Požírač života
"Musí tam někdo od nás zajít a zjistit všechny podrobnosti. A vůbec. Nehodlám prostě s tebou o ničem diskutovat. Jednou jsem tvůj nadřízený, tak mě budeš respektovat. Nemusí se ti to líbit. Každopádně manželka pana Huklíka zmizela na vernisáži Tomanových soch. Nic ve zlém, ale podle hlášení zmizela přímo v galerii. Přitom její manžel, pan Huklík, tvrdí, že se od něj nehnula na krok a stála celou dobu vedle něj. V jednu chvíli si prohlížel sochu, ucítil jakýsi průvan a manželka byla pryč. Jako by ji ten závan větru někam odvál."
Chtě nechtě se tomu musím začít smát.
"No tak, to je snad písemný záznam představení Laterny Magiky a ne hlášení. Nepozvali náhodou taky na vernisáž Pavla Kožíška? Nebo snad jinýho iluzionistu?"
Jenže šéfovi to vůbec vtipné nepřišlo. Přešel mou poznámku a až příliš suše poznamenal:
"Jsme policie a ty jsi vyšetřovatel. Máme hlášení, tudíž případ, takže se sebereš a začneš dělat svou práci."
Kdo někdy žil na malém okresním městě jako já, jistě pochopí, proč se mi do práce vůbec nechtělo. Problém číslo jedna byl, že pan Huklík, přesněji řečeno, pan Ing. Huklík byl naším starostou. O jeho manželství se sice mezi lidmi šuškalo ledacos, ale navenek to byl vzorný pár, který skvěle reprezentoval při různých společenských i kulturních událostech.
Dalšími problémy, jejichž číselnou posloupnost si již dovolím neuvádět, byly všechny možné zásadní i méně podstatné rozpory, které sužovaly navzájem drobné skupiny či jednotlivce obyvatel v nevraživosti až nenávisti, jak už tomu na malých městech bývá. Všichni si vidí navzájem do talíře a co nevidí, rádi si domyslí.
To nejlepší, co jsem teď mohl udělat bylo vypadnout z kanceláře. Filmuji pracovní nasazení a zaskočím si do cukrárny na rohu. Měli tam skvělou jogurtovou zmrzlinu a ještě lepší vaječný koňak na přelití. Alespoň si trochu ujasním, odkud začít.
x x x
"Určitě jsme se už viděli pane inženýre. Já jsem podporučík Živný a jsem tu, protože bych měl zjistit vše o zmizení vaší ženy."
Myslel jsem si, že ta krátká věta bude to nejlepší na začátek. Jak se zdálo, i on byl skoupý na slovo, protože mi jen pokynul dál do prostorné kanceláře. Sekretářka pokrčila rameny na znamení "nemůžu za to, nedal se zastavit."
Posadil se naproti mně. Bylo potřeba opatrně a diplomaticky začít. Jenomže jak tak zvažuji na jazyku slova, vyřešil moje dilema tím, že se mě sám obyčejně a prostě zeptal:
"V galerii už jste byl?"
"Samozřejmě, že se tam chystám. Vlastně bych chtěl slyšet nejdříve všechno od vás."
On se ale jen potutelně usmál.
"Není co. Stalo se to přesně tak, jak jsem to ráno diktoval. Stáli jsme vedle sebe a najednou byla pryč. Nic, žádný výkřik, žádné hlesnutí, jenom ten závan větru." Pokrčil rameny.
Já, víte, hlavně se potřebuji na pár věcí zeptat. Je to standardní postup, tak v tom prosím nehledejte žádný útok na vaší osobu. Jestli vám jde taky o zjištění skutečnosti, tak prosím spolupracujte."
Znělo to šroubovaně a hrozně, ale nic lepšího mě nenapadlo. Nechtěl jsem aby se rozčílil, jenomže po prvních dvou dotazech by byl zázrak, aby se tak nestalo.
"Proč jste to hlásil až ráno? Zmizela přece večer při vernisáži."
Zasmál se hlasitě a jeho smích byl až nakažlivý.
"Vážený pane, My jsme spolu déle než dvacet let. Jsem rád, když moje manželka na nějakou tu noc zmizí. Ale ne, teď vážně. My už si žili dlouho každý po svém."
Tím zároveň odpověděl na mou druhou chystanou otázku.
"Na tom nakonec není nic zvláštního, že. Takových manželství se rozpadnou každý rok stovky. My sice spolu zůstali, ale šlo takříkajíc o oboustranně výhodnou smlouvu. Jsme dospělí, tak jsme to řešili jako dospělí. Dva rozdílné životy v jednom velkém domě, kde když jsme nechtěli, nemuseli jsme se ani potkat. Často se stávalo na podobných akcích, že jsme si šli každý po svém a sešli se až v průběhu druhého dne."
"No ale stejně. Proč vám to přišlo divné hned ráno? Proč si nemohla vaše žena vyrazit někam dál a vrátit se až později?"
Ani se nezamýšlel nad odpovědí a hned ze sebe vyrazil:
"Protože ji znám. Je to paní v určitých letech a je zvyklá na luxus a pohodlí. Má ráda mladší muže, to ano. Výrazně mladší muže, ale málokterý z nich ji může nabídnout alespoň stejné pohodlí, jako její vlastní domov. Hlavně takoví mužíčci, kteří jsou mladí, pohlední a bohatí, nemívají zpravidla zájem o ženy v letech mé paní. Prostě proč se mačkat na rozvrzané válendě v garsonce, když se můžete rozvalit na pohodlném letišti a hned potom si odpočinout ve vaně s perličkovou lázní."
Byl věcný a říkal to beze stopy žárlivosti. Zatím jsem neměl důvod mu nevěřit. Pravda, mohla to být připravená a nazkoušená póza, ale mě se spíš zdálo, že prostě ztrátu manželky bral jako daň za své vytížení a za všechny své funkce."
Sklapl jsem bloček a zvedl se ze židle.
"V podstatě jste mi odpověděl na všechno, co jsem chtěl slyšet. Snad ještě, kdo je to ten Toman? Co je to zač?"
"Kulturní rozhled asi na policii příliš nepotřebujete, co? No, nic ve zlém. Je to přece slavný zdejší rodák. Vystudoval místní Umprum, potom se dostal na akademii. Vyrazili ho hned v prvním semestru. Tak odešel do Ameriky, kde se živil dlouho jako číšník, metař, poslíček, trávníkář, tovární dělník, těžař, až mu došlo, že pohodlnější bude zkusit to znovu s uměním. Ameriku dobyl, tak se vrátil zpět a je to jeden z nejceněnějších současných sochařů. Založil umělecký směr, který nazval "nanorealismus" a v tom tvoří. Je to taková podivná směs techniky, elektroniky a umění. Nerozumím tomu, ale jeho věci jdou na dračku."
To si nebylo možné zapamatovat déle než před budovu zastupitelstva. Vyndal jsem si proto znova zápisník, ale pan Huklík mě zastavil."
"To si nemusíte zapisovat. Oni vám rádi v galerii dají odborný výklad a hlavně vám dají i brožury, kde je dostatečně reprezentována jak jeho osoba, tak jeho umělecký směr."
"Každopádně vám děkuji za váš čas a jakmile se dozvím cokoliv nového, dám vám vědět."
A konečně mi bylo dopřáno překročit práh směrem ven."
V galerii je pusto a prázdno. Jak už to tak bývá po vernisáži. Většina lidí zápasí s daleko hmotnějšími a obyčejnějšími problémy, než aby se rozptylovali uměním. Zvláště pak tím, co na mě z podstavců a stěn koukalo. Všechna díla připomínala spíš velmi zvláštně designované počítače, čítače či výrobní zařízení. Výstavní prostory proto daleko více připomínaly tovární halu.
"Proboha, proč to všechno bliká svítí jako střelnice? On snad neudělal nic, v čem by nebyla naroubovaná obrazovka či pět nebo šest displejů."
Kurátorka se na mě mile až mateřsky usmála, asi tak, jako se psychiatr zasměje na svého pacienta, když zjistí, že nedodržuje proces léčby.
"V tom je právě podstata toho jeho stylu, víte? Nanorealismus je poznamenán funkcionalismem ve své prapůvodní prostotě a jednoduchosti, částečně vycházející z industrialismu a přetvářející se do dokonalého realismu svou snahou zachytit maximálně věrně detail ve funkci."
Tak tohle asi moje hlava nezpracuje, a to je zvyklá poradit si se spoustou různých úkolů, sjednotit velké množství na první pohled nesourodých cest. Analyzovat, ale tohle šlo nějak mimo mě. Zdálo se mi, že všechny ty namyšlené poučky psal někdo jenom proto, aby dokázal nakrmit zástup snobů na vernisáži. Snobové byli většinou bohatí a tak bylo především v umělcově zájmu přesvědčit je, aby své peníze ukládali do investic za jeho díla.
"Nemohla by jste to říct tak, aby to pochopil i policajt?"
Znovu se velmi shovívavě usmála.
"To bude těžké, ale zkusím to. Realismus v pojetí pana Tomana není ve vyjadřování, ale ve funkčnosti. Díla jsou sice abstraktní, ale v podstatě úplně přesně dělají to, co je schováno za jejich názvem či popisem."
Významně jsem na ni povytáhl obočí.
"Asi nemám talent něco polopatě vysvětlit. Promiňte. Zkusím příklad."
A ukázala rukou na stěnu.
"Například toto se jmenuje všeobecný čítač."
To, nač ukazovala, se tvářilo jako plastický, středně velký obraz. Bylo to plné různě zabarvených fluoreskujících displejů.
"To vlastně čítá úplně všechno, alespoň dle brožur, to čítá průvan, pohyb a snad i atomy vzduchu v místnosti. A jak vidíte, údaje na displejích se skutečně mění, takže to opravdu všeobecně čítá. Anebo třeba zde..."
"Dost, dost, dost. To úplně stačí. Všechny tedy dělají přesně to, co mají v názvu. A co tohle?"
A ukazuji na podstavec obehnaný důkladně červeno-bílými páskami s upozorněním: "Vstup jen na vlastní nebezpečí" a nazvanou "Požírač života."
Tak abych vám řekla pravdu, sama nevím. Od umělce jsme dostali pokyn, abychom to vždy pečlivě vypínali, když bude třeba při úklidu překročit zábrany."
"Myslím, že si s "umělcem" budu muset promluvit. Můžete mi na něj dát nějaký kontakt?"
Zatvářila se jako agent FBI, donucený prásknout systém členění všech tajných služeb v USA Bin Ládinovi.
"Chápu vás, ale tohle je vyšetřování, takže vám snad nemusím připomínat povinnosti osob spolupracujících..."
Každopádně jsem odcházel s číslem mobilního telefonu.
x x x
"Já vím mistře, že do Prahy moje pravomoc nesahá, ale jde o to, že jsem přesvědčen, že ten váš "požírač života" jeden život sežral, tak bych vás asi potřeboval tady. Alespoň malý rozhovor..."
"Jedu hned. Asi za dvě hodinky bych tam mohl být," odpověděl lakonicky a zajíkavě.
Po tom, co jsem byl nucen vyslechnout dlouhou přednášku o všech v díle použitých technologiích, kterým stejně ani za mák nerozumím, se konečně dostáváme k jádru pudla. Ta socha je víc než dokonalý zabiják, s vlastním jaderným neutralizátorem jakékoliv tkáně.
"Jestli to bylo zapnuté, a to jistě včera na vernisáži bylo, sám jsem to kontroloval, tak to opravdu zlikvidovalo vše, od mouchy po člověka. I kdyby šel kolem lední medvěd, poradilo by si to i s ním."
Nemůžu uvěřit tomu, jak klidně to říká. Jako by o nic nešlo.
"Člověče, to snad by vůbec ve veřejně přístupném prostoru stát nemělo?"
"A Proč ne?" ohradí se jako dítě, které řeklo sprosté slovo, jehož význam evidentně nezná a tak nemůže pochopit, proč se prostě "neříká".
"Je to umělecké dílo, dělá jen to, co je napsáno a navíc, když se podíváte, je v souladu se všemi předpisy označeno, jako nebezpečné místo."
Chce se mi na něj křičet, ale on klidně a vemlouvavě pokračuje.
"Podívejte, když se někde vykope hluboký výkop, je často označen ledabyleji než tohle a přitom tam jde taky o život. Myslíte, že projektant, investor či snad ten kopáč trpí depresemi, když tam někdo spadne a zabije se?"
K tomu bylo zbytečné cokoli podotýkat.
"Zlikviduje to opravdu bezztrátově vše anebo zbývá něco, z čeho by se eventuelně nechala paní Huklíková identifikovat?"
"No kovy, to víte, nemají biologický základ, tak ty tomu moc nejdou. Kosti, oděvy, cokliv ano, ale kovy, sice asi spálené a rozteklé, ale zůstávají."
"Můžete to vypnout a podíváme se, jestli tam nějaké kovové zbytky najdeme. Předpokládám, že měla na sobě nějaké šperky."
Beze slova došel ke zdi a vytáhl ze zásuvky vidlici, spojující sklulpturu se zdí jako pupeční šňůra novorozence s matkou. Sochu v zadní části otevřel. Přemohla mě zvědavost a šel jsem se také podívat.
"Hergot chlape, to není umělecké dílo, ale krematorium třetího tisíciletí," vyhrknu, jakmile se podívám dovnitř.
"A když si představíte, že paní Huklíková měla určitě dobrých 55kg, a že celá akce netrvala déle než několik desetin sekundy, tak je to špičkový výkon. A podívejte, zbylo jenom tohle."
A podával mi do ruky začernalé, ohořelé a žárem zdeformované ozdobné kování z kabelky, napůl rozteklý váleček, zřejmě zbytek luxusní rtěnky a ještě také jakousi kovovou pecku, ze které trčí část ornamentu masivního prstenu. To jediné, co zbylo.
"Když si představíte, že se stejnou pečlivostí to dokáže zpracovat třeba i komára, či mouchu, která proletí kolem..."
"Proč jste to chlape nenakalibroval jenom na ty mouchy a komáry?!" ptám se rozčileně.
"Protože by to nebyl "požírač života", ale pouhý "požírač much". Trochu těžkopádná plácačka, nemyslíte? Jsem pedantský puntíčkář, co se terminologie týče."
Chtělo se mi z toho zvracet. Hlavně z věcné nezaujatosti mistra Tomana. Navíc jsem ho nemohl ani z ničeho obvinit. Skutečně se ničeho nedopustil, nic neporušil. Jestli soudní znalec posoudí prostor kolem sochy jako nedostatečně zabezpečený, padá to na hlavu galerie. Bohužel.
Pan Huklík skutečně byl schopen z kovových zbytků rozeznat část věcí, které měla jeho paní ten večer u sebe. Jako nejpravděpodobnější se zdá být verze, že si chtěla přelíčit rty, rtěnka ji vyklouzla z ruky, zakutálela se k soše, a to se jí stalo osudným. Jenom nevím, jak to napíšu do hlášení a vysvětlím šéfovi.