Lovec a kořist

Úvod

Před několika lety požádala o přistání na Zemi mimozemská loď. Na její palubě byli tvorové podobní lidem, ovšem na daleko vyšším stupni biologického vývoje. Hledali nové útočiště po srážce jejich planety s asteroidem. Z důvodů zamezení šíření mimozemských nemocí a mutace pozemských v těle mimozemšťanů byli tito tvorové uvrženi do karantény. Po jejím absolbování měli žít v předem určeném místě pohromadě. Šlo o místo ze specifickými geografickými rysy, které výrazně snižovalo riziko chorob. Ovšem než se toto mohlo uskutečnit mimozemšťané se rozprchli. Ovšem každý ro v den výročí přistání se všichni do jednoho i se svými potomky sešli u torza obří lodi, kterou doletěli. To byla dobrá možnost jak je zkontrolovat, takže OSN upustila od prvotního plánu. Ovšem teď se vynořila nová hrozba…

Ve stejnou dobu už nějáký čas fungoval výcvik vojáků, kteří měli být elitou formující se armády, která měla přinést světu konečně úplný mír. Výcvikový program vznikl za pomoci mnoha expertů a jedním z jeho hlavních pilířů byl také utajovaný výcvikový tábor, drsné místo s mírnou radioaktivitou a nejrůznějšímy typy prostředí soustředěných na malém prostoru.

Později bylo zjištěno, že pouze zbrojmistři, jak se říkalo oněm vojákům by byli schopni vést úspěšný boj s mimozemšťany v případě války s nimi.

I.

Maglev se hnal po kolejích ohromnou rychlostí. Jurij ho sledoval v dalekohledu. Vlak se pomalu blížil ke kritickému místu a adrenalin v Jurijově krvi prudce stoupal. Pak nastala ta chvíle. Vlak jedoucí na magnetických polštářích najel na úsek vypojených kolejnic. Nic už jej nenadnášelo, takže se skřípěním zastavil. Jurij sykl do vysílačky povel k útoku. Z lesa u tratě se vyřinuli vojáci. Podle rysí hlavy na rukávech blůz šlo poznat, že se jedná o zbrojmistry. Během okamžiku byli všichni u vlaku. Otevírali dveře a lezli dovnitř. Jurij celé akci velel - byl jedním z nejlepších zbrojmistrů. Teď vydával vysílačkou rozkazy. "Rychle se nasomrujte dovnitř a zavřete dveře."

Jurij neměl mimozemšťany moc v lásce. Přišli mu krajně nezodpovědní. Vůbec si neuvědomovali rizika, které vyvolalo jejich rozptýlení po celé zemi, zvláště na území, které se kdysi jmenovalo Rusko.

Ze sluchátka se ozval zmatený hlas. "Tady červená alfa, nikdo tu není."

Jurij protočil oči. "Nebyls na instruktáži? Ten vlak je jich plný akorát je nevidíte. Okamžitě zavřete všechny dveře ven." Dveře ale už byly zavřené. Jurij procházel celým vlakem a osobně to kontroloval.

"Veliteli je to hnusný pocit, že je nevidíme."

Jurij se ušklíbl: "Jedeme k lodi."

Pole pod vlakem se aktivovalo a ten se neslyšně rozjel. Blížil se k mimozemské lodi. Pokud se akce povedla měli být všichni mimozemšťané pochytáni. Jurij i všichni zbrojmistři je kolem sebe cítili. Výcvik zbrojmistrům zdokonalil smysly a i mozek. Dovedli propojovat jednotlivé vjemy. Jurij cítil každou věc ve svém okolí a zároveň viděl jak se od ní line vůně, přesně viděl zvuk odkud přichází. Všímal si nicotných detailů a přitom viděl zcela jasně celek. Nebyl to tělesný výcvik co dělalo z normálního vojáka zbrojmistra.

Vlak začal brzdit. Hlas oznámil konečnou stanici. Stanice venku byla neprodyšně uzavřena, všude se míhali lidé v lehkých ochraných oblecích. Jurij se zaklel, jeho muži na sobě neměli ani plynové masky. Celé mu to začalo připomínat ono přistání lodi…

"Nažeňte dobytek do maštaly." Jurij se usmál tomu povelu, ale to už se dveře začali otevírat a jeho muži začali rozdávat povely vzduchu kolem sebe. postupně se začali jakoby zničehonic objevovat lidé. Většina měla smutné výrazy a rezignovaně vycházela z vagonů. Nevědělo se jak to mimozemšťané dělají, ale dokázali se prostě zneviditelnit. Ale zbrojmistr je viděl, nedokázali potlačit své pachy, a ani tlukot srdce ne, i když mohli ohromě snížit jeho frekvenci, stejně jako tělesnou teplotu. A tlukot srdce zbrojmistři slyšeli se svými dravčími smysly na poměrně velkou dálku.

Zbrojmistr co myslel, že je vlak prázdný byl asi nováček, na trest se Jurij vykašlal, protože to ten zelenáč bude mít mezi svými druhy na talíři ještě hodně dlouho.

Začal se po něm ve vysílačce shánět velitel celé akce. Proklestil si cestu perónem, zaplněným mimozemšťany, a došel na improvizovaný štáb, zřízený v dopravní kanceláři, která byla mimo karanténu.

"Juriji povedlo se ti to, ale má to jednu drobnou mouchu." Velitel Topoljalenko měl dobrou náladu.

"Jakou?" Jurij byl zmatený. "Všechny jsme přivezli, akorát nechápu, co znamenají ti maníci v protichemickým ohozu."

"No ta moucha je že vám někdo utekl a co se týče těch chemiků, tak to bylo na každém, jestli si ho vezme."

Jurij vytřeštil na Topola, jak se mu říkalo oči. "Jak jaestli si je vezme."

"Vidíš, my sme vám to vlastně neřekli, že? Aby nebyla panika."

"Co?"

"Víš vyskytl se určitý retrovirus jisté nemoci, člověk si s ním poradí za týden v posteli, ale jim nebezpečně zmutuje v těle, víš, že mají jinou biochemii."

"Jo, ale proč ste nám nic neřekli?"

" Riziko je minimální, tím virem se nakazil pouze jeden mimozemšťan, ale ten už je zdravý. Ale rozhodli jsme se je proti tomu naočkovat. Všechny, protože ta nemoc se mezi lidmi šíří docela rychle a doposavať, zaplať pánbů, ji nikdo z nich nedostal."

"Takže jsme je chytali, aby dostali pichanec?"

"Jo. Ale teď k tomu uprchlíkovi. Nevíme kdo to je a bude chvíli trvat, než to zjistíme. To víš něco kolem 6000 osob… Ale musíme ho co nejdřív chytit."

"Takže du s klukama hledat jehlu v kupce sena?"

"Ne, půjdeš sám." Následoval tázavý Jurijův pohled. "Nediv se, nepotřebujeme bandu lovců, stačí nám jeden dobrý stopař, a ty jsi nejlepší. Navíc všichni ostatní jsou potřeba tu k hlídání. Jsou tu všichni zbrojmistři, dokonce ještě i poár veteránů. A uznej že nahánět ho s normálnímy vojáky je k ničemu." Jurijovi nezbylo, než přikývnout. "A teď už běž se nachystat, za 15 minut odlítáš tam, kde jste stopli ten vlak. Dobré je, že je to tam samá divočina, nikde ani živáčka. Nafasuješ tu vakcínu a hned mu to dáš jak ho lapneš."

Jurij vyšel z kanceláře. Okamžitě odklusal za zásobovačem. Odevzdal mu svoji pušku, nechal si pouze pistoli a do ní pět zásobníků, nabral si hlavně potravu a pití. Mapa oblasti, čerstvý akumulátor do vysílačky, Zbytek měl na sobě.

V určený čas byl na ploše, kde ho čekal vrtulník. naskočil dovnitř. Stroj se vznesl.

"Jedeš sám kempovat co?" Usmál se na něj pilot.

" Ne, jedu na lov."

"Zjistili, ze kterýho vagonu ten uprchlík je, aspoň nebudeš hledat stopu dlouho. Vysadím tě tam, kde asi utekl."

Vrtulník se snesl k zemi. Jurij sjel po laně na zem. Gestem pilotovi naznačil, že může odletět. Pomalu začal procházet obě strany podél kolejí. Ani ho nepřekvapilo, že ho pilot vysadil u místa, kde byl vůz s kódovým označením červený. Tak ten trest přece bude vybavilo se mu.

Zaměřil se na pošlapanou trávu u místa prvních dveří. Potom si všiml pár zrnků hlíny a kousků trávy na betonové panelu, ve kterém byly zapuštěny kolejnice.

Přeběhl na drühou stranu, blesklo mu hlavou. Až jsme odjeli. Jurij přešel koleje. Našel další stopy. Chvíli se nad nimy zastavil. Byly menší, podle nich odhadem určil, výšku osoby, vzdálenost napovídala, že dotyčný utíkal. Jurij se rozeběhnul také. Pomocí rysího smyslu, jak se říkalo zlepšeným smyslům zbrojmistra, které pak vlastně tvořili dokonalý celek, viděl stopy daleko před sebou. Po asi čtvrthodině běhu se velikost kroku zmenšila. Už neutíká. Jurij přešel do pomalejšího tempa, aby se zbytečně nevyčerpával. Stopy byly stále čerstvější. Jurij teď stál hluboko v lese.

Po dalších pár desítkách metrů Jurij našel větší shluk stop. Byl kolem kořenu, který trčel ze země a byl dobře vidět. Asi mě už zaslechl a spadl. Ne keři hned vedle uviděl pár textilních vláken a trochu krve. Asi se dobře zrakvil. šel dál věděl, že už je hodně blízko. Chvílemi se úplně zastavoval a pouze poslouchal a čichal. Na oči se spolehnout nemohl, protože mimozemšťan se určitě zneviditelnil.

Už cítil jeho pach, který každým krokem sílil. najednou byly stopy velice chaotické. Propadl zmatku, ví že už jsem u něj. Jurij se zastavil úplně. naslouchal a čichal. Pach přicházel někde zezadu.

Jurij se začal otáčet. Téměř v témže okamžiku dostal ránu nějákým klackem do zad. Nco zapraskalo. Jurij dokončil rychlý obrat. Instinktivně máchl rukou, která letěla ještě setrvačností. Rozevřenou dlaní narazil na něčí krk. Tlačil rukou dál až tvora přirazil ke stromu. Slyšel vypadnout dřevo. Do ruky se mu zaryly něčí nehty. Jurij sykl bolestí. Tam kde tušil hlavu dal pěstí silnou ránu. Na kůře stromu se zachytilo pár kapek krve. Chovám se jak zvíře.

Jurij pohodil hlavou, vytáhl pouta a stejnou rukou nahmatal ruku tvora. Želízka zacvakly. Jurij si druhý konec připnul ke své ruce. "Teď mě neutečeš."

Uslyšel lítostné zakňučení. Pár pohyby přinutil tvora si sednout a opřít se zády o strom. "Mám tu lékárničku, můžu tě ošetřit, ale musím tě vidět." Ruky s pouty se dotklo něco teplého. Jurij se tam podíval, ale viděl pouze prázdný kroužek pout bizarně visící ve vzduchu.

"No tak. Chci tě ošetřit, to co sem ti podělal, i ten pád. Promiň. Pak tě naočkuju a dostanu odsáď."

"Naočkuješ? A čím?"

"Sakra, ty si holka? Doprdele já tě tu mlátím…"

"Čím mě chceš naočkovat?" Hlas byl naléhavý.

"Našla se určitá choroba, co ve vašem těle zmutuje, pak je pro vás i pro nás nebezpečná. Pomáhá očkování. Na celý život. Proto jsme přepadli ten vlak, byli jste tam všichni. Až tys nám to trochu zkomplikovala."

"Já ti nevěřím."

"Sakra, to je jak seznamování na dálku. Teď nemáš jinou možnost, než mě věřit."

"Asi ne." Z hlasu byla slyšet rezignace.

"Tak uráčíš se už zviditelnit?"

"No dobře, ale asi na mě nebude hezký pohled."

"Od toho tu nejsem, abych na tebe čuměl. Dělej."

Před Jurijem se vynořila dívka. Vypadalo to, jakoby se sformovala ze vzduchu. Šaty měla ušpiněné od prachu a lesní půdy. Na břiše se rýsovala pod látkou trika škaredá rána. Jurij vytáhl lékárničku a vyhrnul jí triko. Dívka sykala, když jí ošetřoval ránu. Nebyla až tak hluboká, jak se zdála. Jurij udělal z náplasti pár mašliček a slátal s nimy ránu. Potom pohlédl dívce do tváře. Měla ji plnou drobných oděrek, z natrženého koutku úst vedl potůček zaschlé krve. Zdálo se, že krev jí tekla i z nosu. Jurij navlhčil kousek gázy a začal dívce otírat tvář.

Když skončil, nevypadala dívka už tak zuboženě. Jurij nenašel na její tváři nějákou vážnější ránu. Dívka na něj vzhlížela modrýma očima a čekala, co bude dál.

"Chceš napít?" Jurij jí nastrčil před obličej čutoru. Volnou rukou ji nedůvěřivě vzala. Pár hltů, bylo jasné, že by si dala víc, ale nedovolila si to. "Už víc nechceš?"

Zakroutila hlavou. Jurij vytáhl injekci. "Teď tohle." Zaškrtil jí ruku. "Zacvič si."

Dívka zamávala lhostejně rukou. Jurij si všiml jedné žilky. Nečekala to tak brzo. Její ruka chtěla ucuknout, ovšem Jurij ji pevně držel, třebaže mu v tom částečně bránila pouta. Obsah stříkačky zmizel v jejím těle. Jurij dal stříkačku zpět do pouzdra.

Přistrčil si k puse mikrofon od handsfree. Stiskl tlačítko na klopě. "Tady Jurij Maliněnko, spojte mě s velitelem." Nic. Uvědomil si že s vysílačky nejde ani praskání. Sáhl do kapsy na zádech. Vysílačka schytala tu ránu klackem. Kdyby to jurij tušil dal by si ji jinam. Ovšem předpis byl nosit ji v této kapse taktické vesty.

A to má být nárazuvzdorná. "Sakra." Nebylo to řečeno příliš nahlas, ale Dívka stejně ucukla a schoulila se, čekala že si na ni Jurij vymlátí zlost.

Ovšem nic se nestalo. Jurij zastrčil popraskanou vysílačku zpátky do kapsy. Vytáhnul mapu a sedl si ke stromu vedle dívky. Zatímco se pomocí GPS orientoval v mapě, snažil se navázat rozhovor. "Jak se jmenuješ?"

"Po našem bys to asi neřekl. Kdybych to vzala ve vašem jazyce, tak by to byla nejspíš Světlana." Jurij se na ni podíval. Z tváře neviděl nic, spadané bloňďaté vlasy skrývaly její profil. Odhrnul jí je. Téměř neznatelně sebou cukla. Její tvář byla jemná, křehce krásná. Tak jako všichni tihle mimozemšťani.

"Nemusíš se bát." Třásla se. "Nebo jestli je ti zima, řekni můžu postrádat blůzu."

"Dík zatím nic nepotřebuju."

"Musíme se dostat sem." Zabodl prst do mapy. Nahlédla tam, ale bylo vidět že se moc nevyzná. "Jsou tam dřevařské závody, odtamtud se dostaneme někam do civilizace."

"Ta vysílačka je mě líto."

"Nevědělas to. Teď poď" Jurij se zvedl, ruku s pouty natáhnul, aby mohla ještě sedět. Druhou rukou jí pomohl vstát. "Ještě jedna věc." Jurij vytáhnul klíče a odemkl pouta. "Můžeš jít buď se mnou, nebo sama kam chceš, ale pak ti negarantuju, že se odsud dostaneš živá."

"Půjdu s tebou, nejsi zase tak hrozný, jak jsem myslela."

"Jó, zbrojmistři nejsou vůbec hrozní. Nejsme cvičeni jako jiní pro zabíjení, ale pro ochranu života."

"Ale taky zabijíte. A bolí to od vás úplně stejně, jako od kohokoli jiného."

"Nemělas mě vzít po zádech tou palicí, už jsme mohli letět domů."

"Já byla sem moc vystrašená a…"

"Kecáme, radši pojďme, jinak k těm dřevorubcům v životě nedojdem."

Vyšli. K závodu to bylo blíž, než zpátky ke kolejím.

"Teď už mi začíná být zima." Světlanin hlas byl mrzutý. Musí předemnou přiznat slabost. Juri se v duchu usmál. Vyslékl taktiku a zpod ní blůzu. taktiku si navlékl zpátky, blůzu dal Světlaně. Zabalila se do ní. Přestože Jurij nebyl nijaký hromotluk, jak by barskdo na elitního vojáka čekal, Světlaně byla blůza velká. "Si jak strašák."

"Haha, hlavně, že ty si na úrovni." Juriho napadlo, že když byl malý, tak ani nemyslel na to, že se bude s hezkou mimozemšťankou hádat o šatech.

"Už je ti líp?"

"Jo je mi tepleji. jak jsme daleko?"

"Odhaduju, že do tmy tam budeme."

"No nevím, už se smráká."

Jurij se zastavil. Tak poslouchej. Oba se zaposlouchali do zvuků lesa. Kdesi v dáli zaznamenali svými zostřenými smysly zvuky strojů. "Jo už jsme blízko. Docela."

V lese začínala být stále větší tma. Jurij už svýma očima téměř nic neviděl.

"Vidím prd. Jak si na tom ty?"

Kdesi ze tmy se ozval její hlas. "No už taky nic moc."

Jurij hrábl do kapsy a vytáhl noktovizor. "No nic pomůže technika. Chyť mě za ruku." Za chvíli se rozhodovali, co dál. Před nimi byl potok. "Vylez mě na záda."

"Proč? Já to přejdu."

"No mě do bot nenateče." Jurij se jí podíval na nohy. Měla pouze tenisky. "Mám kanady, tam se voda jenom tak nedostane." Světlana mu neochotně vylezla na záda. Jurij s ní přešel potok. Proti nim byl sráz. "Jurij už by to nemělo být daleko."

Světlana se škrábala do svahu. Jurij se rozběhl a na svah doslova vylétl. Pak si strhl noktovizor z očí. Záře reflektorů osvětlujících dřevařské závody, znásobená noktovizorem ho doslova oslepila. Na vrcholu svahu se vynořila také Světlana. Jurij se na ni ohlédl. Měla obličej osvícený světlem od závodu. Jurij sledoval hru stínů na její tváři. Otočila se na něj. Zřejmě se začala bavit stejnou činností jako on.

Jurij ji vzal kolem pasu. "Pojď je to kousek."

Položila mu hlavu na rameno. "Víš že zase takové rozdíly mezi námi asi nebudou?"

"Nejsou. V psychice žádné."

Došli do závodu. Jurij si vynutil telefon a seznam. Vyťukal nádraží u lodě. "Potřebuju šéfa té operace co tam teď u vás probíhá."

Operátorka ho s žádostí o strpení přepojila."

Ozval se Topoljenkův hlas: "Jurij co se stalo? Proč voláš telefonem?"

"Vysílačka je v sakrech. Ale hlásím splnění úkolu."

"Máš ji tam? Rodiče se přihlásili asi hodinu potom, cos odletěl. Chtějí s ní mluvit."

Jurij mávl na Světlanu "Chtějí s tebou mluvit rodiče."

Vzala si sluchátko. "Ano?"

"Světlano není ti nic?"

"Ne jsem trošku poškrábaná, spadla jsem." Juriho zamrazilo, čekal že se teď zmíní o té bitce. "Ale ten voják mě ošetřil. Nejsou zase tak špatní jak jste si mysleli."

"V pořádku řekneš nám to pak."

"Jurij, chce tě ještě velitel."

Vzal si sluchátko. "Ano?"

"Pošleme pro vás vrtulník. Počkejte tam."

"Dobře. Zatím veliteli." Jurij položil sluchátko. "Pročs neřekla, že jsem tě zmlátil?"

"Přehodnotila jsem svůj názor na tebe a na zbrojmistry obecně." Usmála se na něj. "Nejste jenom vraždící monstra."

"To jsme nikdy nebyli."

Během půl hodiny seděli v helikoptéře a letěli k mimozemské lodi. Světlana usnula Jurijovi v náručí. Díval se do její klidné tváře a přemýšlel, že bude muset taky přehodnotit svůj postoj k mimozemšťanům.

Hodnocení