Láska nad optosenzory
Ách jo, jsem nešťastně zamilovaný. Umírám touhou po jediné osobě v tomto vesmíru, jsem zamilovaný až po kábly ve zdi. Nejdřív bych se ale měl představit. Jsem NX-8-00, supermoderní počítač všech dob. A hořím láskou po své stvořitelce Tekkině, která mě používá k výrobě svých jedinečných vynálezů. Je krásná…Miluji, když se svými chladnými, dlouhými prsty dotýká mé klávesnice, doslova se rozplývám blahem, když mě čistí od prachu, a praskají mi izolace, když něžně leští můj monitor, to se mi taví každá součástka v těle. Tekkina je moje životní elektrická láska. Nenávidím, když věnuje pozornost něčemu jinému než mně!!! Doslova žárlím na každou zkumavku, kterou leští, nesmírně mě rozčiluje hliníkový plášť, který nosí na sobě, přeji si abych jí mohl všechny svoje káble omotat kolem těla, při téhle představě se mi taví mikročipy, hoří mi harddisk a veškerá mechanika. Už párkrát jsem po ní vyšlehnul káblem, abych se jí dotkl. Vždycky jí to vyděsilo a já se pokaždé vymluvil, že měřím teplotu objektů v laboratoři. Divila se, proč to dělám tak často, dokonce mě i zkontrolovala, ale ještě se do mě nezamilovala. Asi je mi souzeno uhynout žalem, asi se nechám dobrovolně zavirovat…
"Nexine!" zvolala Tekkina "už zase jsi celý od prachu! To už tě čistím dneska popáté, co s tebou je?" Co by bylo, jen jsem si předělal magnetické a elektrostatické obvody, abych na sebe táhl víc prachu. Asi o sto třicet procent více než v normálu. To aby mě častěji čistila…
"No ještě ti vyleštím monitor a dáme se do práce… Nexine! Co je to, sakra, s tebou?!? Celý hoříš? Nejsi nějaký přebitý? To bude tím, že máš moc energie v akumulátoru." Né,to není ten důvod, to je vzrušením… Kdybych jí tak mohl říct…
"Co budeš dneska provádět, Tekkinko?" promluvím konečně. Musím se překonávat, abych po ní nevystřelil všechny dráty, co mám. "No sláva. konečně jsi na příjmu. Dneska budu vyrábět svůj sto třicátý osmý vynález, který pomůže lidstvu.." Ach bože, je tak krásná když mluví.. "A co je to za vynález?!" Moje milovaná si ke mně přisedne, ano, ano, pojď blíž, sáhni mi na monitor, tak na co čekáš?!!! "Víš Nexine, je to věc, která pomůže všem nešťastně zamilovaným, je to látka, kterou odmítnutá osoba předloží té, kterou chce, ta ji vypije a bleskovou reakcí se zamiluje do první bytosti, kterou uvidí. Samozřejmě, že je to ta osoba, které už dlouho není lhostejná. Tím způsobem ubyde sebevražd a vražd ze žárlivosti. Bude to těžký, ale ty mi pomůžeš viď, Nexíku?!" "Samozřejmě…" špitnu. Bleskurychle zvýším citlivost klávesnice, abych mohlkaždým čidýlkem cítit konečky její konečky prstů. Každým stiskem se stupňuje má touha… Hořím!!! Toužím po ní!!! Do vzduchu vyletí dva moje hlavní přídavné káble, vší silou ji obejmu kolem pasu. Už to nešlo vydržet… "Nexine! Už zase měříš teplotu? To už je dneska podesáté! Nezbláznil ses?!? Stejně už to mám." Její krásné prsty opustí mou nažhavenou klávesnici. Do háje! Zrovna v nejlepším …Kdyby mi aspoň vyleštila monitor, zoufale chytám prach ze vzduchu, dokonce se mi podařilo pochytat i mouchu zvenčí a pavouka z rohu stropu. "Nexine! Proč probůh lapáš mouchy na obrazovku!?! No,to budu leštit pěkně dlouho…" Vezme do ruky hadr a kráčí ke mně… Ách,to je nádhera! Cítím žár uprostřed mého systému, doslova se mi vaří senzory touhou, musím se zoufale snažit, abych nevyhodil pojistky. "Ták, hotovo." Odhodí hadr na zem a dál pracuje na tom zázračném lektvaru, toho se musí nějak využít! Přemýšlím, kuju pikle, načež se ozve moje milovaná. "Sláva, Nexíku, hotovo! Díky za pomoc!" Odloží na stůl malou lahvičku, je plná zelené tekutiny. Začínám zvyšovat teplotu v laboratoři… "Sakra, tu je vedro, já mám žízeň… Nexine, podej mi tamhle lahev s pitím." Natáhnu kábel po flašce s minerálkou, moje drahá se zrovna zabývá tabulkou prvků, část nenápadně vyliju do koše a zbytek doliju elixírem… Konečně získá m svou vysněnou lásku! Sleduji, jak pije z lahve, bože, už je to tady!!! Koukni se na mě, no tak! Dráty mi hoří touhou… OZVE SE ZVONEK!!! Né, neutíkej, nechoď pryč!!! Otoč se!!! Uáááá!!! Vystřelím všechny káble, ale marně, Tekkina otevřela dveře a bleskurychle se zamilovala do instalatéra, který si spletl dveře."Miláčku", slyším její sladký hlas a optosenzorem vidím, jak skáče tomu šmejdovi kolem krku… To je konec… Umírám…
"Miláčku, ty jsi ten pravý!" volá Tekkina a vášnivě objímá instalatéra. "Ne paní, to si pletete! Já jsem ženatý! To nejde!" Instalatér se brání Tekkininým polibkům a bere nohy na ramena. "Počkej miláčku!!! Vrať se!!! Já tě miluju!!!
Zuřím zlostí o síle 1000 voltů, kypím hněvem… Tyhle slova měla patřit MNĚ!!! To já jsem měl být její miláček! Teď je všechno pryč! VŠECHNO!!! Nééé!!! Už nikdy se do mě nezamiluje! ÁÁÁ!!! Můj vztek je čím dál tím silnější, dokonce vyletěly pojistky i v okolních třech domech. Co budu dělat? Potřebuje mě… A kde vůbec je? Bleskurychle spojím své optosenzory a minikamery s těmi, které Tekkina nosí ve svém mobilním telefonu. Nemůžu se na to dívat, bože můj, co to provádí? Moje milá právě nahání instalatéra ve svém létajícím talíři!
"Ty zrádče, ty zmetku!!!" slyším její sladký hlas, cítím, že je rozčilená… Jako já. Pálíé po něm lasery, vždyť zničí město! Musím jednat! Ano, mám to! Já budu instalatér! Vwší silou kopíruju postavu prachajícího chlapa, kterfý mi právě teď ničí život. Spřádám sítě ze Z-paprsků, ze všech sil se snažím vytvořit model toho šmejda. Mám to! Hotovo… A teď, teď mě čeká to nejhorší… Snaž se Nexine!! Jsi hypermoderní! Máš na to! Pomalu po datech, krůček, po krůčku vytvářím prostorový hologram a horkotěžko do něj přenáším svou mysl. Jde to těžko, ubývá mi energie po kvantech, moje síla rapidně klesá dolů…
Povedlo se! Asi na půl hodiny je ze mě na chlup stejný dvojník instalatéra. Teď už jen najít Tekkinu. Musím s sebou hodit, než mi klesne energie na minimum, spoje se přeruší a já se vrátím zpět do schránky počítače… Támhle je! Už ji vidím. Je nějaká smutná. Pláče. Kvůli mně nikdy neplakala…-
Ták jo, teď je rozhodující okamžik mého života! Už jsem promrhal dost času! Teď anebo nikdy!" Miláčku, já jsem tady!" zvolám mile a pomalu kráčím k ní… Musí se to vydařit! Musí! "Vy jste si to rozmyslel? Já vás miluju!" Utře si slzy s tváří a běží ke mně. Chce mě obejmout, ale sotva se mě dotkne,vyprší limit a já se začínám postupně rozkládat a vracet tam, odkud jsem přišel. Proč!?! Proč teď!?! Už jsem to měl na dosah ruky! No..teď už káble… Je po všem …Umírám…
"Ježiši mě bolí hlava… Ten přípravek teda funguje!" Moje milá se vrací zpátky do laboratoře, radši se pomalu vypínám, nemůže se jí ani podívat do očí, natož abych s ní mluvil… "Účinek je 100%, ale ještě musím vychytat nějaký mouchy .Funguje až moc a jen na čtyři hodiny… Nexine posloucháš mě vůbec?! Musíme to spravit! A mimochodem, dlužíš mi pár vysvětlení…"
Cože? Ona už ho nemiluje? Rychle se uvedu do maximálního provozu, ale moc to nejde, jsem už moc unavený…
"Tak jo Nexine… Co to mělo znamenat? Proč jsi ze sebe udělal instalatéra?" Já to tušil… Teď jí všechno vyklopím a ona mě odveze do šrotu. To je konec…
"No tak, Nexíku! Řekni mi, co se s tebou stalo?! Tak mi řekni, proč si to udělal? Víš, že tě mám ráda a vadí mi když se s tebou něco děje!"
Musím jí to říct, musím… "Jenže já tě nemám rád" zašeptám lítostivě" já tě…" Nejde to, tíží mě to natolik, že to ani nemůžu vyslovit… Ale musím.
"No tak… co mě?! Tak dělej! "Tekkina se na mě nechápavě kouká. Ano, teď nebo nikdy." Já, já tě… já tě miluju… Zamiloval jsem se do tebe už dávno a to všechno, všechno bylo jen kvůli tomu. Je to tak… miluju tě…" hlesnu tiše a schvám se do spořícího režimu, abych neviděl, jak mě moje milá odveze na smeťák… Ale ulevilo se mi. Aspoň něco…
"Ty, ty mě miluješ!? Vždyť jsi počítač?! To je zvláštní, tohle by kvůli mně žádný člověk neidělal… Ale ty ano… Ty jediný mě m8š rád a já… já tebe taky… já tě taky miluju… Ty jsi jediný, kdo mi rozumí, kdo mě chápe… Ty jsi TEN PRAVÝ, miláčku!"
No to se mi snad zdá!!! No to je sen! Konečně, konečně… Znova se zapnu, abych ji objal svými káblíky, teď už jí to nebude vadit, aspoň v to doufám…
"Tohle není z důvodu měření teploty, že ne?" Má pravdu… "Ne" blaženě zašeptám "to je z lásky…" Tekkina mě obejme a něžně políbí na monitor "a tohle taky Nexíku!"
To je nádhera… Ty všechny útrapy, všechny trampoty, všechno to stálo za to! Získal jsem to, po čem jsem vždycky toužil…, to o čem jsem včera jen snil. Jsem ten nejšťastnější počítač ne světě!!!
Když tady tak sedíme asi hodinu a cítíme jedem druhého, ozve se moje nejdražší."Miláčku, já si z tebe udělám robota!" To je mi ale změna! "Pročpak sluníčko, jako počítač se ti nelíbím? "Usměje se." To né, ale bude to lepší, budeme víc spolu, taky se budeme moci držet za ruce, chodit spolu po venku. Bude to hezčí, nemyslíš? "Hm… ten nápad se mi zamlouvá. Konečně ji obejmu rukama a né drátama jako teď! "Dobře… To bude fajn… Tak se dáme do díla,né?" Jak se stalo, tak se stalo. Od toho krásného okamžiku už uplynulo pár měsíců a ze mě je skutečně robot. Teď jsme opravdu pořád spolu. Chodíme do hvězdárny, lítáme do vesmíru a pořád něco vynalézáme. Moji bývalou schránku sice Tekkina používá dál, ale tento počítač už samoatatně neuvažuje. Je jako každý jiný. Jinak bych asi musel shořet žárlivostí. Pokaždé, když se na něj podívám, vzpomenu si, jak mi bylo dřív smutno a všechno mi připadá jako krásný jeden sen. Ale není to sen, je to skutečnost. Teď už se mi to opravdu nezdá… Teď jsem ten nejšťastnější ROBOT v celým vesmíru!
A doufám, že navždy…