Roboti XII: Zúčtování

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

• 10pt
• 12pt
• 14pt
• 15pt
• 16pt
• 18pt

• Více možností nastavení

Verin předstoupil před Radu čtyřiceti tří.

V pěti kaskádových řadách sedadel s širokým pultem před sebou sedělo čtyřicet dva osob. Byli stejní jako Verin – skoro lidský vzhled byl zkombinován s modrou kůží, vydávající velice matnou, téměř neviditelnou září, třpytícíma se očima různých barev a hustými černým, bílými nebo šedivými vlasy, jejichž barva se ale nevztahovala ke stáří. Oproti lidem byly jejich tváře ostřejších rysů a jejich těla se pohybovala s přirozenou elegancí. Byli mezi nimi muži i ženy a většina ras v galaxii by je označila za nádherné bytosti.

Bylo zde osm volných sedadel – jedno patřilo Verinovi a zbylých sedm stále nenašlo své právoplatné majitele. Ani po stovkách a tisících letech hledání ještě nejsme všichni, pomyslel si o tom Verin. Z důvodu nalézaných ztracených jeho druhu také Rada neměla stálý počet členů a měnilo se i její formální jméno.

Verin byl jeden z těch mladších – bylo mu pouhých pár set let. I tak mu ale byl už od počátku svěřen případ robotů. Nejdříve je za pomoci Sebeuvědomění vyvedl z područí lidské nadvlády, nepatrně jim pomáhal ve válce proti lidem, aby s nimi nakonec uzavřel dohodu o pomoci Železným legiím. A když se potom roboti až příliš opájeli svobodou a zapomínali na slíbenou vojenskou pomoc, chtěl je Iranovou vzpourou usměrnit správným směrem. Události se mu ale nepříjemně vymkly z rukou.

Železné legie samozřejmě nesestávaly jen z Verina a zbylých čtyřiceti dvou jeho druhu. Bylo zde mnoho bytostí z různých ras celé galaxie, které se zavázaly pomoci jim. Řádově se jednalo o tisíce až desetitisíce bytostí, což byl však v obrovském galaktickém konfliktu, který celou Radu v budoucnu nevyhnutelně čekal, směšný počet. Proto byla nutná pomoc dalších spojenců.

„Verine,“ rozezněl se potemnělou síní hlas Nejstaršího. „vysvětli nám poslední dění. Tvá zpráva nás poněkud znepokojila.“

Verin se zamračil na upřené pohledy, které ho sledovali. Jako by to snad všichni do jednoho už nevěděli. Ale přesně takhle jednal i s roboty – různými úskoky a předstíráním. Jejich druh ale neměl na výběr, pokud chtěl přežít. „Fakta znáte. Farneros mi vypověděl dohodu, odmítá nám pomoci. V bitvě na Erhelisu 6 zemřelo několik jemu velmi blízkých robotů, proto už s námi nechce nic mít.“

„Dali jsme ti volnost,“ řekla přísným tónem Larfina, vedle které jindy Verin sedával a většinou spolu velmi dobře vycházeli. „Všechno, co jsme riskovali válkou robotů s lidmi, jsi pošlapal svým lehkovážným rozhodnutím, přinutit roboty ke spolupráci takhle násilným způsobem.“

„Vypustit Irana bylo nemoudré,“ souhlasil Nejstarší.

„Špatné rozhodnutí,“ přitakal Derth.

„Odsouhlasili jste to,“ odsekl Verin. Možná udělal chybu, ale nehodlal na sebe nechat jen tak házet špínu.

„Mysleli jsme, že to máš pod kontrolou,“ odpověděla Larfina.

„Že máš nějaký plán,“ doplnil Nejstarší.

„Přesně tak,“ promluvila znovu Larfina. „Ale ty jsi jen vytvořil příčinu a pak už jen nečinně sledoval následky.“

„Nemluvě o tom, že o oživení armády z Erhelisu 6 jsi se s námi ani nebavil,“ dodal kriticky Ostears.

„Tohle nemusím poslouchat,“ prohlásil Verin vzpurně. „Nejsem tu, abyste mě soudili, ale abych se s vámi poradil, jak z toho ven. Farneros nám pomoct odmítl. Navíc se obávám, že Iranos se bude jen těžko někomu podřizovat.“

„Přinutíme ho,“ řekl Derth lakonicky.

„To my neděláme,“ odmítla Larfina.

„Děláme to každý den,“ odsekl Derth. „Když už je jednou poslední císařská armáda na svobodě, měli bychom ji využít.“

„Nesmysl,“ zakroutila hlavou Larfina. „Císaře jsme se jednou provždy zřekli, když od stabilizace a povznesu lidí přešel k bezohlednému ničení. Nikdy jsme mu neměli pomáhat. Stejně jako nyní Iranovi.“

„Vskutku,“ přikývl Nejstarší. „Pochybení s Císařem nás po letech konečně dostihlo. Jeho přízrak se v Iranovi a jeho nové armádě odráží jako v zrcadle.“

„Bědovat nad hrůzovládou Císaře můžeme později,“ dovolil si Verin přerušit zdlouhavé myšlenky Nejstaršího a připomenout naléhavou otázku Irana.

„Ty jsi zodpovědný za své chyby,“ řekl Larfina. „Navrhni řešení.“

Verin promluvil až po minutě, kdy zkoumal jednotlivé tváře přihlížejících. „Roboti jsou teď v těžké pozici. Ztratili většinu armády a starají se spíš o vlastní přežití než o boj s Iranem. Ale velitel lidské flotily, velkoadmirál Kreynuck, se snaží, zatím marně, svolat proti Iranovi celou flotilu. U Erhelisu 6 utrpěl těžkou porážku, ale pevně věřím, že muž jeho zkušeností se dokáže poučit. On může porazit Iranovu flotilu, ale dokud bude sám Iranos naživu, nikdy nebudou mít roboti klid.“

„Jaké je tedy tvé řešení?“ zeptal se Derth netrpělivě.

„Roboti evakuují celou svou soustavu. Ale lidé by jim mohli pomoci, pokud překonají svou zášť vůči nim. Myslím, že bych mohl ctěného velkoadmirála Kreynucka přesvědčit k malé výpomoci robotům.“ Verin významně přejel pohledem celou Radu. „A s vaším dovolením bych si dovolil osobně zasáhnout do bojů.“

Radou to zašumělo. Jejich přežití bylo po léta založeno na utajení před jejich mocnými nepřáteli. Každá otevřená akce, která by na ně upozornila, byla velmi riskantní.

Larfina, která byla neoficiálním hlavním řečníkem Rady, se otočila na Nejstaršího. Ten po dlouhém sledování Verina přikývl.

„Máš svolení,“ obrátila se Larfina zpět na Verina a uklouzl jí při tom drobný úsměv, který však ihned skryla. „Můžeš zasáhnout, avšak dbej na co nejvyšší utajení a především zachovej přirozený poměr života a smrti.“

„Bez obav,“ přikývl Verin. „Znám naše zásady. Rovnováhu zachovám, to vám slibuji.“

Larfina povstala, stejně jako zbytek Rady. „Zastav Irana a pokus se roboty přivést zpět na naši stranu, závisí na tom stabilita galaxie, kterou nyní, když se naši nepřátelé objevili na Okraji, nutně potřebujeme. Nechť tě osud vede správnými cestami, Verine.“

Stali se uprchlíky.

Farneros při pohledu na četné transportní lodě, odvážející roboty z obydlených planet soustavy Dagh, nenacházel slov.

„Iranos před branami,“ okomentoval to před pár hodinami Rayride, a měl pravdu. Jediné, co teď bránilo Iranovi ve zničení robotů, byla jakž takž znovu zformovaná flotila lidského velkoadmirála Kreynucka.

Farnera překvapilo, s jakou vervou se Kreynuck rval o osud robotů. S nepříliš bojeschopnou flotilou, zdecimovanou z předchozí bitvy u Erhelisu 6 a posílenou jen o několik nových lodí, se postavil protivníkovi, jenž ho převyšoval počtem, účinností výzbroje, ale třeba i sebevědomím.

Lidská vláda se necítila být v boji proti Iranovi tak angažovaná, jako Kreynuck, a ztrátu velké části jeho flotily nesla velmi nelibě. Proto také souhlasila jen s minimálními posilami, ale na druhou stranu také se zapůjčením jedné drahé a velmi důležité věci – hyperprostorového blokátoru. Ten vysílal rušivé frekvence, které znemožňovaly fungování hyperprostoru v dané soustavě. Otevíraná hyperokna se rozpadala a přes rušenou soustavu nebylo možno hyperprostorem cestovat.

V poněkud syrovějších dobách mezihvězdného cestování byly tyhle blokátory daleko zkázonosnější než dnes. Starší lodě totiž nedisponovaly pojistkami, takže pokud jste zkoušeli proletět přes soustavu, kde se nacházel blokátor, hyperprostor se rozpadl i s vámi a vy jste se rozprskli na částice. Teď už pojistky na lodích dopředu detekovaly nestabilní trasy a počítač vás sám bezpečně vyhodil z hyperprostoru předem.

I nyní však byl hyperblokátor užitečný. Kreynuck jím už několik hodin držel Iranovu flotilu ve vedlejší soustavě, kde s ním zároveň sváděl urputné boje. Iranos se teď do Robotí soustavy mohl dostat jenom zdlouhavým obletem přes jiné soustavy, anebo se prostě musel přes Kreynucka probít.

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se Farneros Rayridea, protože celá evakuace se nebezpečně táhla.

„Ještě tak dvacet minut,“ odvětil klidný, štíhlý robot.

„Už jsme měli být dávno pryč,“ poznamenal Farneros. „Kreynuck tu bitvu nemůže protahovat donekonečna.“

„Já vím,“ pokrčil rameny Rayride, „ale ty lodě, co nám lidé půjčili, nejsou příliš… vyspělé.“

„Můžeme bejt rádi i za ně,“ řekl Edge skepticky. „Bez nich bysme se odsud nehnuli.“ Edge se zadíval na Farnera. „Máš nějaký plán, co budeme dělat, až se odsud dostaneme?“

„V první řadě musíme najít útočiště pro naše civilisty,“ odpověděl Farneros krátce.

„Jasně,“ pokýval Edge hlavou. „Já ale spíš myslel něco v tom smyslu, že chytneme Irana za uši a postavíme ho na hanbu.“

„To mám taky v plánu,“ usmál se lehce Farneros, ačkoli v poslední době mnoho důvodu k úsměvům neměl.

„Aktivita v hyperprostoru,“ ohlásil Rayride.

Vesmír se modře zablýskal a do soustavy vplulo několik desítek bojem těžce poškozených lidských křižníků.

„Farnere,“ ozval se okamžitě Kreynuckův hlas z komlinku. „Obávám se, že musíme letět, a to co nejrychleji. Blokátor jsme nechali ukrytý za sluncem a na okamžik ho vypnuli, abychom mohli odletět, ale nevím, jak dlouho jim potrvá, než ho objeví a zničí.“

„Ještě jsme neskončili, admirále,“ odpověděl Farneros omluvným tónem. Kreynuck tu byl totiž jen z vlastní vůle a klidně mohl ihned odletět a předhodit roboty Iranovi.

„Tak to raději popožeňte, ať můžeme odletět dřív, než nás bude moci Iranos sledovat hyperprostorem.“

Farneros se odmlčel od komlinku a otočil se k Rayrideovi. „Řekni jim, že jestli to nestihnou do pěti minut, tak letíme bez nich.“

Rayride přikývl a předal Farnerův rozkaz dál.

„Myslel jsi to vážně, nebo je chceš jenom vystrašit?“ zeptal se Edge zvědavě.

Farneros jen pokrčil rameny. „Uvidíme.“

Minuty ubíhali a Kreynuckova flotila se mezitím rozestavila do obranného postavení.

„Hotovo,“ řekl po chvíli Rayride s patrnou úlevou v hlase.

„Admirále, můžeme letět, jsme všichni,“ řekl Farneros.

„Dobrá, nastavte kurs Karias. Teď poletíme zase ke mně domů.“

„Tam nemůžeme!“ zasyčel Edge poněkud podrážděně do komlinku. „Lidi po nás budou házet rajčata!“

Ozvalo se Kreynuckovo trpělivé nadechnutí. „Karias je naše centrální planeta a nachází se prakticky uprostřed Lidské federace. Pokud se mi podaří od vlády dostat povolení k mobilizaci flotily, věřte mi, že se lodě nejlépe shromáždí právě tam.“

„Fajn, ale ručíte mi za to, že na mě nezůstane žádná rajčatová šťáva,“ založil si Edge trucovitě ruce v bok.

„To vám klidně zaručím,“ ozval se Kreynuckův smích z reproduktoru. „Tak tedy letíme?“

„Letíme,“ potvrdil to oficiálně Farneros. Edgeův rajčatový souhlas přece jen neměl takovou váhu.

Kreynuckova flotila a ohromné množství transportních lodí se obrátilo a vstoupilo do hyperprostoru.

Jesse ucítila cuknutí, jak loď vstoupila do hyperprostoru, ale nevěnovala tomu pozornost.

Rozhodně se nedalo říci, že by na téhle transportní lodi, narychlo a improvizovaně přestavěné na bitevní loď, měla ideální technické zázemí. Přesto se jí však konečně podařilo dokončit úpravu Lerrishovy zbroje. Nyní se dala nosit v podstatě jako obyčejná energozbroj. Jesse se sice nedokázala úplně vyhnout nutnosti bolestivých nervových propojení se systémy zbroje při každém nasazení, ale i tak to byl úspěch.

Když na sebe brnění prve nasadila, zhrozila se, jak je obrovské. Po vyházení všech součástí a systémů, jež byly zapotřebí k trvalému propojení, které využíval Lerrish, se uvnitř uvolnila spousta místa. Musela proto brnění notně zmenšit a zeštíhlit, aby jí padlo. To si pak ovšem vyžádalo úpravy jednotlivých plátů brnění, protože ty se po zmenšení mezi sebou křížily a pohyb ve zbroji tak nebyl možný.

Ale teď už vše fungovalo. Jesse byla usazená v brnění a zkoušela se v něm všelijak předklánět, zaklánět, protahovat a vyzkoušela spousty různých pohybů, než se ujistila, že ji zbroj v pohybu neomezuje. Ba naopak, posilovací systémy zbroje ji příjemně nadnášely a necítila na sobě žádnou velkou váhu, přestože brnění ve skutečnosti vážilo několik desítek kilogramů.

„Co na to říkáš?“ usmála se Jesse na přihlížejícího Dvanáctku a rádoby ladně se v brnění postavila do jakéhosi baletního postoje.

„Pěkné,“ zamumlal Dvanáctka nepřítomně.

Jesse se opět normálně postavila a zasmála se jeho morouství „Tak ti děkuju, už přes týden jsem vůbec nespala, abych to dodělala. Tvoje pochvala opravdu potěší.“ Vzala ze stolu pěticentimetrový šroub a hravě ho po něm hodila.

Jesse však neočekávala, jakou jí zbroj dodá sílu, takže Dvanáctku její původně nevinný žertovný hod brutálně knokautoval na zem.

„Ježíš, jsi v pořádku?“ přispěchala mu šokovaná Jesse okamžitě na pomoc.

Dvanáctka se s její pomocí nejistě vyškrábal na nohy. „Dobrý,“ odvětil klidně a zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval. „Asi bych si měl zvykat.“

Jesse si zaraženě založila ruce na prsou. „Jak to myslíš?“

„Myslím tím, že podle mě tuhle věc,“ ukázal na brnění, „nedokážeš ovládat.“

Jesse ho chvíli sledovala zkoumavým pohledem a pak rozhodila ruce. „Tak dost. Řekni, co se ti na tom nelíbí. Už od začátku se ti moje záměry s tím brněním nelíbily, a já chci vědět proč.“

„Vždyť jsem ti s tím pomáhal,“ namítl Dvanáctka.

„To ano, ale nadšený jsi z toho tedy nebyl.“

„Dobrá,“ kývl Dvanáctka hlavou a nakrátko se odmlčel. „Měla bys vědět, že Lerrish je mezi roboty synonymem zla. Ve válce s lidmi mezi námi rozséval smrt, zabil mnoho robotů, mezi nimi málem byli i Farneros a Barry. Je pro nás postrachem a sledovat, jak jeho výzbroj znovu někdo nosí, je pro mě dost těžké. Možná ti to připadá zvláštní, ale tohle by ti řekl každý robot.“

Jesse dál zkoumala Dvanáctkovu neutrální tvář. „Rozumím ti,“ promluvila vlídným hlasem. „Ale nemyslíš, že pokud Lerrishovu zbroj užiju k dobrým věcem, ospravedlním tím jeho používání?“ Zeširoka se na něj usmála. „Co bys řekl tomu, kdyby se zapomnělo, že tohle brnění kdy nosil nějaký Lerrish? Kdyby si všichni pamatovali, že ho nosila Jesse, největší lidská ničitelka padoušských robotů?“

„Že jsi až příliš sebevědomá, to bych tomu řekl.“ Dvanáctka se rozpačitě. „Ale taky, že umíš přesvědčovat roboty.“

„Díky,“ zazubila se na něj.

Dvanáctka cudně sklopil zrak. „Jen bych nerad, aby se ti něco stalo, když se s tím pustíš do boje.“

Jesse tahle starost skoro dojímala. Přece jen nestrávila ještě s roboty tolik času, takže občas stále měla problém, vidět za robotími kovovými tvářemi něco víc než jen stroje.

„Ještě jsi si nevyzkoušela tu přilbu a masku,“ přerušil Dvanáctka nastalé ticho.

„Já ti nevím,“ řekla Jesse a sama byla překvapená, že zrovna ona teď má pochybnosti, zatímco Dvanáctka jí kupodivu masku sám nabídl. „Ta maska je… zlá. Když na ní hledím, hned chápu, co jsi myslel tím postrachem.“

„Tak si ji zkus.“

„Tak dobře.“

Dvanáctka jí podal obličejovou masku a těžkou, hranatou železnou ochranou přilbu na hlavu, které byly spojené dohromady. Maska si držela ten Lerrishův zlověstný pohled. Jesse si ji nasadila na hlavu, připojila ji k brnění a opět i k vlastním nervům.

Otočila se k Dvanáctce a nejistě se na něj usmála. Nervové snímače převáděly pohyby její tváře do poněkud drsné mimiky obličejové masky. „Jak to vypadá?“ Její hlas byl maskou zmutován do mnohem mechaničtějšího a o něco dunivějšího znění.

„Není to špatné,“ řekl Dvanáctka. Jesse se usmála ještě víc. „Takhle jsem ji ještě neviděl. Vypadá najednou úplně jinak, když ji nosíš ty.“

„To jsem ráda.“

„A snad tě i ochrání. Z vyprávění vím, že Lerrish byl v tom brnění jako v pevnosti, Farneros a ostatní ho nebyli schopní dostat. Až Barry ho udolal, i když přitom skoro umřel.“

„To vím, táta mi o to taky vyprávěl,“ řekla Jesse a při vzpomínce na otce o poznání posmutněla.

„Hodně nám pomohl,“ řekl Dvanáctka, aby ji nějak povzbudil.

„Nechci o tom mluvit,“ odsekla Jesse ostřeji, než měla v plánu. Uvnitř však byla ráda za soucit, který robot projevil.

„Co máš v plánu teď?“ zeptal se Dvanáctka po chvíli.

„Coby,“ pokrčil Jesse rameny nenuceně. „Půjdu za Farnerem a oznámím mu, že tentokrát jdu s nimi.“

„Oznámíš?“

„Klidně se s ním poperu, když to bude nutné.“ Dvanáctka si při tomhle Jesseině veselém prohlášení nervózně promnul místo, kam ho trefila šroubem. „Stejně mě potřebují,“ dodala Jesse.

„Má to logiku, ale stejně se mi tvůj záměr nelíbí,“ zakroutil Dvanáctka hlavou.

„Tobě se nelíbí nic,“ zamračila se Jesse, což v Lerrishově masce vypadalo opravdu hrozivě. „Takového negativistu jsem ještě neviděla.“

„Já ti nebráním, jen říkám, že je to podle mě hloupost,“ řekl Dvanáctka s ledovým klidem.

„No, tak jsem asi hloupá,“ odsekla Jesse tvrdohlavě a v brnění se za hlasitého dupotu vydala pryč z místnosti. Roboti na chodbách jí v domnění, že potkali hrůzné zjevení znovuzrozeného Lerrishe, vyděšeně uskakovali z cesty.

„Nepoučitelná,“ rozpřáhl Dvanáctka bezmocně ruce a neměl pochyb, kam Jesse směřuje.

Farneros, Edge a Rayride se mezitím na provizorním můstku radili, co budou dělat a jak budou jednat, až dorazí ke Kariasu, lidské centrální planetě.

Když v tom zaslechli z chodby za posuvnými dveřmi rámus a důvěrně známý, ale zároveň hodně podivný hlas: „A já vám říkám, že mě tam pustíte!“ znělo z chodby.

„Ať jsi cokoliv, okamžitě ustoupíš a necháš se odvést do vězeňské ubikace,“ slyšeli poněkud nervózní odpověď stráží.

„Varuju vás, mám teď takovou sílu, že bych vás oba mohla těmi dveřmi prohodit!“

Když si Farneros konečně uvědomil, komu ten hlas patří, skoro se rozesmál, protože vyřčená hrozba s tímhle poznáním zněla naprosto absurdně. Dal pokyn robotovi u dveří, aby je otevřel. Ten sice chvíli váhal, ale pak poslechl.

Dveře se se zasyčením odsunuly stranou.

„Vidíte?“ zvolal zvláštní hlas vítězoslavně, když se dveře otevřeli. Následně se mezi strážemi na můstek vetřela prapodivná štíhlá verze Lerrishe.

Všichni na můstku postavu notnou dobu bez dechu sledovaly a postava sledovala je.

„Jesse?“ řekl Farneros nakonec a na tváři se mu usadil mírný úsměv.

„No ano,“ zasmála se Jesse v Lerrishově masce, což vypadalo skutečně velmi nepřirozeně. Jako by maska na úsměvy ani nebyla stavěná.

„Kecáš, jsi to vážně ty?“ zvolal Edge.

„Líbí?“ usmála se na něj.

„To si piš, vypadáš v tom fakt prďácky!“ pochválil ji Edge.

Jesse si sice nebyla zcela jistá přesným významem slova ‚prďácky‘, ale z Edgeova nadšeného tónu se to dalo poznat. „Díky, taky myslím,“ řekla Jesse s úsměvem a zároveň s úlevou, že ostatní se k tomu nestaví podobně kriticky, jako Dvanáctka.

Možná nic takového, jako posvátná hrůza z Lerrishe neexistovalo, možná byl Dvanáctka prostě takový skeptik. Pak Jesse napadlo něco jiného. Mohl mít o ni Dvanáctka takovou starost, že by si vymýšlel všelijaké výmysly, aby jí v úmyslu, zapojit se do boje, zabránil? Jakmile jí to napadlo, už se toho nepustila. Ale bylo to zvláštní, vždyť se seznámili dost nedávno a za značně vypjatých okolností. Dosud měla robotího technika jen za jakousi komickou figurku, ale teď to vypadalo, že o ni má Dvanáctka až otcovskou starost Byla rozhodnutá, že ho od teď začne brát mnohem vážněji.

„Farnere, chci ti něco říct,“ začala Jesse bez dalšího prodlužování. Mluvila nekompromisním tónem, kterému na působivosti ještě dodávala maska. „Až se příště pustíte do bitvy s Iranem, hodlám jít s vámi. Trvám na tom.“

„Tak dobře,“ pokrčil Farneros rameny odevzdaně.

„Vážně?“ podivila se upřímně Jesse a svým vykuleným výrazem na masce vykouzlila ještě podivnější grimasu, než když se smála.

„Ano,“ přikývl Farneros. „Je rozhodně lepší, když půjdeš s námi, než kdyby ses za námi plížila. Vím, že jsi pracovala na tom brnění. Možná bych ti i sám nabídl, aby ses k nám přidala.“

Jesse byla Farnerovou vstřícností značně vyvedena z míry. Čekala všechno možné, ale tohle rozhodně ne. „Aha, tak… díky,“ vykoktala ze sebe.

„Není zač,“ odpověděl jí Farneros s úsměvem, ačkoli si správností svého rozhodnutí nebyl jistý. Zdůvodnění, že by s nimi Jesse i tak šla, bylo dost dobře určené spíše jemu samému. V duchu si povzdychl, protože po Barryho a Kutuzovově smrti opět začínal trpět nerozhodností, která z části zavinila Iranův vzestup. Bylo to dilema: když byl příliš opatrný, využili toho Digeron a Iranos k rozpoutání revoluce. A na druhou stranu svou přílišnou rozhodností a dychtivostí zničit Irana co nejdříve zavinil z velké části pohromu, která potkala roboty na Erhelisu 6.

Farneros si začínal myslet, že není dobrým vůdcem a přemýšlel, zda by se neměl nechat nahradit. Nebyl tu však nikdo, kdo by se na to hodil. Barry a Kutuzov by byli dobří, ale ti právě jeho chybou zahynuli. Edge byl jistě skvělým bojovníkem a věrným přítelem, ale na roli vůdce se prostě nehodil. A Rayride by sice roboty vést mohl, ale Farneros ho dosud neznal důvěrně natolik, aby mohl jednoznačně říci, že to zvládne.

Farneros si opět povzdechl. Asi se musel smířit s tím, že je odsouzen nést všechna břemena vůdcovství a dál trpět všemi svými chybami, znásobenými tím, že se dotýkaly všech robotů. To mu ale paradoxně dodávalo také odvahu, protože si uvědomil, že i když udělal mnoho chyb, roboti se pod jeho vedením vždy dokázali vzchopit. Možná bylo prostě jeho osudem neustále napravovat své vlastní chyby.

Iranos si sám sebe prohlížel v plastovém dataplátnu, které se dalo použít jako všechno možné od velmi skladné promítačky až po zrcadlo.

Byl zostuzen.

Nejenže ho v přímém souboji Farneros porazil, navíc mu usekl vršek levého ucha. Jistě, zvukové receptory poškozeny nebyly, tyhle „uši“ měly čistě estetický prvek. Byly to vlastně jen takové zašpičatělé růžky po stranách hlavy, ale v době Císaře označovaly velitelského robota. Mít tyhle velitelské růžky bylo považováno za čest, takže když o ně robot přišel, znamenalo to velkou potupu. Císař padl už dávno, ale tyhle zvyky v Iranovi, a koneckonců i v drtivé většině celé jeho současné armády, přetrvaly.

Všechna poškození, která si odnesl ze souboje s Iranem – a že jich bylo požehnaně, Iranos byl rád, že přežil – se dala opravit, ale tohle drobné zošklivení bylo paradoxně nejhorší z nich.

Sledoval malý úlomek ucha ve své dlani a při tom přemýšlel, co s tím. Vlastně měl štěstí, protože kdyby se tehdy nesehnul, na místě růžku by teď byla jeho hlava, která by se válela i s jeho tělem na Erhelisu 6. Rozhodně se mu nelíbilo, že by měl zůstat bez velitelského růžku, ale na druhou stranu, pokud by si ho nechal spravit, ostatní císařští roboti by to mohli brát jako snahu zakrýt potupné zrazení a neschopnost se s ním vyrovnat.

Bude se tedy muset se zjizvením smířit. Sevřel úlomek pevněji a pak jím mrštil do kouta. Přísahal si, že Farneros mu za tuhle potupu zaplatí.

Interkom na zdi zapípal. „Můj Veliteli,“ promluvil Ironwrecker skřípavým hlasem a na malé obrazovce se objevil i jeho obraz, „dokončili jsme vyhlazování všech měst v soustavě. Jestli tady někdo zůstal, zbyl z něj jenom šrot.“

„Výborně,“ odpověděl Iranos. „Otočte to zpátky. Vracíme se na Erhelis 6.“

„Veliteli?“ podivil se Ironwrecker. „Myslel jsem, že budeme pokračovat ve slavném dobývání!“

„Myšlení nech na mě, hlupáku!“ okřikl Iranos vztekle interkom.

„Ano, Veliteli!“ řekl Ironwrecker rychle, na tváři ukřivděný výraz, a raději ukončil spojení.

V Iranovi se náhle probudil záchvat vzteku a vší silou praštil do interkomu. „Farneros bude trpět!!!“ zařval, ačkoli neměl žádné posluchače. A kdyby zde nějací byli, jako všichni ostatní, i oni by se mu rychle klidili z cesty.

Farneros, Edge, Rayride a Jesse seděli v zasedací místnosti Kreynuckova křižníku Numitor. Před necelými třemi hodinami dorazili ke Kariasu a od té doby zůstávala celá spojená flotila lidí a robotů držena jinou lidskou flotilou hodně daleko od planety. Kreynuck se snažil pro roboty získat od zástupců vlády povolení, aby zůstali a zároveň získat posily proti Iranovi.

Po další hodině tichého čekání už to Edge nevydržel a promluvil: „Taky jste to na chodbě cítili?“

„Cože?“ zeptal se Rayride a nechápavé pohledy Farnera a Jesse se k němu přidaly.

„Rajčata,“ řekl Edge cynicky. „Moje čichový receptory zachytily rajčata, jasně jsem to cejtil.“

„Edgei…“ pohlédl na něj Farneros unaveně.

„No tak jo, budu zticha, když se chcete nudit,“ mávl Edge uraženě rukou.

„Co jim trvá tak dlouho?“ zeptala se Jesse, která svou zbroj z pochopitelných důvodů nechala na robotí lodi.

„Přiletěla jim sem banda robotích přivandrovalců, taky bych nás hned nepustil,“ prohlásil Edge.

„Že jim to trvá dlouho, je pro nás jedině dobře,“ řekl Rayride věcným tónem.

„Jak to?“ zeptal se Jesse.

„Protože se nás nerozhodli hned rozstřílet na cucky,“ odpověděl za Rayridea se smíchem Edge.

„V podstatě má pravdu,“ řekl Rayride. „Nejsme tu vítáni, ale nemají se ani k tomu, aby nás hned vyhodili. Mohlo to dopadnout hůř.“

„Nebo líp,“ ozval se opět Edge.

„Musíme být trpěliví,“ utnul debatu Farneros. „Jsme tu cizí na jejich území.“

„A navíc maj pifku, že jsme jim před třiceti lety nakopali jejich měkký, teplý zadnice,“ dodal Edge.

Dveře do zasedací místnosti se konečně otevřely a dovnitř vstoupil osamocený Kreynuck.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se Farneros.

Kreynuck pokrčil rameny a s nepřítomným pohledem na tváři se usmál. „Nedovolí vám zůstat na žádné z obydlených federálních planet.“

„Tak to je vážně super,“ řekl Edge.

Kreynuck na něj krátce pohlédl a pak pokračoval směrem k Farnerovi. „Dovolí vám ale dočasně zůstat na jedné naší neobydlené planetě v blízké soustavě. Znám tu planetu, je tam hezky…Dobře, hezky tam není, ale to je jedno. Jmenuje se Ysegon a budete tam pod ochrannou. Pokud vás Iranos napadne, bude to jako by napadl samotnou Federaci.“

„Jsem vám zavázán, admirále,“ pokývl na něj Farneros.

„To je v pořádku,“ mávl Kreynuck rukou. „Důležitější ale je, že dostaneme posily. Dost výrazné.“

Farneros přimhouřil oči. „Jak výrazné?“

„Dají vám k dispozici sedmdesát starých křižníků ze záloh.“

„Oni nám něco dají?“ podivil se oprávněně Rayride.

Kreynuck se tomu hlasitě zasmál. „Vlastně ne. Chtějí se jen zbavit přebytků. Ty křižníky jsou šedesát let staré, ale jejich likvidace je moc drahá a zabírají místo. Když jich rozmlátíte co nejvíc, ušetříte Lidské federaci hodně peněz.“

„To je od nich milé,“ řekla Jesse kousavě.

„Nic lepšího nedostanete,“ odvětil Kreynuck. „Sám jsem se divil, když mi to navrhli, ale pak mi to došlo.“

„Iranovi křižníky jsou víc než sto let staré a stejně jsme je nedokázali porazit,“ poznamenal Farneros. „I se starými loděmi můžeme napáchat mnoho škod.“

„To je pravda,“ přikývl Kreynuck. „Ale co je ještě lepší, dostanu novou flotilu. A co je vůbec nejlepší, dostanu pod velení i Titánia.“

„Titánia?“ zopakoval Rayride tázavě.

„No ano,“ usmál se Kreynuck. „Titánius je taková malá legenda naší flotily. Je to ochranná loď Kariasu a jen zřídka opouští tuhle soustavu. Už jich bylo několik. První Titánius vznikl za Císaře, ale během poslední bitvy císařských válek byl zničen. Nová vláda se rozhodla postavit dalšího. Když zastaral, postavil se nový a tak to pokračovalo až do dneška. Každý Titánius byl různě velký, ale vždycky se jednalo o obrovské lodě. Ten za Císaře měl šest kilometrů na délku, náš má „jen“ čtyři a půl kilometru.“

„Chtěl bych Iranovi vidět do ksichtu, až toho obra uvidí,“ zasmál se Edge.

Farnerovi neuniklo, že Kreynuck se naproti samým dobrým zprávám netváří až tak vesele. „Co se děje admirále?“

„Všechna tahle pomoc nebude zadarmo,“ odpověděl Kreynuck temně. „Pokud Irana porazíme a Robotí soustava bude obnovena, bude muset spadat pod správu Lidské federace.“

„Ani náhodou!“ zašklebil se Edge kysele.

„Pokud tuhle podmínku nepřijmete,“ pokračoval Kreynuck, „nabízená pomoc neplatí. V lepší případě vás jen vyženou, v tom horším pozabíjí.“

Farneros se znepokojeně zamračil, protože představa, že by se roboti měli opět po letech zodpovídat lidem, se mu ani trochu nelíbila. „Tohle nemůžu přijmout, admirále, to víte.“

„Vím,“ pokrčil Kreynuck rameny. „Dělal jsem, co se dalo, ale trvali na tom. Já vás k ničemu nenutím, je to jen vaše volba.“

„Ať tě ani nenapadne, abys to přijal Farnere!“ vyjekl Edge, když viděl, jak Farneros váhá.

„Poslyšte,“ promluvil opět Kreynuck. „Nebudete přímo patřit Lidské federaci, jen pod ni budete oficiálně spadat. Zachováte si všechnu svoji dosavadní nezávislost, jde jen o to, že armáda a vláda vás chce mít na očích, pod kontrolou.“

„My už jsme zažili, jak to vypadá pod kontrolou lidí,“ neubránil se ani kliďas Rayride.

„Tohle bude úplně něco jiného. Celá kontrola bude spočívat v tom, že na každé vaší planetě bude malá základna a v soustavě budou operovat naše hlídkové lodě. Nebudeme vás nijak omezovat. Věřte mi, držíme tímto způsobem mnoho soustava a žádná není nijak utlačována.“

Farneros nemohl jinak, než Kreynuckovi věřit. Velkoadmirál se vždy choval nanejvýš čestně a zatím robotům ve všech případech pomohl, i když ne vždy musel.

„Podle mě byste to měli přijmout,“ ozvala se Jesse do ticha.

„Ty jsi člověk, ty nám nemáš co radit,“ řekl Edge velmi nevybíravě. Tohle téma se ho zjevně velmi dotýkalo.

„Má pravdu,“ zklidnil ho Farneros, když viděl, že se chystá ještě něco přidat.

Jesse ignorovala Edgeovu urážku a vysvětlila svůj názor: „Nemáte na výběr. Kam byste šli? Buď s Iranem budete bojovat po boku lidí, nebo před ním utečete. Možná mezi vámi nejsem tak dlouho, ale Iranos vám jen tak pokoj nedá, to jsem poznala i já.“ Jesse se opřela, založila si ruce na prsou a čekala, jaký bude její řeč mít efekt.

„Jestli chcete nějaký čas na rozmyšlenou –“ nabídl jim Kreynuck, ale Farneros ho přerušil.

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Přijmeme vaše podmínky.“

„Cože?!“ vyskočil Edge.

„Klid, Edgei,“ řekl Farneros uklidňujícím tónem. „Věř mi, když ti říkám, že se nenechám nikým ovládat. Tím spíše lidmi. Dokud budu naživu, nedopustím, aby nám lidé poroučeli, jako kdysi. A teď se posaď.“

„Fajn, to je jiná,“ kývl Edge uspokojeně a opět se posadil.

Kreynuck celou dobu mlčky sledoval menší hádku robotů, pak znovu promluvil: „Dokud jste tady u nás, vyvarujte se jakýchkoli provokací, nebo snad dokonce zločinů. Lidé vás nesnáší a vláda vás přijala vlastně jen pod pohrůžkou, že když ho nezastavíte, přiletí Iranos a rozstřílí Karias na kusy.“

„Což je pravda,“ podotkl Edge jen tak mimochodem.

„Jistě,“ připustil Kreynuck, „ale všichni čekají jen na záminku, aby vás mohli vyhodit. Když ji dostanou, budete vypovězeni, i kdyby Karias obléhalo třeba sto Iranů.“

„Nemějte strach, admirále,“ odvětil Farneros. „Víme, kdy máme mlčet.“

„V to pevně doufám,“ řekl Kreynuck. „Než křižníky pro vás dorazí, cvičte se na simulačních programech, které vám půjčíme, v obsluze lodí. Vím, že někteří roboti s tím mají zkušenosti, ale na plnohodnotné ovládání tolika velkých lodí jsou potřeba početné posádky.“

„Nemějte strach, jsme velmi učenliví,“ pousmál se Farneros.

„To ano,“ pozvedl Kreynuck zamyšleně obočí. „Jenže to je v tom případě Iranos taky.“

V Iranově soukromé komnatě se rozzářilo modré světlo.

„Chystáš se někam?“ řekl Verin za Iranovými zády. Ten na několika obrazovkách sledoval stěhování veškerého užitečného vybavení z Erhelisu 6 na ohromné množství transportních lodí.

„Nechci mít zázemí, na které by bylo možné zaútočit,“ odpověděl Iranos v klidu, aniž by byl nějak rozrušený z Verinova zjevení. „Hodlám být zcela mobilní. Alespoň dokud nedám všem patřičně najevo, že v galaxii povstala nová říše.“

„Ty nemáš žádnou říši,“ připomněl mu Verin zamračeně.

Iranos se k němu obrátil a věnoval mu upřený pohled. „Zatím,“ řekl krátce a otočil se zpět k monitorům. „Nemáte ještě nějaké zapomenuté zbrojní planety?“ zeptal se posměšně.

„Nejsem tu, abych ti pomohl,“ odsekl Verin. Byl z Irana, kterého de facto stvořil, značně rozladěný.

Iranos se znovu zvědavě ohlédl, ale tentokrát už tak zůstal. „Tak proč?“

„Říct ti, abys zanechal svých dobyvačných plánů, našel si nějakou planetu a tam se se svými roboty uchýlil. Můžete v klidu žít, tak, jako Farneros a jeho roboti.“

„Odhaduji, že Farneros teď moc klidu nezažívá,“ zachechtal se Iranos.

Verin nehnul ani brvou a dál se mračil.

Iranův úsměv se zkroutil do nenávistného výrazu. „Když tu nejste, abyste mi pomohl, tak vypadněte!“ vyštěkl.

„Myslíš, že tě nechám všechno zničit?“

Iranos se znovu uchechtl. „Vy nezmůžete nic. Dávno jsem vás prohlédl. Jste jen manipulátor, vaší zbraní jsou slova, výhružky, sliby, prosby. Jenže na mě tohle nezabírá.“

Verin nepatrně pohnul rukou a vzápětí Irana neviditelná síla srazila dolů, přitáhla ho až k Verinovi a tam ho donutila sklonit se před ním na kolena.

„Na místě bych tě mohl pouhou myšlenkou rozmontovat na ty nejmenší součástky,“ pravil Verin rozezleně.

Iranos se tlaku Verinovy mysli vzpouzel, a tak Verin začal myšlenkami Iranovo tělo nepatrně roztahovat do šířky. Ozvalo se vrzání namáhaného kovu a jiskření.

„Dost!“ zaúpěl Iranos.

Verin povolil sevření. „Možná teď budeš o něco pokornější,“ řekl Iranos.

„Zabiju tě!“ vykřikl však Iranos místo toho. Vyrazil ze země a pokusil se vrazit hlavou Verinovi do břicha. Verin téměř znuděně zapřel ruku o Iranovo čelo a zastavil ho. Pak ho s tichým zavrčením a bez sebemenší námahy odstrčil tak, že odlétl napřič místností a zády rozbil obrazovky, na kterých předtím sledoval přesun materiálu z Erhelisu 6.

„Netušíš, s čím si zahráváš,“ řekl Verin dominantně. „Bohužel tě nemohu zabít, i když po tom velice toužím. Nechápu, že jsem byl tak hloupý a krátkozraký, když jsem tě vypustil na svět..“

„Hloupý, to ty opravdu jsi,“ zasmál se Iranos ze své polohy ležmo. „Nevyhrožuj, když nemůžeš výhružku splnit.“

Verin se téměř nepostřehnutelnou teleportací přesunul nad něj. Stejně bleskurychle – tak, že to Iranos skoro ani nebyl schopný zachytit – se k němu sklonil a chytil ho pod krkem.

„Možná, že tě nemůžu přímo zabít,“ promluvil Verin rozčíleně, „ale věz, že tě nenechám jen tak zvítězit. Ber to jako slib, ne výhružku.“

Verin se opět rozplynul v modravé záři, po niž Iranos ještě zběžně máchl rukou, ale záře rychle zmizela.

„Ironwreckere!“ zařval Iranos. Dveře se okamžitě odsunuly a v nich stál Iranův nejfanatičtější služebník.

„Můj Veliteli,“ pozdravil skřípavě Ironwreckere a ihned se podivil nad tím, proč Iranos leží v troskách monitorů.

„Vyrážíme, hned!“ okřikl ho Iranos.

„Ano, můj Veliteli,“ odpověděl Ironwrecker potěšeně.

„A příště líp poslouchej, idiote! Mohla by tu vybuchnout bomba, a ty by sis toho ani nevšiml!“

Ironwrecker vyplašeně padl na kolena. „Můj Veliteli!“

Iranos se zvedl na nohy a usmál se. Jednou se mu takhle budou klanět všichni roboti. Nejlepší na tom bylo, že to nebude trvat tak dlouho.

„Přemýšlela jsem,“ řekla Jesse.

Stála vedle Farnera a Edge na můstku starého lidského křižníku. Jakmile roboti křižníky od lidí převzali, zjistili, že se lodě nacházejí v různém stupni zachovalosti. Desítky let zůstávaly bitevní lodě v armádních zálohách bez povšimnutí a bez údržby, a tak bylo nutné zahájit rychlé opravy. Roboti vybrali ten nejzachovalejší křižník, pojmenovali ho Kutuzov a udělali z něj vlajkovou loď.

„O čem?“ zeptal se Farneros a sledoval už dva dny probíhající nacvičování nejrůznějších formací nové robotí flotily podle lidského vzoru, aby v bitvách byli schopni plně spolupracovat s lidmi. K tomuto účelu dostali roboti vyhrazenou neobydlenou soustavu poblíž Kariasu a doprovod dvou lidských křižníků, které na ně dohlížely. Velení nad flotilou Farneros přenechal Rayrideovi, protože už v tom měl praxi.

„Pokud mám jít s vámi do boj,“ promluvila Jesse, „měla bych mít nějakou zbraň.

Farneros přikývl a pohlédl na ni. „Dostaneš jakoukoliv, kterou si vybereš. Můžeme ti i nějakou vyrobit.“

Jesse zakroutila hlavou. „Ne, chci něco… zvláštního.“

Farneros si ji zkoumavě prohlížel. „Mluv.“

„Chtěla bych Barryho meče.“

To už upoutalo i Edgeovu pozornost. „Slyšel jsem dobře?“

„Jo, slyšel,“ odvětila Jesse. „Vždyť jsou původně Lerrishovy a já mám i jeho brnění, tak proč bych nemohla mít jeho zbraně?“

„To jo, měl je Lerrish.“ Souhlasil Edge. „Měl je Lerrish, Barry, Bernie a všichni tihle už jsou mrtví. Vlastně každej, kdo je dostal do rukou, už je mtrvej. Neděsí tě to?“

Jesse na okamžik zaváhala, ale pak jasně odpověděla: „Ne, jsou to jen zbraně, nic víc. Ale myslím, že tu mají ještě nedodělanou práci.“

Edge se chystal ještě něco namítnout, ale Farneros ho přerušil: „Nech ji být. Když ty meče chce, dostane je. Barryho ani ostatní jsme ještě nestihli natrvalo pohřbít, takže není problém meče vzít. Jsou to dobré zbraně a pokud ještě můžou nějak posloužit, ať se tak stane.“

„Farnere, přišla nám zpráva od admirála Kreynucka,“ přerušil jejich další hovor Rayride. „Iranos napadl obydlenou soustavu v půli cesty z Erhelisu 6. Bylo zabito mnoho lidí. Admirál se obává, že Iranos teď míří přímo na Karias. Žádá, abychom se urychleně vrátili zpět.“

„A kdy došlo k útoku?“ zeptal se Farneros.

„Podle zprávy se Iranovi podařilo vyrušit všechny komunikační kanály. Informaci o útoku lidé dostali z nouzové informační sondy, která jako jediná doletěla k nejbližšímu komunikačnímu majáku. Měla zpoždění od události celých sedmnáct hodin. Za předpokladu, že se Iranos na místě nijak nezdržoval, by měl být nyní jen několik hodin od Kariasu.“

„Tak to bysme na to radši měli šlápnout,“ podotkl Edge.

„Když hned vyrazíme plnou rychlostí, měli bychom snad dorazit ke Kariasu ještě před Iranem,“ dodal Rayride.

„Tak dobrá,“ kývl rázně Farneros. „Zamiřte nejvyšší hyperprostorovou rychlostí do soustavy Karias. Dokážeme lidem, že pomoci, kterou nám poskytli, nemusí litovat.“

Když se Farnerova flotila vynořila z hyperprostoru u Kariasu, málem ji rozstřílela víc než stovka křižníků s velmi nervózní posádkou. Uprostřed lidské flotily trůnil Titánius. Tenhle obr vypadal spíše jako bitevní stanice, když se nehýbal. Na šířku měl víc, než běžné křižníky na délku, ale tvarem byl zhruba stejný, jen díky svým rozměrům vypadal celkově mnohem mohutněji.

„Konečně jste tady,“ uvítal je Kreynuckův obličej na obrazovce.

„Letěli jsme jak nejrychleji to šlo, admirále,“ odpověděl Farneros. „Nějaké novinky?“

„To bych řekl, že jo. Iranos vyhledává a systematicky ničí všechny naše hlídkové lodě a stanice kolem téhle soustavy. Asi nechce mít nikoho za zády, i když s jeho flotilou se hlídek rozhodně nemusí obávat.“

„Dostane na kokos s hlídkama i bez nich,“ mávl Edge rukou.

„Byl bych opatrnější,“ řekl Farneros zamyšleně. „Iranos by se s něčím tak bezvýznamným neobtěžoval bez důvodu.“

„Toho jsem si také vědom,“ přikývl Kreynuck. „Všechny složky ozbrojených sil v tomhle sektoru mají nejvyšší pohotovost. Ať už se Iranos objeví kdekoliv, budeme o tom vědět. A když přijde až sem, budeme na něj čekat.“

„Přesto, že naše flotila je veliká, admirále, obávám se, že Irana budeme muset zabít přímo. Probodnout ho a přesvědčit se, že je opravdu mrtvý, jinak si nemůžeme být jistí. Je velmi prohnaný.“

„Co navrhujete?“

„Potřebuji rychlou, malou a odolnou loď, která pojme alespoň deset robotů. Máte takovou?“

Kreynuck se zadumaně podrbal na bradě. „Jo, RC-24ky by myslím mohly vyhovovat. Mají plášť z terominia a jsou pekelně rychlé. Ale taky dost žerou, nic na dlouho vzdálenost, ani nemají hypermotory.“

„Bez obav, daleko nepoletíme. Můžete nám jeden letoun co nejrychleji, prosím, připravit, admirále?“

„Chcete jen jednu?“ podivil se Kreynuck. „Nechcete jich víc? Jsou sice dost drahé, takže jich moc nemáme, ale můžu vám rozhodně poskytnout víc než jednu.“

„Není třeba, admirále. Pokud jednou selžeme, další už potřebovat nebudeme.“

„Aha, chápu,“ přikývl Kreynuck. „Zavolám na povrch, do dvaceti minut tu jedna RC-24ka bude.“

„Děkuji.“

„Teď, rád bych vaše lodě postavil na křídla. Máme tu mnohem větší palebnou sílu než u Erhelisu 6, tam byla hloupost vést přímý útok, ale tady by to mohlo vyjít. Obávám se totiž, že s manévrováním na Irana neuspějeme. Možná ho tím zdržíme, ale my ho už konečně potřebujeme porazit. Takže chci vést tentokrát přímý útok, s vámi na křídlech. Dalších třicet křižníků vyčkává za měsícem Drea. V pravý okamžik můžou uzavřít obklíčení.“

„Nechci být skeptik,“ ozval se Rayride, „ale Iranovy lodě mají stále iontová děla. Stačí jedna salva a polovina flotily bude rázem mnohem snadnějším terčem.“

„Na Iranově straně stojí velká výhoda,“ přitakal Farneros. „Budeme muset Irana porazit dříve, než bude moci tu výhodu doopravdy využít.“

„S tím se nedá nic dělat. Můžeme jen doufat. Ale trochu jsme překonfigurovali naše štíty, aby lépe odolaly iontovým zásahům, tak to snad pomůže,“ pokrčil rameny Kreynuck. „Pokud budeme mít nějaké nové informace, dáme vám vědět. Teď se zařaďte na křídla formace a buďte v pohotovosti. Kreynuck konec.“

Rayride ani nečekal na Farnerův rozkaz a už přes komlink rozdělil robotí flotilu na dvě části, které se rozmístily po stranách lidské formace.

Farneros mezitím promluvil na Edge a Jesse: „Edgei, potřebuji, abys doletěl na Ysegon a vyzvedl tam Crushera, budeme ho potřebovat. Ať si vezme všechno svoje vybavení.“

„Rozkaz, šéfe.“

„Jesse, jdi s ním. Vezmeš si od Barryho těla jeho meče.“

„Dobře,“ přikývla Jesse.

Edge a Jesse už zamířili ke dveřím, ale Farneros za nim ještě řekl: „Leťte co nejrychleji, Iranos by tu mohl být každou chvíli.“

„Kam jdeš?“ divil se Edge, když Jesse odbočila mimo chodbu, vedoucí k hangáru.

„Vezmu si brnění,“ odpověděla Jesse krátce.

Edge jen zakroutil hlavou a vyběhl za ní. „Ten starej krám?“

„Slyšel jsi Farnera, Iranos tu je coby dup, musím být připravená.“

„Poslyš,“ začal Edge opatrně po kratší odmlce a nasadil vážný výraz. „Nemyslím si, že je dobrý nápad, abys s námi chodila.“

Jesse se na něj zkoumavě zahleděla. „Vždyť se ti to líbilo.“

„To ano, ale hodně nás už umřelo a ty jsi tak…“ Edge to nedořekl, jen bezradně mávl rukama do vzduchu.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zakroutila Jesse hlavou a usmála se. „Nemáte být vy roboti osobností chlapi?“ Nepatrně do něj s úsměvem šťouchla. „No tak, budu v pořádku.“

„Tak jo,“ usmál se Edge mírně. V zápětí zakroutil hlavou, odhodil citlivý výraz a nahradil jej svou obvyklou frajerskou tváří.

„Tak jsme tady,“ oznámila Jesse po chvíli a vstoupila do jedné z kajut na chodbě. „Doufám, že mi to brnění Dvanáctka nerozmontoval,“ řekla záměrně nahlas.

„Bylo by to zřejmě mnohem moudřejší, ale přesto jsem zrovna tohle neudělal,“ ozvala se odpověď. Vzápětí se objevil i Dvanáctka, když vzhlédl od brnění, v kterém se i přes své tvrzení montoval.

„A co jsi tedy udělal?“ zeptala se Jesse.

„Trochu jsem upravil spoje v ramenou, maličko drhnuly,“ řekl Dvanáctka. „Teď už by neměly,“ dodal.

„Super,“ prošla Jesse kolem něj a pohladila ho po hlavě jako nějakého obzvlášť chundelatého psa.

Dvanáctka dlouho dobu vypadal, že i v reakci na to podrážděně zaštěká, ale pak si to rozmyslel a místo toho pomohl Jesse nasoukat se do brnění.

O pět minut později si Jesse naposled zkoušela, jestli brnění nikde nedrhne, vzala si přilbu s maskou a pak už energicky zvolala: „Jdeme!“

„Jasně,“ řekl Edge a šel za ní.

Jesse se však zastavila ve dveřích a otočila se na Dvanáctku. „Ty taky.“

„Já?“ řekl užasle.

„Jistě, poběž,“ usmála se na něj.

Dvanáctka si s bručením naházel pár věcí do malé schránky v břiše a připojil se k nim. „Mohla by ses ke mně někdy chovat i citlivěji,“ brblal stále.

„Proč?“ usmála se Jesse. „Jsi přece jen ošklivý, krvežíznivý robot.“

„Klidně bych mohl být,“ zamručel Dvanáctka, ale znělo to tak absurdně, že se Edge hlasitě rozesmál a Jesse se k němu přidala, ale ta Dvanáctku alespoň přátelsky poplácala po zádech. Bohužel, opět neodhadla sílu, jakou jí brnění dodalo, takže ho místo vstřícného gesta tvrdě poslala k zemi.

Ysegon byla ničím nezajímavá planeta. Nic zvláštního tam nerostlo, nic zvláštního se tam netěžilo a bylo tam dost sucho, takže zde žily jen samé odpudivé mrchožravé bestie, požírající se navzájem. Ideální planeta, když nevíte, kam odložit pár milionů robotích uprchlíků.

Když se u ní Edge, Jesse a Dvanáctka ve své lodi vynořili z hyperprostoru, přivítal je pohled na převážně žlutý až rezavý povrch planety s malými ostrůvky modré a zelené. Kolem plulo jen pár hlídkových lodí. Všichni tři viděli Ysegon poprvé, protože všichni, co byli ve vojenské složce robotů se někde neustále potulovali s flotilou.

„Na větší haldu hnoje nás už umístit nemohli,“ okomentoval to pohotově Edge.

„Rozhodně tam nezreznete,“ přidala Jesse.

Slétli dolů na souřadnice, které dostali, a tak se pod nimi zjevila narychlo postavená, obrovská robotí kolonie. Přistáli na malé přistávací ploše a vystoupili. Jakmile se Jesse poprvé nadechla, ihned se rozkašlala. Vzduch byl suchý, kyselý a plný prachu. Raději si proto už nasadila masku

Hned u plochy se jich ujal hubený robot s očima jako dvě úzké škvíry.

„Vítejte, já jsem Chinks, roboti si mě zde zvolili správcem, dokud zde budeme umístěni,“ řekl robot.

„Čau, Chinksi. Kde máš hůl?“ zeptal se Edge.

„Hůl?“ nechápal Chinks.

„Slepeckou,“ upřesnil Edge klidně.

„Já nejsem slepý!!!“ rozkřikl se Chinks tak, že Edge vylekaně poskočil. „Mám oči!!!“ ukázal rozběsněně na dvě uzounké škvíry.

Edge si odkašlal a vstřícně se na Chinkse usmál. „Dělal jsem si srandu. Vím, že máš oči.“

„To doufám,“ odsekl Chinks a vedl je z přistávací plochy a mezi nízké provizorní domy, postavené z panelů z odolného plastu.

„Jen jsem je napoprvé přehlídl,“ zasmál se Edge, ačkoli Chinks vypadal, že se ho chystá zabít.

„Už ho nech,“ řekla za chůze Jesse. „Viděls, co dokážu,“ usmála se a pohrozila mu pěstí.

„Poslechni ji,“ promluvil mrzutě Dvanáctka k Edgeovi a významně si protáhl záda. „Ví, o čem mluví.“

„Já to neudělala schválně,“ pohlédla Jesse vyčítavě na Dvanáctku.

„Bylo mi Farnerem řečeno, že tady něco naléhavě potřebujete,“ zpražil je Chinks. „Tak se tu přestaňte hádat.“

Všichni vrhli zlostné pohledy na Edge a čekali, jestli si už tentokrát nechá své připomínky pro sebe. „Jsem zticha,“ ubezpečil je.

„Dobře,“ oddechl si Chinks. „Vím, že chcete vzít něco z Barryho dočasného hrobu a promluvit si s Crusherem, ale vyskytla se tu ještě jedna věc.“

„O co jde?“ zeptal se Edge už zcela seriózním hlasem.

Chinks je beze slov zavedl do jedné z větších budov, která se ukázala být vězením. „Držíme tu ve vězení Digerona, toho zrádce, kterého jste zajali.“

„Tu prašivou krysu!“ neudržel se Edge.

„Souhlasím,“ kývl Chinks překvapivě na Edge. „Celou dobu, co jsme tady, se domáhá, abychom ho předvedli před někoho z velení. Myslel jsem, že když už jste tady, mohli byste si s ním promluvit.“

Oči všech se upřeli znovu na Edge. On jediný tu byl oficiálním zástupcem robotího velení. „Já s ním nechci mluvit!“ vyjekl podrážděně. „Hnusí se mi!“

„Měl by sis s ním promluvit,“ řekla Jesse. „Třeba chce něco důležitého.“

„Krom toho, ty jeho věčné stížnosti jsou vážně otravné,“ dodal Chinks jen tak mimochodem.

„Fajn, pokecám si s ním,“ řekl Edge naštvaně. „Ale vůbec z toho nemám radost!“ postěžoval si naposled, než je Chinks provedl skrz několikery dveře a nespočet stráží před celu s téměř starodávnými železnými mřížemi.

„Už jsem myslel, že se nedočkám,“ ozval se z cely unavený a smířeně znějící Digeronův hlas. Digeron stál klidně uprostřed cely a pozoroval je. Pohnul ostře tvarovanou hlavou na stranu a zadíval se na Edge. „I když jsem doufal v někoho jiného.“

„Nikdo jiný už není,“ odsekl Edge. „Jen já a Farneros.“

„To vím,“ řekl Digeron. „A taky vím, že potřebujete pomoc.“

„Říká kdo?“ odfrkl si Edge.

Digeron jen přikývl, protože podobnou reakci očekával. I celkově vypadal velmi vyrovnaně. „Nechci být nepříjemný, ale skóre mluví za vás. Od vás zemřeli Harshdrill, Barry, Bernie a Kutuzov. Od Irana jen Stablasher. To je čtyři jedna pro Irana. Je zřejmé, že to nezvládáte.“

„Jo. A ty na tom máš podíl,“ řekl Edge jedovatě.

„Uvědomuji si, co jsem provedl, a nejsem na to pyšný. Sledoval jsem zprávy na galnetu, viděl jsem všechnu tu zkázu, kterou Iranos způsobil. A z velké části jsem za to zodpovědný i já. Sice jsem měl s Farnerem velké neshody, ale tohle všechno jsem si rozhodně nepřál. Chtěl jsem jen rychle převzít vládu a vést roboty někam dál.“

„Jenže to tvoje rychlé převzetí vlády zahrnovalo obětování celého Dagherasu. Vzpomínáš?“ řekl Edge nezlomně.

„Měl jsem to v plánu, připouštím.“ Digeron zakroutil hlavou a pohlédl do země. „Teď už vím, že to byla chyba. Ale přesto, že jsem se chystal Dagheras zničit, nepřál jsem si takové ničení a chaos, které rozpoutal Iranos. Ani o té jeho skryté armádě jsem nevěděl.“

Edge obrátil oči v sloupu. „Tak už se vyžvejkni, nemáme na tebe celej den.“

Digeron znovu přikývl. „Chtěl bych se k vám znovu přidat.“

„Co?“ vyvalil Edge oči. „Jsi blázen? Myslíš, že tě necháme pobíhat mezi námi po tom, co jsi způsobil?“

„Chci se jen pomstít Iranovi,“ řekl Digeron a přistoupil blíže k mřiži.

„Jasně,“ zadíval se na něj Edge nevěřícně. „A až to uděláš, budeš se chtít zase pomstít nám.“

„Dej mu šanci,“ šťouchla do něj Jesse.

„Děkuji,“ usmál se Digeron vlídně na Jesse. „Moje úmysly jsou čisté a nechci vám nijak ublížit, to klidně odpřísáhnu. Ale bylo mi jasné, že mi nemůžete po tom všem věřit, proto jsem se rozhodl, že vám dám přístup k mé osobnosti. Pak uvidíte, že nic zlého nezamýšlím.“

„To by snad šlo, ne?“ zadívala se Jesse vyčítavě na Edge.

„Ne tak rychle,“ zamával Edge prstem ve vzduchu. „Když si nedám pozor, může se on nabourat do mojí osobnosti a celou mi ji usmaží. Kdepak, to neudělám.“

„Můžeš použít jednosměrný konektor, jestli si chceš být jistý,“ navrhl Digeron.

„No?“ pohlédla Jesse znovu na Edge.

„Já bych to udělal,“ řekl Dvanáctka.

„Nemám ho rád,“ přidal se i Chinks, „ale zní to rozumně.“

„Ty sklapni, slepoune,“ odsekl Edge, čímž přinutil Chinkse, aby své už tak úzké oči ještě nenávistně přivřel.

Po dlouhém přemýšlení nakonec Edge mávl rukou a řekl: „Tak jo, udělám to.“

„Dobře,“ neodpustil si Digeron široký úsměv.

Edge na něj však výhružně namířil prst. „Něco si zkusíš, a degraduju tě na sekající se kopírku.“

„S tím počítám,“ řekl Digeron klidně.

Následně se Digeron přitiskl zády k mřížím. Na týlu hlavy se mu odsunul tlustý kryt a odhalil tři kulaté konektory v jedné řádě a jeden hranatý.

„Je to ten horní,“ upřesnil Digeron.

Edge si ze zápěstí vytáhl malý předmět, vypadající jako propiska, jenž byl na jednom konci zakončený kulatou, špičatou zástrčkou, zatímco druhý konec přijímal nebo vysílal údaje do Edgeových senzorů. Edge zasunul zástrčku do Digeronova konektoru. Nejdříve si ověřil, zdali je konektor skutečně jen jednosměrný, a teprve pak se dal do hlubšího průzkumu.

Digeron stáhl všechny své ochrany kolem osobnosti a nechal Edge prohrabat každou její skulinu, aby získal jeho důvěru. Edge byl skoro zklamaný, když nenašel nic podezřelého. Ještě chvíli se jen tak projížděl v kódu Digeronovy osobnosti, jestli na něco čirou náhodou nenarazí, a pak to vzdal.

„Je čistej,“ konstatoval Edge a vzal si zástrčku zpět. „S klidným svědomím by nám nedal ani facku. Zato na Irana má pěknou pifku.“

„Takže mě pustíte?“ zeptal se Digeron s nadějí v hlase, když se k nim otočil zpátky tváří.

Edge si to chtěl ještě promyslet, ale nebylo co promýšlet, takže nakonec svolil. Chinks odešel k panelu na zdi, namačkal kód a dveře Digeronovy cely se odsunuly.

„Děkuji,“ zadíval se na Edge. „Vážně, jsem ti vděčný.“

„Dost, nebo se rozpláču,“ odehnal ho Edge a obrátil se na Chinkse. „Takže teď k těm mrtvolám.“

„Technicky vzato, pokud jsme my roboti zničeni, nemáme mrtvoly,“ filosofoval Dvanáctka, zatímco vyšli z vězení a šli zase dál. „Nikdy jsme nebyli živí, proto nemůžeme být ani mrtví.“

„To můžeš vykládat v křemíkovym nebi, až tě Iranos rozseká na kousky,“ opáčil Edge.

„Počítej s tím, že až se ti zase jednou zkříží pláty na zadku, a já budu jediný opravář široko daleko, nechám tvou řiť hezky skřípat,“ zabručel Dvanáctka na oplátku.

„Hej!“ vykřikl Edge na Jesse. „Mělo to být tajemství!“

„Nevím, jak se to dozvěděl,“ pokrčila Jesse rameny a zadívala se vyhýbavě do strany.

„K jakým mrtvolám to jdeme?“ vmísil se Digeron do hovoru.

„K Barryho mrtvole,“ odpověděl Edge. „Děvče potřebuje něco na krájení Iranových pohunků.“ Následně se Edge odmlčel, protože kontroloval čas. „A musíme sebou pohnout, jinak to taky nemusíme ke Kariasu stihnout včas.“

„Iranos chce zaútočit na Karias?“ zeptal se znovu Digeron.

„Ano, ale odsud je to naštěstí kousek,“ řekla Jesse.

„A navíc tam na něj čeká flotila, z který mu vybouchnou přetížením všechny generátory srabáctví, až ji uvidí,“ dodal Edge.

Šli ještě několik minut. Zrovna když už Edge začal reptat, že by neuškodilo, kdyby dostali vznášedlo, Chinks oznámil, že jsou na místě. Stanuli před jednopatrovou, malou, čtvercovou budovou.

„Tohle bylo to první, co jsme tady postavili,“ oznámil jim Chinks.

„Že jste se při tom ale nadřeli,“ řekl znuděně Edge a zklamaným pohledem si prohlížel budovu.

„To je kvůli utajení,“ zavrčel Chinks podrážděně a vstoupil dveřmi, které se před ním odsunuly stranou. „Nepřitahuje to pozornost.“

Uvnitř nebylo nic, kromě čtyř poněkud nejistě vyhlížejících civilních stráží a kovových dveří v podlaze do podzemí.

Jakmile stráže spatřili Chinkse a Edge, postavili se do pozoru, ale Chinks je letmým gestem zase uklidnil. Přistoupil ke dveřím, namačkal kód, pak ještě malým vysílačem v dlani vyslal poznávací signál, a teprve potom se dveře odsunuly. Všichni pak sestoupili po jednoduchých schůdkách do podzemní hrobky, jejíž očividně nestabilní strop podpíraly masivní ocelové pilíře Dovnitř pronikalo jen málo světla, a tak Chinks vypínačem na zdi rozsvítil několik světel. Uprostřed ležela na podstavcích pětice kovových rakví jednoduchého kvádrového tvaru. Ta pro Harshdrilla byla přirozeně suverénně největší a poslední měla zase částečně průhlednou přední stranu a bylo v ní zmraženo Stoneovo tělo.

„V které je Barry?“ zeptal se Edge.

„V té prostřední,“ odpověděl Chinks.

Edge k rakvi přistoupil a odklopil její víko.Uvnitř klidně ležel Barry a v překřížených rukách svíral své dva meče. Edge mu opatrně rozevřel dlaně vzal meče do rukou.

„Hej!“ zavolal na Jesse, která si přes průhledný kryt smutně prohlížela svého otce. Když se otočila, Edge jí vložil meče do rukou. „Teď můžeš rozpoutat pořádnej masakr.“

„Díky,“ usmála se Jesse z povinnosti, ještě jednou pohlédla na Stonea a pak meče vsunula do pouzder na zádech po Lerrishovy, které stále perfektně seděly.

„To bychom měli,“ odškrtl si Edge ve svém pomyslném seznamu další povinnost a zase zavřel rakev.

„Můžu se na něco zeptat?“ ozval se Digeron.

„Ptej se,“ mávl Edge ledabyle rukou.

„Jak víte, že Iranos chce zaútočit na Karias?“

„Systematicky zničil všechny hlídky kolem něj, jasnější už to být nemůže,“ vysvětlila Jesse.

„No právě,“ přikývl Digeron a zamyslel se. „Není to až moc jasné? Iranos byl dost vychytralý na to, aby před vámi celou dobu skrýval chystanou vzpouru. Proč by na sebe teď tak snadno upozorňoval, když ho hlídky nijak ohrozit nemohou?“

„A jé,“ prohlásil výmluvně Dvanáctka, který už začínal tušit.

„Proč by Iranos útočil na těžce chráněnou centrální planetu lidí, na které mu vůbec nezáleží,“ pokračoval Digeron v úvaze, „když hned vedle je skoro nebráněná planeta s roboty, které se tolik snaží zničit?“

Zavládlo hrobové ticho.

„Ysegon,“ plácl se Edge po chvíli do obličeje.

„Musíme to říct Farnerovi,“ řekla Jesse ihned.

Chinks se najednou zahleděl nepřítomně do zdi, jak přijímal novou zprávu. „Lidské fregaty na orbitě nám hlásí, že poblíž Ysegonu z hyperprostoru vystoupilo několik desítek velkých lodí,“ řekl nahlas.

Pak se náhle z povrchu ozval pištivý zvuk a země se následně několikrát otřásla. Zasypalo je množství prachu ze stropu. Přišly další otřesy, ale ty už bez přestání pokračovaly.

„Bombardují nás!“ zakřičela shora jedna ze stráží.

„My víme!“ zařval už poněkud vystresovaný Chinks.

„Myslím, že varovat Farnera už nestihneme,“ komentoval Edge situaci, zatímco všichni šplhali po schůdcích zpátky nahoru.

„Počkat,“ zastavil se Digeron uprostřed schodů a zabránil tak v postupu i Edgeovi, Jesse a Dvanáctce, kteří šli za ním. Chinks se za nimi pro změnu nervózně ohlížel a čekal, co se bude dít.

„Co je zas?!“ vyštěkl Edge.

„Taky potřebuju zbraň!“ křičel Digeron přes zvuky explozí.

„Už nikdy nechci velet takovýmu spolku blbců,“ zanadával si Edge a seskočil ze schodů zpátky do hrobky. Otevřel jednu rakev, a když zjistil, že je v ní Bernie, zase ji vztekle zavřel. Přiskočil ke Kutuzovově rakvi, otevřel ji a se slovy: „Promiň, brácho,“ vytáhl jeho trhač. Rakev zavřel, vyběhl zpět na schody a vrazil trhač Digeronovi do ruky. „Máš zbraň, tak už sakra pohni endoskeletem!“

Digeron poslechl, a tak všichni mohli vyběhnout nahoru, kde Chinks zase zavřel provizorní hrobku.

„Co teď!“ křičela Jesse, protože všude kolem něco vybuchovalo a ani svištění laserových střel, přilétajících z orbity, na slyšitelnosti nepřidávalo.

„Já bych navrhoval zalézt zpátky do té hrobky a počkat, až to přestane!“ projevil se Dvanáctka se svým typickým hrdinstvím.

„Ticho, padavko,“ cvrnkl mu Edge prstem do čela. „Půjdeme najít Crushera!“ obrátil se k ostatním. „Farneros řekl, že ho potřebujeme, nemyslím, že by se to změnilo jen proto, že se nás tu jeden nasranej robot a jeho bitevní křižníky snaží vyhladit!“

„Cože?!“ křikl Chinks s tázavým výrazem, protože v době Edgeova sdělení vedle něj hlasitě dopadla jedna ze střel.

„KE CRUSHEROVI!!!“ zaječel Edge tak, že z toho Jesse málem praskly ušní bubínky.

Tak se skupina čtyř robotů a jedné mladé dívky v bitevním brnění vydala mezi smrští výbuchů a létajících trosek na zběsilou cestu napříč robotí kolonií.

„Tak jak to vypadá, Eckarte?“ vyžádal si Kreynuck hlášení, když se z hyperprostoru před nimi vynořila Iranova flotila.

„Asi devadesát křižníků plus dva nebo tři tisíce menších lodí,“ ohlásil Eckart.

„Je jich méně, než jsme mysleli, to zvládneme,“ kývl Kreynuck sebevědomě. „Připravte všechny zbraně k palbě a všechny eskadry stíhaček ať jsou připravené na odlet z hangárů.“

„Počkat!“ ozval se Eckart poplašným hlasem. „Dostáváme zprávu, že Ysegon byl napaden Iranovou flotilou!“

„Myslel jsem, že tohle je Iranova flotila!“ máchl Kreynuck rukou k obrazu císařských křižníků.

„Admirále,“ objevil se na dalším monitoru Farneros. „Ysegon je pod útokem.“

„Vím, taky jsme to dostali,“ přikývl Kreynuck. „Iranos rozdělil svoje síly, tohle není celá jeho flotila.“

„Musíme něco udělat,“ řekl Farneros se zatvrzelým výrazem na tváři.

„Jenže mi nemůžeme jen tak odletět. Nesmíme tu nechat Karias nechráněný,“ namítl Kreynuck.

„Obávám se, že s tím Iranos počítal.“ Farneros zakroutil bezmocně hlavou. „Celou dobu jsme byli na omylu.“

Kreynuckovi se v jeho v jeho mlhavě modrých očích objevila jiskřička naděje. „Nemusí to být tak zlé. Iranos možná počítal s tím, že my zde zůstaneme, abychom bránili svou planetu, a necháme Ysegon jemu napospas, ale nepočítal s vámi! Leťte k Ysegonu vy, zachraňte roboty. Každý budeme bojovat za své.“

Farnerovi se na tváři rázem také objevil nový elán. I tak ale nechtěl jen tak odletět. „Admirále, obrana vaší planety bude oslabená. Proto jste nám přece dali vaše lodě.“

„No tak, Farnere,“ mávl Kreynuck rukou. „Ty staré křápy stejně nic nezmůžou,“ usmál se na něj.

„Bylo mi ctí, admirále,“ oplatil mu Farneros letmým úsměvem a kývl hlavou pozdrav.

„Mně také, Farnere. Hodně štěstí.“

„I vám,“ řekl Farneros a zmizel z monitoru. Následně se flotila robotů oddělila od lidské formace a krátce nato vstoupila do hyperprostoru.

Kreynuck poté obrátil svou pozornost zpět k nepříteli. „Co dělají, Eckarte?“

„Vůbec nic, pane, jen čekají.“

„Nejsou tu, aby bojovali, jen nás zdržují.“ Kreynuck se zamyšleně pohladil na bradě. „Celá flotila pomalu vpřed.“

„Pane?“

„Roboti nás budou potřebovat. Nemůžeme čekat, musíme to tady vyřídit co nejrychleji,“ vysvětlil Kreynuck. „Máme početní převahu a existuje tu možnost obklíčení nepřítele. Sedíme na můstku Titánia, chlouby naší flotily. Myslím, že lepší už to nebude, Eckarte, takže říkám vpřed.“

„Rozkaz, pane,“ nechal si Eckart další protesty pro sebe.

Celá flotila se dala do pohybu. „Ať stíhačky odstartují, zařadí se za nás a čekají. Musí být připravené pustit se do těch malých císařských lodí, posledně nám nadělaly spoustu potíží,“ řekl Kreynuck. Stíhačky se seřadily v jedné ohromné formaci za flotilou, zrovna když se pohnuly kupředu i nepřátelské lodě.

„Dobře,“ řekl Kreynuck spokojeně. „Už vědí, že si nechceme hrát.“

„Za dvě minuty budeme na dostřel, pane,“ ohlásil Eckart.

„Připravte úplně všechno, co máme, ke střelbě. Hned v první salvě na ně vypálíme úplně vším,“ rozkázal Kreynuck. „Opakuji, vším. Lasery, raketami, torpédy i protileteckými bateriemi, prostě vším. Kdo ze zbraňové posádky nebude z něčeho střílet, ve flotile končí, jasné Eckarte?“

Eckart se poněkud dotčeně rozhlédl kolem sebe. „Já nejsem u zbraňové posádky, pane.“

„Já vím, Eckarte, jen chci, abyste jim to přetlumočil dostatečně věrně.“

„Vynasnažím se, pane.“

Nepřátelská flotila mezitím během přibližování trochu změnila svou formaci. Křižníky zůstaly na svém místě, ale malé a nebezpečné šalupy a bombardéry, ke kterým se přidaly i stíhačky z křižníků, se rozdělily do dvou útvarů, které letěly nad a pod křižníky. Než se pak obě flotily ocitly vzájemně na dostřel, tyhle malé lodě vyrazily prudce vpřed.

„Jsou chytří,“ poznamenal Kreynuck, který to celé sledoval na monitoru. „Vědí, že se soustředíme na křižníky, takže na ty malé nebudeme střílet. Dostanou se k nám, aniž bychom jim uškodily.“

„Nevypálíme na ty malé, pane?“ navrhl Eckart. „Třeba je tak zaskočíme.“

„To sice ano,“ odpověděl Kreynuck, „ale nijak nám to nepomůže. Ty malé lodě jsou možná nebezpečné, ale ne tak nebezpečné jako ty křižníky. Ne, držíme se plánu. A pošlete zprávu flotile u Drey, ať se pomalu přiblíží.“

Obě flotily se ocitly sobě navzájem na dostřel. Kreynuck bez váhání vydal rozkaz k palbě a stejně tak udělaly i císařské křižníky. Ve chvíli, kdy z lidských křižníků vyšlehly první střely, do nich zároveň vypálily i malé císařské lodě, letící kolem nich. Pak už je ale zaměstnávaly lidské stíhačky.

Titániem otřásly první zásahy, které ale takhle masivní lodi nemohly uškodit. Na normálním zobrazení čelních kamer, které měl Kreynuck k dispozici, nebylo přes neprůstupný déšť energetických i jiných střel skoro vidět na nepřátelské lodě. Pokud ho ale zrak nešálil, zahlédl první zničený nepřátelský křižník.

„Pane, nabíjejí iontová děla,“ řekl Eckart s varovným náznakem v hlasu.

„Celá flotila okamžitě všechnu energii do štítů,“ reagoval Kreynuck okamžitě. „První salvu musíme přečkat bez vážnějších škod.“

„Pálí,“ řekl Eckart a stejně jako všichni ostatní očekával naráz.

Duhově svítící iontové projektily proletěly prostorem a narazily do lidských křižníků. Titánius se nepatrně otřásl a z několika vedení vyšlehly jiskry.

„Eckarte?“ vyžádal si Kreynuck hlášení.

Eckart si prohlédl údaje z jednoho z monitorů a pak udiveně povytáhl obočí. „S námi to skoro nehnulo,“ řekl. „Zbytek flotily zatím bez větších poškození.“

„Dobře, moc dobře,“ zazubil se Kreynuck spokojeně. „Teď už jsou naši, palte do nich úplně vším. A ať se k nám flotila od Drey už připojí a napadne je zezadu.“

„Rozkaz, pane.“

„A Eckarte.“

„Ano, pane?“

„Myslím, že dnes nám na hlavu žádné půlmetrové, železné bodáky padat nebudou,“ usmál se Kreynuck.

„Ani nevíte, jak jsem za to rád, pane.“

Jakmile se flotila robotů vynořila z hyperprostoru a spatřila před sebou šedesátku císařských křižníků, Farneros vydal rozkaz k palbě. Zastaralé lidské křižníky se okamžitě pustily do ještě starších císařských plavidel.

Farneros krátce sledoval, jak se Iranovy křižníky po krátkém zaváhání konečně otáčejí čelem k nim, aby jim mohly lépe čelit. Potom se od obrazu odvrátil a promluvil k Rayrideovi: „Ať v hangáru připraví tu loď, kterou nám lidé dali.“

„Stále se držíš toho plánu?“ zeptal se Rayride. „Ani nevíme, na které z těch lodí je Iranos.“

„Pravda,“ přikývl Farneros. „Tak to zjistíme,“ usmál se mírně. „Vysílej volání a sleduj, která z lodí odpoví.“

Rayride jen kývl a provedl. Krátce nato už se na obrazovce objevil Iranův rozčílený obličej.

„Myslíš, že ti nějaká flotila pomůže, Farnere?“ vyštěkl bez pozdravu. „Zničím vás všechny!“

„Irane, odleť v pokoji a střetneme se někde jinde,“ řekl klidně Farneros. „Nezatahuj do toho obyčejné roboty, je to jen mezi námi.“

„Ale já je do toho chci zatáhnout, hlupáku!“ vykřikl Iranos. „Myslíš, že mě zastaví tvé povznesené řeči o míru?!“

„Sám jsi strůjcem svojí zkázy,“ pravil Farneros a ukončil komunikaci.

„Máme ho,“ řekl Rayride bez vyzvání. „Ale je až vzadu, na chvostu jejich formace, schovává se. Nebude snadné se k němu dostat.“

„Dostaneme se tam,“ nepochyboval Farneros.

„Ale pořád nemáme Crushera,“ namítl Rayride.

„Neboj, Edge to zvládne a přivede ho, věřím mu,“ řekl Farneros. „A Jesse ho při nejhorším ohlídá.“

„Ta byla pěkně blízko!“ zavýskal Edge rozesmátě, když u něj explodovala laserová střela. Ostatní jeho nadšení nesdíleli.

„Rád bych připomenul,“ ozval se za běhu kromě jiných Dvanáctka, „že jsem opravář. Ani běžec, ani cvičný cíl, jen opravář!“

„Co takhle z toho udělat atrakci?!“ řval Edge přes hluk výbuchů. „Zaplatíte si, a budou po vás střílet z vesmíru!“

„Až tohle skončí, tak tě zabiju,“ pronesla Jesse, která uháněla hned vedle něj a zadýchaně funěla do Lerrishovy masky. „Kušuj, a běž!“

„Já běžím, ale vede nás tady Plochý oko,“ poznamenal Edge k Chinksovi. „Nemůžu za to, že se tak loudá.

„Můžu ho zabít první?“ zeptal se Chinks Jesse.

„Beze všeho, zasmála se Jesse.

„Třeba mě něco trefí, ustřelí mi to nohy a vy mě budete muset nést!“ zachechtal se Edge hlasitě. „To budu teprve otravnej.“

Jenže jakmile to Edge dořekl, palba ustala.

„Co to?“ podivil se Edge a zastavil na místě.

Ostatní se také zastavili a vzhlédli k nebi, kde se objevovaly malinké rudé záblesky.

„To bude Farneros, ten by nás v tom nenechal,“ kýval Edge hlavou na souhlas sám sobě. „A čeká, že se k němu vrátíme s Crusherem!“ prohlásil odhodlaně a rázným krokem se vydal opět vpřed.

Všichni ho nechali mezi sebou projít, aniž by ho následovali. Ale Chinks si významně odkašlal a pozoroval Edge.

„Co je?“ otočil se Edge, když zjistil, že za ním nikdo nejde.

„Jsme na místě,“ vysvětlil Chinks a neodpustil si vítězoslavný tón. „A je to tam,“ ukázal nalevo od směru, kam Edge tak nebojácně vyrazil.

Tak, kam Chinks ukazoval, stálo cosi jako obrovský, snad padesát metrů vysoký hangár pro stejně obrovské letadlo. A vedle něj obrovská halda trosek.

„Aha,“ hekl Edge pod dojmem rozměrů té stavby.

„Tady je Crusher,“ řekl Chinks. „Alespoň normálně tu bývá.“

„A jsem tu i teď!“ ozvalo se tlumené zaburácení. Halda trosek se začala bortit, až z ní vystoupil obrovitý Crusher – bývalý demoliční robot v plné parádě. „Hergot, musel jsem se před nimi zahrabat jako krtek. Jako zatracený, mrňavý krtek!“ vykřikl na ně.

„No, to nic,“ snažil se ho Edge uklidnit veselým tónem. „Každý se občas musíme zahrabat jako krtek…“ Edgeův hlas slábl, jak si uvědomoval, co to říká za blbost.

„Hm, svatá pravda,“ přikývl Crusher na souhlas a poškrábal se obrovitou rukou na tváři.

Edge si raději nevšímal Crusherovi mírné demence a pokračoval v řeči: „Potřebujeme, abys šel s námi.“

„Co?“ zabručel Crusher, jako by si jich teprve teď všiml. Sklonil se a velkýma, žlutě svítícíma očima se na ně zadíval. To je trošku vyděsilo, a tak o kousek ustoupili. „Tebe já znám,“ ukázal obřím prstem na Edge. „Ty jsi od Farnera!“

„Od Farnera, jasně!“ zajásal Edge, že se má čeho chytit. „Farneros tě potřebuje, máme tě s sebou přivést.“

„Já vím,“ napřímil se Crusher opět do své plné třicetimetrové výšky. „Poslal mi zprávu. Že prý se budu dobývat do vesmírné lodi.“

Všichni, kromě Crushera, na sebe jen pohlédli a pokrčili rameny, protože netušili, o čem to mluví. Popravdě, nikdo neznal celý Farnerův plán, kromě jeho samotného.

„A prý si máš vzít svoji speciální výbavu,“ dodal Edge.

„Výbavu?“ nadskočil Crusher překvapeně, jako by ho někdo štípl do zadku. „Tak výbavu, říkáš. Hm, zatraceně, tak to konečně vyzkoušíme naostro,“ zachechtal se dunivě. Pak se otočil k polozbořenému hangáru. „Hm, stejně to byl jen cestovní křáp,“ pokrčil rameny a pak začal vlastnoručně bořit zdi svého gigantického příbytku.

„Má sílu,“ poznamenal Digeron a užasle sledoval Crushera při práci.

„Je to cvok,“ kroutil hlavou Dvanáctka.

„To je u něj normální,“ mávl nad tím rukou Chinks.

„Třeba ví co dělá…“ pokrčila Jesse neutrálně rameny. „…snad.“

„Ono to možná zase tak nespěchá!“ zavolal na něj Edge nesměle.

„Nesmysl!“ zabručel Crusher, zboural další kousek zdi a odháněl Edge rukou, jako by stál hned u něj a byl stejně veliký, jako on. „Pokud to chce Farneros, tak to vždycky spěchá.“

„Tak jo, mně je to vlastně jedno,“ řekl Edge rezignovaně a sedl si na zadek.

„Alespoň má zápal pro věc,“ zasmál se Digeron a dál Crushera s úsměvem pozoroval.

Když Crusher konečně zničil zbývající půlku svého hangáru, rozhlédl se po zbořeništi, jako by něco hledal. „Tady je!“ zajásal burácivě a s dusotem, při kterém se otřásala země, kousek popoběhl. Poté začal s dunivým funěním z rozbořeného hangáru tahat něco stejně obrovského, jako byl on sám.

Jako se později ukázalo, ta věc vypadala jako no. Tedy ne zcela, byl to jakýsi černý, kovový oblek, nebo možná zbroj, která se nasazovala přes záda, na nichž bylo umístěné cosi, jako veliký batoh. Batoh, z kterého na konci čouhaly trysky.

„Pojďte mi to někdo podržet!“ zařval na ně Crusher, aniž by se ohlédl.

„Cože?“ vyskočil Edge opět na nohy a bezmocně se rozmáchl rukama.

Crusher zřejmě přeslechl Edgeovu otázku, protože se prudce otočil a zabručel: „Tak na co čekáte, vy – “ Nasadil zmatený výraz a pozorněji se na ně zadíval. „Aha, vy jste maličcí.“

„Dobrý postřeh,“ řekl Dvanáctka rozmrzele.

„No nic,“ obrátil Crusher svou pozornost zpět k monstróznímu brnění, „tak to dám sem…“ a hodil ho na hladu sutin vedle hangáru, z které se předtím vyhrabal. Pak se k brnění otočil zády a lehl si do něj. „Takže, nohy sem…“ mručel si pro sebe a přitom se „oblékal“ do brnění. Když skončil, brnění měl sice na sobě, ale bylo na něm úplně volné. „Pojď sem, ty s těmi pilami,“ zavolal z leže na Edge.

„Doufám, že nebude chtít, abych mu pomohl vstát,“ brblal Edge a neochotně vykročil ke Crusherovi.

„Tady za krkem je na tom brnění takové tlačítko,“ řekl Crusher, když mu Edge po troskách vyšplhal až k hlavě. „Stiskni ho. Tím se to se mnou propojí,“ zvedl hlavu, aby se k tlačítku Edge vůbec dostal.

„Snad mě to nesežere,“ zatvářil se Edge kysele, a chystal se tlačítko velikosti dlaně stisknout.

V tom se však Crusher hlasitě rozchechtal a při tom se celý klepal, takže se hrouda trosek stala pro Edge velmi nestabilní. „Jsi legrační!“ třásl se Crusher dál smíchy. Když se konečně uklidnil, Edge už raději nic neříkal. Prostě stiskl tlačítko a kousek poodstoupil.

V brnění to zahučelo. Vteřinu poté se probudilo k životu a jeho jednotlivé tlusté pláty začaly Crushera obepínat. Když se pak Crusher postavil opět na nohy, zmizel jeho opotřebovaný rezavý zevnějšek a nahradil jej vzhled velkého, drsného robota s hrozivým černým lakem. Pak se mu ze zápěstí a ramen vysunuly obří kanóny a definitivně tím každého posadil na zadek.

„Uau,“ hlesl Edge omráčeně. „Vypadáš vážně…hustě.“

„Díky, prcku,“ zasmál se Crusher spokojeně a protahoval své obří tělo. „Tohle je moje speciální výbava! Navrhl ji Stone. Šikovný človíček, škoda, že zemřel.“

„Hlavně, že jeho jméno si zapamatuje, ale, že nemluví s obry, mu nedojde,“ pronesl Dvanáctka.

„Nechci být otravná!“ křikla Jesse na Crushera. „Ale měli bychom si pospíšit, Farneros na nás čeká,“ ukázala na oblohu.

„To máš pravdu!“ uvědomil si Crusher. „Tak nasedat, mrňousové!“

„Co?“ chtěl se zeptat Edge, ale v tu ránu jeho i ostatní popadly obrovské ruce.

Crusherovy se na břiše v brnění otevřela díra a odkryla podobnou schránku, jakou měl Dvanáctka, ale samozřejmě mnohem větší. Crusher je tam všechny hodil a trošku chatrný kryt schránky i pláty brnění se za nimi zavřely. Chvíli mysleli, že budou úplně ve tmě, ale pak se uvnitř rozsvítila malá zářivka.

„Jen klid, je to vzduchotěsné,“ uklidňoval je zvenčí tlumený Crusherův hlas. „Alespoň myslím, už si nevzpomínám.“

Osazenstvo schránky na sebe po těchto slovech nervózně pohlédlo.

„Ale já s nimi neměl jít!“ zaječel zoufale Chinks.

„Pozdě,“ řekl Dvanáctka otráveně. „I pro mě.“

„Zááážeeeeeeh!!!“ slyšeli Crusherovo řvaní, ale přehlušilo ho burácení trysek na jeho zádech. Pak se vznesli a stále stoupali.

Nikdo ve schránce tomu nemohl uvěřit. Letěli do vesmíru uvnitř natvrdlého demoličního robota.

Kutuzov se otřásl pod několika zásahy, na které však odpověděl císařským křižníkům stejně tvrdě.

Bitva se vyvíjela celkem dobře. Robotím křižníků se dařilo vést s těmi císařskými vyrovnaný boj a vytrvale je odrazovat od dalšího bombardování Ysegonu. Jenže to k ničemu nevedlo.

Zrovna když už Farneros skoro přestal doufat, oznámil mu Rayride: „Zaznamenáváme volání do Crushera.“

„A kde je?“ zeptal se Farneros.

„Ve vesmíru,“ řekl Rayride jakoby nic. Pak se však už zatvářil o něco udiveněji. „A veze s sebou Edge a ‚další čtyři mrňouse‘,“ ocitoval Crushera.

„Pošli mu údaje, která z těch lodí je Iranova,“ přikázal Farneros. „A přepoj mi ho, chci s ním mluvit.“

„Bude to jen zvuk,“ sdělil mu krátce Rayride, než na můstku zazněl Crusherův hlas.

„Farnere!“ zajásal. „Je to čest, opět ti sloužit!“

„I pro mne je to čest,“ řekl Farneros vlídně. „Crushere, víš, co máš dělat?“

„Aby ne!“ zachechtal se Crusher. „Udělám do té proklaté lodi pořádnou díru!“

„Přesně tak,“ usmál se Farneros sám pro sebe. „Jakmile to uděláš, vysaď tam Edge a ostatní a co nejrychleji odleť pryč, bude to tam nebezpečné.“

„Ani trochu se mi nelíbí, že bych měl prchat z boje, ale poslechnu,“ ubezpečil ho Crusher.

„Dobře, Crushere, ať se ti daří,“ rozloučil se Farneros.

Odpovědělo mu jen jakési nesrozumitelné zamručení, ale znělo velmi vesele.

„Co teď?“ zeptal se Rayride.

„Obletíš celé bojiště zprava, až se dostaneme za Iranovu flotilu i za jeho vlastní loď. Jak budeme prolétat, já odletím s lodí, kterou nám dali lidé, a ty se pak dalším obletem zařadíš zpátky do naší formace, než tuhle loď stačí ohrozit,“ vysvětlil mu Farneros svůj záměr. „Vyjde to, pokud si nás nebudou hned všímat. Budu napojený na Kutuzova, abych měl přehled.“

„Tak rychle,“ vyzval ho bez dalších řečí Rayride, a ihned pilotovi nakázal, aby provedl Farnerem nařízený manévr.

Křižník Kutuzov se dal do pohybu, ale to už Farneros běžel chodbami k hangáru na levoboku.

„Držte se, mrňousové, za chvíli jsme tam!“ ozval se z reproduktoru ve schránce Crusherův hlas.

„Páni, už vím, co měl Farneros v úmyslu,“ pravil Edge ve chvíli náhlého prozření.

„Ale neměl do toho zatahovat mě!“ rozčiloval se Chinks. Stále se nesmířil s tím, že letěl na válečnou výpravu proti bitevním robotům. Možná bylo dobře, že neviděl, co se dělo zvenčí, protože z toho už by se asi definitivně zbláznil.

Crusher přiletěl k boku Iranovy lodě a zachytil se tam. Proti křižníku byl taky jenom „mrňous“, ale i tak byl z dálky docela dobře vidět. To už si ho pomalu začaly všímat i střelci v protileteckých věžích, ale tahle palba mu nijak vážně neublížila. Během několika vteřin přeměnil přesunem několika součástek svoje ruce na hrabací lžíce a zabořil se jimi do pláště lodi. Zuřivě rval pryč kusy kovu a dělal tak v trupu stále větší otvor.

Najednou ho však zasáhla střela z děla, ale oklepal se a pracoval dál. Pak do něj začalo pálit hned několik děl najednou. Jejich rozžhavené projektily do něj ničivě narážely. Svými kanóny jich několik zničil, ale bylo jich příliš mnoho. Ignoroval proto i velmi bolestivá a vážná zranění, která mu děla způsobovala a dál se bořil stěnami trupu, i když měl pod takhle těžkou palbou co dělat, aby se vůbec udržel u stěny lodě.

Uvnitř schránky slyšeli z reproduktorů jeho bolestné hekání a vzdorovité bručením. Uvnitř se i celý třásl.

„Má potíže,“ hlesla Jesse a stejně jako ostatní dál napjatě čekala.

Konečně se Crusherovi podařilo vyhloubit dost širokou díru. Strčil k ní břicho, otevřel schránku a všechny uvnitř vyhodil do bezpečí za vzduchovým štítem lodi. Dopadli do poměrně velké, nikým nehlídané místnosti, která podle mnohých beden sloužila jako sklad. Všichni se ihned vzpamatovali a skrz širokou díru sledovali, alespoň částečně, co se děje s Crusherem.

Ten se odmítal vzdát. Ve vesmíru ho sice nemohl nikdo slyšet, ale i tak mluvil čistě pro sebe a dodával si tak odvahu.

„Tak pojďte!“ křikl odhodlaně Crusher, nabil všechny kanóny a začal kosit dělové baterie. Už věděl, že neuteče, děla by ho z dálky zničila i tak. „Na Crushera jenom s přesilou, co, padavky!“

Děla ho cupovala na kusy, odlétávaly od něj kusy brnění i jeho vlastního těla, ale i tak bojoval dál. Rozdával a schytával, až do úplného konce. Nakonec se jeho děravé tělo bezvládně vznášelo u probourané stěny křižníku.

Nebyl mrtvý, ale už nebyl schopný ničeho. Jen z posledních sil se pomalu přitáhl blíž a prostrčil svou obří hlavu dírou dovnitř, aby se dostal mimo ticho vakua.

„Sbohem… mrňousové,“ řekl slabým, tichým hlasem. Ještě naposled zasýpal v náznaku slov a pak jeho žluté oči zhasly a na tváři mu zůstal výraz plný smrtelné lítosti. Jak se křižník nepatrně pohyboval, postupně jeho tělo odplouvalo prostorem pryč.

Nikdo nemohl od mrtvého Crushera odtrhnout oči. I za těch pár chvil, co s ním prožili, jim přirostl k srdci. Jenže teď byl tenhle dobrácký obr pryč.

„Měli bychom jít,“ prohlásil Edge s vážnou tváří.

V tom se široké dveře místnosti se zasyčení otevřely a dovnitř vtrhlo několik císařských robotů. Edge, Jesse a Digeron se okamžitě postavili do jedné řády před vystrašeného Chinkse a naprdlého Dvanáctku.

„Doufám, že Farneros dorazí rychle,“ utrousila Jesse.

„Ještě nedávno bych nevěřil, že to řeknu, ale já taky,“ přidal se Digeron.

„Dost řečí,“ přerušil je Edge. „Na ně!“

A s tasenými zbraněmi se rozběhli proti císařským robotům.

„Co to mělo znamenat?!“ obořil se Iranos na vyděšeného Ironwreckera. „Jak to, že se nám do lodě dobýval nějaký obrovský vesmírný robot?!“

„Můj, Veliteli, nevím jak se to mohlo stát!“ obhajoval se Ironwrecker s patřičnou bázní. „Ale ujišťuji vás, že ti, které tam ten robot vysadil, budou brzy mrtví!“

„Řeči,“ řekl Iranos znechuceně a uštědřil Ironwreckerovi výchovný pohlavek, kterým ho přirazil ke zdi.

„Veliteli, jeden z jejich křižníků, zdá se, míří k nám do týlu,“ upozornil ho Darkrage hlubokým hlasem.

„Cože?“ vyštěkl Iranos a obrátil zrak k obrazovkám. Chvíli přemýšlel, pak tvrdým hlasem rychle přikázal. „To je Farneros, něco chystá. Ať na tu loď soustředí palbu všechny lodě v týlu!“

„Rozkaz!“ odpověděl Darkrage.

Pak už Iranos sledoval, jak se osamělý křižník zmítá v ničivé palbě.

Rayride se při té smršti střel, která se na ně snesla, ani neudržel na místě a stejně jako zbytek můstku přeletěl půlku místnosti. Všude létaly jiskry a místy i šlehaly plameny. Pak celý můstek potemněl.

Předpoklad, že v jednom křižníku nebudou nepřátelé vidět nebezpečí, byl zjevně chybný.

Rayrideovi se podařilo se štěstím zprovoznit jeden monitor, na kterém zjistil stav škod. Bylo to zlé. Bylo to velmi zlé. Stáli na místě, bez štítů, beze zbraní, většina systémů bez proudu, nemluvě o nefunkčnosti motorů.

Rayride zapnul interkom, aby se domluvil se strojovnou. „Tak co se děje?“ zeptal se stručně.

„Jen klid, vybouchla nám tady půlka vybavení, ale to nic, to se spraví,“ uklidňoval ho hlas nějakého opraváře.

„Rád bych sdílel váš optimismus,“ řekl Rayride a mrkl na pohyb nepřátel, „ale míří tu na nás patnáct nepřátelských křižníků a my nemáme možnost obrany, ani úniku.“

„Potřebuji čas,“ dožadoval se opravář. „Musíme tady pár věcí propojit, abychom uvedli do chodu aspoň motory.“

„Dobře,“ přikývl Rayride. „Nejdříve ty motory.“

Na monitoru se však objevila Iranova tvář. „Kde je Farneros?“ zamračil se a mluvil s Rayridem tónem, jakým běžně rozdával rozkazy.

„Farneros na téhle lodi nikdy nebyl,“ zatvářil se Rayride neoblomně.

„Takže vás můžu s klidem zničit,“ usmál se Iranos prohnaně. Vzápětí však zkroutil tvář do čirého vzteku. „Nejsem idiot! Jsi členem jeho nejužšího velení, pokud jsi tu ty, je tu i on!“

„I kdyby,“ zamračil se pro změnu Rayride. „Farneros tu teď není.“

„Možná je to tak lepší.“ Iranův nový vlídný úsměv Rayrideovi naháněl strach. „Mám pro tebe návrh.

Skvělé! pomyslel si Rayride. Návrhy a diskutování znamenaly spoustu času navíc.

„Poslouchám,“ vyzval Irana klidně.

„Vydejte mi Farnera,“ řekl Iranos rázně. „Vydejte mi ho, a já vás ušetřím a udělám z vás své pobočníky.“

Rayride ve tváři předstíral skutečný zájem. „Takový návrh chce čas,“ řekl nakonec. „Musíme si to promyslet…“ Jedním výrazným gestem zahrnul Rayride všechny na můstku. „My všichni.“

„Rozhodněte se hned!“ vyjel na něj Iranos.

Rayride pokrčil rameny a ušklíbl se na něj. „V tom případě… táhni do k čertu.“ Komunikaci s Iranem ukončil. V horečném spěchu se pak spojil s kabinou RC-24ky od lidí. „Farnere, myslím, že jsem dal právě Iranovi pádný důvod k tomu, aby nás rozstřílel na kusy. Jak jsi na tom?“

„Špatně,“ odpověděl Farneros klidně. „Vrata hangáru nejdou otevřít a tahle loď nemá zbraně, takže je nemůžu ani prostřelit.“

„Nevypadá to dobře,“ řekl Rayride. „Ve strojovně na tom pracují, ale zřejmě to nestihnou včas.“

„Stihnou,“ pravil Farneros nezlomně. „Zvládneme to.“

„Farnere,“ řekl Rayride tiše, s pohledem upřeným na obraz císařských křižníků. „Tentokrát ne.“ A sledoval, jak se z křižníků rojí stovky rudooranžových střel a letí přímo proti nim.

„Konečně!“ vykřikl Iranos nahlas své myšlenky. Spolu s Ironwreckerem a Darkragem, kteří byli stejně nedočkaví, dychtivě očekával zničení Farnerova křižníku.

Verin tohle nemohl dopustit. Nemohl po tom všem Farnera znovu zradit.

Dostal od Rady svolení zakročit a hodlal ho využít.

Věděl, že nemá moc času. Využil vyspělého hyperprostorového pohonu, kterým jeho malá loď disponovala a provedl malý hyperskok, kterým se bleskurychle dostal mezi Iranovy lodě a Farnerův křižník. Jen těsně pak stihl zvětšit rozsah a změnit tvar svého štítu.

Ve zlomku vteřiny se kolem Verinovy lodi rozšířil stříbřitě zářící energetický disk o průměru desítek kilometrů, který oddělil Farnerův křižník od těch Iranových. Narazily do něj všechny vypálené střely a bubnovaly do něj stále další. Normálně by štít mohl schytávat tolik zásahů bez poškození klidně i několik hodin bez přestávky, ale teď musel rozptýlit svou ochranou energii na mnohonásobně větší plochu. Verin cítil skrze loď, jak štít slábne.

Do štítu neustále narážely stovky dalších střel. Verin musel zasáhnout, jinak by se štít zhroutil. Verin se postavil doprostřed nevelkého interiéru lodě, který měl jen šest metrů na délku a dva metry na šířku, rozpřáhl ruce a začal soustřeďovat svou životní sílu. Celý se modře rozzářil a skrz proudy svítící energie se jeho síla dostávala k systémům lodě.

Ucítil, jak štít opět zesílil. Verin věděl, že dokud bude mít dost sil, udrží štít v celku. Ale už teď cítil, jak mu síla ubývá a netušil, jak dlouho to takhle ještě vydrží.

„Co je to?!!“ řval Iranos jako smyslů zbavený.

„Je to nějaký štít, můj Veliteli!“ snažil se ho Ironwrecker uklidnit alespoň nějakou odpovědí.

„Co máme dělat?“ zeptal se Darkrage opovážlivě.

„Střílejte dál, idioti! Střílejte vším! Chci zničit tu zatracenou loď, i s Farnerem na palubě!!!“ vykřikl Iranos a vystrašil už úplně všechny na můstku. Byl uprostřed totálního amoku. „Zničte ji, nebo zničím já vás!!!“ zaburácel, vytasil meč a jako smrtelně vážně myšlenou výhružku přesekl jednoho z robotů vedví.

Všichni okamžitě začali vydávat rozkazy úplně komukoliv, jen aby bylo vidět, že něco dělají.

„Nesmí znovu utéct!!“ zařval znovu Iranos a zapíchl dalšího, vyplašeně ječícího robota.

„Farnere, nevím, co se vlastně děje, ale zřejmě máme druhou šanci,“ řekl Rayride do interkomu a unešeně pozoroval tu zářící scenérii. Stovky projektilů neustále bušily do stříbřitého štítu a rozvlňovaly na něm proudy energie.

„Vidím to na monitoru,“ řekl Farneros a jeho hlas zněl úplně stejně uchváceně.

Pak se světla konečně opět rozsvítila a proud naskočil.

„Farnere, leť!“ křikl okamžitě Rayride naléhavým do interkomu. „Leť, ať můžeme zmizet!“

„Už startuji,“ ujistil ho Farneros.

Rayride vypnul komlink a tentokrát už s obavami opět pohlédl na štít, který se stával průhledným a začínal blednout. „Nemáme moc času.“

„Tak leťte!“ zasténal Verin. Jeho obličej byl zkroucený bolestí a vysílením, jak všechnu svou životní energie směřoval do štítu. Verinova záře se změnila z modré na bledě modrou, jak jeho síla ochabovala a množství posílané energie se snižovalo.

Konečně se křižník pohnul a letěl pryč. Verin však musel držet štít, dokud se loď nedostane do bezpečí.

Teď už Verin vypětím křičel a jeho záře přešla do oslepující intenzity, avšak její barva již byla čistě bílá. Vydával ze sebe úplně všechno.

Několik střel už dokázalo projít štítem a jejich množství se pořád zvětšovalo. Štít se stával stále více propustným. Jeden z projektilů se následně dokonce prorval skrz Verinovu loď a utrhl její předek, ale on se jen ohlédl a udržoval štít jak dlouho jen mohl.

Pak ale jeho lodí prošla další střela a velký, kovový, rozžhavený hrot popohnaný nábojem laseru narazil přímo do něj samotného.

„Ne,“ zavrčel Iranos překvapivě tiše. Moment naprostého vzteku už ho přešel. Teď jen nevěřícně a skoro s pláčem sledoval, jak se sice štít konečně rozplynul, ale Farnerův křižník už míří širokým obloukem zpátky ke zbytku robotích lodí.

„Veliteli, co máme dělat?“ otázal se Ironwrecker velice opatrně.

Iranos se tímhle dotazem probral z dočasné letargie a na Ironwreckera se zadíval opět tím zničujícím pohledem. „Otočte lodě a podpořte náš útok! Musíme je porazit!“

Farneros prolétal velice blízko, takže dobře viděl, že zmizení zázračného štítu doprovázela exploze nepoměrně malé lodi. Tušil, kdo měl jejich nečekanou záchranu na svědomí.

V malých prostorách RC-24ky se s ním tísnilo dalších deset nejlepších bojových robotů, které osobně vybral. Nebylo jich mnoho, ale chodby bitevních křižníků nebyly nijak široké, takže množství nemuselo nutně rozhodovat.

Při svém rychlém letu zahlédl i mrtvého Crushera i kusy jeho těla kolem něj. Potom už se ale soustředil jen na to, aby se trefil do díry v plášti Iranova křižníku. Protiletecká děla po něm zuřivě pálila ale ultra rychlou lidskou loď nebyla schopná zasáhnout.

Jakmile se přiblížil k otvoru v trupu, raději ještě Edgeovi poslal varovný signál.

Edge zrovna porcoval jednoho z císařských robotů, když mu přišla Farnerova zpráva. Vyvalenýma očima pohlédl skrz díru na rychle se blížící šedý útvar. Pokud by sem loď dopadla při takové rychlosti…

„Ke straně!“ vykřikl a sám se vrhl ke zdi.

Všichni jeho varování naštěstí poslechli… Všichni, až na císařské roboty. Ti si mysleli, že je to jen léčka a roboti už jsou tak zoufalí. Zlomyslně se rozchechtali a těšili se, jak si roboty vychutnají.

Farneros sice těsně před „přistáním“ zapnul brzdící trysky, ale i tak se malá loď ve tvaru zaobleného hrotu vřítila dovnitř šílenou rychlostí. Převálcovala všechny císařské roboty a zastavila ji až stěna, i když i tu dokázala zbourat.

Dveře na zádi se otevřely a vystoupil jimi Farneros následovaný deseti bojovými roboty.

„Farnere, tomu říkám nástup!“ zasmál se Edge pochvalně.

„Ano, velmi půvabné,“ zakabonil se Dvanáctka pro změnu.

„Edgei, dobrá práce,“ pokývl Farneros. Potom se pohledem zastavil na Digeronovi. Ten se rukama opřel o trhač a nervźně mu pohled oplatil.

Edge hodil pohledem na Digerona a hned potom na Farnera. „On je v pohodě, Farnere,“ řekl. „Prověřil jsem ho, je s náma.“

„Tak dobře,“ souhlasil Farneros a kývl vlídně na Digerona. „Vítej zpět.“

„Díky, Farnere,“ přistoupil k němu Digeron. „Já, chtěl bych jen – “

„Není třeba,“ zadržel ho Farneros. „Pokud za nás budeš opět věrně bojovat, odpustím ti.“

„Beru to jako závazek,“ prohlásil Digeron vděčně.

„Teď rychle,“ promluvil Farneros, ke všem najednou. „Musíme zastavit Irana. Roboti, vpřed!“

„Jupí!“ zavýskl Edge a s ostatními následoval Farnera, který se protáhl kolem RC-24ky, aby se dostal dále do hloubi křižníku.

„A co my dva?“ křikl za nimi Chinks nespokojeně a ukázal na Dvanáctku. „My tu neměli být!“ Dvanáctka na souhlas rázně kývl hlavou.

„Vy dva?“ zarazil se Farneros. „Vezměte si nějakou zbraň a pojďte s námi.“

„Ale my nejsme bojovníci,“ vyvalil Chinks své uzounké oči do úctyhodných rozměrů.

„Už vidím, jak se peru s Darkragem,“ dodal Dvanáctka sarkasticky.

„Jdeme proti velké přesile,“ sdělil jim Farneros. „Proto jsem vybral jen ty nejlepší. Ale pokud chcete přežít, musíte se dokázat ubránit.“

„Fajn,“ dal si Chinks trucovitě ruce v bok a spolu s Dvanáctkou přešel k mrtvým císařským robotům.

„Je skoro větší než já,“ poznamenal Dvanáctka kriticky, když si prohlížel jeden z mečů.

„Jdeme,“ řekl Farneros rázně, když viděl, že se oba ozbrojili.

Celá skupina obešla letoun a vykročila na chodbu, kde mohli jít maximálně tři vedle sebe. Jakmile zahnuli za roh, čekalo už na ně mnoho císařských robotů.

Farneros na všechny kývl, aby se ujistil, že jsou připraveni, a vytasil meč. „Vpřed!“ zaburácel a mocným seknutím zabořil Ostří zkázy do prvního nepřítele.

„Nenechte je utéct!“ vykřikl Kreynuck. Posledních padesát nepřátelských křižníků se díky obklíčení octlo ve smrtící křížové palbě. Lasery, torpéda a rakety do nich ryly ze všech stran. Každou chvíli některá z lodí celá explodovala, nebo se rozlomila na několika částí.

Jenže hrozilo nebezpečí, že obklíčení bude prolomeno, protože po stranách nebylo uzavřeno dostatečně těsně – chránilo je jen pár křižníků. A přesně o to se teď císařská flotila pokoušela, protože všechny křižníky se otočily a letěly doleva. Letěly a pálily vším, aby se probily skrz. A i když lidské křižníky nezničily, nezpomalily, nýbrž letěly proti nim.

Nakonec do sebe několik lodí v plné rychlosti narazilo. V tu chvíli se rozsvítilo hned několik oslnivých explozí a do prostoru se vymrštilo mnoho trosek z lodí. Řada císařských křižníků takhle zničila sebe sama, ale hlavní voj uprchl z obklíčení a bez meškání vstoupil do hyperprostoru.

„Kruci!“ praštil Kreynuck do opěradla. „Eckarte, co myslíte, kam mohli letět?“

„Podle směru a stávající situace…“ zapřemýšlel Eckart a vzápětí pokrčil rameny, „…k Ysegonu.“

„Překvapivě,“ poznamenal Kreynuck na souhlas. „Musíme ihned za nimi. Tohle by Farneros sám nezvládl.“

„Ale pane, stále jsme tu nikde neviděli lodě přepravující Iranovu pozemní armádu,“ namítl Eckart. „Můžou tu někde čekat. Když odletíme, Karias bude v přímém ohrožení.“

„Vím o tom,“ uklidnil ho Kreynuck. „Druhá, šestá a sedmá skupina tu zůstane, zbytek letí k Ysegonu.“

Karias tak zůstalo střežit asi třicet křižníků, zatímco hlavní část flotily v čele s Titániem zamířila k Ysegonu.

„Můj Veliteli, dorazily posily,“ oznámil Ironwrecker s naději, že to Irana potěší. „Vítězná flotila od Kariasu.“

„Imbecile,“ řekl Iranos pohrdavě. „To jen znamená, že museli ustoupit od Kariasu.“

Stav lodí, které se zrovna vynořily z hyperprostoru, tomu jen nasvědčoval, protože děravým trupem a silně prořídlým počtem se určitě vítězné flotily nevyznačovaly.

„Teď jsou za roboty,“ pokračoval Iranos v řeči. „Ať přeletí nad nimi k nám a přitom na roboty vystřelí úplně vším. Jestli ti idioti prchli, tak lidé tu budou brzy taky.“

Ironwrecker nemeškal a ihned začal s lichotkami: „Veliteli, jsi tak prozíravý – “

„Dost už podlézání!“ okřikl ho Iranos. „Udělej, co říkám!“

Ironwrecker uraženě zavrčel, ale poslušně odběhl ke komlinku.

„Veliteli,“ přidal se Darkrage se svým hlášením. „Ti roboti, co se vysadili na dvanácté palubě, se probíjejí stále dál. Teď jsou v chodbě šest. A je s nimi i Farneros.“

„Míří k nám,“ usoudil Iranos. „Jdeme tam!“ křikl na všechny a s Darkragem za zády se vydal dveřmi ven z můstku. „Ironwreckere!“

„Už běžím, můj Veliteli!“ ujišťoval ho Ironwrecker opozdile.

Iranos se však ještě zastavil a obrátil se na roboty na můstku. „Pokračujte v boji podle plánu. Jsem napojený na systém lodi,“ ukázal si na hlavu, „takže budu vědět o všem. Pokud se bude něco dít, nedělejte nic, pokud vám to nepřikážu!“

„Rozkaz, Veliteli,“ přikývli svorně všichni roboti.

Iranos ještě na roboty vrhl pohled, který naznačoval, že v případě neúspěchu se s nikým mazlit nebude, a pak se otočil k Ironwreckerovi a Darkrageovi. „Doufám, že mě znovu nezklamete. Vy se postarejte o všechny ostatní, ale Farneros je jen můj,“ zavrčel pomstychtivě a sáhl si na useknutý růžek s odhodláním, že Farnerovi oplatí víc než tímhle ublížením na egu.

Titánius se i s celou lidskou flotilou vynořil z hyperprostoru zrovna ve chvíli, kdy císařské křižníky, vyhnané od Kariasu, přelétávaly nad robotí flotilou a seshora ji kropily vším možným. Bylo to ještě o to horší, že robotí flotila se zároveň musela starat i o křižníky v Iranově skupině.

„Přeleťte před roboty a pusťte se do Iranovců,“ přikázal Kreynuck.

„Pěkné jméno, pane,“ poznamenal Eckart, zatímco se flotila přesunovala před bojem vyčerpané robotí křižníky. „Budete jim takhle říkat?“

„Iranovci? Ne,“ zakroutil Kreynuck hlavou. „Tak jim budou možná říkat učebnice dějepisu, ale pro mě je to jen velká spousta císařských plecháčů, které vede jiný císařský plecháč.“

„No vidíte,“ pozvedl Eckart prst, jako by přišel na něco závratného. „Uvědomil jste si, že tu právě teď utváříme historii, pane?“

„Eckarte, víte, že jsme stále uprostřed bitvy?“ připomněl mu Kreynuck odměřeně, přesto trochu s humorem. „Přestaňte tu rozjímat a věnujte se povinnostem.“

„Rozkaz, pane,“ vzpamatoval se Eckart a ihned hlásil: „Proplouváme nad robotími loděmi a jsme na dostřel Iranovcům.“

„Palte – “ chtěl říct Kreynuck.

„Moment!“ přerušil ho Eckart. „Nabíjejí iontová děla. Úplně všichni.“

„Počkali si na nás,“ utrousil znechuceně Kreynuck. „Ať se celá flotila připraví.“

Ještě než to Kreynuck dořekl, z císařských křižníků už vyšlehávaly desítky duhových projektilů. Lidské křižníky zrovna slétávaly na úroveň těch císařských, takže se ocitly v obzvlášť nevýhodné situaci. Křižníky lidského typu byly už od těch císařských konstruované se zešikmeným trupem dopředu a někdy i do špičky, což redukovalo poškození při čelní palbě. Jenže když teď křižníky slétávaly dolů, úplně odhalily své horní plochy. Byly dokonalým cílem.

Iontové výšlehy je zasáhly plnou silou. Několika křižníky střely dokonce prolétly skrz a zanechaly za sebou díry v trupu o průměru desítek metrů. Ostatní postihly alespoň kolísání proudu, výpadky štítů, motorů i zbraní, nebo požáry v důsledku explozí přetížených štítových generátorů. Podobné problémy se nevyhnuly ani Titániovi, i když ne v takové míře.

„Pa-pane,“ zakašlal Eckart kvůli dusivému kouři z blízkého hořícího terminálu. „Zařazovat se před robotí křižníky možná nebyl nejlepší nápad.“

„Uznávám,“ připustil Kreynuck a protřel si uslzené oči. „Moje chyba.“ Zakroutil prudce hlavou, aby se trochu vzpamatoval, protože na něj spadl jeden z monitorů, připevněných na stropě. Okamžitě si umínil, že až tohle skončí, promluví konstruktérům křižníků do duše, aby monitory na strop už buď vůbec neumisťovali, nebo aby je tam přidělali daleko pevněji. „Stav?“ zeptal se.

„My máme nějaké ty výpadky proudu a tak dále,“ citoval Eckart z hlášení monitoru. „Tahle loď vydrží všechno,“ zakroutil hlavou nevěřícně. „Nemáme vážnější škody, zbytek flotily je na tom hůř. A pálí na nás.“ Poslední větu potvrdila série otřesů.

„Tak palte taky,“ řekl Kreynuck trochu unaveným tónem. „Tohle jsem vážně podělal,“ zašeptal pro sebe a znovu zakroutil hlavou.

Iranos si v duchu s uspokojením prohlížel škody, jaké napáchala v lidské flotila připravená iontová salva. Tohle by mělo lidi hodně oslabit, i když ten obrovský křižník představoval stále velké ohrožení.

To, že Farnerovi roboti dostali, zjevně od lidí, novou flotilu, značně narušilo Iranovy plány. Měl jen vybombardovat robotí civilisty, takovou bitvu vůbec neměl v úmyslu. Jeho flotila byla velká, ale ne neomezená, nemohl si ji tu dovolit ztratit. A už vůbec si nemohl dovolit stále soupeřit s celou lidskou flotilou, jakkoli v tom byl zatím úspěšný. Nakonec by na něj poslali všechno. Nakonec by ho porazili. Byl příliš velkou hrozbou.

Musel zničit Farnera a jeho roboty a potom odletět daleko mimo území Lidské federace, kde by si vybudoval bezpečné a tolik potřebné zázemí. Pak se mohl vrátit a triumfálně srazit na kolena všechny své nepřátele. Ale to až potom.

Iranos s Ironwreckerem a Darkragem po boku zabočil za roh do další chodby a pak se zastavil.

Tam stál – Farneros – jeho jediný protivník, kterého ještě musel zabít. Byl v čele své malé přepadové skupinky, která v chodbě zápolila s císařskými bojovými roboty. Mezi Farnerovou skupinou zahlédl dokonce i Digerona, toho naivního hlupáka, a podle tepelného pohledu i člověka – ženu – v Lerrishově zbroji. Nepochybně dcera Johna Stonea, kterého osobně propíchl.

Ale ti Irana nezajímali. Zaměřil se jen na Farnera a upřeně jej sledoval. Potom zaklonil hlavu a vydal válečný ryk plný nedočkavosti a zuřivosti, kterým na sebe všechny upozornil.

Když se ozval Iranův řev, hluk zbraní v chodbě utichl a všichni se obrátili za zdrojem hlasu. Víc než sto císařských robotů, nahrnutých v cestě mezi Iranem a Farnerem s ostatními, se však následně ihned postavilo zpět do bojového postoje. Farneros se jen klidně napřímil a hleděl na ně.

„Farnere,“ přistoupil k němu Edge zezadu a položil mu ruku na rameno, jako by ho vyzíval k akci.

„Jděte mi z cesty,“ pravil Farneros tvrdě k císařským robotům. Ti ovšem nereagovali a dál ho obezřetně sledovali.

Daleko za nimi v chodbě Iranos celou scénu sledoval a provokativně se usmíval.

Farneros se výhružně přikrčil. Sevřel Ostří zkázy pevněji v rukách a jeho hrot namířil na císařské roboty.

„Jděte mi z cesty, povídám!“ zaburácel Farneros a odrazil se kupředu. Svým tělem srazil první roboty v řadě a klestil si cestu dál. Odrážel císařské roboty, sekal do nich a bodal, drtil je tělem o stěny, přehazoval je přes sebe, aniž by utržil byť jen škrábnutí. Když se takto probil skrz, zůstala za ním pěkná spoušť. On se však ani neohlédl a rovnou se rozběhl vstříc své nemesis.

Víc už Iranos nepotřeboval. Naposledy se zlomyslně usmál a pak se rozběhl proti Farnerovi.

Běželi proti sobě obrovskou rychlostí. Zcela jiní povahou, téměř stejní vzhledově, se stejnými zbraněmi a stejnou touhou v jejich kovových srdcích – zničit jeden druhého. Když se ocitli od sebe jen na pár metrů, oba vykřikli, vyskočili a ve vzduchu po sobě vší silou máchli – Farneros shora, Iranos zezdola. Srážka Ostří zkázy těch dvou vydala zvonivé zařinčení a do vzduchu vylétla sprška jisker. Oba dva je vzájemné údery odrazily od sebe, i když v letu pokračovali ve směru skoku. Farneros byl odhozen až ke stropu, kde strhl několik zářivek a spadl zpátky dolů, zatímco Iranos byl Farnerovou ranou přiražen k podlaze, po které se ještě pár metrů kutálel.

Oba okamžitě vyskočili zpátky na nohy a bez okolků zahájili sérii seků a bodnutí, vedených obrovskou silou. Jejich vzájemné výměny nebyly ani moc rychlé – jejich zbraně a koneckonců ani oni sami nebyli stavěni na příliš rychlý styl boje, i když, pokud chtěli, toho byli schopni. Ale tohle byl souboj plný rozmáchlých, těžkopádných a silou vedených úderů, které vyvolávaly zvonění, z jakého by člověku šel mráz po zádech. Roboti – všichni – se spokojili s fascinovaným sledováním toho divadla.

Iranos po Farnerovi dvakrát sekl příčně, potom jednou odzdola nahoru a následně ho kopancem do ocelového břicha odstrčil ke zdi. „Neporazíš mě, Farnere, smiř se s tím!“ křikl Iranos a pokusil se Farnerovi useknout hlavu.

Farneros se před ranou rychle sehnul, sekl Irana přes břicho a chtěl za něj přeběhnout, ale Iranos se po něm rychle ohnal a praštil ho mečem do ramene. „Už jsem to jednou udělal, zapomněl jsi?“ odvětil Farneros a pozorně sledoval Irana. Začali kolem sebe pomalu kroužit.

Iranos se pohladil po useknutém růžku a zamračil se. „Nikdy na to nezapomenu. Zostudil jsi mě! Ale hodně se změnilo!“ Jakmile to Iranos dořekl, zasunul meč do pouzdra na zádech a vyrazil kupředu. Farneros po něm sekl odshora dolů, ale Iranos se vyhnul a dostal se k němu příliš blízko, než aby s tím Farneros mohl něco udělat. Iranos ho chytl za ramena, vyzvedl do vzduchu a mrštil jím proti stěně. Potom přiskočil k ležícímu Farnerovi, pro jistotu ho nakopl do tváře a táhl ho k odbočce do jiné chodby. Farneros se snažil vymanit z Iranova sevření a dostat se na nohy, ale Iranos na něj dupl a pak ho vyhodil do výšky. Iranos si v tom krátkém okamžiku, kdy byl Farneros ve vzduchu, nabil silové pěsti a oběma najednou do něj udeřil, takže Farneros odlétl asi dvacet metrů dál do chodby.

Iranos opět vytasil Ostří zkázy a zavolal na své dva poskoky: „Ironwreckere, Darkragei, zničte je!“ ukázal na zaraženě stojící Farnerovi roboty. Dál už si jich nevšímal a s nabuzeným zavrčením zamířil do chodby za Farnerem.

Zároveň poslal zprávu na můstek, aby se jeho loď a dalších deset křižníků v týlu odpoutala od hlavní bitvy a obnovila bombardování Ysegonu. Ať už to tu dopadne jakkoli, chtěl roboty vyhladit do posledního kusu plechu.

Edge, Jesse, Digeron a osm zbylých bojových robotů sledovalo, jak Iranos mizí v chodbě. Chinks a Dvanáctka se celou dobu schovávali za nimi a doufali, že se do ničeho nepřipletou.

Císařští roboti, přes které se probil Farneros, se pomalu začali zvedat. Většina z nich nebyla mrtvá, jen všichni dostali pěkně po tlamě. A všichni byli pořádně naštvaní.

„Co teď?“ zeptal se Digeron.

„Budeme pokračovat,“ pokrčil Edge rameny.

„Mají přesilu,“ sykla na něj Jesse.

„Mně spíš dělají starosti oni,“ ukázal Edge koncem vibropily na Ironwreckera a Darkrage, kteří si to sebevědomě rázovali k nim.

Jesseina kovová obočí šla prudce dolů. „Nemůžeme se s nimi prát tady. Jsou silnější, Darkrage nás zadupe do země a Ironwrecker rozseká to, co zbude.“

Edge se podrbal za hranatou robotí verzí ucha. „Pravda. Ale jsme rychlejší, potřebujeme je vytáhnout do volnějšího prostoru, tady je to na prd.“

„Koukala jsem na plány těch křižníků, kousek zpátky je hlavní rozcestní hala. To je spousta místa.“

„Tak jdem,“ přikývl Edge a obrátil se na ostatní. „Zpátky!“

Celá skupina se rozeběhla nazpět, pronásledována Ironwreckerem, Darkragem a jejich malou, soukromou armádou císařských robotů. Po chvíli všichni dorazili do rozlehlé místnosti, ze které vedlo celkem šest chodeb a uprostřed byla v kruhovém rozložení umístěna čtveřice výtahů pro přepravu mezi jednotlivými palubami.

Roboti se postavili před výtahy čelem k sebrance Iranových poskoků a domlouvali se na plánu.

„Vzdejte se, nebo vás zničíme!“ vykřikl Ironwrecker bez meškání.

Edge odpověděl naproti tomu veskrze přátelským hlasem: „To je zvláštní, zrovna jsem tady navrhoval, že vás obklíčíme.“

Ironwrecker už neřekl nic. Prostě jen vztekle zavrčel a vrhl se vpřed, následován ostatními.

Roboti postupovali tak, jak se dohodli. Edge skočil obloukem mezi Ironwreckera a Darkrage a v rychlých otočkách je začal osekávat. Jesse, Digeron a zbylí bitevní roboti proběhli kolem a snažili se co nejrychleji vyřídit všechny císařské roboty, kteří byli díky Farnerovi v příjemně zbědovaném stavu.

Edge se pokoušel Ironwreckera a Darkrage na sobě udržet co nejdéle. Neměl v plánu je zatím zabíjet, protože věděl, že by stejně neměl proti jim oběma šanci. Jen využíval své rychlosti, přebíhal mezi nimi a přeskakoval je a oba je otravoval rovnoměrnou náloží lehkých sekanců. Po chvíli boje se ho však Ironwreckerovi podařilo odstrčit Darkrageovi přímo pod ránu, který ho kladivem odpálil přes půlku haly.

V tu chvíli zrovna Jesse a Digeron skoncovali s císařskými roboty. Ještě se dvěma bitevními roboty, kteří přežili, se okamžitě otočili proti dalším nepřátelům. Bitevní roboti se sebevědomě vrhli kupředu, ale jednoho Ironwrecker téměř rozčtvrtil a druhému Darkrage rozdrtil hlavu kladivem.

„Beru si Darkrage,“ ohlásila Jesse pohotově.

„Jsi si jistá, že ho zvládneš?“ projevil Digeron starost a poprvé zkřížil trhač a Ironwreckerovými zubatými meči.

„Ani ne,“ hekla Jesse, když uhýbala před Darkrageovým kladivem. „Ale snad to půjde,“ dodala o něco sebevědoměji, jakmile se jí podařilo seknout Darkrage do břicha.

Jediným způsobem, jak bojovat s Darkragem, bylo uhýbat před jeho ničivými údery a mezi jednotlivými nápřahy se ho pokusit vážněji poškodit. Pouštět se proti němu do přímé, čistě silové konfrontace, nebylo příliš moudré. Jesse si toho byla moc dobře vědoma, takže kolem něj poskakovala a čas od času do něj sekla nebo bodla. Darkrage už toho měl ale brzy plné zuby, takže místo pomalého nápřahu kladivem ji potom prostě udeřil pěstí a pak teprve přišla krátká rána kladivem.

Darkrage už se nesl jako vítěz, když přistupoval k ležící Jesse, ale pak se odnikud vynořili Chinks a Dvanáctka a s pokřikem a meči v rukou se do něj překvapivě chrabře pustili. Drtivě mezi ně přistálo kladivo. S úlevou si oddychli, jenže pak Darkrage kladivo upustil a oběma najednou vrazil pěstí. Zaskočení malí roboti odklouzali po podlaze pryč.

To už ale Jesse stála zase na nohou. Sledováním, jak se kvůli ní Chinks a Dvanáctka vrhli na tu obrovitou bestii jménem Darkrage a co poté po zásluze schytali, nabila novou energii. Přiskočila k Darkrageovi co nejblíže, aby se nemohl napřáhnout kladivem, a pak mu několikrát sekla po tváři. Přesně jak předpokládala, se Darkrage zaklonil, aby se ranám vyhnul, ale v tu chvíli Jesse vyskočila do vzduchu a kopla ho oběma nohama do hrudi. Darkrage se svalil na zem, kde zůstal nějakou chvíli ležet.

„Dobrá práce, vy dva,“ prohodila Jesse k Chinksovi a Dvanáctce, kteří se v tu chvíli škrábali znaveně na nohy.

„Takhle že je cítit dobrá práce?“ řekl Dvanáctka mrzutě a protahoval si obličejové součástky.

Jesse ho ignorovala a než se Darkrage znovu postavil, rychle jim řekla: „Teď se utíkejte někam schovat.“

Oba dva se podívali nejdříve na sebe, pak na Jesse, souhlasně přikývl a následně konečně běželi pryč.

Jesse pohlédla zpět na Darkrage, který se před ní opět zjevil v plné velikosti. „Na to, co jsi zač, si dost troufáš,“ promluvil na ni hlubokým, dunivým hlasem.

Tohle se Jesse dotklo. Trucovitě si složila ruce na prsou. „A co jsem podle tebe zač?“

„Obyčejný lidský červ,“ řekl Darkrage s odporem. „A ještě k tomu žena.“

„Ha!“ zasmála se Jesse. „Člověk nebo robot, vy chlapi jste všichni stejní.“ Najednou se rozmáchla meči a ve chvíli, kdy to vůbec nečekal, zasekla je Darkrageovi odspoda nahoru do rozkroku. Ne že by tam snad měl Darkrage, jakožto robot, něco důležitého, ale pro Jesse to představovalo velké psychické uspokojení.

Darkrage jen překvapeně pohlédl dolů. Oči se mu náhle jasně do oranžova rozžhnuly, takže skoro vypadaly, jako by hořely. Bylo to znamení, že se v Darkrageovi probudila jeho pověstná, jen těžko vyvolatelná zuřivost. Vzteky zaburácel na Jesse svým hřmotným hlasem, až si raději kousek podstoupila. Popadl kladivo blíže u hlavice a ohnal se jím Jesse po hlavě. Ta se sklonila a odkutálela se pryč.

„Rozdrtím tě!!!“ rozběsnil se Darkrage a máchal kolem sebe kladivem jako smyslů zbavený. Jesse se mu raději prozatím klidila z cesty a ustoupila do nejbližší chodby.

Edge krátce sledoval, jak Darkrage zahání Jesse do nejbližší z chodeb. Pak už ale věnoval pozornost Digeronovi, zatlačenému Ironwreckerem až k výtahům uprostřed haly. Edge rozjel své vibropily a plnou rychlostí se rozběhl Digeronovi na pomoc.

Ironwrecker ho zpozoroval dlouho předem, ale nedával za tím nic najevo, prostě jen dál bušil do Digerona, jako by o ničem nevěděl. Až když byl Edge skutečně téměř u něj, odrazil Digerona tvrdou ranou pěstí až ke dveřím výtahu. Potom se bleskurychle otočil a při tom se ohnal meči rozběhnutému Edgeovi po hlavě. Ten překvapeně výskl a v poslední chvíli padl na kolena, po kterých se sklouzl po podlaze až k Digeronovi.

Edge a Digeron na sebe jen krátce pohlédli a pak už se museli oba bránit Ironwreckerovým zuřivým útokům, kterými je ihned přitlačil na dveře výtahu. Zjevně zařadil na vyšší rychlostní stupeň, protože ačkoli měl na každého jen jednu ruku, i tak měli oba hodně starostí, aby je nepropíchl.

V zoufalosti nakonec Edge drcl loktem do tlačítka, kterým se výtah otevřel. Oba vděčně skočili do kabiny, ale Ironwrecker okamžitě vpadl za nimi. Ve stísněném prostoru výtahu se nemohl nikdo z nich pořádně rozmáchnout, takže se z toho stala spíš taková strkanice. A bylo to ještě o něco horší, když někdo z nich v zápalu boje praštil do panelu s tlačítky, čímž se výtah zavřel a rozjel se nahoru.

Na chvíli se podařilo Ironwreckera zatlačit do úzkých, když mu Digeron přidržel násadu trhače pod krkem. Edge se mu zatím pokusil uříznout pravou ruku, ale Ironwrecker se včas vysmýkl, takže mu Edge zničil jen meč. Ani to jim však neposkytlo žádnou výhodu, neboť Ironwrecker pohotově vytasil náhradu v podobě jakéhosi ozubeného cepínu, který okamžitě zasekl Edgeovi do břicha a praštil jím na jednu hromadu o Digerona.

Sotva se oba opět vzpamatovali, Ironwrecker se rozpřáhl oběma rukama a udeřil je oba dva najednou do hrudi. Vložil do ran celou svou váhu, a tak se mu podařilo Edgem a Digeronem prorazit dveře výtahu. Oba dva rychle vstali a odběhli kousek pryč, zatímco Ironwrecker triumfálně vykráčel z výtahu a na povzbuzení si ještě zařval. Edge a Digeron, už trochu pomlácení, na něj nervózně mířili zbraněmi.

„Co teď?“ zeptal se Digeron uprostřed krátkého vyčkávání.

„Já nevím,“ zakroutil Edge hlavou a rozhlédl se kolem. Stáli v další rozcestní hale, jen na jiné palubě. „Nedá se říct, že bychom si vedli nějak dobře.“

„Ty sis všiml?“ nasadil Digeron překvapený tón.

Edge se na něj podrážděně zamračil. „Kušuj, zrádče, jen přemýšlím nahlas.“

„Jo tak.“

„Tak budete bojovat?!“ zaskřehotal Ironwrecker výsměšně a provokativně zároveň.

Pohlédli na sebe navzájem. Pak se oba postavili do uvolněných póz a Edge si dokonce zasunul vibropily zpět. Jakoby nad věcí si založil ruce na hrudi a zcela seriózním tónem pronesl: „Ne, děkujeme.“

Ironwrecker vztekle dupl nohou o zem a rozběhl se proti nim. Edge a Digeron se spěšně uvedli zpět do bojového stavu a ustupovali před Ironwreckerovými divokými výpady.

„No tak si teda trochu zatancujeme, no,“ řekl Edge blahosklonně a málem se díky tomu nestačil vyhnout zubatému meči, který by mu jinak rozsekl hlavu na dva kusy.

Kreynuck na obrazovce bezmocně sledoval, jak se jeho flotila snaží prorazit blokádou, kterou vytvořily císařské křižníky. A Iranos zatím s několika dalšími loděmi dál v poklidu bombardoval Ysegon.

„Admirále, musíme něco udělat,“ ozval se mu z komlinku naléhavým hlasem Rayride. „Iranos se nás snaží vyhladit!“

„To vidím, Rayride, ale útočím na ně vším, co mám, jenže ty zatracená iontová děla nás příliš oslabují, nedaří se nám získat převahu.“ Kreynuck se nevymlouval, byl to prostě fakt a nedalo se s tím nic dělat. „Kdyby nám jen neunikly ty lodě u Kariasu, neměl by Iranos takovou – “

„Admirále?“ reagoval Rayride na jeho odmlčení se.

„Mám nápad, vyčkejte,“ řekl stručně a ukončil komunikaci. „Eckarte, říkal jste, že tahle loď vydrží všechno, že ano?“ obrátil se na svého prvního důstojníka.

„No…“ zaváhal Eckart, protože si nebyl jistý, co má Kreynuck v úmyslu. „Říkal jsem skoro všechno.“

„To mi stačí,“ mávl Kreynuck rukou a opět zapnul komlink. „Tady Kreynuck celé flotile, jakmile s Titániem prorazíme, leťte za námi.“

„Pane?“ podivil se Eckart. „Jak hodláte proniknout jejich linií? Navíc jen s Titániem?“

„Snadno,“ usmál se Kreynuck. „Uděláme to stejně, jako ty císařské křižníky. Prostě si rozrazíme cestu!“ řekl energicky a v doprovodném gestu důrazně rukou propíchl vzduch.

„Ale pane, to je šílenství!“ namítal Eckart a vystrašené pohledy většiny lidí na můstku naznačovaly, že má pravdu.

„Sám jste to řekl, tahle loď vydrží všechno.“

„Řekl jsem skoro všechno!“

„To je skoro to samé,“ nenechával se Kreynuck vyvést z míry. Nastavil si interkom na celou loď. „Tady Kreynuck, buďte připraveni střílet po všem, co se před vámi objeví, nabijte všechny rakety, všechna torpéda. A taky se připravte na náraz… na hodně nárazů.“

Eckart na něj dál šokovaně zíral.

„Eckarte,“ pravil Kreynuck přísně, „vybral jsem si vás za prvního důstojníka, protože jste měl dobré výsledky v psychologických testech, tak si sedněte a uklidněte se.“

„Ano, pane,“ řekl Eckart tiše a posadil se.

„Vymáčkněte z reaktorů všechnu energii a převeďte ji do štítů, zbraní a motorů,“ vydal Kreynuck rozkaz. „A vpřed.“

Titánius se pohnul kupředu a za neustálé střelby, kterou zasypával lodě před sebou, letěl plnou rychlostí proti císařským křižníkům. Když už byl napůl cesty k nepřátelským lodím, pálilo do něj šest císařských křižníků zároveň. Celá loď se třásla, ale štíty i plášť prozatím držely. Když se Titánius přiblížil k nepřátelským lodím na posledních pár set metrů, narazilo do něj postupně osm iontových výbojů. To už všude na lodí kolísalo napětí, létaly jiskry a vznikaly požáry, ale loď to vydržela. Křižníky, které stály Titániovi v cestě se na poslední chvíli pokoušely o úhybné manévry, ale to už bylo pozdě. Titánius se řítil proti nim a nebylo před ním úniku.

„Připravit na náraz!“ ohlásil Kreynuck těsně před srážkou do interkomu.

Při svých rozměrech se Titániovi podařilo narazit hned do čtyř křižníků najednou. Titánius se otřásal jako nikdy před tím. Bylo slyšet sténání kovu a skřípání, jak byl při srážce na několika místech porušen trup. Škody na druhé straně byly ale mnohem větší. Jeden z křižníku se dokonce rozlomil v půli. A všechny křižníky Titánius odstrčil s takovou silou, že potom narážely do dalších křižníků vedle sebe.

Trvalo jen okamžik, než si střelci uvědomili, co měl Kreynuck vlastně v úmyslu. Pak už se ze všech hlavní na Titániovi řinuly střely. Rychlopalné lasery, přesné rakety i brutální síla v podobě těžkotonážních torpéd. A mezitím narážel Titánius do stále dalších nepřátelských lodí. Císařská flotila byla zcela zaskočená a nebyla schopná nic udělat. Titánius si neúprosně klestil cestu nepřátelskou formací a všude kolem něj se rozpadaly a vybuchovaly křižníky.

Titánius odrazil stranou poslední císařský křižník a měl před sebou konečně volný prostor. Nechal za sebou ohromnou díru přímo uprostřed nepřátelské formace. Ta se ale ani nestačila vzpamatovat, a už se na ní jako vosy snesly Kreynuckova a robotí flotila. Využily nyní už velké přesily a také omráčenosti císařských křižníků z Titániova ničivého průletu. Přiletěly blízko k nepřátelským lodím, kde je rychle likvidovaly.

„Pane, strojovna hlásí fatální poškození hlavního reaktoru!“ oznámil Eckart. „Regulátory jsou zničené a v reaktoru se nekontrolovatelně hromadí energie.“

„Jak dlouho to vydrží?“ zajímal se Kreynuck, protože se mu nechtělo uprostřed bitvy provádět evakuaci největší lodě flotily.

„Třicet minut až hodinu, pane,“ odpověděl Eckart. „Technici udělali, co bylo možné, aby výbuch reaktoru co nejvíce oddálili.“

„Dobře,“ kývl Kreynuck, jehož obavy se ukázaly být zcela zbytečné. Uplynulo totiž pouhých deset minut a poslední císařská flotila se pod palbou obrátila v husté pole plujících trosek.

„Ne!!!“ zakřičel Iranos nevěřícně, když dostával údaje z lodních senzorů. Jeho flotila byla… pryč.

„Co se děje, Irane?“ ozval se Farneros a zvedal se po posledním Iranově prudkém útoku. „Tvůj plán nevychází?“

„Ty!!!“ zuřil Iranos a předvedl nápřah mečem, jakým by snad byl schopný Farnera přeseknout odshora až dolů. Ale Farneros do rány jen lehce nastavil meč a nechal ji sklouznout dolů. Iranos skoro přepadl dopředu a Farneros ho díky tomu nakopl kolenem do obličeje. Pak ho popadl a přirazil ke zdi.

Farneros se k Iranovi naklonil a pevným hlasem mu pověděl: „Prober se, Irane, skončilo to, je po všem. Tvoje flotila je zničená, prohrál jsi.“

„Nikdy!“ vyštěkl Iranos a dal Farnerovi pořádnou hlavičku. Následně ho ještě nakopl do břicha a sekl ho mečem do ramene. Další ránu mečem už Farneros vykryl a oplatil ji Iranovi dvěma příčnými seknutími. Oba si potom dlouze vyměňovali údery mečem, až se do sebe zaklesli a přetlačovali se tak dlouho, až oba supěli vypětím a nakonec se od sebe navzájem odstrčili.

„Stále se snažíš přinutit mě, abych se vzdal, abych toho nechal,“ pověděl Iranos pohrdavě. „Ale ty nechápeš, že já nikdy nepřestanu. Dokud budu živý, budu tebe a tvoje roboty pronásledovat a zabíjet. Roboti jsou silní. Silnější, než jakákoliv rasa v galaxii. Mohli by vládnout všem, pokud by chtěli. Jen kdybys ty nebyl tak slabý a nenakazil je všechny svým slabošským, mírumilovným smýšlením!“

„Nemám být slabošský? Nemám být mírumilovný?“ zamračil se Farneros. „Tak tedy dobrá!“ Uchopil Ostří zkázy oběma rukama a zprava doleva odrazil Iranův meč stranou. Pak sekl na druhou, nekrytou stranu a udělal Iranovy šrám na levém hrudním plátu. Potom následoval výpad na střed, ale Iranos ho odklonil. Oba se navzájem srazili boky a přitom se přetlačovali zaklesnutými meči. Iranos udeřil Farnera do obličeje, ale ten se jen nepatrně oklepal, popadl Irana volnou rukou za tvář a přirazil ho ke zdi. Pokusil se pak meč vyklesnout a zabodnout ho Iranovi do břicha, ale ten se nenechal a kopancem do nohy vychýlil Farnera z rovnováhy. Nakonec se ho zbavil tak, že ho praštil rukojetí meče do tváře, čímž ho i dočasně omráčil.

Iranos se chystal pokračovat v útoku, když se mu ozvali jeho roboti z můstku: „Veliteli, žádáme rozkazy, nepřátelské lodě se k nám přibližují a většina robotů dole na Ysegonu se rozprchla z hlavní kolonie, bude obtížné je takto zničit.“

„To mě nezajímá!“ vyštěkl Iranos. „Bombardujte dál, všechny je vyhlaďte!“ Iranos potom pohlédl na nemilosrdně hledícího Farnera.

„Nenechám tě to udělat,“ pravil Farneros nenávistně.

Iranos pohnul nepatrně hlavou. „A já se nenechám zastavit.“

„Uvidíme,“ zavrčel Farneros a vyrazil vpřed, stejně jako Iranos. Jejich meče se znovu bez výsledku srazily.

„Admirále, žádné čekání, prostě ty lodě zničíme!“ promlouval Rayride rázně z komlinku. „Všechny, kromě té Iranovy, ať dáme Farnerovi ještě čas.“

„Souhlasím,“ přikývl Kreynuck a vydal patřičný rozkaz.

Desítky lidských a robotích křižníku během necelé minuty rozstřílely deset jejich císařských protějšků na kusy.

„Co s tou poslední lodí, pane?“ zeptal se Eckart.

„Pošlete jim zprávu, že jestli nezastaví palbu na planetu, zničíme je,“ řekl Kreynuck prostě.

„A co když ji nezastaví, pane?“ vznesl Eckart palčivou otázku. „Farneros a další jsou stále na palubě, pane.“

Kreynuck si už od začátku bitvy lámal hlavu s týmž problémem. Bál se, že k téhle situaci dojde, a chtěl se jí vyhnout. Nehodlal ale na sobě nechat znát nervozitu. „Eckarte, nechte si ty hloupé otázky a dělejte, co říkám.“

Jesse vší silou sekla Darkrage do obličeje, ale kvůli silnému brnění mu rána nijak neublížila. Darkrage ji však udeřil násadou kladiva, což ji na druhou stranu skoro srazilo na zem. Zapotácela se a vypadalo to, že upadne, ale Darkrage s ní ani tak neměl žádné slitování. Praštil jí kladivem do zad, což jí odmrštilo proti zdi.

Jesse věděla, že se musí vzchopit. S vypětím sil se vydrápala na nohy a vyhnula se dalšímu úderu kladivem, který v kovové zdi udělal pořádnou prohlubeň. Se štěstím se pak vyhnula ještě několika dalším útokům, během nichž se jí podařilo oklepat se z předchozích drtivých ran.

Vyčerpáním funěla do masky a sotva se držela na nohou, ale musela zaútočit. Počkala, až se Darkrage znovu mohutně rozmáchne, ale než kladivo dopadlo, skočila vpřed a kotoulem se náhle ocitla pod Darkragem. Než se stačil zorientovat, ve sklonu mu proběhl mezi nohama. Konečně měla možnost zaútočit.

Rychle mu začala sekat do nohou, což u Darkrage vyvolalo veliké zmatení, jelikož se z nějakého důvodu stále domníval, že je Jesse někde před ním. Tímhle zuřivým sekáním se jí podařilo na části nohou narušit brnění. Do odhalených míst zapíchla své dva elektromeče a pustila jimi do Darkrage proud.

Darkrage bolestí zavil a brzy padl na všechny čtyři. Jesse ho nenechala vydechnout a dál do něj pouštěla elektřinu. Chvílemi z něj dokonce létaly jiskry. Teprve když už Darkrage ležel téměř na zemi, konečně odhalil své slabé místo. Za hlavou nebyl nijak chráněný. A právě tímhle místem vedla ta nejdůležitější spojení.

Jesse do Darkrage ještě chvíli pouštěla proud, ale pak meče vytrhla z ran. Rozeběhla se mu po hřbetě a vyskočila s napřaženými meči, s úmyslem zabodnout je Darkrageovi do krku. Jenomže Darkrage se za sebe reflexivně ohnal loktem a přitom se celý převrátil na záda. Zasáhl tak Jesse ve skoku a ještě ji mohutnou silou přirazil k podlaze.

Jesse měla pocit, jako by ji přejel parní válec, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Ještě ležela na zemi, když do ní drtivě udeřilo Darkrageovo kladivo. Ještě se zvládla odkutálet před následující ranou ke zdi. Tam použila meče jako hole, aby se vyškrábala na nohy, ale Darkrage do ní ihned znovu praštil.

Jesse už se chtělo zůstat ležet. Už sama nebyla schopná klást odpor. Ale brnění jí stále dodávalo sílu, a tak se pokusila ještě naposledy o projev vzdoru. Pomalu a s vyčerpaným hekáním se vydrápala na nohy. Darkrage už do ní znovu neuhodil, jen ji fascinovaně pozoroval. To se ale změnilo, když se opravdu pokusila o jakýsi výpad. Darkrage ji znuděně chytil mohutnou rukou pod krkem a vyzvedl si ji k žhnoucím očím.

„Jsi houževnatá,“ promluvil hlubokým hlasem. „Ale nikdo si s Darkragem nebude zahrávat. Ani robot, ani člověk!“

Jesse ho moc neposlouchala. Zkoumala jeho obrněnou masku, která mu chránila obličej. Jediný nekrytý prostor byl kolem očí, nosu a úst. Nějak nevěřila, že by byla schopná proniknout mečem skrz ty děsivé, žhnoucí oči a nos taky nepředstavoval ideální cíl. Ovšem kdyby zabodla meč Darkrageovi do jeho malé pusy dost hluboko, mohla by mu způsobit fatální zranění.

Na nic nečekala, jen uchopila meč co nejpevněji a vrazila jej Darkrageovi do úst. Ale to, s jakým odporem se meč předčasně zastavil, uhasilo všechny její naděje. Určitě ho poškodila, ale nebylo to nic vážného. Jen to zpustilo další vlnu jeho šílené zuřivosti. Darkrage začal šíleně řvát a upustil ji na zem. Málem se ihned skácela k zemi, jak ji nohy nebyly schopné udržet, ale opět se opřela o oba meče.

Darkrage pozvedl nad hlavu kladivo, jehož hlavice nyní začínala celá zářit bílým světlem. To bylo známkou toho, že Darkrage naplno nabíjí silové články kladiva, aby mu dodal ještě ničivější sílu. Pak se naplno s dunivým řevem rozmáchl a udeřil Jesse, která už se mohla jen dívat, do hlavy a obličeje, jakoby zatloukal hřebík.

Jesse se chvíli tiše kymácela na místě. Na zem zvonivě dopadaly malé kousky její roztříštěné obličejové masky. Potom se poroučela na zem jako stožár. Bylo jí skoro líto, že je ještě při vědomí, protože počítala, že Darkrage ještě zdaleka neskončil. A měla pravdu. Ležela nehybně na zemi, ale on do ní nepřestával bušit. Ani to nevnímala.

Byla smířená s tím, že zemře. Bylo jí jen líto, že nemohla pomstít svého otce. Ne, toho jí nebylo, když se nad tím znovu zamyslela. Cítila, že má na obličeji krev, ale teď se k tomu ještě přidaly slzy. K čemu by jí byla pomsta? Pomsta je k ničemu, když nemůžete nic zvrátit. Bylo jí líto, že kdy její otec zemřel. To bylo to hlavní, pomsta by nic nezměnila. Škoda, že to pochopila až teď…

„Palte!“ rozkázal Kreynuck. „Ať si Iranos uvědomí, že to myslíme vážně. Varovali jsme ho.“

„A jak dlouho, pane?“ zeptal se Eckart.

Kreynuck ho spražil pohledem, ale pak odpověděl: „Tak dlouho, dokud neřeknu.“

Palbu zahájil jen Titánius, protože Kreynuck nechtěl loď zcela zničit. Titánius byl sice v otřesném stavu a držel pohromadě jen zázrakem, ale i tak Iranovu křižníku už od začátku způsobil velké škody.

„Pane,“ promluvil po chvíli opět Eckart. „Z křižníku vylétají únikové lodě. Zdá se, že zahájili evakuaci.“

„A zastavili palbu?“ zeptal se Kreynuck.

„Negativní, pane.“

„Tak střílejte dál.“

„Ale pane – „

„Udělejte to, Eckarte, a trochu mi začněte už věřit, sakra, nejsem úplný idiot,“ usadil ho Kreynuck. „Aspoň doufám, že nejsem,“ zašeptal pro sebe a s obavami hleděl na obraz císařského křižníku, zmítajícího se v palbě.

K Jesseinu překvapení jí v hlavě náhle zazněl hlas a křičel na ni: „Uteč! Uteč!“ Nevěděla, co je to za hlas, ale probudil jí zpět do reality, takže opět zavila bolestí pod další Darkrageovou ranou. Zjistila taky, že se nyní loď otřásá pod palbou zvenčí, všude houká signál k evakuaci lodě a je slyšet dusot robotů pobíhajících po chodbách.

„Uteč!“ křičel znovu hlas a tentokrát jí byl i trochu povědomý. Neřešila to, prostě ten hlas poslechla, obrátila se na břicho a začala se plazit pryč. Meče přitom stále svírala v rukou. Nechtěla je pustit, ani nevěděla proč, jestli z posvátné úcty k nim jako k Barryho pozůstalosti, nebo jen proto, že měla v rukou křeče, které jí to ani nedovolovaly.

Darkrage jí ještě několikrát uhodil kladivem do zad, ale pak fascinovaně pozoroval její nezlomnou snahu. I ona sama byla překvapená, kolik brnění vydrželo. Bez něj by byla už dávno na kaši. Doslova. Darkrage ho sice svým bušením celé rozlámal a jeho kousky se jí zabodávaly do těla, takže za sebou zanechávala krvavou stopu, ale i tak jí zachránilo život.

Proplazila se kolem úzké údržbářské chodby. Chvíli uvažovala, že by se tudy mohla pokusit utéct, ale už celá její snaha byla jen hloupost v kombinaci s neúprosným pudem sebezáchovy.

Darkrage už toho měla dost, opět začal nabíjet kladivo destruktivní energií. Jesse se na něj otočila a hleděla na něj, s očekáváním smrti. Brnění bylo odolné, ale věděla, že další taková rána do hlavy už bude poslední.

Farnera a Irana jejich souboj zavedl, až do komory s iontovým energetickým jádrem. Byla to veliká místnost s vysokým válcovým generátorem, který dodával ničivou energii iontovému dělu a zároveň zaplňoval místnost hlasitým hučením.

Farnerovo a Iranovo sekání neustávalo. Oba na sebe s nepřestávající tvrdohlavostí doráželi, ale nikdo nebyl schopný získat převahu. Až když se loď začala otřásat pod palbou, Iranos trochu znervózněl a ihned za to zaplatil. Farneros mu sekl do nohy, což ho trochu vyvedlo z rovnováhy. Dalšímu Farnerovu výpadu se sice vyhnul, ale ráně silovou pěstí už ne, takže byl odhozen pár metrů nazpět.

Iranos se opět postavil a pak okamžitě využil toho, že ho Farneros nechal chvíli být, aby se spojil s můstkem. „Co se to tam děje?“ dožadoval se informací.

„Veliteli, pálí na nás,“ ozval se panický hlas robota na můstku. „Jsme už poslední loď a vypadá to, že je vůbec nezajímá, že tu jsou jejich roboti. Chtějí nás zničit!“

„Je to jenom trik, tupče!“ řekl Iranos jedovatě. „Vidím vaše údaje, používají jenom lasery. Chtějí vám jen nahnat strach!“

„Je to možné, Veliteli, ale i tak, pod takovou palbou zbraně dlouho funkční neudržíme, roboty už vyhladit nemůžeme.“

Iranos navztekaně zavrčel a přemýšlel, co dál. Jeho flotila byla pryč. Ještě na něj v bezpečné soustavě čekala naloděná pozemní armáda, ale ta sama nic nezmůže. A i kdyby, odsud se už nedostane. Rozhodně ne jako vítěz. A on nehodlal utíkat, ne teď, když měl vyhlazení robotů na dosah. Nenáviděl je, nenáviděl ty slabošské robotí civilisty, kteří dělaly ostudu svému druhu. Pak dostal nápad. Geniální nápad. Zbraněmi už roboty nezlikviduje, ale sama loď se mohla stát zbraní. Navíc všichni z vrchního velení robotů, včetně samotného Farnera, byli na její palubě. Možná ho to bude stát život, ale zemře jako vítěz a to Iranovi stačilo.

„Tak poslouchejte,“ promluvil opět Iranos. „Otočte loď a nechte ji narazit do Ysegonu. Nechte ji narazit přímo do kolonie robotů, tak je zničíme!“

„Ale to je sebevražda, Veliteli!“

„A taky vítězství,“ odsekl Iranos. „Udělejte to.“

„To nejde, Veliteli, to neuděláme.“

„Cože?!!“

„Je mi líto, Veliteli, hodně štěstí.“

A pak se rozhoukal evakuační poplach.

Iranos nevěřícně hleděl na blikající červená světla a slyšel, jak se chodbami začíná rozléhat dupání spěchajících robotů. „Evakuace?!!“zařval nevěřícně. „Dal jsem vám rozkaz, a vy ho splníte!“

Nikdo se už ale neozval.

„Vy jste moje armáda, máte mě poslouchat!!! Slyšíte, to já jsem vás oživil!!! Jsem Iranos, váš vládce, váš vůdce, váš Velitel!!! Zničím vás!!! Zničím vás tak, jako všechny ostatní zrádce!!!“

Zatímco tam Iranos nepříčetně hulákal, Farneros k němu v klidu přistoupil a on se konečně uklidnil. „Obklopil jsi se obrovskou armádou, ale v okamžiku konečného rozhodnutí jsi zůstal sám,“ pravil Farneros. „Jsi poražen, Irane, přiznej si to.“

Iranos se hrdě napřímil a odvětil: „Nejsem poražen, dokud stojím na nohou a v ruce udržím meč.“ Iranos se v mysli upjal na své nejvěrnější a zkoumal, kdo z nich je nejblíže můstku. Při zjištění, že jeden z nich je dokonce velmi blízko můstku, se na Farnera zlomyslně usmál. „Zdá se, že nejsem zcela sám.“

Darkrage se zrovna chystal k poslednímu úderu, kterým by Jesse sprovodil ze světa, když v tu ránu: „Darkragei, poslouchej, uděláš přesně to, co řeknu.“

„Můj Veliteli?“ zastavil se Darkrage překvapeně.

„Jistě, že jsem to já, hlupáku!“ dostalo se mu nevlídné odpovědi.

Jesse byla málem v šoku, že žádný smrtelný úder nepřišel. S neuvěřitelným údivem koukala, jak si ji Darkrage přestává všímat a místo toho se vybavuje se svým pánem. Musela toho využít. Napjala všechny svaly a pokusila se vstát. Už při první pohybu se jí celé tělo rozkřičelo šílenou bolestí. Muselo být celé zpřelámané. Spolkla výkřik, aby na sebe znovu nestrhla Darkrageovu pozornost, a opět zabrala.

„Uděláš tohle,“ dával Iranos Darkrageovi instrukce. „Ihned půjdeš na můstek a tam navedeš loď na srážku s robotí kolonií na Ysegonu. Tahle loď bude jako kovový asteroid s motory. Zničíme je a zvítězíme! Darkragei, jsi se mnou?“

Než Darkrage odpověděl, ohlédl se, aby překvapeně zjistil, že Jesse se teď zoufale potácí chodbou pryč od něj. „Vždy s vámi, můj Veliteli, ale – „

„Žádné ale!“ rozkřikl se Iranos. „Hned teď jdi na můstek! Hned!!!“

Darkrage ještě chvíli hleděl za Jesse, která prchala opačným směrem, než byl můstek. Znechuceně zavrčel nad tím, že tuhle oběť bude muset omrzet, aby splnil Velitelovu vůli, a rozběhl se pryč.

„Vidíš?!“ křikl Iranos na Farnera vítězoslavně. „Já budu vítěz, ty poražený!“

Iranos čekal, že se na něj Farneros rozzuřeně vrhne, ale ten se místo toho rozběhl opačným směrem. Do chodby, která vedla přímo do strojovny.

„NE!!!“ zakřičel Iranos, když si to uvědomil. Farneros ještě mohl všechno zkazit. Chtěl se dostat do strojovny, aby tam vyřadil motory!

Farneros zachytil, že se Iranos vydal za ním. Potřeboval ho nějak zdržet, a tak se zastavil u tlustého potrubí, vedoucího z iontového generátoru. Vší silou do něj sekl. Unikající iontová energie se ihned prodrala ven a zanechala uprostřed Farnerova Ostří zkázy menší prasklinu. Duhová energie mezi ním a Iranem vytvořila smrtící zeď a trhala protější stěnu na kusy.

Po deseti vteřinách sice bezpečností systém iontový generátor vypnul, ale to už byl Farneros z místnosti pryč. Iranos si vztekle odfrkl a vydal se za ním.

Darkrage byl už dávno pryč, když Jesse nehybně seděla opřená o zeď. Ztěžka dýchala a skrz poničené brnění protékaly potůčky její krve. Pomalu na ní padaly mdloby, když náhle zpozorovala, že z údržbové chodby, kolem které se předtím proplazila, vyšly dvě malé postavy.

„Heh?“ hekla Jesse, když poznala Chinkse a Dvanáctku.

„Rychle, pomoz mi,“ nezabýval se Dvanáctka zbytečnými řečmi a s Chinksem se snažili sundat přilbu s maskou z Jesseiny hlavy. Spoje byly na několika místech poničené, takže nakonec Dvanáctka ze své schránky na břiše musel vytasit malou vibropilku a uřezat je. Opatrně pak masku a přilbu sundali.

„Au,“ zavila Jesse tiše při sundávání. Její tvář na několika místech hyzdily krvavé šrámy a rovněž vlasy měla slepené krví. „Kde jste se tu vzali?“ zeptala se, zatímco ji oba narychlo ošetřovali věcmi z Dvanáctkovy bezedné schránky.

„Sledovali jsme vás,“ odpověděl Chinks.

„Vedla sis dobře,“ pochválil ji Dvanáctka.

„Asi ne tak dobře,“ usmála se Jesse trpce. „Jak vypadám?“

„Mohlo to být horší,“ ubezpečil ji Dvanáctka.

„Rozhodně to na pohled vypadalo hůř,“ dodal Chinks.

„Tak dík,“ usmála se znovu, i když u ní pohyb prakticky čímkoliv vyvolával bolest.

„Chtěli jsme ho přepadnout zezadu, z té chodby,“ chlubil se Chinks svým brilantně nehrdinským plánem.

„Počkat, to jsi byl ty, kdo mi našeptával, abych utekla,“ ožila náhle Jesse a vyčítavě do Dvanáctky šťouchla. Vzápětí ovšem zavyla bolestí a prst zase stáhla. „Myslela jsem, že už blbnu.“

„A kdybych to neudělal, tak by ses nechala Darkragem umlátit,“ zamračil se Dvanáctka. „Už než jsme vyrazili na Ysegon, jsem si zjistil frekvenci do tvojí přilby.“

„Kde bych bez tebe byla,“ pronesla Jesse.

„V uhlíkovém nebi,“ odpověděl jí Dvanáctka.

Jesse se tomu upřímně zasmála, ačkoli přitom na Dvanáctku a Chinkse vykašlala krev. „Pardon,“ omluvila se.

„Tak dobře,“ promluvil Dvanáctka po chvíli. „Teď z tebe tu zbroj musíme sundat, musím ti ošetřit všechny rány, jinak vykrvácíš.“

„To nejde,“ odmítla to Jesse rázně. „To brnění mě drží pohromadě, bez něj neudělám sama ani krok. Udělej něco jiného.“

„Jak chceš,“ zakroutil Dvanáctka hlavou a vytáhl ze schránky velikou injekci plnou čiré tekutiny. „Musím se ale dostat k srdci.“

„Posluž si,“ řekla Jesse povolně.

Dvanáctka si pomocí hloubkového vidění zjistil, kde přesně má Jesse srdce. Pak kolem toho místa v brnění vyřízl malý tvor a bez okolků do něj vrazil jehlu.

„Jau!“ vyjekl Jesse bolestí a jak látka okamžitě zapůsobila, začala se celá svíjet. „Co je to proboha?!“

„Zmírní to bolest a výrazně zpomalí krvácení,“ vysvětlil Dvanáctka s kamennou tváří.

„Máš pravdu, asi je to trochu lepší,“ zakňourala Jesse z doznívající bolesti.

„To by mělo,“ přisvědčil Dvanáctka.

Jesse se pak s pomocí jich obou snažila vydrápat na nohy.

„Nemůžeš zahodit ty meče?“ rozčiloval se Chinks, protože to značně komplikovalo jejich úmysl. „Potřebujeme se odsud dostat!“ reagoval na další otřesy lodi.

„Ne,“ zakroutila Jesse hlavou. S jejich oporou se pak dala do belhavého kroku. „Snažím se zlomit jejich prokletí, že všichni, kdo s nimi bojovali, umřeli.“

„Vy lidi,“ obrátil Dvanáctka oči v sloup, ale přesto táhl Jesse věrně dál.

Edge a Digeron na Ironwreckera vyzkoušeli všechno možné, ale nedařilo se jim ho přemoci. Naopak měl nad nimi neustálou převahu, ale oba se statečně drželi. Boj byl v jejich podání hodně pohyblivý, a tak se neustálým pobíháním dostali až do jedné ze střeleckých místností na boku u pláště. Byla podlouhlá a nacházelo se v ní celkem pět – nyní opuštěných – střílen, každá se sedadlem a rozhraním pro střelce, který tak ovládal dělo na vnějšku lodi.

Edge s Digeronem tady na Ironwrecker vystartovali s taktikou, kdy každý z nich intenzívně zaměstnával jednu ruku. Ani se mu nesnažili zasadit nějaký fatální úder, prostě se ho snažili zabavit natolik, aby ztratil trochu ze svojí smrtelně dokonalé koncentrace. Jejich pokusu se ale Ironwrecker jen pohrdavě zasmál a oba najednou je za odměnu sekl přes břicho.

Edge se za to na něj vyčítavě zamračil: „Víš, že, aby byl tanec zábavnej, musí bavit oba dva v páru?“

Digeron na něj vrhl dotčený pohled.

„Chtěl jsem říct v trojici, samozřejmě“ opravil se Edge. „Snažíme se partnerům nešlapat na nohy a už vůbec je nemlátit přes pupky kusem železa.“

„On má pravdu. Je to společenská zábava,“ přidal se Digeron s asi tak stejně seriózním výrazem. „A ty ani nemáš společenský oděv,“ sjel pohledem jeho surové, gladiátorské brnění.

Zrovna v tu chvíli se loď v jejich části začala abnormálně silně otřásat.

„Mluvte si jak chcete, hlupáci,“ zavrčel Ironwrecker a otřesů si nevšímal. „Oba dva vás velmi nespolečensky rozřežu na kousky.“

„Máš bod za dobrou hlášku, ale je načase náš malý ples ukončit,“ řekl Edge, vyrazil proti Ironwreckerovi. Saltem, ve kterém jej ještě sekl přes rameno, ho přeskočil a jakmile dopadl, ihned do něj začal zuřivě sekat. Ironwrecker mu věnoval o maličko víc pozornosti, než bylo zdrávo, a na to Digeron čekal. Podtrhl mu trhačem nohy, a tak Ironwrecker konečně padl.

Oba dva se na něj chystali vrhnout a dorazit ho, dokud byl ještě na zemi. V tom ale stěnu se střílnami roztrhl laserový výboj a exploze je odhodila stranou.

Všichni tři se rychle vzpamatovali, ale i tak se hned nepustili znovu do boje. Sledovali pohled do prostoru kolem křižníku, který se jim naskytl díky vzniklé díře v trupu. A z toho pohledu bylo jasně patrné, že loď zamířila střemhlav plnou rychlostí dolů na Ysegon.

Iranos se díky svému spojení s lodí ihned dozvěděl, že ji Darkrage konečně uvedl do pohybu. V tu dobu už Farneros uháněl strojovnou, zaplněnou tlustými potrubími, všemožnými generátory a reaktory a úplně vzadu pak obrovitými motory. Strojovna se rozléhala přes velkou část zádi, která tak byla velmi zranitelným místem každého křižníku. Nyní tu kvůli palbě zuřilo několik požárů a každou chvíli se ozýval nějaký výbuch.

Iranos již měl sice Farnera téměř na dosah, ale vzhledem k tomu, že už Farneros loď zastavit nemohl, zůstal stát a posměšně za ním vykřikl: „Vyhrál jsem, Farnere, už je rozjetá, nezastavíš ji!“

Farneros si toho byl taky dobře vědom, proto se rovněž zastavil a rozhlížel se po strojovně. Jeho pohled upoutal generátor atmosférického štítu, sloužícího pro bezpečné průlety atmosférou. „Možná ji nezastavím,“ řekl k Iranovi, „ale třeba ji poškodím dost na to, aby se až dolů nedostala.“ S těmito slovy se rozběhl ke generátoru a ničil všechny regulátory a energetická vedení. Iranos tomu jen s nenávistným pohledem přihlížel, protože věděl, že už by bylo stejně pozdě.

Farneros ještě neskončil, když z generátoru začalo vycházet hlasité pískání, jak se v něm hromadila nijak nekompenzovaná energie. Farneros s respektem pomalu ustupoval od generátoru, když ten náhle vybuchl.

Oba dva exploze odhodila nazpět a zasypala je množství trosek. Kolem nich nyní hořelo množství menších plamenů a okolí halil hustý kouř.

Iranos se pomalu zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Farneros ležel vedle něj a také se sbíral ze země. „Konečně jsi se naučil běhat hlavou proti zdi, když je to potřeba,“ promluvil Iranos a prohlížel si tu spoušť. „Na to už ale teď pozdě.“ Iranos potom máchl mečem po Farnerovi, který ještě klečel na zemi.

Farneros odrazil ránu a postavil se. „Nikdy není pozdě na prozření,“ odvětil Farneros a udeřil Irana pěstí do obličeje. „A nikdy není pozdě na odčinění vlastních chyb.“ Nakopl ho do břicha a sekl ho mečem do boku. „Ty jsi se toho práva vzdal.“ Farneros se nyní pokusil Irana bodnout, ale ten uskočil. Farneros to očekával a vší silou ho odstrčil proti zdi. „Ale já ho hodlám využít.“ Iranos na něj nevraživě hleděl a vyčkával, zatímco Farneros pokračoval v řeči a ukázal na něj prstem. „Odčiním svou největší chybu v životě. Tebe.“

„Admirále, Iranova loď vstoupila do atmosféry,“ oznamoval Rayride naléhavě, protože kolem křižníku se začaly objevovat příznačné plamínky. „Podle všeho má vypnutý atmosférický štít, ale průlet atmosférou zřejmě i tak vydrží.“

„Vidím to, Rayride,“ odpověděl Kreynuck, rozladěný ze své bezmocnosti. „Ale Farneros a ostatní jsou stále na palubě.“

„Farneros by nechtěl, aby kvůli němu zemřelo tolik robotů,“ řekl Rayride bez váhání. „Musíme být připraveni tu loď ihned zničit pro případ, že se z ní dostanou včas. Musíme ale letět za ní, na blízko ji zničíme nejrychleji.“

„Leťte vy, Rayride,“ řekl Kreynuck už smířeně. „Můj úkol skončil. Zneškodnil jsem Iranovu hrozbu vůči lidem, teď už je to jen vaše věc. Váš národ, váš vůdce, rozhodnutí bude jen vás.“

Rayride chvíli mlčel. „Dobrá. Díky za všechno. Rayride konec.“

Jeho tvář zmizela z obrazovky.

„Co teď, pane?“ zeptal se Eckart váhavě.

„Nic,“ pokrčil Kreynuck rameny. „Můžeme jen čekat a dívat se.“

A přesně to udělali. Celý můstek, celá loď, celá flotila napjatě sledovaly, jak se pětice robotích křižníků, v čele s Kutuzovem, vrhá plnou rychlostí za Iranovou lodí do atmosféry Ysegonu.

Kvůli průletu atmosférou bez atmosférických štítů šlehaly dovnitř místnosti skrz rozervanou zeď plameny a celá loď se mohutně otřásala a skřípala, ale Ironwrecker s Edgem a Digeronem se do sebe i tak znovu pustili.

Ironwrecker už si tentokrát přestal hrát a vrhl proti svým protivníkům všechno své bojové umění. Nejdříve oba dva na střídačku zasypal tvrdými ranami a potom odkopl Edge stranou. Následně se rozpřáhl svým bitevním cepínem a zasekl ho Digeronovi do zad. Ironwrecker si pak Digerona přidržel jednou ruku za rameno a tou druhou mu cepínem drásal záda. Když už to nešlo hlouběji, nechal cepín v ráně, popadl jej oběma rukama a odhodil jím Digerona pár metrů nazpět.

V tu ránu se mu však do zady zaryla dvojice vibropil. Ironwrecker podrážděně vykřikl a praštil Edge loktem do obličeje. Ten proti němu vyrazil prudkým výpadem, ale Ironwrecker uskočil a sekl ho zubatým mečem ze strany do krku. Edge bolestí hekl a z rány mu vytryskl roj jisker. Dezorientovaně se zapotácel a měl co dělat, aby se udržel na nohou.

Ironwrecker na něj rozzlobeně hleděl a vražedně na něj vyštěkl. Z temene jeho podlouhlé, psí hlavy vyjela trojice naostřených hrotů, která tak vytvořila hrozivý hřeben. Ironwrecker se rozběhl proti stále ještě zmatenému Edgeovi hlavou napřed a zarazil mu hroty do hrudi. Ironwrecker se napřímil a pohodil prudce hlavou zase nazpět, čímž přes sebe Edge přehodil a zároveň mu hřebenem vytrhl množství vnitřních součástek.

Edge zasténal a padl na kolena. Z ran mu vyrazil kouř a fialové plamínky a i když byl na tom viditelně špatně, pokoušel se opět vstát. Alespoň do doby, než ho Ironwrecker prudce nakopl do obličeje. Ironwrecker, stojící sotva tři metry od ohnivé díry v trupu, vítězoslavně zařval a připravoval se useknout Edgeovi hlavou.

Digeron se v tu dobu znovu vzpamatoval a celou tu scénu zpovzdálí sledoval. Viděl Ironwreckera jako temnou postavu s mečem na pozadí zuřící plamenů. Znovu si vzpomněl na to, kolik robotů zahynulo zbytečně jeho vinou. Věděl, že kdyby měl dopustit smrt byť jen jednoho dalšího z nich, nedokázal by sám se sebou žít. Byl to především Edge, kdo ho přijal zpátky mezi roboty. Bylo načase mu tu službu splatit.

Digeron popadl trhač a s křikem vyrazil kupředu. Několika rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a vyskočil proti Ironwreckerovi. Ten vzal meč a skrz naskrz jej probodl. Digeron mu však zároveň vrazil trhač do břicha a ve skoku ho strhl s sebou přímo do trhliny v trupu. Plameny je oba zahalily a pak byli pryč.

Edge se s námahou vydrápal na nohy a pohlédl do plamenů. „Díky, brácho,“ řekl s úctou a pak uháněl pryč, jak nejrychleji mu zranění dovolila.

Jesse, Dvanáctka a Chinks se s Edgem srazili na jedné z křižovatek.

„No nazdar, Jesse, vypadáš hrozně!“ vyjekl Edge zaskočeně, ale pak se zase uklidnil. „Chci říct, co se ti stalo?“

„Vážně díky,“ zašklebila se na něj zkrvavenou tváří. „Darkrage se vyřádil.“

„Dostala jsi ho?“ zeptal se Edge.

„Bohužel ne,“ zakroutila hlavou. Dvanáctka už pod ní mezitím začal nespokojeně funět. „To on navedl tuhle loď na Ysegon. Na Iranův příkaz.“

Edge přikývl. „Digeron je mrtvý. Ale vzal s sebou i Ironwreckera. Bez něj bych už zařval.“

„Víte o tom, že tahle loď se řítí proti planetě?“ připomenul jim Dvanáctka.

„Tak fajn, zavolám Farnerovi a vypadneme odsud,“ řekl Edge a aktivoval svoje spojení s Farnerem. „Farnere, musíme jít, ať tu loď můžou zničit.“

„Leťte beze mě,“ ozvala se Farnerova zaneprázdněná odpověď. „Ještě jsem tu neskončil.“

„Ale Farnere – “

„Bez řečí, Edgei,“ utnul ho Farneros. „Tentokrát prostě udělej, co říkám. Leťte a zničte tu loď. Když to bude nutné, i se mnou na palubě.“

„Tak dobře,“ sklonil hlavu Edge. „Vrať se, Farnere,“ rozloučil se a ukončil spojení. „Tak rychle,“ řekl potom energicky. „Jesse, vlez mi na záda.“

„Co prosím?“

„Ti dva tě neutáhnou a my máme naspěch.“

„Jsi si jistý, že to zvládneš?“ zeptala se s ohledem na Edgeův stav.

„Zvládnu to, věř mi. Ty a to brnění nemůžete dohromady vážit víc než sto padesát kilo.“

„Tak jo,“ pokrčila Jesse rameny a vylezla Edgeovi na záda.

„Loď, kterou přiletěl Farneros je zničená, teď jsme tam byli,“ řekl Dvanáctka.

„A záchranné lodě jsou taky všechny pryč,“ dodal Chinks.

„Takže do hangáru!“ výskl Edge dobrodružně a i se svým živým nákladem a dvěma společníky se vydal dále do lodi.

Po životním sprintu všech zúčastněných dorazili k širokým dveřím do hangáru. Když je otevřeli, čekalo je všechny hořké zklamání. Hangár byl prázdný, jeho vrata otevřená a boční stěna byla průletem atmosférou rvána od trupu.

„Co teď?“ zeptal se Chinks.

„Nic,“ šeptla Jesse a Edge ji položil na zemi.

„Rayride tu loď nenechá spadnout na všechny roboty, zničí ji,“ řekl jim Edge a sehnul hlavu. „Zemřeme tu i s Farnerem.“

Barry bloudil temnotou. Nebylo před ní úniku. Obestírala ho, držela ho ve svých temných spárech a odmítala ho pustit.

„Ano, jsi mrtvý,“ potvrdil mu hlas, znějící jakoby zdaleka, nevyřčenou otázku. „Ironwrecker tě zabil na Erhelisu 6.“

„Kde to jsem?“ zeptal se Barry logicky.

„Neměl by ses ptát, kde jsi, ale spíše, kde bys mohl být.“

„Nerozumím,“ zaváhal Barry.

„Mám jistý dar,“ řekl mu hlas. „Vybral jsem tě, protože v srdcích tvých přátel jsi zůstal vyryt nejhlouběji. Mám pro tebe nabídku. Sleduj.“

Barryho zaplavil příval vzpomínek. Vypadaly jako jeho vlastní, přestože události v nich viděné nikdy neprožil. Náhle si pamatoval všechno od své smrti, až po nedávné okamžiky. Věděl o přemístění robotů na Ysegon i Iranově útoku na něj. Věděl o přepadové akci skupinky robotů v čele s Farnerem a Edgem i jejich osobních bitvách na palubě Iranovy lodě. Věděl o tom, jak Farneros bojoval s Iranem ve strojovně i o tom, jak se Edge s ostatními marně pokusil uprchnout z padající lodě. Věděl prostě všechno.

„Chápeš situaci?“ zeptal se ho hlas.

„Ano.“

„Tví přátelé potřebují pomoc. Pomoc, bez které do jednoho zahynou. Má nabídka je následující: vrátím ti život, abys mohl přátelům pomoci, ale jakmile vše skončí, zase ti ho vezmu. Jediným smyslem tvé existence bude, abys pomohl druhým. Pak tě opět vrátím mezi mrtvé a tam už navždy zůstaneš. Jsi schopný se s tím smířit?“

Barry nemusel ani přemýšlet. „Rozhodně.“

„Přijímáš mou nabídku?“

„Ano.“

„Tak poslouchej. Nemáš mnoho času. Jakmile se vzbudíš, musíš co nejrychleji ven. Tam na tebe bude čekat malá loď. Je velmi rychlá a snadno ovladatelná, bez ní to nezvládneš. Její život bude stejný, jako tvůj. Až její poslání pomine, sama se zničí.“

„Chápu.“

„Dobře tedy. Vstávej.“

Barryho oči se s trhnutím celého těla znovu rozsvítily. Rychle s zorientoval. Byl zavřený v rakvi. Odklopil její víko a vylezl ven. Nacházel se v hrobce, jejíž strop, podepíraný silnými trámy, byl napůl zbořený. V koutě zahlédl temnou postavu, stojící v koutě.

„Verine?“ zeptal se Barry odhadem.

„Jsem to já,“ odvětil velmi vyčerpaným hlasem. „Už běž, není čas!“ popohnal jej.

Barry už se dál neptal, poslechl ho a vyběhl po schůdkách ven z hrobky, rovnou k připravené lodi.

Když Barry odešel, Verin se vynořil ze stínů. Normálně by takovou banální věc, jakou bylo oživení mrtvého robota, zvládl bez mrknutí, ale teď se vyčerpáním zhroutil na zem. Jeho plášť byl potrhaný a od břicha, přes hruď a krk až k obličeji, se mu táhla hluboká, otevřená rána. Vycházelo z ní tlumené světlo a pomalu z ní odkapávala hustá, tmavě modrá krev.

Verin málem zemřel vyčerpáním, když svou životní energií udržoval štít, roztažený do neuvěřitelných rozměrů, a do kterého navíc bušily stovky projektilů za vteřinu. A když ho jedna ze střel zasáhla, jen ho to dorazilo. Přesto byl stále zde.

V jeho blízkosti se rozzářilo jasné, modré světlo, a když pohaslo, stála tam Larfina ve svém bílém oblečku i přirozeně ladícími dlouhými, stříbrnými vlasy.

„To ti to trvalo,“ postěžoval si Verin, stále vleže. „Už jsem myslel, že jste si porušení většiny našich zásad ani nevšimli.“

„To víš, že jsme si všimli,“ ubezpečila ho Larfina a neskrývala přitom hněv a rozčarování. „Probírali jsme, co s tebou provedeme.“

„Nemohli jste to odložit?“

„Nedělej si z toho legraci!“ sykla na něj. „Nejstarší tě chtěl ihned zbavit tvé energie. Víš, co by to pro tebe znamenalo…“

„Vyhnanství a potom rychlou smrt ,“ doplnil za ni Verin.

„Když se Nejstarší dozvěděl, co jsi provedl, pořádně zuřil,“ vyprávěla mu Larfina a Verin měl přitom pocit, jako by se Nejstaršího vztek přenesl na Larfinu. „Byl by tě schopný roztrhat na kusy a vyrvat z tebe energii ručně. Musela jsem se u něj přimlouvat, aby tě ušetřil. A víš, jak on nerad mění své názory.“

„To je tvé přirozené kouzlo, že máš na každého tak blahodárný vliv a dokážeš – “

„Buď už zticha!“ přerušila ho rozčíleně, ačkoli se vzápětí trochu uklidnila. „Rada ti ty tvé kousky tolerovala jen proto, že jsi tak mladý. Ale nejsi tak mladý. Tentokrát jsi to vážně přehnal.“

„Snad vám tolik nevadil ten gigantický disk energie, kterým jsem ze své vlastní energie zastavil palebnou sílu slušně velké flotily?“

„O to vůbec nejde,“ mávla Larfina rukou. „Jde o to, že jsi při tom ohrozil sám sebe! Když se chceš zabít, tak klidně, ale nech to udělat nás. Dokážeš si představit, co by se stalo, kdybys tam umřel?“

„Asi bys nebrečela dojetím nad mou obětí, že ne?“ pronesl Verin.

Larfina si jeho poznámky raději nevšímala. „Tvoje tělo by zemřelo a energie v tobě by ho opustila a bloudila by vesmírem tak dlouho, než by sama našla jednoho z tvých vzdálených potomků z tvého normálního života, aby se s ním díky jeho genům spojila. Pokud by se čirou náhodou nenacházel hned ve vedlejší soustavě, trvalo by jí takové hledání tisíce let.“

„Našli byste ji,“ řekl Verin v pohodě.

„No jistě!“ začala se Larfina znovu vztekat. „Pokaždé, když se nějaký podobný idiot, jako jsi ty, nechal zabít, hledali jsme jeho energii další stovky let. Teď, když alespoň vzdáleně víme, kde se nachází zbylých sedm Nositelů, by to bylo to poslední, co bychom potřebovali. Nemluvě o tom, že naši nepřátelé jsou doslova za humny.“

„Díky za starost,“ zamračil se Verin, protože Larfinin přístup byl trochu bezcitný.

„Máš štěstí, že jsem šla pro tebe dřív, než jsme se dověděli o oživení toho robota, jinak by už Nejstaršího nic nezviklalo. Rozkázal by mi tě zabít.“

Verinovi se najednou zatočila hlava. „Když jsme u té smrti a zabíjení,“ promluvil malátně. „Myslím, že umírám,“ řekl a celý se rozvalil na zemi,

Larfina k němu přispěchala a položila mu ruku na tvář. „Opravdu umíráš,“ řekla s překvapením a zděšením zároveň. „Jak dlouho jsi ten štít držel?“ zeptala se znovu rozčíleně.

„Asi až příliš dlouho,“ zabědoval Verin.

„Ta rána je vážná i pro někoho, jako jsme my. Musel jsi být opravdu slabý, když se ti to stalo,“ pravila tentokrát s náznakem respektu. „Potřebuješ ošetřit. Zvládneš se teleportovat?“

„Promiň, ale nedokážu ani zvednout hlavu, natož abych se teleportoval,“ odvětil Verin sarkasticky.

Larfina se k němu sehnula a chytla ho za ruku. „Připraven?“

„Víš, že jsem si nikdy nevšiml, jak máš jemné ruce?“ zazubil se na ni Verin.

„Zmlkni už,“ zakroutila Larfina hlavou. Oba se pak modře rozzářili a zmizeli.

Zatímco se pět robotích křižníků řítilo za posledním císařským křižníkem atmosférou Ysegonu, Rayride na monitoru netrpělivě sledoval, jak se z rozpálené Iranovy lodi utrhávají její malá křídla a následují je i další části lodi. Loď nebyla nikým řízená, proto se průletem atmosférou sama srovnala ze svého střemhlavého letu do šikmého klesání. Možná by už nezpůsobila takovou zkázu, ale stále by při svých rozměrech a rychlosti zabila příliš mnoho robotů.

„Kolik zbývá?“ zeptal se Rayride jednoho z robotů.

„Něco málo přes minutu,“ odvětil robot u počítače. „Potom už sami nestačíme vyrovnat let a zřítíme se na planetu.“

Rayride všechny na palubě v duchu popoháněl. Nechtěl, opravdu to nechtěl udělat, ale pokud nebude na výběr…

„Připravte všechna děla k palbě. Musíme tu loď zničit během jediné salvy,“ rozkázal Rayride a dál sledoval Iranův křižník. Pak si všiml něčeho zvláštního. Iranově lodi letěla vstříc malá, rychlá loď a pak vlétla do jednoho z otevřených hangárů.

Edge, Jesse, Dvanáctka i Chinks byli smířeni se smrtí. Už jen v klidu seděli v hangáru, ve kterém to kvůli otevřeným vratům a dírám v trupu hlasitě hučelo, a koukali jeden na druhého.

„No, zřejmě je čas se rozloučit,“ započal Edge svou slavnostní řeč na rozloučenou. „Bylo to s váma hezký, vážně. Chtěl jsem jen, abyste věděli, že – “

V tom se dveře, kterými sem přišli, doslova rozlétly a jejich kusy jim prolétly nad hlavami. Do hangáru nakráčel Darkrage. V ruce svíral kladivo, jeho oči žhnuly zuřivostí a tvář měl zkřivenou nekompromisním vražedným výrazem.

„Vypadá to, že klidná smrt nám nebude přána,“ pravil Edge rozladěně a vyskočil na nohy, vibropily připravené k poslední akci. „Jesse, sám ho asi nezvládnu, jak jsi na tom?“

„Budu bojovat, když budu muset,“ odpověděla Jesse odhodlaně, s námahou se postavila a tasila elektromeče.

„Jaký má tohle smysl?“ zeptal se Dvanáctka zamračeně. „Proč s ním chcete bojovat, když stejně budeme za chvíli mrtví?“

„Má to ten nejvznešenější smysl ze všech,“ promluvil Edge hrdinským tónem. „Před smrtí nakopat prdel ještě jednomu padouchovi,“ usmál se drsně. Otočil se k Darkrageovi, zařval: „Chcípni!!!“ a běžel proti němu.

Darkrage praštil kladivem do země, ale Edge pohotově uskočil, vzápětí ho však další rána kladivem prudce udeřila do hlavy a odhodila stranou. „Až po tobě,“ odfrkl si Darkrage rázně. Tentokrát po něm vystartovala Jesse, ale té Darkrage zase kladivem podrazil nohy. Zbývali jen Chinks Dvanáctka. Ti se na sebe podívali, pokrčili rameny a s jekotem vyrazili. Darkrage však bez problému smetl i je.

Edge, Jesse, Chinks i Dvanáctka leželi na zemi, až příliš omráčení Darkrageovým kladivem. Ten mezi nimi procházel, potěžkával si spokojeně kladivo a přitom říkal: „Tak koho mám vzít prvního?“ Neomylně pohlédl na Jesse. „Už vím! Mám nedokončenou práci!“ zaradoval se. Přešel k ní a zvedl nad hlavu kladivo.

Jesse už se tím nijak netrápila. Už jednou čekala, že ji Darkrage zabije, a i tak se při spatření prázdného hangáru se smrtí smířila. Jen se ohlédla po ostatních, kteří měli při pomyšlení na sledování její smrti v očích daleko větší strach. Společná smrt byla přece jen něco jiného. Dvanáctka a Chinks byli pomalu na umření, jedna rána od Darkrage jim úplně stačila. Edge se naproti tomu ještě pokoušel znovu postavit a zabránit Darkrageovi v jeho úmyslu, ale už bylo pozdě. Jesse však upoutalo něco jiného. Zběžně se ohlédla za sebe a tam otevřenými hangárovými dveřmi viděla, jak do lodi velikou rychlostí letí malá, štíhlá loď.

Loď vlétla do hangáru a nevypadalo to, že by hodlala zpomalit. Letěla rovnou na Darkrage, ale ten na ni jen překvapeně vyvalil oči. Prosvištěla těsně nad Jesse a její špička se pak zabodla do Darkrage. Loď potom klouzala po podlaze hangáru, až narazila do zdi a připíchla tak Darkrage ke stěně.

Horní průlez lodi se otevřel a ven vystoupil duch – Barry.

„Co to?“ blekotal Edge nevěřícně.

„Ahoj, Edgei,“ usmál se na něj Barry.

„Ahoj,“ odpověděl Edge, přestože netušil, co se to děje.

Najednou se celá loď pohnula. Darkrage se odmítal vzdát a už vůbec nehodlal umřít, i když byl probodnutý vesmírnou lodí, a tak ji od sebe vlastní silou odsouval.

„Jesse, meče!“ vykřikl Barry rychle.

Jesse se na nic neptala a raději mu jeho staré zbraně pohotově hodila přímo do rukou. Barry je chytil a chvíli na ně hleděl, jako by to byly jeho znovunalezené děti, ale pak po vršku lodě došel až k Darkrageovi. Ten poznal, že osvobodit, už se nestačí, proto opět vzal svoje kladivo a chtěl jím Barryho rozdrtit. „Už jsi jednou zemřel! Zemři znovu!“ zakřičel Darkrage. Barry se zamračil, zakroutil hlavou a potom vrazil mečem přímo do Darkrageových žhnoucích očí.

Darkrage upustil kladivo, které dunivě dopadlo na podlahu hangáru, a začal se šíleně třást a burácivě řvát. Barry držel meče zapíchnuté v jeho očích a ještě do nich pustil proud. Z Darkrage začaly létat jiskry, uvnitř něj se ozývalo bouchání, stoupal z něj dým a fialové plameny. Trvalo to tak dlouho, dokud jeho hlava nevybuchla a nerozlétla se na kousky. Jeho tělo povadlo. Darkrage byl mrtvý.

Barry se potom po všech ohlédl. „Kde je Farneros?“

„Máme letět bez něj,“ odpověděl Edge.

„Bez něj nemůžeme letět,“ namítl Barry.

„Řek mi to docela jasně, ale dobře, zeptám se ho,“ ušklíbl se Edge a na chvíli se odmlčel. Potom znovu promluvil, přičemž už vším tím vzrušením skoro ječel. „Prý má radost, že jsi zase mezi námi, ale ‚máme odsud vypadnout‘!“

Barry chvíli zaváhal, ale pak ihned křikl: „Tak rychle, běžte do lodi! A nechci žádné otázky, dokud se z toho nedostaneme!“

Všichni se vzájemným podpíráním nahrnuly otevřenými dveřmi do lodě. Barry do ní vklouzl vrchním průlezem a okamžitě znovu žhavil motory.

„Páni, to je vážně pěkná loď, kdes ji šlohnul?“ zeptal se Edge bez váhání, když viděl všechno to supermoderní vybavení.

„Edgei, říkal jsem bez otázek!“ okřikl ho Barry. „A když už, tak ať mají o něco větší smysl!“

Loď se vznesla a otáčela se k vratům hangáru.

„Tak dobře,“ zapřemýšlel Edge. „Mám jednu rozumnou otázku. Jak to, že jsi živej, do hajzlu?!“

Barry opravdu neměl náladu na otázky. Jen shovívavě pohnul hlavou, šlápl na to a vyletěl s lodí z hangáru i z té propadené lodě.

„Edgei, to jste vy?“ ozval se ihned z komlinku Rayride.

„Jo, to jsme my!“ zařval Edge, protože byl z posledních šokujících událostí celý rozrušený.

„Je tam s vámi Farneros?“ zeptal se Rayride.

„Ne, ale zato je tu Barry,“ řekl Edge a s úsměvem čekal na Rayrideovu reakci.

„Jak… “ váhal Rayride užasle. „Co prosím?“

„Bez otázek,“ připomenul se Barry.

„Tak dobře, stejně nemáme čas,“ řekl Rayride naléhavě. To už Iranova loď letěla mezi mraky a nechávala za sebou kouřový ohon. Všechno, co se z ní mohlo utrhnout, se utrhlo. Neměla svá malá postranní křidla a řada míst byla bez vrchního pláště, ale stále byla tu. „Zbývá asi třicet vteřin do chvíle, kdy ještě budeme moci vyrovnat let. Buď tu loď zničíme a zabijeme Farnera, nebo mu dáme ještě čas, ale necháme tak umřít spousty robotů!“

Farnerovi a Iranovi se loď doslova rozpadala pod nohama. Strop strojovny i s vrchním pláštěm se dávno utrhl, takže kolem nich divoce vál vítr. Celé zdi a paluby se lámaly a z křižníku se stala jen velká, kovová, padající cihla. Zbývalo ji jen odstřelit.

Farneros doufal, že se Edgeovi a ostatním podařilo uprchnout včas. Teď už si jen přál, aby Rayride co nejrychleji zničil loď, protože bylo jasné, že brzy dopadne na zem.

I přes to, že se podlaha mohutně třásla, i přes to, že umělá gravitace lodě zkolabovala, takže na ně po křivé zemi stále klouzalo nějaké vybavení strojovny, i přesto přese všechno Farneros s Iranem stále bojovali. Neúnavně na sebe bez přestání útočili. Oba byli pomlácení a pokryti menšími šrámy a škrábanci. S každou srážkou jejich mečů vypětím zafuněli, protože každá další rána je stála více a více sil.

„Jsi naivní hlupák, když se pro ně všechny chceš obětovat!“ zavrčel Iranos, zatímco spolu zápolili.

„Obětoval bych se i pro jednoho!“ odpověděl mu Farneros a tvrdohlavě vykryl další ránu.

„To byla vždycky tvoje největší slabost!“ vykřikl Iranos. „Chráníš ty, kteří si to nezaslouží!“ Zapřel se a vší silou udeřil. Farneros ránu vykryl, ale Iranův meč se zvonivě zaryl do praskliny, kterou ve Farnerově Ostří zkázy zanechalo přeseknuté iontové vedení. Z meče odlétlo několik úlomků a navíc vypadl Farnerovi z ruky.

Iranos okamžitě zbystřil. Skočil kupředu a chtěl Farnera probodnout. Ten uskočil, ale i tak se mu Iranovo Ostří zkázy zabodlo do boku. Iranos mu přitiskl zapěstí břitvu na krk a zatlačil na ni. Farneros o ni jen taktak stačil zapřít ruku, jinak by mu břitva přeřezala důležitá vedení v krku. Farneros ještě současně popadl ruku, kterou Iranos držel meč a kroutil jím v ráně.

Oba dva se mezi sebou téměř vyrovnaně přetlačovali. Farnerovi ruce však postupně slábli, zatímco Iranos ještě zesiloval tlak. Farneros cítil jak se mu rozžhavená zápěstní břitva prořezává krkem a pomalu ho zabíjí.

„Rozhodni to ty,“ vyhrkl Edge po chvíli k Rayrideovi do komlinku, protože neměl chuť na sebe brát zodpovědnost. „Ty jsi ten náš hvězdný komandér.“

„Vím, že Farneros by chtěl, abychom stříleli…“ mluvil Rayride, ale větu nedokončil.

„Jenže je to Farneros,“ doplnil Edge jeho dilema.

„Střílejte,“ řekla Jesse rázně a všichni se k ní překvapeně otočili. „Řekl to přece jasně. Když to bude nutné, máme tu loď zničit, klidně i s ním na palubě.“

„Má pravdu,“ přikývl Barry. „Musíme ji zničit.“

Postupně všichni beze slova přikývli.

„Rayride,“ ujal se Barry osudného slova. „Střílejte.“

„Rozumím,“ potvrdil Rayride smířeně.

Ozvalo se hromové zahřmění, když děla pěti robotích křižníků sborově vypálila. Následně všichni – Rayride z můstku Kutuzova a ostatní v jejich malé lodi – smutně sledovali, jak je Iranův poslední křižník ničivou palbou trhán na kusy.

„Ještě než zahynu, vychutnám si pohled na tvou smrt!“ zachrčel Iranos a hltal pohledem každý milimetr, o který se jeho zápěstní břitva zarývala hlouběji do Farnerova krku. „Nikdy to neskončí, dokonce ani mou smrtí! Roboti pod tvým vedením byli předurčeni k vyhubení a to samé čeká i tvé nástupce! Přijdou další revoluce, další války, další smrt! Až všichni roboti konečně pochopí svou skutečnou moc. Potom už je nikdo nezastaví!“

Skrze strojovnu prolétlo několik laserových střel a následovaly je další. Loď se ocitla pod palbou a všude se šířily exploze. Iranos před nimi skláněl hlavu, ale nehodlal se nechat připravit o požitek z Farnerovi smrti.

Farnerovi však hlavou zněla Iranova slova. Roboti jako nenávidění vládci galaxie? Nikdy!

Iranos překvapeně ucukl, když na něj Farneros pohlédl s novým plamenem v očích. Farneros se zamračil, zatlačil a vložil do toho celou sílu, celou duši. Podařilo se mu vytrhnout ze sebe Iranův meč i odtlačit od sebe jeho zápěstní břitvu. Iranos ještě překvapením vytřeštil oči, než ho Farneros udeřil do břicha, potom ho zvedl do vzduchu a praštil s ním o zem. Iranos se ale rychle drápal na nohy, takže Farneros skočil pro svůj meč, který sklouzl až ke stěně. To už se křižník rozpadal na kusy, všude kolem nich létaly hořící trosky lodi a podlaha se tak otřásala, že se na ní téměř nedalo stát.

Farneros se otočil právě včas, aby nastavil Iranovu meči do cesty vlastní Ostří zkázy. Iranos se opět trefil do praskliny ve Farnerově meči, která teď sahala až do poloviny šířky čepele. Oba meče se zaklesly do sebe. Iranos se znovu snažil přitlačit meč k Farnerovu obličeji, ale byla to už spíše marná snaha.

„Mohli jsme vládnout galaxii společně!“ křičel Iranos vyčítavě.

„Ne, nemohli,“ zakroutil Farneros hlavou nenávistně. Pohlédl na prasklinu ve svém meči a pak zpátky na Iranovu rozběsněnou tvář. „Nikdy bych to nedovolil!“ křikl nakonec. Potom se levou rukou rozpřáhl a praštil seshora do vlastního meče. Ostří zkázy se rozlomilo přesně v místě praskliny. Iranos před sebou náhle neměl překážku, se kterou by se přetlačoval, a tak přepadl přes Farnera na stěnu.

Z čepele Farnerova meče zůstala jen půlka a na jejím konci surový, ostrý hrot. Přetočil si Irana k sobě tváří a potom mu vrazil zbytek meče do břicha. Iranos řval bolestí a chtěl mu pravou rukou, ve které svíral meč, useknout hlavu. Ale Farneros jeho ruku zachytil a přimáčkl ke zdi. Potom nabil svou pravou silovou pěst vší energií, až se celá bíle rozzářila a jedinkrát udeřil.

Iranova ruka se pod ramenem roztříštila a ulomila. Iranos na ni zděšeně hleděl, ale Farneros s ním neměl žádnou milost. Svým zápěstním břitem a mu rozsekl tvář a hned potom do ní udeřil pěstí. Z Iranova obličeje odlétly malé kousky jeho tváře a Iranos sám se zničeně zhroutil na podlahu.

Celá paluba se strojovnou se začínala lámat a rozpadat, ale Farneros se jen sklonil k Iranovi a nemilosrdně mu pověděl: „Říkal jsi, že se nevzdáš, dokud se udržíš na nohou a v ruce udržíš meč!“

Iranos jen nepřítomně zachroptěl.

„Jsi na kolenou a meč už také neudržíš,“ mluvil k němu Farneros dál. „Jsi poražen. Smiř se s tím, nebo zemři!“ Farneros si poté bezvládného Irana přehodil přes záda a pohlédl na boční stěnu rozpadající se strojovny, skrz kterou prosvítalo světlo.

Farneros se bez váhání rozběhl vpřed. Kolem něj létaly laserové projektily a dál ničily loď. Plameny ho lačně olizovaly a podlaha se pod ním hroutila. Přesto ale běžel stále dál, posledních pár metrů mezi létajícími troskami a zuřícími výbuchy doslova přeskákal, až nakonec v běhu prorazil ramenem zeď a vyskočil z křižníku.

Padal volným pádem vedle lodi a naskytl se mu uchvacující pohled na to, jak Rayrideovi křižníky pálí do Iranovy lodi. Zaznělo několik menších výbuchů a potom, zatímco byl Farneros s Iranem na zádech jen pár desítek metrů od lodi, se prostorem rozlehla jedna obrovitá, hřmotná exploze, která pohltila celou loď.

Výbuch se během zlomku vteřiny rozšířil dál a plnou silou smetla i Farnera. Exploze ho rvala na kusy, až ho pohltilo jasné světlo a on ztratil pojem o sobě samém.

Rayrideovy křižníky proletěly hořícími zbytky Iranovy lodě a ihned začaly vyrovnávat svůj zběsilý let. Nakonec se jim podařilo znovu vystoupat až pouhých sto metrů nad zemí a při jejich průletu se do vzduchu vznesla obrovská mračna prachu.

„Projeďte záznamy ze senzorů, jestli před výbuchem unikla nějaká loď?“ rozkázal Rayride ihned, i když tomu moc velkou naději nedával.

Dotyčný robot si pečlivě prohlížel údaje a pak musel konstatovat: „Údaje jsou trochu zkreslené, protože při výbuchu z lodi unikala různá záření, ale s jistotou můžu říct, že z křižníku žádná loď neodletěla, bohužel.“

Rayride jen přikývl a spojil se s Barryho lodí. „Poslouchejte, podle našich senzorů se nepodařilo z lodi nikomu uniknout,“ oznámil jim.

U Barryho a ostatních ale už v té době vládla nevlídná nálada, protože jejich loď měla vlastní senzory. „My víme,“ odpověděl Barry ztěžka, protože mu nebylo zrovna do řeči. Zachránil všechny, kromě Farnera. Ale právě jeho ztráta bolela nejvíc.

Obvykle veselý Edge na tom nebyl lépe. Seděl zkroušeně v rohu kabiny a hleděl nepřítomně před sebe. „Nemůžu uvěřit, že je pryč,“ řekl slabým hlasem. „Co s námi teď bude? Bez něj jsme ztracení.“

Barry to upřímně nevěděl, ale i tak se mu pokusil najít útěchu. „Jsem si jistý, že ty nebo Rayride…“

„Cože?“ zvedl Edge hlavu. „Já? Jsi mrtvý a teď jsi se ještě zbláznil? Nemůžu vést roboty.“

„Rayride to zvládne,“ ozval se Dvanáctka. „Je dobrý.“

„To jo,“ přikývl Edge, ale jeho pocity, stejně jako pocity všech, byly jiné. Rayride byl dobrý, ale nikdy nemohl nahradit Farnera. Byl jako otec všech robotů, který je vyvedl z otroctví lidí.

Trochu nešťastně, ale přece, je od nepříjemného tématu odvedla Jesse, když se únavou sesula na podlahu a padla do bezvědomí.

„Měli bychom ji ošetřit, hodně si protrpěla,“ řekl Dvanáctka, když ji zběžně prohlédl.

„Hned přistanu,“ přikývl Barry a navedl loď k zemi, kde se hromadili roboti, kteří při bombardování uprchli co nejdále od jejich dočasného města. Jejich tváře vypadaly zničeně. A to ještě ani nevěděli, že jejich vůdce je mrtvý.

„Roboti hlásí, že podle senzorů byl Farneros v době výbuchu stále na palubě,“ tlumočil Eckart nahlas zprávu od robotů. „Nepřežil to.“

Kreynuck si povzdychl a opřel se o opěradlo svého křesla. Přesně toho se bál, když Iranova loď zamířila střemhlavě na Ysegon.

Nálada na můstku se kupodivu hodně podobala té u robotů. Lidská společnost byla vůči robotům neobyčejně štvavá, ale tihle lidé krátce Farnera poznali, když se plánovala společná strategie lidí a robotů, a zanechal v nich hluboký dojem.

„Eckarte, pošlete na planetu pomocné týmy,“ řekl Kreynuck po nějaké době. „Byli bombardováni, budou potřebovat pomoc.“

„Rozkaz, pane,“ odvětil Eckart, ale ani tuhle učebnicovou odpověď nedokázal pod vlivem událostí pronést s obvyklou dokonalostí.

Náhle se po celé lodi rozezněla varovná siréna.

„O co jde, Eckarte?“ zeptal se Kreynuck.

„Reaktor, pane. Dosáhl kritické úrovně, asi za patnáct minut vybuchne.“

„Dobře,“ přikývl Kreynuck. „Ať všichni opustí loď.“

Bylo to zvláštní. Kreynuck přišel o chloubu lidské flotily, ale nijak ho to nezajímalo. Farnerova smrt ho zasáhla mnohem více, než si vůbec kdy připouštěl. Ani když potom oknem únikové lodi sledoval velkolepou explozi slavného Titánia, nepřestávaly ho myšlenky na Farnera opouštět. Už dříve často pomýšlel na to, že kdyby byl Farneros člověk, byl by to jeho nejspolehlivější přítel. A i nyní neměl pocit, jako by zemřel spojenec, se kterým měl jen dobré vztahy. Měl pocit, jako by odešel vzácný člen jeho rodiny.

Byly dva dny po porážce Iranovy flotily a záchraně robotů na Ysegonu. Jesse ležela ve svém pokoji v nemocnici v Tar-Galas, kde se po rychloléčbě nanoroboty doléčovala z četných řezných a tržných ran po celém těle, a sledovala obrazovku televize, ve které běžel projev prezidenta Lidské federace. Byli tu s ní i Barry, Edge, Rayride a Dvanáctka, zatímco Chinks se vrátil ke svému správcování na Ysegonu, kde byl nyní obzvlášť potřeba.

„A mohu vás ujistit,“ zakončoval prezident svůj proslov, „že nedovolím, aby se někdy v budoucnu opakoval trestuhodný útok robotů na naše soustavy. Roboti budou izolováni a v zájmu naší bezpečnosti pečlivě střeženi.“

„Pff,“ odfrkl si Edge naštvaně. „Může bejt rád, že mu ten je projev nepřerušíme.“ Mluvil o v historii nevídané události a zároveň největším výpadku všech médií, jaký byl kdy zaznamenán. Událo se to poté, co Edge robotům na Ysegonu oznámil, že Farneros je mrtvý. V tu chvíli všichni roboti spontánně vypustili signály plné bolesti a vzteku všemi možnými druhy spojení, které se po vysokorychlostních globálních sítích rozšířily po celé galaxii, svou intenzitou bořily všechny ochrany a způsobily celogalaktický výpadek mediálních a informačních sítí.

V prezidentově projevu nyní přišla řada na dotazy novinářů. První se ptala jakási reportérka: „Promiňte, pane prezidente, ale nejsou to jen plané řeči? Roboti už takhle jednou byli uzavření ve své vlastní soustavě, ale jakmile se mezi nimi rozhořela občanská válka, nebyla vaše vláda schopna zabránit, aby se dostala až k nám.“

„Ne,“ zakroutil prezident sebevědomě hlavou. „Ujišťuji vás, že tentokrát to bude jiné. Robotí soustava, jakožto správní celek federace, bude pod nonstop dohledem zvláštní flotily a v blízkých soustavách zbudujeme základny, kam umístíme pohotovostní vojska, schopná, v případě problému, okamžitě zakročit. Později kolem Robotí soustavy zbudujeme zvláštní bitevní stanice. To vše zaručí, že i když u robotů znovu vznikne nějaké nebezpečí, zůstane izolované jen na jejich soustavu.“

„Nechají nás, abysme se tam sežrali navzájem,“ komentoval to opět Edge.

„A nebylo by lepší roboty prostě zlikvidovat?“ ozval se nějaký evidentně dost rázný reportér. „Tahle opatření budou přece velmi nákladná. Nemyslíte, že pro bezpečnost i ekonomiku bude lepší hrozbu robotů zničit jednou provždy? Iranos měl velmi dobrý plán. Roboti jsou i nadále všichni drženi na Ysegonu, bylo by snadné a levné je nyní neutralizovat.“

Zrovna, když se prezident chystal na dotaz odpovědět, vstoupil do místnosti Kreynuck a v tom nejzajímavějším televizi vypnul. „Nedívejte se na ty žvásty,“ zabručel na vysvětlenou. „Prezident se jenom snaží zavděčit voličům, ve skutečnosti se o vás ještě nerozhodlo.“

„No jistě, vrchní představitel Lidské federace mluví o naší budoucnosti, ale proč bychom se na to dívali, že?“ prohlásil Dvanáctka se svým typickým cynismem.

„Poslyšte, chystá se dost velké jednání,“ oznámil jim Kreynuck a jejich námitek si nevšímal. „Sejdou se všichni nejvyšší velitelé ozbrojených sil – to znamená včetně mě – , několik ministrů a viceprezident.“

„Pěkná schůze hlavounů,“ pronesl Edge.

„Jo, to jo,“ pohlédl Kreynuck na Edge rozladěně. „Každopádně, uskuteční se to tady v Tar-Galas, přímo v Deyavisu. Bude se jednat o vás a chtějí znát váš pohled na věc. Ale na to si už musíte zvolit svého nového vůdce. Podívejte, měl jsem Farnera rád. Uznával jsem ho asi víc, než tušíte. Ale je pryč. Jednou provždy. Je načase jít dál a zvolit si nové vedení, protože to, co vás teď čeká, nebude nic lehkého.“

„Jenže mně, ani Rayrideovi se do toho nechce,“ řekl Edge otráveně. „Nechceme to, nezvládneme to.“

„To je pravda,“ přikývl Rayride zatvrzele.

„A co Barry?“ ukázal na něj Kreynuck a ostatní sjel pohledem, podle kterého je považoval za naprosté idioty.

Roboti na sebe navzájem pak pohlédli úplně stejným typem pohledu.

„No jasně!“ vykřikl Edge nadšeně. „Barry se nám přece vrátil!“ radoval se, jakoby se tu Barry zjevil až teď.

Barry okamžitě pomyslel na slib o dočasnosti svého zmrtvýchvstání, který dal Verinovi, a rázně zakroutil hlavou. „Nejde to. Nemůžu vám říct proč, ale prostě to nejde, vážně.“

„V tom případě,“ promluvil Kreynuck zklamaně, „si vyberte někoho jiného.“

Edge a Rayride se navzájem snažili pohledy přinutit toho druhého, aby funkci robotího vůdce vzal, protože kromě nich popravdě nikdo další nepřipadal v úvahu.

„Myslím, že by to měl být Edge,“ ozvala se Jesse nečekaně a přilákala tak na sebe zvědavé pohledy. „Bez urážky Rayride, ale myslím, že tobě je líp, když velíš flotile. Naproti tomu ty, Edgei, jsi daleko moudřejší, než na koho si hraješ. Když na to přijde, dokážeš se vždy správně rozhodnout.“

Kreynuck tázavě pohlédl na Edge.

„Hmm, tak dobře,“ svěsil Edge ramena. „Tvoje lichotky jsou přímo drtivé, Jesse.“

„Výborně,“ usmál se Kreynuck po velmi dlouhé době. „Oznámím jim to. Potom s tebou proberu všechno, co na to jednání budeš potřebovat.“ Potom se Kreynuck otočil a vyběhl ven.

„Zvládneš to, věřím ti,“ usmála se Jesse na značně nejistého Edge.

„Jo, určitě to nezvoráš,“ prohlásil Dvanáctka o poznání méně optimistky.

Ale Edge měl dost velký strach. Mnohem větší, než když se vrhal do souboje se smrtonosným Ironwreckerem. Jesseiny lichotky sice byly opravdu drtivé, ale mnohem drtivější bylo vědomí, že když udělá chybu, následky ponesou všichni roboti.

Jak se později ukázalo, jednání se mělo uskutečnit hned následující den. Kreynuck s Edgem stáli v předsálí malého jednacího sálu v Deyavisu – bývalém Císařově sídle, které přežilo všechny tři bitvy o Tar-Galas, včetně té největší na konci císařských válek. V chodbě postávalo množství těžce ozbrojených stráží, které podezíravým pohledem probodávaly Edge.

„Myslím, že to nezvládnu,“ řekl Edge Kreynuckovi slabým hlasem.

„Zvládneš, neboj,“ podpořil ho Kreynuck. „Podívej, musíš s nimi mluvit sám, ale poradím ti pár věcí. Musíš si hlavně uvědomit, že vás nemáme rádi. Nenabídnou ti nic dobrého a budou se tě snažit přitlačit ke zdi. To jim nesmíš dovolit. Je lepší je urazit, než jim ustoupit. Alespoň v tomhle případě. Snaž se naopak urvat co nejvíc pro vás.“

„Jasně, chápu, prostě si budu hrát na drsoně,“ shrnul si to Edge.

„Nemusíš je zrovna zmlátit, ale ano, v podstatě ano. Hlavně jim musíš ukázat, že se nebojíš. Závisí na tom vaše budoucnost.“

„A právě proto se bojím,“ namítl Edge.

„Poslouchal jsi vůbec, co jsem ti říkal?“ rozčílil se Kreynuck.

„No jasně,“ ujistil ho Edge. „Nic jim nedovolit, drsoň, žádný strach. Chápu.“

„To jsem rád,“ zatvářil se Kreynuck spokojeně. „Připraven?“

„Jo,“ kývl nejistě Edge.

„Neboj se,“ připomenul mu ještě Kreynuck a pak dal jedné ze stráží pokyn, aby otevřela dveře.

Edge s Kreynuckem na sebe naposledy kývli a pak společně přistoupili k matně proskleným dveřím. Ty se otevřely a oba vstoupili dovnitř.

Nejstarší provrtával svýma starobylýma očima Larfinu a poslouchal, co mu povídá.

„Jistě, zachoval se hloupě, ale prokázal i velkou odvahu,“ naléhala na něj Larfina. „Verin si nezaslouží takový trest.“

Nejstarší vypadal překvapeně. „Odvaha bývá velmi ceněna. Někdy až příliš. Pro to, co Verin udělal, neexistuje žádná omluva. Porušil všechna pravidla, která jsme vytvořili pro naši ochranu. Až se zotaví, osobně z něj vyjmu jeho energii, zničím jeho vzpomínky a pak bude odsud vyhoštěn. Najdeme za něj jiného Nositele.“

„Ne!“ dupla si Larfina a její oči doslova zářily zlobou.

Nejstarší ji sjel nazlobeným pohledem. „Odporuješ mi?“

„Ano!“ odsekla Larfina. „Nebylo už toho schovávání dost? Verin nás neohrozil tolik, aby byl za to vyhoštěn, a ty to dobře víš. Možná ohrozil sebe, ale jeho potomka s nositelským genem by nebylo tak těžké najít, když známe jeho původní totožnost. Verin nám jen ukázal, co všechno bychom mohli dokázat! Jako jediný z nás našel odvahu něco udělat pro ty, na kterých mu záleží! My tu jen sedíme, radíme a mažeme vzpomínky těch, kterým jsme radili! Už toho mám dost a nedopustím, aby byl Verin takto potrestán jen za to, že se rozhodl konat!“

Dlouhou dobu ji Nejstarší sledoval. Chvíli se Larfina bála, že z Nejstaršího očí vyšlehnou blesky a sežehnou její tělo na popel, ale jeho reakce byla mnohem překvapivější.

„Zdá se, že k Verinovi něco cítíš,“ podotkl nakonec Nejstarší a pohlédl na Verina, ležícího v bezvědomí vedle nich na posteli.

Larfininy tváře ztmavly hutnou temnou modří. „Je to možné,“ připustila neochotně s pohledem upřeným rovněž na Verina. „Ale to není podstatné. Důležité je, že čas věčného schovávání už skončil. Ty jsi přece první Nositel. Copak jsi za všechna ta léta nikdy nechtěl vyjít ven a napravit, co jiní pokazili, když jsi mohl? Vždyť, kolik už je to let?“

„Devět tisíciletí,“ zavzpomínal se Nejstarší s pohledem upřeným do nicoty.

Larfina sama nechápala, jak Nejstarší mohl tak dlouho žít a nezešílet. Sama ještě nepřekročila ani prvních tisíc let stáří a už teď jí hlava přetékala nepřebernými vzpomínkami.

„Kdysi jsem chtěl věci měnit k lepšímu,“ odpověděl na její otázku. „Na začátku. Ale pak jsem si uvědomil, že na mých bedrech závisí přežití celého našeho druhu. Nemohl jsem nic dělat, aniž bych nezneužil zodpovědnosti, která mi byla dána.“

„Ale teď je situace jiná,“ přesvědčovala ho Larfina nadále, protože cítila jeho pochybnosti. „Už je čtyřicet tři Nositelů. Zbylých sedm najdeme rychle. Doby, kdy naše přežití záviselo jen na tobě, nebo na několika dalších, jsou už pryč. Nebezpečí je pryč.“

„Jsi mladá,“ řekl Nejstarší a neoblomně se zamračil, což nevěstilo nic dobrého. „Ale také nezkušená. Naším úkolem je zajistit přežití a nový vzestup naší rasy. Neohrozím tento úkol jen proto, abychom si mohli hrát na hrdiny a řešit cizí bezvýznamné problémy. Verin bude zbaven energie a vyhoštěn, na tom trvám. A ty by ses také měla zabývat důležitějšími věcmi, jinak skončíš jako on.“

Larfina zklamáním vydechla. „Nejstarší, já tě prosím!“

„Moje poslední slovo!“ zvýšil Nejstarší hlas a znělo to skoro jako hromobití. Potom se Nejstarší otočil a dominantním krokem odkráčel pryč.

Larfina za ním bezmocně hleděla. Pak chytila Verina za ruku a omluvným tónem pravila: „Dělala jsem, co jsem mohla. Je mi to líto.“ Sklonila tvář a rovněž odešla.

Nejstarší se nehodlal Verinovou věcí dále zabývat. Pravidla byla daná a on je porušil. Tím to pro Nejstaršího skončilo a on se mohl zabývat další věcí. Procházel šedivými chodbami až stanul před jedinými dveřmi. Mohl by dveře otevřít pouhou myšlenkou, ale za všechna ta léta ho už takové pohodlí omrzelo. Prostě stiskl tlačítko, a dveře se otevřely.

Pokoj byl zařízen přesně tak, aby co nejvíce vyhovoval robotovi. Nejstarší věděl, že se Farneros už probudil. A stejně tak neomylně věděl, kde se teď Farneros s největší pravděpodobností nachází, a tak rovnou zamířil k balkonu.

Dle očekávání stál Farneros tam, opíral se o zábradlí a nechal se fascinovat scenérií před sebou. Byla tu mladá, žhavá hvězda, která měla kolem sebe obrovský disk prachu a plynu. Budoucí solární systém. Okolní vesmír byl ale ještě zajímavější. Hemžilo se to tu úchvatnými mlhovinami a dalšími mladými hvězdami.

„Nikdy mě ten pohled zcela neomrzel,“ promluvil Nejstarší.

Farneros se k němu otočil, ale nevypadal překvapeně. „Nedivím se,“ řekl a odvrátil pohled zpět k mlhovinám.

Nejstarší přistoupil k zábradlí a mlčky sledoval scenérii s ním.

„Kdo jste?“ přerušil Farneros mlčení.

„Jsem obecně známý jako Nejstarší, i když moje původní jméno je daleko hezčí,“ usmál se nepatrně

„Kde to jsme?“ vyptával se Farneros dál.

„Jsme v jiném vesmíru,“ odpověděl Nejstarší po pravdě. „Alespoň pro tebe jiném. Moje rasa jej, stejně jako mnoho dalších, vytvořila – všechny pro různé účely. Tenhle byl zcela poslední, který můj druh stvořil. Na naši ochranu.“

„Nevypadáte, že byste nějakou potřebovali,“ podotkl Farneros.

„To kvůli naší namyšlenosti a omezenosti,“ vysvětlil Nejstarší. „Sami jsme na sebe uvrhli zkázu.“

„Jak se to stalo?“

„Opravdu to chceš vědět?“ ujišťoval se Nejstarší.

„Ano,“ ubezpečil ho Farneros.

„Tak dobrá,“ souhlasil Nejstarší. „Farnere, víš o těch neznámých vetřelcích z cizí galaxie, se kterými se teď bojuje na Okraji galaxie, že?“

„Jistě,“ přikývl Farneros.

„To my jsme je stvořili,“ řekl Nejstarší hořce. „Kdysi jsme bývali mocnou rasou. V galaxii nedaleko odsud. Avšak naši soudržnost jednoho dne rozbila evoluce. Náš národ se rozdělil na dva různé druhy. Rozdíly mezi námi byly mizivé, ale přesto vedly k válce, kterou si ani nedokážeš představit, Farnere. Válce, při které se celý vesmír otřásal v základech, ale která nenašla vítěze.

Moji předkové se proto rozhodli, že stvoří Je. Vznikla nová rasa, stvořená pro válku. Sami sebe pojmenovali jako kargy Dali jsme ji zbraně a nechali je, ať za nás bojují. Drtivě porazili naše dávné bratry a na náš vlastní příkaz je vyhladili.

Mysleli jsme, že válkám bude konec, ale po nějaké době se proti nám kargové vzepřely. Postupně nás porážely našimi vlastními zbraněmi, stejně jako kdysi naše bratry. Nedokázali jsme je zastavit, a tak se náš druh ocitl na pokraji vyhynutí.

Když náš jíž zbývalo jen pramálo, uchýlili jsme se k zoufalému plánu. Životní síla našich přeživších lidí byla přeměna do padesáti Pramenů energie. Každý Pramen by v sobě nesl jeden Nositel, který by přejal všechnu sílu těch, jejichž duše i těla byla převedena do Pramene, a stal by se tak mocným strážcem životní síly. Těchto padesát Nositelů by se ukrylo na planetu se zvláštní ochranou, kde by přežili výbuch zbraně, jménem Velká smrt, která by vyhladila celou galaxii i s našimi bojechtivými výtvory.

Plán však selhal. Já byl prvním skutečným Nositelem a na dlouhou dobu posledním. Pramen se podařilo předat jen mně, než nás odhalili. Všichni Nositelé i s jejich prameny se v zoufalém úniku teleportovali do Mléčné dráhy. Zcela náhodně, na různé planety, bez jakýchkoli informací o ostatních.

Doufali jsme, že alespoň budou zničeni naši nepřátelé, ale podařilo se jim najít planetu, kde jsme chtěli původně přežít. Dostalo jich se tam jen minimum a bez většiny technologií, ale přežili. Jejich civilizace začala znovu od začátku. Já, jako První Nositel, jsem přísahal, že najdu všechny ostatní Nositele.

To bylo před devíti tisíci lety.

Od té doby jsem každou volnou chvíli věnoval hledání Nositelů a jejich Pramenů. Prameny jsem našel poměrně rychle, protože vysílají velmi zvláštní záření, které jsou schopni vnímat jen Nositelé. Najít samotné Nositele se ale ukázalo jako mnohem větší problém. Ze strachu před odhalením se skrývali, roztroušeni po celé galaxii, aniž by se většina z nich alespoň pokusila o kontakt s ostatními. Smířili se s tím, že naše rasa je mrtvá, vzali na sebe podoby národů, mezi kterými žili, a zapomněli na slávu naší civilizace.

Nositelský gen je dědičný. Zdědí ho každý prvorozený potomek předchozího Nositele, v jehož těle zároveň odumře, protože je vždy jen padesát Nositelů. Tak jsem stopoval rodokmeny, celé generace a čím více nových Nositelů jsem nacházel, tím rychleji moje hledání postupovalo.“

Nejstarší se zhluboka nadechl a pokračoval: „Nyní je naše pátrání téměř u konce. Máme všechny zbývající Prameny a známe přibližné polohy zbylých Nositelů. Přesto to však ještě několik desítek let potrvá. Až bude všech padesát Nositelů opět pohromadě, budou moci Prameny energie splynout do jednoho velkého, ze kterého se znovu zhmotní těla a duše našich lidí. Pak znovu povstaneme.“

Farneros chvíli mlčel, než se konečně zeptal: „Co potřebujete, abyste svou rasu oživili?“

„Jistý stroj,“ odvětil Nejstarší. „Stroj, umístěný na planetě, kde měli Nositelé původně přežít výbuch Velké smrti. Na planetě, kde místo toho přežili kargové, a která je teď jejich domovským světem. Chrání ten stroj, protože se bojí, že bychom se k němu mohli proplížit a využít ho. Nemohou ho ale zničit, protože má v sobě ukrytou velmi silnou sebedestrukční pojistku.“

„Jak silnou?“ otázal se Farneros.

„Nejsilnější zbraň, jakou jsme kdy vytvořili. Velká smrt je proti ní nic. Nemohou stroj zničit, aniž by nezničili sami sebe.“

„Vaše rasa byla opravdu mocná,“ podotkl Farneros uznale.

„Ale to už je minulost,“ zakroutil hlavou Nejstarší. „Všechny zázraky, co zde můžeš vidět, jsou jen odrazem naší zašlé slávy.“

„I tak jsou ale mnohem silnější, než všechno, co je v téhle galaxii,“ namítl Farneros. „S něčím takovým porazíte kohokoliv.“

„Železné legie jsou technologicky silné, ale jen to nestačí. Složilo nám přísahu věrnosti desetitisíce bytostí, ale není nás dost. Kargové po výbuchu Velké smrti začínali téměř od začátku. Měli jen základní technické znalosti. Jejich civilizace se vyvíjela zcela nezávisle na nás. Dříve nám jen sloužili a využívali technologie, které jsme jim dávali, ale devět tisíc let se vyvíjeli zcela po svém. Jejich společnost je surová, založená na síle, ale vojensky jsou velmi silní. A co je nejhorší, mají i zbraně, které nás dokážou porazit. Jen neradi je používají, jsou energeticky nesmírně náročné, ale jsou schopny nás porazit.“

„A co samotní Nositelé?“ zeptal se Farneros. „Verin dokázal neuvěřitelné věci.“

„Ano, Verin…“ zašeptal Nejstarší téměř. „Verin, který téměř zemřel a teď je na ošetřovně. Ten štít, který vás ochránil před palbou Iranových lodí, vytvořil on. A udržoval ho v chodu svou vlastní silou. Téměř vysál všechnu energii v jeho Pramenu. Když už štít nedokázal udržet, jedna ze střel ho zasáhla. Nositel by vydržel stovky takových zásahů, ale on byl tolik vysílený, že ho to téměř zabilo.

Nositelé mohou zemřít, věř mi, Farnere. A kargové vědí, jak na to. Proto potřebujeme vás. Proto s vámi Verin neustále hrál takové hry.“

„Ale k čemu vám budeme, pokud mají opravdu tak silné zbraně?“

„Zbraň není k ničemu, pokud není voják, který by z ní střílel,“ řekl Nejstarší, jakoby to vysvětlovalo vše. „Jejich hlavní zbraní jsou oni samotní. Stvořili jsme je pro válku, Farnere, lepší vojáky nenajdeš,“ usmál se Nejstarší trpce. „Jen málokdo by s nimi mohl vést vyrovnaný boj. Roboti by šanci měli.“

Nejstarší odvrátil zrak od mlhovin a pohlédl zpříma na Farnera. „Až přijde čas, Farnere, a kargové zaútočí, musí se proti nim galaxie sjednotit, jinak zvítězí. Jakmile nastane vhodná doba, vytáhneme do boje i my a celé Železné legie. Tisíce let zde byly Železné legie jen pro ochranu Nositelů, ale brzy povstanou jako armáda, která srazí kargy na kolena. Vy musíte být její první částí, Farnere.“

Nejstarší mluvil k Farnerovi, ale přitom se cítil, jako by promlouval sám k sobě. Chrlil ze sebe silácké proslovy, ale přitom chtěl Verina vyhostit za to, že chránil ty, kteří za ně měli bojovat. Kargové byli za humny. Larfina měla pravdu. Čas schovávání skončil.

„Farnere,“ pohlédl na něj opět Nejstarší. „Vím, že si vaši pomoc nezasloužíme, ale byl bych poctěn, kdybychom mohli obnovit naši dohodu.“

Farneros přemýšlel jen krátce. „Díky vám jsme poznali svobodu. Jsme vaše výtvory, stejně jako kargové, ale nebudeme jako oni. Dohodu můžeme obnovit, pokud nám už nikdy nebudete zasahovat do životů. Budeme za vás bojovat, ale jak se na to připravíme, nechte na nás.“

„Ujednáno,“ podal Nejstarší Farnerovi ruku, který ji na oplátku stiskl. V tu chvíli se oba modře rozzářili a zlomek vteřiny poté, se objevili v rozlehlé hale, na jejímž stropu byl připevněn veliký kamenný kvádr se špicí, po jehož obvodu zářilo množství znaků.

„Kde to jsme?“ zeptal se zmateně Farneros.

„Musíme zpátky do normálního vesmíru, věci se pohnuly kupředu,“ vysvětlil Nejstarší.

Vedle Farnera se rozsvítilo modré světlo a najednou tam stála Larfina a vedle ní velká, podlouhlá schránka.

„Tohle je Larfina,“ představil ji Nejstarší Farnerovi. „A tady,“ ukázal na schránku, „je Iranos. Živý“

„On to přežil?“ podivil se Farneros a pohlédl průhledným krytem schránky na Irana. Byl ve stejném zuboženém stavu, jako když s ním Farneros vyskakoval z křižníku. Dokonce měl v sobě stále zabodnutý zbytek Farnerova Ostří zkázy. Ležel ale v klidu, se zavřenýma očima.

„Přežil,“ přikývl Nejstarší. „Uspali jsme ho a nechali ho tak, jak se sem dostal. Můžeš si s ním dělat, co chceš. Jakmile se ale jednou otevře to víko, probudí se.“

„Jak jsme se sem vlastně oba dostali?“ napadlo Farnera.

„Když Iranův křižník vybuchl, Larfina se k vám přenesla a vás oba teleportovala na svou loď,“ odpověděl Nejstarší.

„Děkuji, za záchranu mého i jeho života,“ kývl Farneros vděčně na Larfinu, která se jen nepatrně usmála.

Špička kamenného kvádru na stropě se náhle rozsvítila.

„Připrav se Farnere, budeme cestovat mezi vesmíry,“ varoval ho Nejstarší.

„Kam jdeme?“ zeptal se ještě Farneros, zatímco záře stále sílila a začínal se ozývat pištivý zvuk.

„My vás být necháme, ale nejsme jediní, kdo má na vás spadeno,“ řekl Nejstarší na vysvětlenou.

Potom z kamenného kvádru vyšlehly proudy bílého světla a obestřely je.

Edge věděl, že na tom není dobře. Nejistě stál před zástupci lidí, kteří na něj štěkali otázky jednu za druhou a aniž by si často vyslechli odpovědi, křičeli na něj pomluvy a falešná obvinění. Kreynuck seděl mezi nimi a snažil se Edgeovi všemožně pomáhat. Ať už mu třeba gestikulací tiše napovídal, jak má odpovídat, nebo vynášel nahlas argumenty na obhajobu robotů. I tak se ale Edge nemohl ubránit dojmu, že přišel na jednání, o kterém bylo rozhodnuto už dlouho předem.

„Vsadím se, že žádná občanská válka mezi roboty ani nebyla!“ zuřil viceprezident. „Jenom jste konflikt fingovali, abyste se nás pokusili porazit a zabrat naše území!“

„Větší kravinu jsem ještě neslyšel,“ odvětil Edge už mírně rozladěně.

„Urážíte mne?“ zeptal se dotčeně viceprezident.

„Vás ne, jen vaše nápady,“ ušklíbl se Edge.

„Co si to dovolujete?!“ soptil viceprezident.

Než ho stačil Edge ještě více urazit, vmísil se do hovoru Kreynuck: „S prominutím, pane viceprezidente, ale já s roboty bojoval. Ty bitvy a násilí rozhodně fingované nebyly.“

„No a?“ rozpřáhl viceprezident ruce. „Jsou to jen agresivní, krvelačné stroje. Nezáleží jim na jejich padlých, hlavně když dosáhnou svého cíle, ať to stojí co to stojí.“

„Zatímco vy jste mírumilovná a tolerantní společnost,“ řekl Edge kysele.

Viceprezident byl tentokrát v klidu, jen se tak na Edge zadíval. „Myslím, že už jsme slyšeli dost,“ řekl nenávistně. „Navrhnu prezidentovi, aby se z Ysegonu stalo vězení pro roboty. Tam nebudete nebezpeční.“ Pak se velmi nevlídně usmál. „Myslím, že prezident můj návrh schválí.“

„S tím nepočítejte. Nebudete nás držet na tý prašivý planetě,“ zamračil se Edge a myslel svá slova zcela vážně.

„S dovolením, pane viceprezidente,“ snažil se ještě Kreynuck zvrátit jeho rozhodnutí. „Myslím, že pokud budeme roboty někde držet násilím, budou mnohem nebezpečnější.“

„To si pište!“ přisvědčil Edge hodně podrážděně.

„Třicet let nedělali žádné problémy,“ dodal Kreynuck s pohledem, téměř prosebně upřeným na viceprezidenta.

„Ano, a pak se téměř dostali ke Kariasu.“ Viceprezident zakroutil rázně hlavou. „Ne, admirále, moje rozhodnutí už nezměníte. Jednání je u konce.“

Všichni se začali zvedat. Kreynuck dál seděl na místě a snažil se na něco přijít. Při pohledu na značně zuřícího Edge byl opravdu rád, že si sem Edge nemohl vzít svoje vibropily, protože by byl od pohledu schopný viceprezidenta na místě rozkrájet.

Vedle Edge se náhle rozzářilo modré světlo. Edge vyjekl a vylekaně uskočil. Uprostřed místnosti se zjevili Nejstarší a Farneros.

„Co to má být?!“ vykřikl viceprezident a hbitě stiskl bezpečnostní tlačítko na spodku desky stolu. Do místnosti okamžitě vtrhlo komando ozbrojených strážců. Vytasili zbraně a namířili na nečekané příchozí. „Střílejte!“ křikl viceprezident.

Z hlavní zbraní vyšlehlo množství laserových střel. Ve stejnou chvíli se Nejstarší na strážce ohlédl a nepatrně pohnul hlavou. Všechny střely „odfoukla“ pryč neviditelná vlna, která poté srazila i strážce.

„A nyní zpátky k jednání,“ prohlásil Nejstarší oprávněně nadřazeným tónem. Rukou pak lidem pokynul, aby se znovu posadili. Všichni mlčky a s více méně vystrašenými výrazy uposlechli.

Edge nejprve udiveně sledoval Nejstaršího působivé vzezření, ale pak se pohledem zastavil na Farnerovi. „Farnere!“ zavýskl. Radostí se na Farnera vrhl a objal ho. Stejně tak Kreynuck si neodpustil široký úsměv, když ho uzřel.

Farneros pod tím vřelým objetím málem upadl, ale pak Edge stejně tak přátelsky poplácal po zádech.

„Jsem tak rád, že jsi tady,“ řekl Edge dojatě. „Už nikdy nechci dělat tvoji práci.“

Vedle nich se za účasti modré záře objevila Larfina a přistoupila k nim. „Pojďte,“ řekla. „Irana a vaše ostatní přátele jsem přenesla na Ysegon. Nechte to na Nejstarším,“ pohlédla na Prvního Nositele, který jim věnoval krátký pohled na rozloučenou. „On už zařídí, aby se k vám přistupovalo spravedlivě.“ Usmála se a oba je teleportovala pryč.

A Nejstarší to skutečně zařídil. Krátce po jejich jednání bylo robotům uděleno povolení k odchodu zpět do jejich domovské soustavy. Flotila pod Kreynuckovým vedením jim navíc byla k dispozici při přesunu.

Když se mezi roboty rozkřikla zpráva, že Farneros žije, nastal další obrovský kolaps informačních sítí. Roboti tentokrát spontánně vyslali do všech stran nezastavitelné signály plné radosti a štěstí.

Krátce po této události zasáhla galaxii další událost. Kargové, se kterými se už nějakou dobu vedly poměrně těžké boje na Okraji, náhle bez jakéhokoliv důvodu odletěli. Stejně tak se za záhadných okolností ztratila Iranova armáda pozemních císařských robotů.

Ještě než roboti odletěli zpět do Robotí soustavy, dozvěděli se, že admirál Bertram, zrádce, který se chtěl dočkat své pomsty na robotech tak, že pomůže Iranovi zničit svými třemi křižníky Dagheras, byl oficiálně odsouzen k trestu smrti. Krátce nato se ve své cele otrávil.

I samotný Nejstarší se nakonec slitoval nad Verinem a k Larfinině radosti mu nebyl odebrán jeho Pramen. Vzhledem k tomu, že Nejstarší v několika posledních dnech učinil mnoho rozhodnutí, které by dříve byly považovány za hrubé ohrožení jejich existence, věděli všichni Nositelé, že je čeká zcela nová éra. A měli pravdu.

Když se roboti vrátili do Robotí soustavy, našli jen trosky. Iranos celou soustavu vyhladil a zbyli jen trosky. Roboti se však s chutí pustili do znovubudování jejich domova. Věděli, že to nebude lehké, ale na překážky už si zvykli. Lidé jim pro tento úmysl až nečekaně ochotně nabídli svou pomoc, kterou roboti vděčně přijali. Byli zde i konečně pohřbeni Kutuzov, Harshdrill, Bernie i Stone, za jehož pohřbení v Robotí soustavě se překvapivě postavila především Jesse.

Barry byl v podobné situaci jako Farneros, když vstal z mrtvých. Každý se ho vyptával, jak znovu oživl, ale on nikomu nic neřekl. Ani nevěděl proč, když mu Verin nezakázal o tom mluvit, ale zkrátka věřil, že je to tak správné. Barry si dával také záležet, aby se k ničemu dlouhodobému nezavazoval. Verin si v naplnění své podmínky dával načas, ale Barry si nepřipouštěl, že by Verin jen tak zapomněl na to, že Barry je tu jen dočasně.

Popravdě, roboti Verina od jeho oběti ještě neviděli. Od Farnera věděli, co Verin udělal, a že přitom skoro zemřel, ale netušili, jak dlouho může takové bytosti trvat, aby se dala dohromady.

Iranos nervózně přešlapoval po své cele. Nebyla to ani cela. Byla to obyčejná mrňavá kobka s dvěma a půl metru na délku, na šířku i na výšku. Nebylo v ní nic, jen holé stěny. Byl to jen prostor k životu.

Iranos byl dost překvapný, když se probudil a zjistil, že je naživu. A byl ještě překvapenější, když ho i poté Farneros ušetřil. Jenže to, jak ho ponížil, bylo ostudné. Farneros ho nechal opravit jenom tak, aby zůstal trvale naživu, ostatní mu bylo úplně jedno. Tvář mu nechal zjizvenou a dokonce mu ani nedal novou ruku! A teď ho vsadil do téhle kovové krabice, v novém vězení kdesi poblíž původního Dagherasu.

Iranos věděl, že sebelítost mu nepomůže. Neustále se snažil dostat ze své cely. Poháněla ho obrovská nenávist k Farnerovi, ale nic nepomáhalo. Několikrát nabil silovou pěst na své ruce a udeřil do dveří, ale s těmi to ani nepohnulo. A nakonec si Iranos neustálým bušení do pevného kovu roztříštil zařízení dodávající silové pěsti její ničivou energii.

Nyní se opakovaně pokoušel vyrazit dveře ramenem, ale efekt to nemělo žádný. Zrovna se chystal o další pokus, když se před ním rozzářilo modré světlo a na místě se objevil Verin. Byl ve své obvyklém tmavě fialovém hávu a po tváři se mu táhla dlouhá jizva, postupující až ke krku a dále pod oděv.

Iranos se nejprve zlostí zamračil, ale pak se mu tvář rozjasnila. „Dobře, že jsi tady. Musíš mě odsud dostat. Slibuju, že pro ten váš spolek udělám cokoliv.“

„I já ti něco slíbil, vzpomínáš?“ zeptal se Verin.

„Cože?!“ vyštěkl Iranos.

„Slíbil jsem, že tě nenechám zvítězit,“ řekl Verin s kamennou tváří. „Svůj slib jsem dodržel.“

Iranos se zatvářil nadmíru uraženě. „Ano, já vím. Farneros mě porazil, tak co ještě chceš?!“

„Jde o to,“ promluvil Verin velmi pomalu a pečlivě vyslovoval každé slovo, „že musím splnit, ještě jeden slib.“

„O co jde?“ řekl Iranos zmateně.

„Slíbil jsem, že zůstane zachována rovnováha života a smrti,“ odpověděl Verina na okamžik se odmlčel. „Jeden život jsem daroval. Teď musím jeden vzít.“

„Ale co s tím mám společného já?“ nechápal Iranos, než mu to konečně došlo. „NE!!!“ zaburácel Iranos a ohnal se po Verinovi pěstí. Verin úder snadno zachytil a svou druhou ruku přitiskl Iranovi k břichu. Z dlaně pak vyšlehla spalující modrá energie, která se drala skrz Iranovy útrobami.

Iranos se celý třásl a bolestí řval. Škvírami v jeho tělo prozařovalo modré světlo a zevnitř něj se ozývaly třaskavá rány. Verin se nakonec odtáhl. Z Iranova břicha nakrátko vyšlehl fialový plamen. Potom padl Iranos zády na zem. V břiše mu zůstala vypálená obrovská díra, z které se kouřilo, a všechny jeho vnitřní součástky byly kompletně pryč. Na zjizvené tváři mu zůstal výraz vzteku a jeho jedovatě zelené oči pomalu pohasly.

„Slib dodržen,“ pravil Verin se zadostiučiněním a zmizel pryč.

Sešli se všichni.

Farneros, Barry, Edge, Rayride, Jesse, Dvanáctka, Chinks, dokonce i Kreynuck se přišel podívat a se svolením robotů s sebou vzal svého věrného prvního důstojníka Eckarta. Stáli tam, západ slunce v zádech, a pozorovali, jak roboti a lidé společně staví nový Dagheras. Bylo zajímavé, je vidět takhle společně při práci.

„Farnere,“ přerušil Edge ticho. „Co teď budeš dělat?“

Farneros se na něj tázavě zadíval.

„Teď, když skončil hon na padouchy,“ upřesnil Edge. „To si sedneš, budeš podepisovat formuláře a pomalu tloustnout?“

Farneros se na něj pobaveně usmál. „Když si odmyslím tu absurditu toho, že by robot mohl ztloustnout, tak musím zřejmě odpovědět ano. Ale ne, jistě že ne. Vždycky existuje riziko, že se proti mně tentokrát vzbouříš ty.“

„To mě vážně ranilo!“ řekl Edge uraženě a odvrátil se od Farnera. „Co ty, Jesse? Co ty máš v plánu? Zůstaneš tu s námi? Viď, že jo!“

Jesse, na jejíž tváři byly ještě malé jizvy a opírala se o hůl, se jen pousmála nad jeho zájmem. „Kdybys byl člověk, byla bych tvým zaníceným přístupem opravdu polichocena, Edgei. Bohužel ale ne, nemůžu tu s vámi zůstat. Musím převzít tátovu firmu. První bitevní lodě s osobností jdou konečně do provozu, tak bude teď hodně práce ze zlepšováním a opravováním chyb. Ale slibuju, že vás budu navštěvovat.“

„A co ty, Barry?“ pokračoval Edge ve vyptávání.

„Já…“ zaváhal Barry, protože si okamžitě vzpomněl na závazek, který měl k Verinovi. Ale nechtěl Edgeovi kazit náladu, takže řekl: „Asi budu mít nějakou práci, ale jinak počítám, že mi ukážeš, jak se může takový robot, jako jsem já, dobře pobavit,“ usmál se na něj.

„Ano!“ vystřelila Edgeova pěst vítězně nahoru.

„Ale nic neslibuju,“ krotil raději Barry jeho radost.

„Rayride?“ obrátil Edge pohled na dalšího robota.

„Se mnou v ničem nepočítej,“ odpověděl Rayride střídmě. „Farneros má v plánu znovu vystavět armádu i s flotilou. Na obojí budu dohlížet.“

„Hm,“ zahuhňal Edge. „Nevadí. A co vy dva?“ prohodil k Chinksovi a Dvanáctce.

„Já mám na starosti celou obnovu Robotí soustavy. Spousta práce,“ řekl Chinks rozhodně. „Tak nemysli, že se budeš posmívat mým očím!“ zamračil se výhružně.

„A já odcházím s Jesse,“ odvětil Dvanáctka. „Vždyť se o sebe vůbec neumí postarat, je strašně nezodpovědná,“ postěžoval si.

„Já vím, že mě máš rád,“ pohladila ho Jesse s úsměvem po hlavě.

„Takže mezi námi roboty se ti už nelíbí, jo?“ vrhl na něj Edge skoro vražedný pohled.

„Ne!“ odsekl Dvanáctka razantně.

„Lže vám, bude se mu stýskat,“ pohladila ho znovu Jesse.

„Tak dost už!“ vyškubl se jí Dvanáctka podrážděně, ale pak se zase vrátil a nechal se znovu pohladit.

„Páni, s vámi bude nuda,“ poznamenal Edge roztrpčeně. „Jenom tady Barry je mi k dispozici. A to ještě kdoví jestli.“

Barrymu v tu chvíli bylo hrozně, při pomyšlení, že Edge zklame ještě víc.

„Co vy, admirále?“ upjal se Edge na poslední naději. „Asi nemáte chuť na divoké pařby s roboty.“

„Ne,“zakroutil Kreynuck hlavou a omluvně dodal: „I když by to bylo jistě skvělé. Ale jdu do důchodu. Už než jste přišli vy jsem o tom přemýšlel, ale nebyl jsem rozhodnutý. Teď mám však pocit, že nic dalšího už opravdu zažít nepotřebuji.“

„A ty?“ zeptal se Edge už zcela bezradně Eckarta. „Skoro tě neznám, ale mohla by s tebou být zábava. Líbí se, ti když do tebe někdo pouští elektřinu?“

„Totiž,“ odkašlal si Eckart. „Admirál mě povýšil na kapitána. Konečně budu velet vlastní lodi,“ řekl pyšně.

„To ano,“ potvrdil Kreynuck Eckartova slova a široce se usmál. „Někdy mi lezl na nervy, ale myslím, že má budoucnost.“

„Farnere,“ ozval se opět Edge skleslým tónem. „Asi proti tobě opravdu zorganizuju vzpouru, protože jinak hrozí, že tady umřu nudou.“

„Něco už ti najdeme,“ poplácal ho Farneros chlácholivě po zádech.

V tu chvíli se před nim s charakteristickou září zhmotnil Verin.

„Dobrý podvečer, přeji,“ pozdravil slušně.

Všichni ho přivítali vesměs nevlídně.

„Chápu,“ přikývl Verin smířeně. „Jsem tu, abych vyřídil pár posledních věcí.“

Barry to očekával už dlouho, takže teď skoro nedočkavě vykročil k Verinovi, aby mohl být usmrcen. Tak, jak se dohodli. Verin ho však překvapivě zadržel.

„Není třeba,“ zakroutil hlavou. „Účet byl už srovnán.“ Barry to nechápal, ale nic proti tomu neměl, takže zůstal zticha. „Mimochodem,“ pokračoval Verin. „Iranos je mrtvý.“ A když pak viděl jejich výrazy, které předpovídaly dlouhou palbu otázek, raději udeřil preventivně: „Neptejte se. Bylo to nutné, vážně.“

Farneros vlastně nevěděl, jestli je nebo není rád, že Verin Irana usmrtil. Na jednu stranu ho Farneros zabít nechtěl, ale na stranu druhou si to Iranos jedině zasloužil. Asi bylo prostě nejlepší smířit se s tím, že to bylo opravdu nutné.

Farneros ale stále cítil k Verinovi mírnou averzi, takže po něm vypálil otázku: „Co ještě chcete?“

„Chci se omluvit,“ odpověděl Verin po pravdě. „Za všechno. Nejsem zase tak bezcitný. Farnere, přece víš, jak jste pro nás důležití. Nechtěl jsem si s vámi hrát. Prostě jsem byl přesvědčený, že když to neudělám takhle, nebudete nás brát vážně.“

„No, tak teď už vás rozhodně vážně bereme,“ podotkl Edge.

„Jsem za to rád,“ přikývl Verin. „I když nejsem rád za to, co jste pro to všechno museli obětovat. Díky, že jste tu dohodu znovu přijali.“

„Verine, odpouštím vám,“ řekl Farneros. „Neměl bych, ale vím, že vaše úmysly byly čisté. A navíc jste mi i zachránil život.“

„Děkuji,“ řekl Verin vděčně. „A vězte, že teď už byste tu měli mít nějakou dobu klid. Kargy jsme trochu zaměstnali, takže se tu teď nějaký čas neukážou. A Iranovým pozemním robotům jsme dali na vybranou. Buď se přidají k vám, nebo odletí pryč z téhle galaxie. Vzali to druhé. Teď už jsou někde hodně daleko od Mléčné dráhy.“

„Tak to jste všechno byli vy?“ podivil se Kreynuck.

„Ano,“ přikývl Verin. „Máme velmi široké sféry vlivu,“ usmál se. Prošel kolem nich, otočil se zády ke slunci a ostatní se otočili za ním. „Chci se s vámi rozloučit. Když půjde všechno dobře, hodně dlouho se s vámi neuvidím.“

„Vy vážně odcházíte?“ nemohl tomu Edge uvěřit.

„Ano,“ kývl Verin. „Jsem rád, že jsem vás poznal. Sbohem.“ Potom se otočil a odkráčel do západu slunce. Když se přenášel pryč, vypadalo to, jako by se prostě rozplynul, protože záře teleportace splývala se svitem slunce.

„On odešel,“ řekl Edge užasle a s ostatními sledoval západ slunce. „On vážně odešel.“

„Ano,“ řekl Barry a neubránil se úsměvu, když si konečně naplno uvědomil, že jeho život bude pokračovat i nadále.

„A s ním i všechna akce a dobrodružství,“ pokračoval Edge zasmušile. „Už nezažijeme to vzrušení. Žádné zuřivé rvačky, žádné střílení, žádné destrukce planet. Nic.“

„Třeba se někdy dočkáš,“ usmál se Farneros na Edge.

„Myslíte?“ koukl Edge na všechny.

„Určitě,“ usmála se i Jesse.

„Nikdy nejde nic úplně hladce, ne?“ přidal se Barry. „To už víme. Vždycky se při tom střílí nebo se ničí planety.“

„Uvidíme,“ zadíval se Farneros s úsměvem na tváři na poslední paprsky slunce, které zrovna zapadlo za obzor. „Uvidíme.“

Hodnocení

• 5
• 4
• 3
• 2
• 1

Známkujte jako ve škole.