Sabotáž
Jmenuju se Petr Slavík. Jsem ropan. To znamená, že hledám ropu. Nikdy to nebyla lehká práce, ale teď je obzvláště těžká. V první čtvrtině 21. století všichni tvrdili, že až dojde ropa, bude se prostě jezdit na něco jiného. Vědci zkoumali nadějnou jadernou fúzi a spoustu dalších zdrojů energie. Byla jenom otázka času, než se nějaký zdroj objeví.
Teď je rok 2135 a pořád nemáme nic. Od roku 2097, kdy byla vyprodána poslední velká dávka ropy, už nic není jako dřív. Automobilky zkoušely nahradit benzín, ale moc úspěšné nebyly. Vodíkový pohon už se začínal ve světě ujímat. Pak ale jedna německá automobilka vyrobila 1500 autobusů s vadnými vodíkovými nádržemi. Zemřelo asi 1100 lidí, než se na to přišlo. Od té doby vodíku nikdo nevěří.
Jedinou další variantou byl zemní plyn. Toho už ale taky není moc, a díky obrovské poptávce jeho cena několikanásobně vzrostla.
Dnes je 12. listopadu. Průměrná teplota v Evropě je 32°C. Já jsem ale v Antarktidě, ve městečku New Oportunity asi 1700 kilometrů od jižního pólu. Teplota tu klesla na příjemných 21°C a já se právě snažím uzavřít obchod.
„Jak to myslíte, že se změnily podmínky? Už jsme se dohodli!“
„To byla jenom předběžná dohoda. Sešli jsme se s Městskou radou a shodli se, že se nenecháme okrást,“ odpověděl mi starosta New Oportunity Jones Darrell.
„Dohodli jsme se na 20 milionech dolarů.“
„Chceme 40 milionů.“
„Ale to je dvojnásobná cena! Mojí firmě by se to ani nevyplatilo!“
„Samozřejmě že vyplatilo. Sám jste řekl, že jsou tu 3 tuny ropy.“
„Takže vy trváte na tom, že původních 20 milionů neplatí?“
„Rozhodně!“
„V tom případě budu nucen říct Městské radě, že už několik let okrádáte městský rozpočet. A že už jste takhle zbohatl o 1 700 000 dolarů.“
„Jak…to víte?“
„To není důležité. Berete těch 20 milionů nebo ne? Protože kdybyste je nevzal…“
„Ne, ne, počkejte, myslím, že se nakonec přece jenom dohodneme…“
Byl to hnusný trik. Ale už se v tomhle obchodě nějakou dobu pohybuju a tak jsem si zvykl poslat několik lidí čmuchat do terénu předem.
Svého cíle jsem dosáhl. Brzo byla postavena čerpací stanice a ropa začala proudit. A pak se začaly objevovat první sabotáže. Nejdřív to byly maličkosti – lehká porucha čerpadla, vyfouknutá pneumatika u přepravní cisterny (jezdila na vodík, protože byl nejlevnější). Pak se ale začaly nehody stupňovat. Místní dělníci požadovali zvýšení platů. Po odmítnutí pokračovaly další podobně maličkosti. Až nakonec našli předáka čerpací stanice Dannyho Cronse mrtvého. Byl ubodán. Už dlouho jsem podezříval starostu Darrella, že je to taková jeho osobní pomsta, ale doteď jsem nepovažoval za nutné zasahovat. Teď už jsem se ale do Antarktidy vydal, abych situaci trochu zklidnil.
Když jsem přijel, zjistil jsem, že je to v podstatě nemožné. Dělníci byli nervózní, nedůvěřiví a navíc se mezi nimi šířily různé historky a teorie o spiknutích, teroristech a podobných věcech. Díky tomu výrazně klesla těžba. To jsem ale nemohl připustit. Tajně jsem proto nechal otevřít menší vrt s čerpadlem ve sklepě hlavní administrativní budovy. Pracovali tam jenom mí loajální zaměstnanci z Evropy.
Asi za týden přišla další sabotáž. Někdo poslal cisternu nacpanou výbušninami na hlavní budovu čerpací stanice. Bylo to v noci a sabotéři předpokládali, že v budově nikdo nebude. Zatím ve sklepě 53 lidí těžilo ropu. Cisterna vybuchla po tom, co vjela do vstupní haly. Za normálních okolností by se nic nestalo. Ve sklepě bylo ale v barelech uskladněno 350 litrů tajně vyrobeného benzínu.
Po výbuchu cisterny se ozvala druhá, mnohem větší exploze. Ta srovnala se zemí všechno v okruhu 70 metrů. Ale horší bylo, že narušila zemi. Díky nově vzniklým prasklinám část ropy unikla z naleziště a zbytek byl zasypán hlínou. Tím bylo celé naleziště zničené. Do země se propadlo i čerpadlo a většina našeho vybavení. Přišel jsem o svoje nejlepší zaměstnance, většinu výbavy a nemohl jsem doručit benzín, na který jsem měl vybrané zálohy. Moje firma zbankrotovala. I já jsem zbankrotoval. Firma, kterou jsem budoval přes 40 let, zanikla.
Ani dnes, v roce 2157, se neví, kdo vlastně sabotáže organizoval. Mohl to být starosta Darrell. Další teorie je, že všechno vymyslela a provedla konkurence – firma Donovan Oil, která měla mezi dělníky z New Oportunity své lidi. To už jsou ale jen spekulace. Podstatné je, že jsem přišel o všechno.
Ještě ani dnes, po více než 20 letech, jsem se z toho úplně nevzpamatoval. Už jsem si ale našel novou práci. Založil jsem firmu, která těží poslední zbytky Jihoamerického deštného pralesa. Je to výborný obchod, protože dřevo je dnes velký luxus. Začínám se znovu propracovávat na vrchol.