Zóna

Černobylská tragédie by se dala označit jako největší neúspěch v mírovém využívání atomové energie. Dnes tato velmi hlídaná zóna skrývá mnohem větší nebezpečí, než je jen radioaktivita. Toto je příběh vojáka. Jmenoval se Boris Galadov, a byl jako mnoho dalších byl vyslán zjistit, co bylo příčinou zemětřesení, neobyčejně jasného světla a ohlušujícího hřmění.

2010

Skupina osmi vrtulníků Mi-24 pozvolna letěla nad malým, ukrajinským městečkem. Název tohoto městečka není důležitý, stejně by jste ho na mapě nenašli. Letěly směrem k nechvalně a velmi dobře známé věži černobylského reaktoru, ukrytého daleko ve středu Zóny, která byla vidět na mlžném obzoru. – Pánové vlétáme do Zóny, – ozvalo se ve sluchátkách všech přítomných na palubě vrtulníku s tygří kamufláží – držte si klobouky. –

– Máš strach Míšo? –

– Ani ne spíš ve mně převládá pocit vzrušení. A ty, jaký máš pocit? –

– Mám …. –

– Hej vy slečinky, doufám že se nebojíte. –

– Drž hubu Kozlovsky! –

– OK já jen jestli nepotřebujete přebalit. –

– Jak sem řek, drž hubu! –

– Hej, slyšel sem že se tam dějou divný věci. –

– Nestrašte to ho mladého, je poprvé v akci. –

– Ano pane. –

– Neboj se Míšo, tohle je standardní operace, musíme jen pohlídat vědce před zloději a Stalkery. –

– Borisi, vezmeš si ho na starost. –

– Ano pane. –

Vrtulníky se pomalu přibližovaly k věži a krajina pod nimi vypadala stále opuštěněji, strašidelněji a nebezpečněji. – Tak jsme na místě. Mám příkaz vysadit vás na tomhle mostě. Hodně štěstí. – Náhle začal vrtulník prudce klesat, aby se mohli vojáci a vědci mohly vysadit. Byl to malý silniční most, který byl ale velmi vysoko nade dnem rokle s říčkou. Když se všechny oddíly z vrtulníků vysadily, zeptal se plukovník – Hej, Kozlovsky, kudy vede nej-bližší cesta do Černobylu? –

– No věž je na severu, takže musíme na severovýchod. –

– OK, tak dělejte, jdeme. –

Asi po pěti kilometrech se náhle z nedalekého lesa ozvaly výkřiky.

– Puškalski, běžte to prozkoumat! Teď jsou čtyři hodiny, o půl šesté vás tu chci mít. Běžte. –

– Rozkaz pane. Četo pozor, směr les na desáté hodině. –

– A my si dáme odpočinek. Sropovski vy a vaše četa se postaráte o okolí. –

– Rozkaz pane! Četo rozptylte se do okolí ,ale chci vás mít na dohled. Borisi, támhle je posed, vylezte tam a vezměte sebou nováčka. –

– Rozkaz pane, Míšo pojď se mnou. –

– Ano. –

Boris vylezl na posed a hleděl na věž vzdálenou si deset kilometrů vzdušnou čarou od místa, kde se nacházel. Věž jej hypnotizovala, hypnotizovala ho tak že od ní nemohl odtrhnout oči. Náhle ho vyrušil zvuk vysílačky. – Pane tad je Puš ki pozor bl se k stádo z mu ných zvířat pozor j ve mi ag ní! –

– Co že? Opakujte. Špatné spojení. –

– Opakuji bl ží k stádo z mu ch zví at po r j v mi ag ní! –

– Co, opa… –

– Myslím, že vím co vám chtěli pane. Koukněte támhle. –

– Co? – plukovník stále nechápal – A kurva. Všichni muži na palebné pozice! Nepřátelé jdou ze severu. –

Boris, který vše poslouchal a při tom sledoval divokou rozzuřenou zvěř popadl svou AK–47 a zamířil na statného kance. Stiskl spoušť a ozval se výstřel. Kanec se zaryl čumákem do země a udělal setrvačností pár kotrmelců. Přes něj se převalilo několik lišek a jelenů. – Střílej Míšo, střílej! – řekl a nabil si podvěsný granátomet a opět stiskl spoušť. Ozval se tlu–mený zvuk a zachvíli se ozvala ohlušující detonace. Krev se rozstříkla do všech stran a po granátu zbyl jen kráter uprostřed pole a pár mrtvých zvířat. – Dobrá práce Galadovski, jen tak dál. Pozor na toho medvěda, jde přímo na vás, mohl by vás převrátit. –

– OK rozumím – řekl a opět vystřelil. Pak ještě párkrát. V tom se posed zakymácel a s rachotem se zřítil do vysoké trávy.

Když se Boris probudil, všude bylo hrobové ticho, které bylo občas přerušeno křikem nebo zvukem přistávajícího vrtulníku. – Vydrž chlape, vydrž. – Když ho přendávali do vrtulníku koutkem oka uviděl, jak Míšovi obvazují ruku. Docela mu spadl kámen ze srdce, ale než stačil něco říct, upadl opět do bezvědomí. Probudil se až na palubě vrtulníku, který letěl pryč ze Zóny. – Oh, řekněte mámě, že ji mám moc rád. –

– Tohle, neříkej přežiješ, to ti slibuju. –

Zase zavřel oči a viděl před nima rozkvetlou zahradu někde z okolí Volgogradu s fon-tánou zářícím sluncem a poletujícím hmyzem. Pak jen uviděl blížící se světlo, realitu, jak ho na palubě vrtulníku zachraňují a pak jak jeho duše odlétla kamsi do nebeských výšin…

Hodnocení