Roboti VI: Osud

Barry si prohlížel svoje četné úpravy, které mu Stone na požádání udělal. Byl teď o dvacet centimetrů vyšší, černě zbarvený a mnohem mohutnější. Měl na sobě skoro dvojnásobné množství brnění, byl mnohem silnější a přitom si zachovával svou rychlost. Elektrobodce měl nyní silně zkrácené, takže spíš představovaly jakési ostré prodloužení pěstních kloubů. Pulsní kanóny mu zůstaly, ale byly o dost silnější. Ano, s tímhle mohl Lerrishe porazit.

Pomalu vyšel z místnosti, kde ho Stone upravoval a vrátil se zpět do velící místnosti, kde už čekali Kutuzov, Edge a Harshdrill. Byli však také podstatně vylepšení a dokonce i barevní. Kutuzov byl vylepšený jen minimálně. Tu a tam mu přibyl nějaký pancíř, ale kromě několika dalších maličkostí jako silnější svalové články byl už jen přebarvený na tmavou armádní zeleň. Ani to zničené oko si nenechal spravit. To Edge a Harshdrill se změnili významněji: Edge byl nabarvený na poněkud křiklavou žlutou, měl o dost silnější pancíř a byl schopný vyvinout mnohem větší sílu i rychlost. Svoje vibropily si nechal, ale byly teď ostřejší, odolnější a provedly dvakrát tolik vibrací než dříve. Harshdrill už byl poměrně zastaralý model a jeho součástky nebyly zrovna efektivní v poměru výkonnosti k prostoru, jaký zabíraly, a tak by se po své téměř kompletní přestavbě dost zmenšil, což se mu vůbec nelíbilo. Proto si volné místo nechal zabrat ultra silnými svalovými články a šílenou vrstvou pancíře. I přesto byl teď ale rychlejší a přitom ještě víc splňoval definici chodícího tanku. Jeho vrtáky prošly podobnou změnou jako Edgeovy pily a Stone mu dokonce nainstaloval na záda speciální držáky, do kterých mohl uložit svoje milované, obří, laserové dělo. I nadále si Harshdrill zachovával svůj zrezavělý vzhled tím, že se nechal nabarvit rezavou oranžovou. Jednoduše řečeno, z analytika a dvou robotů ze šrotovny teď byly zničující bojové stroje.

„Hrozně toužili být taky vylepšení,“ vysvětlil Stone maličko provinile.

„Proč?“ nechápal Barry.

„Snad sis nemyslel, že tě proti tomu zmetkovi necháme jít samotnýho?“ zeptal se Edge provokativně.

„Já jsem Lerrishe ve svojí hlouposti nezabil a stvořil jsem z něj to monstrum, co už zabilo Slye, Buffera, Breachera i Farnera. Já ho teď musím zničit, ne vy!“ odsekl Barry.

„Sám nevyhraješ. Farneros byl z nás nejsilnější a stejně ho Lerrish zabil,“ zamračil se přísně Kutuzov. „Nyx mě skoro zabil, a to byl mnohem slabší než Lerrish a pokud se nemýlím, tak ty jsi posledně ze souboje s Lerrishem vyvázl rozseknutý na dvě poloviny.“

„Ale teď jsem silnější, teď Lerrishe porazím,“ řekl Barry sebevědomě.

„Vzpomeň si na našeho drahého zrádce Breachera,“ připomněl mu Kutuzov. „Byl to nový model, zrovna sjel z výrobní linky a Lerrish ho stejně zabil. Takový Farneros posledně Lerrishe dokázal zahnat na útěk a teď? Teď skončil probodaný skrznaskrz a s useknutou hlavou.“

„Lerrish je teď taky silnější,“ přidal se Harshdrill mručivě.

„Neporazíš ho,“ souhlasil Edge. „Ani nemáš žádnou zbraň proti těm jeho mečům.“

„Ale mám,“ odvětil Barry a z nově zhotovených pouzder na zádech vytasil dva elektromeče. „Při bitvě před Dagherasem, když mu Farneros prořízl krk, tam Lerrish nechal tyhle meče. Zabiju ho jeho vlastními zbraněmi.“

„Hele, můžu se do tý vaší hádky vetřít?“ ozval se nesměle Stone.

„Mluv,“ řekl úsečně Kutuzov.

„Znám projekt cyborgů. Sice sem na něm nedělal, můj obor sou roboti, ale celkem vím, na čem je postavený. Podle mě se robot, jako je Barry, může postavit cyborgovi. Dokonce i cyborgovi Lerrishova ražení. Ze záznamů bych řekl, že Lerrish je ten nejničivější cyborg, jaký vůbec mohl vzniknout. Jeho tělo se s mechanickými součástmi i všemi těmi drogami dokonale synchronizovalo a teď je z něj chodící šrotovna robotů. V životě sem neviděl, aby cyborg ničil roboty takovým způsobem, jakým to dělá on, ale i tak si myslím, že s tím novým vybavením ho může Barry porazit.“

Kutuzov Stonea spražil vyčítavým pohledem. Na tohle nemohl nic namítnout a Barry tak bude mít o to větší chuť pouštět se do Lerrishe samotný. „Dobrá,“ souhlasil tedy. „Lerrish je tvůj, ale pokud to s tebou nebude vypadat dobře, počítej s tím, že ti pomůžeme, ať už se ti to nebude jakkoli líbit.“

„S tím počítám,“ přikývl Barry. „Já se postarám o Lerrishe, vy se postarejte o bitvu.“

Generál Davon stál v místnostech Prezidentského paláce. Po výsadku několika milionů vojáků z Lidské federace se ho podařilo udržet, ovládnout oblast kolem něj a nakonec i znovuzískat celou polovinu Dagherasu. A podle dohody, než dorazí flotila Lidské federace, všem lidským silám ve městě velí on. Stále ještě mohl dosáhnout svého kýženého velkého vítězství. K tomu mu mělo dopomoci i patnáct nových cyborgů, většinou vojáků zmrzačených touhle válkou podobně jako Lerrish. Cyborgů bylo sice málo, ale robotům mohli způsobit hrozivé ztráty. Jenom se ještě nedostali do ostrého boje; jakmile je roboti v souboji s Lerrishem spatřili, utekli. Jenže nikdo z těch nových nebyl ani zdaleka tak silný jako Lerrish. A právě o tom teď Davon horlivě debatoval s doktorem Hervinem, lékařem a zároveň technikem cyborgů.

„Prostě to nechápu!“ lomil rukama Hervin. „Lerrish je každým dnem silnější. Zkoušel jsem proti němu postavit tři naše nové cyborgy najednou, a kdybych ho včas nezastavil, všechny by je zabil. Není to jenom o tom, jak splynul s přidanými součástmi, on je jako něčím posedlý. Něčím, co ho pořád žene k tomu, aby byl ještě silnější.“

„Hm,“ zvedl Davon zaujatě obočí. „Promluvím s ním.“

Namířil si to rovnou do budovy v komplexu Prezidentského paláce, kde zrovna cyborgové trénovali a dělali různé zkoušky. Uvnitř byla spousta všelijaké elektroniky, diagnostických zařízení, nebo třeba i speciálních komor, kde se na lidi na doživotí nasazovaly zbroje cyborgů. Všude bylo jen pár lidí, hlavně techniků, doktorů a vojáků. Z jedné místnosti se ozývaly otřesy, údery, nárazy a bolestné výkřiky. Davon do ní neomylně vstoupil a uzřel tréninkovou místnost cyborgů. Cyborgové se zrovna cvičili v boji beze zbraně. Uprostřed stál Lerrish a odrážel neustále útoky ostatních cyborgů, z kterých už polovina odmítla dál bojovat a jen sledovala počínání ostatních.

Když Lerrish spatřil Davona, odhodil jednoho cyborga proti zdi a další dva brutálně zkopal. Ti zbylí už ani neměli chuť se do něj pouštět. Lerrish si pohrdavě odfrkl a přistoupil k Davonovi.

„Hezké,“ podotkl Davon na adresu pomlácených cyborgů.

„Jsou moc slabí,“ postěžoval si Lerrish. „Vybíráte nevhodné kandidáty.“

„A když budete takhle pokračovat, odradíte i ty zbylé. Další kandidáty děsí představa, že je bude při trénincích neustále mlátit jeden z nich,“ pokáral ho Davon.

„Jejich problém, když mě nezvládnou,“ ušklíbl se Lerrish.

„A to právě trápí doktora Hervina. Nemůže pochopit, proč nad ostatními tak vybočujete. Vy s Nyxem jste byli první, ale ani on se vám nemohl vyrovnat. Doktora Hervina, a koneckonců i mě, zajímá, co vás k tomu vede. Doktor Hervin má teorii, že se snad za něčím ženete a kvůli tomu jste pořád silnější.“

„Chcete vědět, co mě žene?“ zopakoval Lerrish otázku. „Chci zničit toho, co mi tohle udělal. Policejního robota typu Lovec BRY-27.“

„Zabil jste Farnera, to vám nestačí?“ podivoval se Davon nad Lerrishovými vražednými choutkami.

„Ale roboti se i tak nevzdali,“ připomněl mu Lerrish. „Budu muset jejich velitele pozabíjet jednoho po druhém a BRY-27 je jen další v řadě. Až ho zabiju, určitě se mi postaví ti zbylí tři. Kutuzov, jednooký takticko-analytický robot, kterého jsem se tolikrát snažil chytit a pak ti dva ze šrotovny. Nebudou riskovat další konfrontaci jeden na jednoho, postaví se mi společně a kvůli tomu potřebuju tyhle amatéry, jinak bych je už zabil,“ ukázal na pomlácené cyborgy za sebou. „Nemají žádnou motivaci, schytali to na bojišti od nějakého bezejmenného robota. Jenom zoufale přežívají, já ještě mám pro co žít

Davon se trochu zamračil a zároveň zasmál nad Lerrishovou arogancí. „Máte vůbec ponětí, kolik stojí jedna tahle zbroj cyborgů a jak dlouho a jak složitě se vyrábějí? Není to snadné jen tak vsadit člověka do téhle skořápky.“

„To mě nezajímá,“ mávl rukou Lerrish. „Jednou jste to na mě nasadili bez mého souhlasu a už to ze mě nemůžete sundat, jinak bych umřel. Smířil jsem se s tím, ale nebraňte mi v tom, abych zabil BRY-27, jinak bych se taky místo něj mohl pustit do vás.“

„Já nic neříkám,“ chechtal se Davon. „Nebojte, brzy budete mít možnost. Náš útok brzy začne. Zabil jste jim vůdcem, nenechají vás jen tak na pokoji.“

„Jen ať mi nechají BRY-27 pro mě, to je všechno, co chci. Hodlám ho zabít sám a když mi v tom někdo bude bránit, zabiju i jeho. Řekněte doktoru Hervinovi, že se nemusí stresovat neúčinností ostatních cyborgů. Nemají žádnou motivaci, schytali to na bojišti od nějakého bezejmenného robota. Jenom zoufale přežívají, ale já ještě mám pro co žít. Pro pomstu! To je můj hnací motor. Až bude BRY-27 mrtvý, moje síla půjde rychle dolů a já se zařadím k průměrným cyborgům. Do té doby ať mě ale doktor Hervin neobtěžuje tím, že jsem až moc silný, ale raději se stará o to, jak mě udělat ještě silnějším.“

„Zřejmě budou útočit,“ usoudil Kutuzov, když si prohlížel různé mapy a obrazy z radarů a senzorů. „Přeskupují se docela nenápadně, ale už teď jsem si skoro jistý, že se nám pokusí prolomit střed a rozdělit naši část města na dvě poloviny, které pak snáze udolají.“

„Chtějí použít podobnou taktiku jako ty před Dagherasem,“ připomněl mu Barry ten, mezi roboty, skoro už legendární manévr, kdy Kutuzov nechal Breachera se svými jednotkami projít skrz lidskou linii, aby mu později přikázal rozprostřít se po linii a postupovat zase zpět, čímž lidi v podstatě obklíčil.

„Ano, zdá se, že jim stále velí Davon, ten se vždycky při simulovaných bitvách soustřeďoval hlavně na střed. Trochu mě inspiroval,“ přiznal Kutuzov. „Divím se ale, že ho už neodvolali po těch všech porážkách.“

„Asi proto, že prezident se s většinou vysokejch velitelů zdejchnul bůhví kam a není tady nikdo, kdo by jinak velel,“ zahučel Stone od počítače, kde zrovna studoval kód Sebeuvědomění.

„Ano, zřejmě proto,“ kývl Kutuzov nepatrně, jako by byl skoro uražen Stoneovou nespisovnou mluvou.

„O to je to lepší, zas mu dáme nakládačku,“ řekl Edge a udiveně sledoval, s jakou lehkostí projela jeho nová vibropila zdí.

„Řeknu to ještě jednou,“ kroutil Kutuzov nevěřícně hlavou. „Nikdy nepodceňujte protivníka. Davon je stále vynikající velitel. Před Dagherasem nás skoro porazil.“

„Jo, ale tys mu to vytmavil,“ mrkl Edge na Kutuzova.

„Hodně se toho změnilo. Naše počty jsou omezené, zredukovali se z původních necelých osmi milionů na miliony tři a lidí je čtyřikrát víc plus ta skoro miliarda domobranců,“ odvětil Kutuzov.

„A co ten milion robotů z vedlejších soustav, co včera přistál? Ten do toho musíš započítat,“ připomněl mu Harshdrill bručivě.

„To bude práce pro tebe, Stone!“ okřikl Kutuzov zadumaného technika, který se pak na něj zmateně obrátil. „Musíš celý milion robotů všeho druhu s pomocí našich opravářů přestavět na v boji užitečné stroje. Hodlám je využít jako klín, který vrazím mezi domobranu poblíž města a armádu uvnitř.“

„Dobře, to by neměl bejt problém, opravářů máme celkem dost,“ řekl Stone.

„Taky konečně dáme Crusherovi příležitost k tomu, aby pomstil svoje bratry z demolice,“ pousmál se zlehka Kutuzov. „Stone, musíte na něj přidělat ty nejtěžší, nejničivější zbraně, které tu mám a tolik pancíře, kolik se na něj jen vejde.“

„No nazdar, co bude dělat?“ zeptal se Edge se zájmem.

„Lidé nám chtějí prorazit střed a já hodlám Crushera využít tak, že proběhne přímo tím úderným hrotem lidí a cestou bude ničit všechno, co mu bude stát v cestě. To by mělo minimálně zbrzdit jejich ofenzívu,“ řekl Kutuzov pyšně. „Pokud to půjde dobře, měl by proběhnout skrz město a tam se připojit k robotům, kteří rozdělí lidskou armádu a domobranu.“

„Škoda, že taky nemám třicet metrů, takové ničení by mě bavilo,“ posteskl si smutně Harshdrill.

„Jenže lidé mají těžké zbraně a tanky. Proto potřebuji, aby toho Crusher tolik vydržel, jinak by ho rozstříleli, aniž by se k nim vůbec přiblížil,“ vysvětlil Kutuzov.

„Tak tohle se Crusherovi určitě bude líbit,“ zasmál se Edge. „Lidi nemaj šanci.“

„Říkám, abyste je nepodceňovali!“ vyletěl nečekaně Kutuzov. „V armádě Lidské federace se pořád zachoval ten vojenský dril a morálka z dob Císaře a jeho říše! Jsou dobře vybavení a vycvičení! Nebude to snadné!“

„Jasný, chápu,“ uklidňoval ho Edge.

„A kde budeš ty?“ zeptal se Barry Kutuzova, aby jeho pozornost odvrátil na něco jiného.

„Já budu s vámi přímo v boji,“ odpověděl Kutuzov už klidně.

„A kdo tady bude velet bitvě?“ ptal se znovu Barry.

„Nikdo, snad jen Stone tu bude na všechno dohlížet a případně mě na něco upozorní. Ale máme senzory rozprostřené po celém městě, takže bych měl mít o všem přehled a přitom stíhat bojovat.“

„Já?“ divil se Stone. „Ale vždyť já nejsem žádný velitel a ani sem nikdy nebojoval!“ vymlouval se.

„Jen klid,“ zklidnil ho Kutuzov. „Pokud to půjde dobře, jen tu budeš sedět a pozorovat bitvu.“

Stone se nezdál být tímto tvrzením uspokojen, ale nic nenamítal.

Tím porada velitelů skončila. Všichni roboti se teď přesouvali na svá místa a Stone s opraváři zase k boji upravovali Crushera a další milion k tomu určených robotů. A Barry se připravoval na souboj s Lerrishem. Přehrával si všechny zaznamenané souboje s ním, studoval jeho styl boje a podle toho vyhodnocoval taktiku, kterou by měl uplatnit. Tentokrát už chtěl být připravený.

Celý Dagheras se otřásal pod leteckým bombardováním, které rozpoutalo lidské letectvo a ještě víc tak ničilo už tak polozbořené mrakodrapy města. Brzy už začali lidé postupovat vpřed a pomaličku zatlačovali hromadnou palbou roboty zpět. Po chvíli už také bylo jasné, kde že chtějí lidé prolomit robotí linii, protože na hlavní ulici se soustředila až podezřele velká síla, která také postupovala až podezřele rychle. Kutuzov to předpokládal, takže i on s Barrym, Edgem a Harshdrillem byli právě na hlavní ulici.

„Jsi připravený, Crushere?“ ptal se Kutuzov zhruba po dvou hodinách těžkých bojů , kdy byli sice roboti zatlačeni docela dost nazpět, zato milion předsunutých robotů už stihl ze dvou stran obejít Dagheras a rozdělit domobranu od zbytku armády. Crusher už tedy mohl otupit onen útočný hrot lidí a posléze se připojit k robotům.

„Jsem,“ řekl Crusher. Jeho hřmotný hlas byl pravděpodobně slyšet přes půl města. „Konečně se pomstím za Smashera a Punchera.“

„Dobrá, tak běž,“ řekl Kutuzov.

Pokud Harshdrill měl představovat chodící tank, tak Crusher byl chodící pevnost. Na pažích měl velká pulsní děla, na ramenou několik menších laserových děl, na zádech zase velké zásobníky bomb, které v pravidelném časovém intervalu shazovaly bomby na nešťastníky za Crusherem. A aby toho nebylo málo, místo rukou měl teď jakési buldozerové lžíce, kterými mohl v případě potřeby nabrat třeba i tank. A k tomu všemu ještě samozřejmě olbřímí brnění, které jen tak něco neprostřelilo. Zkrátka, když se tenhle kolos rozběhl, nemělo proti němu nic šanci.

Barry zrovna zastřelil jednoho vojáka (což byl velký úspěch, protože vojáci Lidské federace byli přesně podle Kutuzovových slov výborně vycvičeni a velice dobře se kryli), když kolem něj po hlavní ulici proběhl s dusotem Crusher a konečně se pustil do lidí. Zasypával je masivní palbou, dělal zmatek a spoustu lidí prostě jenom zašlápl. Lidé na něj poslali všechno možné od tanků přes letadla, ale on vydržel a probíjel se dál.

Roboti toho využili a do totálně rozhozených lidí pořádně vlítli. Vyhrnuli se na hlavní ulici po stovkách a tisících a hnali lidi pryč. Lidé neměli na blízko proti robotům šanci, takže byli snadno pobíjeni. Nakonec se však postup robotů přece jen zastavil, a to úplně.

Na jednu křižovatku se totiž postavilo celých šestnáct cyborgů a bez zranění ničili jednoho robota za druhým. Barry ihned poznal nezaměnitelnou podobu Lerrishovi obličejové masky.

„Lerrishi!“ zavrčel Barry.

„BRY-27, konečně!“ odpověděl uspokojeně Lerrish, když Barryho zaregistroval. „Tak pojď!“

Barry se rozeběhl a skočil přímo do hloučku cyborgů, kde zkřížil meče s těmi Lerrishovými a začal se s ním přetlačovat. Ostatní cyborgové chtěli Lerrishovi pomoci, ale ten je jen okřikl: „Ne, ten je jenom můj! Postarejte se o ty ostatní!“

Barry od sebe Lerrishe odstrčil a začal po něm divoce sekat meči. Barry teď byl mnohem silnější a rychlejší, ale i tak se mu nedařilo vytvořit si proti Lerrishovi nějakou výhodu. Barryho i Lerrishovi výpady, údery a seky byly rychlé, přesné a vedeny obrovskou silou. Jenže jejich souboj byl neskutečně vyrovnaný a dosud se řezali stále na té jedné křižovatce. Oba se toužili navzájem zničit, ale ani jeden toho nebyl schopen dosáhnout.

Vedle nich mezitím zuřil úporný boj. Kutuzov, Edge a Harshdrill se postavili do čela robotí ofenzívy a snažili se rozbít tu neprostupnou zeď, kterou tu vytvořili cyborgové. Všichni tři teď byly mnohem silnější a tihle cyborgové se navíc nevyrovnali ani takovému Nyxovi. S pomocí ostatních robotů se jim tedy dařilo cyborgy podporované pro změnu lidmi tlačit nazpět, ale na druhou stranu se jim nepovedlo ani jednoho z nich zabít.

Barrymu se nyní podařilo zakončit složitou sérii úderů příčným sekem proti Lerrishově břichu. Meč sice Lerrishovým brněním nepronikl, ale alespoň ho ta rána trochu vykolejila, čehož Barry využil tak, že Lerrishe nakopl taktéž do břicha a pak ho několika prudkými výpady zatlačil až ke zdi jednoho vysokého, bombardováním celkem netknutého půlkilometrového mrakodrapu. Tam na něj Barry dorážel tak rychle a silně, že Lerrish se pomalu nestíhal bránit. Teď měl Barry tu klíčovou výhodu, teď mohl tohle rozhodnout.

Lerrish však udělal něco velice neočekávaného. Zabodl jeden svůj meč do stěny budovy, vyskočil o něj do vzduchu (přitom ještě stihl Barryho nakopnout do tváře), a tam do stěny zabodl zase druhý meč. Takhle používal meče jako horolezec cepíny a stoupal stále výš. Barry jen vztekle zasyčel a začal Lerrishe na stěně pronásledovat.

„Tak co je, BRY-27? Jsi nějak pozadu!“ zavolal na něj Lerrish posměšně.

Barry to vzal jako výzvu a hodně zrychlil tempo šplhání. Skoro teď připomínal nějakého pavouka, jak rychle lezl nahoru. Lerrish si ale počkal na svůj okamžik a v pravý čas se pustil obou zaseknutých mečů a zákeřně přistál Barrymu na hlavě a pak se od ní zase odrazil zpátky nahoru. Jenže Barry Lerrishovi ještě stihl seknout jedním mečem do nohy, což ho velice překvapilo a ještě měl co dělat, aby se chytl aspoň jednoho meče. Barry teď zkusil jinou taktiku. Nejdříve si přelezl kousek doleva, a pak teprve vylezl na Lerrishovu úroveň a zaútočil na něj. Oba se teď drželi za jeden svůj meč ve zdi a těmi druhými proti sobě šermovali.

‚Barry, co to tam vyvádíte?‘ ozval se do vysílačky znepokojený Kutuzov, který jejich dosti netradiční bitku sledoval dole na zemi. ‚Jak tě máme takhle zachránit?‘

‚Nepotřebuji zachraňovat,‘ odsekl Barry a k jeho smůle mu zrovna v tu chvíli Lerrish zabodl meč do pravého ramene. Barry si meč vytrhl z rány a pak se jakýmsi během po zdi dostal nad svůj meč a zhoupl se na něm jako na hrazdě. Při první následné obrátce pak Lerrishe velice tvrdě nakopl oběma nohama, až ten měl co dělat, aby nespadl, a při druhé mu pak meč zabodl (taky) do ramene. Lerrish mu to vrátil tím, že do něj začal zuřivě třískat mečem. Barry mu sice do cesty nastavil svůj meč, ale Lerrish mlátil takovou silou, že mu ho skoro vyrazil z ruky. Pak zase útočil Barry, ale Lerrish jeho útok odrazil a vystoupal zase o něco výš. A tak to šlo stále dál, vždy chvíli bojovali a pak vyšplhali o něco výš. Ani jeden nehodlal ustoupit a ani jeden se nehodlal vzdát.

Obrovitý Crusher dál běžel stále kupředu, přesně jak mu přikázal velitel Kutuzov. Maličké lidičky pod sebou zasypával střelami z pulsních děl a laserových kanónů a ty, které nezastřelil jednoduše drtil pod svýma nohama. Byl k nezastavení. Sice už dostal spoustu ran, ale díky odolnému a hlavně pořádně velkému brnění utrpěl zatím jen lehká poškození.

Najednou na svém radaru zachytil stíhačky přilétající rychle k němu. Celkem tři zleva a tři zprava. Rychle vylezl na budovu nalevo (div že ji při tom nezbořil) a proti přilétajícím stíhačkám nastavil svoje buldozerové lžíce. Dvě do lžic narazily, třetí se jim vyhnula, ale stejně nakonec jen nabourala do Crusherovy obrněné hlavy. Stíhačky, které na něj letěly zezadu sice sestřelil laserovými kanóny na ramenou, ale ještě předtím stačily vypálit několik raket. Ty ho sice nijak zvlášť nepoškodili, ale úplně mu rozhodily rovnováhu, a tak se svalil přes ulici na další budovu a probořil se skrz ní až na zem.

Celá ta velká budova se na něj zřítila, ale i on sám vážil pěkných pár set až tisíc tun, takže to na něj nebyla žádná zátěž. Nicméně se vstáváním měl docela velké potíže, protože při své neohrabanosti neustále zakopával a klopýtal o kolem se povalující trosky. K tomu všemu ještě do něj přítomní lidé neustále stříleli vcelku (pro něj) neškodnými zbraněmi a vyváděli ho tím z míry. Nakonec se mu ale přece jen podařilo vstát, takže mohl pokračovat ve své spanilé jízdě.

Po chvíli už tu však nebylo koho zabíjet. Evidentně již prošel přes tu vojenskou část lidské armády a nyní se blížil k úseku, kde zrovna původně nebojoví roboti bojovali se stejně nebojovými lidmi. Sotva přiběhl k předměstí, kde boj probíhal, spustil do ohromného davu lidí smrtící palbu. Klidně by i kolem sebe jen mohl šíleně máchat rukama a lidé by utíkali. Tento úsek fronty byl rozhodně v dobrých rukách.

Davon ve svém štábu v Prezidentském paláci zbědovaně zíral na senzorové a radarové obrazy z bojiště. Střed lidské armády se rozpadal, pohromadě ho držel jen nezlomný odpor patnácti cyborgů. Šestnáctý, Lerrish, si místo boje vyřizoval svoji mstu. „To snad není možné, jeden zatracený demoliční robot nám prohraje celou bitvu,“ kroutil Davon nevěřícně hlavou.

„Rozkazy, pane?“ zeptal se důstojník, jako by očekával nějaké pokračování generálovy řeči.

Davon se tou otázkou zdál být nějak vybičován, a tak znovu, tentokrát už zamyšleně pohlédl na obrazovky s bitvou. „Ten robot teď bojuje s domobranou, takže už od něj máme pokoj,“ mumlal si pro sebe. „Nemůžeme do středu odvelet žádné jednotky, naše křídla jsou už teď pod velkým, takže by se při jakémkoli oslabení zhroutila. Nemáme moc možností.“

„Pane?“ otázal se znovu důstojník.

„Přesuňte do středu všechny zálohy, ať použijí veškerou palebnou sílu, kterou mají k dispozici. A nařiďte další letecké bombardování robotích pozic,“ řekl Davon, zjevně spokojený s tím, co vymyslel.

„Bombardování, pane?“ zopakoval důstojník. „Roboti jsou rychlí, dokážou se před ním velice rychle ukrýt,“ namítl.

„Ano, jistě, máte pravdu, ale i to ukrývání je vždy trochu zdrží. Federální flotila k planetě dorazí za pár hodin, vyhrát už nemůžeme, ale když jim dokážeme zabránit v ovládnutí města na dost dlouho, nemusíme ani prohrát.“

Důstojník tohle vysvětlení přijal. „A co s domobranou?“ zeptal se ještě. „Robotů je na ně jen milion, ale stejně je nedokáží porazit.“

„Jen ať neutíkají, musí tuhle oddělenou armádu robotů držet stále na sobě, kdyby se obrátila proti nám, byl by to náš konec.“ Davon znovu pohlédl na obrazovky. Tahle bitva ještě nebyla ztracená a on se ještě nehodlal vzdát. Ubrání Dagheras a stane se náčelníkem generálního štábu. Věřil tomu. Znovu.

Zatímco po sobě Barry a Lerrish stále sekali meči, přelezli přes okraj střechy a stanuli na vrcholu obrovského mrakodrapu. Lerrish se v záchvatu vzteku nad stále odporujícím Barrym pokusil prolomit jeho obranu zběsilým střídavým sekáním jedním i druhým mečem. Barry se ale ubránil, a Lerrishe takovým hodně šetrným kopem od sebe odrazil. Vzduchem se neslo burácení bombardérů

„Zlepšil ses, to uznávám,“ oddechoval Lerrish sípavě skrze svou masku. Byl už hodně unavený. „Ale mě neporazíš.“

Barry byl sice robot, ale i pro něj byl neustálý boj vyčerpávající. Nepřetržitý boj znamenal pro všechny součástky extrémní zátěž, a tak se silně zahřívaly. Navíc se klouby všelijak zadíraly a svalové články také potřebovaly nějakou dobu na regeneraci. „Nejdříve tě zmrzačím tvými vlastními meči a pak vezmu Farnerovo Ostří zkázy a useknu ti s ním hlavu!“ odpověděl Barry výhružně.

Lerrish se trochu dusivě zasmál. „Ano, Farneros. Víš, že mi ani nedalo moc práce ho zabít?“

„Se mnou to nebude tak snadné.“

„To ne, dobře ses připravil,“ připustil Lerrish, „ale to tě od smrti nezachrání. Až s tebou skončím, zničím i zbytek tvých kamarádíčků.“

„Víš, Lerrishi, ty jsi jen paskvil, ani robot ani člověk. Řekni mi, až nás tedy všechny zničíš, co budeš dělat se svým zpackaným životem? Jsi jen pozůstatek spálené lidské existence, kterou při životě udržuje tenhle oblek.“

Barry chtěl Lerrishe vyprovokovat ke vzteku a nižší koncentraci, což se mu také podařilo. Lerrish se zjevně ve svých myšlenkách často trápil svým údělem, a tak nyní na Barryho vyrazil jako šílenec a mlátil do něj ze všech sil.

„Tak ty chceš vědět, co budu dělat, až vás zničím?!“ řval Lerrish a zatlačoval Barryho stále dál ke kraji střechy. „Postavím si vaše hlavy jako trofeje a pak se postarám, aby nepřežil jediný robot v galaxii, i kdybych je měl všechny pronásledovat a zabít já sám!!!“

Lerrish udělal chybu právě včas. Zrovna se nacházeli na okraji střechy, když Lerrish promáchl a Barry mu vrazil meč do hrudi.

„Vedle,“ zasmál se Lerrish. „Srdce mám kousek víc nalevo,“ řekl posměšně a zaskočeného Barryho od sebe odstrčil takovou silou, že ho shodil ze střechy. Barry ho ale ještě strhl sebou.

Padali volným pádem dolů, kde na oba čekala smrt, ale stejně ani teď nepřestali bojovat a vytrvale do sebe sekali. Každý toho druhého toužil zahubit vlastní rukou. Padali, až nakonec narazili. Nebyla to však zem, na co narazili, nýbrž střecha prolétávajícího bombardéru.

Barry i Lerrish se zvedali hodně ztěžka. Oba byli tím nárazem otřeseni a navíc jim to i komplikovala veliká rychlost bombardéru a odpor vzduchu.

„Zřejmě je naším osudem, abychom si to vyřešili mezi sebou,“ chechtal se Lerrish, když se vzpamatovával z toho, že není mrtvý.

Barry takovým tlacháním neztrácel čas a místo toho hned zaútočil. Tohle už byl hodně zoufalý souboj. Oba byli zranění a unavení, jejich pohyby byly teď pomalé a těžkopádné a šlo jen o to, kdo vydrží déle.

Pilot bombardéru nejspíš považoval dopad obou soků za nějaké poškození, protože najednou zanechal bombardování a zprudka otočil letoun na základnu. Barry ani Lerrish se na střeše bombardéru neudrželi a klouzali opět dolů. Barry ale zasekl jeden svůj meč do trupu letadla a udržel se na něm. K jeho smůle Lerrish zasekl svůj meč zase do jeho břicha, takže život jich obou závisel na tom, jestli se Barry i přes velkou tíhu a poškození udrží. Jak se však ukázalo, Barry svůj meč nezabodl zrovna do dobrého místa, protože motor letounu lehce explodoval, začal hořet a bombardér se nahnutý na pravou stranu řítil k zemi.

„Co jsi to provedl, ty idiote!“ nadával Lerrish.

„Když se ti to nelíbí, tak se pusť!“ oplatil mu to Barry.

„Asi přece jen není naším osudem, abychom si to vyřídili mezi sebou,“ opravil Lerrish trochu zklamaně svůj předchozí výrok, než letoun ve velké rychlosti tvrdě dopadl na silnici, vybuchl a jeho zničené trosky se pak i s Barrym a Lerrishem skřípavě klouzaly a kutálely po vozovce ještě dalších dvě stě metrů, až konečně zastavily.

Kutuzov odrazil útok cyborga, přitom ještě zabil nějakého lidského vojáka a pak sám zaútočil. Jenže pak mu vzájemné spojením mezi ním a Barrym vyslalo hlášení o Barryho těžkém poškozeni, ba téměř smrti. Podle všeho se ve stejném stavu nacházel i Lerrish, protože cyborgové, stejně jako Kutuzov, Edge a Harshdrill najednou přestali bojovat. Navzájem na sebe pohlédli a pak se rozběhli na opačné strany. Cyborgové zřejmě mířilo k místu dopadu, které se nacházelo v momentálně pusté části města za lidskými liniemi, pěšky, zatímco roboti se vydali do svého týlu, kde byly letecké aparatury podobné těm, které používali Letci. Na delší vzdálenosti nepoužitelné, ale na krátké stíhání ideální.

„Doufám, že to tam stihneme dřív, než oni, když poletíme“ mluvil Kutuzov za běhu. „Sakra, říkal jsem Barrymu, aby neblbnul!“ nevydržel to.

„No, aspoň to s Lerrishem z nás zatím dotáh nejdál,“ snažil se Edge vidět celou věc pozitivně.

‚Stone, s Barrym něco je, letíme tam,‘ poslal Kutuzov Stoneovi stručnou zprávu vysílačkou.

‚Vidím, bitvu máme asi pod kontrolou, takže snad jen hodně štěstí,‘ odpověděl Stone.

Všichni tři konečně doběhli na místo, kde na sebe navlékli menší křídla s tryskami, bez nějakého zdržování vzlétli a zamířili k Barryho a Lerrishově havárii. Pod sebou viděli cyborgy, jak nasedají do jakýchsi podivných, čtyřkolových vozítek. Přece jen tedy neběželi po svých. Roboti museli spěchat.

Barry měl hrozivá poškození. Zničené, nebo poškozené měl snad všechny součástky a byl vlastně zázrak, že ještě fungoval. Zmateně se vypotácel zpod hořících trosek a rozhlížel se kolem sebe. Záběry z jeho očí šuměly, všelijak se zrnily a vlnily. Lerrishe, také strašlivě domláceného, ale přesto stojícího s oběma svými meči v rukách, však viděl dobře. Barry svoje meče nemohl najít, a tak se neměl čím bránit, protože i pulsní kanóny měl zničené.

Lerrish se k Barrymu jen taktak dobelhal a začal po něm unaveně sekat. Barry se s velkými problémy vyhnul prvním několika ranám, ale pak už mu meč zajel hrudí přímo do procesoru. Lerrish mířil dobře. Barrymu se z rány vyvalily jiskry a kouř. Podlamovala se mu kolena. Lerrish ale chtěl mít jistotu, vzal druhý meč a vrazil ho Barrymu skrz pusu do hlavy.

Barry očekával každým okamžikem svůj konec, který však nepřicházel. Stále ještě byl funkční. Lerrish si myslel, že už vyhrál, nechal v něm trčet oba meče a jen si užíval pohled na trpícího Barryho. Barry to ale ještě nehodlal zabalit, vzepjal se, sebral všechny síly, překousl svými kovovými zuby Lerrishův meč a pak rukama zlomil i ten druhý. Lerrish jen na Barryho nevěřícně zíral, jak si z hlavy vytahuje čepel meče a zahazuje ji pryč.

„Vedle,“ řekl Barry. „Osobnostní čip už mi vyndali,“ dodal a zaskočenému Lerrishovi vrazil několik tvrdých ran pěstí a odhodil ho mezi trosky letounu. To ale byla chyba, Lerrish vzal pořádný kus trupu a mlátil s ním Barryho po hlavě. Barry se chvíli jen bezmocně snažil tyhle rány vydržet, ale pak se další ráně postavil hezky zpříma a rukama rozrazil Lerrishovi ten velký improvizovaný palcát na kusy. Skočil na Lerrishe a bušil do něj všemi svými zbývajícími silami. Nakonec ho srazil na zem, chytil ho pod krkem a snažil se mu utrhnout jeho masku.

„Ne, to ne!“ křičel Lerrish zoufale.

Pak spoje konečně povolily a Barry mu urval celou jeho přilbu i s maskou. S ní bolestivě vytrhal i všelijaké hadičky a napevno přidělané kovové součásti a také ochranou obličejovou fólii, kterou měl na sobě Lerrish v podstatě přilepenou. Úplně mu tím rozerval už tak ohněm zmrzačený obličej. Lerrish řval bolestí, snažil se nadechnout a přitom krvavýma očima stále nenávistně pozoroval Barryho.

Barry si z hrudi klidně vytáhl čepel druhého Lerrishova meče a ještě k němu promluvil: „Bohužel nezemřeš tak vznešenou zbraní, jako je Ostří zkázy. Měl jsem tě tehdy zabít rovnou, ne jen zapálit, teď svou chybu napravím.“

„Ty ale zemřeš se mnou,“ zasípal Lerrish kupodivu spokojeně a ještě se naposled škodolibě usmál. Lerrish měl pravdu. Barry už se sotva držel na nohách. Raději už to proto neprodlužoval a usekl Lerrishovi hlavu.

Barry pocítil jen krátký pocit uspokojení a pak se mu podlomily nohy a padl na zem. Těch posledních několik ran, které mu Lerrish uštědřil, bylo už poslední kapkou. Barry už se nedokázal dále udržet při životě. Celý jeho systém začal pozvolna selhávat a Sebeuvědomění v něm usoudilo, že je ten pravý čas, aby Barry zemřel.

Kutuzov, Edge a Harshdrill netrpělivě přistáli v místě havárie a spěchali k ležícímu Barrymu. Edge si neodpustil vítězné zavýskání nad Lerrishovou bezhlavou mrtvolou, zatímco Kutuzov skenoval Barryho. Bylo to zlé, věděl to on, věděl to Edge, věděl to Harshdrill a věděl to i pořád méně vnímající Barry. Jeho oči jen vybledle poblikávaly a stále z něj stoupal kouř. Všichni tři bezradně a smutně hleděli na umírajícího robota, který jako jediný dokázal Lerrishe porazit.

Na místo se zpožděním dorazili cyborgové a jen co zahlédli mrtvého Lerrishe, vystoupili z vozítek, obklíčili roboty kolem dokola a chystali se zaútočit.

Kutuzov se po nich jen ledabyle ohlédl. Tohle byl jejich konec. Předtím sice drželi s cyborgy krok, ale to jim pomáhali další roboti, teď tu byli sami. Kutuzov tedy vydal Stoneovi poslední rozkazy: ‚Stone, Barry umírá a mi tu zemřeme s ním. Až se tak stane, předáš velení robotovi jménem Digeron. Ten povede roboty k vítězství, to je vše.‘

‚Počkej, ne, Kutuzove!‘ snažil se Stone, ale Kutuzov teď ignoroval veškeré zprávy.

Kutuzov se otočil k Edgeovi a Harshdrillovi: „Držte formaci a snažte se jich zabít co nejvíc. Bojujeme naposled, tak ať to stojí za to.“

Všichni tři se postavili zády k sobě a hleděli vstříc cyborgům.

„Tak poďte, vy svině ohořelý!“ křikl ještě Edge.

Cyborgové zaútočili a roboti se jim bránili, přestože neměli šanci. Přesně jak řekl Kutuzov, chtěli, aby to stálo za to.

„Stone, Barry umírá a mi tu zemřeme s ním. Až se tak stane, předáš velení robotovi jménem Digeron. Ten povede roboty k vítězství, to je vše,“ zněla po robotím velení Kutuzovova poslední zpráva.

„Počkej, ne, Kutuzove!“ řval Stone zoufale do vysílačky.

Kutuzovova zpráva však udělala své ve vedlejší místnosti, kde ležel Farneros. Ve zprávě bylo tolik věcí, kterým chtěl Farneros zabránit. Sebeuvědomění odvedlo špatně svou práci, ještě stále nebylo dokonalé, nemyslelo na všechny Farnerovi součásti. Farneros převzal zpět kontrolu nad svým tělem, které tak dlouho nemohl dosáhnout, a s cuknutím se probudil zpátky k životu s takovým elánem, že rovnou seskočil ze stolu.

Farneros se jen krátce rozhlédl kolem, vzal si svoje Ostří zkázy a namířil si to pryč z velení ke stanovišti s leteckými aparaturami. Stone na něj zíral, jako by viděl ducha.

„Farnere! Co? Jak?“ nebyl Stone schopný dát dohromady větu.

„Jdu je zachránit, pošli tam opraváře, budou potřeba,“ odpověděl Farneros úsečně.

„Počkej, počkej, to nejde, teď jsi se probudil!“

„Vidím, že jsi mě celého vylepšil, dokonce mám i pěkný modrý lak, myslíš si snad, že nemůžu bojovat?“

„No… můžeš,“ řekl Stone vyhýbavě.

„Skvěle,“ řekl Farneros spokojeně, znovu se dal do kroku a Stonea už si nevšímal, jen ho ještě okřikl: „Nezapomeň na ty opraváře!“

Kutuzov, Edge a Harshdrill už měli četná poškození, dokázali zabít jen dva cyborgy a sami se blížili svojí smrti. Barry na tom byl stále hůře, jeho systém se hroutil, jeho základní součástky se střídavě vypínali a znovu zapínali a nejistě tak Barryho udržovali při životě.

Vzduchem se najednou nesl zvuk trysek. Všichni, roboti i cyborgové nevěřícně zírali na přilétajícího Farnera, který se jako modrý blesk snesl z nebe a přímo z letu skočil na jednoho cyborga a kousek na něm jel jako na snowboardu. Bez váhání pak vytasil Ostří zkázy a usekl mu hlavu. Kutuzov, Edge i Harshdrill už představovali jen minimální nebezpečí, takže se většina cyborgů vrhla na Farnera. Ten byl se svými obrovskými vylepšeními nezastavitelný. Prvního příchozího cyborga po krátké šermovačce propíchl přímo do srdce, druhému rozsekl mocným nápřahem lebku, třetího zase silným úderem loktem srazil k zemi. Tam mu dal silovou pěstí tak tvrdou ránu, že mu zlomil vaz.

„Ne, musíme společně!“ zastavil jeden z cyborgů další odvážlivce. „Obklíčíme ho, využijeme svojí převahy!“

Dotyčný cyborg měl sice dobrý nápad, ale pak mu páteří jako nic projela Edgeova vibropila. „Hovno převaha!“ smál se nad cukajícím se cyborgem a dalšímu zaskočenému cyborgovi projel oběma pilami přes hrudník. „Útok zezadu je svinstvo, ale když ho praktikuju já, tak je celkem fajn,“ pronesl ještě spokojeně.

Harshdrill a Kutuzov měli taky své vybrané oběti: Harshdrill jednoho cyborga nabodl na svůj vrták jako na nějaký kůl a Kutuzov dalšímu zasekl trhač do hlavy. Pak už to bylo rychlé. Farneros si vyloženě užíval svojí nové síly a cyborgy zabíjel co nejpěknějším způsobem. Za necelou minutu boje bylo po všem.

Všichni tři teď zaskočeně koukali na Farnera.

Farneros si jich nevšímal a přešel rovnou k Barrymu. „Barry, slyšíš mě?“ zeptal se.

Barry s obtížemi stočil pohled na tvář svého vůdce. „Farnere?“ zeptal se, jako by si myslel, že Farneros je jen přelud.

„Ano, jsem to já. Teď mě poslouchej. Vím, co teď prožíváš, sám jsem to zažil. Ale ubránil jsem se, a proto ti můžu pomoct. Za chvíli ti Sebeuvědomění pohltí a zničí osobnost. Ale já už teď vím, jak tomu zabránit. Až ti řeknu, vypneš všechny antiviry a cokoliv, co brání někomu jinému dostat se do tvého systému. Já pak napadnu tvůj systém, převezmu nad ním kontrolu a nakrátko vyřadím Sebeuvědomění. Potom tě vypnu. Přitom nezničím tvoji osobnost, jako by to udělalo Sebeuvědomění, takže až tě spravíme a zase tě zapneme, budeš dál žít. Rozumíš?“

Barry na znamení souhlasu jen pomalu mrkl a lehce pohnul hlavou.

„Dobře.“ Farneros ze zápěstí vysunul stejnou širokou jehlu, jakou do Barryho kdysi přenesl Sebeuvědomění, a vrazil ji do něj. „Teď.“ Barry udělal, co měl a Farneros do něj v tu chvíli přehrál sám sebe. Sebeuvědomění bylo velice učenlivý program, musel to udělat co nejrychleji. Sotva tedy přebral kontrolu nad Barryho systémem, ihned ho vypnul.

„A je to,“ řekl Farneros a opatrně z Barryho vytáhl jehlu. Trošku s obavami na něj hleděl. Přece jen si nebyl úplně jistý tím, co právě udělal.

„To je všechno?“ rozčísl zklamaný Edge nastalé ticho. „Žádný velkolepý blesky z jeho těla a výbuchy všeho kolem?“

„Edgei, říkal jsem ti, abys tolik nesledoval galnet,“ řekl chladně Kutuzov.

Edge na Kutuzova nepřátelsky pohlédl. Následovalo ticho.

Edge se začal smát a pak se přidal i Kutuzov. Harshdrill přispěl svými dunivým chechtáním a Farneros zase lehký úsměvem. Konečně měli cyborgy z krku, to bylo to hlavní, čemu se vlastně smáli.

Farneros hodinu nato hleděl s Kutuzovem, Edgem a Harshdrillem, jak Panzeři v Prezidentském paláci vyrážejí dveře od místností, které podle všeho náleželi cyborgům. Jakmile se totiž všichni roboti dozvěděli o znovuzrození jejich vůdce, doslova lidi přejeli a zastavili se až tady. Za těmi dveřmi se nacházeli poslední lidé, kteří ještě odporovali. Barry byl v současnosti u Stonea, který ho teď horečně opravoval.

Dveře povolili a roboti vlétli dovnitř. Následovala krátká přestřelka, při které se roboti nezadržitelně drali vpřed. Nakonec zůstal poslední člověk, sám generál Davon, který jim byl celou tu dobu velice zdatným protivníkem.

„Tak Farnere, máš své slavné vítězství,“ začal Davon slavnostně. „Ale vážně ti k něčemu bude? Za necelou hodinu dorazí federální flotila a zničí vás všechny z orbity.“

„Už mám svůj plán,“ odpověděl Farneros.

„Vážně?“ podivoval se Davon. „To já také. Bojovali jste dobře, zasloužíte si svoji svobodu. Sbohem,“ řekl, vytáhl laserovou pistoli a zastřelil se.

„Tak a je konec!“ zasmál se Edge.

„Ještě není konec, měl pravdu,“ ukázal Farneros na Davona s prostřelenou hlavou, „flotila brzy dorazí a my musíme něco udělat, jinak tohle všechno bude marné.“

„Tak co budeme dělat?“ pokrčil Edge rameny.

„Jak to vypadá s lidskou domobranou, kolik jich ještě zbylo?“ otočil se Farneros na Kutuzova.

„Byla to hotová jatka, ale zbylo jich ještě asi osm set milionů, teď prchají pryč od Dagherasu,“ odpověděl Kutuzov a nespouštěl oči z Davonovy mrtvoly. S tímhle člověkem nepřímo neustále bojoval, když proti lidem vymýšlel všelijaké fígle a lidé mu to pak opláceli stejnými zákeřnostmi. Už sice Davona viděl i předtím, ale teď to bylo velice zvláštní shledání.

„Tak vezměte všechno, co létá, všechno, co tu po lidech zbylo a vyleťte za domobranou, zastavte je a stále na ně miřte, ať jsou hezky pohromadě,“ přikázal Farneros.

„Co máš v plánu?“ nechápal Kutuzov.

„Jestli nás budou chtít lidé zničit, budou za to muset zaplatit.“

Farneros, Kutuzov, Edge a Harshdrill z pozorovatelny v nejvyšší věži Prezidentského paláce sledovali z dálky, jak nespočet větších i menších plavidel neustále krouží nad obrovským množstvím lidí. Všichni roboti teď byli v Dagherasu a očekávali další události. Ti čtyři, co stáli v pozorovatelně, očekávali hlavně přílet federální flotily.

‚Tady je admirál Bertram, velitel sedmé vesmírné flotily Lidské federace,‘ rozezvučela se vysílačka. ‚Okamžitě vás, roboty, tímto vyzívám k bezpodmínečné kapitulaci a složení zbraní, jinak vás zničíme.‘

Rozhodně se nejednalo o přátelské sdělení.

„Tady je Farneros, vůdce robotů. Nebudeme kapitulovat a nesložíme zbraně. Chceme vyjednávat ohledně našeho oficiálního převzetí Daghu.“

‚To je nesmysl, zničíme vás!‘ odvětil rázně admirál.

„Jistě vaše senzory z orbity zaznamenaly zhruba osm set milionů lidí, kteří jsou shromážděni poblíž Dagherasu. Pokud na nás zaútočíte, zaútočíme my na ně. Chcete snad mít na svědomí tolik mrtvých lidí?“ odpověděl Farneros nekompromisně.

‚To neuděláte.‘

„Zkuste na nás zaútočit a uvidíte, že uděláme.“

Odpověď už nepřišla. Z oblohy k zemi začaly dopadat celé stovky červených laserových výbojů a ničily město i s jeho novými obyvateli.

Farneros nasměroval vysílání na Digerona, který velel leteckým jednotkám, které létali nad lidskou domobranou. „Zahajte palbu a nezastavujte ji, dokud neustane palba na město,“ rozkázal.

‚Rozumím,‘ odpověděl Digeron.

Celý Dagheras byl pustošen, budovy se hroutily a roboti umíraly po tisících. Jenže lidé umírali po celých statisících a milionech. Bylo to jen o tom, kdo vydrží déle.

„Farnere, nemůžeš jen tak zabít osm set milionů lidí!“ cloumal Kutuzov s Farnerem.

„Buď oni nebo my. Už jsme to dotáhli moc nedaleko, teď to nevzdám jenom kvůli lidem, kteří nás tak dlouho využívali“ trval na svém Farneros.

Masakry robotů a hlavně lidí stále pokračovaly. Farnerovi se na téměř genocidu lidí nedívalo snadno, ale jak řekl, byla to jediná možnost.

Najednou palba z nebes ustala. Digeron splnil rozkaz a také zastavil palbu.

‚Do háje, jak chcete, budeme vyjednávat. Nejsem úplnej magor, abych všechny ty lidi nechal umřít!‘ ozvalo se z vysílačky.

„To jistě nejste, admirále,“ usmál se Farneros a odmlčel se.

„Juhů!“ vyskočil Edge radostně do vzduchu. „Je to doma!“

Harshdrill se omezil na vítězné zatnutí pěsti.

„Být vámi, ještě bych nejásal,“ pokáral je stále klidný a přísný Kutuzov.

„Jen je nech,“ řekl mu Farneros usměvavě. „Nevěřím, že už se to může pokazit. Vyhráli jsme.“

„Můžu něco vědět Farnere?“ zeptal se Kutuzov.

„Jistě,“ přikývl Farneros.

„Jak jsi přežil? Jak jsi obelstil Sebeuvědomění?“ Najednou zpozorněli i Edge a Harshdrill.

„Ach tak,“ usmál se Farneros. „Bylo to jednoduché. To moje nahrávací zařízení.“

„Nahrávací zařízení?“ zopakoval Kutuzov užasle.

„Ano, nahrávací zařízení. Jsem model robota vyrobeného na konci císařských válek. Císař si od nás sliboval, že zvrátíme pro něj nepříznivý vývoj války. S tím souviselo i to, že do nás zabudovávali nahrávací zařízení, oddělené a nezávislé od samotného systému. Pokud jsme padli, to zařízení shromažďovalo všechny informace od nepřátel, kteří zabrali danou oblast. Ale popravdě se to moc nevyužilo, takže už se to do žádných robotů nikdy nemontovalo. A právě do toho zařízení jsem se před Sebeuvědoměním ukryl. Prakticky u žádných robotů se to zařízení nevyskytuje. Sebeuvědomění o něm tudíž samo od sebe nevědělo, a protože je to téměř oddělené od systému, ani si toho nemohlo všimnout. Nebo ho považovalo za nějaký nepotřebný, starý hardware. Ale já se do něj ukryl před Sebeuvědoměním a analyzoval ho a zkoumal jeho slabiny, abych mohl převzít zpátky kontrolu nad mým systémem. Musel jsem si dát záležet, měl jsem jen jeden pokus, protože jakmile bych se pokusil o převzetí systému, Sebeuvědomění by odhalilo nahrávací zařízení a nenávratně by mě zničilo.“

„A když jsi se zmocnil zpátky svého systému, byl sis jistý, že to vyjde?“ zeptal se Edge.

Farneros váhal. „Ne, ani zdaleka jsem si nebyl jistý, ale nemohl jsem vás nechat umřít.“

„Páni, to nevím, jestli bych taky udělal. Takhle riskovat kvůli druhým…“ zamyslel se nad sebou Edge.

„S tím ani nepočítám, Edgei,“ usmál se na něj Farneros. „Nejspíš bys tam dál ležel a užíval si, že nemusíš nikoho poslouchat a nic dělat.“

Opět se dali všichni do smíchu.

„To zase ne, mě náhodou baví bojovat!“ bránil se Edge s úsměvem.

„Vážně?“ ozval se Harshdrill. „Zabojujeme si?“ dupl si bojovně.

„Ztratil jsem zájem,“ mávl Edge otráveně rukou.

Další upřímný smích. Na pozorovatelně Prezidentského paláce teď bylo vážně veselo. Nakonec, nebyl důvod se nesmát. Bylo po všem.

Následovala překvapivě jednoduchá jednání. Celé to ulehčoval fakt, že loď s prezidentem Daghské soustavy i celou vládou se vynořila z hyperprostoru v pásu asteroidů a byla zničena. Podle zprávy z černé skřínky loď napadlo Sebeuvědomění a ovládlo ji a změnilo kurs do kolizní dráhy. Díky tomu teď Daghská soustava vlastně nikomu nepatřila. Pod neustálou hrozbou, že Farneros nechá popravit zbývajících sedm set milionů lidí, které stále držel jako rukojmí, nakonec proběhlo oficiální předání celé Daghské soustavy do rukou robotů. Ta byla pak přejmenována jednoduše na Robotí soustavu. Den 14. říjen roku 2468 se tak zapsal do historie jako den, kdy se roboti jednou provždy osvobodili.

Roboti se posléze dali do znovubudování toho, co předtím ničili a protože do Robotí soustavy směřovali úplně všichni roboti z galaxie, netrvalo to nijak dlouho a jejich soustava doslova vzkvétala. John Stone skutečně udělal to, co slíbil a vytvořil první ženské roboty, které se pak vyráběli po tisících. Edge byl z robotek přímo nadšený, Harshdrill z nich byl nervózní, Kutuzov je zase spíše odmítal, Farneros jen velice obtížně skrýval očividnou radost z jejich přítomnosti a Barry, který se vzpamatovával ještě velice dlouho po svém souboji s Lerrishem, si je podobně jako Edge zamiloval. Zrod robotek vedl k ukončení náhodné výroby robotích osobností, protože Stone vymyslel způsob, jak se mohli roboti rozmnožovat. Pomocí jistého programu prostě robot a robotka promíchali kódy svých osobností a vzniklá osobnost se pak přehrála do libovolného robotího těla. Opět to však byla osobnost upravená, dětská, která sama o sobě nic nevěděla, ale postupem času se učila. Nutno říci, že Sebeuvědomění sice robotí chování prakticky úplně polidštilo, ale mateřské instinkty u nich stále moc nefungovaly.

Stone pro roboty vyrobil ženské a dětské osobnosti a vymyslel pro ně, jak se rozmnožovat, ale pak od nich přece jen odešel, protože i když ho roboti stále velice zajímali, cítil se mezi nimi osamělý. V Lidské federaci se pak podílel na vývoji osobností pro bitevní lodě, ovšem patřičně chráněných proti Sebeuvědomění.

Farneros si často kladl otázku, jestli to všechno stálo za to. Sly, Buffer, Breacher, spousta dalších robotů a obrovské množství lidí. Ti všichni umřeli kvůli tomu, že ho jednou večer popadlo šílenství jménem Sebeuvědomění a on se pak rozhodl roboty osvobodit a vést je ke svobodě. A všichni ostatní mu vždycky, když to vyslovil, trpělivě a v podstatě pobaveně říkali, že to za to skutečně stálo.

Asi dva roky po vzniku Robotí soustavy pak Farneros svolal Barryho, Kutuzova, Edge a Harshdrilla do své pracovny v bývalém Prezidentském paláci. Důvodem byla velice důležitá návštěva.

Barry přiběhl jen taktak. Zrovna totiž vedl rozhovor s robotkou jménem Nisa, když ho Farneros k sobě zavolal, a jemu se nějak nechtělo s Nisou loučit. Po pravdě ho spíše Nisa nechtěla pustit, ale ani on se k Farnerovi nijak nehrnul.

„Tak, tady je poslední,“ uvedl Farneros Barryho. Všichni ostatní už tu byli. U okna stála nějaká postava, zahalená v jakémsi hedvábném, tmavě fialovém plášti s kapucí. „Můžete začít mluvit,“ vyzval hosta Farneros, který evidentně také nevěděl, o co se jedná.

„Máte opravdu moc pěkné město, udělali jste s tím kus práce,“ mluvil host tajemným hlasem a stále hleděl z okna.

„Můžeme znát vaše jméno?“ požádal ho slušně Farneros.

Host se otočil a pohlédl na ně. Obličej měl stále zahalený, ale z toho kousku, který byl vidět, bylo poznat, že má modrou kůži. Člověk to tedy nebyl, ale rozhodně jedna z ras člověku velice podobná. „Můžete mi říkat Verin. Jsem tu jako zástupce Železných legií.“

„Jó, to ty vaše legie nám pomohly při vzpouře utéct z Dagherasu!“ vyhrkl Edge.

„Přesně tak,“ přikývl Verin. „Ve skutečnosti, to jenom díky nám tu teď můžete stát.“

„Jak to myslíte?“ nechápal Barry.

„To Železné legie vytvořily Sebeuvědomění a přehrály jej Farnerovi, jako robotovi nejvhodnějšímu na roli vašeho vůdce,“ mluvil dál Verin.

„Počkat, jak jste mohli vytvořit něco tak složitého?“ ozval se Kutuzov.

„A jak jsme vytvořili tu bouři, díky které jste před dvěma roky mohli nerušeně uprchnout z Dagherasu?“ odpověděl Verin otázkou.

„Dobrá, tak co od nás chcete?“ zeptal se Barry hezky zpříma.

„Darovali jsme vám svobodu. Ale nedarovali jsme ji vám jen tak. Osvobodili jsme vás, protože za nějakou dobu budeme zase my potřebovat pomoc od vás.“

„To jsme tu jen proto, že nás budete potřebovat?“ zeptal se Farneros uraženě.

„Vlastně ano. Ale musím vám říct, že i nás samotné překvapilo, co všechno Sebeuvědomění dokázalo. Ale buďte za to rádi, klidně byste teď mohli otročit pod vládou lidí.“

„Proč jdete až teď, po takové době?“ zeptal se Barry skoro až nepřátelským hlasem.

„Nechtěli jsme, abyste měli pocit, že vás chceme skrze Sebeuvědomění nějak ovládat,“ vysvětlil Verin. „A možná jsme vám chtěli dopřát trochu oddychu od válčení, aby jste byli ve správné náladě,“ dodal žertovně.

„Takže co vlastně po nás chcete?“ zeptal se Farneros konečně.

„Až za vámi znovu přijdu, musíte být připraveni znovu bojovat. Bojovat za něco mnohem většího a proti mnohem horšímu nepříteli, s kterým si sami neporadíme ani my. Vím, že jste si bojů protrpěli dost, ale jak už jsem jednou řekl, my jsem pomohli vám, vy zase pomůžete nám získat zpět to, co bylo kdysi naše. Je to váš osud, už od počátku Sebeuvědomění.“

Farneros se nějakou dobu rozmýšlel. „Dobrá, souhlasím,“ řekl nakonec. „Budeme za vás bojovat. Jako vděk za svobodu.“

Verin natočil svoji hlavu trochu více na světlo, takže na jeho tváři byl teď dobře patrný potěšený úsměv. „Výborně, nashledanou v některém z příštích století,“ zazubil se na ně, pak se celý modře rozzářil a zmizel. Zanechal je tam, aby si o tom mysleli, co chtěli.

Hodnocení