Reflex

Sedím na kopci nad městem. Kameny na kterých si hovím nepříjemně tlačí, ale vlastně to ani nevnímám. Kdesi vysoko je slyšet přelétající dopravní letadlo, dole město, klidné, letní odpoledne. Vychutnávám si teplý vánek a přemýšlím o posledních pár měsících, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama, tak, jak by mě ani ve snu nenapadlo. Jeden by musel mít hodně divokou fantazii, k tomu, aby si tohle dovedl představit. Jak to vlastně začalo…

Zcela nevinně, bez jediného náznaku čehokoliv vyjímečného…

S přítelkyní Lanarou, se kterou jsem žil, jsme setrvávali ve vztahu spíše ze setrvačnosti a vzájemných sympatií, než nějakého hlubšího citu. Jednoho dne se prostě objevila před mým bytem s plnou kabelou a otázkou, jestli nechci nájemníka. Znali jsme už jako děti a vždy mě byla sympatická. Dlouho jsem nepřemýšlel a pozval jí dál. Netrvalo ani týden a začali jsme spolu žít.

Oběma nám tato situace seděla přímo na kůži, jak se jednou Lanara vyjádřila na jakémsi párty, které jsem moc neprožíval, protože Změna evidentně nastávala. Dělo se to tak pozvolna, že jsem jí považoval za naprosto normální zimní útlum a nevěnoval jsem tomu pozornost.

Přestával jsem vnímat své okolí a moje nejsilnější přání během dne bylo aby si okolí nevšímalo mne. To samozřejmě nebylo možné, pracoval jsem v pozici technika a část produkce podniku kde jsem byl zaměstnán, spočívala na mých bedrech. Meetingy, pracovní obědy, styk s vyšším vedením podniku byly na denním rozvrhu a snad právě proto, nutkání izolovat se bylo den ode dne silnější. Když tak o tom dnes přemýšlím, jednalo se zcela určitě o psychickou poruchu, jenže… Mám k psychiatrům silný odpor, a proto jsem na pomoc z této strany nikdy nepomyslel.

Bylo to den ode dne horší, přestával jsem plnit pracovní povinnosti, zamykal jsem se ve své kanceláři, neodpovídal na telefony.

Pak přišel moment, kdy jsem podpatkem rozšlápl svůj mobil… Díval jsem se na drť, která tím vznikla na podlaze a byl šťastný. Hned na to jsem opustil kancelář, prošel bránou podniku a i když hustě sněžilo, šel jsem domů pěšky.

Ten den mě Lanara večer oznámila, že pro ni náš vztah vystoupal o patro výš, a chce náš vztah doplnit oficiálním certifikátem.

Vzalo mě to dech, přinutil jsem se zůstat klidný, rozdýchat tu novinu a pak jsem ze sebe dostal „Lanaro, já nemůžu, to nezvládnu“.

„Jak to.. Proč ne.. Co to povídáš?“

Snažil jsem se jí vysvětlit své pocity, nutkání se od všeho a všech izolovat. Dnes vím, že i když se tvářila chápavě, nechápala.

Uběhl týden, kdy jsme vedle sebe chodili beze slov, kdy jsem ztratil práci, neboť vedení podniku došla trpělivost a kdy jsem své okolí skutečně začal vnímat jenom jako kulisu jakéhosi nezajímavého prostředí. Vše kolem mne plynulo jako film, kterého se účastním jako nezaujatý divák.

A pak si pamatuji lavičku, mohutné kaštany kolem, ostrůvky špinavého sněhu mezi nimi a malý kostelík pár kroků ode mne. Po dlouhé době jsem cítil studený vzduch a kdesi daleko vpředu známky jara. Klepal jsem se zimou na lavičce a jakoby z nadhledu mě došla moje situace. Bez peněz, bez iluzí, bez budoucnosti, hladový a zmrzlý…

„Jako feťák při absťáku“ řekl jsem si polohlasně.

„Děti, pozdravte pána“ ozvalo se za mými zády. Školka dětí.

„Tohle mě chybělo“, pomyslel jsem si. „Jsem tu jako exot, bezdomovec, na výstavě“.

A hned to začalo. „Dobrý den, dobrý den…….. dobrý den“…

Poslední kapka. Zavřel jsem oči a přál si být neviditelný.

V hlavě, přímo za očima mě detonovala zničující rána. Intensivní bod bílého světla. A pak se ozval hlas, při kterém se mě zastavilo srdce.

„Granted“

„Granted??? Co je to? Ale co to je“?

Světlo se rozplynulo. Hlava bolela.

Nechápal jsem co se stalo. Vše na stejném místě. Lavička, kaštany, kostelík, odcházejíci učitelky s dětmi. Teď se jedno ohlédlo. Holčička. Zachytil jsem její nechápavý pohled a následovalo zmatené rozhlížení.

„No co je?“ Zamával jsem jí… Mávnul jsem rukou? „Sakra, co to je? Vždyť já ji nemám! Kde mám ruku? Kde mám ruce“?

Pohled do klína ukázal pouze starou popraskanou lavičku, pokrytou řezbářskými výtvory monogramů a srdíček. Má bunda, kalhoty, nohy a boty, jako by neexistovaly, i když jsem je zřetelně cítil. I zimu, která najednou dolehla dvojnásobně.

Byl jsem v šoku. Nevidím se…

Jakže bylo to slovo? „Granted“? To je přece z angličtiny… Začal jsem horečně vzpomínat co to slovo znamená.

A pak mě to došlo. „Udělení“! Uděleno? Ale co?

Trvalo dlouho, než jsem se smířil s myšlenkou, že mám izolaci o kterou jsem tolik stál a usiloval. Neviditelný… Jak a proč, nevím, ale byl jsem v izolaci a dostal jsem se do ní tím nejbizardnějším možným způsobem.

Opustil jsem lavičku a vydal se na cestu domů. Klíče od bytu jsem měl v kapse svých kalhot, které jsem neviděl. Nebo neměl? Měl… Problém byl, že stejně jako mé oblečení, jsem je držel, cítil jejich váhu, ale neviděl jsem je. Cinkaly, když jsem je zavěsil za prostředník a ubíral se parkem, pryč od kostela.

Pak mě došlo, že mé kroky na písčité cestě jsou slyšet a vůbec, že na spoustu věcí, kterým jsem dříve nevěnoval pozornost teď budu muset dávat zvláštní pozor. Zvláštnost mé situace mě najednou připadala zábavná, po dlouhé době jsem se v duchu bavil a začal experimentovat.

Při hlubokém předklonu jsem skrze břicho viděl prázdnou cestu za sebou, naprosto čistý nezkreslený obraz. Vzhledem k tomu, že mě chyběl jakýkoliv optický bod mého těla, jsem při tom téměř ztratil rovnováhu.

To už jsem se zasmál nahlas.

Písčitá cesta přecházela do asfaltové a napadlo mne, jak asi najdu klíče, když mě “upadnou“ na zem. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo.

Na asfaltu se objevila malá temná skvrna. Nepátral jsem po jejím původu, ale použil jí jak referenční bod pro další pokus. Přisedl jsem ke skvrně, vzal klíče mezi prsty a položil je přímo na skvrnu.

Čekal jsem, že v okamžiku, kdy se jich přestanu dotýkat, klíče se objeví. A přesto to byl šok, když se tak stalo. Znovu jsem je uchopil a klíče zmizely jako kouzlem. Takhle to tedy funguje!

Domů jsem došel bez zvláštních příhod, lidí bylo na ulicích po skrovnu, počasí ven zrovna nelákalo. Přesto jsem na sobě začal pracovat. Nutil jsem se neustále rozhlížet, snažil se předvídat reakce okolo jdoucích lidí a přitom zůstat ”neviditelný”…

Aniž bych si to uvědomoval, mě tato činnost držela naprosto bdělého a mé vědomí bylo neustále přítomné. Plně jsem vnímal obraz, zvuky a pachy, okolí kolem mne bylo ostře definováno. Tatam byla nechuť, či neschopnost vnímat okolí.

A pak jsem stál před domem. Byl jsem zvědavý, jestli domovní dveře zmizí také, když se jich dotknu, ale nestalo se tak. Stály přede mnou, masivní a zamknuté. Odemknutí byla záležitost několika vteřin, rozhlédnutí - nikde nikdo, a byl jsem vevnitř na chodbě.

Až teď mě došlo, jaký problém to bude, pohybovat se mezi lidmi nepozorován a hlavně, neslyšen! Na chodbě se každý můj krok rozléhal a chvíli trvalo, než jsem našel styl chůze, který byl hlukově přijatelný.

Výtah jsem vyloučil z pochopitelných důvodů, nemusel jsem stihnout včas vystoupit a kabinka byla poměrně těsná.

Vyplížil jsem se těch pár pater a stanul před vlastním bytem. Lanara, vzhledem k tomu, že bylo pozdní ráno by měla být v zaměstnání. Vklouzl jsem dovnitř jako zloděj, neviděn, neslyšen.

Prošel jsem potichu celý byt. Prázdný. Věci Lanary byly na svém místě, což mne svým způsobem uklidnilo. Těch překvapení na jeden den bylo už tak akorát.

Měl jsem před sebou pár hodin v klidu, než se vrátí, popřemýšlet o své situaci.

Otevřel jsem radiátory, byl jsem zmrzlý z dlouhého pobytu venku, postavil vodu na kávu. Konvice jak jsem čekal, okamžitě zmizela jen jsem ji zvedl, takže na plotnu vařiče, jsem ji musel pokládat velice opatrně. Znovu mě došlo, jak důležitá je optická zpětná vazba na předmět, pokud s ním manipulujeme a když není.

Připravit kávu se ukázal být technický problém, který jsem zvládnul pomocí logiky a selského ruzumu. Vzalo to trochu déle, ale výsledek byl, že jsem držel šálek v dlaních a vychutnával si jeho teplo a obsah.

Napadlo mne dát si sprchu, stále jsem byl ztuhlý a pomyšlení na horkou vodu mne zvedlo z křesla.

Jak jsem se správně domníval, neviditelná voda po mně stékala a objevila se až na podlaze sprchy. Ani mýdlovou pěnu jsem na sobě neviděl, až po spláchnutí. Sprcha svůj účel splnila, zimomřivá ztuhlost zmizela a dostal jsem hlad. Rychle jsem se oblékl a ze skříně vzal svůj dlouhý plášť. Stál jsem v ložnici, před velkým zrcadlem a díval se na čistý odraz okna, které bylo za mnou. Natáhl jsem ruku k malému stolku a uchopil asi dvoukilovou vázu. Podle předpokladu se rozplynula ve vzduchu. Zastrčil jsem ji pod plášť a přimáčkl rukou k tělu. Po váze v zrcadle ani památky…

Byl jsem připraven k nákupu.

Z domu jsem se neslyšně vyplížil, nikde ani noha a vydal se do samoobsluhy, která byla nedaleko. Plán byl, nabrat pod kabát potravin co se vejde. Byla to krádež, jistě, ale vyjímečná situace ve které jsem byl, vyžadovala vyjímečné řešení. A abych pravdu řekl, těšil jsem se tuto zkušenost jako malý kluk, když jde přes plot k sousedům na jablka.

“Nákup” se vyvedl. Vzhledem k časné odpolední hodině byl Albert témeř prázdný. Uvítal jsem také fakt, že personál se zdržoval okolo dveří do skladů a v pohodě, nikým nepozorován jsem naplnil kapsy olejovkami, čokoládou, sušenkami. Pak mě ovšem došlo, že takhle toho moc nepoberu a došel jsem si k pokladně pro tašku. Byly narovnané na sobě, hned vedle pokladny. Vyčkal jsem momentu, kdy se pokladní otočila, vzal tu navrchu a prošel prodejnou. Nákup byl pokračováním experimentu, kolik hmoty, které se dotýkám, zůstane utajeno očím.

Do tašky, kterou jsem sám neviděl, jsem naskládal laskominy všeho druhu až po okraj, kdy hozilo, že povolí plastikové uši…

Odešel jsem bez placení, přímo přes pokladnu, kde v té době nikdo nestál.

Byt byl stále tichý, prázdný, i když bylo pozdní odpoledne. Pomyslel jsem si, že Lanara pracuje zřejmě déle, rychle vyprázdnil tašku do lednice a spíže. Věci se objevily v okamžiku, kdy jsem se jich přestal dotýkat. Z přineseného proviantu jsem si otevřel lososa, k němu pár housek a vše jsem zapil červeným. Až teď jsem si uvědomil, jaký jsem měl hlad. Nalil jsem si další sklenku vína, usedl do křesla v pokoji a přemýšlel co dál.

Problém, před kterým jsem stál, byl jednoduchý. Dát Lanaře o sobě vědět? Jak to přijme, jsem věděl.

Omdlí.

To nešlo, byla by vyděšená do konce života. Takže nedat… Jenže jak dál?

Triviální záležitost, jako kde přespat a nezmrznout už najednou nebyla tak jednoduchá. Navíc z vyhřátého bytu, který byl ke všemu můj, se mě vůbec nechtělo. Upadl jsem do letargického stavu a odpoledne plynulo.

Pokračování?

Hodnocení