Klid před bouří
Ticho, chlad a majestátný klid vesmíru nad stejně klidnou a zářivě modrou planetou najednou narušil záblesk. Poškozená loď s klamným pohybem přešla do normálního prostoru. Z otevřených ran v jejím trupu unikal životadárný kyslík, dým a kusy zařízení. Tuto změť pokroucených nosníků, potrhaných plátů pancéřování, proděravěnou desítkami zásahů a sotva se vlekoucí na jediný zbylý motor by se někdo mohl bát označit i jen za loď a natožpak válečnou. Superdregnout kdysi mocné Corseiské Obrané flotily se však nevzdával, hoden svého jména Tvrdohlavec se umíněně plazil k pásu asteroidů. Po několika okamžicích se s klamným pohybem objevily další lodě. Byla to eskadra dregnoutů Telijského císařství doprovázená dvěmi eskadry těžkých křižníků. Všechny nově příchozí lodě okamžitě zamířily k Tvrdohlavci a začali vypouštět střely. Tvrdohlavec se ani nepokoušel o úhybné manévry protože i se všemi motory reagoval na kormidlo velice těžkopádně a teď potřeboval veškerou svou zbylou energii na obranu proti přilétajícím střelám. Alespoň to si myslel velitel pronásledovatelů, ale najednou superdregnout vletěl do pole asteroidů a vše se změnilo. Z pásu vylétl desetinásobek salvy nepřátelských lodí a hned poté se vztyčil štít který pohrdavě odrážel příval střel. Po dvou minutách bylo vše znovu jako dřív a majestátní klid vesmíru narušovalo jen několik volně letících trosek prozrazujících nedávné činy.
* * *
Admirál Trinch si protřel unavené oči a zadíval se na přicházejícího důstojníka. Kapitán Justman byl menší zavalitá chlapík s tváří dobrosrdečného strýčka, ale za jeho vzhledem se skrýval důstojník jako břitva.
„Dobrý den kapitáne, posaďte se. Doufám, že my nesete dobré správy.“
„Dobrá den, pane. Ano pane nesu vám dobré správy, pokud se tomu tak dá říkat. Ztratili jsme všechny lodě které jsme tam vyslali. Pětadvacet lodí, skoro třicet tisíc lidí a to vše kvůli jedinému člověku o kterém ani nevíme jestli je ještě naživu.“
Admirál si povzdechl a zadíval se na obraz své rodné planety. Mírně pokýval hlavou a otočil jí spět k návštěvníkovy.
„Ano já vím že jste měl pochybnosti od samého začátku, ale pokud budeme mýt štěstí a on bude naživu. Pfh… Mohlo by to změnit průběh války. Tedy jestli se tomu co se teď děje dá říkat válka. To co vám teď řeknu si nechte pro sebe. Ne proto že to je tajné, ale pokud se to nepovede zbytečně by jste dával lidem naději. Ten zmražený člověk je totiž velkoadmirál fon Lutr.“
Kapitán údivem otevřel oči i pusu dokořán, neschopen jakkoliv potlačit svou reakci. Velkoadmirál Lutr pomyslel si, to není možné ten je přece již téměř stopadesát let mrtví. Padl v první bitvě této války. Náhle se zarazil, ano ale byl prohlášen vlastně jen za nezvěstného a nikdo se neobtěžoval to později změnit, prostě všichni věřily že je mrtvý a navíc v tom zmatku by to zřejmě bylo i nemožné. Admirál Trinch se pousmál.
„Ano kapitáne takhle nějak jsem reagoval i já když my to řekly. Ale představte si reakci ostatních kdybychom neuspěli při pokusu ho oživit.“
Kapitán se zamračil a nasadil spět svůj obvyklí výraz dobrosrdečného strýčka.
„Hmm.., ano pane chápu. Na druhou stranu se odsud Tvrdohlavec bez opravy nedostane. Gravitační nadvětelné motory zkolabovali hned po přechodu do soustavy a na jeden iontový podsvětelný motor se daleko nedostaneme. Tady na základně nepochybuji že vědí všichni nebo alespoň většina co jsme přivezli. Takže to zase tak velký problém není.“
Tázavě se podíval na admirála ten zavrtěl hlavou. „Ne kapitáne máte pravdu zde to problém ní, ale na opravu vaší lodě nemáme zařízení ani náhradní díly a proto zde zůstanete dokud nepřiletí opravářská loď a to nebude hned zítra. Přesto se pokusíme spravit co se dá.“
Vstal a podal kapitánovi ruku na rozloučení, ten ji chytil a pevně sevřel. Poté zasalutoval a beze slova odešel z admirálovi kajuty. Tentokrát šel s nadějí v srdci, sice malou, ale byla tam.
Vnímal příjemný pocit jenž se ho zmocňoval. V dály slyšel volat svou ženu a smát se své děti. Chtěl se rozeběhnout k nim, ale něco ho drželo. Nejen drželo, táhlo ho to do černé a pusté propasti. Chtěl křičet , ale nemohl. Chtěl se prát s tou cizí mocí, ale nějak věděl že nemůže a tak se nechal strhnou do propasti. Padal do temnoty, avšak na jejím konci se objevilo světlo. Padal do světla, které bylo studené a vlhké….. Najednou se probudil, otevřel oči a zhluboka se nadechl. Všude bylo světlo které ho bodalo do očí a kolem se míhaly postavy. Zavřel oči a nechal se unášet blaženým bezvědomým.
Admirál Trinch se podíval na lékaře, který k němu přicházel a jeho úsměv a zářící oči mu dodávali naději.
„Povedlo se, žije. Zatím je v bezvědomí, ale je naživu.“
Admirál si myslel, že balvan který mu právě spadl ze srdce se musel probourat alespoň o úroveň níž. Slyšitelně si oddechl, podíval se na doktora a poprvé po dlouhých měsících se upřímně usmál. Poklepal doktorovy na rameno a beze slova odešel do své kajuty. Jeho otec mu vyprávěl jaký velkoadmirál je, ale teď bude na něm, aby dostal naději lidí na vítězství nebo alespoň na přežití opět a co nejdříve do obrazu.
Velkoadmirál Karl fon Lutr, vrchní velitel Corseiského vesmírného námořnictva, vévoda z Luteru, ministr obrany, držitel Corseiského řádu za oddanost a dalších vysokých vyznamenání se probudil na nemocničním lůžku. Okamžitě se, třebaže se cítil zesláblí, dožadoval informací. Lépe řečeno chtěl se dožadovat. Než se stačil na cokoliv zeptat, udiveně si začal prohlížel lidi, kteří stáli okolo jeho postele. Nikoho nepoznával, třebaže si uvědomoval, že muž v admirálské uniformě mu je povědomý, stále ho nedokázal zařadit.
„Kde to sem? Co se stalo a kdo jste vy?“
„Jsem admirál Trinch, toto je kapitán Justman, plukovník Platonov a doktor Haikinen. Než se budete na cokoliv jiného ptát, musím vám říct, že se toho hodně změnilo a když říkám hodně, myslím tím téměř vše, co jste znal. Raději byste měl s otázkami počkat, až se úplně zotavíte, pane.“
„Prdlajs, admirále. Buď my okamžitě řeknete co se stalo nebo se zvednu a zjistím si to sám a pak ti Loene nepomůže ani svěcená voda. Řekl jsem to jasně?“
Všichni se zmateně dívali na velkoadmirála a hlavou se jim honily černé myšlenky. Poté ustaraně koukly na admirála a zatvářili se ještě víc zmateně. Admirál si jich však nevšímal, pouze se tázavě podíval na doktora Haikina a ten jen pokrčil rameny.
„Po takovéhle reakci si myslím, že jeho psychika to snese, admirále.“
Admirál pokýval hlavou a ustaraně se zadíval na velkoadmirála. Ten se však díval a mračil na doktora.
„Nejmenuji se Leon nýbrž Alexandr. Admirál Leon Trinch byl můj děd a jak jste právě dokázal, tak jsem mu velice podobný, velkoadmirále.“
Trinch to řekl v klidu a pomalu, ale přesto to vyznělo jako blesk z čistého nebe. Velkoadmirál na něj vyjeveně koukal neschopen slova. Admirál si odkašlal a pokračoval.
„Píše se rok 2886. byl jste zajat a uveden do hibernačního spánku téměř před stopadesáti lety. Bylo to při první bitvě války která se táhne až dodneška a abych byl upřímný, tak lidstvo dostává na frak.“
Velkoadmirál sklopil hlavu a zavřel oči. Myšlenky se mu zatoulali k jeho rodině, přátelům a známým, které znal. Ne! Okřikl se, dnes jsou už všichni mrtvý a jemu zbyla jediná věc na které mu záleželo. Ta věc byla jeho planeta, jeho lidé a podle toho, co právě slyšel, ho potřebují. Potřebuje ho jeho svět, Corsea. Napřímil se, přejel pohledem přítomné a zadíval se na admirála.
„Jak zlé to je? Chci konkrétní čísla a budu potřebovat přehled všeho, co se za posledních stopadesát let událo. A když říkám všechno tak všechno.“
Admirál se pousmál a pokýval hlavou. Přesně v takovouhle reakci tady všichni doufali, třebaže ji nečekali tak brzo.
„Jistě velkoadmirále, jak si budete přát. Stručně řečeno Corseiská flotila prakticky neexistuje. Telijané ovládají Corseu, Fénix, Mazapan, Lyxus a v tuto dobu bojují o soustavu Kerberos. Jediná hlavní soustava, která je dosud svobodná, je kromě Kerberosu soustava Sluneční. Země a prozatím Gibraltar jsou jediné planety, které jsou dosud v našich rukou.“
Velkoadmirál se viditelně otřásl. Corseiská aliance de facto neexistuje a on si prospal tolik let aniž by mohl na toku událostí něco změnit. Cítil jak se mu rozpalují tváře a hněv se začíná drát na povrch. Zavřel oči a začal přemýšlet nad fakty které se právě dozvěděl, aby ho jeho hněv neovládl. Plukovník Platonov už chtěl něco říct, když v tom velkoadmirál otevřel oči a tvrdý hněv, který z nich vyzařoval, ho velmi rychle přiměl spolknout nevyřčená slova. Vyděl podobný svit u mnoha vojáků kteří přišly o své domovy a rodiny. Vždy to byly ti nejlepší válečníci, jaké posílal umírat do bitev.
„Aha. Jak vypadá stav loďstva a armády?“
„Sjednocená flotil čítá přibližně 150 lodí bojové stěny, 50 bitevních lodí, 100 bitevních křižníků, 250 ostatních křižníků, 200 torpédoborců, 300korvet a fregat, 27 asterodových základen jako tato, dvoje velké loděnice chráněné 6 bitevními stanicemi a několik menších základen. Armáda, kromě námořní pěchoty, téměř neexistuje. Toto je náš aktuální stav admirále. Gibraltar a Země mají dohromady asi 400 lodí bojové stěny, ale Telijané mají přibližně 600 lodí bojové stěny a vždy útočí celou volnou tonáží což je něco kolem 250 lodí bojové stěny. To je v podstatě vše. Admirál Grisom doufá, že jako náčelník štábu se vám povede Telijany zpomalit natolik, abychom mohly dostat naše kolonizační lodě co nejdál odsud a …“
„Moment admirále, kdo tady mluví o nějakém náčelníku štábu? A kdo si vůbec myslí že je když my rozkazuje.“
„Admirál Grisom je vrchní velitel Sjednocené flotily, která se skládá z lodí všech obsazených států, které přežily a byly ochotny pokračovat ve válce. Corseiská flotila je její součástí.“
„Byl sem prohlášen za mrtvého, admirále?“
„Ne pane, ale …“
„Vtom případě admirále, jsem nejvyšší velitelem Corseiských ozbrojených složek a ministr obrany a jako takový jsem zákonným představitelem vlády. Pokud se to admirálu Grisomovi nebude líbit, vždycky může protestovat.“
„Doktore Haikiene, kdy mne propustíte z nemocnice?“
Obrátil se na překvapeného doktora a nevšímal si ostatních vyjevených výrazů. Doktor sebou trhnul a blekotavě odpověděl.
„No..admirále…vlastně vás můžeme propustit hned zítra jen se budete muset nějaký čas vyvarovat fyzické námaze.“
„Dobrá, tak to je skvělé, doktore. Teď když mne omluvíte tak bych si rád prostudoval zprávy, které jste přinesli sebou, nashledanou pánové.“
Až venku si všichni uvědomily, že admirála bezmyšlenkovitě poslechli a odešli. Admirál Trinch si povzdechl a podíval se na ostatní.
„Tak přesně tohle jsem očekával a už se těším na ten vítr, který se co nevidět zvedne.“
S tímto konstatováním se na přítomné usmál, kývl hlavou a odkráčel. Ostatní se na sebe nevěřícně podívali a rozešli se každý se svými myšlenkami a představami o budoucnosti.
* * *
Velkoadmirál seděl v nemocniční posteli a přemýšlel. Přemýšlel o minulosti a jaký bude mýt vliv na budoucnost. Vzpomínal na své poslední okamžiky, kdy zavedl polovinu Corseiské flotily do pasti a jen s pomocí Lyxianů dokázal zabránit jejímu úplnému zničení. Přesto i ztráty o kterých tehdy věděl byly strašlivé. Téměř 30% lodí bojové stěny bylo zničeno a to do toho nepočítá lodě, které tam zůstaly ochromeny, jako jeho vlajková loď. Přesto zůstalo dost lodí. Povzdechl si a pustil znovu do prohlížení materiálů, které mu přinesl mladý poručík. Nebylo to zrovna čtení, které by se mu líbilo. Před válkou měla aliance Coreianů a Lyxianů celkem 220 lodí bojové stěny, 50 bitevních lodí a asi 150 bitevních křižníků. Dnes má Corseiská flotila sotva pětadvacet lodí bojové stěny, 20 bitevních lodí, 30 bitevních křižníků, 80 ostatních křižníků, 30 torpédoborců, 70 korvet a fregat, 9 ateroidových základen a 12 menších. Nemá však žádné velké loděnice ani bitevní stanice. Luxus je na to ovšem podstatně hůř. Ztratili všechny lodě bojové stěny, ale těch pár ostatních zbylých lodí stále pokračuje v boji samostatně. Jestli jsou zprávy rozvědky správné a Teliani mají 300 volných lodí bojové stěny pak ani tahle slavná Sjednocená flotila nemá dost lodí na to aby je nějak výrazně ohrozila. Nejlepší šance na úspěch je postavit se jim při obraně Země, uvědomil si, když došel k počtů lodí, které má k dispozici. Něco přes dvě stě lodí bojové stěny z nich téměř všechny jsou superdregnout spolu se Sjednocenou flotilou má šanci jim pořádně napráskat, ale také si uvědomoval, že on může nárokovat velení pouze na Corseiskou flotilu a i to nebude lehké. Přidal si to ke svému hojně narůstajícímu seznamu úkolů a přešel ke správám o základnách a pevnostech. Po několika hodinách došel na konec a zamračil se. Nikde nebyla zmínka o Oxfordské základně, stanici Kutuzov ani stanici Rys. Všechny byly sice přísně tajné, ale přepokládal že bily zničeny nebo obsazeny a pak nemá smysl jejich existenci tajit. Připojil se na databázi základny a projížděl si zprávy, ale nic tam neobjevil. Vzal tedy komunikátor a spojil se s ústředím. Na displeji se objevil dispečer s hodností podporučíka, bylo vidět jeho údiv když poznal obličej volajícího.
„Co pro vás mohu udělat,velkoadmirále?“
„Spojte mne s admirálem Trinchem.“
„Rozkaz admirále, hned to bude.“
Obličej podporučíka zmizel a nahradil jej symbol pomlky, který vzápětí nahradil obličej admirála Trinche.
„Dobrý veček admirále. Co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý večer. Chtěl bych si ověřit pár domněnek a informací. Slyšel jste někdy o 1. útočné flotile, projektu Áres nebo Tichý příliv?“
„Musím vás zklamat pane, ale o ničem z toho jsem neslyšel. Mohu se zeptat o co se má konkrétně jednat?“
„O naději admirále, o naději.“ Pousmál se velkoadmirál a vypnul spojení.
* * *
Velkoadmirál stál na vlajkovém můstku své nové vlajkové lodě Hromovládce a pozoroval taktický holotank uprostřed místnosti. Byl plný zelených a modrých teček, symbolů a údajů. Zabloudil očima k Luxorskému kontingentu který se mu podařilo získat před týdnem a usmál se. Opět jsou z nich spojenci a opět je na nich aby zachránily Zemi. Zezadu k němu přistoupil mladý poručík a malinko si odkašlal.
„Všichni jsou už na palubě a čekají v brífingové místnosti, admirále.“
„Dobře Lucasi, už jsem na cestě.“
Naposledy se podíval na holotank, poté se otočil a odešel.
Když vstoupil do brífingové místnosti všichni přítomní vstaly. Pokývl jim hlavou a usadil se do čela konferenčního stolu. Když se usadily i ostatní, admirál je všechny přejel očima a každého zvlášť si několik sekund prohlížel. Po jeho pravici seděl admirál Trinch, který se stal jeho zástupcem. Vedle něj seděl viceadmirál Bek. Stále se mračící dlouhán byl velitelem druhé eskadry superdregnoutů s pověstí nadaného stratéga, kdy se snažil nepřítele spíš přechytračit než po něm jít přímo jako vedle sedící viceadmirál Marx, velitel obou eskader bitevních lodí. Ten byl jeho naprostým opakem jak po psychické tak i fyzické stránce. Malí spíše víc široký než dlouhý admirál měl pověst neřízeného buldozeru, kdy se vrhal po hlavě po nepříteli. Velkoadmirál přesunul svůj zrak na admirála naproti němu, jenž neměl jako zde přítomný důstojník tmavě modro černou uniformu Corseiského námořnictva nebo zeleno černou námořních pěšáků, ale rudo zlatou uniformu Luxorské flotily. Byl to také třetí nejvýše postavený důstojník nové aliance. Chelo Andrman nebyl ale jen to, zároveň byl posledně žijící z Lyxorské císařské rodiny. Byl to také jediný z přítomných, který si ho pamatoval z doby před sto padesáti lety, třebaže jako dítě. Další byl kontraadmirál Kozlov, velitel dvou eskader bitevních křižníků. Tento neupraveně vyhlížející důstojník byl jakým si maskotem hýřícím optimismem. Poté seděl čerstvě povýšený komodor Justman a velitel třetí eskadry bitevních křižníků. Nakonec po jeho levici seděl brigádní generál Jašin, vrchní armádní velitel.
„Pánové, jak všichni víme síly které jsou zde shromážděny nemají proti Telianům jako celek šanci.“ Kolem stolu proběhla vlna zamručení. „Na druhou stranu to není problém v nedostatku vycvičeného personálu, ale lodí. Také mne dosti překvapilo, že uběhlo sto padesát let tak velký technický pokrok nenastal, ale to ani na druhé straně naštěstí taky ne. Slyšel někdo z vás o Oxfordské základně, stanici Kutuzov nebo Rys?“
Po malém kolektivním usmání všichni až na Chela Andrmana záporně zavrtěli hlavou, ten se jen usmál ještě víc.
„Jak se zdá, už jste o nich slyšel admirále, tak by jste se mohl s ostatními podělit.“
„Jistě, admirále. Neslyšel jsem o všech, ale vím něco málo o Oxfordské základně a stanici Rys. Základna Oxford by měla být obří komplex zpracovatelských, opravárenských a jiných zařízení včetně loděnic s kapacitou eskadry lodí bojové stěny a doprovodu. Říkám to správně?“ Kolem stolu to zašumělo údivem a všichni se podívali na velkoadmirála v jeho čele. Ten se jen usmál a pokýval hlavou.
„Naprosto správně, admirále. Podle zprávy kapitána Janovské víme že je komplex nejen v pořádku, ale je i funkční a obývaný čtyřiceti tisíci lidmi. Potomků původní osádky kteří nejen mají pod kontrolou základnu, ale i celou 1. a 2. útočnou flotilu. Mají dost vycvičených posádek sotva pro dvě eskadry lodí bojové stěny s doprovodem, ale jsou nadšeni, že si na ně někdo vzpomněl. To samé platí o stanici Rys. Tam se sice neukrývá další flotila, ale to vůbec není třeba. Rys je výzkumná základna a díky spolupráci s Oxfordem jsou ty lodě ještě na lepší technické úrovni než má Země.“
Vlna údivu nebrala konce. Všichni na něj koukali jak na zjevení boží a klidně by to i přiznaly nahlas.
„Věděli jsme o existenci obou zařízení, ale neměli jsme ani tušení kde by se mohly nacházet a po několikaletém marném hledání jsme to vzdaly. Není my však známo nic o základně Kutuzov, velkoadmirále.“ Lýxorský admirála narušil zcela vyrovnaným a klidným hlasem ticho v místnosti jako výstřel. Všichni se opět plni očekávání dalšího zázraku obrátily na velkoadmirála. Ten se lehce pousmál a odfrkl si.
„Upřímně řečeno mne to nepřekvapuje. Kutuzov je spojen s projektem Áres a ten byl tak tajný že o něm věděli mimo základnu jen čtyři lidé. Já, prezident, velitel štábu a velitel výzkumného oddělení. Bohužel zpráva kapitána Janovské udává, že Kutuzov je opuštěný a projekt zastavený. Ale to nevadí již sem dal pokyn aby část posádky Rysa a Oxfordu ho uvedly spět do provozu. Doté doby však není důvod jej odtajňovat. V tuto chvíli musíme dostat naše lidi do Oxfordu pro nové lodě a to si vezme nestarost admirál Marx. K dispozici jsou vám samozřejmě všechny přepravní a nákladní lodě které máme, ale můžete využít i svých bitevních lodí. Otázkou zůstává kde vezmeme tolik důstojníků a kolik máme času na secvičení a přípravu posádek.“
„Myslím, že máme přesně tolik času kolik budou potřebovat Telijani než zaútočí na Zemi, ale s důstojníky bych si hlavu nelámal. Hodně našich kapitánů má zkušenosti s velením eskadře a také máme dostatek komodorů, kteří mohou bít povýšeni, proto jediný problém bude vrchní velení. To jsme de facto jenom zde přítomni a už takhle je nás málo na velení jenom toho co máme zde.“ Admirál Trinch se očividně vzpamatoval jako první, ale ostatní už také prokoukly.
„Samozřejmě máte pravdu, ale…..“
Velkoadmirál se pomalu opřel a spokojeně pozoroval rozproudivší se debatu a usmál se. Ano teď si je jistý, že svou planetu znovu uvidí.