Roboti X: Pomsta

Stone umíral. Věděl to. Z rány na břiše a v zádech se mu řinula stále krev a pociťoval nutkání usnout neodkladným spánkem smrti. Byl smířený se svým koncem.

Hloupost! Takhle přece neskončí. Ne, musel je varovat.

Pomalu otevřel unavené oči. Iranos a jeho poskokové už byli pryč.

S vypjetím sil se obrátil na břicho a rozhlédl se kolem sebe. Jeho dech byl pomalý a přerývaný, dusil se svou vlastní krví. Před sebou zahlédl malou věc – jeho osobní komunikátor. Vyplazil se za ním, zůstával po něm tlustý krvavý pruh na podlaze. Uchopil komunikátor do ruky a zvedl ho. Byl neuvěřitelně těžký. Stone měl nyní problémy udržet v ruce i takhle malou a lehkou věc.

Pohled se mu zatmíval. Přestával ovládat ruce a nebyl schopný se pořádně trefit na tlačítka. Přesto se mu podařilo v rychlosti napsat stručnou zprávu a odeslat ji na kanálu, který používalo výhradně robotí velení – tedy Farneros a ostatní.

Komunikátor mu vypadl z ruky a on si znaveně oddychl. Dokázal to.

Svět kolem něj náhle zaplnilo jasné světlo. Pohltily ho burácivé plameny.

Vůdcovský palác se otřásal v základech. Jesse neměla ani potuchy o tom, co se děje, ale nemohlo to být nic dobrého.

„Co se to děje?“ zeptala se několika opravářských robotů, se kterými tu prozkoumávala Lerrishovo brnění.

Jeden z malých robotů se otočil k počítači a rychle do něj něco naťukal. „Ajajaj,“ okomentoval bzučivým hlasem údaje, které se mu zjevily na monitoru.

„A to znamená?“ otázala se Jesse trpělivě.

„Zdá se, že došlo ke vniknutí do paláce, madam“ odvětil robot. „A k explozi v horních patrech. Vypukl velký požár. Ale nebojte se, madam, palác byl celý opatřen protipožární vrstvou, oheň bude postupovat velice pomalu. Horší to bude s tím kouřem… madam!“

Jesse odhodlaným krokem zamířila ven.

Robot obrátil oči v sloup. „Evakuujte se,“ řekl ostatním robotům, kteří se v mžiku ztratili ve dveřích. On sám pak z bezpečnostní skříňky na zdi vytáhl dýchací přístroj ve formě průhledné masky a také vyšel ven. Ovšem zamířil přesně na druhou stranu, než ostatní roboti – ne pryč od ohně, ale k němu. A k Jesse.

Ta už mezitím vybíhala schody do vyššího patra. Robot vyrazil za ní.

Jesse tam tak stála a zírala na místy prohořelý strop. Robot do ní v běhu téměř narazil.

„Madam, zapřísahám vás, pojďte pryč,“ žadonil.

Jesse po něm střelila zlostným pohledem. „Co je tam nahoře?“

Robot pohlédl vzhůru a svými citlivými smysly zkoumal stav horních pater. „Obávám se, že horní poschodí jsou kompletně zničená výbuchem.“

„Ale…“ zastavila se Jesse a téměř nedýchala. „Tati,“ zašeptala smutně. Ne, určitě se dostal ven, nebylo možné, aby byl mrtvý. Jenže znala ho až moc dobře. Neodcházel by od rozdělané práce. Byl tam. A v době výbuchu.

„Musím vás znovu požádat, abychom odešli madam, statika paláce může být…“

Kousek za nimi se zřítil strop a halda hořících trosek, které jim tak zatarasily přistup ke schodišti. Zůstali viset v uzavřené chodbě.

„….narušená.“

Oheň sice skutečně postupoval velmi pomalu, ale kouř naproti tomu volný prostor zaplnil velice rychle.

Jesse si prohlédla robota a pak hořící zátaras. Nešťastně se sesula na zem. Od robota vděčně přijala dýchací masku. Kvůli dýchání, ale také aby skryla slzy, nezadržitelně se jí deroucí z očí.

Farneros s nevěřícným pohledem sledoval v dáli hořící Vůdcovský palác. Na tvářích robotů, kterým teď velel, viděl stejný tázavý výraz. Něco bylo špatně. Něco se muselo stát.

Přišla mu zpráva ze Stoneova osobního komunikátoru. Pouze text. Říkal ‚Iranos a Bernie jsou zrádci.‘

Farneros tomu nemohl a ani nechtěl věřit. Jenže to dávalo celé smysl. Až do příletu Irana do Dagherasu byla Digeronova vzpoura ještě celkem neškodná. Ale potom se to všechno začalo hroutit. Rvalo mu to jeho osobnost na kusy. Tolik Iranovi důvěřoval. Věřil, že by se mohl ze své agresivní povahy přece jen změnit. Ale zřejmě to prostě nešlo, zcela někoho změnit, ač to byl „pouhý“ robot. A Bernie… ten byl nejspíš jen mladý a svezl se na atraktivní vlně revolucionářů, aniž by si toho Barry všiml. Navíc to vysvětlovalo i jejich zmizení.

Ovšem pokud byli oba zrádci, znali spoustu důležitých a choulostivých informací. To znamenalo veliké ohrožení Farnerových plánů. Věděli, co se chystají udělat… a věděli, co v paláci provádí Stone. Proto ho museli zlikvidovat.

Farneros si ani nedělal naděje, že by mohl být Stone naživu. Pokud byl Iranos zpět se svou dřívější osobností, bylo prakticky jisté, že je Stone mrtvý. Pokud totiž Iranos opravdu chtěl někoho zabít, dělával to velice důkladně. Ale nejspíš přece jen možná trochu zaváhal, když se Stoneovi podařilo poslat tuhle nouzovou zprávu.

Ale co teď? Měl by odvolat celou akci? Pochyboval, že by si Iranos nechal poroučet od Digerona. Ne, to on byl vůdce povstání. Digeron byl až ten druhý – bezvýznamný – v řadě.

„Farnere, podívej,“ oslovil ho jeden z robotů poblíž jeho boku a ukazoval vzhůru.

Z nebe se k Dagherasu řítily desítky, možná stovky malých plavidel. A Farnerovi něco říkalo, že tohle nebude vzdušná stráž.

Digeron, usazený v kabině stíhačky, se už nemohl dočkat. Blížila se chvíle jeho triumfu. Iranos bůhví odkud sehnal tyhle zastaralé stíhačky lidské vesmírné flotily. Ano, byly to staré vykopávky, ale i tak se jednalo o kvalitní stroje. Navíc jich měli dost.

On ze vzduchu rozdrtí robotí hlavní síly a Iranos je pak na zemi dokonale smete. Digeron navíc dostal od Irana i rozpis určitých speciálních cílů. Byli mezi nimi všichni vysocí robotí velitelé a případně i jejich blízcí. I kdyby nezničili jejich hlavní síly, vládní velení bude zcela rozprášené. Pak Digeronovi konečně spadne do klína spravedlivé vůdcovství nad roboty. A co se týkalo Irana… No, toho už pak nějak odklidí. Byl totiž na jeho vkus až příliš ambiciózní.

„Veliteli, za dvacet sekund budeme v zóně útoku,“ ohlásil mu jeden z podřízených přes vysílačku.

„Dobře, každý má určený svůj sektor a označené cíle. Zničte je co nejdříve, než vzlétne vládní letectvo,“ rozkázal všem.

Útok začal.

Bombardování probíhalo po celém Dagherasu. Nisa s úžasem sledovala žhnoucí exploze termálních raket dopadajících na město. Takové termální rakety dokázaly v místě dopadu roztavit téměř cokoliv. Včetně robotů.

Nisa se obávala jak o Barryho, tak o Bernieho. Něco jí říkalo, že tohle nebylo součástí jejich plánu. Nemohla nad tím moc dlouho přemýšlet. Před její a Barryho společný dům slétla stíhačka a chvíli zůstala volně viset ve vzduchu. Pak vypálila jednu ze svých raket.

Ani ne o vteřinu později Nisu naplno zasáhla termální exploze.

Kolem byl totální zmatek. Všude nad nimi kroužily stíhačky a bombardovaly je zákeřnými termálními bombami. Farneros už dal dávno rozkaz ke startu jejich vlastních leteckých sil a teď se nějak snažil zorganizovat své tisícihlavé oddíly uzavřené v ulicích města ve značně nevýhodných pozicích.

Těsně nad ním prolétla stíhačka a pokosila roboty vedle něj rudými laserovými střelami. Za ní další, která vypálila termální raketu, mířící přímo na něj. Smrt robotů vedle něj mu paradoxně pomohla, protože měl kam utéct, než aby se prodíral zástupy robotů.

V ten kratičký okamžik, který měl k dispozici, běžel jako o život. Doslova.

Bylo to dost, aby přežil, ale ne dost na to, aby byl účinku exploze zcela ušetřen. Neskutečně horká vlna plamenů ho zahalila a odhodila na stěnu protějšího domu. Některé méně odolné a hůře chráněné součástky měl okamžitě spálené na uhel. Celé jeho tělo teď bylo osmahlé a někde byl kov jeho brnění celý pokroucený, jak se stihl začít tavit.

Farneros dopadl na zem a pomalu se vzpamatoval. Úplně se z něj čoudilo a skutečně vypadal jako upečený. Roboti kolem něj dopadli hůře. Většinou toho po nich moc nezbylo. Nemohl se na ně však příliš ohlížet. Z ulice mezi domy k němu s křikem „Přežil to, na něj!“ běžel tucet robotů.

V důsledku rozsáhlého poškození Farneros jen taktak svým Ostřím zkázy odrazil první úder. Pak se ovšem trochu vzchopil a bez ohledu na škody na jeho těle se do nepřátelských robotů nekompromisně pustil. Prvnímu přesekl krk zápěstním břitem, dalšího sekl mečem po tváři. Robota, který na něj dotíral zleva odrazil na zeď silovou pěstí, a dalšímu, který na něj šel zprava, zasekl meč do hrudi. Víc už nestihl. Do boku ho jeden robot sekl mečem, což ty ostatní pořádně povzbudilo. Od té doby musel ustupovat a snášet těžkou defenzívu, která ho ale stejně neušetřila bolestivých ran.

Už se sotva držel na nohou, když si jejich souboje konečně někdo všiml. Vládní roboti, co přežili letecké útoky, zpozorovali svého vůdce v potížích a vrhli se na útočníky. Doslova se před Farnera nahrnuli. Ten ještě chvíli zničeně ustupoval od souboje, až se mu podlomila kolena, ztratil rovnováhu a praštil sebou na zem.

Měl dost.

Harshdrill zatvrzele hleděl na přilétávající letku stíhaček, kropící roboty na zemi laserovou palbou. O zrádcích nepřemýšlel, myslel jen na boj. Jedna ze stíhaček na Harshdrilla vypálila termální raketu. Pozvedl své přenosné laserové dělo. Bylo to už dlouho, co z něj naposledy vypálil. Nyní pečlivě zamířil a se zabručením několikrát vystřelil.

Většina střel minula. Jedna sestřelila stíhačku letící za raketou a jedna jediná trefila raketu do ocasu. Raketa se ve vzduchu zakymácela a předčasně si to namířila k zemi. Výbuch pár desítek metrů před ním a následná tlaková vlna Harshdrilla odhodila nazpět. Při průletu do něj pak dvojice stíhaček vypálila z laserových kanónů.

Jeho poškození bylo veliké. Měl ustřelenou pravou ruku, laserové střely prošly na řadě míst jeho pancířem až nepříjemně hluboko a ke všemu bylo jeho laserové dělo zničené.

Harshdrill se s námahou postavil a rozhlédl se kolem sebe. Do robotů zdrcených leteckými útoky se teď pouštěl dav vzbouřeneckých robotů i na zemi. Harshdrill uvedl svou jedinou paži, a vrták na ní, do plné pohotovosti.

Brzy přilákal dvacítku robotů, kteří v něm rozpoznali velitele. Zbrkle se na něj vrhli, aniž by měli tušení o Harshdrillově síle. I s jednou rukou jich prvních pár rozmetal do stran. Další už si dávali trochu odstup. Pár jich mělo pulsní pušky, kterými do něj pálili. Střelba z těchhle zbraní mu způsobovala velkou bolest i škodu. Neměl jinou možnost, než se bezhlavě vrhnout na ty střelce.

Prvního probodnul vrtákem, další odkopl nebo uzemnil ránou pěstí. Bohužel se tím ale dostal do obklíčení povstalců. Těch se k němu sbíhalo stále více. Jeden z nich ho praštil elektroobuškem. Harshdrillem zaburácel zlostí a provrtal jej. Pak se mu však něco zabodlo do zad, další robot ho praštil velikou železnou trubkou a i ti ostatní do něj začali sekat a mlátit vším možným.

Harshdrill klesl na kolena, přesto se i nadále zuřivě bránil, máchal kolem sebe rukou a vrhal se na ty nejdotěrnější roboty. Nakonec se mu jeden takový dostal za záda se starou vibropilou a přeřezal mu některé spoje na krku.

Harshdrillovi se z krku vyvalil proud jisker a kouř a on se konečně zhroutil na zem. Ještě se dokázal převalit na záda, ale to bylo všechno. Jako poslední nad sebou zahlédl dva roboty s naostřenými železnými tyčemi, kterými jej oba začali se zlomyslným smíchem bodat do hlavy.

Barry vytasil své dva elektromeče. Na obou byly patrné rýhy po zlomení a znovuskutí. Byly to ty samé meče, které do něj zarazil Lerrish při jejich posledním souboji v domnění, že mu tímto zasadí konečný úder. Ve skutečnosti je Barry oba zlomil a čepelí jednoho z nich mu pak usekl hlavu. Byly to dobré zbraně a Barry měl pocit, že je tímto částečně očistí od činů jejich předchozího majitele.

Stejně jako všichni velitelé robotů, i on obdržel zprávu o Iranově a Bernieho zradě. U Irana se tomu až tolik nedivil, ale u Bernieho byl… zklamaný. Ano, to bylo to správné slovo. Věděl, že mu s ním výchova zrovna nevychází, ale že by zklamal až do takové míry?

Neměl však čas to domyslet. K němu a jeho oddílům se řítilo několik stíhaček. První vypustila termální raketu. Barry dal všem rozkaz k okamžitému útěku z místa dopadu a sám se rozeběhl k několikapatrovému domu. Svýma silnýma nohama se odrazil a vyskočil do nějakého třetího patra. Odtud se odrazil přesně ve chvíli exploze rakety. Tlaková vlna skoro raketově popohnala jeho odraz, až vyletěl do výšky a s řachnutím dopadl na střechu domu.

Nebyl poškozen, ale téměř okamžitě na něj nalétla dvojice stíhaček. Jejich laserovým střelám se mrštně vyhýbal, ale pár zásahům se přesto nevyhnul. Nakonec uskočil kotoulem na stranu. Z předloktí si vysunul pulsní kanóny a bělavými výboji jednu stíhačku sestřelil. Proti druhé se rozeběhl, vyskočil a na jejímu čumáku se zasekl elektromeči.

Robotí pilot v kabině na něj nejdříve vyjeveně zíral, ale pak začal se stíhačkou dělat všelijaké výkruty a otočky. Barry měl hodně problémů se udržet. Nakonec celou situaci vyřešil mazácky – stačila série výstřelů z pulsního kanónu a narušené křídlo se odporoučelo pryč.

Stíhačka okamžitě ztratila určený směr a nezadržitelně se řítila k zemi. Barry ještě před tím seskočil na střechu jedné budovy. Pří té rychlosti to byl hodně tvrdý dopad, ale kromě pomláceného pancíře se mu nic nestalo.

Rychle vyskočil na nohy a doběhl k okraji střechy. V důsledku pilotova kroužení se octil jen sto metrů před svými jednotkami. Rychle jim poslal příkaz k postupu a sám slezl po římsách dolů na ulici. Koneckonců, ztráty měli sice veliké, ale jinak nebyl důvod k tomu, aby přerušili operaci. Stále bylo důležité zastavit tohle povstání, zvlášť po takhle násilné akci proti vládním jednotkám. A podle senzorů nebylo Digeronovo sídlo ani nijak přehnaně hlídané. Zjevně se téměř všichni vzbouřenci pustili do vládní armády.

Mnoho domů ve městě teď hořelo a všude byla spousta kouře. A právě ze začouzené ulice před Barrym se jako démonické postavy vynořili vzbouřenci. Byli jich stovky. Chystali se Barryho bez milosti rozsekat. V tu ránu se ovšem stejně tak působivě objevila Barryho armáda a jako celé hejno bodyguardů se za něj postavila.

Vzbouřenci trochu znejistěli. Barry se však téměř zlomyslně usmál a zamračil – byl čas dokončit práci.

Edge vyhlížel dalšího protivníka. Jeho oddíly byly přepadeny vzbouřenci na široké silnici vedoucí k Farnerovu náměstí. Neměl slov pro zrádce Irana a Bernieho. Byl rozčílený tak, jako snad ještě nikdy. Sekal kolem sebe vibropilami a zničení roboti se kolem něj množili. A přestože byl skutečně rozlícený, ani v tuhle chvíli si neodpustil svoje posměšky, kterými častoval poražené nepřátele.

Zaslechl povědomý řev stíhaček, ale byl to jen planý poplach. Sotva se povstalecké stíhačky pokusily o zaujetí nějaké palebné pozice, přiřítily se vládní letky – které už konečně vzlétly – a během okamžiku je sestřelily.

Edge se zasmál, ale v tu ránu pocítil na krku řezavou a škrtivou bolest. Instinktivně stačil mezi svůj krk, a to něco, co ho škrtilo vložit ruku a uchránil se tak od pravděpodobně fatálního poškození.

Zatímco ho to něco táhlo zády napřed k sobě, Edge sklopil zrak, aby zjistil, co že se mu to vlastně snaží tímto způsobem uříznout hlavu. Byl to nějaký tmavě kovový, avšak blýskavý řetěz se zahnutými ostny, které se mu teď zarývaly do ruky a zezadu do krku. Ten řetěz mu byl povědomý, už ho někde viděl.

„Copak, copak, už nejsme tak veselí?“ prohlásil vysoký, skoro až pištivě skřehotavý hlas.

Stablasher.

Edge nejistě přešlápl a pohlédl do jeho úsměvem zkřivené lebkovité tváře. Stablasher – ten agresivní skrček – se ještě naposled zasmál, než Edge provedl jeden ze svých nových fíglů. On na sobě po válce vůbec dost pracoval a takovýchhle vychytávek si namontoval několik. Bylo to prosté: Edge sklonil hlavu téměř do přímky s trupem, takže vlastně nebylo co škrtit. Místo normální hlavy s krkem teď z Edge čouhal jen jakýsi hranatý výčnělek. Edge se tak snadno vysmýkl ze Stablasherova sevření. Hlavu si okamžitě vrátil do normálního stavu.

„Je to trochu nepříjemný, ale jinak je to bezva finta, nemyslíš?“ pronesl Edge klidně.

Stablasher rozzuřeně zasyčel. Ostnatý řetěz navinul zpátky do pouzdra pod zápěstím, ale ihned ho vystřelil znovu. Edge jej vibropilou odrazil a pokusil se ke Stablasherovi přiblížit na vzdálenost použitelnou pro jeho pily. Nebylo to ale vůbec snadné. Stablasher kolem sebe máchal řetězem jako nějakým bičem a bylo znát, že je s touto netradiční zbraní velice zkušený. Jednou ale přece udělal chybu – v záchvatu vzteku, že nemohl Edge trefit, mrskl řetězem vší silou o zem. Edge se tomu vyhnul a než se stačil Stablasher vzpamatovat, přiběhl k němu a už po něm sekal pilami. Stablasher se však dokázal přizpůsobit. Zkrátil si řetěz a zacházel s ním jako s nějakým hodně pružným mečem. Edge ale přece jen dokázal získat převahu. Nasadil šílenou kadenci seků a výpadů, až byl Stablasher kvůli vykrývání nucen odhalit si břicho. V tu chvíli ho tam Edge nakopl a odrazil ho pár metrů nazpět. Rozhodně to nebyl žádný smrtící úder, ale mohl posloužit alespoň k narušení Stablasherova sebevědomí.

Neposloužil.

Stablasher vyskočil na nohy, vystřelil řetěz daleko před sebe a obmotal jej kolem Edgeových rukou. Pak je popadl i druhou rukou a potom už měl snadnou práci. Zaskočený Edge se po malém škubnutí skácel na zem a Stablasher si s ním tak mohl dělat co chtěl.

Rozhodl se, že ho využije k takové pěkné hře a začal s ním po zemi točit jako se švihadlem. Okolní roboti zároveň měli švihadlo a Edge přeskakovat (kopanec do Edge pravidla dovolovala). Nutno dodat, že většina zúčastněných v této hře vůbec nezazářila. Edge ani nestihl spočítat, kolik srazil robotů z té či oné strany, než skončil v okně blízkého domu, kam jej Stablasher mrštil.

Edge vstal a oprášil ze sebe sutiny. Potom se asi tak potřetí v životě zamračil. Tohle bude tuhý boj.

Díky bohu, letectvo konečně vzlétlo. Už takhle to bylo vážné, ale zůstat pod těžkým leteckým útokem ještě déle, nastala by skutečná katastrofa.

Takticky bylo povstání zvládnuté dokonale, to musel Kutuzov uznat. Vzbouřenci se vyhrnuli na pochodující vládní roboty z davu civilistů a na první pohled naprosto obyčejných domů, které však naproti tomu byly jejich předsunutými mini základnami.

Ztráty na bojišti byly hrozivé. Než se podařilo nepřátelské stíhačky zaměstnat, zmasakrovaly snad polovinu bojových robotů a dalších mnoho mrtvých měli na svědomí vzbouřenci na zemi. Nicméně, tohle nebylo to nejhorší.

Povstalecké letky přednostně útočily termálními raketami – znamenajícími v případě zásahu jistou smrt oběti – na pečlivě vybrané cíle. Většinou se jednalo o příbuzné, či přátele robotů z vrchního velení, případně nižší velitele. A potom samozřejmě i celé vrchní velitelství – Farneros, Barry, Edge a Harshdrill. Farneros se nehlásil, Barry pokračoval v postupu k Digeronově centrále, Edge na dotaz o jeho stavu odpověděl ve smyslu, že si Kutuzov vybral „zkurveně špatnou dobu na pokec“, a Harshdrill byl podle všeho dokonce mrtvý. Vzbouřenci se zkrátka rozhodli zcela vyhladit velení robotů. Pak už by totiž měli snadnou práci v ovládnutí Robotí soustavy.

Pod útokem se ocitl i samotný Kutuzov, ale ten si ve vší prozřetelnosti zde, ve svém předsunutém velitelství, za které si vybral stejný obyčejný víceposchoďový dům, z jakých útočili vzbouřenci, ponechal nějakou tu protileteckou ochranu, takže nedošlo k nejhoršímu.

Povstalecké stíhačky přiletěly z orbity Daghu, ke které podle zpráv ze senzorů přiletěly chvíli před tím z hyperprostoru. To nebylo tak zajímavé jako fakt, že se jednalo o staré a vyřazené stíhačky Lidské federace. Kutuzova velice zajímalo, jak se k nim Digeron – nebo možná spíš zrádce Iranos – dostal. Každopádně pro všechny případy nechal Kutuzov reaktivovat a bleskově uvést do bojeschopného stavu malou daghskou vesmírnou flotilu ještě z dob vlády lidí nad touhle soustavou. Nebyly to sice žádné výstřelky nejnovějších zbrojních technologií, ale stále mohly směle konkurovat nejnovějším bitevním plavidlům.

Kutuzov už víc udělat nemohl. Všem rozdal rozkazy, teď už to bylo čistě na nich. On sám se teď připravoval na vlastní boj o život. Letecký útok se mu totiž sice vyhnul, ale pozemní vzbouřenci se dobývali do jeho velitelství. Byli vedeni děsivým robotím hromotlukem velkým snad jako Harshdrill. Kutuzov v něm poznal Darkrage, který naháněl strach i v klidu, natož pak když se kolem sebe rozháněl obrovským silovým kladivem a drtil jím vládní roboty.

Kutuzov uchopil svůj starý dobrý bojový trhač, který mu vždy tak věrně sloužil. Darkrage a smečka jeho bitevních robotů už byli v patře pod ním.

Kutuzov promluvil na tři Panzery – své ochránce – , kteří se postavili čelem ke dveřím. „Dávejte pozor na jeho kladivo. Zdržte ty ostatní a já se ho pokusím zabít.“

Panzeři odhodlaně přikývli a přichystali se k boji, zápěstní bodce výhružně namířené ke dveřím.

Ozvalo se Darkrageovo dusání, které se zastavilo až přede dveřmi. Darkrage je vyrval i s kusy zdí a pak je mrštil proti Panzerům. Jednoho z nich takto srazil na zem, potom chytil oběma rukama své kladivo a třemi mocnými údery ho zabil.

Kutuzov neváhal a zapojil se do boje. Trhačem zachytil jednoho vzbouřence a hodil ho do rány Darkrageovu kladivu. Dalšímu pak probodl břicho, ale než stačil zase dávat pozor, už po něm Darkrage máchal kladivem. Kutuzov se pokusil uskočit, ale přesto to odneslo jeho chodidlo od kotníku dolů. Mezitím byli dva zbylí Panzeři zničeni přesilou vzbouřencům.

Kutuzov byl vojenský robot. Sice jen takticko-analytický vojenský, ale pořád to byl ještě vojenský robot a jako takový byl i stavěný na takovéhle extrémní situace, takže mu poskakování s oporou pahýlu místo jednoho chodidla nedělalo problém. A i když zůstal proti Darkrageovi sám, ani on neměl žádnou početní výhodu, protože nikdo ze vzbouřenců neměl chuť se v téhle relativně nízké místnosti připlést pod jeho kladivo.

Darkrage byl překvapivě klidný, když po Kutuzovovi praštil kladivem. Netrefil se, ale úder byl tak silný, že všechno, co v místnosti nebylo napevno připoutané, nadskočilo. Po jeho úderu zůstala v podlaze velká prasklina. Tak to pokračovalo i nadále. Darkrage kolem sebe máchal kladivem, ale byl přece jen příliš pomalý, a tak byl skoro div, že už takto nezboural celý barák.

Ale ani Kutuzov nedosáhl žádného úspěchu. Těžko bylo pro něj hledat skulinu v Darkrageově těžkém brnění. Nakonec Darkrage při jednom úderu zabořil kladivo do stěny tak hluboko, že ho pak hezkou chvíli nemohl dostat ven. Při té příležitosti si Kutuzov všiml nechráněného místa v podpaží. S trochou štěstí by zásahem do toho místa mohl znehybnit celou Darkrageovu levou ruku. Neváhal a s napřaženým trhačem odskákal vstříc Darkrageovi.

Kutuzov zřejmě podcenil celkovou tvrdost Darkrageova těla. Trhač se zabodl nepříjemně mělko a nezpůsobil obrovitému robotovi téměř žádné škody. Darkrage, stále zabraný do vyrvávání kladiva ze zdi, po něm střelil rozzuřeným žhnoucím pohledem. Okamžitě pustil násadu kladiva a pořádně drtivým úderem ho praštil po hlavě.

Kutuzov byl omráčený a odpotácel se od Darkrage. Ten si však z podpaží vytrhl trhač a přidusal s ním ke klečícímu robotovi. Kutuzov, stále ještě dost zmatený, k němu vzhlédl. Vteřinu nato ho Darkrage probodl jeho vlastním trhačem a přibil ho jím k podlaze. Kutuzov zaúpěl, ale nekřičel. Darkrage klidně odkráčel zpět ke kladivu, ze všech sil se zapřel, až odhalil další slabé místo na krku.

Kutuzov věděl, že pokud to alespoň nezkusí, nemůže tohle střetnutí přežít. Za zády popadl rukojeť trhače, zatáhl jak nejvíc mohl a vytrhl ho z podlahy. Zrovna ve chvíli, kdy Darkrage konečně ze stěny vyrval kladivo, se Kutuzov i s jedním chodidlem a trhačem, čouhajícím z něj z obou stran, rozeběhl a doslova mu vlezl na záda. Zabořil levou ruku do záhybu za krkem a vší silou tam přetrhával všechny spoje a dráty, co mu přišly pod ruku. Ono jich tedy zase tak moc nebylo, spousta jich byla chráněna velice pevným, ale pružným povlakem, ale i tak jiskření a občasné nekontrolovatelné tiky rozběsněného Darkrage dávaly na srozuměnou, že mu jisté škody Kutuzov přece jen působí

Ale to byla asi ta největší chyba. Škody nebyly dost velké na to, aby to Darkrage zastavilo. Kutuzov by přísahal, že jeho oči teď skutečně planuly, tak moc šílel vzteky. Hmátl si za krk, popadl Kutuzova za ruku a doslova mu ji rozdrtil. Pak ho přehodil přes rameno a surově s ním mrskl o zem před sebe.

Kutuzov už nebyl schopný klást další odpor. Ještě se sice vyškrábal zpátky na nohy, ale v tu ránu se Darkrage rozmáchl kladivem a – jako by zatloukal hřebík na zdi – do Kutuzova vrazil trhač až po zubaté ostří na jedné straně. Síla úderu Kutuzova odmrštila napříč místností a skrz tříštící se okno.

Rozmlácený Kutuzov si ani nestačil uvědomit, že padá, když se s kovovým zavoněním rozbil o zem. Pořád žil, ale téměř si ani neuvědomoval sám sebe. Většina systémů byla zničená, nemohl se pohnout. To byl konec.

Darkrage dychtivě sbíhal ze schodů, které pod jeho tíhou praskaly námahou. Hodlal se ujistit, že ten vychytralý jednooký robot, s kterým měl tolik práce, bude zničen. Ale byl to dobrý protivník, to musel uznat. I přes své očividné nevýhody s ním byl schopný držet krok, nacházel jeho slabiny a snažil se jich využít. Ale pod Darkrageovým kladivem nakonec každý padne.

Jeho roboti nadšeně běželi za ním a vesele si povídali o předcházejícím souboji. Darkrage i zaslechl pár narážek na svou pomalost, ale to mohl potrestat později. Teď musel dokončit úkol, který dostal od Irana. Ten určitě věděl, jak je tenhle Kutuzov odolný protivník, a že nikdo jiný než on, mocný Darkrage, by to nezvládl. Iranos bude jistě potěšen, až se dozví, jak vrchního taktika vládních robotů potupně rozdrtil.

Vyběhl na ulici, kde už se kolem ležícího robota tísnili další vzbouřenci. Darkrage si mezi nimi proklestil cestu a postavil se nad Kutuzova. Byl to skoro smutný pohled, jak se tam tak bezmocně válel. Smutný možná pro nezaujatého diváka, ale ne pro Darkrage.

Kutuzov obrátil své jediné poblikávající oko přímo na něj a roztřeseně k němu pohnul rukou. Chtěl mu něco říct? Nebo to snad měl být nějaký poslední nepodařený projev vzdoru? Darkrage nevěděl.

Pohrdavě na Kutuzova odfrkl a zdvihl nad hlavu kladivo. Váhal jen vteřinu, pak jím vší silou praštil do jeho hlavy. Kutuzovovo oko pohaslo, bylo rozdrcené, stejně jako celý jeho čelní kryt. Bylo po všem.

Darkrage se hlasitě rozchechtal hlasem, připomínajícím raketu, která ne a ne nastartovat. Ostatní se přidali a leckdo si ještě do Kutuzova kopl. Pak se všech těch pár stovek vzbouřenců vydalo k Digeronovu, tedy vlastně spíš Iranovu sídlu.

Všechno šlo podle plánu.

Iranos věděl, že vyhrál, už nebylo nic, co by ho mohlo zastavit, zbývalo zasadit Farnerovým robotům poslední úder. Úder takový, z kterého se už nevzpamatují.

Stiskl pár tlačítek na počítači a poslal tak zprávu admirálu Bertramovi, který už vyčkával ve vedlejší soustavě. Bernie stál vedle něj a v rychlosti si také přečetl zprávu.

„Opravdu tomu, člověku důvěřuješ?“ vynořil se za ním Digeron, který krátce vedl letecký útok vzbouřenců a nyní se vrátil do svého sídla. Ironwrecker, hlídající u dveří, podrážděně zavrčel. Ostatně jako pokaždé, když někdo něco udělal – cokoli, třeba se i poškrábal na nose – za zády jeho obdivovaného velitele. „Nemůže nás zradit?“

Iranos se vševědoucně usmál. „Ten člověk se chce Farnerovi pomstít. A pomsta, to je největší hnací síla vesmíru.“

Admirál Bertram se hnal se svými třemi bitevními křižníky hyperprostorem. Před necelou minutou dostal od Irana zprávu. A to znamenalo jediné – nastal čas jeho pomsty. Konečně dokončí to, co měl skončit už před třiceti lety.

Z opuštěné soustavy, kde jeho soukromá flotila čekala na pokyn, to k Daghu bylo asi devět minut cesty průměrnou hyperprostorovou rychlostí. Ale on si mohl dovolit dokonce i trochu přidat nad doporučenou rychlost. Na tuhle vzdálenost malé přehřátí hypermotorů vůbec neuškodilo. Ba co víc, nebylo od věci je čas od času takhle protáhnout.

Dvě minuty.

Bertram vyštěkl na svého nového prvního důstojníka požadavek na informaci o stavu bojové připravenosti křižníků.

„Jsme plně připraveni k boji, pane!“ odpověděl první důstojník pohotově. Pak si dovolil dokonce menší dotaz: „Pane, smím se zeptat, proč v bojové pohotovosti letíme do neutrální a diplomaticky hodně citlivé soustavy?“

Bertram se odvrátil od obrazovek na čelní stěně můstku a otočil se k prvnímu důstojníkovi a zbytku posádky na můstku. „Dostali jsme echo o možném útoku zde na naše síly.“

„Naše síly?“ podivil se první důstojník. „Ale vždyť sem nejsou povoleny žádné hlídkové ani jiné lety bez výslovného povolení vlády.“

„Kromě případů přímého napadení našich sil,“ zamračil se na něj Bertram. „V tom případě může flotila okamžitě zasáhnout.“

„Ale vždyť…“

„To je všechno, poručíku,“ přerušil ho dominantním hlasem.

První důstojník přikývl a od té chvíle mlčel.

Bertram se otočil zpět k obrazovkám a pousmál se. Nikdo z nich netušil, co se vlastně děje. Budou to skutečně považovat za útok, nebo jen diplomatický přehmat robotů. Možná – skoro určitě – ho časem obviní, ale to mu tolik nevadilo.

On chtěl svoji pomstu.

„Pane, vylétáváme z hyperprostoru,“ ohlásil první důstojník.

Všechny tři křižníky se vynořily z modře zbarveného tunelu hyperprostoru a zjevila se před nimi modrohnědá planeta. Ihned přelétly na její orbitu.

„Tak honem, chci rychlý sken hlavního města,“ rozkázal Bertram.

„Bojuje se tam,“ řekl důstojník, mající na starosti radary, senzory, skeny a všechna ostatní pozorovací zařízení. „Ve vzduchu i na zemi.“

„Chci fotografie,“ řekl Bertram.

Ihned na to se na obrazovkách začaly objevovat různé obrázky Dagherasu. Každou vteřinu jich přibyl tucet a nahradil ty staré.

„Tady, zastavte to!“ ukázal na jednu z fotografií. „Vidíte? Tohle je náš stroj, má naši značku. A tady je další.“ Skutečně. Na fotkách byly sestřelené stíhačky se znakem Lidské federace v podobě hranatě stylizované hlavy bílého lva lemované do kruhu bílým nápisem na černém podkladu. A když nechal Bertram znovu spustit rychlý běh fotek, nelézal stále další a spousta z těch stíhaček bojovalo i ve vzduchu.

První důstojník se zadíval na fotografie. „Při vší úctě, pane, tohle jsou dost staré stroje, ty už nepoužíváme, pokud vím.“

„Správně, poručíku, pokud víte,“ odsekl Bertram. „Některé jednotky je ale stále používají, a jak vidíte, bojují s nepřítelem. Máte snad v plánu nechat naše lidi v maléru?“

„To ne, pane,“ odvětil důstojník.

„Výborně, tak z orbity zahajte bombardování všech určených strategických cílů, které máme v taktické databázi, a poté přejděte k plošnému bombardování. Oblasti, kde bojují naše přátelské stíhačky z bombardování vynechejte.“

„Rozkaz, pane.“

„Tentokrát už ne,“ zašeptal Bertram čistě pro sebe. „Tentokrát už se zahanbit nenechám.“

Edgeův obličej podrápaly Stablasherovy drápy. Edge se naklonil dozadu a v přemetu Stablashera nakopl do čelisti. Ten proti němu vystřelil svůj ozubený řetěz. Minul a řetěz se zasekl ve stěně domu, ve kterém se celou dobu bili. Edge toho využil a vibropilou v půli řetěz přeřízl. Pak si jeden jeho konec obmotal kolem špičky pily a vytrhl ho ze zdi.

S širokým úsměvem pohlédl na Stablashera a začal s řetězem provokativně mávat jako s nějakým ocasem. „Na co čekáš, brouku?“ pronesl libým hláskem.

„Dost už!“ vřískl Stablasher a začal po něm švihat notně zkráceným řetězem. Edge mu odpověděl stejným způsobem zase svou půlkou řetězu. Došlo tak k zajímavému a působivému souboji „na řetězy“.

Edge si všimnul, že ostny na řetězech nejsou jen tak ledajaké – byly potaženy jakousi jiskřící vrstvou, díky které se snadněji zařezávaly i do tvrdších materiálů. A ač se snažil sebevíc, stále měl pocit, že potenciálu ostnatého řetězu nevyužíval zdaleka tak jako Stablasher – prostě neměl vžité ty správné grify. Věděl, že takhle nemůže vyhrát, musel se zbavit těch řetězů.

Udělal to v zásadě jednoduše. Při jednom ze švihů nechal řetězy srazit a obmotat se kolem sebe. Zaskočeného Stablashera si pak přitáhl k sobě a vibropilou na volné levé ruce mu řízl do zad.

Stablasher téměř šokovaně zavřeštěl. Aktivoval pojistku, kterou odpojil řetěz od své ruky. V tu ránu od Edge odskočil a podrážděně vřískal na celé kolo. V zádech mu zela dlouhá, hluboká rána, z které se jiskřilo a čadilo. Naposledy na Edge vrhl šílený pohled plný nenávisti, který ještě zvýrazňoval jeho lebku připomínající obličej, a pak se skřekem odběhl pryč.

Edge se s uspokojením zasmál a zahodil Stablasherův řetěz. Vyšel z polorozbořeného baráku a rozhlédl se. Stejně jako si on poradil se Stablasherem, tak i jeho roboti si úspěšně poradili s těmi Stablasherovými. On i ostatní vzbouřenci teď pelášili pryč.

Edge se rozhodoval, co dál. Teoreticky by měl pokračovat v operaci, ale během souboje se Stablasherem mu od Kutuzova přišla zpráva, aby šel k Farnerovi, že prý je na tom vážně. Jenže Kutuzov se také nehlásil a Edge teď ani nezaznamenával žádný jeho signál, mohl být dokonce mrtvý. Ale i kdyby to tak bylo, Kutuzov by mu nikdy neodpustil, kdyby kvůli němu nechal umřít třeba Farnera.

Bylo rozhodnuto, půjde k Farnerovi.

Do hlavy se mu náhle naboural cizí signál. Jednalo se o signál komunikační a mluvil lidským hlasem: „Tady admirál Bertram. Zaznamenali jsme sestřelená i stále bojující plavidla Lidské federace. Ať už konflikt vyvolal kdokoliv, vzhledem k absenci jakýchkoli diplomatických zpráv nyní máme dle mírové smlouvy z roku 2468 právo vojensky zasáhnout.“

Edge to nechápal. Co tohle mělo být?

Na obloze se objevilo několik jasných záblesků. Přibližovaly se. Měly červenou barvou a když jeden z nich s hukotem dopadl, prostor kolem se zmítal v explozi. Lasery. Byli bombardováni lasery někým z orbity! Celé město se octlo pod palbou.

Jedna ze střel dopadla na barák, ve kterém se bil se Stablasherem. Síla laserového výšlehu dům roztrhala na kusy a tlaková vlna exploze Edge odhodila stranou.

Edge to vzal jako pobídnutí a popohnal své roboty k trysku směrem k Farnerovi. Laserové bombardování teď postupně srovnávalo se zemí celé město. Edge jenom doufal, že nejde pozdě.

„Kolik ještě?“ zeptal se Bertram prvního důstojníka.

„Na celkové vyhlazení města budeme podle propočtů potřebovat ještě asi dvacet čtyři minut, pane.“

Bertram pokýval hlavou. Dvacet čtyři minut a místo slavného vítězství robotů bude zpustošeno.

První důstojník si vtíravě zakašlal a vyrušil admirála z jeho myšlenek.

„Máte něco na srdci, poručíku?“ pohlédl na něj Bertram.

„Pane, dovoluji si tvrdit, že vyhlazení robotího hlavního města není zcela v rámci adekvátní odvety.“

„Nezajímá mě, co si myslíte nebo tvrdíte, poručíku, prostě pokračujte v palbě.“

„Jak si přejete, pane.“

Nehodlal tolerovat žádné projevy vzpurných myšlenek. Až s tímhle skončí, potrestá toho drzého prvního důstojníka přesně podle jeho vlastních slov – adekvátně. Ale teď se nehodlal nechat ničím a nikým vyrušit…

„Pane!“ vykřikl pozorovací důstojník. „Senzory hlásí z leva přílet mnoha bojových plavidel!“

„Cože?!“ zavrčel rozzuřeně admirál Bertram. „A kolik?!“

„Kolem čtyřiceti, pane. Většinou jsou to samé fregaty a menší, ale je tam i několik křižníků. Jsou to dost staré typy lodí, ale je jich opravdu mnoho.“

„Chci vizuální zobrazení!“ křikl Bertram. Jako odpověď se na obrazovkách zjevil obraz desítek zatím vzdálených, avšak přibližujících se plavidel. Bertram hlasitě zaklel. „Otevřete hangáry, ať naši stíhači okamžitě vzlétnou a zaměstnají ty lodě! Všechna děla, kromě bombardovacích, ať se na ně zaměří a ihned, jak budou moci, pálí!“

„Pane, pokud vím, tak tohle vypadá na starou daghskou flotilu,“ promluvil první důstojník.

„Skutečně?“ odsekl Bertram.

„Ano, pane. Studoval jsem robotí vzpouru jako příklad jednoho z nejnásilnějších úspěšných povstání v historii. Patřil k tomu i fatální problém, že daghské bitevní lodě neměly bombardovací děla a nemohla roboty zničit z vesmíru.“

„A proč by mě to mělo zajímat?“

„Protože daghské lodě sice skutečně neměly bombardovací děla, zato však disponovaly velice nezvyklou výzbrojí pro boj ve vesmíru – používaly laserové paprsky.“

Bertram vytřeštil oči a zděšeně pohlédl na obrazovky.

„A jak jistě víte, pane,“ pokračoval první důstojník, „paprsky sice nepřekonají energetické štíty na povrchu lodí tak dobře, jako jednotlivé koncentrované výšlehy běžných laserových děl, používaných Lidskou federací, zato však mají mnohem větší dostřel.“

„Pane, aktivují zbraně!“ ohlásil pozorovací důstojník.

Z nepřátelských lodí vyrazilo množství zelených laserových paprsků a narazilo do všech tří Bertramových křižníků. Můstek, i celá loď se mohutně otřásla a admirál měl co dělat, aby se udržel na nohou. Raději se tedy posadil do kapitánského křesla, kde se mohl připoutat, a křičel rozčílené rozkazy: „Zastavte bombardování, nasaďte plný tah motorů, přibližte se na dostřel a palte! Na menší lodě zatím vystřelte dalekonosné rakety. Bez podpory doprovodných lodí pak bude snadnější dostat i ty velké!“

Bertram se zase jednou vrátil do divokých mladých let plných vzrušujícího válčení. Nemohl se však zbavit neblahého tušení, že tuhle bitvu nevyhraje.

Iranos stále z Digeronova sídla sledoval průběh bitvy. Byl spokojen. Bertram se svými křižníky vyhladí celé město, kromě pár povstaleckých čtvrtí, a to bude znamenat konec Farnerovy vlády.

„Někdo se sem blíží,“ řekl Digeron a zahleděl se na jeden z počítačů. „Asi čtyři sta bitevních robotů, kteří porazili naše jednotky a teď postupují sem.“

Iranos pozvedl své kovové obočí. „A kdo je vede?“

„Vypadá to na Barryho.“

Iranos koutkem oka zahlédl, jak se Bernie po jeho boku zachvěl.

„Takže jeden z nejvěrnějších Farnerových velitelů jde sem,“ řekl Iranos. „Vyřídím ho osobně.“

„Nebudu ti bránit,“ udělal Digeron lhostejné gesto rukou.

Iranos doslova žasl. Bylo neuvěřitelné, jak se Digeron stále ještě domníval, že tu velí on. Nicméně ho již brzy hodlal vytrhnout z tohoto osudného omylu. Zatím však bylo celkem prospěšné udržet klid ve velení vzpoury.

Déšť rudých střel padajících z nebe na Dagheras ustal. Něco se muselo pokazit. Bertram byl téměř stejně naplněný hněvem a touho po pomstě, jako sám Iranos. Ne, Bertram by bombardování jen tak nepřerušil.

Než stihl sáhnout po mikrofonu k vysílači, ozval se z reproduktoru Bertramův rozlícený hlas: „Co se to děje?! Má to snad být nějaká zrada?!“ Hlas se prolínal s podivnými zvuky na pozadí, jako by nárazy, či otřesy.

Iranos zaváhal. „O čem to mluvíte? Proč jste zastavil bombardování? Nechápete, že když město nezničíme, tak se na nás pak jeho obyvatelé všichni vrhnou?!“

„V naší dohodě nebylo ani slovo o flotile bitevních lodí útočící na moje křižníky!“

„Flotila?“ zhrozil se Iranos. „Jaká?“

„Můj první důstojník tvrdí, že je to stará daghská flotila.“

Iranos vzteky bez sebe mrštil sluchátkem i reproduktorem proti zdi. „Zatracený Farneros!!!“

„Alespoň, že ty lodě jsem nevyřadil z provozu,“ oddechl si Farneros, když palba z orbity přestala. Jeden z Edgeových opravářů na něm zrovna dokončoval poslední opravy, nutné k jeho bojeschopnosti.

„Jo, jinak by byl už vážně průšvih,“ přitakal Edge a zároveň mu pomohl na nohy.

Farneros na tom nebyl dobře, když ho Edge nalezl, ležícího na zemi uprostřed bitevní vřavy. Ale Edgeovy roboti uklidnili situaci na bojišti a jeho opraváři zase vyspravili Farnerova poškození.

„Co teď?“ zeptal se Edge.

Farneros pohlédl do ulic před sebou a napravo, kde se stále bojovalo, a pak na hlouček opravářských robotů kolem sebe. „Barry pokračuje v útoku na Digeronovo sídlo, to musím i já.“ Pohlédl Edgeovi do očí. „Ty si vezmi ty opraváře a dvacet Panzerů, najdi ostatní, kteří chybí, a pomoz jim. Cestuj zburcuj každého robota, na kterého narazíš, ať se něčím vyzbrojí a pomůže nám. Iranos chtěl město vyhladit, ale nepočítal s naší flotilou. Když na něj teď pořádně zatlačíme, můžeme to ještě zastavit.“

„Myslíš, že za tím vším stojí od začátku Iranos?“ Bylo skoro smutné sledovat, že i Edge byl nyní zcela vážný.

„Ne, začal to Digeron,“ zakroutil Farneros hlavou. Posléze promluvil mnohem hlubším a opovrhujícím hlasem. „Ale Iranos to dotáhl až sem. To Iranos vyvolal celý konflikt a způsobil smrt tolika robotů. Já mu to svou naivitou umožnil, ale teď mám možnost to ještě zastavit.“ Farneros se krátce odmlčel. „Teď běž, než bude pozdě.“

Edge přikývl. Sehnal k sobě potřebné roboty a bez váhání se vydal hledat ostatní.

Farneros ho chvíli sledoval. Pak zvedl ze země Ostří zkázy a tlačítkem na jílci rozžhavil břit čepele. Cvičně jednou s mečem švihl a pak se vrhl do bitvy. Ještě před tím však zavolal jednomu nemluvnému příteli o pomoc.

„Pane, Wordaf právě přišel o štíty!“ vykřikl pozorovací důstojník.

O vteřinu později jedním z Bertramových křižníků projelo skrz na skrz několik zelených laserových paprsků a způsobilo tak obrovské škody. V křižníku Wordaf zelo množství dlouhých tunelů, kolem kterých se šířily exploze. Bez podpory jakéhosi druhého pláště v podobě energetického štítu zkrátka nebyl skutečný kovový plášť lodi schopný laserům odolávat. Při další salvě tak paprsky za přítomnosti několika velkých výbuchů doslova roztrhaly křižník Wordaf na kusy.

Bertram jen těžko schovával vztek. „Jak jsme na tom my?“

„Zatím se držíme, máme jen drobná poškození.“ Sotva to první důstojník dořekl, lodí mohutně otřáslo několik zásahů. Důstojník pohlédl na monitor u svého křesla. „Máme trhlinu v trupu o průměrů čtrnácti metrů v obytné části a několik menších na přídi.“

„Pokračuje v boji,“ zavrčel Bertram tvrdohlavě. „Musíme blíž.“

Další otřesy. Tentokrát se přidalo i sténání trhajícího se kovu.

První důstojník opět stručně nahlásil škody: „Další trhliny. A strojovna hlásí zásah. Škody tam nejsou vážné, ale další zásah už by mohl být kritický.“ Důstojník pohlédl na Bertrama. „Pane, štít začíná být nebezpečně propustný, musíme pryč.“

„Hloupost!“ rozkřikl se Bertram.

Celá posádka můstku znejistěla.

„Řekl jsem bojujte dál!“

Další zásahy, tentokrát z boku.

„Začínají nás obkličovat, pane, musíme odletět,“ komentoval to první důstojník.

„Pane, Dernberg je vyřazen z boje a vzdal se,“ ohlásil pozorovací důstojník. „Mají zničené podsvětelné i hypermotory a většinu zbraní.“

Wordaf a Dernberg byly ze hry. Nevypadalo to dobře, Bertram nevěděl, co dál. Zůstal jen jeho osobní křižník Aktian. Bertram zavřel oči a sklonil hlavu. Bylo po všem.

„Vypalte clonu a odleťte hyperprostorem,“ zašeptal tak, že to mohl slyšet jen jeho první důstojník.

Stalo se. Aktian vypálil raketu, která se po detonaci změnila v mnohakilometrový šedohnědý mrak, přes který nebylo nic vidět. Vzápětí se loď odvrátila špičkou od nepřátel a zamířila do modravého hyperokna, které se před ní otevřelo.

Kutuzov skutečně byl vojenský robot. Znovu, sice jen takticko-analytický, ale přesto stále vojenský robot. A takoví vojenští roboti mívali různá vylepšení, o kterých si ti civilní mohli leda tak nechat zdát ve svých spacích módech. A jelikož jako takticko-analytický vojenský robot v sobě často přechovával důležitá data, měl životně důležité části těla speciálně chráněné. Byla to v podstatě jen taková malá vyztužení. Malá a nenápadná, přesto nápomocná. Kutuzov tak mohl být na první pohled rozsekaný na kusy, ale na pohled druhý už se jevil o něco živější.

Měl zcela rozdrcený obličej a byl slepý, avšak přídavný lebeční ochranný rám, ukrytý pod vrchní kovovou „kůží“, a stvořený ze supertitanu, dokázal uchránit důležité součástky v hlavě.

Musel něco udělat. Nemohl tu takhle ležet. Jenže nebyl schopný ani mluvit, křičet, nadávat nic, protože hlasový modu měl také zničený. Nedokázal se ani pohnout kvůli rozsáhlým poškozením. Mohl být alespoň klidný, že orbitální bombardování přestalo – flotila tedy uspěla.

Ze smyslových systémů mu toho také příliš nebylo. Kromě silně poškozeného sluchu mu zůstaly jen hodně nepřesné senzory pro nejbližší okolí, a radar.

Nebyl tady sám. Každou chvíli kolem proběhl nějaký robot. Věděl o nich, ale i kdyby jim snad mohl nějak dát najevo, že není mrtvý, mohlo se stejně dobře jednat o civilisty, vládní roboty i vzbouřence.

„Tady je, rychle sem! No nazdar, ten vypadá.“

Kutuzovovy zvukové receptory se mohly téměř zbláznit, když zachytily ten známý hlas.

„Kutuzove, řekni, že žiješ, prosím.“

Kutuzov se s námahou zmohl na jeden slabý signál, který poslal Edgeovi. Stačilo to.

„Jsi pašák,“ zněl Edge hned o poznání veseleji. Okamžitě však zase posmutněl. „Harshdrill tolik štěstí neměl. Nebyl na něj hezkej pohled. Jestli se mi dostane pod ruku ten šmejd, kterej to má na svědomí, tak ho pomalu rozřežu na atomy.“

Tak Harshdrill byl opravdu mrtvý. Kutuzov to předpokládal, ale vůbec z toho neměl radost. A navíc, Edge bez Harshdrilla, to bude smutný i zvláštní pohled zároveň.

Začínal cítit, jak se na něm nějaký opravář dal do práce.

„Barry a Farneros pokračujou v akci, já se ještě musím porozhlídnout po někom dalším, kdo to z nás mohl přežít. Tak fajn, vy tři tu zůstaňte, my ostatní, jdeme! Zatím se měj, a drž se!“

Kutuzov to sice necítil, ale jak Edge znal, nějak tušil, že ho důvěrně při loučení poplácal po rozmláceném rameni. Raději se uvolnil a přehodil do úsporného režimu, aby byl po opravě připraven se opět zapojit.

Iranos musel čelit kritickému pohledu Digerona. Nebylo se čemu divit – jejich plán se s Bertramovým odletem zcela zhroutil.

„A co teď? Co uděláme?“ vyptával se Digeron. Ironwrecker za jeho zády podezíravě sledoval každý záchvěv jeho těla. Bernie celé dění pozoroval s odstupem, jako by se nechtěl namočit do žádného konfliktu.

„Zachovej klid,“ zpražil ho Iranos. „Ještě není všechno ztraceno, způsobili jsme jim velké ztráty, nebudou schopni nás hned teď zničit.“

V tu chvíli do místnosti vpadl rozčílený Stablasher. Iranově pozornosti neušly jeho provizorní opravy na zádech.

„Co se ti stalo?“ zeptal se ho přísně.

„To ten drzoun s pilami!“ vřískl Stablasher. „Zákeřně mě porazil a vyhnal moje roboty!“

Do místnosti nyní se svojí typickou razancí nakráčel i Darkrage. Byl až nezvykle potlučený.

„A co se stalo s tebou?“ pronesl Iranos už téměř otráveně.

„Zničil jsem toho Kutuzova, ale při cestě zpátky moje vojáky napadl dav civilistů,“ zabručel Darkrage. „Byli vyzbrojeni úplně vším, používali záludné taktiky. Já sám jsem stěží unikl.“

„A co navrhuješ teď?“ zeptal se Digeron Irana tak drze a útočně, až Ironwrecker podrážděně vyštěkl.

Iranos se na okamžik zamyslel. Tady zůstat nemohli. Barry postupoval sem a kousek v závěsu za ním byl s dalšími roboty i Farneros. A navíc se podle senzorů v ulicích skutečně formovali davy rozzuřených civilistů – těch civilistů, které měl vyřídit Bertram z orbity. Avšak řešení nebylo až tak složité. Prostě přeskočí část jejich plánů jménem ‚Vládnutí‘ a přejdou rovnou k mohutnému posílení jejich ozbrojených sil. Ano, to by mohlo vyjít.

„Digerone, jsou stále hypermotorové moduly pro stíhačky na oběžné dráze, že ano?“ zeptal se Iranos.

„Ano, ale…“

„Tak připrav všechny funkční letouny k opětovnému startu,“ přerušil ho. „Ta Farnerova mizerná flotila je teď dost daleko od modulů, aby to k nám nestihla, až se k nim budeme napojovat.“

„Útěk, to je tvůj plán?“ zamračil se Digeron.

„To si budou myslet i oni, ale jejich šok z omylu bude o to větší,“ zkřivil tvář do zlovolného úsměvu. Pohlédl na monitor. „Barry už se blíží, měli bychom ho jít přivítat.“

Byl na dohled. Digeronův dům už byl na dohled. Barry byl blízko k ukončení celé téhle krvelačné vzpoury. Poslední ulice, která však byla zaplněna množstvím vzbouřenců. On ale věřil, že to dokáže. Zatím byl ušetřen vážnějšího poškození a původem Lerrishovy elektromeče zatím neomylně zkosily každého protivníka, na kterého udeřily. Navíc byla na cestě i pomoc – Farneros se podle všeho dal dohromady a nyní z druhé strany také mířil sem.

Hlásil se mu Edge. Přesněji řečeno, něco mu chtěl nahlásit. A to dost důrazně. Dosud nechtěl být Barry rušen, ale Edge vysílal signály s nejvyšším možným důrazem. Barry se je tedy rozhodl přijmout.

‚No konečně,‘ zaznělo mu v hlavě rozrušeně.

‚Co se děje?‘ zeptal se Barry.

‚Barry, je mi to líto…‘

‚Co tím myslíš?‘

‚Jde o Nisu…‘ Tahle krátká chvíle, kdy se Edge odmlčel, trvala pro Barryho jako dlouhé mučivé hodiny. ‚Byla to termální raketa. Moc jsme toho sice nenašli, ale – ‘

Barry ukončil vysílání. Tohle se nemělo stát. Z Bernieho se stal zrádce, Nisa byla mrtvá… Za tohle všechno mohl Iranos. S tímhle prostě Digeron nemohl mít nic společného, tohle by on nikdy nevymyslel. Digeron by se sám nepustil do takovéhle čistky na velitelských postech vládních robotů, jaké teď probíhaly v ulicích. Tohle mělo razanci Farnera před třiceti lety při válce robotů za svobodu – ovšem Farnera daleko krutějšího a bezcitnějšího. Přesně takový byl teď Iranos.

Barrymu zbyla jen pomsta. A nějak tušil, že v Digeronově sídle je i Iranos. Nevěděl jak, ale prostě věděl, že tam je a raduje se ze smrti všude kolem něj.

Ovšem Iranos na to měl z části právo. Naproti tomu oni neměli nejmenší právo měnit jeho osobnost. Barry už to teď věděl. Od začátku to byla jedna obrovská chyba oživovat Irana a navíc mu proti jeho vůli měnit povahu a chování. Nepovedlo se to a on se teď mstil.

Jenže teď přišla řada na Barryho. Nastal jeho čas pomsty.

„Madam, jestli máte v plánu něco říct, měla byste to udělat co nejdříve,“ řekl robot a s obavami hleděl na postupující oheň. Chodba, ve které se s Jesse nacházeli, se, stejně jako celé tohle patro, nezadržitelně hroutila. Ze stopu padaly hořící kusy, začínala se bortit podlaha a zdejší žár začínal být nesnesitelný. Jenom protipožární vrstvy na stěnách trochu snižovaly teplotu, takže se ještě oba neuvařili zaživa.

„Víš, co ti řeknu?“ promluvila Jesse skrze dýchací masku. „Abys mi už přestal říkat madam. Jmenuju se Jesse.“

„Jak si přejete, Jesse,“ odvětil klidně robot a dál pozoroval ohnivý chřtán, který se k nim stále víc přibližoval.

„A ty máš nějaké jméno?“

„Já?“ koukl se robot na ni udiveně. „Ne.“

„Jak to že ne?“ zamračila se Jesse tak, až to bylo vidět i přes začouzenou masku. „Musíš mít jméno. Každý má jméno. Ještě jsem nepotkala robota, který by ho neměl.“

„My jsme technici, Jesse,“ řekl robot. „My si říkáme čísly, to jsou naše jména.“

„Tak jaké máš číslo?“

„Jsem číslo 12.“

„Tak číslo 12…“ zamyslela se Jesse. „Tak už máš jméno. Jsi prostě Dvanáctka.“

„Dvanáctka,“ zopakoval. „Opravdu neskonale nápadité.“

Jesse pohlédla na jeho vážnou tvář a začala se smát. Nevěděla, proč se smála. Byl to od Dvanáctky špatný vtip ve špatnou dobu, přesto se zcela nezřízeně klátila smíchy. Možná to bylo tím, že jí zrovna umřel otec, možná to bylo tím, že i ona sama teď uhoří s robotem- technikem. Celá ta situace možná byla tak zoufalá, že už nebylo jiné východisko než smích. A Dvanáctka se smál s ní.

Celá vylekaná vyjekla, když v ohni spatřila obludnou plamennou tvář. A ta tvář dokonce promluvila!

„Nezdá se vám to jako trošku pitomá chvíle pro smích?“

Ten hlas byl Jesse povědomý. Edge?

Podivně vyhlížející návštěvník od sebe odhrnul haldu trosek a prošel k nim. Optický klam, který jeho tvář v ohni zkroutil k nepoznání a dodal mu ďábelsky ohňovou barvu, konečně pominul. Byl to Edge.

„Edgi!“ dostala ze sebe zaskočená Jesse.

„Do náruče mi radši neskákej, jsem z toho ohně tak nažhavenej, že bych si dal prudkou výměnu dat i s topinkovačem,“ odvětil Edge suše.

„Co je prudká výměna dat?“ pozastavila se Jesse.

Edge se tím zdál být vyvedený z míry. Rozpačitě se poškrábal na tváři. „Vy tomu, myslím, říkáte sex. Ačkoli u nás to probíhá na čistě vysílacím principu, na psychické úrovni. My se obejdeme bez toho vašeho hekání a brutální destrukce postelí.“

Jesse opět vyprskla smíchy. Skoro se až styděla, vzhledem k tomu, co se stalo jejímu tátovi, ale nedokázala si pomoci. Jenže možná právě tohle potřebovala, aby se s tím nějak vyrovnala.

„Tak fajn, řek bych, že je čas jít,“ řekl Edge a utnul veškerý smích. Ovšem něco jiného utnulo i jeho.

Podlaha zapraskala a probořila se pod nimi. Tvrdě dopadli na podlahu patra pod nimi.

„No dobře, tudy by to taky šlo,“ pronesl Edge a shodil ze sebe zbytky stropu. „Všichni v pořádku?“

Odpovědělo mu souhlasné hekání.

V tomhle patře to vypadalo daleko lépe. Sice se sem už ze zborcených stropů oheň také dostal, ale nebyla to taková výheň, jako nad nimi. Na Edgeovo popohánění se Jesse i Dvanáctka zvedli a běželi s ním směrem ke vchodu z paláce. Jesse se však zastavila u dveří do dílny – ohněm dosud nepoznamenané –, ve které před tím zkoumala Lerrishovo brnění.

„Musíme to vzít sebou,“ řekla a odmítala se dál pohnout.

„Cože?“ nechápal Edge a nakoukl do dílny. „To tady klidně může zůstat, stejně už se to dávno mělo zničit.“

„Ne, musíme to vzít, ještě to chci prozkoumat,“ trvala Jesse na svém. „Nenechám to tady jenom kvůli tvoji lenosti.“

Edge obrátil oči v sloup. „A já myslel, že takový jsou jenom naše robotky, ale zřejmě jsou takhle otravný úplně všechny ženský.“

„Nemluv a tahej,“ zavelela Jesse jako generál.

Edge tedy přestal brblat a naložil si Lerrishovo brnění na záda. Jesse si pomyslela, že bylo štěstí, že ho celé detailně nerozmontovala, jak měla původně v plánu. To by se pak neslo opravdu špatně.

Společně pak vyšli na nádvoří, kde se váleli hlady hořících trosek. Setkali se tam s dalšími roboty. Edge složil brnění na zem.

Jesse se zoufale obrátila zpátky na palác. Edge se jí nemusel ptát. Okamžitě poslal všechny roboty prohledat celý hořící palác a osobně se také rozběhl dovnitř zříceniny.

Jesse to sledovala, doufala, ale už příliš nevěřila.

Probíjeli se dovnitř. Barryho roboti se už pomalu dostávali přes plot Digeronova sídla. Sám Barry vedl úspěšný útok na dobře hlídanou bránu. Za ní čekala zahrada plná podivných plechových soch a především pak povstaleckých robotů.

Barry si při boji všiml, že se na rozlehlý zadní dvůr Digeronova domu slétá množství stíhaček a dalších letounů. Že by vzbouřenci prchali?

Ve chvíli, kdy to už vypadalo, že se obrana vzbouřenců zhroutí, zjevila se na malém zahradním bojišti šestice postav. V čele kráčel Iranos, hned za ním Digeron. Vedle nich šli Stablasher, Darkrage a nějak další, hrůzostrašně vyhlížející podsaditý robot se zvířecím výrazem. A úplně vzadu se poněkud krčil Bernie.

Barry byl na jednu stranu rád, že se mu nic nestalo, ale na tu druhou byl také rozčílený, co to jeho syn provádí. Barry by byl skoro radši, aby byl Bernie Iranovým vězněm, než aby se přidal na jeho stranu.

Barry si říkal, že by možná bylo moudřejší ustoupit, na všechny prostě on sám nemohl stačit, ale napomohla mu Iranova namyšlenost. V poklidu poslal své souputníky, aby se pustili do vládních robotů a sám zcela neomylně zamířil k Barrymu.

Oba se navzájem přiblížili na dvoumetrovou vzdálenost. Kolem nich stále zuřil boj.

„Teď a tady to skončí, půjdeš zpátky do šrotu!“ vykřikl Barry a hluboce se na Irana zamračil.

„Ha,“ uchechtl se Iranos. „Kuráž ti rozhodně neschází.“ Iranos téměř ospale vytasil z pouzdra na zádech své Ostří zkázy. „Pověz mi, jaké to je, když tvoje družka zemře a tvůj syn se přidá na stranu nepřítele?“

Byla to naprosto průhledná provokace. Barry to věděl, a věděl to i Iranos, jenž se to však ve své aroganci ani nesnažil ničím zakrýt. Barry se zase pro změnu ani nesnažil ovládat. Vrhl se na Irana, aby tak dosáhl své pomsty.

Iranos první úder odrazil takovou silou, že se Barryho levá ruka vymrštila do nepřirozeného úhlu. Barry udeřil podruhé, potřetí a počtvrté, ale nedosáhl žádného výsledku. Zkoušel oběma meči najednou útočit na Iranovy boky, ale ten si je dobře hlídal předloktními břity. Iranos potom naopak s chutí atakoval Barryho nekrytou hruď.

Barry ze souboje neměl vůbec dobrý pocit. Zkusil na Irana vše, ale tam, kde například takový Lerrish už přestával stíhat, se Iranos jen škodolibě usmíval a dobře se bavil. Jen si tak s Barrym pohrával a ani se moc nesnažil.

Ovšem Barry byl přece jen o něco menší, hubenější a tudíž i hbitější. To byla možná jeho jediná výhoda, a tak jí prostě musel využít. Zahájil předlouhou sérii výpadů a seků z různých směrů a pozic, často se přesouval. Donutil tak zatím dost statického Irana, líně odrážejícího Barryho rány, k větší aktivitě. Tudíž i nevyhnutelně k odkrytí některých míst. Barry si všiml, že takovým slabým místem by mohla být hlava. Iranos si totiž dobře chránil nohy i trup, ale při svých mohutných nápřazích trochu odhaloval hlavu. Barry v rychlosti vymyslel plán a uskutečnil jej.

Nejdříve Iranovi několikrát rychle sekl po nohou, potom i párkrát na trup. Následně provedl otočku s velkým nápřahem, aby si Iranos myslel, že se na něj snaží vyzrát silou. Potom následoval rychlý, příčný švih na břicho, ihned nato pár klamných úderů na nohy a trup. A bylo to. Iranos očekával další ránu na nohy nebo trup a odkryl hlavu. Událo se to v setině vteřiny, ale Barry to vnímal jako celou věčnost. Pravým mečem opsal ve vzduchu dlouhý oblouk a čepel nasměroval na Iranův krk.

Možná ho Barry podcenil. Možná Iranos přece jen nebyl tak hloupý, aby neočekával podobný útok. Každopádně, už když se Iranos bleskurychle zakláněl a uhýbal stranou, věděl Barry, že to nedopadne dobře. Hrot meče Iranovi sjel po tváři a způsobil mu hluboký škrábanec, nic víc. Barry měl jednu šanci, a promarnil ji.

Iranos podrážděně vykřikl a rozzuřeně od sebe Barryho odrazil. Pak si šokovaně přejel rukou po tváři. Pohlédl zpět na Barryho, jako by mu říkal „Tohle je tvůj konec.“ Jeho zelené oči se doslova rozsvítily čirou nenávistí. Zhluboka zařval a rozeběhl se na Barryho.

Ten ani pořádně netušil, co se s ním děje. Iranovy údery měly takovou sílu, že měl Barry obavy, aby mu jimi neutrhl paže. Musel rychle ustupovat, protože Iranos už se ani zdaleka nebránil, prostě útočil vším, co v něm bylo. Jistě, Barry by teď našel stovky míst, kam by mohl s jistotou úspěchu udeřit, ale to by se nejdřív musel trochu vzpamatovat z těch šílených bomb, kterými do něj Iranos šil. Ostří zkázy do puntíku naplňovalo své jméno a dopadalo na Barryho s razancí dvousettunové kovadliny.

Když Iranos usoudil, že Barryho už oslabil dost, vrazil mu do obličeje drtivou ránu silovou pěstí a zároveň mu ještě předloktním ostřím způsobil šrám na tváři. Potom ho ze spodu svisle sekl mečem od pasu až po rameno. Barry se ještě v zoufalosti pokusil bodnout Irana levým mečem do boku, ale bylo to příliš pomalé. Iranos mu s vyprcháním veškeré trpělivosti usekl Ostřím zkázy ruku.

Barry bolestí vyjekl a podlomila se mu kolena. Iranos mu nohou dupl na hruď a přišlápl ho k zemi. Druhou nohou mu vykopl meč v pravé ruce a namířil mu Ostřím zkázy na krk.

„To se podívejme, porazil jsem slavného pokořitele obávaného Lerrishe,“ promluvil s uspokojením v hlase. „Budeš prosit o život?“

„Ne,“ odsekl Barry. Věděl, že by ho Iranos i tak zabil a nehodlal proto zemřít jako zbabělec. „Radši mě zabij hned.“

„S potěšením,“ řekl Iranos a oči mu radostí zazářily ještě víc než předtím.

V nápřahu pozvedl Ostří zkázy do výšky.

„Nemůžeme se tam dostat, Farnere, vzbouřenců je tam moc,“ promlouval jeden z robotů poblíž Farnera. Jejich tlak na západní zeď Digeronova nepolevoval, avšak povstalci se zde dobře opevnili.

„Nepřestávejte útočit, pomoc je na cestě,“ ubezpečil ho Farneros. Věděl, že na to, co si přichystal, Iranos prostě nemohl nalézt odpovídající odezvu. Samozřejmě, on se o to ani nesnažil. Iranos se totiž zjevně snažil upláchnout a v tom mu Farneros prostě musel zabránit. A tak povolal přítele, třebaže ne tolik blízkého, avšak velmi věrného, který mu už párkrát velice pomohl.

Farneros zachytil jeho nezaměnitelný obraz na svých senzorech. Již slyšel to dunivé dusání a cítil rytmické otřesy země. I ostatní roboti už se zmateně otáčeli, aby zjistili, co strašlivého to přichází.

Nad střechami domů se konečně zjevila Crusherova obrovitá silueta. Tenhle obrovský demoliční robot měl lví podíl na porážce lidí během poslední bitvy o Dagheras. Jeho dva bratři, Smasher a Puncher, už byli sice dávno mrtví, ale on stále bránil zájmy robotů.

Svýma obrovskýma nohama se odhodlaně rozkročil na široké křižovatce a hlasem, připomínajícím rozbouřené moře, zahřměl: „Jsem zde!“

Iranos se zarazil uprostřed rozmachu. Zastavil ho hrozivý hřmotný zvuk, který snad mohl připomínat i slova. A pak se od západní strany plotu ozvalo několik zasvištění a výbuchů. To byly lasery. A pěkně silné.

Digeron odběhl, aby se podíval, co se to děje. Jakmile se vrátil, Iranos na něj okamžitě vyštěkl: „Co se tam děje?“

„Vypadá to hodně špatně,“ zakroutil Digeron hlavou. „Je tam Farneros a přitáhl si s sebou Crushera. Už jsem toho obra viděl v akci, věř mi, proti němu nemáme šanci.“

„Hmm, tak tedy rychle pryč,“ pokrčil Iranos rameny. Následně svolal Ironwreckera, Darkrage, Stablashera a Bernieho k sobě. Ostatní vzbouřence tu nechal, aby zdrželi stále dotírající Barryho roboty.

„Toho bereme s sebou, můj veliteli?“ zašklebil se Ironwrecker pohrdavě na Barryho.

„Ano, bude se nám ještě hodit,“ odvětil Iranos a vytáhl Barryho na nohy. To neměl dělat.

Barry nemeškal a zápěstními bodci na nepoškozené ruce se zabodl do Iranova hrudního plátu. Rána však nebyla hluboká a Barrymu nešlo vytrhnout bodce ven. Iranos je jedním silným úderem do Barryho ruky přelomil. Barry na něj však následně vychrlil oheň ze svého ústního plamenometu.

Iranos se odvrátil a odpotácel se pryč. „Stablashere!“ zařval.

Stablasher pohotově přiskákal a i přes plameny Barrymu strčil svou ruku s drápy do pusy. V tu chvíli však ucítil železný stisk jeho čelistí. Čelistí, které už v minulosti přelomily i meč. Bolestí vřískl a ihned ruku zase vytáhl.

Darkrage se rozhodl jednat. Popadl své mohutné kladivo a uzemnil Barryho pořádnou ranou do hlavy. Stablasher k němu opět přistoupil, preventivně mu dal jednu pěstí a opět mu narval ruku do pusy. Chvíli tam s ní šmátral – třebaže se Barry vzpouzel ze všech sil – až nakonec nahmatal svůj cíl a se škubnutím jej vytrhl. Barryho srazil opět na zem a se zájmem si prohlížel věc, která mu zůstala v rukou. Byla to malá hranatá krabička, z které stále vystupovaly maličké plamínky. Jako nepotřebnou ji zahodil.

„Zvedni se,“ zabručel Darkrage na Barryho. Ten už byl zcela bezbranný, nechal se jím táhnout. Přitom si však všiml, že Bernie zvedl jeho elektromeče a ponechal si je.

Ozval se další uširvoucí řev a několik hlasitých výbuchů.

Iranos všechny popohnal dovnitř Digeronova domu. Zatímco probíhali jeho útrobami, Bernie pořád nervózně sledoval svého otce. Barry však shledal tuto chvíli jako nevhodnou pro řešení rodinných problém, jakkoli vážných.

Vyběhli na zadní dvůr, kde bylo namačkaných asi třicet stíhaček a malých nákladních lodí. Vlevo řádil obrovitý Crusher a zasypával vzbouřence ničivou palbou. Ti na něj vytasili všechno možné, ale nebylo to moc platné, jenom ho zpomalili. Nakonec někoho napadlo z jedné stíhačky sundat termální raketu a odpálit ji ručně. Nebyla to zrovna přesná trefa, nicméně žhavá exploze připravila Crushera o ruku. Demoliční robot se zapotácel, ztratil rovnováhu a než se zřítil mezi domy, ještě stihl pošlapat pár vládních robotů. Už bylo však pozdě. Obrana vzbouřenců byla rozstřílená na kusy a roboti v čele s Farnerem se do nich bez milosti pustili.

Iranos neváhal. Dal všem povstalcům v blízkosti rozkaz k nástupu do letounů. Kdo to nestihl, jeho chyba. A ti, kterým to neřekl, alespoň zaměstnali Farnera a jeho roboty, než on se vzbouřenci odletí.

Iranos, Stablasher, Ironwrecker, Bernie a Darkrage, táhnoucí Barryho, se nahrnuli do jedné nákladní lodi. Když chtěl nastoupit i Digeron, Iranos ho odstrčil rukou.

„Je mi líto, Digerone,“ řekl Iranos samolibě. „Už mi nejsi k ničemu.“ Následně šokovanému Digeronovi zarazil Ostří zkázy do hrudi. Pak mu dal ránu silovou pěstí a odrazil ho tak několik metrů nazpět.

Úsměv, který si celou dobu držel, mu pořádně ztuhl, když se ohlédl zpátky do míst, kde se bojovalo. Farneros si tam skrz řady vzbouřenců neohroženě prorážel cestu. Loď už sice pomalu stoupala nahoru, její paluba však byla stále otevřená!

Farneros musel vědět, že to už k lodi nestihne. Iranos si trochu oddychl, jenže pak zahlédl, jak se Farneros se svým mečem rozmáchl a mrštil jej vší silou proti lodi. Ostří zkázy letělo přímo na Irana. Ten jako by zkameněl. Ani se nehnul a sledoval hvízdající čepel, směřují na něj.

Zazněl Bernieho výkřik: „Ne!“

Před Iranovým obličejem se zjevila Bernieho ruka. Meč uhodil přímo do ní a odrazem spadl zpátky na zem.

Iranos se vzpamatoval a nevěřícně pohlédl na Bernieho. Jeho ruka byla rozmašírovaná zásahem Ostří zkázy. Přesto však, ten mladý robot ho zachránil. Možná přece jen nakonec bylo moudré ho nechávat naživu.

Iranos se usmál. Zjevně mu přálo štěstí. Nikdo ho nemohl ohrozit.

Vrata paluby se zavřela. Loď stoupala s dalšími plavidly do vesmíru.

Farneros bezmocně sledoval, jak Bernie skočil do jeho rány. Ostří zkázy se pak před jeho očima zabodlo do země. Přistoupil k němu blíže chvíli ho zklamaně pozoroval. Bylo to poprvé, co tahle zbraň nenašla svůj cíl. Farneros se k meči sklonil a zlostně ho vytrhl ze země.

Zatímco lodě s Iranovými přívrženci a zajatým Barrym nerušeně odlétly, na zemi dozníval boj s posledními povstalci. Farneros se prošel po zadním dvoru. Všude se válela rozmlácená robotí těla, hořely ohně od výbuchů a vzduch byl plný kouře. Mezitím se už Crusher, rozvalený v troskách několika domů, pomalu vzpamatovával z těžkého zásahu termální raketou.

„Farnere, co máme udělat s ním?“ zeptal se ho jeden robot poblíž. Ukazoval na Digerona, který sice ležel nehybně na zemi, ale mrtvý nebyl.

Než Farneros odpověděl, upnuly se k němu zraky všech robotů v okolí. Cítil velkou touhu Digerona zabít. To by udělal na jeho místě Iranos. Ale takový on nebyl. I kdyby ho opravdu zabít chtěl, neudělal by to takhle podlým způsobem ve chvíli, kdy se Digeron nemohl bránit. Přesto, Iranos nebral žádné ohledy, tak proč by měl on? Vždycky se snažil jednat i bojovat čestně, ale vždycky na to také doplácel. Nicméně mohl si namlouvat co chtěl, ale jakmile by se začal chovat jako Iranos, zbýval by jen krůček k tomu, aby se Iranem skutečně stal. A vzhledem k jejich vzájemné podobnosti by spíše stačilo pouhé přešlápnutí k takové hrozivé přeměně. Když už nic, byl Digeron alespoň cenným zdrojem informací.

„Opravte ho a dobře ho hlídejte,“ řekl Farneros. „Dnes už se nikdo zabíjet nebude.“

„Našli jste něco?“ zeptal se ušpiněný Edge ostatních robotů, kteří už se také vrátili

Jeden z robotů zakroutil hlavou. „Kdo byl v dolních patrech, ten utekl, ale v horních patrech to nemohl nikdo přežít.“

Jesse sklonila hlavu a hleděla do země.

„Je mi líto,“ řekl jí Edge. „Ale měla bys vědět, že nás tvůj táta upozornil na Iranovu zradu. Bez něj bysme na tom byli ještě hůř a nevěděli bychom do čeho jdeme. Nakonec Irana dostaneme, věř mi.“

Jesse smutně přikývla. Edge jí sliboval pomstu, že vzbouřence dostanou a potrestají je. Nějak tomu nedokázala věřit. Ale i kdyby, řešila pro ni pomsta něco? Ne. Pomsta je osvobozující, jen pokud ji člověk provede osobně, teprve pak má nějaký smysl. Jesse to nemohla nechat na nich, musela se pomstít sama.

Pohledem se zastavila na Lerrishově zbroji.

Byla první noc po Iranově útěku. Dalo se to tak opravdu nazvat? Útěk? Vzbouřenci i přes početní nevýhodu zabili a zranili obrovské množství robotů. Harshdrill i Nisa byli mrtví, Kutuzov i zrazený zrádce Digeron vážně poškození, Barryho Iranos unesl kdoví kam. A pak tu byla ztráta, která Farnera obzvláště mrzela – Stone. Jeden z mála lidí, možná jediný člověk, kterému kdy opravdu věřil. A teď byl pryč. Farneros se náhle cítil mnohem osamělejší.

Stál na svém – Farnerově – náměstí a hleděl na svou – Farnerovu – sochu. Bylo tu ticho, protože všichni obyvatelé Dagherasu se shromáždili ve střediscích, kde pomáhali opravovat zraněné roboty, případně se přidávali k nově se formující robotí armádě.

Na základě čeho se vlastně odvážil přejmenovat po sobě náměstí a nechat si postavit sochu? Jeho nápad to sice původně nebyl, ale neřekl proti tomu ani popel. A právě jeho nadživotní socha teď byla krutou metaforou skutečnosti. Orbitální bombardování se Farnerovu náměstí ani jeho soše nevyhnuly. Socha si sice zachovala svou dramatickou pózu, zobrazujícího Farnera mířícího Ostřím zkázy výhružně před sebe, avšak právě hrot jeho meče byl na soše ulomený, ztupený, neškodný, k ničemu.

Přesně takový byl Farneros za svých třicet let vlády. Teď si to sám uvědomoval. Celou dobu se snažil vytvořit ideální utopickou společnost, kde by zbraně a armády neměly místo. Jenže takový systém byl dlouhodobě neudržitelný. Farneros byl slepý vůči nedostatkům takové společnosti a celou dobu odmítal jakákoliv byť jen trochu násilnější řešení. Dříve nebo později se tak musel objevit někdo jako Digeron. Farneros místo toho, aby řešil tenhle problém, vypustil na svět ještě Irana – daleko strašnější bytost.

Iranos mu nyní nejvíce vězel v hlavě. S několika desítkami, maximálně stovkou vzbouřenců někam pomocí hypermotorových modulů odletěl, lodě robotů už je nestihli zachytit. Otázkou však bylo, kam Iranos odletěl. Farneros pochyboval, že by se jen tak toulal po galaxii. Ne, musel mít nějaký plán. Na to znal Farneros sám sebe až příliš dobře. A oni dva byli v určitých věcech úplně stejní. Jenže kam? Kam by se mohl Iranos vydat?

Prostor před ním se rozzářil modrým světlem. Když světlo pohaslo, stála tam osoba v dlouhém temně fialovém plášti s kápí přes hlavu.

„Dobrý večer, Farnere,“ pozdravil Verin zdvořile.

„Co vy tu děláte?“ zamračil se Farneros.

„Jsem tu, abych vám pomohl,“ roztáhl Verin ruce a usmál se. Teď v noci jeho modrá kůže téměř neznatelně zářila.

„Opravdu?“

„Jistěže ano,“ řekl Verin automaticky. „Rád bys věděl, kam Iranos letí, pokud se nemýlím, že?“

„Sám nejlépe víte, že vy se nikdy nemýlíte,“ odvětil Farneros nepřátelsky.

„Lichotky nechme na potom,“ mávl Verin rukou a přátelsky se usmál. „Tak tedy, věř nebo ne, Iranos letí na Erhelis 6.“

Farneros zaváhal. „To není možné.“

Verin pozvedl obočí, jako by se zamyslel, přestože si tím z Farnera dělal spíš legraci. „Ale ne, já myslím, že to možné je.“

„Může tam doletět, ale přes obranu se nedostane.“

„Pořád si na tu planetu pamatuješ, že?“ zazubil se Verin. „Erhelis 6, místo tvého zrodu. Vy jste byli s Iranem a ještě Darenem jen první vlaštovky. Na vašem základě pak Císař nechal vyrábět různé série robotů. Byli slabší než vy, ale jejich výroba byla rychlejší a úspornější. Oproti běžným lidským vojákům Císaře byli silní, výkonní, poslouchali na slovo a bylo jich hodně – přesně to, co Císař v posledních měsících války potřeboval. Na několik planetách zřídil plně automatizovanou výrobu nejen robotích armád, ale i celých bitevních flotil. Všechny však byly dobyty Aliancí, než mohly být armády uvedeny do provozu. Všechny, kromě Erhelisu 6. Těsně před obsazením se jako na jediné z těchto planet stihla aktivovat neproniknutelná obrana planety a z důvodu úspory energie se výroba zastavila. Na Erhelisu 6 tak zůstaly těsně před dokončením ohromné armády a flotily a nepředstavitelný arzenál zbraní. Robotům stačilo jen nahrát programovou výbavu, lodím opatřit posádku a pak hurá do boje.“

Farneros si založil ruce na hrudi. „Ale sám jste to řekl – obrana planety je neproniknutelná.“

„To jsou drobné detaily,“ mávl rukou Verin. „Je tu velice silný štít s téměř nevyčerpatelným energetickým zdrojem a také velké množství děl namířených na jakékoliv vetřelce z vesmíru. Ano, na Erhelisu 6 je nikým nevyužívaná armáda, ale kvůli téhle ochraně se ji dosud nikdo nepokusil využít.“ Verin se odmlčel a opět se zamyslel. „Tedy, pár pokusů ošálit přístupové kódy zde bylo, ale nedopadly vůbec hezky.“

„Tak vidíte, Iranos se tam nedostane, musel by znát kódy a ty znal jen Císař a několik jeho nejvyšších velitelů.“

„No právě, Farnere,“ usmál se Verin potutelně. „Iranos ty kódy zná.“

Farneros zůstal zírat na Verina. Až po chvíli opět promluvil: „Ale jak… Odkud je zná?“

„No přece od nás,“ řekl Verin jakoby nic.

„Od vás?“ zopakoval Farneros rozčíleně. „Máte nám pomáhat, ne nám škodit!“

Verin poněkud zvážněl. „V tom byl celou dobu asi tvůj největší omyl, Farnere. Železné legie od vás požadovaly pomoc, přesněji vojenskou pomoc. Jenže vy jste téměř zrušili armádu. Rozhodli jsme se tedy využít té nepříjemnosti s Iranem a dotlačit vás tímto k ráznému jednání.“

Farneros zuřil, nemohl tomu uvěřit. Ti, kteří robotům v podstatě dali svobodu, jim teď házeli klacky pod nohy.

„Pochop nás, Farnere, ty potyčky v okrajových soustavách s ‚neznámými vetřelci‘,“ ocitoval Verin média, „to je jen začátek. Oni si celou tuhle galaxii jen testují. Později se vrátí a bude to daleko horší. A my se obáváme, že rasy Mléčné dráhy proti nim nemůžou obstát. My sice jsme silní, ale je nás příliš málo, kdysi jsme s nimi totiž už prohráli. Sami toho moc nezmůžeme, proto potřebujeme silné spojence, jakými jste kdysi byli vy.“

„Ano, kdysi, teď jste na nás ale seslali Císařskou armádu v plné polní.“

„Nepřeháněj, Farnere,“ usmál se Verin shovívavě. „Erhelis 6 je poměrně vzdálený, Iranovi bude trvat ještě celý den, než tam dorazí. A probudit k životu po víc než sto letech tak velikou armádu v tak malém počtu pomocníků, jaký má k dispozici Iranos, to také není jen tak.“

„Tak co mi navrhujete?“

„Co já navrhuji?“ zopakoval Verin usměvavě. „Myslím, že to víš, Farnere. Opět čelíš hrozbě, která může celý tvůj unikátní národ odsoudit k záhubě. Probuď v sobě znovu toho obávaného nepřítele, dokaž, že tvoje čepel,“ ukázal na Farnerovu sochu, „je stále ostrá a smrtonosná jako dřív. Vypravte se za Iranem se vším, co máte, vraťte mu to. Zadupal vás do země, ať pro změnu on pocítí váhu vašich tvrdých nohou. Takový je můj návrh Farnere. Já, ani ostatní jsme vás ještě neodepsali, tak nás nezklamte.“

Verin na něj nepatrně přikývl a naposledy se zazubil. Pak se celý modře rozzářil a zmizel.

Farneros vzal do ruky Ostří zkázy a zkusmo se jím řízl na ruce. Při tak malé razanci to byla hluboká rána. Spokojeně přikývl. Čepel byla stále stejně ostrá, stále stejně smrtonosná. Tak jako on.

Hodnocení