Probuzení
Thomas se pomalu probouzel. Z malého okénka viděl krajinu zaplavovanou ranním sluncem. Zelená planeta se probouzela a jen pár holých míst zářilo temnou rudou barvou. Celý Mars vypadal krásně a bezpečně, Thomas v první chvíli zapomněl na krutou válku.
Pak přišlo kruté procitnutí. Odhodil zelenou přikrývku a posadil se na posteli. Ta krutě zavrzala a prozradila svůj strašný stav. Jeho pokoj měl ocelově šedé zdi a byl malinkatý. Tak tři na dva metry. Do rohu se ještě vešel páchnoucí záchod a kousek od něj bylo umyvadlo. Nechybělo nad ním ani zrcadlo. Sice ho kousek chyběl a bylo celé prasklé, ale bylo tu.
Thomas se zvedl a těžkou chůzí došel k umyvadlu. Pohlédl na sebe do zrcadla. Pohladil si třídenní strniště a zadíval se na svou snědou tvář. Jeho kdysi blonďaté vlasy teď chytly šedavou barvu. Pustil vodu, opřel se rukama o umyvadlo a čekal až odteče nejšpinavější břečka. Postupně se měnila od černé až na žlutou. Věděl, že lepší vodu tu nedostane. Omyl si obličej a pokusil se trochu napít. Potlačil chuť k zvracení a odebral se zpět na postel. Byl unavený, zbitý a hladový. Netrvalo to dlouho a usnul.
Vrátil se zpět do své minulosti. Byl na velícím můstku lodi Platón. Rozdával rozkazy a sloužil své vlasti, Zemi. Pak přišel ten hrozný incident. Kolonie Marsu se vyhlásily nezávislou planetou. Odmítli dodávat nerostné suroviny Zemi. Jakékoliv diplomatické pokusy ztroskotaly a Země se nechtěla vzdát Marsu za žádnou cenu. Thomase odvolali z průzkumných misí a dostavil se na vrchní velitelství armády.
Ve snu se mu vybavil každý detail místnosti. Viděl oválný stůl, kolem samé generály. Místnost byla tmavá a jediné světlo poskytoval projektor. Skrz jeho světelný paprsek stoupal cigaretový kouř. Všichni hleděli na něj. Prezident komise pro ochranu zájmů Země seděl v čele. Spustil první část presentace. Za jeho zády se objevila rotující útočná loď SS112.
„Tohle bude vaše loď kapitáne,“ zazněl zvučný hlas presidenta.
„Je to naše nejrychlejší loď. Vaším úkolem bude ověření úmyslů nezávislého Marsu. Existují podezření, že vyrábí útočné lodě a skladují je na odvrácené straně Marsu. Vy podniknete obhlídku a případný útok s cílem eliminace co největšího počtu cílů. Váš útok bude rychlý a jak doufáme účinný. Hodně štěstí.“
„Hodně štěstí, hodně štěstí…“ rozléhalo se Thomasovi v uších.
Zarachotil zámek a otevřely se dveře. Thomas procitl. Neměl dost sil aby se podíval kdo přišel. Vešla ozbrojená stráž. Bez jediného slova ho uchopili a vlekli chodbou.
„Ne, prosím už ne. Já nic nevím…“ žadonil Thomas. Mučili ho již měsíc. Dělali všechno a on třetí týden nevydržel. Zradil všechno, vše v co věřil a za co bojoval. Teď již na ničem nezáleželo.
Stráže ignorovali jeho nářek. Dovlekli ho to temné místnosti a posadili na dřevěnou židli. Připoutali ho. Bylo to zbytečné, stejně neměl dost sil na útěk. Jediné světlo v místnosti osvětlovalo jeho křeslo. Zkoušel se rozhlédnout, opuchlé oči ho boleli ale přesto zkusil zaostřit.
V temnotě se zažehnul malý objekt, potom pohasnul a Thomase udeřil do tváře zápach cigaretového dýmu. Ze tmy vystoupil do osvětleného kuželu muž. Byl to Thomasův mučitel. Statná postava, bílý obličej a kulaté brýle. Nevypadal hrozivě, ale o to hůř se choval. Pomalu přešel ke křeslu. Jednou ho obešel. Uhasil cigaretu o Thomasovo rameno. Ten se ani nezachvěl. Něco tak titěrného už ani nebolelo. Mučitel se naklonil k Thomasovu obličeji: „Udělal jste nám velkou službu. Vlastně jste nás zachránil a vaše informace se nám také velmi hodí. Problém je v tom, že jste nepřítel. Musíme vás odsoudit a to velmi tvrdě. Musíme si udržet morálku víte.“
Udělal významnou pauzu a čekal na nějaké vyjádření. Thomasovi vše přišlo neskutečné, skoro nevnímal ten ponurý monolog. Pouze ho dráždil zápach z úst jeho mučitele.
„Vše důležité jste nám již sdělil, takže to nebudeme protahovat. Jste odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle. Rozsudek bude vykonán za týden. Během té doby vás dáme trochu do pořádku. Musíte vypadat k světu na tom ceremoniálu.“
Muž poodešel od Thomase a vesele se usmál. „Hoďte ho do cely. A tentokrát mu dejte nažrat.“
Stráže vzali Thomase v podpaží a vlekli ho do jeho kobky. Všechno ho bolelo, nedocházel mu jeho rozsudek. Viděl v tom spíš únik než smrt. Konečně bude mít klid. Omdlel.
Zvláštní příval myšlenek zaplavil jeho mysl. Viděl svou ženu, své dvě děti. Dělal rozhodnutí na můstku lodi. Odpaloval rakety, ničil. Všechny myšlenky probíhali rychle a zaplavovaly jeho receptory. Postupně se začali vzdalovat a Thomas se probral z bezvědomí. Chvíli seděl a snažil se utřídit myšlenky. Normálně to trvá pár vteřin, než vám dojde co je skutečnost a co se vám zdálo, ale tohle nebyla normální situace. Thomas byl vyčerpaný a tak mu to trvalo alespoň minutu.
Všiml si neobvyklé věci, na zemi leželo jídlo. To ani není možné. Tápavými pohyby se k němu přiblížil. Ohmatal. Ano, je to jídlo. Začal ho rychle konzumovat. Brzy se mu ale sevřel žaludek a vše vyzvracel. Musí jíst opatrněji po takové době hladu a mučení.
Když spořádal co se dalo, lehl si a usnul.
Opět cestoval časem a vrátil se na loď SS112. Po jednoměsíční cestě se blížili k Marsu. Zrovna nad počítačem projektoval nejlepší a nejrychlejší útočnou možnost.
„Namíříme si to přímo do atmosféry. Musíme ale zvolit správnou vstupní rychlost a úhel. Atmosféra nás dobrzdí a mi budeme na oběžné dráze na odvrácené straně Marsu. Pak zaútočíme.“ To byl návrh prvního důstojníka Gila.
Kapitán Thomas se zamyslel: „Určitě to trup vydrží při téhle rychlosti?“
„Ten náš určitě. Nejlepší je, že oni to neví. Budou předpokládat, že budeme pár dní brzdit. A až pak uděláme něco takového,“ odpověděl Gil.
„Dobře, nic lepšího se dělat nedá. Uděláme vpád a pak rychle z těch míst. Máme nejrychlejší loď. Nejspíš nás nedohoní,“ zakončil Thomas plánování a nechal důstojníky provést potřebné výpočty.
Vyšel z velícího můstku a vydal se na obhlídku lodě. Zastavil se ve strojovně. Musel zkontrolovat obranné systémy. Všem bylo jasné, že po přiblížení k Marsu na ně budou střílet rakety. To by ale neměl být žádný problém, laserové dělo zničí všechny nebezpečné střely ještě v atmosféře Marsu.
Zkontroloval dělo a pohledem sklouzl na druhou obrazovku. Tam byl obraz Marsu přímo z čelní kamery. Vypadal tak zvláštně, tak hypnoticky. V té asociaci si uvědomil cosi neskutečného, cosi snového a bylo po snu. Začal se probouzet.
Zase ta špinavá díra. Ale cítil se o trochu lépe. Začal nabývat sil. Na zemi leželo další jídlo. Tentokrát si ho už začal vychutnávat. Možná to byla chyba. Hnusná šedivá kaše měla chuť tři dny staré mrtvoly a podobným způsobem i voněla. Nicméně neměl nic lepšího. Přemohl se a vše zkonzumoval. Nakonec to zapil hnusnou vodou z kohoutku. Cítil se svěží a tak zkusil trochu cvičit. Nic jiného se ani nedalo dělat a on potřeboval zaměstnat tělo a mysl. Musel si utřídit myšlenky.
Další jídlo ten den nepřišlo. Rozhodl se prospat. Tělo bylo klidnější a celkově vyrovnanější. Začal ale opět pociťovat bolístky, na které již zapomněl. Celou dobu byl prázdný a zničený. Neuvědomoval si bolest zlomených žeber, nebo vyražených zubů. Nemyslel ani na rodinu, ani na zbytek posádky. Vše bylo pryč, až do teď. Jak se tělo začalo vracet do normálu, začaly se vracet bolesti, i obrazy blízkých. Usínal s myšlenkami na sou ženu, Sylvii.
Náhle byl doma, na Zemi. Scházel ze schodů. Nahlédl do kuchyně a uviděl Sylvii, jak dělá snídani. Byla smutná. Přišel k ní a políbil jí do vlasů.
„Doufal, jsem že budeš u mě v posteli až se vzbudím.“
Sylvia se na něj podíval, měla slzy v očích: „Musela jsem vypravit děti do školy.“
Thomas vzal její hlavu do rukou a podíval se jí do očí. „Nech těch nářků, za dva měsíce jsem doma. Je to jen trochu jiná mise než ty předtím, ale není nijak zvlášť nebezpečná.“
Sylvie neodpověděla, ale uhnula pohledem. Do očí jí vhrkly další slzy. Thomas jí uchopil a objal.
„Brzy se vrátím…“
„Vstávej ty prase, půjdeš se trochu zkulturnit,“ hulákal strážný na Thomase a šťouchal do něj obuškem. Druhý strážný stál ve dveřích. Thomas byl schopný chůze a tak ho pouze doprovázely do sprchy. Tam se snažil smýt všechnu nečistotu. Dostal čisté hadry, ty původní byly plné skvrn od krve a moči.
Pak se vrátil do pokoje, dostal novou deku a povlečení. Posadil se na postel a rozhlížel se po pokoji. Zahlédl svou tvář v zrcadle. Vypadl už mnohem lépe, zřejmě je v potravě spousta živin a nějaké vitamíny. Začal pozorovat strážné, kteří ho doprovázely do sprchy, cvičil a tak ubíhaly jeho dny. Mysl měl soustředěnou, hledal způsob jak utéct. Nic jiného ho netrápilo, nic jiného si nepřipustil. Díky tomu žil, byla to příjemná změna po nekonečných dnech bloudění a hledání se sebe. Žil, ale již to nebyl Thomas jako dříve. Zradil a on to věděl. Ale zlomili by každého, nikdo nemohl vydržet všechna ta mučení.
Otevřely se dveře a do pokoje vstoupili strážní, rutinní hygiena, na kterou měli Thomase doprovodit. První strážný si jenom všiml rozbitého zrcadla na zemi pod umyvadlem, ale to už měl střep zabodnutý v krku. Zachraptěl a skácel se na zem. Druhý strážný se ani nestihl vzpamatovat a dostal zásah dlaní do obličeje. Thomas ho obešel a udeřil do páteře. Strážný se v bezvědomí složil. Smůla byla, že ani jeden z nich nebyl ozbrojen. Thomas vtáhl obě těla do pokoje a převlékl se do uniformy menšího strážného.
Neváhal a vyrazil na cestu ven. Prošel dlouhou chodbou kolem mnoha dveřích. Z některých se ozýval nářek, z jiných žadonění. Thomas si byl jistý, že sám dělal oboje. Přišel ke skleněné přepážce a přejel čipem u čtečky. Dveře se otevřeli. Zatím to jde velmi dobře. Dostal se z nejstřeženější oblasti do předmístností vězeňského bloku. Vydal se ve směru šipek Exit.
Dostal se do příjmové místnosti. Úředníci pospávaly a žádní noví zajatci nebyli nikde k vidění. Thomasovi bylo jasné, že si někdo všimne jména Doyl Gonzáles na visačce s čipem a jeho tváře. Ve vězeňském bloku mohlo pracovat tak dvacet lidé nejvýše, takže je zřejmé, že se budou znát.
Hlídač sedící u dveří zpozoroval nebezpeční a ohnal se po zbrani, Thomas byl ale rychlejší. Hlídač dostal ránu do obličeje a Thomas se zmocnil jeho zbraně. Popadl hlídače a postavil ho mezi sebe a ostatní lidi. Namířil mu na hlavu: „Teďka chci volný průchod do odletové haly a připravenou loď, kterou se dostanu na Zem.“
Z boční kanceláře vyšel muž, Thomas sebou trhnul. Byl to jeho mučitel v brýlích: „Asi ti nedošlo, že to co děláš je zoufalý pokus. Musí ti být jasné, že se nemáš šanci odsud dostat.“
„Tak to ještě uvidíme. Teďka odhoďte zbraně a lehněte si na zem.“
Mučitel ale udělal opak, vytáhl zbraň a zamířil na Thomase: „Ten muž, kterého máš před sebou zklamal. A ty taky.“ Svá slova zakončil výstřelem. Kulka prošla hlídačem a zaryla se do Thomasova břicha. Zbytek personálu neváhal a vrhnul se na výtržníka. Ztrácel mnoho krve a omdlel.
„Náraz do atmosféry za 10… 9… 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… 1… náraz,“ hlásil první důstojník na lodi SS112. Loď se celá zachvěla a všechny venkovní monitory zrudly. Posádka byla na pokraji omdlení z náhlé brzdící rychlosti.
„Jak si vede automatická obrana?“
„Kapitáne, od vstupu do atmosféry žádná nová torpéda. Předchozí byla všechna eliminována.“
Museli na sebe křičet a přetahovat se s velkým přetížením.
„Připravte se na výstup z atmosféry a zaměření cílů,“ hlásil kapitán.
Obrazovky začaly tmavnout a deakcelerace začala pomíjet. Z ničeho nic se na čelní kameře objevily hvězdy a na spodní části byl Mars. Před nimi se rozprostřela flotila bojových lodí. Kapitán zůstal udiveně zírat. Nikdo nečekal celou flotilu. Měli narazit na rozestavěnou malou loď, ale tohle.
„Palte na všechny cíle,“ hlásil kapitán.
Důstojní se pokoušel zaměřit a vypálit.
„Střílejí po nás pane.“
„Automatická obrana nestíhá, připravte se na zásah.“
Loď se otřásla.
„Uzavřete můstek,“ řval kapitán a spěšně mačkal tlačítka.
„Hlaste škody.“
„Jádro je nestabilní, ale drží ho záložní generátory. Vzduch máme už jen na můstku, zbytek lodi je samá díra.“
„Tak s touhle lodí jsme dolítali. Pošlete všechna možná data na Zemi. Vypněte jádro a hlaste naší kapitulaci,“ pronesl kapitán.
Loď se hnala po oběžné dráze Marsu, naprosto neřiditelná.
„Pane, mohli bychom odhodit jádro. Pravděpodobně se pádem k Marsu přehřeje a vybuchne ještě ve vzduchu. Zničili bychom tak celý Marsovský odpor.“
Thomas se udiveně podíval na Gila: „Jak velkou destrukci by to způsobilo?“
„Pokud by došlo k výbuchu ve správné výšce mohlo by to vyvolat silné zemětřesení…“
„Kolik lidí by to zabilo,“ zeptal se Thomas jinak.
„Pokud by to vyšlo, tak všechny, pane.“
„Ale mi nemůžeme zničit celou planetu. To jsem sem nemuseli letět. Mohli rovnou poslat řízenou střelu.“
„Pane, nikdo nepředpokládal, že Marsovský odpor by mohl být tak silný. Sám jste ale viděl, co na nás chystají, my to musíme vyřešit.“
Kapitán se nahnul na řídící pult. Odklopil pojistnou klapku a pod ní se skrývalo tlačítko. Nápis zněl: „Pozor, vystřelení jádra.“
„Blíží se k nám loď, jedou si pro nás. Musíme to odpálit,“ naléhal Gil.
Thomas přiblížil prst k červenému tlačítku. Věděl, že jeho stištěním může zabít všech 120 miliónů lidí žijících na Marsu.
„Připojili se na nás a řežou si sem cestu. Udělejte to.“
Na potvrzení Gillových slov se objevil plamínek v trupu. Marsovská loď se přisála k můstku a teď se začali prořezávat pro svoje zajatce.
„Ne, ne nemohu to udělat,“ pronesl rozhodně Thomas. Gil se vrhl k ovládacímu pultu, ale Thomas byl rychlejší. Roztrhli je od sebe až nově příchozí na loď.
Thomas se probudil. Zase byl ve své cele. Břicho měl ovázané a příšerně ho bolelo. Jen seděl a koukal z okna. Všichni mohli být mrtví. Všichni.
Otevřely se dveře. Vstupující strážný byl velmi opatrný a druhý ho kryl z chodby. Thomas ale neměl sílu na odpor. Došlo mu, že jeho mučitel měl pravdu. Nemá se jak dostat domů. Odsud není úniku.
„Přišel tvůj velký den chlape. Tady máš nóbl hadry, tak si dej záležet ať nějak vypadáš.“
Netrvalo to dlouho a strážní ho vedli chodbou. Vešli do světlé bílé místnosti. Bylo tu elektrické křeslo a dva muži. V přední zdi bylo sklo a za ním kamera. Strážní upoutali Thomase na křeslo a odešli. Statný muž přistoupil k páce. Byl to kat a jeho úkolem bylo udělat špinavou práci. Poslední muž v místnosti byl Thomasův mučitel. Ten se otočil ke kameře a vedl si svou řeč: „Tento muž, kapitán lodi SS112, chtěl ohrozit samostatnost naší planety. Pokusil se zlikvidovat naší flotilu. I přes dobré zacházení při věznění se pokusil o útěk, zabil dva strážné a jednoho zranil. Za tyto přečiny se odsuzuje k smrti na elektrickém křesle. Rozsudek nechť je vykonán.“
Thomasovi bylo zle z těch keců. Dobré zacházení, jenomže lidi mu to budou věřit, teď už vypadá dobře, proto ho sem nevzali hned po mučení. A taky se zapomněl zmínit o tom, že jsem jim zachránil život. Všem.
Mučitel se obrátil ke katovy a pohledem dal svolení k popravě.
Kat zatáhl za páku. Thomas zemřel aby 120 miliónů lidí mohlo žít. Byl tím největším hrdinou a přitom jím všichni opovrhovali, doma, v pohodlí u televize.