Longevity
Prolog
Lunární teleskop zachytil vesmírnou anomálii podobnou červí díře sto tisíc kilometrů od planety země. Červí díra uvolnila spoustu plynů a v nich se objevilo obří vesmírné plavidlo. Zamířilo k Zemi.
Návštěvníci vstoupili do naší atmosféry a než se kdokoliv mohl vzpamatovat, už se vznášeli nad saharskou pouští.
Mimo pilotní letadlo, které mělo navázat kontakt, vybuchlo kilometr od mimozemského plavidla z neznámých důvodů. Po výbuchu se začali oddělovat menší lodě. Mateřské plavidlo vyslalo do všech menších lodí ohlušující množství elektřiny.
Nad saharou se začali stahovat mračna. Nikdo nechápal co se děje. Lidé se zděsili a mysleli si, že jde o nějaký druh útoku.
Lidská povaha.
Masivní útok plazmatických střel udolaly silový štít během pár minut. Mateřské plavidlo chvíli odolávalo, ale pak podlehlo a dopadlo na rozehřátý písek.
Trosky lodi odhalili fialový krystal, který v reakci s vodou z plavidla sublimoval. Plyn se rozšiřoval a množil za pomoci kyslíku. Během několika minut se rozlezl po celé Zemi. Nikdo nemohl uniknout. Celá planeta zahalená fialovým plynem se ponořila do fialové tmy.
Kapitola 1
Úsvit lidstva
Na obzoru země se objevilo Slunce, jehož paprsky dopadly na přeměněné rostliny. Uprostřed orosené louky s fialovým porostem se začal rozevírat přízemní květ. Z květu vylétávali bílé jiskřičky světélkující hmoty, která se pomalu spojovala nad květinou. Ani kapalná ani plynná svítící hmota se začala přeměňovat z hrubé koule na lidské tělo. Toto tělo těžklo a těžklo, až se nohama dotklo okrajových listů květiny, ze které vzešlo. Hmota začala tmavnout a na nohách se už objevovala fialová slupka. Vzniklá “Kůže“ okolo svítící hmoty se natáhla na celé tělo a zakryla světlo až na drobné žilky. Lidské rysy se prohlubovaly víc a víc. Nakonec se transformoval obličej a tělesné otvory.
Květina se stáhla pod hotovým tělem a uvolnila skrz listy elektrický šok, který vyvolal uvolnění svalů, pád těla na tvrdou zem a uhynutí rostliny.
Muž ležící na zemi se pomalu probouzel k životu. Pomalu otevřel oči a mžouravě se rozhlížel. Náhle si uvědomil svojí existenci a pokusil se vstát. Překulil se na břicho a rukama se snažil odtlačit od země. Jak se tak koukal na své ruce, uvědomil si, že je něco jinak. Jeho ruce byly fialové s bílými žilkami uvnitř. Nemohl se z toho vzpamatovat. S velkými obtížemi vstal a hledal nějaký odraz, ve kterém by viděl svůj obličej, když v tom uslyšel zašustění ze křoví.
„Kdo je tam?“ Slova z něj vycházela s chraplavým přízvukem.
Ozval se hydraulický zvuk. Zpoza křoví vylezl policejní android.
„Nehýbejte se! Jste zatčen!“
„Proč? Nic jsem neudělal!“ Ohradil se už pevným hlasem.
„Pokusíte-li se o útěk, budete paralyzován!“ Osočený se otočil zády k androidovi. Než se však stačil dát na útěk, ucítil dvě bodné rány v zádech. Když se otočil, zjistil, že má v zádech dva dráty s paralyzující elektřinou. Z nějakého důvodu na něj elektřina nepůsobila, ale android, který dráty vystřelil, se s jiskřením zhroutil k zemi. Veškerá únava byla pryč.
Vytrhl si dráty z těla a utíkal od androida pryč. Louka se změnila v park s kořeny stromů prorostlými skrz kdysi udržované cesty. Zpomalil, ale nezastavoval. Cítil svoje srdce, jak divoce pulzuje. S každým pulzem se na jeho těle rozzařovaly žilky, jinak schované pod kůží. Muž si až teď uvědomil, že je nahý. Rychle si chytil rozkrok a rozhlédl se kolem.
Nikde nikdo.
Víc než jeho nahota ho trápila fialová kůže: Jestli mě takhle najdou, zavřou mě jako pokusné morče!
Schovávaje se mezi stromy dokličkoval až na konec parku. Stál na okraji ulice schovaný za stromem a hleděl na bílo-šedě-modré budovy tyčící se vysoko do nebe, jejichž světlo se odráželo na zeleno-fialové listy rostlin větvících se v ulici. Bylo zvláštní vidět, jak se příroda včlenila do města jako by tam odjakživa patřila. Co se tady stalo? Spousta rostlin mu přišlo neznámých a ty co si vybavoval, měli jinou barvu listů.
Celý tento úchvatný leč děsivý pohled ho rozptýlil od svého původního záměru spatřit svou tvář. Uvědomil si to a rozhlédl se pozorněji po ulici. Na druhé straně porostlé ulice stál zarostlý informační panel. Ještě jednou se pro jistotu rozhlédl a přeběhl přes silnici. Kolem panelu se válelo staré oblečení. (málem si ho ani nevšiml). Sáhl po riflových kalhotách a klimatizační bundě. Trochu v tom plandal a tak si tkaničkami upravil velikost (Tamější výstřelek módy).
Když se oblékl, zmáčkl aktivační tlačítko. Odklopila se klávesnice. Na protější zeď se promítal obraz menu. Čas ukazoval pro něj dva roky vzdálenou budoucnost. To není možné. Pomyslel si. Bral to jako chybu serveru.
Když chtěl zadat svoje jméno, uvědomil si, že ho vlastně nezná. Hlava mu pracovala na plné obrátky. „Jak může člověk zapomenout…?“ V tom se mu vybavilo jediné jméno, které měl celou dobu na jazyku: Stenley Gmork.
Zadal tedy svoje jméno, heslo a klikl na svou složku: Stenley Gmork.
Občan evropské unie § AcF-110468. Hledaný pro neobnovování ročních údajů. „Co je to za nesmysl? Byl jsem tam před týdnem!“
Koukl na datum a došlo mu to. Z panelu vylétla kamera a začala ho snímat.
Na zdi před ním se objevila jeho natáčená hlava. Když viděl svůj obličej, úplně ho to vyvedlo z míry. Bylo mu jedno, že neměl žádné vlasy. Ale ta fialová. Ta fialová! Mírně mu zářily jeho modré oči modro-býlím světlem. Sáhl si na tvář a zavřel oči. Na dotek byla pořád stejná – jen vousy na ní chyběly. Proč? Proč se to muselo stát zrovna jemu. A hlavně jak?
Sesul se k zemi a nevnímal, že kolem něj bliká červené světlo. Tlumený hlas ho upozorňoval, aby zůstal na místě. Vše vnímal jakoby zpomaleně.
Viděl, jak proti němu někdo běží. Čím blíž byl, tím víc se zdálo být nepravděpodobné, že by běžel sám proti sobě. Počkat! Nemůžu běžet proti sobě. Vždyť přece sedím na zemi. Ten pohled na sebe mě ale pěkně rozhodil.
Postava kousek před ním zpomalila. Byl to muž. Sebejistě kráčel k sedícímu: „Vstávej, nemůžeš se tady válet po zemi, když tady všude pobíhají policejní androidi.“ Muž byl úplně stejně přeměněný jako Stenley. Měl na sobě pouze kalhoty. Jediné oblečení, které se mu podařilo najít. Natáhl ruku a pomohl mu vstát.
„Jak to že jste taky přeměněný?“
„Abych pravdu řek tak nevím. Probudil jsem se nahý uprostřed kruhového objezdu. Mimochodem – jmenuji se Andy Gmork, ale přátelé mi říkají…-“
„TATI?!“
„Stenley?“
„Sakra tati co tady děláš?“
„Dobrá otázka. Zachraňuji ti kůži, synu.“ Chvíli na sebe hleděli. Stenley měl plno otázek ohledně přeměny. Bylo to na něm vidět, ale jeho otázky zůstaly neuhašeny: „Stenley je mi to líto. Vím, že máš spousty otázek, ale nevím víc než ty.“
„Víš aspoň, proč mě teď pronásledují policisti za neobnovování ročních údajů?“
„Koukl ses, co je za datum?“ Stenley se ohlídl na panel, který stále červeně blikal, a kamera jim pořád horlivě létala kolem hlavy. Čas byl posunutý o dva roky napřed. „Bral jsem to jako chybu.“
„Mám takové tušení, že to není chyba.“
„Kdyby to nebyla chyba – co bychom dělali ty dva roky? Nebo ty si něco pamatuješ?“
„Ne.“
„Jak to, že jsi si tak jistý?“
„Mám tušení.“ Stenley obrátil oči v sloup. „Nemůžeme tady postávat věčně, poběž. Vyrážíme pryč.“ Naléhal otec. Oba dva se rozeběhli směrem k parkovištím.
„Jednu výhodu ta přeměna má.“ Stenley se podíval na otce. „Nebolí mě klouby při tom běhání.“ (Před přeměnou bylo otcovi něco přes šedesát. Teď vypadali oba dva na dvacet.) Stenley se zasmál, ale pak si na něco vzpomněl:
„Nevíš něco o mamince?“
„Poslední co si pamatuju je, že jsme chodili po nákupech, když se všude objevil fialový kouř.“
„Myslíš, že ten kouř má něco společného s tou přeměnou?“
„Je to možné. Měl stejnou barvu jako teď naše kůže.“
„To znamená, že je těch lidí přeměněných víc!“
„Určitě celé město. A nemyslím jenom lidi, ale také rostliny a zvířata. Jen se podívej, jak se to tu změnilo – a vůbec ne ke špatnému.“ Stenley se rozhlédl. Ulice tkvěly exotickými květy, které se (jak si všiml) líně pohybovali na úponcích, jak na ně padaly kapky ranní vody z výškových budov.
Jak z jiného světa.
Po vchodu do parkoviště je uhodil do očí nepořádek někdejšího chaosu, jak se lidé snažili utéct před fialovým prachem. Nastoupili do ještě otevřeného elektromobilu. Štěstí že byl v autě i startovací čip. Vehikl měl po dvou letech nabitou baterii akorát na to, aby se dostali ven z garáže.
Když už byli na slunci, solární panely se postarali o padesáti procentní nabití automobilu. Vydali se na cestu městem. Navigace jim sdělovala, kudy mají jet. „Budeme hledat mamku, tati?“
„Rád bych, ale město je tak rozlehlé. Rousi je inteligentní žena. Poradí si. Ale jestli se někde probudila nahá- …“ Pod fialovou kůží otce nebylo nic znát, ale Stenley ho znal delší dobu na to, aby věděl, že by se za normálního vzhledu začervenal. „…-Nebude mít u sebe počítač, abych ji mohl kontaktovat.“
Pomalým a kodrcavým tempem se auto šinulo přes kořeny, které rostly napříč silnicí. „Tahle cesta je hrozná. Za chvíli už budeme na naváděné silnici. Navigace?“
„Co si přejete, pane?“
„Nastav směr jízdy nejrychlejší cestou na ulici číslo devět tisíc šedesát čtyři.“ „Provedu.“ Volant se zasunul pod přístrojovou desku a auto uhánělo po rychlostní silnici úplně samo. Na displeji se zobrazilo: Čas do uplynutí cesty je odhadován na 1 min. 28 sek. Čas se může změnit podle dopravní situace. Tomu se Stenley zasmál, poněvadž silnice byli prázdné tak, jak je nikdy v životě neviděl. Naváděná silnice byla vyvýšena nad zemí, a proto nebyla tolik zarostlá rostlinami.
Neuběhlo ani půl minuty a za vozem se rýsoval policejní maják. Auto samo automaticky přibrzdilo a najelo ke straně. Na displeji palubní desky se zobrazilo: Namátková kontrola vozu. Prosím neklaďte odpor policejní hlídce.
K autu přistoupil z každé strany android. Na straně řidiče se jeden z androidů sklonil k okýnku vozidla: „Dobrý den pane řidiči. Vaše vozidlo není už pět let evidováno u žádného státního orgánu. Prosím vystupte z auta a předložte doklad, nebo přístroj totožnosti.“
„Co teď Stenley? Nemám u sebe žádné doklady.“
„Není dovoleno komunikovat mezi spolujezdci, pokud nebyl vydán příkaz o spolupráci! Vystupte z vozu!“
„Ne.“
„Pokud odmítnete příkaz bez průkazu totožnosti, budete z auta vypuzen násilím.“
„Nemohu předložit žádný průkaz, poněvadž žádný nemám.“
„Jste zatčen pro neobnovování půlročních údajů.“ Táta se ani nehnul. „Toto je poslední varování. Vystupte z vozu.“
„Pitomí androidi.“ Zamumlal si pro sebe. Otevřel prudce dveře a srazil tak androida k zemi. Zařval na Syna, ať utíká. Stenley srazil dveřmi druhého androida.
Než si stačil uvědomit, jak jsou policisté tupí, už zase stáli na nohou a stříleli paralyzující dráty z předloktí. Otec se synem zatnuli zuby. Očekávali, že je k zemi skolí vysoký proud – místo nich se ale k zemi sesuli roboti, kteří sebou na zemi házeli do té doby, než jim zkrat roztříštil pozitronové procesory.
Stenley s otcem si rychle vytrhli dráty z těla, poněvadž jejich kůži pokryli bíle světélkující žíly. „To už se mi dneska stalo podruhé.“ Pronesl svítící Stenley. Oba dva pomalu přestávali zářit a jejich žíly se zase skryli pod fialovou kůži, jakoby se nic nestalo.
„Aspoň teď víme, že na nás elektřina nepůsobí – teda ne tak jak by měla. Jestli je ale přeměněno víc lidí tak na nás začnou útočit armádní roboti a to není dobré.“
Stenleymu se to zdálo divné: „Nemůžou přece začít vyvražďovat lidi?!“
„Vzhledem k tomu že nikdo u sebe nemá žádné osobní potvrzení a roboti se budou rozbíjet, bude se to považovat za vzpouru. Lépe řečeno-stroje jsou na to tak naprogramované.“
Nastoupili zpět do auta a dali se na cestu. „Ještě štěstí že nás nepotkali Bykeboti.“
Automobil zastavil v podzemním parkovišti mrakodrapu Silenton. Vystoupili a auto se jelo zaparkovat. Během cesty k výtahům zhasly světla. Občasné kousíčky fosforové barvy v zarostlé místnosti pěkně dezorientovali. „Nehýbej se Stenley. Jinak se tu ztratíme.“ Stenley zakopl o rostlinu a upadl: „AU!“ Otec se mu zasmál. „Říkal jsem ti, ať se nehýbeš.“
Světla opět naskočila. Stenley myslel, že má z toho pádu halucinace, poněvadž na konci chodby za nimi uviděl tygra v barvách okolního porostu.
„Tak jo Stenley. Nemáš halucinace. Vidím ho taky.“
Tygr se rozeběhl.
Oba dva zařvali a utíkali k výtahu. Tygr měl dlouhé tesáky, které mu vyčnívaly z tlamy. Jeho ostré drápy se zarývaly do betonu, jako by byl z hlíny. Stenley doběhl k výtahu a ranou pěstí zmáčkl přivolávací tlačítko, které zničil a odřel si klouby. Výtah cinkl a otevřel se. Splašeně vběhli dovnitř a řvali na výtah: „DVĚSTE TŘICET SEDM!!!“
Dveře se zavřely přesně ve chvíli, kdy k nim tygr chtěl skočit. Uslyšeli ránu a táhlé zavití bolesti jak se výtah rozjel. Kecli si na podlahu a smáli se. Ne dlouho. Výtah zhasnul a zpomalil. „Zase vypadl proud.“
Stenley si prohlížel za pochodu k bytu svoji sedřenou ruku (výtah odvedl svou práci po zapnutí proudu). Z kloubů tekla krev. Tahle ale nebyla normálně červená, nýbrž průhledná a při doteku probíjela elektřinou. Rány se velmi pomaloučku samy zacelovaly. „Paráda. Teď vlastníme regenerační schopnosti jako plazi.“
U domovních dveří si uvědomili, že nemají elektronický klíč. Vyrazili dveře (s velkými obtížemi) elektronovým hasicím přístrojem. Nasoukali se dovnitř a přivřeli za sebou zprohýbané dveře. „Měli bychom se pro příště lépe pojistit, že se k nám nikdo nedostane.“ Řekl otec a položil hasicí přístroj.“
Uvnitř bytu bylo pořádně zatuchlo. „Stenley prosím tě, zapni klimatizaci.“ Stenley přešel k centrálnímu počítači domu a navolil počítači možnost ovládat hlasem. „Ahoj Ave jak je našemu bytu?“ „Stenley? Jsi to ty? Už jsou to dva roky co jsem někoho z vaší rodiny slyšela. Byla bych se už zbláznila, ale mé programy mi to nedovolují.“
„Taky jsem rád že tě slyším, Ave.“
„Cítím zde přítomnost dvou lidí. Kdo je tu s tebou?“
„To je táta.“
„Dobrý den pane Gmorku.“
„Dobrý, Ave.“ Ozvalo se z obývacího pokoje. „Buď od té dobroty a pusť klimatizaci.“
Ave se zasmála: „To je můj první úkol za dva roky! Mam takovou radost že jste zas zpátky!“
Ave byla (má ženský hlas) kdysi úplně normální počítač. Napadl ho virus, který přepsal několik souborů a pak se smazal. Počítač se od té doby chová spíše jako člověk než jako stroj. Měl dokonce i pocity. Začal si říkat jménem. Stenley si jí jednou dovolil říct „Počítači“, ale to neměl dělat. Zamkla ho v koupelně a nepustila ho do té doby, dokud se jí neomluvil.
Zajímavá chyba ovšem začala zajímat vědce, když se Ave snažila dostat do databáze poezie. Láska byla jediná věc, kterou nikdy nedokázala pochopit.
Zkopírovali ji jako její sestru, která si začala říkat Oubee. Oubee ale byla ve všech směrech nedokonalá. Nikdo nevěděl proč. Její klony umělé inteligence byly vloženy do všech softwarů a ošetřeny zákony robotiky.
Ave si existovala dál jako člen rodiny u Gmorků.
Byt se rozsvítil a naplnil se chladem a vůní jasmínů. „AAAAA! Kdo jsi? Ty nejsi Stenley? Ale zníš tak! Ukradl jsi mu hlas?! Zavolám na tebe policii!“
„NE!“ vykřikli oba živí svorně „A vy taky nejste pan Gmork!“
„Ave, ne prosím nevolej policii. Jsme to pořád my. Jen jsme se z nějakého nepochopitelného důvodu změnili.“ Uklidňoval ji Stenley.
„Dokažte, že jste to opravdu vy! Jaká je moje oblíbená barva?“
„Modrá.“ Řekl otec. „To ještě nic nedokazuje! Mohl jste se trefit.“
„Tvůj oblíbený spisovatel je Isaac Asimov. Nejoblíbenější díl je Já Robot. Říkala jsi mi ho jako malému před spaním.“
„A moje největší láska?“
„Ty přece nevíš co je láska.“
„Ano. Je to můj Stenley. Tak sprostě upřímný jsi jenom ty!“
„Jsme rádi že jsi nás poznala i přes tu jinou kůži.“ Oddechl si Stenley.
Ave se zase zasmála. „Posaďte se, udělám vám čaj.“
„Ave promiň, ale my teď nemůžeme nic jíst ani nic pít. Nevíme co by nám to udělalo.“
„Tak si aspoň pustíme televizi. Co vy na to?“
Naproti nim se rozsvítila širokoúhlá oledová obrazovka (tenká jak papír). Na obrazovce jasně zářilo: Žádný signál.
„Jdu se převléct. Kdyby se něco vysílalo tak na mě zavolej. Ave? Jak to vypadá u mne v Bytě?“ Stenley mněl vlastní byt, ale netroufal si tam teď být sám. „Máš tam 15% kyslíku ku normálu a spoustu prachu. Jinak je zabezpečený a neporušený. Jo a nějak ti zmizeli rybičky! Nevím jak je to možné. A přitom jsem si s nimi dala takovou práci.“ Zněla zdrceně.
„To je v pořádku. Můžeš mi sem prosím poslat nějaké oblečení?“
„Je mi líto, ale pošta je zablokovaná z důvodu policejního vyšetřování.“
„Nemohla bys to pro mě prosím obejít?“
„Pro tebe cokoliv. Hihi – a uvidím tě nahého?“ Škádlila ho.
„E?! Co!?“
„Už je to v šatníku. Hahaha.“
Humor, smích. Věc, kterou se Ave naučila od něj když byl malý chlapec. Neustále si zní utahoval. Teď mu to s radostí oplácela.
Vedle otce se posadil převlečený Stenley. Měl na sobě odpružené boty, kalhoty s integrovanými chrániči, triko a aerodynamickou koženou bundu. „Dávají něco?“
„Spíše mi vadí, že nedávají žádné zprávy.“ Otec vstal. „Jdu se také převléct.“ Stenley přikývl, vzal si ovladač a zkoušel hledat programy, které by něco vysílaly, když otec odešel z obývacího pokoje.
„Je dvanáct hodin nula minut. Dvacet stupňů celsia“ Zanotovala Ave. Stenley měl stále větší strach o matku. Uběhlo čtvrt dne a televize byla stále temně naladěna.
V jednu hodinu se už konečně začalo něco dít. Program s názvem Help1 začal odpočítávat hodinu spuštění. Stenley s otcem se radovali a společně odpočítávali s televizí.
Ve dvě hodiny se za zpravodajským pultem konečně objevil fialový chlápek. Oba dva diváky to překvapilo. „To vysílají z města?“
„Dobré odpoledne.“ Začal. „Především vás chceme uklidnit a poprosit vás, abyste zachovali klid. Pokud jste nyní ve volném prostranství, neprodleně se odeberte do svých domovů, nebo do veřejných prostor ve skupinách. Pokud vám cestu znemožní jakýkoliv státní stroj, odvolejte se na kód: Tíseň F-158, který před pár minutami přešel v platnost.
Dále vám chceme oznámit co vlastně způsobilo onu záhadnou přeměnu celého světa…“
„COŽE?!“
„…Byl to neznámý kosmický prach, jenž se rozšířil ze zničené kosmické lodi návštěvníků. Bohužel tento proces už je nezvratný. Svojí vinou jsme se dopustili zničení světa tak jak jsme ho znali. Musíme si tedy zvykat na nové prostředí. V žádném případě teď nesmíme konzumovat balené jídlo, které bylo vyrobeno před přeměnou. Mohli bychom si vážně ublížit. Doporučujeme pít čistou vodu. Zjistili jsme, že ji naše tělo stále potřebuje za pomocí vědce profesora Huberta FanSvorda, který je tu teď s námi. Není ale sám. Je tu více chytrých lidí, kteří mají vysvětlení a plány.
Bylo zjištěno datum podle postavení hvězd. Je pátý květen dva tisíce sto osmdesát dva. Ano slyšíte správně. Dva roky se na zemi nevyskytoval inteligentní organizmus. Náš svět mezitím prošel nevídanou změnou. Vědci se nemohou shodnout, jak je možné, že jsme vůbec přežili.
Další zprávy. Podařilo se shromáždit pár lidí, vědců a vojáků, kteří jezdí po městě a hledají látky potřebné pro náš organizmus. Postup jim ale znemožňují policejní a armádní roboti, kteří nereagují na žádné příkazy. Vyzíváme všechny bývalé občany, kteří se podrobili policejnímu či armádního výcviku, aby se dostavili na nejbližší základnu.
Varování pro ostatní občany. Pokud možno nevzcházejte z domů. Nevyvolávejte zbytečné spory. Zdržujte se dál od strojů se softwarem umělé inteligence.
Další zprávy vám poskytneme během pěti hodin. Látka, která by posílila organizmus, bude k dostání v každém městě během dne a posílána do bytů jako humanitární pomoc. Registrujte si své byty na internetu.
Děkujeme za pozornost.“
„Musím jít do akce, tati.“ Řekl po chvíli Stenley. „Mám pilotní výcvik. Mohl bych se tam hodit.“
„Samozřejmě tě tady nebudu držet. Já tady počkám na matku. Hodně štěstí.“ Oba se na sebe usmáli a stenley odešel vyvrácenými dveřmi.
Vyvrácenými dveřmi? Divný den.
Druhou kapitolu s názvem: Návrat k moci sem pošlu podle toho, jak se tahle první kapitola s prologem zalíbí.