Last minute I.
Listopadový vítr proháněl listí ulicemi města a temné nebe bylo svědkem této krásné hry.
Budova výzkumného ústavu byla vystavěna uprostřed rozlehlého pozemku, nyní přikrytého vrstvou listí.
Příjezdovou cestu od hlavní brány osvítila tlumená světla automobilu. Tmavá dodávka s tichým předením dieslového motoru projížděla po cestě stále blíže k budově. Za ní se ze silnice zvedalo listí a tančilo v podzimním větru. Bubnování pneumatik po šterku utichlo, když dodávka zajela k bočnímu vchodu, který se využíval zřídka ve dne, natož takhle pozdě. Řidič vypnul motor i světla a obě přední dveře se otevřeli. Dvě postavy vystoupili a jedna z nich vykročila ke dveřím do budovy.
Tomáš Baudyš byl tou dobou ve službě. Seděl ve svém pohodlném křesle před třemi řadami monitorů, ovládacím pultem a malou přenosnou televizí, na které právě začínala druhá řada kriminálky Miami. Tomáš se zaujatým pohledem usrkl z hrnku kávy, který stále svíral v obouch rukách. Na druhém monitoru z leva, nahoře by v tu chvíli viděl tmavou dodávku, jak projíždí v povzdálí hlavního vchodu. Viděl by, kdyby v tu chvíli zrovna Horacio neprohlásil nějaký citát, přirovnávající červa z mrtvoly k životu.
- To je frajer, pomyslel si Tomáš a pohledem přejel monitory. Nikde nic a jak čekal, Horacia přerušila reklama.
Tomáš se ještě jednou napil kávy a odložil hrnek na pult. Postavil se a protáhl. Má nějakých 20 minut na obchůzku, ale Horacio bude muset počkat, po tom kafi si dá cigaretu. Ujistil se, že krabičku i zapalovač má v kapse u bundy, došel ke dveřím, kde si vzal klíče, baterku a tonfu. Vysílačku má na opasku stále, a mobil v kapse u kalhot. Takže může vyrazit.
Kancelář ostrahy byla umístěna v přízemí, kousek od hlavního vchodu. Mají ještě jednu místnost v prvním patře, ale tam to je spíš takové jejich skladiště. Uniformy, blbosti.
Vyrazil do leva, temnou chodbou táhnoucí se až do jihozápadního koutu budovy. Musí projít celé patro dokola, zastavit se ve třech místnostech a zkontrolovat zavřená okna. A to samé v prvním a druhém patře.
Došel k prvním dveřím, které bylo třeba odemknout a zkontrolovat. Zasunul klíč do zámku. Když odemkl a vešel dovnitř, udeřil ho do nosu silný zápach.
"Tak dělej!" Zavolal přidušeně řidič, a zamával na toho druhého. Ten se po pár vteřinách odpoutal od dodávky a s čímsi v ruce došel ke dveřím. To cosi byla malá, takřka neškodná výbušnina s roznětkou. Neškodná, ale dveře vyrazí. Druhý upevnil výbušninu na zámek dveří a chvíli se v ní hrabal.
"To je doba!" Sykl opět řidič.
"Nemel…," odsekl druhý.
"Už." Řekl po chvíli a táhl řidiče za dodávku.
"Co když to někdo uslyší?" Otáčel hlavu řidič ke dveřím a od úst mu šla pára.
"Bez starosti, je to slabší než petarda," uklidnil ho druhý.
Po nějaké chvíli, když se už chtěl jít druhý podívat, co se děje, že se nic neděje, se to stalo. Rána, kterou umocnil náraz dveří, otevřených tak prudce, že kockoutovaly zeď naproti.
"Vole! Petarda, jo?" Pronesl naštvaně řidič a šel se podívat podél stěny, jestli rána neudělal nějaký povyk.
- Ty tomu tak rozumíš, zamumlal si pro sebe druhý a otevřel boční dveře od dodávky. Vytáhl objemnou bednu, která vypadala jako nějaký hi-tech chladící box a položil ji na zem.
Tomáš si přidržel nos mezi prsty a došel k oknu. Ty byly nyní zavřené podle předpisů, ale předpisy nemusí dýchat. Otevřel postupně všechny okna a vlhký vzduch začal ředit zápach. Rozhlédl se po místnosti a zjistil, že zápach vychází ze stolu, na kterém byla postavena řada zkumavek. Když přišel blíž, zjistil příčinu zápachu. Nějaký roztržitý profesůrek nechal hořet kahan. Tomáš zakroutil hlavou a plamen uhasil. Až půjde zpátky, staví se tu a ty okna zavře. Vyšel na chodbu a zamknul za sebou. Rozsvítil baterku a její světlo projelo po zemi před něj. Tomáš si jednou rukou popotáhl kalhoty a vyšlápl na další etapu své obchůzky. Ušel pár metrů a vtom se něco stalo. Ozvala se rána a Tomáš by dal krk na to, že to bylo blízko, ne-li přímo v budově.
"Je to dobrý, můžem." Řidič se vyloupl z poza rohu a šel ke svému parťakovi. Společně uchopili každý z jedné strany bednu a vyrazili k vyraženým dveřím.
Rychlým krokem prošli chodbu a na prvních schodech vyrazili na horu. Až do druhého patra. Chladící box, ač robustní, se nesl lehce. Zpátky to bude horší, pomyslel si řidič.
Když vyšlapali do druhého patra, dali se do prava. Minuli hasící přístroj a skříňku s první pomocí, a u prvních dveří se zastavili.
"Vypadá to, že plán šlape. Ostraha má po obchůzce, chodí na ni prej při reklamě v kriminálce miami, nebo co," uchechtl se řidič. Druhý nemluvil. Ale ani neposlouchal, chtěl to mít z krku. Vytáhl z kapsy kus úzkého pevného drátu a tenkou kovovou destičku. Chvíli se tím hrabal v zámku, než se ozvalo tiché cvaknutí. Druhý otevřel dveře a oba vešli. Postavili bednu na zem a rozhlédli se.
"Támhle," řekl řidič a ukázal do pravého rohu u okna. Stála tam jakási skříňka, krychle. Byla vysoká asi metr a na hoře měla tři diody. Dvě svítili a jedna blikala.
Tomáš přidal do kroku a minul další ze dveří, které bylo nutné zkontrolovat. Teď ne, nejdřív zjistit, co to bylo za ránu. Došel na jeden konec budovy, ale nic neviděl. Ani nemohl, protože rána se ozvala jakoby odevšad a on vyrazil na druhou stranu budovy. Pátral kuželem světla po stěnách všude kolem a rychlým krokem pokračoval v cestě po obvodu budovy, chodbami nyní tak tichými, že jeho kroky se rozléhaly a on cítil jak mu stoupá adrenalin.
"Tak dělej, nebudem tu věčně," sykl řidič a táhl box ke skříni. Druhý vykročil stejným směrem, předešel řidiče a zastavil se u té podivné skříně. Pohledem přejel diody a ty dvě, co svítili zmáčkl. Obě naráz zhasly a třetí, doteď blikající, se rozsvítila. Dveře od skříně, které byly umístěné nahoře, se se zasyčením lehce nadzdvihly a odsunuly. Ze vnitř se vyvalila mlha, nebo jako když suchý led polijete vodou. S otevřením se aktivovalo i vnitřní světlo a tak byl pohled umocněn o další efekt. Řidičovi při pohledu do vnitř zasvítili oči.
"Nečum tak a nakládej," pronesl klidně druhý a otevřel víko od jejich boxu. Řidič zamumlal něco nesrozumitelného a ponořil ruce do mlhy ve skříni. Když je vytáhl, držely zásobník, ve kterém byl upevněn svazek zkumavek. Všechny zkumavky měly kapalný obsah v bledě modré barvě. Podal zásobník druhému a ten jej opatrně položil do bedny. Takhle se to opakovalo ještě šestkrát, než naplnili přenosnou lednici až po okraj. Když se tak stalo, druhý jedním stisknutím zavřel skříň a řidič chladící box. Opět uchopili každý z jené strany lednici a vyrazili ke dveřím. Zavřeli za sebou a pomalu došli ke schodům. Opatrně, aby lednici nenaklonili, nebo nedej bože s ní nezahrkali, sestupovali do prvního patra.
Tomáš zoufale prošel skoro celé patro. Došel na konec další chodby, kde se už blížil ke schodišti a otočil se do prava. Uviděl vyražené dveře a rozeběhl se podívat ven. Když vyšel na studený, vlhký vzduch, tak v něm hrklo.
- Tak přece… pomyslel si, když uviděl nedaleko dveří zaparkovanou tmavou dodávku. Dveře měla otevřené. Rychle sáhl na opasek a vytáhl vysílačku. Když ji přikládal k ústům, zamyslel se. Když teď zavolá posily, policii a tak, bude takřka bez zásluh. Bude jen ten ňouma, co byl hodnej a udělal co se čeká. Ale on je víc, mnohem víc. Vrátil vysílačku na své místo a vytáhl tonfu. To on to zachrání. On, Tomáš Baudyš. Podíval se kolem sebe a vyrazil zpátky do budovy.
- Pokud po něčem jdou, bude to ve druhém patře, dveře v pravo vedle schodiště. Tam také musel kontrolovat a ta skříň byla divná, vypadala jako kopírka z budoucnosti. Myšlenky mu vířily hlavou a schody bral potichu, ale po dvou. Baterku nechal zhasnutou, aby vetřelce nevylašil. Když zatáčel do schodů vedoucích do druhého patra, ve tmě do něčeho vrazil.
"Kurva, co to.."
"Stůj!"
-BUM- Lednice upadla na zem, nárazem se víko otevřelo a dva zásobníky třískly o schody.
"Ty kreténe, co to děláš?" Zakřičel řidič a skokem odstoupil od rozlité kapaliny. V té nyní stáli Tomáš a druhý. I přez tmu na sebe pohlédli, jakoby si chtěli vyměnit stejné zkušenosti. A chvíli na to zmizeli.
Chodbou se rozléhalo prudké oddechování řidiče a venku si vítr pohrával s listím ve vzduchu.