Proč to říkat všem

4. Robot musí chránit všemi dostupnými prostředky člověka, jakož i ostatní živočichy, rostliny a organismy před vyhynutím, pokud se nejedná o evoluční vývoj.

Malý Bendit seskočil z pohovky, rozběhl se ke dveřím od svého dětského pokoje a ze všech sil do nich bušil pěstmi. Za okamžik se vysílil, posadil se zády k nim. Občas loktem ve zlosti ještě do nich udeřil, ale nebylo mu to nic platné. Znovu se postavil a zalomcoval klikou, nadával, avšak i nyní zůstaly zamknuté, nikdo nevyslyšel jeho pláč, prosby i výhružky. Znovu sjel po dveřích na zem. Naštvaně se díval na celý svět.
Jeho rodiče seděli o patro níže v obýváku. Strašně trpěli nad synovým bědováním. Susan plakala, Percy jen seděl a držel svou ženu bezmocně za ruku. Ale i jemu nebyl syn lhostejný, srdce mu mohlo puknout žalem, nemohl však poslat svého syna ven, i kdyby chtěl sebevíce.
„Mladý pane,“ oslovil Bendita domácí robot Sally. „Neseďte na zemi, nastydnete se. Víte přece, že si musíte chránit své zdraví,“ upozorňoval dále umělý sluha, který dostal za úkol od Percyho dohlížet na jejich syna, aby neprovedl nějakou hloupost.
Kluk vzhlédl k jeho mrkajícím očím. Vždycky se mu líbily. Fascinovaly ho pohybující se umělá oční víčka, jimiž mrkal jen tak, protože žádnou funkci neměly, tak jak u člověka. Robot neměl oční kanálky, tudíž nemusel zvlhčovat kameru, ukrývající se za jeho očními bulvami. Avšak tím mrkající robot vypadal mnohem lépe, lidštěji. Vytrácel se ten kamenný pohled pohybující se sochy.
„Kdy už konečně půjdu ven,“ ptal se smutným hlasem, jako pokaždé, leč věděl, že dostane stejnou zamítavou odpověď. Strašně toužil vyběhnout do přírody, válet se v trávě, skákat a dovádět, jako každé dítě.
Mnoho jeho kamarádů i příbuzných zemřelo. Jediná a chabá obrana která zbývala, bylo zůstat doma a nevycházet ven za žádných okolností. Proto seděla celá rodina v tomto nechtěném domácím vězení a civěla do prázdna. Jediným spojením se světem probíhalo pomocí Interrobu, obdoba Internetu, jelikož nebylo nikoho, kdo by zajišťoval vysílání v rozhlase nebo v televizi. Tato síť spravovaná pouze a jedině roboty, navzdory všem překážkám, které při vzniku měla, si časem našla své uplatnění. Jak pro roboty, jenž si touto cestou sami zajišťovali své softwarové zdokonalení, tak i pro lidi, kterým v této těžké době poskytovala jistou útěchu, rady i jisté pobavení.
„To vám s určitostí nemohu sdělit. Dostal jsem od vašeho otce příkaz, abych na vás dohlédnul.“
Bendit se zamračil, postavil se a přesunul se na pohovku. „Trvá to nějak dlouho,“ povzdechl si. Půl roku domácího vězení byla dlouhá doba i pro dospělého, natož pro třináctiletého chlapce, který potřeboval pohyb na čerstvém vzduchu a vybít si svou nahromaděnou energii.
„To máte pravdu. Ale kdybyste nechtěl pořád utíkat, nemusel jste být zavřený v pokoji a já s vámi.“
Klučina stiskl naštvaně rty. Pohlédl směrem k zamřížovanému oknu. Mříže nebyly jenom v jeho pokoji, nýbrž v každém okně i ventilaci. Otec přikázal Sallymu, aby je zhotovil a řádně připevnil, neboť jako jediný mohl ven. Jemu mikroorganismus Strain sto dvacet jedna nemohl ublížit. Strain ke svému životu využíval místo kyslíku železo, obsaženého v krvi živých organismů.
Virus byl původně vyzdvižen z termálních pramenů na severovýchodním dně Tichého oceánu, kde se očekávalo, že tlak vody a teplota pramenů zlikvidovaly vše živé. Jeho vyzdvižením ze dna oceánu začala jeho pouť. Vědci plesali nad touto formou života a hned ho zkoumali, hledali jakékoliv jeho zužitkování v prospěch lidstva. Odolával sto dvacet jedna stupňů Celsia a liboval si v železitých sloučeninách. Dokonce železité sloučeniny přetvářel na ušlechtilejší kovy. Z těchto kovů se poté vyráběly lékařské nástroje, implantáty a další materiály potřebné v medicíně. Ušetřil mnoho nákladů na výrobu. Tak se dostal až do lidského těla, kde postupně mutoval, až se stal nepřítelem číslo jedna, pro vše živé. Choval se abnormálně, své oběti trápil vysokými horečkami několik měsíců, než je utrápil k smrti nebo se vytratil neznámo kam. Nezabíral na něj žádný lék, ani vysoké dávky penicilínu. Ti co přežili, si mysleli, že jsou proti Strainu imunní a vlastnili protilátky, jako u neštovic a jim podobným nemocem. To však byl velký omyl. Mikroorganismus tyto jedince opět napadl a trápil je znova, dokud své oběti úplně nevysílil. Jindy zaútočil, jako epidemie a vyhladil celá města, aniž by někdo přišel na to, co mikroorganismus vyprovokovalo k takové reakci. Nikdo si nebyl jist, že ho nemá na sobě či v sobě. Oběti umíraly ihned nebo později s jakýmikoliv příznaky. Virus deformoval těla všech tvorů do hrůzných tvarů. Nikdo netušil kdy a proč zaútočí.
„Musel toho mikroba někdo zkoumat? Nemusel se dostat ven. Proč člověk pořád do něčeho šťourá a hledá,“ podíval se znova na Sallyho. Čekal jeho vysvětlení a upřímnou odpověď. Vždycky podával důkladné a pravdivé vysvětlení, jeho pozitronové obvody byly tak naprogramovány.
„Je to odvěká touha člověka, něco objevovat, zkoumat, hledat. Kdyby tomu tak nebylo, stále byste žili v době kamenné, nikdy by člověk nevzlétl do oblak, nepřistál na Měsíci. Kdyby ne jeho, nestál bych zde i já a nehovořil s vámi. Výzkum nepřenáší jenom sladké plody, ale i trpké a hořké ovoce. Příroda si může rovněž pomoci sama, jak se ostatně stalo již mnohokrát.“ Končil optimisticky, chtěl tak povzbudit chlapce.
„Pomáhají při výzkumu i roboti?“ kladl další otázku. Na třináctiletého kluka to byl dotaz dost neobvyklý, poněvadž jeho vrstevníci měli jiné zájmy.
Robota otázka nijak nevyvedla z míry, její význam si stejně neuvědomoval. „Nevím, snad ano. Robot se stal velkým pomocníkem člověka, takže si myslím, že ano,“ odpovídal na dotaz vyhýbavě, neměl informaci ověřenou.
„Ty také přemýšlíš, jak by si člověku pomohl?“
„Ne, nikdo mi nedal příkaz.“
„Tobě musí někdo zadat příkaz, aby si pomáhal člověku?“
„Zajisté. Nemohu dělat věci, které po mně člověk nechce, omezoval bych ho v jeho činnostech nebo zálibách.“
„Co ten zákon, kde se praví, že robot nesmí dopustit, aby člověku bylo ublíženo nebo k tomu došlo jeho nečinností,“ snažil se ocitovat první zákon robotiky z pěti.
„Dalo by se to také tak říci, ale tento zákon hovoří pro nás roboty velmi všeobecně, nemá přesné definice. Z hlediska robotiky neubližujeme člověku svou nečinností. Nemůžeme tento zákon ani dodržet, poněvadž člověku nemůžeme být stále nablízku. Vezměte si například tuto situaci. Hlídám vás, abyste neprovedl nějakou hloupost a rodiče jsou dole v obýváku. Nemohu být na dvou místech současně a dodržovat první zákon robotiky. Nedělal bych nic jiného, než běhal po světě a zachraňoval lidi nebo upozorňoval na jejich nebezpečné činnosti. Nehledě k tomu, že člověk stvořil robota k obrazu svému. Vypadáme jako lidé, chováme se tak. Proto možná nemáme speciální přístroje na odposlech či čidla na detekci zachycující jejich emoce, chování. Člověk by takového robota nechtěl, mohlo by dojít k zneužití. Vám by se líbilo, kdybych vás stále napomínal, že právě provádíte nebezpečnou činnost a můžete se poranit?“
Bendit pokýval souhlasně hlavou. Zcela ze Sallym souhlasil. Člověk si opravdu stvořil robota ke své podobě. „Tak tedy něco udělej, abych mohl ven,“ přikazoval mu.
„Máte konkrétní příkaz na mysli?“
Zakoulel očima nad jeho definicí. „Vymysli takovou ochranu, která by mne ochraňovala před Strainem,“ ukázal prstem směrem k oknu. „Musíš něco vymyslet, i kdybys měl nad tím strávit celou noc.“ Čekal, že se Sally okamžitě otočí na patě a půjde vykonat příkaz, avšak on stále setrvával na místě. „Co stojíš, vydal jsem příkaz a ty musíš uposlechnout,“ rozčiloval se nad lhostejností robota.
„Zadaný příkaz je mi zcela jasný. Váš otec mi vydal prvotní příkaz - hlídat vás. V tomto případě je váš příkaz podřazen a příkaz vašeho otce nadřazen.“
Klučina se zamračil. Robot dostával příkazy, ale některé byly nadřazeny nad jinými, jinak by se robot nedovedl rozhodnout, komu má vyhovět dříve. „Tak mne zaveď k otci, chci s ním mluvit,“ zadal nový příkaz, který robot musel vykonat. Jedině tak se mohl dostat z pokoje ven.
Sally vytáhl klíč z kapsy a poslušně s ním otočil v zámku. Otevřel dveře a ukázal mladému pánovi volnou cestu do náruče otcovy. Bendit vstal z pohovky, seběhl po schodech dolů, rovnou do obýváku za otcem. Percy se divil, že se jeho syn tak brzy umoudřil a přestal vyvádět. Jindy vydržel trucovat i několik dnů, než ho zlost přešla. Nebylo však jiného východiska, jak syna aspoň trochu uchránit před ohrožujícím mikroorganismem. Tušil, že nebude něco v pořádku, znal přece svého syna. Začal se zajímat, co ho najednou přimělo k moudrosti. Syn se nedal dlouho pobízet a tak svému otci vyprávěl, jakou rozpravu měl se Sallym.
Otec se nad synovým bolem pozastavil a chvíli přemýšlel, poněvadž Bendit nikdy takto neuvažoval. Měl mnoho času na úvahy a touha po pobytu na čerstvém vzduchu ho vedly k takovým závěrům, pomyslel si. Pousmál se nad vyzrávajícím nejmladším členem rodiny a usoudil, že by mu mohl trochu pomoci. Přikázal tedy Sallymu, aby splnil synův sen. Robot pokýval hlavou na souhlas, otočil se a odešel do své dílničky. Bendit se přitulil ke svému otci, hořel nedočkavostí, kdy umělý sluha pro něho zadanou ochranu vymyslí. Otec byl také spokojen. Nejenže vyhověl synovi, ale získal i jeho přízeň, což za půl roku nesvedl.
Bendit se však Sallyho do večera nedočkal. Několikrát se odhodlal za ním sejít dolů a podívat se, jak je s tou věcí daleko, ale nešel za ním. Moc dobře věděl, že robot uposlechne příkazu a provede ho co nejlépe. Dostal však složitý úkol, který mohl trvat déle, než si sám myslel. Ráno ke snídani se Sally nedostavil. Dosud pokaždé jídla nachystal, prostřel na stůl a obsluhoval, dnes musela jeho obvyklé činnosti zastoupit Susan, zvykli si na prostřený stůl a obsluhu. Percyho začalo žrát svědomí, že vůbec dával robotovi tak nesmyslný příkaz. Vsunul si rychle poslední sousto do úst a vydal se za Sallym. Neudělal však ani pár kroků, když se ve dveřích zjevil jako duch.
„Dobrý den Mandelbortovi, omlouvám se za zdržení.“ Dal se k překvapivému údivu Percyho okamžitě do řeči, jakmile pána spatřil.
„Kde jsi tak dlouho,“ spustil na něj zhurta. „Víš, že jsi nás omezil?“
„Pohodlí se nepovažuje za omezování,“ opáčil pohotově. „Měl jsem od vás prioritní příkaz, vyplnit Benditovo přání. Příkaz zněl: vymyslet přístroj, aby mohl váš syn ven, i kdyby jsem měl nad tím strávit celou noc,“ vysvětloval.
Otec se vyčítavě podíval na svého syna, pak zas na Sallyho. „Vymyslel jsi tedy něco?“ zvědavě ho obhlížel, neboť žádnou věc v rukou nedržel.
„Zajisté,“ zalovil dvěma prsty v kapsičce u košile a vytáhl malý plošný spoj na šňůrce. Přístroj připomínal dětskou píšťalku než zařízení k ochraně proti Strainu sto dvacet jedna.
„Co to je,“ ptal se zvědavě Bendit.
„Název tento přístroj zatím nemá. Nosí se na krku a pracuje na principu magnetického rezonátoru s iontovým zářičem.“
„Funguje vůbec?“ skočil Sallymu do řeči Percy. Neměl vůbec tušení, o čem mluví, protože se ve vědách moc nevyznal, byl přece jenom zahradní architekt.
„Ano. Okolo osoby jenž bude tento zářič nosit na krku se vytvoří ochranná bublina, která svým působením zcela zamezí proniknutí Strainu k tělu. Mezi bublinou a tělem vznikne úplné sterilní prostředí, naprosto nevhodné pro přežití viru. Jde o dokonalou osobní ochranu,“ přehodil si přes hlavu provázek, miniaturním šroubováčkem zmáčknul ještě menší spínač. Okolo jeho postavy vyrostla aura ve tvaru protáhlé bubliny až na podlahu. Jemně nafialovělá barva se na tmavějších odstínech pozadí úplně vytrácela. Mezi Sallym a aureolou byla dostatečná mezera pro volný pohyb končetin. Susan se nemohla na mihotavé barvy vynadívat. Z ničeho nic začal robot dělat prudké pohyby, aby dokázal neporušenost bubliny. Poskakoval, chodil kolem, různě se nakláněl, nakonec se posadil na stoličku. Aureola za každých okolností obklopovala jeho umělé tělo a nyní i z větší části obklopovala židli.
Bendit poskakoval radostí a tleskal, chtěl si hned vyzkoušet jeho přístroj. Percy ho zastavil. „Není to zdraví škodlivé? Kde bereš jistotu, že to tu potvoru zabije,“ mračil se střídavě na přístroj i robota.
„Zdraví škodlivé to není, jen nesmí člověk s tímto přístrojem přijít do styku s velkým magnetickým zářením. Anulovali by se účinky přístroje,“ upozorňoval na jedinou záludnost svého vynálezu. „S jistotou mohu potvrdit, že Strain pod magneticko - iontový obal nepronikne.“
„Musíme tu věc někde poslat, kde ověří jeho účinky,“ pronášela s obavami Susan.
„Jak myslíte, ale není to zapotřebí, ručím za svou práci.“
„Jak si můžeš být tak jistý!“ nevěřila stále Benditova máma.
„Napojil jsem se na Interrob a vyhledal jsem veškeré informace, co se udělalo pro zničení tohoto mikroorganismu, hlavně, co zklamalo. Při hledání jsem narazil na univerzitu, která se zabývala magnetismem. Strain v tomto neviditelném poli umíral a nedovedl se dostat k pokusnému zvířeti. Výzkum byl však pozastaven pro nedostatek lidských zdrojů. Já jsem rozpracovaný projekt dovedl až do zdárného konce. Pro jistotu jsem přidal iontový zářič, v kterém taktéž Strain nedovede přežít.“
Po těchto slovech Susan pookřála a dovolila svému synovi, aby si přístroj nasadil na krk. Bublina obklopila jeho tělo, jako před tím Sallyho. Stále váhala, zda rozhodla správně, ale na synových očích spatřovala radost, jakou u něj dlouho neviděla. Bendit štěstím plakal, mohl konečně vyběhnout z domu a vydovádět se dosytnosti. V zahradě se radoval z volného pohybu a čerstvého vzduchu.
Leč Percy stále stál a díval se na robota. „Poslyš Sally, dovedeš ten tvůj zázrak vyrobit pro celou rodinu?“
„Jistě, každému udělám jeden.“
„Šlo by jich vyrobit větší množství? Takových dvacet?“ vyptával se záludně.
„Pokud budu mít dostatek součástek, nevidím v tom problém,“ rozhodil rukama jako člověk.
Percy objal Sallyho okolo ramennou, jako svého kamaráda a vykročil s ním směrem k dílně.
Dva dny se Percy se Sallym pořádně neukázali, jen Percy přišel, když měl hlad, na rozdíl od Sallyho. Stále spolu něco kutili v dílně. Až třetího dne se nad jejich domem zjevila velká ochranná bublina a chvíli nato odešel Sally s batohem na zádech neznámo kam. K večeru se vrátil a vytahoval z batohu peníze. Rozjeli totiž obchod s touto ochranou proti Strainu a podle prvních prodaných kusů uspěli. Rozběhla se malá domácí výroba. Percy nestačil shánět součástky i roboty, kteří se moc nevyráběli. Zakoupení roboti pracovali ve dne v noci. Poptávka po ochraně před Strainem převyšovala výrobu.
Po měsíci se Bendit začal nudit. Měl svou vysněnou ochranu, s kterou mohl ven, tak jako mnoho lidí, kteří začali pomalu chodit ven i do zaměstnání. Lidé si rychle přivykali auře. Jenže Bendit si neměl s kým hrát. Nejeden kamarád ze školy zemřel a ti co přežili, bydleli daleko. Opět se začat trápit myšlenkou, proč dlouho trvá vědcům, vymyslet vakcínu proti zákeřnému mikroorganismu. Nedovedl si představit strávený život s bublinou okolo sebe. Začala ho omezovat, zkreslovala barvy i vzdálenosti. Zavolal si proto Sallyho k sobě do pokoje, aby odpověděl na připravené otázky. Nikdo nebyl v jeho blízkosti, s kým by si mohl vážně pohovořit. Susan vařila v kuchyni a jeho otec organizoval roboty.
„Proč jsi nevymyslel ještě něco jiného?“ Vyslovil otázku, sotva robot vstoupil do dětského pokoje.
„Nedostal jsem jiný příkaz,“ odpovídal upřímně.
„To ti musí neustále někdo dávat příkazy? Nemůžeš sám od sebe něco jiného vymyslet?“ pohodil rukama rozvážně.
„Ne, nemohu. Jsem nyní zaneprázdněn výrobou aury. Mám jiné příkazy.“
„Co tě přinutí, abys automaticky při takové situaci, jako je ta naše, se zabýval myšlenkou na lepší ochranu člověka.“
„Snad kdybych měl prioritní příkaz nad ostatními,“ pospíchal s odpovědí. Mladý pán ho zdržoval od práce.
Nad touto odpovědí se Bendit zamyslel. „A kdyby všichni roboti měli celkově přikázáno pomáhat lidem při takové nebo podobné události, pomáhali by?“
„Snad ano, pokud by jiný zákon robotiky takový zákon nařizoval.“
Bendita Sally navedl k něčemu, o čem neměl ani tušení. Poslal robota po své práci a dal se do úvah. Nemůže nechat lidstvo běhat s mihotavou bublinou okolo těla.
Večer otec počítal, kolik utržili za dnešní den. Bendit se k němu nesměle přišoural. Avšak musel u něj hodnou chvíli stát, než si ho povšimnul. „Copak chceš? Jak to, že ještě nejsi v posteli?“ usmál se na něj, aura vydělávala mnoho peněz.
„Mám takovou myšlenku a rád bych věděl, co na to povíš.“
Percymu probleskla hlavou úvaha nad dalším synovým nápadem, na kterém by mohli znovu vydělat. „Tak co máš,“ pohladil ho po vlasech, aby jej povzbudil. Dokonce se i posadil, aby mu viděl do očí.
„Vymyslel jsem další zákon robotiky,“ podal otci papír, na kterém byl další zákon robotiky napsaný.
Otec se na něj podíval divným pohledem. Zákon robotiky si přečetl. Po přečtení pokrčil rameny. „Nevím, co tím chceš říci.“ V takových věcech se nevyznal. Jako zahradní architekt dovedl naplánovat odpočinkový kout v zahradě, rozmístnit ovocné stromy, ale robotům a jejich zákonům nerozuměl.
„Chtěl bych, aby všichni roboti na světě automaticky přemýšleli, jak člověku pomoci, aniž by jim někdo přikazoval, co mají dělat,“ začal vysvětlovat, že se mu vlastně nejedná jen o tuto situaci, ale i o další schody nešťastných náhod. Tento zákon robotiky by sloužil jako pojistka, která by napravovala napáchané škody člověkem. Apeloval taktéž na Sallyho poznámku, že je jenom jeden robot v rodině a nemůže každého člena rodiny ochraňovat zvlášť a tak dodržovat ortodoxně první zákon robotiky.
„Ty chceš, aby to co Sally nedávno vymyslel, vymysleli i jiní roboti?“ snažil se pochopit, o co synovi šlo.
Bendit pokýval souhlasně hlavou. „Nechci, aby vymysleli jednu věc, ale aby se snažili vymýšlet i jiné věci k záchraně všech živočichů,“ upřesňoval.
„Takže by pak vynalézali automaticky a my bychom přišli o tak skvělý kšeft?“
Neochotně pokrčil rameny, jeho otec měl pravdu. Ještě neochotněji pokýval souhlasně hlavou.
„Ty ses zbláznil!“ rozeřval se. „Nevidím důvod prozrazovat naše tajemství.“
Tím jejich rozhovor skončil. Bendit se smutně došoural do pokoje. Lehnul si na pohovku a jen tak civěl do stropu. Jeho otec byl zaslepen penězi, přál si, aby otec změnil názor. Naštěstí celý rozhovor sledovala Susan a šla svého syna do pokoje utěšit. Hovořili spolu o problému, nakonec ho pohladila po vlasech a slíbila, že se pokusí s otcem promluvit.
Z normálního hovoru však vyvstala hádka. Percy se nechtěl vzdát výhodného byznysu a jen tak vše prostřednictvím robota prozradit. Nakonec Susan procedila mezi zuby, že peněz mají dost a zamkla se v ložnici. Percy byl tak nucen spát v obýváku na pohovce.
Brzy ráno zaslechl Bendit startování otcova auta a odjezd. Ihned běžel dolů zeptat se mámy, kam otec odjíždí.
Susan na něj mrkla a usmála se. „Táta odjel do továrny, kde vyrábějí roboty, pokusí se jim tvůj zákon vysvětlit.“
Za dvě hodiny byl otec zpátky. Netvářil se příliš šťastně. Beze slova vrazil do domu a utíkal za Sallym. Když se vrátil, zářila okolo něj aura.
„Co se stalo?“ vzdechla Susan. Tušila, že se přihodilo něco zlého. Nikdy doma nechodili s osobní aurou, poněvadž je chránila velká okolo domu.
„Dostal jsem se někde k magnetickému záření a aura pohasla. Náhradní auru jsem u sebe neměl,“ třásl se strachy Percy. Avšak po půl hodině třes nepřestal a přidali se vysoké horečky. Všichni věděli, že už to nebyl strach ze Strainu, ale Strain samotný. Sallyho vynález nefungoval na Strain uvnitř těla. Percy si proto nechal zavolat do ložnice celou rodinu, uchopil Bendita za ruku a pravil přes popraskané rty. „Tvůj zákon robotiky je přijat a zakotven jako čtvrtý bod zákonů robotiky. Dalo mi hodně práce, než jsem jim vysvětlil, o jakou zásadní věc jde. Zprvu nechtěli ani semnou mluvit, ale když zjistili, že jsem jejich největší odběratel robotů, tak mne vyslechli. Předtím jsem tvůj zákon robotiky nepochopil. Nyní je mi jasné proč jsi to chtěl.“ Susan manželovi otřela pot z čela a přiložila nový, chladivý obklad na čelo. „Vezmi Sallyho i ostatní roboty a přikaž jim, aby se připojili na Interrob. Automaticky se jim nahraje další zákon robotiky,“ promlouval ztěžka, řeč ho vysilovala, těžko se mu dýchalo.
Bendit se rozplakal. Přál si, aby se otec změnil a pochopil ho, nepřál si nikdy jeho smrt.
Percy se zmítal ve vysokých horečkách celý měsíc. Několik dnů mu bylo lépe a zdálo se, že je vyhráno. Avšak Strain udeřil znova a důkladněji. Všem bylo jasné, co bude následovat.
Když bylo nejhůře, zastavila v ulici sanitka. Z vozu vyskočilo několik lidí v bílých pláštích a chodili od domu k domu. Pobíhali venku jen tak, bez zářivé aury. Jeden z mužů zazvonil u jejich dveří. Sally šel otevřít a ptal se zdvořile, co si pán přeje.
Muž se pousmál. „Jsem lékař a podáváme vakcínu proti sto dvacet jedničce. Nebýt nového zákona robotiky, nikdy by nedošlo k objevení účinné protilátky.“

Hodnocení