Orion

Širý vesmír je nádherná podívaná. Alespoň tohle si myslel Genadij Suvorov. Hleděl z okénka kajuty své lodi. Konečně své. Doteď sloužil jen jako první důstojník na různých hlídkových lodích, ale tohle bylo něco jiného. Tohle byl KDP Orion, křižník dálkového průzkumu. Mohutná loď určena na opravdu dálkové lety a s výzbrojí schopnou způsobit na nějaké planetě apokalypsu. Třicet duší ovládalo tento vrchol lidského umu a vědy. A on byl její kapitán.

Na dveřích zapípal zvonek.

„Dál.“

Do kajuty vplula Sarah Butlerová. Jediný vědec na palubě. Spočinul zrakem na její postavě, která nedávala spát mužské části posádky. Byla to opravdu pěkná astrofyzička. Jen asi nebylo moudré ji dávat do zdejší sestavy. Byla mladá, krásná a velice koketní.

„Přejete si, slečno?“

„Pane, provedla jsem jistá měření a byla bych velmi ráda, kdyby se Orion přiblížil k hvězdě Wolf pět set šedesát dva. Máme to takřka při cestě. Podle posledních měření se tam objevil nějaký hmotný objekt. Potřebuji zjistit, o co se jedná.“ Astrofyzička doplnila žádost přehlídkou svých bělostných zubů.

„Na jakou vzdálenost se mám přiblížit?“

„Stačí jedna astronomická jednotka.“

Kapitán se lehce zachmuřil.

„Žádáte mne o průlet soustavou? Jestli je ten objekt černá díra, víte, co to může znamenat pro loď?“

„Jsem si vědoma rizik, kapitáne.“

„Já také, slečno Butlerová a já na rozdíl od vás zodpovídám za loď a třicet lidí. Proletíme okolo hvězdy Wolf ve vzdálenosti deseti astronomických jednotek. Pokud nebude hrozit nějaké nebezpečí, jsem ochoten se k této soustavě vrátit a přiblížit se na vámi požadovanou vzdálenost. To je mé rozhodnutí.“ Kapitán ukončil audienci a přesunul se na můstek, aby službu konajícímu důstojníkovi sdělil korekci dráhy letu.

Sarah Butlerová dlela ve své observatoři, jíž představovala kopule ze sharonu. Velmi čirý materiál, pojmenovaný po svém tvůrci. Pevný a absolutně průhledný. Zde si člověk připadal ztracený proti velikosti vesmíru.

Kapitán potichu vstoupil do vědeckého království. Slečna Butlerová právě sledovala průchod jedné ze dvou planet přes disk hvězdy Wolf.

„Pane?“

„Nenechte se rušit, slečno. Jen jsem se přišel podívat. Tohle je překrásné místo.“

„To ano, pane. A ještě krásnější věci se tu dají vidět.“ Odvrátila se od dalekohledu a pohlédla na velitele.

„Co třeba, slečno?“

„To záleží na okolnostech, pane. Já teď pozoruji vlastně zatmění slunce. Jen v jiných měřítkách a jiné soustavě. Ale jak jsem řekla. Záleží na okolnostech, pane.“ Tuto větu vyřkla již velmi blízko kapitánovi tváře. Suvorova polilo horko.

„Nejlépe tu je, když se vypne gravitace. Člověk pluje volně mezi hvězdami. Víte, že máte velice krásné oči, pane?

„Kdo na vás čeká na Zemi, slečno Butlerová?“ snažil se kapitán odvrátit nebezpečnou situaci. Astrofyzička opět ukázala své dokonalé zuby v kouzelném úsměvu.

„Vy se mne bojíte, pane. Jsem žena a poznám to. Na Zemi na mne nečeká nikdo. Jsem z Marsu. Tam mám jen matku a bratra. Ale Zemi znám. Studovala jsem tam. A vy? Odkud jste vy?

„Ze Země. Narodil jsem se v Petrohradě. Akademii jsem si odbyl na stanici Odyseuss tři. Ta je za drahou Saturna.

„Já vím, kde je Odyseuss tři, pane.“ Sarah se opět přiblížila. „Jsem svobodná, nezávislá a ambiciozní. Smrtelná kombinace pro vztah s mužem. Alespoň mladíkem. Proč se mne bojíte?“

„Slečno Butlerová, tady jsem kapitán lodi. Řády mi zakazují si začít něco s podřízeným. Proto by myslím, bylo vhodné, kdybychom toto téma ukončili.“ Chvěl se. I on byl již dlouho sám a tělo si žádalo své. Jen duše nějak nechtěla. Před pěti lety přišel o rodinu při havárii na Měsíci. Na jedné ze stanic vypukl požár a jeho ženu i syna se nepodařilo zachránit.

„Já nejsem váš podřízený, pane. Jsem civil. Ale i tak se omlouvám.“

„Nic se přeci nestalo. Jen si myslím, že tyto věci sem prostě nepatří. Teď jste člen posádky. Mojí posádky.“ Sarah se jen potutelně ušklíbla a vrátila se k dalekohledu.

„Pojďte se na něco podívat, pane. Je to černá díra a pomalu začíná likvidovat naší hvězdičku.“

Kapitán nalepil oči na okuláry. V zorném poli spatřil sluneční kotouč, z něhož cosi temné vysávalo tenký pramínek hmoty.

„To je nejspíš konec této soustavy, pane. Hvězdná věčnost proti lidskému životu tady bere za své.“

Kapitán přikývl.

„Asi máte pravdu, slečno. Každopádně to musíme zanést do záznamu, jelikož tudy vede jedna z obchodních cest k Zemi. Loď, která tady poletí, by mohla spadnout do gravitační pasti. Dokončete svá pozorování. Sem se již vracet nebudeme. Je to nebezpečné.“

Po několik dalších dní se Orion vzdaloval od hvězdy Wolf. Motory urychlovaly loď na patřičnou rychlost. Všichni se těšili, jelikož se vraceli k Zemi. Let probíhal normálně, kapitán se snažil vyhýbat osamoceným setkáním s astrofyzičkou a ta neustále čekala, s potutelným úsměvem, až to velitel nevydrží a ona dosáhne svého. Líbil se jí a dovedla si představit život s ním. No, čas vše ukáže.

Po čtrnácti dnech se jedna z hvězd podstatně přiblížila. Její záře byla znatelně větší, než svit ostatních. Slunce. Všichni se cítili tak nějak doma. Ve známých končinách vesmíru.

„Přeji všem členům posádky dobré ráno,“ ozval se hlas palubního počítače. „Za tři hodiny lodního času vstoupíme do gravitačního pole Slunce. Překročíme hranice Sluneční soustavy.“

Na tohle se všichni těšili. Po půl roce se vracejí domů. Domů. Vesmír má své krásy a všichni astronauti je milovali, ale pocit samoty, kdy si uvědomují, že loď je jen skořápka ochraňující jejich život proti nezměrné síle kosmu je po dlouhém letu výrazný.

Siréna poplachu zvedla všechny do pohybu. Nacvičený dril nutil tělo jednat podvědomě. Loď automaticky přešla na nouzový režim a chystala se na bitvu, kdy musela i těžce poškozená zachovat základní životní a obranné funkce. Do ticha se ke kapitánovi nesla na můstek jednotlivá hlášení z postavení o připravenosti.

Po té co siréna zmlkla, ozval se opět hlas počítače.

„Zachycen nouzový signál. Zachycen nouzový signál. Vysílání nejvyšší priority.“

„Na obrazovku,“ štěkl kapitánův rozkaz.

„Obraz není, pane. Jen zvuk,“ odvětil první navigátor a můstkem se nesl trhaný zoufalý hlas.

„Mayday, mayday! Tady transportní loď Queen Elizabeth. Slyší mne někdo? Spaste naše duše, proboha! Mayday, mayday! Kapitán je mrtev a ostatní také!“

„Queen Elizabeth, tady KDP Orion, kapitán Genadij Suvorov. Zachytili jsme vaše volání. Uveďte polohu,“ promluvil kapitán a oči se mu podivně zaleskly. Zlá vzpomínka proběhla jeho hlavou.

„Konečně někdo. Jsem kadet druhé třídy Jonathan Haris. Jsme na cestě z Alama zpět k Zemi. Rychlost tři. Před dvěma dny při průletu soustavou Epsilon Eri naše loď dostala zásah meteoroidem. Je zničena strojovna. Velký únik atmosféry z lodi. Na palubě bylo deset členů posádky a padesát cestujících. Cestující jsou hlavně děti. Proboha, pomozte prosím!!“

„Vzdálenost do soustavy Epsilon Eri, rychle,“ štěkl kapitán opět.

„Deset a půl světelného roku, pane,“ odvětil navigátor.

„Queen Elizabeth, kolik máte energie?“

„Jedem na záložní zdroje. Mám energii ještě na dva dny. Přiletíte, že ano?“ Zoufalá nejistota v hlase toho chlapce naháněla všem na Orionu husí kůži. A hlavně i tiché zavrtění hlavou navigačního důstojníka.

„Dobře, chlapče. Teď mne poslouchej. Odpoj všechna nepotřebná zařízení. Shromáždi všechny lidi do jedné dostatečně velké místnosti a odpoj vytápění. Shromáždi všechny kyslíkové přístroje, jídlo a vodu. Osvětlení jen nouzové. Vypni všechno, co vypnout jde. Odkud přišel náraz?“

„Z horního levoboku. Vychýlilo nás to z dráhy, pane. Nevím, kde teď jsme,“ ozvalo se stísněně.

„Neboj se, chlapče. Najdeme vás. Zapni radiomaják, a odpoj i vysílačku. Zapojíš ji zase za čtyřicet sedm hodin. Až budem na blízku, rozsvítíš vše, co jde. Rozumíš?“

„Ano, pane. Přiletíte, slibte mi, že přiletíte. Proboha vás prosím, přileťte.“

„Přiletíme, slibuju. Teď udělej, co jsem ti řekl, ať máš větší rezervu energie. Čekej nás za čtyřicet sedm hodin. Konec.“ Kapitán odpojil komunikátor a rozhlédl se po můstku. Bylo zde ticho. Všichni věděli, že se to nedá stihnout.

„Poručíku Shermanová, propočítejte pravděpodobnou trajektorii Queen Elizabeth po nárazu! Inženýre Kowalski, vyždímejte z motorů, co se dá. Dostaňte z lodi maximum. Musíme to stihnout.“

„Kapitáne, při vší úctě, to je sebevražda. Jsou od nás devět a půl světelného roku daleko. Jestli zrovna zrychlovali a dostali zásah, tak kdoví jak ta loď teď vypadá a hlavně kde je? I když je najdeme, nedoletíme tam dříve jak za šedesát osm hodin. Budou už po smrti,“ řekla se zoufalým nádechem v hlase navigátor Shermanová.

„Poručíku, na tohle jsem se vás neptal. Chci znát jejich pravděpodobnou polohu.“

„Poloha Queen Elizabeth je pravděpodobně ve čtverci třicet šet – padesát, pane.“

„Chci znát údaje o jejich předpokládané poloze každou hodinu.“

„Ano, pane.“

„Strojovno, připravte motory na maximální výkon. Vypojte bezpečnostní omezení.“

„Kapitáne, to je nebezpečné. Ohrožujete loď.“

„A tam venku umírá padesát dětí. Splňte rozkaz, Kowalski!“

„Vím, že je to nebezpečné a že tím ohrožujeme sami sebe, ale musíme se o to alespoň pokusit. Musíme udělat maximum, co jde.“

Orion začal zrychlovat. Na můstku vládlo napětí. Všem bylo jasné, že tohle může být poslední let a v duchu se loučili se svými blízkými. Na druhou stranu tam venku na ně čekali. Vesmír najednou ztratil své kouzlo a ukázal svou druhou tvář. Krutou a nelítostnou.

Rychlost lodi rostla z hodiny na hodinu. Pulzní pohon zabezpečoval velmi vysoké zrychlení, ale tohle ještě nikdo nezkoušel. Museli překročit konstrukční rychlost o patnáct procent, aby stihli přiletět včas.

Byla noc, dle palubního času. Suvorov seděl ve svém křesle a sledoval okolí lodi. Byl zde sám, ačkoliv tu být nemusel. Palubní počítač zvládl vedení lodi bez lidské pomoci. Zašumění turniketu kapitána vyrušilo ze zamyšlení. Ohlédl se. Sarah Butlerová stála mezi dveřmi a hleděla čelním průzorem ven.

„Co chcete?“

Nevěnovala otázce pozornost. Prošla okolo a pak se otočila.

„Stihneme to, pane?“

Kapitán pokrčil rameny.

„Musíme. Jiná možnost pro tamty není.“

Možná by zapředli delší hovor, ale nemilosrdný hlas sirény udělal své.

„Nebezpečí, nebezpečí! Centrální řídící jednotka pohonu se přehřívá. Chlazení na maximu!“

V interkomu se ozval hlas strojního inženýra:

„Kapitáne, máme problém. Jestli budem dále zrychlovat, motory to nevydrží. Jestli odejde řídící jednotka, je konec. Pak poletíme na věky! Musíme motory vypnout!“

„Kowalski, zapojte záložní jednotku! Musíme ještě zrychlit! Jinak to nestihneme!“

„Pane, záložní jednotka vydrží při tomto zatížení jen chvíli. Na rozhodnutí máme tři minuty. Pak systém zkolabuje.“ Sarah se zalily oči slzami. Pohlédla na kapitána a pak ven.

„Kolik mají ještě času, pane?“

Suvorov se podíval na odpočet.

„Ještě dvacet hodin. My tam musíme být za devatenáct. Jestli nezrychlíme ještě trochu, budem tam za dvacet pět. To je víc než pozdě.“

„Dvě minuty, pane,“ ozval se hlas strojního inženýra.

„Kowalski, vypusťe atmosféru ze strojovny. Uzavřít bezpečnostní přepážky. Okamžitě. Brown a Hendrikson, oblečte si skafandry a vyjděte ven. Propalte do pláště lodi otvor v místě strojovny. Pustíme tam zimu z venku. Pospěšte si!“

Zmrzačený trup Queen Elizabeth putoval vesmírem. Nouzové osvětlení vrhalo mdlé světlo na společenský salón, kde teď byli všichni. Tedy, ti co přežili dekompresi. Bylo zde ticho. Všechny obcházel strach z budoucnosti. Děti už neměly sílu plakat. Kadet Haris se sice snažil ostatní uklidnit, že pomoc je na cestě, ale přiletí opravdu? Splnil rozkaz kapitána Orionu a tím získal energii na tři hodiny navíc. Tři hodiny. Není to moc, a přitom je to hodně. Mráz už pronikal do trupu lodi a ten podivně vrzal. Všem docházelo, co to je. Zima bude brzy nesnesitelná. Občas mohl zapnout systém obnovy atmosféry, ale to bylo vše. Vzduch už byl ledový a oblečení cestujících nebylo dostatečné. Sice posbíral, co našel, ale i tak toho bylo málo.

Podíval se na hodiny. Má ještě devatenáct hodin. Devatenáct hodin života. Za těch devatenáct hodin tady bude nesnesitelný mráz a dojde vzduch. Devatenáct hodin. Ani o hodinu déle. Zapřemýšlel, jestli nemá zatopit. Jenže, vyhřát loď by spotřebovalo zbytek energie co má. Nemohl by pak rozsvítit světla.

Osmnáct hodin. Chtělo se mu spát. Tak moc se mu chtělo spát. Nesmí usnout. Musí čekat.

Sedmnáct hodin, šestnáct hodin, patnáct hodin. Čas nemilosrdně utíkal a všichni čekali, jestli se Orion ozve. Mezi dětmi bylo i několik dospělých, ale ti to už psychicky nezvládali. Propukaly hysterie. Jonathan raději odešel do radiokomory, jelikož to ani on nezvládal.

Pět hodin. Pět hodin života. Kadet se choulil do několika svetrů. Teplota na lodi byla mínus osmnáct stupňů. Vzduch už byl cítit. Systém výměny atmosféry přestal fungovat.

„Nebezpečí, nebezpečí!“ ozval se opět hlas počítače, „teplota řídící jednotky motorů dosahuje kritické hodnoty. Nebezpečí, nebezpečí!“

Kapitán sledoval oba astronauty, kterak se prořezávají pláštěm lodi.

„Kowalski, kolik máme času?“

„Už ho nemáme, pane. Motory vypoví poslušnost za několik vteřin. Bez řídící jednotky jsme v tahu.“

„Jsme tam, pane. Otvor je proříznutý.“

Kapitán se zahleděl na přístroje. Mráz panující v okolním prostoru je mínus dvě stě sedmdesát tři stupňů. Tahle teplota se teď dostávala do postižené strojovny. Všichni čekali, co bude. Vteřiny slibované strojním inženýrem plynuly a zatím se katastrofa nekonala.

„Konec nebezpečí, konec nebezpečí. Teplota strojovny klesá pod kritickou hranici. Konec nebezpečí.“ Tohle hlášení znělo jako rajská hudba. Kdo mohl, nahrnul se na můstek. Pro tuhle chvíli byla loď zachráněna.

Čas plynul. Hodiny dělící život a smrt. Orion se hnal do cílového místa, kde byl předpoklad, že se setká s poškozenou osobní lodí. Blížila se zároveň chvíle, kdy bylo nutné zahájit brzdný manévr, jinak křižník proletí kolem Queen Elizabeth tak rychle, že si ho ani nikdo nevšimne.

Jonathan sledoval display chronometru. Ještě půl hodiny a zapne vysílačku. Ještě půl hodiny nejistoty. Půl hodiny. Ani nemohl dýchat. Strach, že se nikdo neozve, nebo že se dozví, že nikdo nepřiletí, ho užíral a ničil. Nevydržel tlak situace a zapnul přístroj. Šum vesmíru se linul z reproduktorů, ale jinak ticho. Pohlédl do mapy hvězdného okolí, ale pak ji odložil. Neví, kde jsou, ani neví, odkud by Orion mohl přiletět.

Deset minut.

Na můstku Orionu vládlo veliké napětí.

„Vstupujeme do cílové oblasti, pane.“

„Zapněte vyhledávání.“

„Zapnuto.“

Kapitán stiskl tlačítko komunikátoru.

„Tady KDP – Orion. Tady KDP – Orion. Hovoří kapitán Suvorov. Volám Queen Elizabeth. Slyšíš mne, chlapče?“

„Kapitáne!! Mám je. Mám je na senzorech!“

„Na obrazovku!“

Na hvězdném pozadí se označil jeden bod.

„Provést korekci dráhy.“

„Ano, pane.“

„Připravit ošetřovnu na příjem raněných.“

Orion zamířil k bodu setkání s osobní lodí.

„Tady KDP – Orion, tady KDP – Orion! Slyšíš mě, chlapče?!“

Jonathan usnul. Číslice se mu rozplynuly před očima a únava posledních dvou dní ho přemohla. Jen jakýsi vtíravý pocit se mu dral do spánku. Nutil ho se probudit.

„Tady KDP- Orion, Slyšíš mne, chlapče?“ Hlas samotného pána boha by nezněl lépe. Jonathan se rozbrečel. Přestože se snažil, aby jeho hlas zněl klidně, když odpovídal, moc se mu to nedařilo.

„Slyším vás, pane!“ vzlykl úlevně do komunikátoru.

„Rozsviť loď. Jsme u vás. Čekej nás za patnáct minut.“ Reproduktor se odmlčel. Kadet vyrazil z radiokomory do salónu.

„Vstávejte!!“ křičel. „Vstávejte!! Jsou tady! Našli nás. Vstávejte!!“

Lidé začali protahovat své zimou ztuhlá těla a nevěřícně se dívali na mladého astronauta. Ten rozsvěcel, co mohl. Pak se ozval jen lehký náraz a po chvíli zašumění turniketu, ve kterém stála postava ve skafandru s přílbou v podpaždí.

Hodnocení