Pád Titána - I. díl

Kontraadmirál Rey Mitchell nepřestával proklínat průzkum 12. flotily. Kolem něj se na můstku S.S. Vanguard překřikovali spojoví důstojníci s hlášeními o nejrůznějších katastrofách, výpadky systému na třicáté palubě počínaje, přes klesání výkonu manévrovacích motorů až po ztráty lodí tvořících svaz „Peacemaker“. Mitchell nechápal jak se říše dostala do téhle louže. Jediné co mu bylo jasné, že shromáždění flotil tolika ras by nemohlo ujít slepému paviánovi, natož flotilnímu průzkumu vybavenému nejlepšími technologiemi lidstva. Raději ani nepřemýšlel, zda jde o spiknutí, či o naprostou idiocii velících důstojníků. Musel se plně koncentrovat jak svůj umírající svaz dovést k Asylu.

Asylum byla bitevní stanice a základna pro 3., 12. a 27. flotilu – a sama o sobě byla jedním z divů vojenského stavitelství všech dob. Mohlo v ní neomezeně dlouho žít přes pět milionů lidí, dokázala asteroidy z blízkého pásu planetek přetvořit víceméně v cokoliv a zásobovat na ní dislokované jednotky takřka libovolně. Možná by důstojníkům došel kaviár, ale ani „Otec“ – řídící počítač Asyla – nedokázal spočítat, kdy by na stanici došel vzduch, jídlo, či voda.

Tam se mohli zachránit, opravit, dozásobit a nastolit pořádek v této časti impéria. Z komunikace s generálním štábem ale zjistil, že povstání propuklo v celém sektoru a lidské flotily byly zaneprázdněny do posledního hlídkového kutru… takže se na základnu musí dostat sami jen s tím co mají… .

********************************

Rekreační základna „Omaha beach“, před dvěma měsíci…

Na plážových lehátkách se vyvalovali čtyři do bronzova opálení, skoro identičtí mladíci, kteří sem naprosto nezapadali. Ne, že by se zde rekreanti pohybovali v uniformách. Ale přeci jen bylo vidět většinou vojenský, či velmi podobný sestřih a rozhodně tu nikdo neměl na hlavě kovbojský klobouk, jaký byl v módě naposledy před dvěma sty lety. Tihle čtyři měli nejen klobouk ale i zhruba stejně módní kníry ve stylu divokého západu. Přesto si podle pohledů k nim směřujících nemohli na nezájem stěžovat. Oni sami ovšem jen leželi a sledovali oblohu s výrazem typu „všechno je mi putna“. Kdo je znal blíže, nedivil se.

Byla to Jamesova čtyřčata, pocházející ze staré země. Málokdo dnes věděl jak vypadal skutečný americký západ, ale v jejich rodině se poznatky získané jejich vlastními předky držely. Většina příslušníků klanu měla zálibu v minulých staletích a ani Jesse, Lucky, Jimmy a Billy Kid nebyli výjimkou. Styl oblékání si v nejvyšší možné míře upravili. V každé nové jednotce tak vzbudili zasloužené pozdvižení. Stejně vysoké postavy, přes uniformu opasek s imitací dávných projektilů, v pouzdře služební zbraň upravená do podoby šestiranného koltu, na hlavě klobouk, upravené knírky plus sklony k alkoholismu, náruživé kuřáctví a absolutní odmítaní autorit. Šli z problému do problému, od jednoho armádního výboru k druhému, ale v době války se leccos opomíjelo. Navíc jméno „James“ nebylo v armádě neznámé. Ne, že by snad měli nějakého admirála mezi předky, ale zato jejich klan držel mnoho rekordů co se stíhacího létání týkalo. Čtyřčata byli již desátou generací letců a podle všech svých velitelů jedni z nejnadějnějších v celé říši. Ovšem díky neustálým průšvihům zde leželi čtyři několikrát degradovaní a povýšení poručíci a okázale kašlali na svět. Jak bylo jejich zvykem, k večeru se přesunuli do důstojnického baru a začali se ohlížet po společnosti na noc…

„Teda kluci, musím říct, že co nám na Salvadoru chytli ubikace od naší palírny, čekal jsem všechno, ale rozhodně ne dovolenou u moře. Nebejt toho, že dneska máme poslední večer, byl bych štasťnej jako blecha.“ Billy do sebe se slastným výrazem kopl panáka a utnul tak své filozofování. Jesse se jen ušklíbl.

„Myslel jsem, že mám chytřejšího bráchu. Jenom si nás připravujou na pozdějc. Když ti armáda dá takovouhle oddechovku, chystá úkol z kterýho ti slezou chlupy až na řiti.“

„Neviděl bych to tak černě“ rozhlédl se spokojeně Lucky a ukázal kolem sebe „jestli jsou tohle naše kolegyně pro příští štaci, poletím klidně až na konec vesmíru v atmosferickým stroji.“

„A já doteď nechápal, proč se řiká, že každej James má mozek v rozkroku – to se necháš pro krásnej zadek zabít?“

„Nech na hlavě Jimmy, taky by sis dal říct. A krom toho, pokud vím, soutěž o nejhustší degradaci pořád jasně vedeš, díky tomu „incidentu“ s dcerou admirála Kulovskiho, kdy sis…“ Lucky zahlédl výrazy svých bratrů, otočil se a zatvářil se navlas stejně. Do baru právě vešlo několik mladých žen v uniformách stíhačů… a ta která šla první, musela jednoznačně uspokojit jakékoliv požadavky na bohyni lásky. Když se její oči zastavili na něm, jeho alarmy zafungovaly a z obdivného výrazu hladce přešel do podmanivého úsměvu číslo jedna. Ruka zatím gestem naznačila: Ty-já = drink? Na štítku uniformy si přečetl jméno – Jane Lynessová. Žena svůdně mrkla, přelétla zrakem jeho jmenovku a odkráčela se svými kolegyněmi ke stolu na verandě. Sotva se usadily, začaly se tlumeně bavit a občas některá mrkla jejich směrem. Čtyřčata je sledovala zhruba stejně, byť Jane měla jednoznačně většinu jejich sympatií. Ta za chvíli vstala, a vykročila k nim. Všichni čtyři do sebe kopli velkého panáka, jak jim najednou vyschlo v ústech.

„Hezký večer, pánové. Víte, mám takový problém – kolegyně už jsou unavené, a noc je ještě mladá. Vadilo by vám, kdybych se připojila? Mám ráda noc, ale nemám ráda samotu… .“

„Ale vůbec ne…paní…“ předstíral Jesse pátrání po její jmenovce „…či slečno?“

„Slečno…, ale nejlépe se lidé poznávají u něčeho k pití, nebo ne?“ zářivě se usmála Jane.

Billy s Jimmym se málem srazili jak se okamžitě otáčeli k baru pro objednávku. Drink stíhal drink a bratři na sobě brzy začali cítit účinky alkoholového dýchánku, zatímco Jane vypadala pořád čerstvě. Když si konečně na chvíli odskočila, vypuklo handlování, kdo, kde, kdy. Pro nedostatek času byla dohoda posunuta na vhodnější dobu, například až nastane společenská unavenost. Bylo ovšem jasné, že tímhle tempem to už nepůjde. Jane nadšeně souhlasila s pokračováním na lodi někde kus od pobřeží. U barmana se zásobili několika litry tekutého občerstvení a vyrazili na pláž. Kousek od baru se na vodě pohupovala atmo-jachta. Aniž by si někdo lámal hlavu ohledně majetnictví, nastoupili na palubu, Jimmy hacknul systém a zkušeně odstartoval. Čekala je noc snů…určitě.

V baru zatím seděl komandér Joe Mitchell s lékařkou Ann Watkinsonovou. Joe měl díky otci před sebou skvělou kariéru, ale armáda nepreferovala důstojníky s rodinnou. Ačkoliv jejich vztah i přes výkyvy stále držel i uprostřed války již čtyři roky, oficiální registrace páru musela počkat. Ann mu nechtěla brát slibnou kariéru. Zatím byli mladí a podobné starosti je nezatěžovaly…stačilo jim, že mohli být spolu.

O kus dál postával starší, šlachovitý muž v uniformě seržant-majora, sám pro sebe se usmíval a mezi jednotlivými panáky se rozhlížel po přítomných vojácích i námořnících. Byl rád, když si mezi ně mohl vyrazit. Žene mu zemřela při útoku Lurkanů na uprchlický konvoj z domovské planety jejich rodiny, která bohužel ležela příliš blízko nepřátelskému území. Od té doby byla jeho rodinou flotila. Lodě, zbraně, ale hlavně její příslušníci. Čekalo se, že jako většina jeho předků, i on skončí za plánovacím stolem. Ale tradice se musí občas porušit. Kontraadmirál Rey Mitchell byl oblíbeným důstojníkem skoro v celém námořnictvu, krom generálního štábu – odmítnutí „velkolepých“ plánů s něčí osobou kancelářští admirálové málokdy vzali dobře. Ne, že by cílem Mitchellova života bylo stát na rozstříleném velitelském můstku a mávat vlajkou - což byla představa většiny důstojníků, které produkovala vesmírná akademie - jen byl rád uprostřed toho všeho… jediné co mu to trochu ztěžovalo byl jeho syn. Ten kluk se dovedl vždycky nějak dostat poblíž něho. Asi s tím bude muset něco udělat… v tom by možná mohla hrát roli i synova přítelkyně. Mitchell se ušklíbl při představě svého syna mezi hordou dětí a sebe coby nakynulého dědečka pouštějícího v holo a kopl do sebe dalšího panáka.

Jane se zatím na jachtě vesele smála vtípkům i vyprávění čtyřčat. Občas jemně odsunula nějakou ruku ze svého stehna a v duchu se usmívala úsměvem lovce. Musela připustit, že tihle čtyři věděli jak na věc. A sama měla skoro chuť zjistit, jak jsou na tom i v dalších… oblastech. Zatím mohla říci, že uměli pít – už spotřebovala skoro polovinu antiethanolu a oni ještě stále nevypadali nejhůř. Bohužel pro ně, všichni byli přesně tím typem muže, s jakými se Jane ráda bavila svým způsobem. Určitě zlomili dost srdcí, takže byla plně v právu provést malou oplátku. Oplátku, jakou si určitě zapamatují.

Nad ránem konečně zmlkl i poslední Lucky a začal klimbat v křesle. Jane se chopila řízení, přistála na stejném místě odkud jachtu v noci vzali a v dobré náladě se odešla trochu vyspat.

O několik hodin později Lucky se zaúpěním otevřel oči a přehlédl malý pokoj a své tři bratry. Všichni seděli s prázdným výrazem každý na jednom kavalci a nijak nereagovali na jeho návrat do života. Jane nikde neviděl. Pak zahlédl i energomříže u vstupu a nevěřícně zakroutil hlavou.

„To mě poser. To jí ještě nebylo patnáct?! Ne, nechte mě hádat. Byla to dcera velitele celý základny!“ Odpovědí mu byl Jesseho otrávený výraz. „Tak ještě větší zvíře?“ Opět mlčení. Lucky s klením vstal a odbelhal se ke komunikátoru. „Dozorčí! Můžu vědět, co jsem udělal? Máme dneska všichni nástup na setsakra důležitou misi, takže si ušetříte fůru problémů, když nás fofrem pustíte.“

„Zklidni, kovboji“ ozvalo se z komunikátoru „všichni čtyři jste se váleli mezi hromadou flašek na soukromé nájemní jachtě. A protože se nikdo nejmenujete „Lynessová“, jste tady. Máte sakra štěstí, že jsme slečnu Lynessovou, která měla jachtu v nájmu, již kontaktovali a ona si žádné potrestání nepřeje – stačí jí prý ústní domluva vašeho velícího důstojníka. Plukovník Hendersen už je na cestě sem, takže si můžete v klidu dáchnout, než si vás převezme.“ Komunikátor ztichnul a Lucky se otočil do místnosti. „Ste neslyšeli či co? Hendersen – jsme v prdeli!“

Jimmy se na něj podíval. „Pro tvou informaci, „kovboji“, tenhle objev za sebou máme už všichni. Ta kočka si s náma parádně vytřela – nikdo z nás s ní nic neměl. Pokud mi nevěříš, podívej se do kalhot.“

Lucky chvíli pátral v bratrově tváři po stopách kanadského žertu, ale poté sáhl do uniformy. S překvapeným výrazem vytáhl papír, na kterém stálo: „Škoda, námořníku, myslela jsem, že jsi větší frája.“ Chvíli nevěřícně zíral a pak se usmál. „No co, stejně jsme to už potřebovali, hádám. Teď zbejvá jen nacvičit vhodnej psí výraz, aby nás Hendersen nezabil dřív než stihneme otevřít hubu. Tohle bude hodně zlý.“

A bylo. Když se Hendersen o půl hodiny později přihnal, stáli všichni čtyři v pozoru před perfektně upraveným kavalcem a zírali na protější zeď, zatímco plukovník běhal od jednoho k druhému a ryčel jak padající kometa. Všichni čtyři byli podle něj parta opilců, zlodějů, kovbojů a měli neskutečné štěstí, že jim to kdy někdo trpěl. On totiž nehodlá padnout na zadek před jejich supermanským egem, ani z jejich leteckých rekordů. Sám létal, když oni byli ještě ve vajíčkách a jestli hodlají vést podobné eskapády dále, tak plukovník ty vejce najde, slepí a do těch skořápek je vlastnoručně nastrká zpátky!

Když konečně přišel o hlas, vyvedl je ven do svého graviauta, kde byly bez ladu a skladu naházeny jejich věci, a odvezl je na kosmodrom. Tam přesedli do malého pendlu a odstartovali do vesmíru. Následně přišla o hlas čtyřčata. Ve vesmíru pyšně trůnily tři největší a nejnádhernější lodě, jaké kdy viděli. Pendl je vyklopil na nejbližší z nich, jménem Vanguard. Hendersen je zhruba seznámil s lokací důležitých míst, s časovým rozvrhem a poslal je do kajut. Při odchodu se ale ještě otočil a oznámil jim poloviční snížení platu na tři měsíce. Na konci chodby na ně ještě zavolal a se zlomyslným úsměvem jim sdělil, že ačkoliv by se zajisté skvěle vyjímali v průzkumné peruti majora Lynessové, pro jejich vlastní bezpečí je přiřadil k sobě. Bratři se po sobě podívali dobře srozumitelným výrazem typu „když si to shrneme… tak sme docela v řiti“ a se vzdycháním odešly hledat své ubikace. Tahle štace začínala hodně zajímavě… .

O dva měsíce později fungovaly všechny tři Typhoony skoro jako jedna loď. Stále se čekalo na velitele pro Gízu a Conquerer. Pouze Vanguard měl napevno přidělen kontraadmirál Rey Mitchell, který byl také odpovědný za výcvik posádek. Ten den snad každý člen posádek polemizoval o možné brzké akci, poněvadž přiletělo hned několik spojovacích kutrů a další se čekaly. Už týden se lodě pohybovaly v sektoru Deimos a přibíraly na palubu další zařízení a specialisty určitých druhů. Říkalo se, že snad naloží i celý pluk mariňáků. Spekulace tak ukončila až siréna, oznamující generální nástup v hangáru každé lodě.

Jane Lynessová vyběhla z tělocvičny a klusala ke své kajutě. Když obíhala poslední roh, o něco zakopla a málem by se složila na podlahu – kdyby jí nezachytil Lucky James. Pomalu ji pustil a postavil se do pozoru. Jane by přísahala, že zakopla o jeho nohu.

„Dobrý den, majore. Omlouvám se, ale nechtěl jsem vás nechat upadnout.“ Na tváři měl naprosto neutrální výraz. Chtěla mu nejprve vynadat, ale pak si to rozmyslela.

„V pořádku, poručíku. Smím se zeptat, co hledáte v ženské části ubytovacího sektoru?“

„Ach madam, snad krásu okamžiku… ani nevím, kudy jsem sem přišel.“ Zazubil se Lucky.

„Fajn, v tom případě potřebujete doprovod odtud, že?“

„Ano, madam, díky – ale za chvíli je nástup a vy jste si šla nepochybně pro uniformu… .“

„Hm, pravda – ale kdyby jste mi pomohl s převlékáním, bylo by to určitě rychlejší, nemyslíte?“ Jane ostentativně mrkla.

„Nu, to asi ano, ovšem máme tu předpisy a směrnice, jejichž náplň mi kladl plukovník na srdce. Navíc se obávám, že bych našel v uniformě zase nějaký papírek. Nevěřila byste, jak to člověka vezme. Víte, jednou se mi to stalo, a doteď jsem z toho rozhozený.“ Lucky byl nevinnost sama.

„Dobrá poručíku, tak si dejte odchod. Papírek v uniformě, to by byla vážná nehoda.“ Jane udržela vážný výraz přesně do doby, než Lucky prošel nejbližším uzávěrem.

O několik minut později již stála celá posádka vyrovnaná v hangáru a Jane musela držet vážný výraz pomocí násilí sama na sobě, poněvadž Lucky a Jesse se kousek za ní tichým, leč dostatečně hlasitým šepotem bavili o kvalitách pozadí všech žen, které k nim stály zády. Na obří vidobrazovce zatím mluvil k posádkám kontraadmirál Mitchell – shrnul průběh zácviku na nových strojích, obecné charakteristiky všech tří superbojových lodí a následně představil v pořadí druhého velitele, velícího lodi S.S. Gíza, admirála Fredericka d’Troa. D’Troa začal rozebírat své představy o práci posádek, o hrdinských a záslužných činech svazu a tak dále. Posádky okamžitě přeply na režim „stand-by“ a upadly do polospánku. To se rychle změnilo, jakmile D’Troa představil vrchního velitele, flotilního admirála Christophera Creeda. Málokdo nedal hlasitě najevo své nadšení. Creed byl legendou sám o sobě a to jakým způsobem donutil svého předchůdce přerušit své žvásty mu ihned přidalo mnoho procent k již beztak skvělému postavení.

„Vojáci,“ rozlehl se jeho hlas po všech lodích, „jsme zde všichni se skvělým výcvikem. Většina z vás byla přímo vyžádána pro své kvality. Jak je vám všem určitě jasné, nechystáme se na přehlídku. Jsme složeni z elity našich vojsk, jsme zde pouze lidé a máme k dispozici to nejlepší co v současnosti impérium může nabídnout.“ Creed, čelem k obrazovce, nenápadně pohlédl směrem kde stál D’Troa a obrátil oči v sloup – hangáry se prohnala vlna tlumeného smíchu. Creed pokračoval: „Vyplývá z toho jediné – toto vše máme kvůli úkolu, který je před námi. Lurk se stahuje ve všech sektorech. Je důležité zjistit proč – a využít toho. Jedná se o úkol, který nikdo ještě nedokončil. Každý, kdo to zkusil, tam zahynul. I my musíme počítat se smrtí. Ale přísahám, že já osobně se jen tak zlurkovat nenechám.“ Znovu se ozval smích. „Zatím každý zjistil, že jsem větší kus masa, než dokáže spolknout. Přihlásil jsem se k velení této misi dobrovolně z jediného důvodu – protože vím, že uspějeme!“

Většina námořníků i vojáků začala skandovat jméno Creeda, který se usmál a ukončil přenos. Jesse se však bez úsměvu rozhlédl a pokynul bratrům k odchodu. Jamesovi jako jedni z mála totiž ze zkušenosti věděli, že podobně pompézní proslovy končí velkým účtem pro řezníka – a na medaili cti in memoriam zálusk zrovna neměli. Rozhodně lepší než vyřvat si hlasivky bylo zahrát si poker… . Kupodivu, ve skladu nalezli již čekajícího Hendersena s paklem karet.

„Posaďte se, pánové. Vzhledem k tomu, že jsme zde, myslíme na podobné věci a já mám pár slov speciálně k vám. Tak, výborně.“ Hendersen se též posadil a začal rozdávat. „Karty, které jsme neotočili, jsou velkou neznámou. A já mám podezření, že v naší situaci a při našem úkolu nemáme odkryto nic. Máme jen dobrou náladu a žádné promile. Co se bude dít, neví ani ti nahoře… . Nějaké komentáře? Jesse?“

„Nejsou třeba, pane. Vystihl jste docela dobře i naše postřehy.“

„Fajn, takže přejdeme k hlavnímu bodu. Prošel jsem si vaše složky. Víš Jimmy, že jsi rekordman? V celé armádě není žádný další 9x degradovaný a povýšený poručík. Bratři tě sice dotahují, ale momentálně vedeš… .“ Hendersen se usmál, zatímco Jimmy přijímal bratrské štulce do boku. „Ale co chci říci je tohle – jste skvělí piloti, …to budu potřebovat. Ale daleko víc než brilantního pilota, potřebuji pevné nervy a poslušnost mých rozkazů. Pokud vám to nevyhovuje, nebo to nedokážete, budu vás muset uzemnit. V tomhle boji žádné sólo akce nebudou – ne, dokud to nenařídím já. Přísahám, že provedete jen jedinou blbost, a přijdete o křídla. Je to jasné? A dobře si to rozmyslete… .“ Odpovědí mu bylo čtvero kývnutí, načež Hendersen sáhl po kartách a hra začala.

O několik hodin později se klející plukovník vracel do své kajuty s prázdnými kapsami.

********************************

Bitevní svaz „Peacemaker“, velitelská kajuta lodi S.S. Vanguard, tři dny zpět…

Tiché pípnutí probralo muže sedícího na pohovce z myšlenek. Podíval se na nápis na kompanelu „spojení navázáno“ a usmál se. Pouze dva lidé z celé flotily ho mohli kontaktovat bez předchozí autorizace. Na obrazovce se objevil jeho nadřízený a přítel v jedné osobě – Christopher Creed.

„Nazdar Reyi. Tak jak se ti zamlouvá tenhle škopek?“ To byl celý šéf. Za porušování kázně při komhovorech mu hrozil vyhazov z akademie od nástupu do prváku až do poslední sekundy před přidělením k jednotce.

„No pane, musím říci, že to předčilo i mou fantazii. Jediné nad čím váhám, je ta umělá inteligence. Zapnout, či nezapnout?“

Creed se zasmál. „Koukám, že i téma myšlenek máme úplně stejné. Taky se mi to trochu příčí zapnout něco, o čem nic nevim. Představa, že to něco má větší vládu nad mou lodí než já sám se mi vůbec nezamlouvá. Tušim, že sem si pořádně nepřečet rozkazy, takže sem asi zapomněl, že to máme otestovat. Ale třeba na to ještě přijde. Nicméně, spíš jsem se chtěl zeptat, co si myslíš o celym tomhle podniku?“

„Mno, abych byl upřímný pane, něco se mi na tom nelíbí. Snažím se neustále se přesvědčovat logickými argumenty. Lurkané se stahují, máme tu výhodu v podobě tří bitevních vagónů jaké vesmír ještě neviděl, plus celý svaz složený z elity tří flotil. Máme moment překvapení a dostatečnou sílu udělat jim takovou díru do boku, že zasáhne všechno od krku po řiť. Jenže mám pořád silnější pocit, že lezeme do pasti. Vím, že mávnete rukou, ale moje rodina má celé generace dosti vyvinutý šestý smysl… a já si zvykl mu obvykle věřit.“

„To máš zatracenou pravdu, že mávnu rukou. Co jinýho mám podle tebe udělat? Otočit všechno zpátky a poslat echo císaři, že jsi viděl svou babičku vedle prázdný rakve, takže jsem celej výlet zabalil?“

„To by asi nešlo, pane.“

„Reyi, víš, že si Tě vážím. Ale opravdu to nemůžeme stopnout na základě pocitu kohokoliv jiného než císaře. I kdyby ses jmenoval Delfské orákulum, nešlo by to.“

„Já vím, pane. Ale napadlo mě, že bychom se mohli pojistit. Naši zástavkou je Argos, podle plánu tam máme zřídit zásobovací stanici. Možná by nebylo od věci tam též nainstalovat nějaký dalekodosahový skener a proklepnout si pár sektorů cesty předem.“

„No, tomuhle se říká konstruktivní připomínka – tedy pokud si odmyslím, že mi za takové „plýtvání materiálem““, vyslovil Creed se zřetelným sarkasmem, „ náš boss de la Billiére urve hlavu.“

Rey Mitchell se rozesmál spolu s Creedem. Znal ho již dost dobře, aby věděl, z čeho si jeho přítel dělá starosti a co hází za hlavu.

„Tak jsme dohodnuti, Reyi. Argos dosáhneme do 20-ti hodin. Vyřídím nějakou tu klasiku, politický handlování a na stavbu základny propašuju pár překvápek navíc. Zdržíme se tak tři dny, a myslím že můžeme povolit i nějaké dovolenky, než se nám námořníci v těch našich neckách úplně zcvoknou. Jo a eště něco. Nevíš co dělá náš kolega spoludůstojník, sběratel hrudních plechů a král všech politiko-diplomato-srajd, pan admirál d’Troa?“

„No podle toho co vím, tak se snaží předělat obložení svého křesla na můstku…, asi to není dost pohodlné, nebo dost kožené. Anebo to ještě není dostatečně admirálské…“ Uculil se Mitchell.

Creed zvedl obočí, pak se zamračil a panel zhasl. Mitchell se zapřel do křesla. Jeho stav měl ke klidu daleko a vůbec mu nebylo dobře. Něco bylo úplně jinak, než být mělo… .

********************************

Planeta Argos, vládní sídlo…

„Vše, co žádám, je uvolnění dvou kosmopřístavů na vaší planetě, volný přístup pro imperiální jednotky a ustanovení bezpečnostních pásem. Kosmopřístavy přebudují mí vojáci bez jakýchkoliv dodatečných požadavků na vaši vládu. Potřebné stroje a materiály jsme přivezli rovnou. Během dvou týdnů tak budeme moci zaručit bezpečnost a neutralitu vaší soustavy dle platné dohody vaší vlády a mého císaře, která zaručuje vojenskou pomoc Argosu v případě hrozícího útoku Lurkanů.“ Flotilní admirál Christopher Creed nesnášel politiku a demokracii snad ještě víc. Samotné slovo „politika“ v jeho slovníku bylo někde mezi „prekérní“ a „prznit“, zatímco demokracie zaujímala místo mezi slovy „debilita“ a „delikvent“. Navzdory tomu si začínal připadat jako správný diplomat, protože ještě před hodinou chtěl jednání začít slovy: „Hele chlapi, sedíte tu na jediný použitelný planetě široko daleko, takže tu postavím základnu ať se vám to líbí, nebo ne.“ Místo toho se ovšem přívětivě usmíval a plácal si játra na všechny strany.

„Ale proč? Nezdá se, že bychom byli v ohrožení, admirále.“ To povstal jeden z vrchní rady Argosu.

„Z tajného zdroje máme potvrzené zprávy, že Lurkané hodlají skrz vaší soustavu směřovat další útoky na Impérium. Nemusím snad dodat, že vaše neutralita by okamžitě vzala za své.“ Creed zachovával přívětivý úsměv, ačkoliv už se mu začínal kroutit žaludek. Jenže císař nařídil jednat ohleduplně, tak se musel alespoň tak nějak tvářit.

„Promiňte admirále, ale z dosavadních tahů Lurkanských armád nevyplývá ani náznak snahy nás napadnout.“ To se ozval Kiel, druhý komtur Argosu.

„Jsou velmi zákeřní… .“ přitakal Creed a pohlédl na chronometr s emblémem flotily na svém rukávu. „Mé jednotky začnou přistávat během 150ti minut. Uvědomte své bezpečnostní složky, prosím.“ Admirál se zvedl a vykročil.

„To je invaze a nepřípustný zásah do naší suverenity! Okamžitě začneme s mobilizací!“ vyskočil jakýsi tvor na konci rady.

Creed pohlédl z okna na stojící stratostíhače využívané maximálně k ceremoniálním účelům a poté s úsměvem vzhůru, kde v atmosféře visela jeho gigantická vlajková loď – S.S. Conquerer. „Rozhodnutí je na vás, vážené bytosti – máte na něj 150 – pardon – 148 minut. Samozřejmě, vaše potíže budou Říší kompenzovány.“

„Tento incident půjde na vaše velení i přímo k císaři, admirále Creede.“ Pronesl Kiel. „A samozřejmě také k územnímu soudu.“

„Zajisté, to je vaše právo. Mohu vám však důvěrně prozradit, že imperiální soud pro územní a válečné záležitosti má drobný skluz. Posledně, co jsem se o to zajímal, se říkalo něco okolo deseti let. Přeji hezký den, vážení.“ A bez ohlédnutí vyšel z místnosti. Tahle válka se táhla až příliš dlouho a už prostě nebyl čas na něžnosti.

S.S. Conquerer, S.S. Gíza a S.S. Vanguard tvořili páteř celého svazu. Byly to bitevní lodě typu Typhoon IX. generace. V celé historii známého vesmíru se našlo jen málo vesmírných plavidel stejné velikosti a žádné s destrukčním potenciálem, který by se jim byť jen blížil. Převážně také proto, že až do nynějška žádná rasa nevytvořila kombinaci bitevní a letounové lodě takových měřítek. Požadavky byly jasné – maximum výzbroje, nebo maximum hangárů a schopnost obsloužit co nejvíce menších lodí. Letounové lodě tak měly obrovské sklady, nádrže a zásoby energie, a prakticky fungovaly jako tanker a zásobovací lodě flotil. Bitevní lodě pak byly hlavní údernou silou. Tento koncept osvědčilo mnoho staletí a proto nebyl důvod ho měnit. Až do té doby, než vědci zmenšili generátory štítů bitevních lodí.

Flotily lidské říše, stejně jako všechny další rasy, okamžitě přidaly dodatečnou výzbroj. Tarkénové však prostor využili pro dvě squadrony stíhacích bombardérů a jejich obsluhu. Při nejbližším vojenském cvičení lidského impéria a jeho spojenců pak Tarkénská flotila zcela zdecimovala 5. Imperiální. Překvapení, jaké znamenal výlet bombardérů z útrob Tarkenských bitevních plavidel, bylo dokonalé. Velitel 5. flotily nestihl ani dostat své piloty do stíhačů – jeho vlajková loď a všech pět letounových bylo zničeno během dvou minut. Poražený admirál Gray byl poslán na jeden velmi malý a velmi studený svět – na zaslouženou penzi, tvrdilo se v armádních kuloárech. Vědci a flotarchitekti impéria dostaly okamžitě nové úkoly. A během dvaceti let uspěli – stvořili třídu Typhoon. Tyto stroje měly veškerou myslitelnou výzbroj, od obranných laserových a částicových baterií, přes rakety středního i dlouhého doletu až po iontové kanóny obřích proporcí a stále utajovaných xaserů. Plus samozřejmě prostor pro letectvo – jeden hlavní a dva pomocné hangáry. Jejich největší trumf byl ale nový typ štítu. Silové pole tvořící štít nebylo konstantní, jako tomu bylo donedávna, ale na frekvenci miliontin nanosekund mizelo a opět se objevovalo. Regenerátor měl tudíž méně práce s udržováním pole a mohl štít rychleji posilovat, zatímco řídící počítač lodě vypínal funkci „mihotání“ na místech kam směřovala nepřátelská palba.

Typhoon byl zkrátka neporazitelný a zaútočit na něj mohl jedině blázen. To si alespoň myslela naprostá většina imperiálních kosmoplavců. Jednu nevýhodu však třída Typhoon měla. Neexistoval dostatečně silný motor, aby tyto lodě mohly excelovat i po stránce rychlosti. Žádný Typhoon tak nemohl doufat v úspěšný ústup… .

Vykládka materiálu a stavba základny běžela již druhý den. Creed rozmrzele sledoval postavičky a stroje okolo své lodě a přemýšlel co se děje ve vesmíru. Doufal, že ten idiot D’Troa nic nevyvede, než se tam stihne vrátit. Creedova antipatie byla pochopitelná. On sám se vyškrábal po žebříku velení od nuly. Za svých 150 let měl na kontě přes 80 sestřelů a z pozdější doby kdy byl převelen od stíhačů, i několik kapitálních lodí. Bojoval ve většině válek i šarvátek, jichž se říše zúčastnila, vymyslel několik vylepšení pro stroje, na kterých působil a přežil mnoho operací, které se statisticky vzato přežít prostě nedaly. Nikdo nevěděl, kde se v něm ta síla a odhodlání bere, ale už od kadetky to nikdo neřešil. Jeho volací znak býval „Bulldog“.

Admirál Frederick d’Troa velel na Gíze, měl jen o hvězdu méně a usiloval o Creedovo místo. Byl tím typem vojáka, jací jsou potřeba pro televizní záběry a debaty s politiky. Impozantní jméno, vysoká a vypracovaná postava, oči sršící mýtickou aurou hrdinství a na hrudi neustále všechna svá vyznamenání. Bohužel, i když mnoho politiků bylo ochotno přísahat, že D’Troa je nevětší stratég od dob Alexandra Velikého, admirál měl za sebou jen pár opravdových bitev. A velel jen v případech, kdy byl v absolutní přesile a v útoku.

Jeho absence na můstku byla zapříčiněná brzkým počátkem plánu označovaného „Pád Titána“. On díky svým dobrým konexím (a chudému duchu) věděl, co se má stát, ale stranu si ještě nevybral. Jeho konexe byly koneckonců dobře kryté, což činilo rozhodování ještě složitějším. Kdyby někdy vyhrál obrannou bitvu, pravděpodobně by zůstal věrný impériu – něco z patriota v něm přece jen bylo. Takhle ovšem vyplula na povrch jeho pravá povaha – seděl ve své kabině s lahví whisky, vypadal ztrhaně a psychicky byl úplně na dně.

O několik kajut dále se na velké posteli pomalu rozpletla dvojice nahých, potem zbrocených těl. „Vážně už musíš jít? Nezměnilo by se něco, kdybych udělal třebaaa… tohle?“ Ann Wallaceová se slastně prohnula a zavzdychala.

„Joe… lásko, víš že ano. Kdybych mohla strávím s tebou v posteli celý život…, ale aby jsi to nakonec nebyl ty, kdo by z té postele utíkal“ usmála se Ann, zatímco své pružné tělo kroutila z Joeova objetí.

„To znělo jako výhružka, kotě. Mám to vzít osobně a uzavřít sázku?“

„ To si piš, že ano, chlapečku. Hned jak skončí služba tobě, srazím tvé přebujelé ego na bod mrazu a zbytek nechám odtéct pod postel. Uvidíme se za 8 hodin, Joe.“ Ann dopnula poslední knoflík, zavrtěla zadečkem a odešla. Komandér Joe Mitchell se za ní ohlédl a pak sebou plácl zpět na postel. „To si piš, že ano, chlapečku“ broukl si mladý muž s úsměvem a převalil se na druhý bok.

********************************

Velitelský můstek Taer-Gamok, vlajkové lodi spojené flotily „Guar‘chama“ („Bod zlomu“ – pozn. Překlad)

„Admirále Derzhine, volá Argos. Vše je připraveno, zbraň je na místě. Chtějí potvrzení ke spuštění kampaně.“

Admirál se otočil ke svému pobočníkovi a dlouze se zamyslel. Po boku lidských armád vybojoval pro říši a Saragossu mnoho bitev a mnoho lidí počítal skoro za přátele. Ale jeho rozkazy byly jasné, i když on sám si předpokládaným úspěchem nebyl tak jistý. „Děkuji. Operační, spojte se na chráněné frekvenci s Provikomtem Thrallem a ověřte platnost našich rozkazů.“

„Provedu, pane… Pane, mám tu potvrzení! Zelená, opakuji, zelená.“

„Dobrá, vyšlete transmisi na Argos – zahájit první fázi.“

„Odesláno, pane.“

Admirál Derzhin se opřel o zbraňový panel a vyvolal simulaci boje s předpokládáným soupeřem. Pravděpodobnost úspěchu 57% - to nebylo nic moc. Mohl jen doufat, že se jeho neúplné údaje ukáží jako nadhodnocené. Ale teď už to nešlo zastavit … operace „Pád Titána“ byla spuštěna.

Světelnou hodinu cesty od Argosu, ve stínu vyhaslé supernovy se zformovaly poslední lodě spojených flotil Osy. Osu tvořilo devět ras, formálně Císařových spojenců, ve skutečnosti tajně podporující Lurkanské armády. Flotilní admirál Creed měl pravdu – tahle válka se táhla opravdu dlouho – tak dlouho, že mnoho ras tvořících lidskou říši začalo pochybovat o neporazitelnosti císařových flotil. Lurkané nejenže vedli s impériem vyrovnaný boj, byli též známí svou krutostí k dobytým soustavám. Navíc o nich nikdo nic nevěděl a neznámo vždy budí strach. A tak v rámci myšlenky „Je lepší být ďáblova pravá ruka, než mu stát v cestě“, někteří přešli od úvah k činům a bez ohledu na cenu v životech i materiálu kontaktovali Lurk.

Směrový paprsek předal všem lodím obrovité skupiny signál k útoku a flotily vyrazili – směr Argos a nic netušící kosmoplavci svazu „Peacemaker“.

********************************

Bitevní svaz „Peacemaker“

„Pane, máme něco na skenu. Je to… nedokážu to popsat, asi se zbláznil počítač. Vypadá to na lodě, ale tolik jich Lurk nemá ani kdyby poslal do vzduchu cokoliv co dokázalo někdy létat.“

„Dobře, Bille, hned jsem tam.“ Kapitán Kurt se nevzrušoval. Jeho torpédoborec byl úplně nový a o nových strojích je známo, že mají osobitý smysl pro humor. Při poslední inspekci muničního skladu stavový počítač nahlásil třicet tužkových baterek, padesát tisíc brokových nábojů na kachny a dvě katany. Kurtovi kosmoplavci v tom okamžitě viděli sabotáž a byly ochotni svůj názor hájit až do krve. Trvalo dlouho, než je tehdy uklidnil. Tentokrát se počítač, bohužel pro kapitána Kurta, nemýlil. S.S. Astra přestala existovat dříve než vstoupil do zdviže na můstek.

O několik minut později se na S.S. Vanguard rozvřeštěly poplachové sirény, jak výkonné senzory zaregistrovaly to samé, co předtím torpédoborec Astra daleko před svazem. Rey Mitchell vběhl na můstek.

„Palubní! Všem lodím - formace diamant! Pošlete zprávu na planetu pro admirála Creeda – uvědomte ho, že jsme napadeni. Potřebujeme jeho rozkazy a hlavně Conquerer tady nahoře. Vyhlaste kód osm pro celou flotilu a vyšlete stíhače. A…zjistěte co dělá D’Troa a proč sakra nevelí!“

„Zajisté pane. Komunikace s Gízou na panelu, předávám rozkazy“ zazněl stoický hlas palubního důstojníka.

Z kompanelu na Mitchella hleděla tvář jeho syna – komandéra Joe Mitchella. „Pane?“

„Komandére, kde je sakra admirál?“

„No… navrhuje novou uniformu – vydal rozkaz aby nebyl za žádných okolností rušen.“

„Cože?!?!“ kontraadmirál musel napočítat do deseti aby neproskočil palubami nad sebou až do vesmíru. „Dobrá, rozkaz je rozkaz. Dokud se neukáže D’Troa, flotila je pod mým velením. Přesměrujte navpočítače svého doprovodného svazu na Vanguard, komandére, a připravte své lidi. Tohle bude zatraceně rychlá jízda.“

Obraz na kompanelu vystřídal pohled na můstek S.S. Conquerer a tvář admirála Creeda. „Reyi, co se to tam u vás děje? To tys poslal ten rozkaz o okamžitým návratu mý lodi do kosmu?“

„Ano, pane. Jsme pod útokem, respektive brzy budeme, celé bitevní skupiny Jenže zatím jsme nepronikli jejich maskováním. Jisté je jen to, že tolik lodí Lurkané nemají. Nemám potuchy, co jsou zač.“

„Hm, dobrá, už vstupujeme do vesmíru. Ale jak to, že velíš ty? Co děla můj skvělý zástupce?“

„Ehm, admirál D’Troa navrhuje novou uniformu a nemá být rušen, pane.“ Creedův obraz chvíli naprázdno polykal, než dokázal znovu promluvit.

„Fajn Reyi, alespoň toho idiota konečně budu moct zastřelit a to naprosto legálně. Počkej moment, mám tu… sakra, spadly štíty. Záloha nefunguje.“ Creed vstal z křesla a začal za zuřivé gestikulace něco vysvětlovat svým důstojníkům, zatímco se Conquerer vynořil necelou světelnou minutu od lidského svazu - stále bez štítů. Z nepřátelských lodí byl okamžitě vypálen houf střel dalekého doletu. A ne jen tak ledajakých. Nejnovější Tulak-Cha VI. „Museli přesně vědět,“ uvědomil si Mitchell zatímco bezmocně sledoval obrazovky, „kde se Conquerer objeví.“ Zmatek na palubě Conquerera sílil, jak se střely blížily. Creed se vrátil ke kompanelu.

„No, Reyi, vypadá to, že ty parchanti na Argosu s náma pěkně vyběhli. Jejich „pomocné síly“ ke mně nějakým způsobem dostali zatraceně vychytralýho červa. Už jsme ho sice našli, ale nevím jestli stihneme štít nahodit. Pokud ne, tímto tě jmenuji velitele svazu. To pro případ, že by D’Troa měl nějaké snahy o admirálování. A Reyi…byls fajn podřízenej. Jeden z mála, kterým jsem nemusel neustále utírat řiť.“ Creed se vzácně usmál, zatímco za ním naskočily číslice. Čas do dopadu torpéd – 3 sekundy. Čas do obnovení štítu – 3,2 sekundy. S.S. Conquerer se zahalil oblakem protiraketových střel a světlem z paprsků obranných laserových a částicových baterií. Střely mizely jedna za druhou. Zbývalo posledních pár, když Creedova tvář zmizela a většina panelů zčernala jak se spálily venkovní senzory. Vesmír se rozzářil výbuchem malé novy, když loď flotilního admirála Creeda přestala existovat a stala se tak prvním zničeným typhoonem IX. generace v historii říše.

Kontraadmirál Rey Mitchell sledoval výbuch s kamennou tváří. Osud půl milionu kosmoplavců byl nyní v jeho rukou. Z nejlepšího výtvoru imperiální válečné mašinérie, a jeho přítele, zbyl jen oblak trosek a rozpínajících se plynů… .

Na všech lodích imperiální flotily zněl neutuchající proud hlášení a rozkazů jak se divize těžkých i lehkých křižníků přesouvaly do formace kolem zbývajících dvou superbojových lodí. Korvety a Kutry se přesunovaly mezi křížníky, aby svými rychlopalnými laserovými bateriemi mohly přispět k obraně před střelami a stíhači, aniž by je některý z iont kanónů nepřítele zničil ještě před bitvou. Torpédoborce nabily své raketové trubici lodními zabijáky – raketami Shiva. Každá nepřátelská loď, která přijde o štíty, bude jejich cílem. Na letounových lodích zazněl povel k hromadnému vzletu. Imperiálové byli přečísleni v poměru 1:10. Budou muset použít vše, co mají.

Spojené flotily Osy se velmi obezřetně blížily k imperiálnímu svazu. Již byli na dostřel raket dlouhého doletu, ale žádná strana neplýtvala střelivem na tak velkou vzdálenost, když měly všechny lodě plné štíty. Bitva se povede na krátkou vzdálenost….

S.S. Vanguard otevřel hangáry a v hluchém prostoru za lodí se začaly formovat stíhací a bombardovací perutě. Vpředu lehké, slabě vyzbrojené, ovšem úžasně manévrovatelné stroje typu Gazelle, po stranách střední stíhače Patriot a uprostřed těžké bombardéry třídy Mammoth. Nad formací se nacházely těžké dálkové útočné stíhače třídy Thunderbolt. Pro většinu pilotů to byla první, či druhá bojová akce, což bylo poznat. Formace se rovnaly pomalu a na společné frekvenci zněl mnohohlasně nervózní dech, nejen bažantů. Právě zkušení vojáci si dovedli spočítat prog vítězství pří protivníkových počtech. Velitel wingu, plukovník Nick Hendersen, právě přemýšlel, jak své letce uklidnit, když se ve sluchátkách všech pilotů ozval starodávný song „Mighty wings“ a čtyřhlasný zpěv.

„Jesse! Okamžitě to vypni!“

„To já ne, pane, to někdo jiný!“

„Lucky, jestli to bude hrát ještě o sekundu déle, postavím tě před popravčí četu!“

„Já to také nepustil pane, jen znám čirou náhodou slova, tak jsem se přidal… .“

„Nehrajte si se mnou, sakra! Jimmy, Billy - ten rozkaz platí pro všechny! Rádiový klid!“ Na společné frekvenci se opět rozhostilo ticho – pouze sem tam se někdo uchechtl. A jedním z nich byl kupodivu i Hendersen. Nevěděl proč, ale svým způsobem měl ty čtyři docela rád. Přemýšlel, co si asi teď myslí Lynessová. Jednak z pozice jeho zástupce, a potom ze své osobní… .

Jane Lynessová vyprskla smíchy už při komunikaci plukovníka s aktéry neplánované hudební minutky. Z nějakého důvodu se styděla sama sobě přiznat, že už na ty čtyři dávno nepohlíží pouze jako na partu flamendrů a zhýralců. Popravdě začínala pochybovat, jaký to má smysl. Většina žen na lodi probírala cokoliv o čtyřčatech alespoň dvakrát denně, jen ona nic. Samozřejmě, byla tu restrikce hodnosti…, ale sama věděla jak málo se podobné věci ve válce řeší. Snad v tom bylo to, že stejně nevěděla, kdo z nich je jí nejpříjemnější. Jimmy a Bill po ní naprosto nepokrytě koukali, ale ačkoliv se našly ženy, které jí kvůli tomu nenáviděli, ona tyhle očividné pohledy nemusela. Povaha Jesse se jí líbila – byl takový mentorský typ, ne nepodobný jí samé. A nejvíce sympatií, jako ostatně všude, měl Lucky, …ačkoliv zrovna ten jí od onoho večera nedal najevo vůbec nic. Sice si kdykoliv zažertoval, zaflirtoval, ale kdo ví jak vážně to myslel. Jediná možnost byla všichni čtyři dohromady, ale pak by nemohla týden chodit… . „Jo holka, tohle si měla promyslet dřív. Bylo by zatraceně blbý umřít v týhle šarvátce, když ses konečně dokopala alespoň k nějakým úvahám…“…pomyslela si mezi jednotlivými rozkazy.

Imperiální síly byly již zformované, když Gíza začala vysílat rozkazy ke zrušení formace a ve flotile začínala propukat panika. Jednotlivé lodě i skupiny žádaly potvrzení, některé stroje se pohnuly hned po rozkazu, zatímco jiné čekaly a sledovaly ten chaos. Kontraadmirál Mitchell rozkazy anuloval spojil se s Gízou. Z komu na něj hleděla tvář admirála D’Troa.

„Děje se něco, kontraadmirále?“

„To se tedy sakra děje, pane.“ Odsekával slova Mitchell. „Chci vysvětlení, proč rušíte formaci a jakým právem. Pane.“ Pomalu se přestával kontrolovat.

„Z jednoduchého důvodu, vy… vojáku. Nemáme šanci. Hodlám se vzdát a vyjednat s našimi přemožiteli výhodné podmínky. Neodmítnou - jejich flotila neutrpí škody a naši lidé přežijí. A samozřejmě, jednat budu právem velícího důstojníka.“

„Nerad vám kazím iluze, pane, ale velící důstojník z rozkazu admirála Creeda jsem já. A teď vidím proč… vydat naše Typhoony nedotčené Lurku, či kdo to sakra je? Aby je prozkoumali, zjistili slabiny a získali výhodu nad říší?! Vy…zbabělče.“ Mitchell nedokázal skrýt opovržení. „Komandére Mitchelli, internujte admirála a ujměte se velení Gízy. Vy, pane, jste zbaven velení a do návratu na Asylum se budete zdržovat ve svém apartmá. Pokud budete spatřen jinde, budete zastřelen.“ Mitchell už se chtěl odvrátit k důležitějším povinnostem, když na můstku Gízy zahlédl rychlý pohyb. Jeho syn přistoupil k admirálovi, ale než stihl cokoliv provést, admirál tasil fázer a opřel mu ho o čelo.

„Internovat mě? Ó né, komandére. Pokud nebudu velet, zemřeme tu všichni. Můžeme na to počkat spolu, zde na můstku – buďte si jistý, že vás při sebemenším pohybu zastřelím.. A co se týče vás, Mitchelli seniore, nedělejte si naděje na pomoc jiných jednotek. Říše, jak ji známe, skončila. A vy „rádobyhrdinové“ s ní…“

• Následující díl

Hodnocení