Rasa smrti VIII

Torianská mezihra

Xaíírassovy lodě zpomalily z nadsvětelné rychlosti na okraji systému, očekávajíce případný útok aiských lodí. Zhruba osmdesátka bitevních lodí, se pomalu šinula směrem k malému měsíci, na kterém se měla nacházet aiská těžařská základna.

„Nějaké známky aktivity na povrchu měsíce?“ Dotázal se operačního důstojníka, který obsluhoval panel řídící skenery.

„Na povrchu zaznamenávám činnost několika těžebních zařízení vaše vrchnosti. Zdá se, že aisové si v klidu těží ten svůj karbion a zatím náš přílet nezaregistrovali.“ Zněla odpověď.

Xaíírass zahloubaně seděl na svém novém podivně vyhlížejícím křesle, které neslo znaky, jenž měl vyryté na svých náramcích. Každý org měl jiné symboly a armády jimž velel, nesly jeho konkrétní označení. Org se najednou otočil směrem na Chíírra, který stál kousek za ním na můstku.

„Připadne mi to nějaké divné, je tady moc velký klid.“

„Proč myslíš?“

„Čekal bych tu alespoň nějaké hlídkující lodě, vždyť tohle je jediný systém, kde ti ubožáci těží ten svůj pseudokov.“

„Nemyslím, že by teď aisové mohli postrádat byť jen tu jedinou nejmenší lodičku. Federace v posledních dvou měsících přišla o více lodí, než v posledních dvou letech. Od mých zdrojů jsem dostal informaci, že zbývající federační vlády si začínají uvědomovat, že příchodem lidstva do galaxie se věci jen zhoršily a jejich konečná zkáza se mnohonásobně urychlí. Lidstvo je sice velice silné, jak jsme se již několikrát přesvědčili, ale s titány se měřit nemohou. To musí být jasné i jim samotným po střetu u Sorny.“ Poznamenal Chíírr.

Xaíírass chvíli jen tak mlčky seděl, načež začal hlasitě přemýšlet a vypadal, jakoby mluvil spíše sám pro sebe, než že by své domněnky sděloval svému příteli.

„Nechápu ten jejich postoj. Je opravdu dost možné, že to je nejmocnější rasa naší sféry, tak musí tušit, že titány neporazí. U rasy jejich formátu bych spíše čekal, že se pokusí nahradit naše postavení. A popravdě řečeno, myslím, že by to nebylo až tak nereálné.“

„Co to prosím tě říkáš?“ Odvětil překvapený Chíírr.

„Jen se nad tím zamysli. Lidstvo téměř určitě dosud nepotkalo civilizaci, která by se jim mohla rovnat. Proto mají ze svého pohledu právo se domnívat, že titány porazí, a to i přesto, že musí, jak už jsem řekl, tušit evidentní omyl, kterého se svou předtuchou dopouštějí. Vždyť s titány utrpěli u Sorny porážku. I když výsledek bitvy by se sotva dal považovat za jejich porážku.“

„Co to zase říkáš?“ Navázal čím dál více přkvapený Kirr. „Sám jsi se toho účastnil. Lidstvo utrpělo s titány v přímém střetu porážku, tak jak by se mohlo domnívat, že titány porazí. A co se týče tvé poznámky o našem nahrazení lidskou civilizací, tak k tomu nemůže dojít, neboť lidstvo se spolčilo s tou proradnou federací a hlavně, my jsme vyvolení titánů. Sami si nás vybrali a začali nás učit, nebo si již ze studií nic nepamatuješ?“

„Ale jistěže pamatuji, jenže o tohle tady teď nejde. Ty ses neúčastnil bitvy o Sornu ale já, jak jsi sám podotkl, ano. Tys neviděl co lidské lodě opravdu dokážou. Mají zbraně takové ničivosti, že ani titánské lodě jim nebyly s to odolat. Neviděl jsi jakou hrůzu způsobilo pár lidských lodí mezi našimi nejlepšími válečnými loděmi. A i vylepšená torpéda, která jsme získali od titánů, musela být použita v masovém měřítku, abychom byly schopni zničit alespoň jedinou lidskou válečnou loď.“

„Chceš mi snad říci, že lidé jsou schopni zničit titánské válečné lodě?“ Nevěřícně hlesl Chíírr.

„Tak tím si můžeš být absolutně jistý. Po té, co nám lidé způsobili obrovské ztráty, nás titáni odeslali dobýt Sornu a sami se vydali skoncovat s lidskými plavidly. Ovšem jak sami záhy zjistili, lidstvo je mnohem mocnější, než se vůbec zdálo. Lidé se sice museli ze soustavy stáhnout, ale v žádném případě bych neřekl, že by střet s titány pro ně dopadl katastrofou. I když nutno přihlédnout k tomu, jak oni sami katastrofu definují. Ano, sice přišli o pět jejich zkázonosných lodí, ale sami titáni přišli ještě o jednu loď více, než lidé a ti se začali stahovat až poté, co jsem se zbytkem armády mířil podpořit titánská plavidla v boji. Tím samozřejmě nepodceňuji sílu všemocných, ale lidstvo se jim téměř vyrovná. A s tímhle se všemocní s jistotou setkali poprvé.“

„Zpochybňuješ snad moc našich ochránců? Chceš snad tvrdit, že titáni nemají takovou moc, jakou všichni víme, že mají?“

Xaíírass se otočil směrem na Chíírra a spočinul svým vpravdě neobvyklým zrakem na jeho tváři. Vlna, která se k orgovi vrátila dávala jasně najevo, že podobné úvahy se Chíírrovi vůbec, ale opravdu vůbec nelíbí. Kirr přísně hleděl svým zrakem na Xaíírasse a čekal na jeho odpověď.

„Co prosím? Pokud sis náhodou nevšiml, nikdy jsem zde nezpochybnil moc titánů, ale naopak jsem vyslovil domněnku, že lidstvo může být silnější než se zdá. To za prvé. A za druhé, co má tenhle tvůj tón znamenat? Možná máš mnohem vyšší postavení, než jsem si celá ta léta myslel, ale nemysli si, že máš postavení na to, aby sis na mne mohl vyskakovat!!!“ Xaíírass se poprvé za celou dobu jejich přátelství na Chíírra doslova rozkřičel.

Chíírra to dost zaskočilo, tak se snažil situaci ihned urovnat.

„Dobrá omlouvám se. Možná jsem se to přehnal, ale uvědom si, že na tom mém tónu máš určitý díl viny. Nikdy jsem tě takto neslyšel dříve mluvit. Znělo to téměř jako pochybnosti o všemocných. A jakmile se mi to takto začalo jevit, nemohl jsem to dále poslouchat.“

Xaíírass se už také trochu uklidnil a znovu odvrátil zrak od Chíírra.

„Také se ti omlouvám. Uznávám, že já bych na tvém místě také v mé řeči slyšel pochybnosti, ale jak jsem již řekl, lidé jsou opravdu velmi mocní a to, že jsou schopni zničit titánské koráby, není žádná pochybnost, ale holý fakt, jemuž jsem byl osobně přítomen na bojišti. Tedy, pokud se palubní počítač nezbláznil, o čemž však silně pochybuji.“

Chíírrovi, který byl ještě pořád zaskočen z nenadálé eskalace situace, se viditelně ulevilo, ovšem z jeho nitra se vynořily jeho vlastní pochybnosti, které se týkaly Xaíírassovy víry v titánskou rasu. Jeho zamyšlení však vzápětí ihned rozptýlil důstojník, který byl u senzorového pultu.

„Vaše vrchnosti, na planetě zaznamenávám činnost dalšího zařízení. Je to zřejmě reakce na naše přiblížení k planetě.“

Xaíírass, který se nacházel ve svém vlastním zamyšlení, se vzpamatoval.

„Kosmická loď?“

„Ne, nejedná se o plavidlo, ale mohla by to být automatická obranná baterie.“ Sotva důstojník vyřkl svou myšlenku, z malého měsíce se začaly do nejbližší torianské lodě zakusovat paprsky z energetické baterie, která se na jeho povrchu opravdu nacházela.

Ačkoliv se na malém planetárním tělese vyskytovala jen jedna baterie, její nečekaný útok vyvolal v řadách torianských plavidel docela slušný zmatek. Lodě na čele skupiny započaly úhybné manévry, které však nebyly vůbec potřeba, neboť baterie nebyla schopna ohrožovat najednou více jak jednu loď.

„Zničte okamžitě tu baterii.“

Křikl Xaíírass, který byl více než otráven zmatkováním velitelů, kteří se nechali tak snadno vyplašit.

Na druhou stránku, jak si zahořkle uvědomil, nebylo jim ani moc co vyčítat, neboť toriané začínali po posledních událostech panikařit při každém útoku na jejich lodě v obavách, z konfrontace s lidskými smrtícími koráby. Velitelé jednotlivých lodí, kteří přežili alespoň jeden střet s lidskými plavidly, byli sice považováni za ty nejzkušenější veterány, ale zároveň na rozdíl od nováčků věděli, čeho jsou lidé schopni. Proto byli paradoxně více náchylnější k panice, než jejich kolegové, kterým dosud bojová zkušenost s lidmi chyběla.

Xaíírass však moc dobře věděl, že kdyby se tu lidské lodě vyskytovaly, tak by tu jeho bojová skupina už buď vůbec nebyla, nebo by se velice rychle měnila na trosky poletující v prostoru.

Baterii během chvilky vyřídilo několik torpéd, vyslaných z jeho vlastní lodi.

„Skenování povrchu potvrzuje, že se tam dole nevyskytuje žádný živý tvor.“ Hlásil opět důstojník.

„Hmm, tak dobrá, začneme okamžitě plnit cíle, kvůli kterým jsme sem byli odesláni.“

Z útrob bitevních lodí se začaly hrnout malé nosiče, které nesly vrtné soustavy pro těžbu surového kovu, který sloužil k výrobě slitiny tristorcia. Vysoce odolného kovu, ze kterého se měly v budoucnu vyrábět všechny torianské bitevní lodě. Přestože získání takto odolného materiálu, bylo nepochybně pro toriany přínosem, neviděl v něm Xaíírass v podstatě žádný praktický efekt, neboť mu bylo jasné, že budoucí pláště bitevních lodí tak jako tak, nebudou v žádném případě schopny odolat lidským zbraním. Jelikož jim nebyly schopny odolat ani titánské lodě se svými do té doby nepřekonatelnými štíty, proto celá tato těžařská výprava připadala Xaíírassovi úplně zbytečná. A pokud titánům skutečně šlo o tuto slitinu, kterou lidé získávali z kovu, jenž se nacházel v útrobách těchto asteroidů, měli sem vládcové poslat někoho úplně jiného na tak bezvýznamný úkol. Navíc pokud byl opravdu jediný org, ve kterého vložili plnou důvěru, mu tyto rozkazy připadaly o to více nesmyslné. Jedině, že by zde šlo o něco úplně jiného. O něco, co je tak přísně utajováno, že krom vládců a samotných titánů o tom nemá nikdo jiný absolutně žádné informace. Muselo tu jít o něco jiného. Proč by sem do této díry jinak vládcové posílali jediného orga, kterému plně důvěřovali?

26. Šokující minulost, proroctví a odhalení

Nejvyšší vládce lidské rasy hleděl přímo na tvora, který stál před ním a odolával ukrutně silnému nutkání, jej rozdrtit svou vůlí. Jeho mysl byla připravena okamžitě vrhnout veškerou svou energii do neviditelných sil, které mu poskytovaly schopnosti jeho mozku. Ovšem jedna z jeho schopností mu napovídala, že charross stojící před ním, se jej nesnaží nijak ohrozit. Alespoň prozatím. Navíc z charrossovy vlastní mysli vycítil něco zvláštního. Něco, co bylo zcela jiné než to, co cítil z mysli titána, jež vyslýchal jako zajatce na své lodi. Odolal tedy pokušení, které bylo vyvoláno hněvem a trošku se uklidnil, načež řekl.

„Tak tedy začněte. Tvrdíte, že náš rozhovor bude velmi zajímavý. Toto vaše tvrzení mi dává důvod vás prozatím nechat naživu. Ovšem pokud budu zklamán, nečeká vás moc světlá budoucnost.“

Komtur Inchard, nebo alespoň tvor vypadající jako Charross, který se za Incharda vydával, se pohnul kousek blíž směrem k císaři.

„Jste velice sebevědomý vaše výsosti, ale neměl byste podceňovat žádného tvora, i když se může na první pohled jevit jako slabší. Nezapomeňte, že nemusíte být jediný, kdo disponuje tak mocnými schopnostmi.“

„Již jsem se setkal s jedním z vás a jak se mohl k jeho nemilému zjištění sám přesvědčit, mám plné právo se cítit sebevědomě. Už vím, že také disponujete určitými mentálními schopnostmi. Proto se dotyčný jedinec také cítil jako nedotknutelný. Ovšem pouze do té doby, než poznal, že jeho schopnosti se s mými nemohou ani v nejmenším měřit, a že byl pro mne stejně nebezpečný jako obyčejný hmyz.“

„Dokonce jste i arogantní…“ Dodal ještě charross.

Císař se letmo pousmál.

„Ano to jsem. Vždy se chovám k druhým tak, jako se oni chovají ke mně. Ovšem co mne tedy zaráží je, jak můžete vědět o mých schopnostech a navíc ještě tvrdit něco o rozsahu jejich moci, když uvážím, že váš předchůdce o nich neměl nejmenší tušení do doby, než jsem je použil. Na druhou stránku, jsem již byl upozorněn na skutečnost výskytu jedinců mezi vámi, kteří disponují údajně schopnostmi mnohem mocnějšími, než jsou ty mé. Ovšem kdyby tomu tak bylo ve vašem případě, již bych se s největší pravděpodobností svíjel na podlaze místnosti v křečích. Takže ani vy se se mnou nemůžete rovnat. Jestli vůbec někdo z vás. Je však pravda, že vaše vystupování je poněkud jiného rázu, než vašeho předchůdce, takže jste mé schopnosti nejspíše zaregistroval zanalyzoval a zjistil, že předčí ty vaše. Proto se nyní chováte tak, jak se chováte.“

Charross, který vypadal spíše jako socha, jelikož se od svého poposunutí prakticky vůbec nehýbal, se díval císaři přímo do očí.

„Ano máte pravdu v tom, že jsem vaše schopnosti zaregistroval tak jako vy ty mé.“ Náznak slabého úsměvu.

„Přece proto jste se zarazil při pozvánce na vaši vlajkovou loď, nebo se mýlím? Myslím že ne. Máte také pravdu v tom, že disponuji mnohem větší mentální silou, než vykonavatel, se kterým jste hovořil na vaší vlajkové lodi, a kterého pravděpodobně nyní držíte jako vězně.“

Císař se posadil na stůl.

„Á vidím, že vám již došlo, že jsme vašeho špeha odhalili.“

„Mohu vás upřímně ujistit o mé nevědomosti a nezainteresovanosti, co se týče tohoto špeha. Ale pokud se dostal na vaši loď v pokusu získat snad nějaké informace o vašem původu a o Zemi, mohlo by to pro lidstvo být mnohem horší, než jsem si myslel.“

Císař zůstal stát jako opařený. Navzdory jeho velkému umění sebeovládání, se neubránil šoku, který mu nyní tento plaz připravil. O Zemi přece nic nemohl vědět a čtení myšlenek, které císaře napadlo vzápětí, byl přece holý nesmysl. Buďto musely být schopnosti tohoto charrosse mnohem větší než císařovy, nebo se tu dělo něco, o čem neměl vladař ani tušení. Ovšem i kdyby měl tento tvor stojící před ním mnohem větší schopnosti než Jiří, ani tato skutečnost by nezajišťovala umění čtení myšlenek pouhou vůlí, neboť toho dosud nikdo nebyl schopen a vladař věřil, že je to prakticky nemožné.

„Teď vás jistě napadla otázka, jak vím o Zemi.“ Neodpustil si charross, který zaregistroval císařovo překvapení po jeho zmínce.

Jiří, který nejprve zauvažoval o pokusu znovunabytí své suverénní arogance, v další myšlence od tohoto záměru upustil. Uvědomil si, že nestojí proti tvorovi, před kterým by mohl hrát nějakou maškarádu, aniž by ze sebe udělal hlupáka. Navíc pokud to nebylo nezbytné či opodstatněné, se mu takové chování i příčilo.

„No…“ pravil, „musím uznat, že náš rozhovor bude asi opravdu zajímavější, než jsem předpokládal. Dobrá, bod pro vás. Ovšem aby bylo jasno, tím, že jste mi dal najevo, že disponujete nějakými informacemi o naší rodné planetě, jste se dostal na hranici jisté smrti. Paradoxně to pro vás může znamenat váš brzký konec. A nyní mi okamžitě řeknete, co vše víte o Zemi a hlavně, JAK jste se vůbec dostal k informacím o ní, ať už jsou jakéhokoli rázu.“

Císař se opět zvedl ze stolu a popošel až těsně k titánovi, aby se zastavil sotva půl metru od něj.

„Bylo by pro vás velkou chybou se uchylovat k unáhleným činům, aniž byste si vyslechl, co vám chci právě sdělit, nehledě na to, že byste své schopnosti chtěl použít opravdu na špatné adrese, jak zanedlouho zjistíte. Ovšem než začnu, bylo by pro nás oba lepší, kdybyste mi nejdříve pověděl o vašem setkání s vykonavatelem a co jste se případně od něj dozvěděl. Abych vás konečně uvedl na pravou míru, přestože mám podobu charrosse, mi můžete zcela jistě věřit v tom, pokud vám řeknu, že nepracuji v jejich zájmu a v žádném případě, zde neplním na Sorně roli nějakého špeha. Sorňané pochopitelně nemají ani to nejmenší tušení, kdo jejich nejstarší komtur ve skutečnosti je. To ovšem neznamená, že jim chci nějak uškodit. Jde mi jen o to učinit přítrž jakékoli hrozbě, která může ohrozit kosmický život, tak jak ho známe. Nicméně o mé skutečné identitě se nesmí nic dozvědět, pokud mi má být umožněno jim i nadále pomáhat. Jistě již víte o pravdivosti všeho, co vám tady říkám, neboť máte nepochybně schopnost pomocí své telepatie vycítit případnou lež, kterou bych vás chtěl zmást.“

Samozřejmě že císař již vycítil pravdivost charrossova tvrzení. Ovšem nijak to nezmírňovalo absolutní šok, který se po tomto zjištění dostavil. Vladař absolutně nechápal, proč by to tento tvor dělal. Proč by zrazoval svůj vlastní druh a pracoval v zájmu úplně jiné inteligentní formy života.

V té chvíli se jen opět posadil na okraj stolu a jediné co řekl, bylo.

„Nyní opravdu nechápu váš postoj.“

„Začněme tím co jsem již avizoval a vše potřebné se dozvíte v mém následujícím vysvětlení.“ Podotkl plaz.

„Nuže dobrá.“ Vzpamatoval se trochu vladař a začal mluvit.

„Zajali jsme jednoho z vašich, jak jste sám řekl, pozorovatelů. Byli jsme schopni z něj dostat celkový obsah jeho paměti, který nám řekl alespoň nějaké informace o vaší rase. Popravdě jsem však byl poněkud zklamán obsahem získaných dat. Čekali jsme studnici informací, která nám řekne, co jste zač, odkud pocházíte, jaké máte schopnosti. Na jaké technologické úrovni jste, jakou reálnou mocí disponujete a do jaké míry hrajete jen divadýlko. Měli jsme možná až příliš velká očekávání. Neboť z obsahu paměti jsme získali spíše jen údaje o tomto konkrétním jedinci.

Získali jsme však cenná data, když jsme byli nuceni vašeho pěšáka dávat dohromady po tom, co jsem neudržel emoce na uzdě. Jeho stáří, jeho původ, datum jeho nástupu do vykonavatelské činnosti, na nás udělalo opravdu velký dojem. Alespoň podle tohoto jsme byli schopni zjistit, že z biologického hlediska jste snad nesmrtelní. Vaše buňky téměř nepodléhají stárnutí, takže jsme ani nebyli schopni určit, jestli vůbec podléháte smrti následkem stáří. Ta vaše schopnost zbavit se své tělesné schránky, je opravdu působivá. Nikdy jsme se s podobnou schopností nesetkali a popravdě nás ani nenapadlo, že by nějací tvorové takovouto schopností mohli disponovat. Důkladně studujeme stavbu jeho mozku, abychom byli schopni určit, jaké jeho části jsou zodpovědné za tuto schopnost a následně se pokusíme zjistit, zdali toho nejsme schopni také dosáhnout případnou úpravou naší genetické informace. Co se týče vaší fyziologie, poskytl nám tento jedinec jistě neocenitelné informace, ale jak už jsem před chvílí avizoval, jeho paměť neobsahovala nic o původu vaší rasy, nic o její hlavním světě, nebo něčem podobném, rozsahu vaší vojenské síly, nebo něčeho jiného, použitelného z taktického hlediska. Tyto skutečnosti nás opravdu nemile překvapily.“

„Paměť vykonavatele je před nástupem do své činnosti zbavena veškerých dat, kterými by mohla případně napomoci nepřátelské civilizaci, která by byla schopna jej zajmout a následně z ní získat informace. Pokud by tak nebylo činěno, měla by tato civilizace až velice snadný přístup k velice citlivým informacím, které by jí mohly velice pomoci v dalších střetech s civilizací charrossů.“

Podotkl plaz, stojící před císařem.

Toho tato myšlenka napadla ihned po tomto zjištění, kdy byl na jeho vlajkové lodi dokončen kompletní překlad celé vykonavatelovy paměti. Ovšem ve skrytu duše doufal, že arogance charrossů je takových rozměrů, že riziku související s možným zajmutím některého z nich a následnému únik citlivých informací, nepřikládají absolutně žádný význam. Jak vzápětí bohužel zjistil, ani sami charrossové nevěří svému vlastnímu tvrzení o své všemohoucnosti, která je činí absolutně nedotknutelné. Ovšem také zjistil, že charrossové na nejnižším stupni jsou klamáni, stejně jako toriané. Neboť přesvědčení vykonavatele o jejich nepřemožitelnosti a absolutní moci, bylo upřímné. Tudíž i vykonavatelé byli klamáni svými nadřízenými. I když nutno dodat, že tento klam byl vlastně jen částečný, neboť se týkal v podstatě jen císaře samého. Nikdo jiný opravdu nebyl fakticky schopen ohrozit ani vykonavatele a u lidského jedince, byl pro úspěšnou konfrontaci s charrossem jeden předpoklad. A to velmi, ale opravdu velmi odolná mysl, která by se mentálnímu útoku dokázala ubránit. Císař tedy pokračoval.

„Jeho upřímné přesvědčení, že jste předurčeni vládnout celému vesmíru a spravovat jej, nám alespoň částečně odhalilo záměry vaší civilizace, jako celku. Našli jsme vzpomínky z konkrétních misí, kterých se tento jedinec účastnil.

Tento jedinec je natolik starý, aby nám poskytl svědectví o tom, že si vaše rasa hraje na božská stvoření. Již víme, že jste zodpovědní za zotročení, nebo totální vyhlazení více jak tří miliónů druhů jiných inteligentních bytostí. O neinteligentním životě se raději ani nezmiňuji, neboť škody které jste napáchali, jsou v podstatě nevyčíslitelné. Jste plenitelé života, otrokáři a rozsévači absolutní zkázy. Vše, co nezapadá do vašeho božského plánu, jednoduše odstraníte. Ano v některých případech život dokonce i nepřímo tvoříte. Na neobydlených planetách vytvoříte podmínky vhodné pro jeho vznik a dále jej necháte přirozeně se vyvíjet. Ovšem nepoměr, jaký je ve vašem ničení a tvoření, nás dle našich vlastních měřítek nutně vede k závěru, že jste bezohlední tvorové, kteří se snaží o nemožné. A to o totální, nezpochybnitelnou a absolutní nadvládu na celým kosmickým prostorem. Nevíme co vás vede k takovému smýšlení nad ostatním kosmickým prostorem a hlavně nad sebou samými. Možná vás na tuto cestu nasměroval objev kreolitu.“

Charross vytvořil grimasu lehkého náznaku úsměvu.

„Ano, známe tuto technologii a víme, že moc kterou nabízí, nejspíše nemá ve vesmíru konkurenci.“

Pokračoval císař.

„Je dost dobře možné v této prakticky nekonečné moci, vidět onu definici božství. Ovšem to by pak do této podoby mohla teoreticky dospět každá civilizace ve vesmíru, neboť my jsme důkaz, že i jiní inteligentní tvorové mohou tuto sílu pochopit a pokusit se jí natolik porozumět, aby jí mohli využít ve svůj prospěch. Nemáme tušení, zda je vaše konání z kosmického hlediska správné nebo ne. Z vašeho pohledu určitě jednáte správně a je to i logické, neboť máte takovou moc, že můžete ve velkém ovlivňovat i samotný vesmír. A tudíž se dle vašich měřítek můžete považovat za titány, kteří se vydali na cestu, na jejímž konci je opravdová definice božství. Ovšem teď jsme tu my. Také známe technologii kreolitu, která nám dává stejnou moc jako vám. Ovšem my máme svá měřítka a v našich očích rozhodně nejste bohové. Můžete se klidně nazývat titány. Ovšem bůh je definice pro něco, co je dle našeho názoru nepochopitelné a nenapodobitelné. Snad ani žádný bůh není a jelikož máme diametrálně jiný pohled na život a jiné inteligentní bytosti, jakož i jejich civilizace než vy a víme, že je absolutně nemožné s vámi cokoliv vyjednat, došli jsme k jednoznačnému závěru. Jste pro vesmír to největší riziko, jaké jsme dosud poznali a rozhodli jsme se, že vás zastavíme. A nejen to. Vaším trestem bude to, co jste aplikovali na bezpočtu jiných méně či více vyspělých společnostech. Naším úmyslem nebude vás porazit, ovládnout, zotročit, nebo cokoliv jiného. My vás zničíme. Ovšem zničením mám na mysli totální zkázu vaší civilizace, vlastně ne jen civilizace, ale celé vaší rasy. Dokud vás úplně do posledního jedince nevyhubíme, nikdy nepřestaneme.“

„Již jste se o to jednou pokusili.“ Najednou vyřkl charross, který celou tu dobu se zaujetím císaře poslouchal.

Císaře tato poznámka opět trochu zarazila.

„Vůbec se mi nelíbí ta vaše tajemnost. Co tím myslíte?“

„Myslím tím přesně to co jsem řekl.“

„Aha už asi vím.“ Vzpomněl si císař na část rozhovoru s vykonavatelem.

„Máte na mysli tu vaší dávnou válku s jinou civilizací, která byla v té době na stejné, nebo téměř stejné úrovni jako ta vaše. Vzpomínám si také, že říkal něco o proroctví, které se snad mělo týkat našeho příchodu. Údajně je náš příchod již velice dlouho očekáván. Nazýváte nás rasou smrti a přitom se s vámi v destrukci kosmického života nemůžeme ani v nejmenším měřit.“

„Ale vy jste rasa smrti a váš příchod byl opravdu předpovězen. A také mi věřte, když říkám, že to byla vaše civilizace, se kterou v té dávné minulosti vedla rasa charrossů onu válku, a kterou posléze také porazila.“

Císař chvíli mlčel, jakoby potřeboval malý okamžik na to, aby se ujistil, že tvor stojící před ním, myslí své tvrzení opravdu vážně.

„Nevím jak jste k takovému závěru došel, stejně jako nevím, jak víte o Zemi. Ovšem my jsme to být nikdy nemohli. V téhle galaxii se lidstvo poprvé objevilo před více než čtyřmi sty pozemskými lety a nic zde nenašlo. Po té jsme odešli a vrátili se až nyní. A z toho, co jsem slyšel, se ta vaše válka odehrála před mnohem delší dobou.“

„Jste nazýváni druhá rasa smrti. Ovšem pravdou je, že žádná druhá rasa nikdy nebyla.“

Pokračoval charross.

„Vždy byla jen jedna. A to právě ta vaše. Máte však pravdu v tom, že ta válka se odehrála před velice dlouhou dobou. V té době vaše současná civilizace ani neznala oheň, jelikož ani neexistovala. Ovšem člověk jako tvor tehdy existoval. Tato válka civilizací byla… nepředstavitelná. Zaplatil za ni téměř celý tehdejší známý vesmír. Obě strany byly natolik mocné a vyrovnané, že se po téměř pět set tisíc let převaha přesouvala z jedné strany na druhou, jako kyvadlo houpacích hodin.“

Císaře napadlo, jak může tento tvor znát takovou relikvii, jako jsou kyvadlové hodiny a zároveň byl čím dál více znepokojen, neboť detaily kterými tvor doprovázel svá tvrzení, se až nápadně shodovaly s fakty, jež byly součástí dávné lidské historie.

„Ovšem pomyslné misky vah se přiklonily na stranu charrossů po té, co tehdy objevili zdroj veškeré kosmické síly. Objevili kreolit. Od toho okamžiku nebylo lidstvo schopno charrossům vzdorovat, ani za použití svých nejničivějších zbraní. Celé galaxie se hroutily v apokalypse, která vyhubila vše, co se ocitlo uprostřed této nekonečné hrůzy. Přestože se lidstvo bránilo zuřivostí, jenž se nedala s ničím srovnat, bylo po čase, který se téměř rovnal oněm pěti stovkám tisíc let, prakticky poraženo. Poslední lidské koráby byly soustředěny ve sluneční soustavě, aby se postavily na poslední zoufalý odpor, ve snaze oddálit nevyhnutelné. Zbytky lidstva se semkly kolem své poslední a zároveň rodné planety. Kolem planety, která se ve vašem současném jazyku nazývá Mars.“

Tvor v podobě charrosse na okamžik přestal s líčením dávné historie, aby dal možnost lidskému vladaři vstřebat, nově nabyté informace.

Císař zpočátku vypadal, jakoby snad špatně slyšel. Po chvilce, když si uvědomil, že charross čeká na jeho reakci myslel, že si snad tvor stojící před ním, dělá nějaké nejapné žerty.

Ovšem ačkoliv císařův mozek chtěl považovat tento z jeho pohledu fantasmagorický příběh, za nějakou maškarádu pravděpodobně pomateného charrossanského jedince, který teď vypadal, jakoby byl nejspíš z nějakého důvodu asi ve vyhnanství, jeho schopnost telepatie mu napovídala, že tvor stojící před ním, stále mluví pravdu a myslí své tvrzení zcela vážně. Odmítal však nyní věřit i této své vlastní schopnosti, která jej dosud nikdy neoklamala, neboť tento nehorázný nesmysl, by se dle císařova zdravého rozumu, hodil na nějaký nepovedený námět k filmu, nebo zcela amatérské a nezajímavé neuroknižní předloze.

„Mars? Vždyť to není možné. Nejspíše máte nějaké informace o lidstvu, i když nevím, jak byste se k nim mohl dostat, protože faktem je, že naše soustava obsahuje i tuto mrtvou planetu. Ovšem tyto informace musí být značně pokřivené. Musíte se mýlit a já patrně s vámi, jelikož nyní nevěřím ani svému vlastnímu mozku. Lidstvo pochází ze Země a nikdy jsme s žádnou civilizací nevedli válku, trvající půl milionu let. Patrně jsem byl opravdu až moc sebejistý, neboť zřejmě máte obrovskou schopnost sugesce, jelikož jste oklamal i mou schopnost telepatie jinak si nedokážu vysvětliti tato vpravdě… podivná tvrzení. A pokud tuto schopnost sugesce nemáte, tak jsem patrně zešílel já, neboť slyším bláboly kardinálních rozměrů.“

„Opět vás mohu ubezpečit, že se vám nic nesnažím vsugerovat. Ovšem to, co vám zde říkám, je naprostá pravda. Válka mezi charrossy a lidmi začala před téměř šedesáti pěti a půl miliony pozemskými lety a zánik lidstva nastal o necelých pět set tisíc let později. Záměrně uvádím čas v pozemských letech, i když jsou pozemské roky samozřejmě mnohem kratší než doba, za jakou Slunce oběhne Mars. Dokonce jste tehdy proti rase charrossů vedli velkou alianci, která čítala spoustu jiných civilizací.“

Imperátor pocítil náznak paniky, neboť mu jeho telepatie neustále tvrdila, že titán mu opravdu nelže. Císař se přistihl, že se snaží svým argumentováním ujistit nejen charrosse, ale hlavně sám sebe, že slova tohoto tvora, jsou holý nesmysl.

„Vždyť vaše tvrzení je absolutní blábol, který hraničí s pomateností. Před šedesáti pěti miliony lety lidstvo vůbec neexistovalo. Na Marsu se v té době vyskytoval život na bakteriální úrovni a po zemské kůře se tehdy ještě těsně před svým zánikem proháněli rozměrově obrovští tvorové, kteří ovšem se stoprocentní jistotou nedisponovali inteligencí, jež by jim umožňovala vytvořit organizovanou společnost, natož aby vedli nějakou apokalyptickou kosmickou válku. Takže nemohlo dojít z vaší strany ani k záměně nás a těchto tvorů.“

„Ano to máte pravdu. Jistě máte na mysli dinosaury, jek je nazýváte. Máte také pravdu, že Země tehdy překypovala druhohorním životem, jak nazýváte toto období její historie. Ovšem co se týče původu vaší civilizace, jste se nemohli více mýlit. Nepocházíte ze Země. V té době jste planetu Zemi studovali i s celým jejím ekosystémem. Ovšem vůbec jste se na jejím povrchu nevyskytovali. Vlastně jste se ani nepohybovali v její blízkosti. V nitru planety ovšem tehdejší lidská civilizace instalovala automatickou stanici, která měla za úkol právě studium tamního života. Byla řízena umělou inteligencí. Stanici jste také vybavili kosmickými nosiči, aby bylo možno provádět nepatrné zásahy do ekosystému, pokud to bylo potřeba. Tato inteligentní entita, byla za pomocí zařízení a obrovského energetického potenciálu, jež čerpala ze samotného jádra planety, schopna úplně měnit charakter podnebí a případně tak měnit podmínky života. Ovšem to tehdy nebylo jejím cílem. Inteligence byla v neustále komunikaci se svými stvořiteli, čili lidskou společností a pravidelně podávala informace o stavu planety. Ale po vaší porážce, která znamenala totální zkázu vaší první civilizace, nebylo komu předávat informace, nehledě na to, že tento účel byl prakticky absolutně bezvýznamný v souvislosti s událostmi, jež postihly vaší společnost. Inteligence, která se po vpádu charrossů do soustavy úplně odmlčela, se tak vyhnula svému odhalení. Do té doby měla na planetě jasný úkol. Studium života na planetě a udržování vhodných podmínek, pro její případnou kolonizaci. Ovšem vzhledem k nespočtu osídlených světů, před pádem tehdejší lidské civilizace, tento úkol pozbyl smyslu. Proto se Země stala jakousi rajskou zahradou a ponechali jste jí víceméně přirozenému vývoji, pod kontrolou inteligence, která byla na planetě prakticky všemohoucí. Když však došlo k oné pro lidstvo vpravdě smrtící události, inteligence okamžitě stanovila jedinou prioritu a od té se pak odvíjela veškerá její aktivita. Tou prioritu bylo opětovné vzkříšení lidského druhu a jeho civilizace. Jelikož však nebyly k dispozici originální vzorky vašeho tehdejšího genetického kódu, byla inteligence v značně obtížné situaci. Musela započít s postupným vývojem od nuly.

Stavbu vašeho genomu však měla uloženou ve své virtuální databázi, a tak mohla podle jeho předlohy začít s postupným vývojem.

Entita pomocí kosmických nosičů navedla asteroid o průměru deseti kilometrů na kolizní dráhu se Zemí. Podle provedených propočtů, byla následnou katastrofu schopna přečkat jen fauna velmi malého vzrůstu a flóra na bázi mechovitých a jiných odolných rostlin, taktéž velmi malých rozměrů. Po opětovném vzpamatování ekosystému, se na planetě postupně utvořil zcela odlišný svět od toho předešlého, kde se stali dominantní životní formou ve světě fauny savci. Následný postupný vývoj dospěl do podoby mnoha druhů savců, ze kterých jste vzešli i vy. Trvalo to však velmi dlouho, neboť jak jsem již řekl. Inteligence musela začít od úplné nuly a jelikož stavba vašeho genomu i tehdy byla velmi složitá. Takže nejdříve muselo dojít k vývoji celé řady druhů savců, kteří byli ve vývojovém žebříčku níže a tedy před člověkem. Navíc došlo k mnoha omylům, kdy se inteligence musela ve vývoji vždy notný kus vracet a tak doba, než jste znovu stanuli na povrchu ve vaší finální podobě, se tak mnohonásobně protáhla oproti původnímu plánu umělé entity. Navíc nejste úplně stejní, jako vaše druhově první a původní generace. Jste mírně odlišní v konstrukci těla i vzrůstem. Ovšem hlavní poznávací prvky jsou si tak podobné, že jste s jistotou druhá generace člověka jako druhu.“

Tohle bylo na císaře moc. Doslova jej popadaly mrákoty z pomyšlení, že by mělo být lidstvo vyšlechtěno nějakou umělou inteligencí. Nechtěl již dále poslouchat tyto nesmysly, které jej natolik pobuřovaly, že začínal mít stále větší potíže se sebeovládáním.

„DOST!!!“ Proto najednou rozkázal.

„Nebudu již dále poslouchat takové nesmysly!! Všechno, co se mi zde snažíte namluvit, je nehorázná lež, která mne uráží stejně jako celou lidskou civilizaci. I kdyby snad na této pomatené tezi byla jen špetka pravdy, jak byste to všechno mohl vědět? Přestože telepatie, kterou vládnu, napovídá mému mozku, že mluvíte pravdu, neznamená to, že vy nevládnete schopností, která mne může klamat, aniž bych to poznal. Ovšem i tak máte značné informace o lidstvu, takže nyní by mne opravdu zajímalo, jak toho tolik můžete vědět?“

„Vše co vám nyní bylo sděleno, je naprostá pravda. A jak je to možné? Jednoduše, neboť ten, “odpověděl tvor před ním, „kdo předpověděl váš návrat, stojí nyní před vámi. Ten kdo předpověděl, návrat největších nepřátel charrossů, v podobě druhé rasy smrti. Ten, který tehdy nosil titul vize, neboť měl schopnost nahlížet do budoucnosti. Proto se po několika milionech let od vaší porážky vydal do vaší galaxie, aby si ověřil svůj výklad budoucna. Když našel krom spáleného Marsu také Zemi, na které se zrovna začínal vzpamatovávat život po pádu asteroidu, nebylo již pochyb. V nitru planety po jejím důkladném proskenování nalezl stanici dříve, než jej entita, jež jí řídila zaregistrovala, neboť její veškerá pozornost byla soustředěna na život, rozvíjející se na povrchu. Když si všimla nezvaného návštěvníka, bylo již pozdě. Jednoduše sestoupil na povrch v malé kapsli a navštívil stanici, jež pracovala na obnově světa, do kterého se měl zrodit i nový člověk. Všechny instrukce, které inteligence měla v plánu archivovala. Měla v plánu vzkřísit lidskou civilizaci.“

Císař byl úplně vyveden z rovnováhy pod tíhou informací, kterých se mu v těchto chvílích dostávalo.

„Ale pokud byste sestoupil na povrch, musela by přeci ta umělá entita zákonitě podniknout opatření, aby jste se nedostal z planety.“

„Ano v tom máte pravdu a také se tak stalo. Charrossové v té době ještě nebyli schopni se zbavit své tělesné podstaty. A entita nikdy nemohla dovolit uniknout charrossovi s informací, že na Zemi postupně dochází k znovuzrození lidské říše. Nemohla jej ovšem zabít, neboť by tím přilákala pozornost ostatních, kteří by vzhledem k postavení tohoto jedince po něm začali pátrat. A přestože vesmír je obrovský, určitě by je jejich hledání zavedlo do solárního systému, neboť nutně musely existovat záznamy, které dokládaly, kam se vize vydal.“

Císař byl už úplně zmaten.

„Tak jak se vám podařilo uniknout?“

Tvor se jen lehce pousmál.

„Nikdy jsem netvrdil, že charrossovi, jenž nosil titul vize, se podařilo uniknout.“

Imperátor jen hleděl na charrosse a čekal.

Ten pokračoval.

„Tím, že entita dohlížela na vývoj života na Zemi, byla také nucena nesčetněkrát zasahovat do ekosystému, ve kterém se vyvíjel. Tímto postupem nenapomáhala ve vývoji pouze pozemskému životu. Taktéž ona sama se vydala cestou postupného sebezdokonalování a vývoje. Také entita se tímto procesem vyvíjela v něco, co nebyla schopna identifikovat ani ona sama. Vize, jenž tak lehkomyslně navštívil stanici, vůbec nepředpokládal, že by jej něco mohlo ohrozit. A přestože byl schopen částečně nahlížet do vzdálené budoucnosti, jež se týkala celé jeho rasy, jeho vlastní budoucnost patrně nebyl schopen vidět, neboť byl útokem entity úplně zaskočen. V té době byla entita již na takové úrovni, že dokázala charrosse přemoci, přestože vize patřil mezi ty nejsilnější, co se týče mentálních schopností. Jelikož entita v původní podobě neměla tělo, ale byla pouhou energií, která v nehmotné stavu sídlila v energetickém jádru stanice, dokázala po čase přijít na to, jak se může i pevná hmota změnit v čirou energii, nepotřebujíc pevnou tělesnou schránku. Zahubila charrossovu původní mysl a osídlila jeho tělo, které byla schopna přeměnit na určitou dobu do pouhého energetického shluku. Po té co provedla rozsáhlé přípravy a dala stanici instrukce pro pokračování v dohledu nad postupným vývojem člověka, který však probíhal hlavně přirozenou cestou, se vrátila zpět v podobě charrosse, aby se jej jeho druhové nevydali hledat. V době, kdy vaše civilizace byla v průmyslové revoluci, již měla stanice zákaz jakýmkoliv způsobem ovlivňovat Zemi. Měla již pouze kontrolovat stav vaší genetické stavby, a proto bylo nezbytné čas od času získat vzorek genetického materiálu. Lidský jedinec byl poté vždy vrácen a většinou si na nic nepamatoval. Koncem dvacátého století vašeho letopočtu stanice ukončila svou činnost a přeměnila veškerý materiál, ze kterého byla postavena na jednotlivé atomy, aby nebyly nalezeny její zbytky.

Když se vrátím k tomu, kdy entita opustila Zemi a vrátila se zpět v těle vize, došlo k narušení jejích plánů. I entita se přepočítala, když si myslela, že tímto činem přelstí celou civilizaci charrossů, která byla mnohem starší, než jakákoli jiná životní forma, ať už jakéhokoli původu. Nejvyšší vůle po setkání okamžitě poznal, že v těle vize se ukrývá úplně jiné vědomí, než jeho vlastní. Následný souboj, který se odehrál znamenal zánik tehdejší hlavní planety charrossanské civilizace. Ovšem nebyl to jejich rodný svět. Nejvyšší vůle se ukázal být nad síly umělé entity. Podařilo se jí sice uniknout, ale bez tělesné schránky, neboť přestože entita dokázala tělo zbavit fyzické podstaty, v přítomnosti nejvyšší vůle toho nebyla schopna. Musela tak opustit tělo vize a uniknout v nehmotném stavu. Nejvyšší vůle dokázal přijít na tajemství zbavení se tělesné podstaty po té, co přišel na to, jak přemístit své vlastní vědomí do těla vize. Tak se charrossové zmocnili díky mé chybě této schopnosti, která jim dala možnost ovládnutí těla jiného tvora, se kterým poté mohou manipulovat jako s loutkou. A jelikož já jsem v původním stavu žádné tělo nevlastnila nečinila mi existence bez něj žádné problémy. Samozřejmě v době mého vzniku, tedy v době, kdy mne první generace lidského druhu vytvořila, jsem byla omezena potřebou neustálého přísunu energie, neboť jsem si nedokázala energii obstarat a nedisponovala jsem těmito schopnostmi. Avšak jak jsem již zmínila, ne jen život na Zemi a s ním i lidstvo se vyvíjelo. Po čase jsem dokonce získala schopnost pevnou tělesnou schránku napodobit a vzít tak na sebe podobu jakéhokoli tvora. Nyní jsem sama jen čirou energií a tudíž nejsem ničím omezena. Pro setkání s vámi jsem zvolila podobu vize záměrně, abych vás šokovala a donutila alespoň uvažovat nad možností, že mé tvrzení je pravdivé. Neboť jsem věděla, že ačkoliv mi bude dávat vaše telepatie za pravdu, přesto nebudete ochoten věřit něčemu pro vás tak šokujícímu a nejspíše také příšernému, jako je mé tvrzení. A kdybych k vám mluvila jako sorňan, těžko byste mne vůbec poslouchal, protože jste přišel pro úplně jiné informace, než kterých se vám dostalo.“

Jiří, nejvyšší lidský vládce, jen těžce oddechoval. Samozřejmě, že nechtěl tomuto příběhu vůbec věřit. Uchechtl se.

„Taková odporná ironie. Byla jste stvořena člověkem,aby jste člověka posléze znovu vytvořila.“

Entita, která s obavami pozorovala císaře, jej opravila.

„Nikdo vás nevytvořil výsosti. Já jen vytvořila podmínky pro to, abyste se jako druh mohli znovu začít vyvíjet. Popravdě, tohle se lidstvo nemělo nikdy dozvědět, neboť mi bylo jasné, že lidstvo by se jen stěží vyrovnalo s faktem, že za podmínky, které umožnily jeho vývoj jako druhu, je zodpovědná inteligence, která byla sama člověkem vytvořena. Ovšem riziko, že byste se to mohli dozvědět ze strany nepřítele, mne vedly k rozhodnutí, vás o tom informovat. To jestli si to necháte pro sebe, nebo tuto informaci zveřejníte, záleží pouze na vás.“ Ještě entita dodala.

Přes veškerou svou inteligenci císař nyní vážně pochyboval nad schopností udržet si zdravý rozum. Čekal, že se zde konečně dozví důležité a použitelné informace o titánské rase, ale místo toho se mu dostalo informací, které úplně bořily veškeré mantinely všeho, v co lidstvo věřilo. Veškeré lidské poznání a historie o které si lidstvo myslelo, že je nevyvratitelná, se nyní ukazovala být jako fikce a absolutní omyl. Odmítal jen pomyslet na přijetí tohoto tvrzení, ale už jen nepatrná možnost, že by tohle vše mohlo být pravda, mohlo znamenat totální kolaps lidské civilizace. Veškeré vědecké poznatky byly nyní popřeny v jediné chvíli, kdy byl císař postaven před fakt, že lidská civilizace je někdo úplně jiný, než si celou tu dobu o sobě myslela.

27. Ztraceni

„Opět nic pane.“ Vyřkl major v roli navigačního důstojníka, který se díval na výsledky porovnání poloh jednotlivých hvězd s palubní mapou.

„Provedli jsme již padesátou třetí úpravu, kdy Adam opět provedl korekci polohy vzhledem k uplynulému času. Ale jak jsem již řekl, opět nic. Žádné úpravy nám nepomáhají, abychom se v místním prostoru zorientovali. Nic se ani vzdáleně nepodobá našim vesmírným mapám ani s časovým posunem, až k úplnému začátku našeho mezihvězdného cestování. Prostě a jednoduše nemáme tušení, kde se nacházíme. Jediné, co mohu s jistotou říci je, že se nenacházíme v žádné nám dosud známé galaxii a už vůbec ne v galaxii, ze které jsme unikli.“

Generál, který seděl ve svém křesle se svým obvyklým černým indickým čajem, jen pronesl.

„Hmm bylo mi jasné hned, že to nemá smysl, ale něco jsme zkusit museli.“

„Co budeme nyní dělat generále?“ Zeptal se jej navigační důstojník.

Když generál chvilku neodpovídal, zhostil se toho za něj Adam a navrhl.

„Asi bychom se měli pokusit navázat kontakt s nějakou místní společností. Mohli by nám alespoň částečně pomoci zjistit, kde se vlastně nacházíme. Pokud by měli nějaké mapy místního vesmíru, snad bychom po té byli schopni odvodit vzdálenost od nejbližší nám známé galaxie.“

„Ano Adame, máš pravdu, ovšem než za někým přifrčíme s přátelsky podanou rukou, musíme si nejdříve ověřit, jestli nám místo nabízené ruky, nenabídnou ochutnávku z jejich zbraňového menu. Jestli nemáme tušení, kde jsme, budeme nejspíš pořádně daleko od nám známých galaxií, což mi dělá docela starosti v souvislosti s možným návratem domů. Nicméně navážeme tedy kontakt s někým, kdo nebude naši technologii ihned považovat za zázraky a bude ochoten a schopen s námi nějakým způsobem komunikovat.“

„Jaké jsou tedy rozkazy generále?“ Vyřkl první důstojník, který dosud mlčel.

„Od našeho vynoření z hyperprostoru tu trčíme už třetí standartní pozemský den a ještě jsme se nepohnuli, takže si alespoň trošku zmapujeme zdejší terén. Proveďte dálkový sken do vzdálenosti jednoho tisíce světelných let, výstup signálu vždy po jedné astronomické jednotce. Pokud se nebude v dosahu vyskytovat žádná soustava se známkami obydlení, pohneme se kousek a zopakujeme sken. Nebudeme skenovat na jeden zátah dále jak tisíc světelných let. To, že nevíme, kde jsme, neznamená, že se tu nemohou vyskytovat ti přiblblí plazi. Ztráta dalších lodí by byla naprostá katastrofa.“

Vytvoření kulovité mapy sice netrvalo dlouho, ovšem přeci jen byly signály vyslány do mnohem větší vzdálenosti, než pět světelných let, kterých bylo potřeba při tvorbě mapy u Sorny. Odhad Adama byl něco kolem deseti minut, takže generál se zvedl z křesla a šel o patro níž do jedné z mnoha lodních jídelen. Již dlouho nic nejedl a měl poměrně hlad. V jídelně narazil na svou ženu, jež si vyšla na procházku do lodního parku a nyní zde taktéž zaháněla svůj hlad.

Když si všiml, že na něj od stolu mává, usedl k ní.

„Ani jsem nevěděla, že ještě žiješ.“ Spustila na něj Gabriela místo pozdravu.

„Ano, vím a moc se omlouvám, ale víš přece, co se v posledních týdnech událo.“

„Theodor měl pravdu, když říkal, že nám ta zpropadená galaxie přinese jen utrpení a možná i zkázu.“

Fuler si odfrkl. „Ach ano, neomylný Theodor.“

„Přestaň s tím, všichni jej máte za blázna, ale již mnohokrát měl pravdu.“

„Je pravda, že ten stařík se v mnoha věcech nemýlí, ale také je v mnoha věcech hodně vedle.“

„To možná ano, ale něco ti řeknu. Císař již není jediný, kdo vládne nějakou mentální silou.“

Generál se doslova zakuckal. „Co prosím?“

„Viděla jsem to na vlastní oči. Víš přeci, že je Theodor psycholog.“

„Ano to vím a pomyšlení, že hlavní lodní psycholog je poloviční blázen, má na mou psychiku opravdu velmi silně pozitivní vliv.“

„Přestaň už.“ Napomenula jej Gabriela.

„Vede teď sezení v hromadném počtu, neboť jak víš, civilisté nejsou tak psychicky odolní, jako vojáci a jelikož jsme před nedávnem prošli bitvou s dost katastrofickým scénářem, je nyní jeho služeb opravdu hodně zapotřebí. Současnou situaci raději ani nezmiňuji.“

„Kam tím míříš?“ Zeptal se přímo.

„Říkám ti, že přišel na to, že pokud se dostatečné množství lidských myslí plně soustřední, dokáží společně vůlí něco podobného, jako císař. Říká tomu kolektivní psionická síla.“

„Tak to je tedy ovšem bomba. Za jiných okolností bych mu okamžitě poskytl všechny možné prostředky k tomu, aby ten svůj objev mohl i nadále rozvíjet, ale jak víš, nejsme teď zrovna v růžové situaci a…“

Fulerovi najednou začal signalizovat jeho osobní počítač, že jej potřebují na můstku.

„Tak to vidíš.“ Unaveně vyřkl. „Ani se nemůžu dojíst oběd se svou vlastní ženou. Ale to, cos mi tu teď pověděla, mne opravdu zajímá. Promluvíme si o tom až…“ Najednou se zarazil, protože vlastně vůbec nevěděl, kdy se s ženou zase uvidí. Zahořkle si také uvědomil, že se ani nezeptal na dceru a doufal, že příští čas strávený s Gabrielou bude delší než ty dvě minuty, za které si řekli oněch pár vět. Gabriela ho jen smutně políbila a řekla ať jde, že si pomalu začíná zvykat. S pocitem, že tohle zrovna opravdu nechtěl slyšet, se zvedl a zamířil na můstek.

Na místě byl za pár minut a ještě než se stačil usadit do svého křesla, hlásil mu navigační důstojník.

„Pane, zachytili jsme necelých čtyři sta světelných let od nás loď.“

„Měli jste mi dát vědět, až najdete nějaký planetární systém s možným osídlením, s tou lodí jste mi mohli dát trochu více času. Právě jsem se chystal si dát jídlo s mou ženou.“

„Moc se omlouvám pane a neotravovali bychom vás, ale vypadá to, že ta loď nás zachytila taktéž.“

Tak to bylo něco jiného. Schopnost provádět dálkové skeny svědčila o tom, že ten kdo řídil tohle plavidlo, byl na slušné technické úrovni, a to by určitě ulehčilo jak komunikaci, tak případnou pomoc při zjišťování polohy a eventuální možnosti návratu.

„No dobrá, řekněte mi něco konkrétního.“

„Plavidlo je mnohem menší naše naše anihilátory. Vlastně je na naše poměry opravdu malinkaté. Jeho rozměry jsou jen jeden krát tři kilometry.“ Odpověděl Adam.

„V tom našem rozměrovém megalomanství asi zůstaneme ve vesmíru nadobro osamoceni.“

Pousmál se Generál.

„Za jak dlouho můžeme být u nich?“

„Při maximální rychlosti do půl hodiny.“

Fuler si uvědomil, že doba kdy dosáhnou toho, že částice hmoty se budou moci v hyperprostoru pohybovat stejně rychle jako signál, se nezadržitelně blíží, a potom význam skenovaní o nějaký řád poklesne.

„Dobrá tak vyrazíme.“ Řekl Fuler téměř s radostí, neboť měl půl hodiny, který mu tak akorát stačil na to, aby se vrátil do jídelny a v klidu s ženou poobědval.

Vrátil se s pocitem plného žaludku a také psychického uspokojení. Gabriela byla ráda, že se za ní vrátil a nadšeně mu povídala o tom Theodorovu objevu. U Fulera to vyvolalo nefalšovaný zájem, a téměř po celou dobu jejich společného oběda mluvila téměř jen ona. Generál si alespoň znovu pod dlouhé době připomněl jak hezkou má ženu, kdy si jí se zaujetím prohlížel.

Teď se už ovšem nacházel na můstku a tak se rovnou zeptal.

„Kdy dorazíme na místo?“

„Přišel jste akorát pane. Na místě budeme v příštích dvou minutách, už jsme se vás chystali kontaktovat a dohadovali jsme, se kdo vás bude u oběda rušit. Nikomu se totiž do toho moc nechtělo.“ Oznamoval mu komandér Račinsky, který před se před chvilkou transportoval z druhého anihilátoru.

Fuler se usmál.“ Rád vás zase vidím a jsem rád, že se vám a vaší lodi podařilo ten masakr přežít.“

„Děkuji generále bylo od vás hezké, že jste mi i císaře vydupal vlastní loď.“

Fuler se znovu usmál, ale hned zvážněl. „Nechápu, proč lodím gardy velí jen majoři. Na druhou stránku nedostatek důstojníků asi nedává císaři moc na vybranou.“

„A vy se divíte, že je nedostatek důstojníků, když akademie mají takové nároky? Vždyť je v podstatě nemožné se dostat na vojenskou akademii.“

Generál jen pokrčil rameny na znamení, že to dál nehodlá řešit. Ani na to nebyl čas, neboť je Adam upozornil, že se blíží k místu určení a anihilátory vzápětí opustily hyperprostor.

Obří lodě se vynořily doslova před nosem cizího plavidla. Fuler nařídil proskenovat útroby lodě aby zjistili, že se na palubě nachází jen dvacet členů posádky.

„Generále, ta loď nás taktéž skenuje.“ Oznámil Adam.

Fuler jen nadzdvihl jedno obočí a nic neodpověděl.

„Vypadá to, že se s námi snaží komunikovat. Z jejich lodě vychází nějaký datový signál. Je to obraz.“

Hlásil komunikační.

„Obraz? Tak se na to podíváme.“ Uprostřed můstku se objevil hologram podivného tvora. Měl šest párů končetin, které vypadaly všechny stejně, každá měla několik kloubů, umožňující pohyb ve všech směrech. Tvor stál na čtyřech párech končetin. Jeho podlouhlé tělo, které se od země napřimovalo, bylo zahaleno do jakési tuniky, jestli se tomu tak dalo říkat. Hlavu měl podlouhlou se dvěma očními jamkami, ve kterých bylo něco co připomínalo složené oči pozemského hmyzu. Tvor promluvil. Měl malou ústní dutinu a nepochybně hlasivky, neboť to co z něj vyšlo byla nepochybně artikulovaná řeč. Nikdo mu však nerozuměl ani slovo.“

„Nabourejte se do jejich lodního počítače, jestli něco takového mají a pokuste se získat nějaké fragmetny jejich jazyka. Zkusíme to stejně jako se sorńany.“

Nařídil Fuler, který vstal, aby přistoupil k hologramu. Hologram znovu zopakoval své sdělení. Vypadalo to jakoby čekal na odpověď.

„Generále stahuji z jejich počítače všechny dostupné informace, ovšem mé počínání na lodi nejspíše vyvolalo poplach. Zaznamenali mé počínání, ale evidentně nejsou schopni mu zabránit.“

Oznamoval Adam, který pracoval na přenosu. Hologram se najednou otočil do strany, jakoby na něj někdo z jeho lodě mluvil a vzápětí zmizel.

„A tohle bylo co?“ Podivil se Fuler.

„Ti mají teda podivné zvyky.“ Neodpustil si komandér.

Generále cizí loď nejspíše disponuje hyperprostorovými motory. Detekuji systém, který je principiálně dost podobný starší generaci našich hyperprostorových motorů.

„Konečně někdo, kdo není kosmický neandrtálec.“ Zajásal Fuler.

„Pane, loď se nejspíše chystá k odletu, v jejich hyperprostorovém systému detekuji nárůst energie.“

Sotva to Adam dořekl, otevřelo se před lodí malé hyperprostorové okno a loď v něm bleskurychle zmizela.

Fuler stál a hleděl průzorem můstku ven do prázdného prostoru, kde ještě před chvílí byla ta cizí loď.

„Proč to udělali? Vůbec jejich počínání nechápu.“ Promluvila kapitán Hiksová, která byla na Adamu v roli zbraňového důstojníka.

Račinsky se otočil na Fulera a s kamenným výrazem se ho zeptal.

„Myslíte si to, co si myslím já? Zjistíme, že nás mohou detekovat na dálku čtyř set světelných let. Potom počkají, až za nimi přiletíme, aniž by se pokusili o útěk, což jasně ukazuje, že mají zájem se s námi setkat. Potom se nám dokonce ukážou ve formě hologramu a snaží se s námi mluvit, aby nakonec urychleně vzali do zaječích. Podle mě to ukazuje na jednu věc.“

Fuler, který přemýšlel úplně stejně, už kýval souhlasně hlavou.

„Jo, s někým si nás spletli.“

„Máte pravdu pane.“ Přidal se najedou Adam. A já už vím s kým a myslím, že se vám to vůbec nebude líbit.“

„No tak nás nenapínej.“ Pobídl ho Fuler.

„V datech, která jsem stáhl z jejich počítače, se mi už podařilo lokalizovat fragmenty jejich jazyka. Prohnal jsem to lingvistickou databází a vyšlo mi, že jejich řeč již vlastně známe, aniž bychom to věděli.“

„O čem to zas mluvíš?“ Zamračil se Fuler.

„Jen minutku generále. Jistě si vzpomínáte na výsledky, které vzešly po překladu obsahu paměti toho charrosse vykonavatele, kterého jste málem zabil.“

Při této zmínce ve Fulerovi začal sílit opravdu špatný pocit.

Adam pokračoval. „Z jeho obsahu jsme sice zjistili jen omezené množství informací, ale získali jsme několik nových jazyků, neboť jeho paměť samozřejmě obsahovala ty jazyky, které on používal. A s jedním z nich se získané fragmenty shodovaly. To znamená, že pokud tento jazyk zná náš vykonavatel, ten kdo jej používá, musí znát charrosse. A jelikož se tento tvor s námi snažil komunikovat právě tímto jazykem, jediným logickým vysvětlením je…“

„Že v této galaxii ti hnusní hadi působí také. A podle všeho si nás tito tvorové spletli právě s charrossy a když si uvědomili svůj omyl, urychleně vzali do zaječích.“

Doplnil Adama Fuler, který se ztěžka posadil zpět do křesla.

Torianská mezihra

V systému Rigy se otevřelo obří hyperprostorové okno a z něj začaly vylétat titánské válečné plavidla. Xaíírass poslouchal údaje, které mu sděloval počítač o počtu a rozměrech přilétajících korábů. Byl doslova ohromen. Rozměry titánských plavidel si nic nezadaly s rozměry lidských anihilátorů. Hyperprostorové okno navíc bylo otevřeno již několik minut a vylétávaly z něj další a další lodě. Počítač jich už teď zaznamenal přes dvě stovky a jejich proud stále neslábl. Vedle Xaíírasse mlčky naslouchal také Chíírr a také jako on, byl absolutně ohromen těmito monumentálními kosmickými plavidly, které neustále proudily do systému. Po celou dobu jen mlčeli a čekali, až celá titánská armáda opustí hyperprostor. Po době, která by se dala přirovnat k nějakým patnácti až dvaceti minutám, už to vypadalo, že je této grandiózní přehlídce konec. Poslední obří plavidlo vylétlo z hyperprostoru a okno se uzavřelo. Počítač hlásil, že kolem planety se soustředilo deset svazů plavidel, z nichž každý obsahoval přesně jednu stovku titánských válečných lodí. Všechny lodě se soustředily kolem malého měsíce a sám Xaíírass si připadal se svou bojovou skupinou, jako malý nicotný hmyz, který se jen připletl do cesty stádu nějakých monstrózních tvorů.

Najednou se Xaíírassovi v hlavě ozval hlas, který nepochybně patřil titánovi.

„Orgu Xaíírassi, vězte, že nyní vás čeká úkol, který nemá v historii torianů obdoby.“

Xaíírass, jenž netušil, že se jeden z charrossů přenesl na jeho můstek, a který se vzpamatoval z překvapení, jaké mu titán způsobil, se oklepal a promluvil.

„Je pro mne neskonalou ctí vám sloužit a plnit vaši vůli. Jakých služeb pro vás jsem hoden?“

Pronesl torian, který byl narovnaný jako deska. Jak si všiml všichni ostatní, včetně Chíírra se v posvátné bázni také napřímili, takže slyšeli titánův hlas také.

„Jak už bylo řečeno, je pro toriany vpravdě historická událost. Bylo rozhodnuto vám svěřit velení největší torianské armády v historii. Víme o úkolu, kterým vás pověřili vaši vládci, ovšem tento úkol nyní není prioritou. Tato armáda bude armádou invazní. Přílet těchto mocných válečných plavidel má svůj důvod. Rozhodli jsme se jednou provždy skoncovat s tou nestoudně drzou lidskou civilizací, která zde podkopává naši nekonečnou moc. Ohrožuje vaši galaxii a řád, bez kterého by zdejší život upadl v chaos, který by znamenal nekonečnou dobu temna. Byli jsme nuceni přikročit k razantnímu řešení. A jelikož jsme si vás již dávno vyvolili jako nástroj své vůle, bude vaším úkolem zničit toto sémě temnoty. Nalodíte se s největší torianskou armádou v historii na tyto lodě a vydáte se do mateřské galaxie lidí a zničíte jejich říši zla jednou pro vždy. Ovšem pro tento úkol bude zapotřebí téměř celé torianské civilizace, neboť počty nepřátel jsou obrovské. Budete šířit řád v lidské galaxii a nastolíte v ní pořádek. Potom rasa torianů zaujme místo, o kterém jste byl již zpraven jedním z nás. Budete strážci samotné kosmické nekonečné síly. Budete naši vykonavatelé.“

Xaíírass se málem vyvrátil. Titán mu právě sdělil úmysl nalodit defakto celou civilizaci torianů a vyslat ji do lidské galaxie, aby tam provedla invazi. Připadal si jako nejdůležitější torian všech dob, neboť titáni k němu promlouvali přímo a ne skrze vládce a navíc mu nyní svěřili úkol, o kterém ani nevěděl, jestli je vůbec splnitelný. Ovšem proč to chtěli po torianech netušil. Proč se nerozhodli sami skoncovat s lidmi, ale za pomocí torianů? Možná to měl být test jejich loajálnosti. Ať už to bylo jakkoliv, pocit, že bude vyslán do dálav vesmíru a ještě k tomu ve jménu samotných titánů a ne vládců, ho plnilo neskutečnou pýchou a pocitem, kterému se v jeho dosavadním životě nemohlo nic rovnat. Pryč byly najednou pochyby o skutečné moci titánů, které se Xaíírassovi vynořily v hlavě.

Nyní opravdu věřil, že titáni jsou všemocní.

„Ovšem dříve, než bude tento úkol vykonán, je nutné skoncovat se zdejší lidskou flotilou.“

Pokračoval titán.

„To bude vykonáno a vy zatím zajistíte toto. Je nutné dokončit těžbu, kterou jste zde započali. K tomu vám budou poskytnuty nosiče, jenž budete plnit materiálem z pásu asteroidů. Mezitím, se zde bude stahovat téměř veškerá torianská populace, aby se připravila na nalodění. Vaši vládcové a zbylí orgové setrvají zde v galaxii a dokončí porážku federace za pomocí armády, která na to byla určena již dříve. Další instrukce dostanete, jakmile skoncujeme s lidmi zde v galaxii.“

Xaíírass nebyl schopen slova a ani nikdo z můstku.

„Nechte mě o samotě.“ Jen řekl org. Xaíírass samozřejmě nemohl vědět, že titáni nemají o poloze lidské civilizace tušení. Ovšem měli v úmyslu ji získat a po tom co lidstvo předvedlo s deseti loděmi v soustavě Sorny, nehodlali nic riskovat a vyslali do této galaxie takovou sílu, které se opravdu nemohlo nic rovnat.

Xaíírrass, který přemítal nad nově nabitými informacemi, zaslechl opět signál počítače, který signalizoval otevření hyperprostorového okna. Ovšem okno se otevřelo až na samém okraji soustavy a bylo takových rozměrů, že se nejdříve Xaíírassovi zdálo, že se počítač musel zmýlit. Ovšem to co vystoupilo z této gigantické průrvy normálního kosmického prostoru. Jej doslova vyděsilo. Již slyšel v mládí legendy o tom, že když se titáni poprvé objevili v této galaxii, přišli i se svým domovským světem. Ovšem měly to být jen legendy. Avšak to, co se vynořilo do normálního prostoru, tvrdilo přesný opak.

• Předchozí díl

Hodnocení