Loď na vlnách času

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: Neznámý
Povídka byla převzata z www.volny.cz/markovicm/.

Vysoko nad hlavním štábem Ozbrojených sil Země zuřilo peklo. Nikdo z přítomných však příliš nevnímal zvuky výbuchů a otřesy, které k nim pronikaly skrz několik desítek metrů zeminy, betonu a oceli. Na povrchu mimozemské lodě nemilosrdně smazávaly poslední obránce rodné planety. A lidé neměli žádnou zbraň, která by se vyrovnala vyspělé technologii vetřelců a byla schopna proniknout jejich silovými štíty.

Obě civilizace sice disponovaly hyperpohonem kosmických lodí, ale lidstvo bylo narozdíl od mimozemšťanů teprve na počátku éry využívání tohoto pohonu a to se ukázalo být osudné. Před sedmi lety narazila jedna z pozemských průzkumných lodí na obydlený planetární systém a byla okamžitě zničena. Mimozemská flotila vzápětí vyrazila do okolního prostoru ve snaze vyhladit rasu, pro jejíž právo na existenci neměla pochopení. Dlouho se lidem dařilo udržovat boje daleko od své planety, ale nakonec byla jejich poslední loď zni čena a nepřátelské invazní jednotky přiletěly na Zemi.

Pozemšťané již vyčerpali veškerý jaderný potenciál, který byl proti silovým polím nepřátelských lodí téměř neúčinný, a nyní stáli před poslední nadějí na zvrat předem prohrané války. Oči všech přítomných na štábu se upíraly k zařízení uprostřed místnosti. Byl to stroj času.

* * *

Ke stroji přistoupil podivně oblečený muž, jehož šaty zjevně patřily do jiné doby. Kromě členů vojenského štábu ho sledovali také vědci, kteří již před objevem mimozemšťanů pracovali na výrobě zařízení pro cestu časem. Bylo zázrakem a velkým štěstím, že se jim ho podařilo zprovoznit právě několik dní před definitivní zkázou lidského rodu. Bohužel energetický příkon omezoval hmotu, jež mohla být poslána do minulosti na necelých devadesát kilogramů a celá mise tedy spočívala na bedrech jediného muže.

Ke svému úkolu se připravoval již několik měsíců. Za tu dobu se podrobil řadě plastických operací a také úpravě hlasivek. Nová identita mu měla pomoci v odklonu dějin směrem od vesmíru. Musel zabránit tomu, aby lidstvo hnáno silou technického pokroku vyrazilo do kosmických hlubin a střetlo se s vetřelci. Lidé musejí zůstat na Zemi a doufat, že je nepřátelští mimozemšťané nikdy neobjeví.

Muž dostal pokyn od hlavního velitele Ozbrojených sil Země a vstoupil do stroje.

* * *

"Pane Ismayi, rád bych se vrátit k otázce záchranných člunů," vzhlédl Thomas Andrews od konstrukčních plánů a up řel zrak na generálního ředitele rejdařství White Star Line.

"O co jde, pane Andrewsi?" zeptal se J. Bruce Ismay.

"Norma ministerstva obchodu předepisuje pro velké lodi šestnáct člunů. Na Titaniku jich má být sice dvacet, ale to je bez ohledu na předpisy nedostatečné. Bylo by v nich místo pouze pro necelou polovinu předpokládaného počtu pasažérů."

"A kam byste chtěl umístit další čluny? Horní paluba už takhle bude značně přeplněná a musíte si uvědomit, že jednou z našich priorit je pohodlí cestující."

"A ne jejich bezpečí?" zvýšil hlas Andrews.

"Jako konstruktér lodi jste mě několikrát přesvědčoval, že je Titanic nepotopitelný."

"Navržený bezpečnostní systém s dvojitým dnem a vodo těsnými přepážkami je sice dokonalý, ale…"

"Od začátku plánujeme předvést Titanic jako největší, nejluxusnější a nejbezpečnější plavidlo na světě a o tom lidi nepřesvědčíme, když bude paluba plná záchranných člunů. Sám Titanic je jedním velkým záchranným člunem. Snad vás ale uklidním, když nechám o jejich počtu zítra hlasovat ve správní radě," přerušil Andrewse smířlivě Ismay.

Konstruktér se uklidnil, chvíli ještě mlčky šéfa rejdařství pozoroval a pak se opět ponořil do konstrukčních plánů. Ismay mezitím přistoupil k oknu v kanceláři a pod knírkem se mu usadil spokojený úsměv. Dobře věděl, jak hlasování ve správní radě dopadne, neboť tuto záležitost už s jejími členy diskutoval a přesvědčil je, že zvyšování poč tu člunů nad normu je zbytečné.

* * *

Titanic vyplul na svoji první plavbu s anglického Southamptonu ve středu 10. dubna 1912. Ve francouzském přístavu Cherbourgu přistoupila na palubu většina cestujících první třídy, pro něž byly kromě přepychových kajut připraveny také bazén, turecké lázně a sál pro míčové hry. Ve čtvrtek loď zakotvila u Queenstownu, kde se nalodili převážně irští emigranti, kteří se rozhodli hledat štěstí v novém světě. Poté se Titanic konečně vydal na plavbu přes Atlantik. Na palubě bylo dva tisíce dvě stě dvacet sedm pasažérů a členů posádky. Ve dvaceti záchranných člunech bylo místo pro nece lých dvanáct set osob.

Pátek a sobota byly dny klidné plavby za krásného jarního počasí. Během neděle byl však Titanic několikrát varován před plovoucím ledem. Kapitán Smith přesto nenechal snížit rychlost lodi a naopak ji po rozhovoru s Brucem Ismayem zvýšil. Jeho touha na své poslední plavbě před důchodem připlout do New Yorku včas byla silná a převýšila záchvěvy pochybností o bezpečnosti plavby.

Posádka hlídkového koše nepřetržitě pozorovala hladinu před přídí. Situaci jim však komplikovaly chybějící dalekohledy, jež se postrádaly již od Southamptonu. Dvacet jednu minutu před půlnocí zahlédl jeden z námořníků necelých sto metrů před lodí masu ledu. Přes okamžité zahájení úhybného manévru došlo k srážce a ledovec prorazil na několika místech pravý bok lodi.

Čtvrt hodiny po půlnoci začaly nastupovat první ženy a děti do záchranných člunů, které odplouvaly plně neobsazené, neboť se velící důstojníci obávali jejich prolomení nebo prasknutí závěsných lan na spouštějících jeřábech. Tak se stalo, že ve dvě hodiny a pět minut zůstalo na palubě ještě patnáct set osob, ale k dispozici už nebyl žádný člun.

Voda v zatopených komorách postupně táhla příď lodi dolů a zároveň se přelévala přes horní okraje vodotěsných přepážek do dalších komor. Patnáct minut po spuštění posledního člunu se Titanic rozlomil a klesl ke dnu. Spolu s ostatními skončil v ledové vodě Atlantiku také kapitán Smith a konstruktér Andrews, kteří odmítli svoji loď opustit. Zástupce majitelů Ismay na poslední chvíli nastoupil do jednoho z posledních záchranných člunů.

* * *

Bruce Ismay rytmickými pohyby pádlem spolu s ostatními poháněl dřevěný člun vpřed. Všichni se třásli zimou a upírali zraky do noci v naději na objevení záchrany. Nikdo se neohlížel na místo, kde před pár minutami kleslo do hlubin oceánu tisíce tun oceli. Nikdo si nepřipouštěl, že už není slyšet zoufalý křik a volání o pomoc, které se jim ještě před chvílí ozývalo za zády. Ismay až nyní uvěřil, že to, o co se poslední roky snažil, se podařilo.

Jeho mise začala v daleké budoucnosti nalezením zmíňky v tisku o první plavbě nejluxusnější lodi té doby, při níž se jen o vlásek vyhnula srážce s ledovcem. Jeho úkol byl pak jasný. Po přesunu do minulosti měl zavraždit pravého Ismaye, zaujmout jeho místo a pokusit se o změnu historie. Vše ve jménu přežití lidstva.

Podařilo se. Zasadil se o nedostatečný počet záchranných člunů, podpořil kapitána v rychlé plavbě a ukryl dalekohledy pro hlídky. Ani supervýkonné počítače budoucnosti však nedokázaly s jistotou určit velikost případné katastrofy. Cestovatel časem si také po prožité hrůze posledních hodin netroufal odhadnout, kolik lidí zahynulo. Sám musel přežít, aby nadále sledoval chod dějin a případně se ho opět pokusil ovlivnit. Doufal, že potopení Titaniku jako symbolu technického pokroku bylo dostatečné na otřesení víry lidstva v neomezené možnosti vědy a následně na jeho odvrácení od cesty ke hvězdám, které svými studenými zraky nezúčastněně pozorovaly drama uplynulé noci.

* * *

V prostoru se chaoticky pohybovaly trosky nepřátelských lodí, které před chvílí samolibě vystoupily z hyperprostoru ve snaze uštědřit další lekci zdecimované pozemské armádě. Pak však do té doby nepoškoditelná ochranná pole mimozemských korábů dostala nečekaný úder od nové zbraně pozemšťa nů.

Na technologii štěpení elementárních částic na kvarky, jako ekvivalentu štěpení atomů, se začalo na Zemi pracovat již před deseti lety. První zkoušky kvarkových zbraní, které byly milionkrát účinnější než nukleární bomby, proběhly te prve před několika měsíci.

Výzkum dnes přinesl první výsledky. Silová pole se pod náporem kvarkových střel zhroutila a nepřátelské lodi byly nemilosrdně zničeny. Pozemšťané dosáhly prvního vítězství v krátké, ale o to ničivější válce. Zatím byli ve výhodě technicky vyspělejší mimozemšťané a vymazávali z oblohy jednu pozemskou loď za druhou. Nyní však došlo k výměně rolí. Lidé využili svůj nejnovější technologický objev a zastihli vetřelce nepřipravené.

Jakým směrem se nyní bude ubírat xenocidní válka, však zůstávalo nadále otázkou, neboť mimozemšťané měli před lidmi stále náskok několika desítek let vývoje. Dnešní vítězství však dalo lidem to, co potřebovali nejvíce. Naději.

* * *

Na třetí planetě jedné z typických hvězd galaxie spočíval na dně oceánu vrak staré lodi. Těžko říci, kolik vojáků bojujících v hlubinách vesmíru za záchranu vlastního rodu o jeho existenci vědělo, ale na jejich rodné planetě se o něm vyprávěly celé věky legendy. Umělci se stále vraceli k příběhu osudem postiženého plavidla a jednou se dokonce vyskytl tvůrce, který zpracováním tak zaujal lidi celého světa, že byla postavena replika potopené lodi, která poté ještě dlouho brázdila širé vodní plochy oceánů.

Přestože se občas mluvilo o vyzdvižení vraku, zůstával stále na stejném místě a byl vnímán jako památník těm, kteří jedné mrazivé dubnové noci přišli o své životy. Zároveň byl svědectvím o nezměrné síle lidského ducha, který žene obyvatele třetí planety neustále vpřed a jehož mohou veškeré překážky pouze posílit.

Hodnocení

Průměrná známka je 2.6, povídka byla hodnocena 56 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Deadeye - 03.08.2008 20:58
Pekne, zajimavy napad. Mozna kdyby to bylo vice rozvedeno.
Slawon - 22.01.2008 01:18
dete do dza andre bulu piz dec
Asirix - 17.12.2007 20:59
Zajímavá myšlenka.Povídka asi pojednává o variantě budoucnosti,která se nikdy nestane,jelikož její změna již byla v minulosti zajištěna.
Marcel - 19.02.2007 13:59
I tak se dá zdůvodnit potopení Titaniku.
Patron - 14.07.2006 19:29
Tohle mě nějak minulo, takže nehodnotím.Pro adonise: skvěle to popsal O. Neff v jednom ze svých Klonů-tuším že v 98'.
luk - 26.04.2006 10:30
proč si to myslíme-my to víme.je to tentýž vztah který májí určití lidé například k pavoukům.
adonis - 11.03.2006 01:26
Proč si vy pozemšťané pořád myslíte, že vás někdo napadne? Ve vesmíru jsou jen civilizace, které mírově spolupracují. Všechny civilizace užívající zbraně se časem samy zničí. Bez výjimky!