Policejní hlídka

Auto si tiše předlo, ale co bylo hlavní, konečně poslouchalo. Po doslova jankovitém odpoledni, kdy jsem byl nucen prožít s ním několik hodin ve značkovém servisním středisku a popíjet odpornou a přeslazenou kávu připravenou místím automatem, mě snad konečně poslouchalo. Jenže to bylo už trochu pozdě. Taky se mi podstatně snížil rozpočet, neboť do ozdravení motoru bylo třeba dost investovat. V takových naleštěných a prosklených opravnách připomínajících svojí sterilní čistotou spíš nemocnici, tam nikdo ani tužku do ruky zadarmo nevezme. Jak to tak celé domýšlím, tak se mi ještě rozpočet značně sníží, protože tu budu muset zůstat na noc. Ve firmě, kam jedu s CNC strojem na revizi, není nikdo jistě ani teď, natož za další tři čtyři hodiny. Snad budu mít štěstí a najdu alespoň nějaký hotel.
Začínalo se stmívat, ale asfalt byl neustále stejně rozpálený. Klasický letní večer. Teploměr v palubní desce byl jako přibitý na 32°C. Klimatizace běžela naplno a psovi vzadu byla dlouhá chvíle. Vždycky ho beru s sebou na služební cesty. Necítím se tolik sám. Ale asi bude peklo najít hotel, kde ho se mnou ubytují.
„Neboj, Doňouši, do žádného útulku tě nedám! To radši budu spát taky v autě. Nejsi přece žádný vesnický bouďák, ale pořádný městský pes!“
promluvím k němu a on jenom lehce pozvedne hlavu. Hned mu padne zase zpět na péřový polštář, jako by se nic nedělo a hned zase spí. Skvělý společník je ten náš jezevčík. Jen kdyby na jednoho občas promluvil, aby se necítil tak osamělý.

x x x

„Ale je to takový smrdutý kousek celé jejich země. Ostatně celá ta planeta není o nic lepší, než tenhle pásek. Já jsem tu potřetí a musím popravdě říct, že si na to nemůžu zvyknout. To snad ani nejde.“
Jeho pobočník prudce povytáhl obočí. I když to bylo takové, dalo by se říct až nicotné gesto, přesto v něm bylo čitelné, nač se chtěl zeptat.
„V Magelanech vybouchla Nova a celou pro nás vhodnější a snad i uzpůsobenější civilizaci spolkla jako dezert. Proto se musíme táhnout až sem. Víš přece čeho všeho se nám nedostává. Doma budou ochotně platit za každou vteřinu nepohodlí, tak sám uvidíš, že se ti to vyplatí. Není to jenom taková obyčejná cesta. Když to dobře dopadne a budeš chtít, můžeš se několik let jenom válet…“
Pobočník, narychlo vybraný a přemluvený mladík, který tak tak dokončil akademii a připravoval se na svou první misi, měl v hlavě obrovskou spoustu morálních kodexů, které se v ničem neslučovaly s takovouto cestou, tím méně s jejímy cíly, ale byl zticha. Kapitán téhle lodi byl někdo. Měl spoustu známých na těch nejvlivnějších místech a proto mu i bylo umožněno vybrat si osobně jednoho z nejlepších kadetů. Mohl koukat do posudků, mohl vlastně cokoliv a ne jen sedět a čekat, až mu ministerstvo nějaké anonymní jméno přidělí. Takže pokud by ho naštval ,jistě by si už po návratu domů ani neškrtl.

x x x

„Do prčic, já snad budu muset zastavit a kouknout do mapy!“
snažil jsem se právě říct svému jezevčíkovi, i když tomu to bylo evidentně jedno. Nemrknul ani okem a kdyby nešla ta klimoška, jistě bych slyšel jeho chrápání.
Vůbec jsem to tu nepoznával. Jako bych ten úsek silnice viděl poprvé v životě. Ano, je pravda, že tudy nejezdím nijak často, takže abych měl vrytý úsek nějak v podvědomí, to určitě ne, ale že by mi to místo mělo připadat tak cizí, tolik nepřívětivě cizí, to zase ne.
Jen co se ale narovná lehké pravotočivá zatáčka, zahlédnu u krajnice modrý maják a protože ještě taková tma není, tak vidím, že patří zelenobílému policejnímu vozu. Je to široko daleko jediné auto, které tu stojí, tak proč sakra tak vydatně bliká? Napadne mě, ale to už vidím červený terč, který mě žene ke krajnici.
„Tak to vidíš, Doňouši, zastavit budeme muset tak jako tak. Třeba mi poradí s cestou..!“
Vyhazuji blinkr zatímco promlouvám k psovi. Ten už je vzhůru a vrčí.
„Já je taky nemám rád, policajty jedny policajtský, ale zastavit musím. Neboj, bude to hned!“
snažím se ho uklidnit.

„Co byste potřebovali?“
ptám se a moc se snažím, aby to znělo mile. Oni se však tváří stále stejně neústupně. Jeden, ten starší, jako bych byl pro něj vzduch a druhý, holobrádek, mladíček, jenom štěkne:
„Okamžitě si vystupte ven z auta a žádný blbosti!“
Blbosti jsou to poslední nač mám náladu. Poslušně lezu ven. Asi někoho hledají, asi jim někdo utekl z kriminálu, no ale to je fakt nenápadný čekat na něj s majáky… To jim určitě na ten terčík zastaví a bude se ptát, stejně jako já, jestli něco nepotřebují! Pomalu kráčím k tomu mlaďasovi, pouzdro s doklady připravené v ruce. Než jsem se ale vzpamatoval, tak se na mém zápěstí zalesknou želízka, bolestivě zacvaknou a on mě za ně smýká k autu. Doklady mi vypadly na zem.
„Moje papíry!“
kříčím na ně.
„Sakra, to nevidíte, že mi vypadly doklady! Musí to být nějaký omyl a určitě se všechno vysvětlí! Nemůžu nikam jet. Mám v autě psa a je horko! Nemůžu ho tam nechat!“
Jenže oni jako kdyby neslyšeli, jen co mě nacpali na zadní sedadlo policejního vozu, nasedli a rozjeli se. Ve zpětných zrcátcích vidím vzdalovat se tmavou skvrnu mého vozu i z jezevčíkem a drahým CNC strojem v kufru.
„Určitě jsem nezamkl!“
Trochu v duch panikařím, ale potom mi dojde, že se auto zamyká samo, pokud si nikdo tedy nesedne na sedadlo řidiče za nějaké dvě minuty, tak se trochu uklidním.
„Jestli někoho hledají, komu jsem podobný, jak mě chtějí identifikovat, když moje doklady zůstaly ležet v prachu u krajnice?“ napadá mě, ale i na to najde mozek nakonec odpověď. „Jestliže jim někdo utekl z kriminálu, je pro něj jistě hračkou, opatřit si falešnou občanku, řidičák, a cokoliv… Jistě mají své metody a jistě to nebude dlouho trvat. Ještě se mi omluví a rádi mě dovezou zpět až k vozu a popřejí mi šťastnou cestu…“
pohrávám si s nadějí a idealizuji brzkou budoucnost. V první chvilku mi proto ani nepřišlo divné, že auto odbočilo na jakousi louku. Až po chvilce mi docvaklo, že tam asi jejich stanice nebude. Znovu jsem z blažené ukolíbanosti značně znervózněl.
Jejich vůz pojednou prudce zastavil. Nevím proč, když louka byla prostě louka a všude stejná. Ten starší vyskočil ven jako čertík na gumě a neméně prudce otevřel zadní dveře. Za střední třmen pout mě vytáhl ven. Bylo to velmi bolestivé. Mladší zatím ke mně přiskočil s něčím, co vypadalo, jako pečlivě vyleštěná pistole. Přiložil to na mou paži a já ucítil pálení, jako kdybych dostal žihadlo. Zahlédl jsem ještě, jak se vzduch před námi začal tetelit, a jak z něj pomaličku, jako by se do sebe prolínaly dva filmové záběry, začalo vystupovat cosi podivného, hranato-oválného tvaru. Mělo to barvu jako by to bylo orezlé nebo to byl jenom poslední zbyteček rudých slunečních paprsků, které si na otevřeném prostoru našly ještě právě ten podivný předmět ke zbytkovému odrazu. To bylo to poslední, co jsem viděl.

x x x

„To je ale víc než divný, nemyslíš? Na to bychom měli raději někoho zavolat!“
říkal starší policista, když po půlnoci našli u krajnice stát opuštěné auto. Jakmile posvítili dovnitř, uviděli vyceněné zuby a zaslechli tlumený psí štěkot. Mladší kolega byl ale asi jiného názoru:
„Jo, on se tak každý těší, až ho v noci vzbudíme a zavoláme sem. Třeba ten chlapík jenom sere někde ve křoví a než sem dojedou, tak přijde zpátky a frnkne, protože my ho nemáme proč zdržovat. Zákaz zastavení tu není, je to tu přehledné a stojí dost daleko za zatáčkou…“
Ale starší toho za život viděl už tolik, a hlavně toho zažil už tolik, že věděl, že je daleko menší zlo někoho z představených zbytečně vytáhnout z postele, než ho nevytáhnout oprávněně. To taky mohl být cejch na celý život.
„Hele, já sem šéf, tak je to moje zodpovědnost!“
umravnil si parťáka a hned se vracel k vozu, aby dal zprávu na centrálu vysílačkou.
„Ty stůj a ani se nehni!“
zakřičel ještě na kolegu už otočený zády a polil ho studený pot, při představě, že zadupali nějakou důležitou stopu.

„No, chlapi, odvedli jste velkej kus práce!“
chválil je o hodinu později šéf techniků.
„A čím, prosím vás ?!“
ptal se jakoby mimoděk vedoucí hlídky, i když mu pochvala dělala velkou radost.
„Vždyť jsme tu jenom seděli a čekali na vás…“
Ale šéf techniků mu jen poklepal na rameno a tiše dodal:
„Právě tím, právě tím. To byla ta nejlíp odvedená část vaší práce. Nikam nešťourat, nehrát si na Sherloka a sedět a čekat. To bylo to nejdůležitější. Vypadá to na nějaký únos, i když jak říkám, já jenom zajišťuji stopy. O co jde, ať si rozhodnou ti dva,“
a ukázal do prostoru na dva vyšetřovatele.
„Připravte se, budou s vámi chtít mluvit. S oběma.“
„Alespoň nám to rychleji uteče.“
opáčil beze stopy jakéhokoliv výrazu a barvy v hlase policista.

x x x

Vy jste paní Kazdová?
Mluvil na ni příjemný hlas z telefonního sluchátka, i když jistě neočekávala, žádnou příjemnou zprávu. Logicky, když se vám někdo představí jako vyšetřovatel kriminální policie, těžko budete očekávat příjemné zprávy. Naopak. Potom musí přijít jenom „jobovka“
„Ano, proč? Stalo se něco?“
Začala odpovídat opatrnými otázkami, ale věděla jistě už teď že se stalo.
„Našli jsme auto vašeho muže, byl v něm hrubosrstý jezevčík…..“
Zalapala po dechu.
„Nabourané? Jak je manželovi a co je s Donem?“
Vychrlila ze sebe.
„Ale ne, tak to není. Pes je úplně v pořádku, víte vaše auto také, tedy chci říct, není vůbec havarované. Našli jsme ho opuštěné v noci u krajnice a na zemi, poblíž ležely všechny doklady vašeho muže.“
„To je nějaké divné! Proč by v noci opustil auto i psa a někam šel. V kufru měl mít CNC stroj za dva miliony korun, od toho se přeci v noci a na opuštěné silnici neutíká.“
„My si myslíme to samé. Máme podezření na únos, tak jsme si s vámi chtěli domluvit schůzku. Víte, mysleli jsme si, že nám řeknete všechno o jeho aktivitách, známých a nepřátelích. Snad bychom po rozhovoru s vámi mohli najít nějakou souvislost.“
„To je blbost!“
Skočila jim ale do řeči.
„Neměl žádné nepřátele. On neměl nikdy žádné nepřátele. Radim byl přátelský a slušný člověk a taky pracovitý. Nikdo neměl důvod si ho znepřátelit. Museli by jste ho znát, on prostě vyšel s každým.“
Nakonec jí ale bylo stejně jasné, že se rozhovoru nevyhne, i když moc toužila být sama a srovnat se s tím. Teprve to na ní začínalo dopadat. Konečně když to věci pomůže řekla si.

x x x

Bylo to velmi zvláštní místo. Cítil neobyčejný chlad, až jakési pálení na celém povrchu těla. Jako by byl zamrzlý v krychli ledu. Dýchalo se mu velmi těžce, ale šlo to. Mozek byl jako vyčištěný. Neuvědomoval si co se mohlo dít před tím, než se tu ocitl, ani necítil nijak zvlášť vysoké znepokojení.
Zkusil otevřít oči. Šlo to! Ale v podstatě nic určitého neviděl. Vše bylo rozmazané, jako by koukal do mlhy. Ani pohnout se nedokázal. Připadalo mu to, jako by celé tělo bylo zalité v nějakém průsvitném želé, jako by byl šunka v aspiku. Sice ničemu z toho nerozuměl, ale kdoví proč to nebyl vůbec důvod k obavám. Naopak, na jakoukoli svou otázku v mysli slyšel uklidňující a k nečinnosti nabádající hlas. Svůj hlas.

x x x

Promiňte paní Kazdová – Marie, mohu vám říkat raději Marie? To příjmení, zní mi to příliš neosobně.“
Přikývla.
„Tak já jsem poručík Martin Kuťák a už jsme spolu dnes jednou mluvili.“
Začal měkce.
Znovu jenom přikývla.
„Asi nebude jednoduché z ní dostat alespoň holou větu.“
Napadlo ho, zatímco si ji měřil pohledem.
„Potřeboval bych od vás cokoliv, co by nám mohlo jakkoliv pomoci při pátrání. Nevíme vůbec co se stalo a dokonce se to zatím ani nemůžeme domýšlet. Kolegové tady z Jihočeského regionu dávají dohromady všechna jeho daňová přiznání a pokouší se najít někoho, komu by mohl dlužit nějaké finanční prostřerdky.“
„To jste se mohli klidně zeptat i mě!“
Řekla překvapivě rozhodně.
„Sdělila bych vám, že manžel nikomu nedlužil.“
Poručík se ale podrbal na nose a klidně odpověděl.
„Víte, máme už takovou zkušenost, že manželky bývají ti poslední, kdo se obyčejně o dluzích dozví… nevím proč, ale prostě to tak je. Chtěl jsem vám to jenom říct, aby jste viděla, že se k vám chovám fér. Navíc, to je úplně standardní postup. Jestli je nějaký důvod proč by ho měl někdo unést, musíme na něj přijít.“

„Tak to vidíš, Doníku, páníček se někam ztratil. Kdybys alespoň uměl mluvit, musel jsi přece vidět, co se tam stalo.“
Brečela a drbala za ušima jezevčíka, který jí klidně ležel na klíně. Tak nějak byla klidná, že Radim určitě nic neprovedl, ale ten poručík ji nahlodal. Ten jí dokázal úplně zblbnout. Přece ten hodný Radim, který nedokázal zabít ani myš. Vždycky dbal na to, aby bylo vše a včas zaplacené. Co dbal, zakládal si na tom, že nikdy žádnou platbu neopozdil, a to nejen v podnikání. Taky si zakládal na tom, že nikdy nebyl ani den bez práce. Takový člověk přece do dluhů jenom tak nespadne.

x x x

Replikátor se nějak kouše. Asi ten novej software nebude zase takový zázrak, jak se o něm psalo. Promluvil pobočník k šéfovi. Ale ten neměl rozhodně náladu na takové zprávy. Nákladní prostor byl plný zboží a bylo třeba startovat domů. Byl otrávený a těšil se, až si užije právě vydělané peníze. Nebyl důvod to jakkoli zdržovat.
„Kolik času by nás stálo, kdybychom to přes problémy chtěli dotáhnout do konce.“
Zeptal se otráveně.
„Přesně to určit nedokážu, ale myslím takových šest pozemských dní?“
Vystřelil na něj neurčitou otázku.
A hned vyplašeně zmlknul, protože velitel se na něj podíval tak, že ho to skoro zabilo.
„Vykašlem se na to. Nalej do nich nějaké všeobecné znalosti, potom taky osobní data a hotovo!“
„Jenže to je proti předpisům! Naši replikanti by měli vykazovat stejné povahové rysy a znalosti jako odvezený originál!“
Zkusil chabě zaprotestovat pobočník a bylo mu jasné co bude následovat.
„Jasně že je to proti předpisům. A dát na trh replikátor s nevyladěným softwarem, to není proti předpisům? Vždyť jsou to jenom opičáci. Není v nich víc inteligence než v našich domácích zvířatech a ty se chceš zdržovat z jejich osobností! Ty chceš být pečlivý! No prosím, ale k čemu to je! K čemu je důležité, aby zvíře v lese mělo zpátky svojí kompletní osobnost? Děláme jenom biologickou hmotu, která má vypadat jako originál, abychom nebyli nápadní! Už od samého počátku je to pokřivené, jenže legální, tak je to u nás definované! Na jejich oči, játra, ledviny, srdce, plíce, mozky, kůži a já nevím co všechno čeká spousta lidí a odvětví! Když někde přijdeš o oči a budeš ležet na klinice a bude tě každá hodina na lůžku stát majlant, tak tě asi nebude moc zajímat, že se náhradní oči opozdily, protože dopravci nahrávali do replikantů kompletní osobnosti. My jsme povinováni zodpovědností především vůči našim lidem doma, naší společnosti a ne tady těm divochům!“
Všechno to čekal, tak se bez dalšího slova vydal k terminálu, aby urychlil proces výroby dle náčelníkových zadání. Když se vrátil, pyšně říkal.
„Tak by měli být všichni k vypuštění asi za čtyři hodiny. Dal jsem jim všem jednu univerzální povahu, takovou snad rozumně vyváženou směs hlavních rysů, analyzátor rozlouskl něco z paměti všech chycených a teď to třídí a vybírá takové to nutné minimum… Stejně tomu nerozumím. Uděláme dokonalé repliky, ale nedokážeme vyrobit orgány k transplantacím?“
Veliteli se vrátila dobrá nálada, tak začal být poněkud sdílnější.
„Ale dokážeme, jenomže to co vyrábíme není čistě biologická báze a to sám nejlíp víš. Víš, hrajeme si na Bohy, ale bozi nejsme. Tak vyvážené poměry látek, takovou vazbu neuronů, látkovou výměnu a prostě všechny ty potřebné detaily, to udělat nedokážeme. Sám víš, jak jsou naši replikanti, i ti nelepší, omezení. Takže bylo jednodušší zdokonalit transplantační postupy než klonování a replikování. Navíc nikdy si tak kde lovíme ničeho nevšimli, takže proč se omezovat? Hlavně jim nezapomeň dát maják, ať je příště neulovíme znova….“

x x x

„Nevím kde byl a co tam dělal, ale je doma!“
Říkala Marie poručíku Kuťákovi do telefonu.
„Sám si toho moc nepamatuje, poslední co ví bylo, že zastavil, protože se chtěl podívat do mapy? Snad, není si úplně jistý. No a potom nic, jenom že najednou seděl ve vlaku a jel domů. Nic mezi tím.“
„Helejte se, já hned teď sedám do auta a jedu k vám. Hlavně ať nám někam nezmizí, když nebude zacpaná Praha, tak u vás můžu být tak za tři hodiny. Cestou se domluvím s Budějovickými kolegy, kam a na jaká vyšetření by jsme ho poslali.

„Jste tu rychle.“
Zhodnotila to lakonicky Marie, když krátce dvě hodiny po telefonickém rozhovoru zvonil u nich.
„No jo, chytit mě někde kolegové z dopravky, tak by asi nepomohlo ani to, že jsem taky policajt.“
Zhodnotil sovu jízdu.
„Je na něm něco zvláštního?“
Ptal se rychle. Marie pokrčila rameny.
„Je divný, hodně samozřejmých věcí ho přivádí k údivu, ale to by mohla být ta amnézie. Nejdivnější se asi zdá psovi. Ten na něj jenom vrčí, jakmile se k němu přiblíží. Jako by to byl úplně cizí člověk, přitom ho míval tolik rád.“
„To víte, psi jsou telepati. Asi cítí v jeho osobnosti nějaké změny a bojí se ho, cítí možná nějakou emoční nestabilitu a má strach, aby mu manžel neublížil. Myslím si, že až se jeho stav zlepší, že to pomine…“
Pokusil se ji uklidnit.
„Smím si s ním promluvit?“
Opět přikývla a odvedla ho do domu.
On tam netečně seděl na pohovce. Měl sice před sebou zapnutou televizi, ale jako by ji nevnímal. Určitě ji nevnímal. Jen tupě zíral.
„Pan Radim Kazda?“
Začal opatrně. Muž se po něm ohlédl.
„Jsem z kriminálky a jsem tu proto, abychom pokud možno vygumovali všechna prázdná místa ve vaší pamětí. Přeci jenom, vaše auto se našlo se strojem i psem odstavené na krajnici dost opuštěného úseku a o vás nikdo tři dny nevěděl.“
Přikývl.
„Rád bych vás teď někam odvezl. Mělo by to věci hodně pomoct.“
Radim se beze slova zvedl a šel ven. Postával před domem. Oba vyšli za ním.
„Tak jedem nebo co bude!“
Řekl když přišli za ním suše.
„Raději buďte doma Marie, nevím jak dlouho to bude trvat. Přivezu vám ho v pořádku hned, jak to půjde. Věřte mi!“
Trošku nakvašeně odešla zpět do domu a ani se nerozloučila.

„Tak co si o tom myslíte?“
Starý soudní psychiatr zavrtěl hlavou. To mohlo znamenat cokoliv, ale při jeho praxi se člověku nechtělo věřit, že by to mohlo znamenat bezradnost.
„Kdybych viděl jenom ty výsledky a ne jeho, myslel bych si že je mu nejvýš 17 let.“
„Podle čeho?“
Vyštěkl vyšetřovatel.
„Podle reakcí, podávejte.“
A vzal do ruky obrovskou plachtu s testy a jejími výsledky.
„Tohle jsou jeho primární reakce a tohle sekundární. U 35-letého muže bych čekal výsledky ve větší rovnováze, rozumíte? Primární reakce jsou nám dány a jak stárněme, tak se zpomalují. Naopak, sekundární, to jsou zkušenost, rozhled, vzdělání, tedy se s léty urychlují.“
„Takže laicky by se dalo říct, že primár je podvědomí a sekundár rozumová úvaha?“
Zeptal se Kuťák.
„Velmi laicky a velmi zjednodušeně. Zatímco v dospívání řešíme věci většinou pocitem, náladou, v dospělosti už většinou máte vypracovaný nějaký model, ke kterému se dokážeme rychle přiblížit. On je čistý jako čerstvý puberťák. To vidíte sám.“
Jenže to moc světla do vyšetřovatela chápání nevneslo.
„A co to podle vás znamená?“
Ale psychiatr jenom znovu neurčitě pokrčil rameny.
„Nevím. Alespoň ne z toho úhlu pohledu, který by pro vás mohl mít nějaký praktický efekt. Pro mě je to jako klinický případ pro výzkum velice zajímavá skutečnost, ale s čím to spojit, to netuším. Škoda že neznáme jeho výsledky ještě před tou ztrátou paměti. Bylo by jistě zajímavé je porovnat… Ale co tu anamnézu mohlo způsobit, to si nedovedu ani domyslet. Podívejte, rentgeny, CT, všechna vyšetření vylučují úraz nebo následek úrazu. S tím si budete muset nějak poradit sám.“

„Takže to bylo celé zbytečné? To jste ho tam trápili pět hodin jenom pro to, že nevíte stejné nic?
Tvářila se Marie docela naštvaně. Pes také, ale ten vztekle vrčel na svého pána.
„No zbytečné to jistě nebylo. Teď máme jistotu, že se něco stalo z jeho mozkem, jenom nikdo neví proč a co přesně… buďte opatrná, paní Marie, to je jediné co vám zatím mohu říct. Podle odborníka může jednat velmi pocitově a to prý může znamenat cokoliv. Nemá zřejmě na nic zažité normy. Bude se je teprve muset naučit. Nevím, jestli mi rozumíte.“
Usmála se, ale byl to spíš výsměch.
„To mi snad chcete říct, že bych se ho měla začít bát? Vlastního manžela se kterým žiju 12 let? No to snad nemyslíte vážně.“
Pokrčil neurčitě rameny.
„Aby ten pes nebyl nakonec rozumnější než vy.“
Poznamenal ještě a ukázal na kňučícího psa, který se zplihle odplazil pryč. Asi pochopil, že na jeho zlostné vrčení nikdo nedá.
„Chm, říkal jste přece, že ten pes jenom cítí nějakou změnu, že se to časem poddá!“
Zkusila ještě tvrdě oponovat. Mluvil z ní stále vztek a uražená ješitnost, že ji nevzal před tím sebou.
„To jistě, ale taky jsem neznal výsledky vyšetření, a potom, každý se může mýlit, i já. Jenom pro jistotu.“
Dodal a podal jí dvě navštívenky. Jedna je na kolegy tady a ta druhá moje. Kdyby jste rychle potřebovala na někoho z branže číslo… „
Potom se už jenom rozloučil a odjel. Nikam už nespěchal. Věděl, že teď není kam chvátat. Z jeho hlediska případ skončil. Unesený se našel, nic si nepamatoval, takže nemohl hypotézu únosu ani vyvrátit a ni potvrdit. Nic se neztratilo ani nepoškodilo, ani nikdo nepožadoval výkupné. Co vyšetřovat?

x x x

„Když už jsi tak krásně fit, mohli bychom si udělat takovou pěknou nakupovací sobotu. Víš, mám tady schované všechny letáky, tak bychom se mohli projet po supermarketech a podívat se na slevy.“
Přikývl, ač podobné činnosti přímo nenáviděl. Normálně mu stačil jeden větší obchod denně, a teď se po něm chtělo, aby prošel celý řetězec a ještě to pokládal za prima sobotu.
„Tak se oblíkej, ať jedem!“

Řídil úplně mlčky. Párkrát se s ním pokusila zapříst hovor, ale on jenom seděl a tupě zíral před sebe, bez zájmu o cokoliv, tak toho raději nechala. Stejně byli v hustém provozu, asi nebyli jediní, kteří chtěli sobotu strávit nakupováním.
Radim vyhodil levý blinkr a podle mínění Marie se dost rychle vřítil do jedné z nejfrekventovanějších Budějovických křižovatek. Samozřejmě si ani neuvědomil, že když jeho pruhu pro odbočení svítí zelená, tak bude svítit i pro chodce v pruhu, kam odbočuje. Přehlédl starou paní, která se pomalu a nejistě snažila dva proudy obchvatové silnice ukázněně po zebře zdolat. Tak tak že se jí stihl vyhnout. Ještě stáhl okánko a zlostně zakřičel.
„Ty krávo stará co tady lezeš! Tohle je silnice, jestli ti to ještě nedošlo!“
To už Marie nemohla vydržet.
„Co jí nadáváš! Co jí prosimtě nadáváš!“
„No co by. Motá se tu a myslí si, že v takovém provozu má každý čas, než přeleze silnici svým šnečím tempem. Nejsem tady jenom já. Za námi byla šňůra aut, musí to taky trochu odsýpat…“
Mluvil překotně a velmi vztekle.
„Jenže ona měla zelenou a ty jsi povinný jí dát přednost!“
Odsekla mu a chtěla to celé malé extempore pustit z hlavy. Ne tak ale on. Znovu prudce zakvílely brzdy.
„Si jezdi klidně sama, když jsi tak šikovná a chytrá!“
a vystoupil z auta ven. Tak jak ho nechal, uprostřed levého pruhu. Stál na dvojité plné čáře a drze se na ní šklebil. Řidiči za nimi troubili a rychle a docela nebezpečně je objížděli. Napadlo jí bouchnout do vypínače čtyř blikačů a auto se rozmrkalo, jako by smutkem nad vzrůstajícím konfliktem.
„Nedělej blbosti, sedni si zpátky a jeď!“
Pokusila se mu domluvit.
„Nemůžeš to tu nechat takhle zablokovaný!“
Zase ten drzý škleb.
„Nikam nejedu, jdu domu pěšky, nebo si vezmu taxíka. Stejně se mi nechce nakupovat. Nebaví mě to!“
„Měl jsi to říct rovnou. Nasedni si zpátky, tady se neotočím. Ale vrátíme se tedy domů.“
Zkusila ho znovu přemluvit. Jenže on se klidně otočil a jako by se nic nestalo, odcházel. Vztekle si proto přesedla na sedadlo řidiče. Právě ji objíždějící řidič si významně klepal na čelo a jistě si myslel něco o slepici, která se vybavuje uprostřed rychlosilnice.
Cloumala s ní zuřivost ještě chvíli po té, co parkovala na parkovišti u toho největšího místního marketu. Takhle ho přece vůbec neznala. To snad nemohl být ani on. Jasně, chápala, že je nervózní, když mu někdo vygumoval několik dní života, jako by vůbec nebyly. Musel být nervózní, ale taková zloba, kde se to v něm jenom vzalo.
Radim slepě vyrazil ke krajnici silnice a v první chvíli ani nepostřehl, že i za ním zakvílely brzdy. Řidič vozu vyskočil ven a začal mu nadávat.
„Ty hovado copak tohle je nějaká pěší zóna aby ses tady producíroval? Jeď si do lázní a pomenuj se po kolonádě!“
„Co na mě řveš ty hovado! Víš proč jsem tu? Nevíš co! Ale řveš!“
Zakřičel na něj ale neohroženě Radim.
Nevím a hlavně mě to ani nezajímá!
Křičel už ale úplně běsně ten řidič zpátky.
„Protože si úplně blbej tak tu jsi, jinej důvod to mít nemůže!“
Ale to mu neměl říkat. Kurva tohle mu neměl říkat. Teď, když sotva rozkejchal tu bábu na přechodě i to, že jeho žena. Vlastní žena se postavila na její stranu, proti němu. Jako by se svět proti němu spikl. Prudce se otočil, došel až k tomu stojícímu autu a řidič poplašeně nasedl zpět dovnitř. Radim se rozmáchl a prudkým kopem mu zlikvidoval levé světlo i blinkr. Znovu kopl a z plastové pření masky jenom lítaly třísky. Druhé světlo, ale stále toho neměl dost. Rozběhl se a vyskočil a prudce oběma nohama dopadl na kapotu vozu. Červená metalíza se v prudkém ohybu odfoukla, prakla a ukázala nahatý šedivý plech. Radimovi bylo moc líto, že nemá po ruce nic, čím by rozbil ještě přední sklo.
„To abys mi měl proč nadávat! Kreténe!“
Zakřičel a začal utíkat pryč. Jasně si uvědomil, že to divadlo, to jeho divadlo přilákalo spoustu čumilů. Provoz na silnici se úplně zastavil a tak čím méně času dá všem okolo k jeho pozorování, tím nepřesnější dokážou podat jeho popis…

x x x

„Kurva měli ho!‘ Určitě ho dostali!“
Běželo mu hlavou, zatímco viděl jak Marie pouští do domu nějakého chlápka v protivně umdlelých, trapně konvenčních když perfektně padnoucích šatech. To nemohl být nikdo jiný, než vyšetřovatel kriminálky. Nikdo normální by se na běžný pracovní den tak neoblíkal.
„Co si přejete!“
Řekl mu přesto s drzou výsměšností, i když mu bylo jasné co uslyší. Slyšel to, do puntíku přesně.
„Mám rozkaz vás předvést. Nemusíte se bát, ale musíte jít se mnou!“
Odvětil mu úplně klidně a bez emocí.
Jakmile se ocitli v autě, tak se mu neznámý šedivák představil.
„Jsem Karel Kaboun a nemusíte se nijak znepokojovat. Způsob, jakým jsem vás odvedl měl zapůsobit spíš na vaši ženu, než na vás.“
Radimovi se ulevilo, i když popravdě se mu zdálo být divné, že by ho někdo zatýkal tak, že ho klidně posadí vedle sebe na sedadlo spolujezdce. Ne, že by byl nějak extra vzdělán, ale tolik věděl i ze špatných detektivek, že delikventi se vždy vozili vzadu, se želízky na rukou a doprovodem.
„Viděl jsem to vaše divadlo.“
Začal nejistě.
„V sobotu, na strakonické, tak mě napadlo, jestli nebudete taky jeden z nás. Zmínil jsem se šéfovi, no a je to tak. On vám sdělí podrobnosti.“
Tak to vypadalo o moc lépe, než první myšlenky. Snad by ještě z dneška mohl být docela pěkný den. Napadlo Radima.

„Podívejte se!“
Řekl muž asi stejně start jako Radim později v kanceláři zbudované v jakémsi oprýskaném činžáku. Radim si ani nevšiml loga na dveřích. Ukázal mu přitom displej jakéhosi přístroje, který přiložil na chvilku k jeho paži.
„PXS 5.0.0.5. WR 1.01“
Hláskoval nahlas Radim.
„Co je to?“
Muž přiložil přístroj i na svou paži a na displeji se ukázal kód PMB 3.2.4.4. WR 0.26
Potom ještě na paži Karla Kabouna a znaky se zněmily na BQS 6.5.6.2. WR 5.02
„Co to je?“
Zeptal se Radim. Ale muž s přístrojem pokrčil rameny. Asi výrobní číslo, co já vím. Ale nemáme je všichni. Jen někdo, sem tam. Ani to nejde nijak chronologicky. Jasné je, že na většině lidí ta mašinka nezobrazí nic.
„Kde jsme k tomu přišli?“
Ptal se znovu udiveně Radim.
„Nevím jistě, ale jestli si nás stvořitel značil čísly či kódem, potom to znamená, že k tomu měl jistě svůj důvod. Asi jsme lepší než ten zbytek. To jsou možná nějaké nepovedené vzorky, patvary, jenom to, čemu sám bezmezně věří opatří svým podpisem. Tak si to alespoň vykládám. Proto jsem se rozhodl založit naše sdružení a všichni naši členové, tedy kromě jiného, pilně pracují na vyhledávání nám podobných. Po celém světě. Zatím není kraj či kousíček, kde by se občas někdo jako my nenašel. Samozřejmě že nikdo nezkoumá amazonské kmeny, kalaharské křováky, australské původní domorodce a podobně, zatím. Myslím, že jsem předurčeni k tomu, abychom tomuto světu vládli. Tady Karel viděl co jste dokázal na té silnici a klobouk dolů s vámi by asi jen tak někdo nediskutoval….“
Co na to říct? Co na to měl sakra vůbec říct? Nejdřív se bál, že ho vezou k výslechu a teď tohle?
„No a jak vůbec fungujete, jak si to představujete!“
Vyštěkl prudce, protože byl nervózní. Jak něčemu zcela nerozuměl, byl z toho nervózní. Poslední dobou byl v jednom kuse nervózní.
„Je to velmi jednoduché.“
Otočil se ale k němu Žoviálně ten muž a poplácal ho po rameni.
„Prostě vám jenom dáme všechno pro pohodlný život. Novou práci, partnerku, společenské postavení a za to nechceme nic jiného, než že začnete naplňovat naší ideologii. Vlastně ovládáme už většinu těch nejsilnějších politických stran. Jen ti obyčejní nepodaření lidé si myslí, že něco mění, když jsou volit. Netuší, že nám už patří skoro vše. Ano, naší prací je o mnoho víc než jen politika, ale měnit svět, to přece je politika?“
„Jenže já už jednu partnerku mám, mám přece manželku i svůj život!“
Zkusil to Radim skoro zoufale.
„To ano, ale obyčejnou partnerku a obyčejný život. Já vám nabízí ženu, o jaké se většině mužů světě ani nesní. Sám si ji vyberete a hlavně, je to bytost vás hodna, protože i ona je signována, stejně jako vy. Nabízím vám neobyčejnou kariéru. Máme své lidi už na spoustě důležitých míst, ale potřebujeme obsadit ještě hodně důležitějších, tak vám nějaké z nich pomůžeme získat, když pro stranu budete pracovat z nasazením, proč ne… „
To se snad ani odmítnout nedá, to je sakra nabídka, která se neodmítá.
„Můžu znát někoho, kdo už je v takové funkci? Někoho, kdo je náš?“
Zeptal se snad až příliš naivně. Ale muž nevypadal, jako by se naivitě té otázky chtěl smát.
„Možná bych neměl takové informace sdělovat teď, když ještě nejste zcela rozhodnut, ale zase na druhou stranu, když pár jmen budete znát, třeba vám to v rozhodování pomůže. Začněme tím pro vás nejvzdálenějším. George Busch? Co vy na to? To je myslím už hodně vysoká figura. Nebo když se budeme držet doma, tak proč si myslíte, že byl tak na rychlo zvolen nový ministr zdravotnictví…“
„Chcete mi snad říct že i sám D…..“
„Jistě!“
Skočil mu ale do řeči.
„Potřebovali jsme ten post. Z lokálního hlediska je pro nás velmi významný, je o moc důležitější, než post premiéra, i když ten také… Víte svět naoko už jenom dlouho vypadá jako jedna velká mela, všechny ty útoky, hádky, války, to jenom odvádí pozornost. Je to úmysl. Lidé se zabývají něčím jiným, než aby přemýšleli o tom kdo jim vlastně vládne. Tolik nás nezkoumají a hlavně, vždycky se dá napomoci popularitě někoho z nás, uměle, když jako by nějakou hrotovou situaci uklidní či zvládne. A když se přitom zbavíme několika tisíc nevyvolených darmošlapů, kteří nám ubírají potraviny, kyslík, energie, já nevím co všechno dalšího, tím přece líp? Nebo si myslíte že nás nemusí znervózňovat narůstající přelidnění? My jich přece potřebujeme jenom tolik, abychom mohli pohodlně žít. Ne aby se množili jako křečci. Potřebujeme jich tolik, aby udělali všednou to, co nás nebaví nebo se nám zdá obtížné. Oni nejsou jako my! Na to nezapomeňte! Mám dojem, že jedním z prvních vyvolených, který to pochopil, byl Adolf Hitler. Musel být jedním z nás, jenom bohužel nezvolil nejšťastnější prostředky, Ale z hlediska naší ideologie odvedl obrovský kus práce. Takže my to dneska děláme trochu jinak. Hitler chtěl svět a my ho chceme také. Už nám skoro patří. Věřte mi, že to nebude trvat dlouho a začne vypadat úplně jinak. Stačí nám několik světově důležitých míst. Třeba předsednictví UNICEFu, nebo ovládnout OSN, ano máme tam už spoustu lidí, ale pořád to není ta špička, kterou potřebujeme. Chcete stát v čele něčeho takového? Tak si přestaňte konečně hrát a opřete se do toho. Dejte se k nám a my vás protlačíme. Nebojte se. Zlikvidujeme projednou ty ostatní červy, kteří nám užírají sladké plody naší skvělé práce. Necháme si jen takový hmyz, který bude užitečný, který nám bude pomáhat!“
Sakra to vůbec nebylo špatné. Ten chlapík mluvil víc než rozumně a proč by se mu to nemělo líbit? Proč by to vlastně neměl zkusit? Co tím riskoval? Vlastně nic.
„Dobrá, co pro to mám udělat?“
Zeptal se poměrně rázně. Věci se vyjasňovaly, tak nervozita byla ta tam.
„Nic moc. Jeden podpis, pro začátek. Potom také unést rozhodnutí, že už dnes se nevrátíte domů. Už nikdy se tam nevrátíte. Úplně vám změníme identitu, Radim Kazda prostě znovu zmizí a nikdy se nenajde. Bude pohřešován a nakonec po pár letech prohlášen za mrtvého. Ale myslím nemáte čeho litovat. Co vás doma čeká?“
„Nic!“
Doplnil rychle aby snad někoho o tom nenapadlo polemizovat.
„Připadalo mi to tam stejně cizí, jako kdybych se objevil na měsíci. Všechno, i ten protivnej pes co na mě pořád jenom vrčel!“
Tak je to správné, tak se mi to líbí. Vítej mezi námi, konečně jsi se stal tím pravý člověkem. Teď jsi konečně naplnil svůj osud.“
Poplácal ho znovu po zádech muž.

x x x

„Volám raději vás, no nevím jak začít, ale Radim znovu zmizel.“
Ve sluchátku bylo slyšet jenom ticho.
„Jsem Marie Kazdová, jestli si vzpomínáte, řešil jste nedávno zmizení mého muže…. A on znova zmizel. Včera ho tu vyzvedl nějaký pán. Měl povolení i průkaz, říkal že je od policie, že si musí něco upřesnit a už se nevrátil.“
Poručík Kuťák věděl hned o koho jde, ale překvapilo ho to. To je fakt. Nové zmizení, to bylo hodně podivné.
„Já vím že jedna noc nic neznamená, ale znám ho. I když se teď choval divně, tak mám o něj strach. Aby mu zase nevypadla paměť a něco se mu nestalo.“
„A zkoušela jste volat na to druhé číslo, co jsem vám dal? Na Budějovickou kriminálku?“
Zbytečná otázka. Věděl jistě, že to zkoušela.
„A co vám tam řekli?“
Doufal proto rychle, aniž by čekal na její přitakání.
„To jsem si mohl myslet. Seďte doma, já hned sedám do auta a jedu k vám. Pošlu vám tam zatím někoho z těch budějovických kolegů. Raději. Jestli má někdo spadeno na vaší rodinu…“
Kuťák se řítil zcela nepředpisově osamělým úsekem silnice a těšil se, až po nějakých dvaceti kilometrech najede na solidní přivaděč k dálnici. Tam to bude teprve odsýpat. Tady, po té úzké okresce se nedalo jet rychleji než 130 a to ještě jenom místy. Když se však vyřítil z ostřejší pravotočivé zatáčky na poměrně dlouhou rovinku a chtěl sešlápnout prudce plynový pedál, zahlédl tak v polovině rovinky dopravní hlídku, která ho červeným terčem směrovala ke krajnici.
„Tak teď mě budou ještě zdržovat jelimani z dopravky, jako bych neměl na starosti nic jiného.“
Ale zajel ke kraji a stáhl okénko. Rozhodně netoužil po tom, aby se šéfovi dostala na stůj jeho eSPéZetka, s dovětkem neznámého piráta silnic.
„Já vím že jedu rychle, ale jsem z kriminálky a chvátám k případu!“
Vysypal ze sebe rychle. Oba policisté ale stáli jako přikováni na místě a nehnuli se od svého vozu.
„Jestli nám něco chcete, tak si laskavě vystupte z vozu a pojďte sem! A hezky pomalu, žádné prudké pohyby!“
Řekl klidně ten starší
„A ještě ke všemu musím mít štěstí na dva blbce, co si rádi hrají na kovboje.“
Pomyslel si poručík. Ale raději, aby je nedráždil, pomalu vystoupil z vozu. Obě ruce dal do úrovně očí a v levačce držel policejní průkaz tak, aby si oba, až se k nim přiblíží, mohli údaje v něm pohodlně přečíst.
„Pojedete s námi. Porušil jste předpisy!“
Vyštěkl znovu starší.
„Pánové, říkám vám, že jsem také od policie, tady vám ukazuji svůj průkaz. Ano, jel jsem rychle, ale chvátám k případu. Já na rozdíl od vás řeším těžší zločiny, než je porušení pravidel silničního provozu!“
Začínali ho pěkně štvát.
„Koukněte se na moje jméno a další údaje, zavolejte na centrálu a ta vám potvrdí…“
Ti dva se ale chovali, jako by ho ani neposlouchali. starší mrkl na mladšího a věcně poznamenal.
“Dodělej to a zavři mu hubu! Nemám na něj náladu!“
Mladší se vymrštil vpřed. Vyrazil mu z ruky průkaz a bolestivě zkroutil ruce tak, aby mu na ně mohl nasadit pouta. Potom k němu přiblížil cosi, snad paralyzér a Kuťák omdlel.
„Ty pitomče, já myslel aby nekecal, ne že se s ním potáhneme jako s polenem! Proč ho mám tahat, když má nohy!“
Sjel ale starší toho mladšího za jeho iniciativu.
„Hoď ho dovnitř, ať už jsme pryč. Je to poslední úlovek do celého nákladu. Co replikátor?
Mlaďoch se usmál. Konečmě měl pro kapitána perfektní zprávu.
„Už doma v dokách jsem Sehnal od kámoše vyhackovanou verzi softu, kterej je fakt rychlej a stabilní. Jedeme na něj celou dobu a maká spolehlivě a hlavně je to třetinu rychlejší. Večer je vypustíme a můžeme startovat.
Kapitán se usmíval při té představě, jak rychle to tu konečně zapíchnou.
„Takhle snadno by to mělo jít vždycky!“
Pomyslel si. .

Hodnocení