mohl namíchat o dobré dva roky dřív, ale měli bychom pak o nějakou tu srandu navíc s Tulipány postaráno, protože můj výzkum pohonných jednotek použitých v těch odpálených torpédech, který brzy zamýšlím rozšířit i pro použití ve hvězdoletech a jiných kosmických korábech, nebyl tehdy dokončen a vyžádal si daleko víc času a prostředků, než jsem původně předpokládal. Pravděpodobně bych jej nedokončil před naším definitivním odhalením tulipánskou rozvědkou a zásahem jejich útočné flotily.“

Došli společně teprve k doku číslo VII, když uviděli přicházet své kamarády a pomocníky. Bylo na nich vidět, že koktejly od Grolla, no nic moc. Ale rychle se jim vracela zdravá barva do obličejů, když viděli, že ostatní jsou živi a zdrávi, a že se na ně nezlobí. „Tak a teď můžu odletět i já na zaslouženou dovolenou v argonxských lesích,“ poznamenal Brieden. „Ale nejdřív bych si dal vanilkovou zmrzlinu,“ vykřikoval Hýk. „Jasně, my si dáme zmrzlinu a Jarča dostane na talíř okurkový salát, že jóo,“ zašklebil se Pfenig. „To byl ale blbej fór,“ reagovala na jeho slova Květa.

„Nevím, jak vy, ale já se jdu vyspat,“ zakončil ty plky Groll a odkráčel. „Jdu se podívat do laborky,“ řekl za pár minut Brieden, olízl lžíci s medem a odešel k nákladnímu výtahu, kde mlčky nastoupil. Čekalo jej ještě zalévání kytky a nezbytné papírování, které měl na rozdíl od mnoha jiných docela v oblibě. Cestou na pracoviště si vesele prozpěvoval jednu svou oblíbenou melodii: „Statistika príma je, přináší přesné údaje, šetří vaše výdaje, něco pravdy na tom je.“

*******

Na dovolenou se nakonec vypravili všichni, aby si vzdáleni od civilizace odpočinuli od běžné rutiny. Naši dobrodruzi z vesmíru seděli krátce po poledni při společné oslavě opětovného shledání na pohovce v obýváku srubu kdesi v zasněžených argonxských lesích. Byl den a před chvílí skončila další z v tomto období četných sněhových bouří. Obývací pokoj byl spojen s kuchyní. V krbu praskal umělý oheň a hromada polen marně čekala, až někdo vstane a postará se o ně.

Nebyla ale potřeba. Srub byl vybaven dobrou izolací, která umožňovala přijímat teplo přímo ze slunečních paprsků a přijatelně s ním v dlouhém časovém horizontu podle potřeby hospodařit. Povídali si zrovna u dubového stolku s chlebíčky, cukrovím, tropickým ovocem a malinovou šťávou v pohárech, když tu: „Ťuky, ťuky, ťuk,“ ozvalo se sotva slyšitelné bubnování na okno.

„Za vámi!“ ukazovala zaraženě Jarča, která toho ještě moc nevypila, takže měla vše pět pohromadě a dovedla si spočítat prsty na ruce.

„Kde?“, chlámali se všichni jako na povel.

„Přece za vámi. Podívejte. Někdo je za oknem!“ Vlasy se jí překvapením postavily na hlavě.

„Pěknej pokus o afro.“

„Fakt? Děláš si legraci? Co přesně ten panák dělá? Má nalito?“

„Stojí tam chlap a zírá na mě.“

„Už jsi ho tu někdy viděla?“ smáli se tomu, co považovali za snahu o akceleraci zábavy pokusem o mystifikaci, o žert. Kdo by tam co v tuhle hodinu dělal.

„Pořád na mě čumí. Ať na mě tak nekouká. Vypadá jako ten maník z posledního dílu Babylonu 5. Taky mu tak jasně žhnou oči v průzoru.“

Teď už to přece jen déle nevydrželi a otočili se směrem, který jim ukazovala. Byl tam. „Fakt že jo! Máš pravdu.“ Za oknem stála vysoká postava v něčem, co trochu připomínalo brnění, jejíž více či méně přesný popis před chvílí slyšeli. Dvěma otvory v helmě jasně svítilo světlo. „Hvězdy v průzoru“ napadlo je. Postava se vznášela ještě chvíli tiše pět centimetrů nad zemí.

Když si jej tedy rozjaření lidé konečně všimli, pokynul jim, pozval se dál, prošel skrz hmotu obyčejného skla a s lehkým pokynutím v mezích toho, co mu dovoloval tvar masky, se představil: „Ahoj všichni. Přicházím k vám v míru. Můžu se přidat?“

„Je sladký.“ Pronesla paní Květa. „Jasně, posaďte se.“

Odvětil: „To určitě nepůjde. Nejde mi ohnout oblek.“

„Tak si klidně stůjte, kde chcete, když chcete.“

„A co tu vlastně děláte? Odkud jste k nám zavítal, cizinče.“

„Neviděli jsme se už někdy?“ Jejich zvědavost byla pochopitelná. Vzal to jako výzvu k pronesení řeči a začal s vyprávěním: „Nejsem vám cizí, i když to ještě nechápete. Chci vám povědět, co jste netušili.“

„Co je to?“ Byli zvědaví na nějaké úžasné odhalení a to, co uslyšeli, předčilo ta nejsmělejší očekávání. Pokračoval: „Tak se mi líbíte. Jde ve své podstatě o to, že i Honza Brieden a Franz Groll jsou ve skutečnosti klony. Samozřejmě v mnoha ohledech vyspělejší, dokonalejší. O to jsem se postaral. Ale toho jste si zajisté sami všimli.“

„Cože?!!!“ vyprskli oba jmenovaní a začali se kuckat, jak vdechli pár kapek malinového vína.

„To snad není možné!“ komentovala tvrzení udiveně šokovaná Jarča.

„Ale ano, dneska je možné všechno.“, dávala jí rady do života pohodářka Květa. Robert Pfenig reagoval na vývoj taky klidně: „Myslel jsem si to.“ Adrien byl se svými soudy o poznání opatrnější: „Já o tom prozatím nevím vůbec nic a je mi to srdečně jedno.“

Protože to ještě nezaznělo, a nikoho nenapadlo se zeptat, zeptala se Veronika: „A Verča? Co ta?“

„Co je s Verčou?“, všiml si jí návštěvník.

„No přece,“ chtěla vědět, „ta je taky naklonovaná?“

„Já jsem jí to ještě neřekl?“ Zarazil se. „To víte, že je. Myslíte si, že v téhle místnosti sedí člověk, který ještě naklonovaný není?“

„Aha.“

„Snad vám to slečno nevadí?“

„Ne nevadí, já jen…, děkuji za odpověď.“

Návštěvník pokračoval ve vysvětlování: „Abych vám stručně vysvětlil, o co tu šlo, i když moje motivace a důvody, proč mi na něčem záleží, a dalším ne, vám zůstanou ukryty. Hraji jinou ligu, než je ta vaše. Tím jen chci naznačit, že pro každého je v daném okamžiku důležité něco jiného. Zamýšlel jsem nechat lidské klony žít jejich vlastní život, abych pak mohl pozorovat jejich reakci na toto šokující odhalení. Můžu si nyní do pracovního deníku zapsat, že mě proti očekávání tato reakce výrazněji nepřekvapila. O nic více, o nic méně mi nešlo. Jsem s výsledkem velmi spokojen. Můj pokus je u konce, ale chtěl bych tu ještě pár dní zůstat a prohlédnout si to tu. Doufám, že proti tomu nic nemáte a budete mi dělat ochotné průvodce. Už jsem se ubytoval. Jinak můj dvaačtyřicetistěn je zaparkovaný tam někde venku a nikomu nebude překážet, pokud jde o tohle.“

„Ale jistě.“

„To je samozřejmé.“

„Že se vůbec ptáte. Pane jak?“

„Kam jsem dal svůj antikloní normalizační koktejl?!!!“

Hodnocení